V dané věci se jednalo o soudní spor, jehož předmětem byly pozemky, které stát odprodal v roce 2011/2012 třetí osobě. Jednalo se však o pozemky, které následně nárokovala církevní organizace v rámci restitucí.
Církev se o tyto pozemky přihlásila jako jejich historický vlastník. Církevní organizace, která podala žalobu, kterou se domáhala zrušení kupní smlouvy. Jednalo se o pozemky, které byly historickým majetkem církve. Tyto byly v roce 1949, v rámci scelování, vykoupeny státem, kdy měly být provedeny směny pozemků a církevní organizace měla obdržet náhradní pozemky.
Prvostupňový soud (Okresní soud v Tachově) došel k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a třetí osobou je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s „blokačním“ ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. K námitce, že žalovaný nabyl pozemky v dobré víře, soud uvedl, že se třetí osoba nemůže v případě absolutní neplatnosti dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy vůbec nenabyla.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, který na prodej pozemků zaujal stejný právní názor jako okresní soud. Dle soudu, církevní organizace prokázala právní nárok na pozemek a k odnětí pozemku státem došlo bez náhrady.
V rámci podaného dovolání byl spor řešen Nejvyšším soudem ČR. Tento se ztotožnil s právním názorem okresního a krajského soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že restituční nároky církevních organizací jsou primární a uvedl, že blokační ustanovení chrání restituenty (církve). Dále se zabýval námitkou, kdy byli před uzavřením kupní smlouvy a prodejem pozemků třetí osobě, vyzváni eventuální vlastníci (restituenti), aby upozornili na své případné budoucí nároky. Dle Nejvyššího soudu ČR byly tyto výzvy vůči budoucím restituentům, tj. církvím, právně irelevantní.
Právní věta:
Restituční nároky jsou nároky primárními, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů. Opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty (církve) činila bezcennými. Výzvu vůči eventuálním vlastníkům, zda budou uplatňovat v budoucnu restituční nárok, učiněnou před prodejem pozemků třetí osobě, lze pokládat za právně irelevantní.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017
Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelích v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník je zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23. 3. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.
Do věci zasáhlo Ministerstvo financí ČR, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF ČR v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.
Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolnosti, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak z tohoto důvodu jej nemohl nabýt ani originárně vydržením. Aniž by nařizoval jednání, nepřípustné dovolání odmítl.
Právní věta:
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá. Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 04.10.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011
Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná v projektu Lesnické judikáty. Jedná se o spor, kdy se církevní organizace žalobou domáhala zrušení kupních smluv mezi Českou republikou a třetí osobou (jednalo se o pozemky, které byly původně ve vlastnictví církve).
Církev argumentovala, že uskutečněným prodejem pozemků bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě a usilovala o zneplatnění kupních smluv – tato právní otázka (porušení blokačního ustanovení § 29) byla řešena již v předchozích zveřejněných judikátech.
Třetí osoba se u soudu bránila tvrzením, že pozemky nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy. Dodala, že sporné pozemky tvoří pouze 4-5 % z celkové půdy, kterou obhospodařuje od roku 1995. Uvedla, že se jedná o mimořádnou okolnost, svědčící pro zachování platnosti kupních smluv.
Nejvyšší soud ČR, v rámci podaného dovolání, tuto argumentaci odmítl.
Právní věta:
Mimořádnou okolností pro zachování platnosti kupní smlouvy není obhospodařování pozemku, který byl odprodán v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2017, sp. zn. Cdo 5036/2016
Soudní spor byl následkem nešťastné události, kdy vlivem extrémních povětrnostních podmínek došlo k pádu vánočního stromu v době konání trhů. V důsledku pádu došlo k vážnému zranění turisty. V daném sporu civilní soud řešil odpovědnost a míru zavinění jednotlivých subjektů - hlavního města Prahy a obchodní společnosti provozující vánoční trhy.
Obvodní soud pro Prahu 1 došel k závěru, že za škodu a újmu na zdraví odpovídají oba subjekty (obchodní společnost a hlavní město Praha) společně a nerozdílně. Soud své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že hlavní město Praha bylo spolupořadatelem akce, na které se finančně podílelo a své odpovědnosti se tímto nemůže zprostit.
Odvolací soud potvrdil právní závěr prvostupňového soudu, kdy zdůraznil, že škoda byla způsobena věcí použitou při provozní činnosti. Dále byl citován znalecký posudek, který uváděl, že příčinou zřícení vánočního stromu byla špatná kvalita dřevní hmoty jeho kmene ve spojení s nárazem větru. Znalecký posudek zpracovala Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. V tomto bylo uvedeno, že zásadním důvodem pádu stromu bylo porušení dřevní hmoty kmene s nestandardními vlastnostmi v důsledku extrémního zatížení nárazu větru. Jeho objemová hmotnost dřeva byla o cca 21% nižší, než je obvyklé pro čerstvé smrkové dřevo v našich poměrech.
Věc byla dále řešena, v rámci dovolání, Nejvyšším soudem ČR. Tento vyslovil právní názor, že vlastník pozemku je povinen dbát o to, aby na něm byla provedena opatření snižující možnost vzniku škody pádem stromu. Soud potvrdil odpovědnost za škodu obou subjektů a vycházel přitom z dřívějšího rozhodnutí, kdy byla posuzována prevenční povinnost vlastníka pozemku ve vztahu ke stromu na jeho pozemku rostoucím. Tyto závěry platí o to více v případě, že na svém pozemku nechal vlastník vybudovat zařízení, jež na něm způsobilo škodu.
Právní věta:
Pokud se vlastník pozemku podílí společně s provozovatelem na konání např. společenské akce, je povinen kontrolovat umístění předmětů, které by mohly ohrozit bezpečnost a zdraví osob. Jedná se o prevenční povinnost vlastníka nemovitosti užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.06.2010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008
Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná, zabývající se problematikou vlastnictví lesa obcí před zánikem družstevního a obecního vlastnictví lesů v roce 1949.
Předmětem sporu byl les, který byl ve faktickém držení státu (státního podniku), který jej obhospodařoval. V katastru nemovitostí, však byla jako vlastník lesa uvedena obec. Podanou žalobou se státní podnik domáhal u soudu určení vlastnického práva k lesu.
Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl, že vlastníkem lesa je Česká republika, protože této náleží právo hospodařit s lesními pozemky, kdy své rozhodnutí zdůvodnil faktem, že obec nebyla vlastníkem lesa před datem 31.12.1949.
Na základě podaného odvolání, došlo ke změně soudního rozhodnutí, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že vlastnictví k lesu náleží obci.
Na základě dovolání podaného státním podnikem se věcí zabýval Nejvyšší soud ČR. Tento zrušil rozhodnutí krajského soudu, kdy uvedl že vlastnické právo se odvíjí od práva hospodařit s lesem. Právo hospodaření vykonává státní podnik, který by měl být jeho vlastníkem. Nejvyšší soud tedy zrušil druhostupňové rozhodnutí a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Právní věta:
Pokud má státní podnik k lesnímu pozemku právo hospodaření, jedná se o způsobilý podklad pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Z právní odpovědnosti za nakládání a hospodaření s majetkem ČR, k němuž má právo hospodaření státní podnik, vyplývá, že vlastníkem nemůže být nikdo jiný než Česká republika.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.08.2000, sp. zn. Cdo 1787/99
V dané věci se jednalo o spor o les mezi státním podnikem a obcí. V rámci sporu obec poukazovala na skutečnost, že vlastníkem lesa byla již před rokem 1949. Vlastnictví lesa nabyla obec (respektive její právní předchůdci) v roce 1945 na základě Dekretu prezidenta republiky.
Okresní soud v Klatovech vyhověl žalobě podané obcí a určil, že je vlastníkem lesních pozemků.
Ve věci bylo podáno odvolání, které bylo zamítnuto Krajským soudem v Plzni. Krajský soud ve svém rozhodnutí řešil otázku nabytí vlastnického práva obcí, kdy dospěl k závěru, že obec nabyla vlastnického práva na základě Dekretu prezidenta republiky, kdy účinky přídělu nastaly rozhodnutím okresní rolnické komise.
Státní podnik podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pro soud bylo klíčové posoudit, kdy konkrétně obec nabyla vlastnické právo. Rozhodnutí obou nižších soudů bylo posouzeno jako chybné. Chybně byl vyhodnocen přechod vlastnického práva na základě rozhodnutí orgánu okresní rolnické komise. Okamžik přechodu vlastnického práva je zakotven přímo v Dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., který výslovně stanovil, že přidělená půda přechází do vlastnictví dnem převzetí držby. Pro nabytí vlastnického práva přídělcem nebyl vyžadován intabulační princip.
Nejvyšší soud ČR rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, z důvodu určení správného okamžiku přechodu vlastnického práva lesního pozemku na obec.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta:
Při sporech o (lesní) majetek, který byl nabyt na základě Dekretu prezidenta republiky, je nezbytné určit okamžik nabytí vlastnického práva. Dle Dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., přecházela přidělená půda do vlastnictví oprávněné osoby dnem převzetí držby.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp. zn.2 Cdon 178//97