V souzené věci se jednalo o spor, zda pomocí institutu závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu lze docílit promítnutí požadavků redukce nepůvodních dřevin do lesního hospodářského plánu. Podstatné bylo posoudit, zda může orgán ochrany přírody podmiňovat schválení závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu stanovením povinností k odstranění nevhodných porostů (kleče).
Správní orgán I. Stupně (Správa CHKO) vydal nesouhlasné závazné stanovisko k předloženému lesnímu hospodářskému plánu pro Lesní hospodářský celek Jeseník. Důvodem nesouhlasu bylo nezahrnutí redukce kleče do plánovaných těžeb a nerespektování požadavků uvedených v předběžném odborném stanovisku Správy CHKO. Předkladatel LHP Lesy ČR s.p., se proti rozhodnutí Správy CHKO odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Správy CHKO. Věc dále rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí MŽP zrušil a případ vrátil MŽP k dalšímu řízení. MŽP podalo proti rozsudku městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že LHP je základním nástrojem vlastníka lesa a cílem lesního hospodářského plánování je navrhnout v lese taková opatření, aby les po celou dobu své existence plnil všechny své funkce (produkční i mimoprodukční). LHP obsahují závazná a doporučující ustanovení. Závazným ustanovením LHP jsou maximální výše těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu. Jiná ustanovení LHP mají tedy povahu doporučující a nezakládají povinnosti. Soud uvedl, že orgán ochrany přírody při vydání závazného stanoviska posuzuje, zda LHP není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. V posuzovaném případě byly údaje o redukci kleče promítnuty do textové části LHP a tím, že nebyly zahrnuty do navrhované výše těžeb v LHP se předkladatel nedopustil ničeho protiprávního. Nejvyšší správní soud uvedl, že i při zahrnutí požadované těžby kleče do LHP, tak z LHP sama o sobě nevyplývá povinnost požadovanou těžbu uskutečnit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta:
V rámci správního řízení o vydání souhlasného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu nepřísluší orgánu ochrany přírody a krajiny, aby ukládal vlastníku lesa či osobě hospodařící na lesních pozemcích povinnost k odstranění něčeho, co tento vlastník či hospodář sám svojí činností do chráněného prostoru neumístil (konkrétně kleč). Zákon o ochraně přírody a krajiny neukládá vlastníkům a nájemcům pozemků právem vynutitelnou povinnost, která by musela být promítnuta do lesního hospodářského plánu. Pokud hospodařící subjekt není povinen k odstranění nepůvodních porostů (kleče), nemůže to být důvodem k nevydání souhlasného závazného stanoviska orgánem CHKO.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12.08.2009, sp. zn. 3 As 48/2008
Podstatou sporu bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí, resp. postupu správního orgánu I. stupně doplnit do závazného stanoviska k návrhu LHP podmínky, kterými by byly vlastníku lesa stanoveny povinnosti. Společnost hospodařící v lesích v LHC Gerimo-Jindice se bránila žalobou u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (MŽP), které zamítlo její odvolání proti postupu správního orgánu I. stupně. Společnosti bylo vydáno souhlasné stanovisko podle zákona o ochraně přírody a krajiny ke schválení LHP pro LHC Gerimo-Jindice za šesti podmínek, které blíže upravovaly způsob hospodaření v jednotlivých porostních skupinách LHC.
Společnost namítala nezákonnost rozhodnutí a poukazovala na skutečnost, že závazným stanoviskem nelze na vlastnících lesa vynucovat výkon jakékoliv činnosti, která se orgánům ochrany přírody může jevit jako prospěšná. Nesouhlasila s orgánem ochrany přírody I. stupně, který do závazného stanoviska zakotvil vedlejší podmínky, které mění charakter LHP. Realizace vedlejších podmínek by představovala nadstandardní ochranu přírody.
Soud konstatoval, že ze zákonného znění § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo nikoliv. Pokud jej neschválí, vrátí jej s připomínkami předkladateli k přepracování. K jinému procesnímu postupu není zmocněn. Podle názoru soudu neměl správní orgán I. stupně pravomoc, jakkoliv zasahovat do předloženého LHP pro LHC Gerimo-Jindice.
Pokud měl správní orgán za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl předkladateli stanovit lhůtu pro přepracování a předložení plánu upraveného tak, aby respektoval závazné stanovisko formulované orgánem ochrany přírody. V daném případě správní orgán I. stupně předložený LHP schválil, ale do jeho textu doplnil šest závazných podmínek, kterými výslovně podmínil svůj souhlas. Správní orgán I. stupně tím vydal podmíněný souhlas s předloženým LHP a nedodržel zákonný postup. MŽP pochybylo, pokud postup správního orgán I. stupně potvrdilo.
Městský soud žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil MŽP k dalšímu řízení.
Právní věta:
Správní orgán je povinen schválit návrh LHP, pokud není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a ostatními právními předpisy. Správní orgán však nemůže návrh LHP schválit s tím, že schválení podmíní provedením všech změn odpovídajícím jakýmkoli požadavkům uvedeným v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody. Vydání podmíněného souhlasu s návrhem LHP neodpovídá zákonnému postupu. Pokud dojde k vydání negativního závazného stanoviska orgánem ochrany přírody, které se netýká závazných ustanovení LHP, je požadavek orgánu ochrany přírody na zapracování stanoviska do návrhu LHP vydán nad rámec zákonného zmocnění a v této části bude považován za doporučení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2014, sp. zn. 9 A 246/2010
V daném případě se jednalo o spor spoluvlastníků lesních pozemků a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) resp. Ministerstva životního prostředí (MŽP) o výši pokuty, která jim byla ČIŽP udělena. Pokuty byly spoluvlastníkům uloženy dle ustanovení § 4 písm. zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože jako spoluvlastníci vymezených lesních pozemků v katastrálním území Hájek u Tišnova, nezajistili obnovu lesa na celkové ploše 4,01 ha porostní půdy, čímž měli vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, v důsledku čehož bylo poškozeno životní prostředí. Snížením stability okolních stojících porostů byl ohrožen lesní ekosystém v dané oblasti.
Výše uložených pokut se spoluvlastníkům (žalobcům) podle jejich vyjádření jevily nesmyslně vysoké. U první osoby se jednalo o pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., a pokutu ve výši 150 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. d) citovaného zákona. U druhé osoby uložila ČIŽP za uvedené delikty pokuty ve výši 40 000 Kč a 30 000 Kč. Po odvolání MŽP pokuty snížilo, ale spoluvlastníci lesních pozemků přesto podaly žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze. Argumentovali, mimo jiné tím, že uzavřeli smlouvu s třetí osobou, jejímž smyslem mělo být zabezpečení takového stavu lesa, který odpovídá zákonu. Městský soud konstatoval, že uzavřením této smlouvy se žalobci nemohli vyvinit ze své odpovědnosti. Ohledně výše uložených pokut městský soud uvedl, že správní orgány náležitě přihlédly ke všem hlediskům, jež stanoví zákon č. 282/1991 Sb. a neshledal, že by správní orgány překročily meze svého správního uvážení nebo je zneužily a žalobu zamítl.
Rozsudek městského soudu napadli žalobci kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten uvedl, že správní orgán v řízení o správním deliktu musí řádně prokázat kromě jednání i následek jako znak objektivní stránky deliktu. Je to nezbytné proto, aby odpověděl na otázku, zda se vůbec o delikt jedná a také proto, aby mohl posoudit druh, výměru, případně způsob výkonu ukládané sankce. Vytkl správnímu orgánu, že se nezabýval zkoumáním existujících smluvních vztahů, kdy povinnosti k ochraně lesa měly být zabezpečeny smluvním partnerem. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Právní věta:
Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti vlastníka lesa dle zákona o ČIŽP musí být mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří především objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání, nebo opomenutí.
K tomu, aby mohl příslušný správní orgán pokutu dle ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložit, musí prokázat, že konkrétní osoba svojí činností (popř. nečinností, či opomenutím) ohrozila a nebo poškodila životní prostředí v lesích, dále musí prokázat, že se tak stalo jejím vlastním zaviněním a dále i to, že došlo k zákonem předvídaném následku, tedy že životní prostředí bylo ohroženo či poškozeno určitým způsobem - vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, jež jsou škodlivými. Na žádný z těchto předpokladů vzniku deliktního jednání, jež je podrobeno sankci, nesmí správní orgán při dokazování rezignovat.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 1 As 15/2007
V dané věci se jednalo o spor mezi Městem Hostomice, vlastníkem lesních pozemků a správními orgány Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) a Ministerstvem životního prostředí (MŽP).
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla Městu Hostomice uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b), písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1.000.000,- Kč.
Po odvolání MŽP pokutu snížilo na 800.000,- Kč. Město Hostomice přesto podalo proti rozhodnutí MŽP žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ten ji postoupil na Nejvyšší správní soud.
Město Hostomice se v žalobě hájilo tím, že uzavřelo smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. J.Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářské využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje.
Město Hostomice přitom poskytlo do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III. této smlouvy byl Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Z toho Město Hostomice vyvozovalo, že za poškození životního prostředí odpovídá podnikatel Ing. J.Š. a namítalo, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., vyplývá, že předpokladem nastoupení deliktní odpovědnosti je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku, kdy došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Takové činnosti se může dopustit vlastník lesa, ale i jiné subjekty, které svou činností mohou ohrozit životní prostředí.
Podle soudu dovozovalo MŽP odpovědnost Města Hostomice jen z jeho z vlastnictví majetku, odpovědnosti za stav majetku a z něho též odpovědnost za způsob hospodaření s majetkem. Tímto se MŽP opřelo o jiný, než v zákoně uvedený důvod a učinilo tak své rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Soud proto rozhodnutí vydané MŽP i správním orgánem I. stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil.
Právní věta:
Jestliže rozhodnutí správního orgánu obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním (není zachována jednota skutku) a když jednotlivé případy porušení právních povinností nejsou ve výroku vůbec přičleněny k jednotlivým skutkovým podstatám je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 5 A 42/2002
V dané věci byla vlastníku lesa (obchodní společnosti) uložena pokuta Českou inspekcí životního prostředí podle § 4 písm. c) zákona číslo 282/1991 Sb. o ČIŽP ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, které jako vlastník lesních pozemků způsobil tím, že na těchto pozemcích byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Těžbou dříví v několika porostech došlo k poškození a ohrožení lesa jako složky životního prostředí.
Vlastník lesa se proti uložené sankci ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To se ztotožnilo se závěry správního orgánu I. stupně a uvedlo, že podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto, byly dostatečné a bylo jimi spolehlivě prokázáno naplnění skutkové podstaty deliktu.
Skutková podstata deliktu byla podle MŽP naplněna především nezákonným proředěním lesního porostu na ploše nejméně 7,18 ha pod 7/10 plného zakmenění. MŽP odvolání vlastníka lesa zamítlo.
Vlastník lesa se dále domáhal zrušení rozhodnutí MŽP žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze. Ten však ve věci nerozhodl a předal případ Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí MŽP a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Zákon o ČIŽP, stejně jako lesní zákon, posuzuje funkce lesa a jejich význam pro životní prostředí jako celek. V daném případě proto bylo nutno zkoumat pouze to, zda byly činností obchodní společnosti vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zda je prokázáno zavinění. Na úvaze správního orgánu je, které důkazy budou za účelem zjištění skutečného stavu věci provedeny. Při uložení sankce podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP není třeba vlastníkovi lesa prokázat, které konkrétní mimoprodukční funkce lesa jako složky životního prostředí byly jeho jednáním poškozeny či ohroženy. Sankce je ukládána za činnost, kterou právnická nebo fyzická osoba vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a nikoliv za následek této činnosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002
V daném případě se jednalo o spor mezi obchodní společností a Ministerstvem životního prostředí (MŽP) o uložení pokuty ve výši 120.000,- Kč podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP za ohrožení životního prostředí v lese.
Pokuta byla uložena ČIŽP za to, že obchodní společnost před provedenou úmyslnou předmýtní těžbou nevytěžila a neodstranila kůrovcové dříví, způsobila erozní rýhy a snížila zakmenění. Tím došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k MŽP, ale to odvolání zamítlo.
Obchodní společnost podala proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten se zabýval jednotlivými žalobními námitkami, které neshledal jako důvodné a žalobu zamítl. Městský soud především v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel nebyl postižen za skutečnost, že na lesních pozemcích došlo k výskytu lýkožrouta smrkového, ale za to, že svojí činností, tj. neodstraněním kůrovcového dříví, nevytěžením tohoto dříví přednostně před úmyslnou předmýtní těžbou a snížením zakmenění, ohrozil životní prostředí.
Proti rozsudku soudu podala obchodní společnost kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že ohrožení, resp. poškození, životního prostředí je následkem, který právní předpis předpokládá a nikoli skutkovou okolností, kterou by bylo třeba důkazními prostředky v tom kterém řízení prokazovat.
V provedeném správním řízení tak byly prokázány konkrétní okolnosti, které byly zjištěny na místě samém a zda tyto okolnosti odůvodňují závěr, že došlo k ohrožení či poškození životního prostředí, již není otázkou skutkovou, kterou by bylo třeba dokazovat.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek není nezákonný, a proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta:
Pokud správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru a nikoli je formulovat zcela obecně. Námitky nemohou být obecné, omezující se na konstatování, že něco nebylo prokázáno, ale naopak musí být uvedeny konkrétní argumenty proč tomu tak je, resp. není.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 10.05.2007, sp. zn. 7 As 19/2006