Soudní spor řeší otázku platnosti správního aktu orgánu státní správy lesů, který nařídil vlastníku sousední nemovitosti, která byla ohrožena padáním kamenů lesa, provést stavební úpravy (zpevnění skalního masívu) z důvodu ochrany jeho majetku.
Opatření bylo vydáno podle § 22 lesního zákona. Vlastník sousední nemovitosti s opatřením nesouhlasil a zrušení správního aktu se domáhal (po neúspěšném odvolacím řízení před správním orgánem) podanou žalobou u krajského soudu.
Krajský soud zrušil správní akt, kdy uvedl, že takovýto rozsah prací nemůže být vlastníku sousedního pozemku uložen podle § 22 lesního zákona.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá tato právní věta.
Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže vlastníku sousední nemovitosti podle § 22 odst. 1 věty druhé lesního zákona vydat rozhodnutí, kterým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nacházejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.01.2006, sp. zn. 15 Ca 85/2005
V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci.
Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku.
Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR.
Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta:
Za omluvitelný omyl lze považovat dlouhodobou držbu oploceného pozemku, který držitel nabyl na základě právního titulu od právních předchůdců, kteří byli jeho předky.
Původní vlastník předmětného pozemku oplocení a užívání držitelem trpěl, nijak ho nerozporoval a nepředpokládal, že se jedná o část jeho pozemku.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011
V soudním sporu byla řešena otázka, zda ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona lze aplikovat na situaci, kdy byla vlastníku sousedního pozemku uložena povinnost odstranit uvolněný skalní masív o rozměrech 3x3x2 m.
Okresní, krajský a Nejvyšší soud se zabývaly, zda odstranění nestabilního skalního masívu lze podřadit pod „padání kamenů“ výslovně uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona.
Podle § 22 odst. 1 lesního zákona povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoliv vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí ohrožených škodami, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa. Vlastník neodpovídá jinému za škody, které vzniknou z prosté existence lesa.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nelze vlastníku sousedního pozemku stanovit povinnost odstranit nestabilní skalní masív.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta.
Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích nelze vyvozovat, že vlastník sousední nemovitosti je povinen odstranit skalní masív z lesního pozemku.
Rozhodnutí správního orgánu, které by takovouto povinnost vlastníku lesa ukládalo lze považovat za neplatné.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.06.2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001
V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa.
Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících veřejné zájmy v řízeních a postupech dle stavebního zákona je vedle ustanovení lesního zákona podstatný § 4 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví nejen povinnost součinnosti orgánů územního plánování a stavebních úřadů s dotčenými orgány, ale současně i vymezuje výstupy, jimiž dotčené orgány hájí veřejné zájmy v jejich působnosti. Těmito výstupy jsou pro účely vydání rozhodnutí dle stavebního zákona závazná stanoviska a pro účely postupů dle stavebního zákona, které nejsou správním řízením, stanoviska. Postup při vydávání opatření obecné povahy, tedy i územního plánu není správním řízením.
Po přezkoumání napadeného opatření obecné povahy soud dospěl k závěru o částečné úspěšnosti návrhu. Shledal, že územní plán obce nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, neboť v rozporu se stavebním zákonem nedošlo k řádnému vyhodnocení potřeby vymezení (nových) zastavitelných ploch.
Právní věta:
K územně plánovací dokumentaci vydávají orgány státní správy lesa „pouhá“ stanoviska a nikoli souhlas (tedy závazné stanovisko) dle § 14 odst. 2 lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.05.2012, sp. zn. 63 A 1/2012
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.
Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.
Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků.
Právní věta:
Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.
Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona. Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.
V souzené věci se jednalo o spor mezi devíti obcemi (žalobci) a čtyřmi státními složkami (žalovaní) - Lesy ČR, Pozemkový fond ČR, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Národní památkový ústav, o určení vlastnického práva k nemovitostem. Jednalo se o lesní pozemky, ostatní plochy, trvalé travní porosty, objekt bydlení a zastavěnou plochu dřívějšího Severomoravského lesního družstva. Žalobci byli právními nástupci Severomoravského lesního družstva, které bylo zapsáno do rejstříku společenstev v dne 22. 2. 1938.
Předmětem sporu byla především a otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31. 12. 1949, kterou bylo třeba vyjasnit, jak požaduje ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávaly ostatní žalovaní.
Okresní a krajský soud po posouzení věci rozhodly ve prospěch obcí. Krajský soud převzal důkazní zjištění nižší instance a posuzoval věc především podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 277/2002 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Toto ustanovení umožňuje, aby do vlastnictví obce přešly ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce. Po právní stránce poté odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně přiděleny Severomoravskému lesnímu družstvu a toto nabylo vlastnictví trvající i ke dni 31. 12. 1949.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly Lesy ČR dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Za právní otázky zásadního významu označily 1) nezbytnost intabulace přídělu, 2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem, 3) nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody.
Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvod, jenž spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání Lesů ČR zamítl.
Právní věta:
Při současné nápravě bezpráví minulosti je třeba vycházet především z účelu předpisů o první pozemkové reformě z let 1919, 1920 a předpisů restitučních vydaných v letech 1945, 1946.
Případné nedostatky jejich textu (platí to zejména o poválečné restituční úpravě) nelze interpretovat v neprospěch lesního družstva. Restituční proces byl přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb.) a návazným zánikem lesních družstev, v nichž se sdružovaly obce jako podílníci jimi vlastněného a obhospodařovaného majetku.
K přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž by bylo třeba intabulace.
Zákon č. 172/1991 Sb. je předpisem restituční povahy, cílem a účelem jeho novelizací bylo umožnit žádoucí rozsah vydání nemovitostí obcím i tehdy, jestliže právní normy a zejména individuální správní akty z poválečné doby vykazovaly určité nedostatky.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.08.2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012