Žalobce Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic požádal ČIŽP, aby byl podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny informován o všech zahajovaných správních řízeních, která souvisejí se zásahy do chráněných přírodních ekosystémů a rázu krajiny v Národním parku Šumava, včetně řízení podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP odpověděla dopisem, podle něhož správní řízení, které vede se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, není správním řízením, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť jde o řízení o uložení pokuty. Vstup žalobce do řízení tedy nebyl umožněn.

Žalobce napadl dopis ČIŽP odvoláním k Ministerstvo životního prostředí - žalovaný, v němž uvedl, že se cítí být účastníkem správního řízení ve věci zásahů v oblasti Ptačího potoka, neboť za zájem ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba pokládat i vymáhání a dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu.

Žalovaný poté odvolání zamítl. K žalobcovu poukazu na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124a/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“) odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž toto ustanovení není přímo aplikovatelné pro osoby z řad veřejnosti. Za řízení, v nichž jsou „dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny“ ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, žalovaný označil ta správní řízení, jejichž předmětem jsou činnosti nebo záměry, které by mohly přivodit nepříznivé dopady na přírodu nebo krajinu, ohrozit nebo zhoršit jejich stav.

Souběžně proběhlo bez účasti žalobce samotné řízení o uložení pokuty, v němž ČIŽP rozhodnutím ze dne 24. 8. 2012 uložila Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava pokutu ve výši 250 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, spáchaný rušením tetřeva hlušce přítomností lidí a hlukem motorových pil při odstraňování souší a kácení smrků, a dále pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) téhož zákona, spáchaný hospodařením na pozemcích v Národním parku Šumava způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. Žalovaný na základě odvolání Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013 změnil výrok napadeného rozhodnutí a na určení sankce použil zásadu absorpční namísto zásady kumulativní a uloženou pokutu snížil na celkových 250 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze

Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o tom, zda spolku v konkrétním řízení přísluší na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny postavení účastníka řízení, je třeba vyjít z předmětu řízení. Jestliže má být předmětem řízení vydání zákonem vyžadovaného souhlasu či závazného stanoviska, uložení opatření k zachování požadovaného stavu, případně další úkony vztahující se přímo k zamýšleným zásahům, které by mohly mít dopad na stav přírody a krajiny, jedná se nepochybně o řízení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Řízení o uložení pokuty za správní delikt je však zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické či fyzické osoby dodržovaly zákonem stanovené povinnosti. Pro případ, že tuto povinnost poruší, upravuje zákon možnost uložení sankce.   

Soud uvedl, že žalovaný tedy správně odlišil situace, kdy je vedeno sankční řízení za jednání, kterým bylo životní prostředí poškozeno či ohroženo, a kdy se jedná o rozhodnutí, která by teprve mohla mít na ochranu přírody a krajiny dopad. Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení pokuty nemůže být orgánem ochrany přírody rozhodováno o záležitostech, které mají bezprostřední dopad na stav přírody a krajiny, není dán prostor pro účast spolků založených s cílem ochrany přírody a krajiny. Žalobci přitom nepřísluší postavení orgánu dohledu nad výkonem státní správy z hlediska rychlosti řízení, případně úvah o výši sankce. Takové právo spolků nelze dovodit ani ze skutečnosti, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být podle jeho § 71 odst. 3 účastníky obce, jedná-li se o věc spadající do jejich územního obvodu a nerozhodují-li v této věci jako orgány ochrany přírody.

Podle soudu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neznamená to, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stanovit další podmínky účastenství je v pravomoci jednotlivých států. Řízení o uložení sankce má podle městského soudu specifický charakter. Žalobci proto nebylo přiznáno postavení účastníka předmětného řízení o uložení pokuty v souladu s příslušnými právními předpisy.

Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasil s posouzením právní otázky možnosti své účasti v řízení o správním deliktu

Podle stěžovatele lze za zájem ochrany přírody a krajiny považovat i vymáhání dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu. Do rámce § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny proto spadají i sankční řízení v rámci správního trestání, jako jsou řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, která zároveň působí jako generální i individuální prevence protiprávního poškozování přírody a krajiny.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se zaměřil na posouzení právní otázky, zda z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy plyne stěžovatelovo právo být účastníkem sankčního řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Rozhodující tak je, zda řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy řízení o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti, lze pokládat za správní řízení, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že nikoli.

Jestliže se stěžovatel domáhá účastenství v řízení o uložení pokuty jinému subjektu a odůvodňuje to tvrzením, že by to přispělo k naplňování zásady materiální pravdy a zamezování průtahům, domáhá se role „univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu“. Tato role mu však nepřísluší.

Soud zdůraznil, že nepřípustnost účasti ekologických spolků v řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá nejen z toho, že se tato řízení týkají již proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení v oblasti správního trestání, tedy řízení, na nějž se analogicky vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení, ba dokonce i v trestním právu. Správní trestání je charakteristické právě tím, že v něm na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K přistupování dalších subjektů a přiznávání jim v takovém řízení práv, s nimiž příslušná procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona. Z důvodu specifické povahy správního trestání by možnost účasti ekologických spolků dokonce představovala nevhodnou a nečekanou ingerenci soukromoprávních subjektů do práv obviněného v takovém řízení, se kterou česká koncepce správního trestání nepočítá.

Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelův poukaz na čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, ani jeho obecnější zmínka o potřebnosti vztáhnutí požadavku transparentnosti i do sankčních řízení v oblasti ochrany životního prostředí.

Podle ustálené judikatury nejsou ustanovení Aarhuské úmluvy přímo aplikovatelná, ovšem je zapotřebí přihlížet k ní jako k interpretačnímu pramenu. Z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neplyne, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat ekologickým spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak z vnitřní systematiky Aarhuské úmluvy plyne, že účast veřejnosti má být směřována zejména k řízením, v nichž je povolována budoucí činnost, jak je zjevné z konstrukce jejího čl. 6 odst. 1 a 2 ve vazbě na výčet navrhovaných činností uvedený v příloze I.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Právní věta:

Ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 03. 2017, čj. 7 As 311/2016-31

V souzené věci, u Městského soudu v Praze, se jednalo o spor mezi Lesy České republiky, s. p. – žalobce a Ministerstvem životního prostředí – žalovaný, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 175.000,- Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.

Žalobce se měl v Chráněné krajinné oblasti Beskydy v k. ú. Staré Hamry dopustit protiprávního jednání tím, že v postavení vlastníka lesa neusiloval při hospodařeni v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale), nepočínal si tak, aby nedocházelo k ohrožování lesů, neučinil vše, co mohl a měl, aby těžba a přibližování dříví byly prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa.

Při kácení stromů a soustřeďování dříví lanovkou bylo poškozeno 53 stojících zdravých stromů sedřením kůry ve střední části kmene, dále ve spodní části kmene anebo na kořenových nábězích, přičemž se u těchto 53 stromů jednalo vždy o poškození větší než 100 cm2, avšak šlo i o plochy řádově metrů čtverečních, a poškozená místa stromů nebyla včas (nejpozději do konce pracovní směny, při níž k poškození došlo) a důsledně ošetřena nátěrem proti infekci houbovými patogeny (většinou byla nátěrem ošetřena poškození pouze do 2 m nad zemí).

Výše popsaným jednáním žalobce došlo podle správního orgánu k zákonem předvídanému následku, a to ke škodám na funkcích lesa, zejména na funkcích půdoochranných a hydricko-vodohospodářských a ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů, především lýkožrouta smrkového.

V žalobě žalobce nejprve obecně uvedl, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním, které vzal žalovaný při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ČIŽP za prokázané, ani s právním hodnocením žalovaného. Žalobce namítal, že ČIŽP nepředložila v průběhu správního řízení takové důkazy, kterými by najisto a řádně prokázala, že ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. V rozhodnutí ČIŽP správní orgán nedostatečně prokázal, že řešení jednání či opomenutí žalobce mělo za následek ohrožení životního prostředí, a výroková část rozhodnutí ČIŽP neměla oporu v odůvodnění rozhodnutí ani ve spisovém materiálu. Rozhodnutí ČIŽP tak bylo podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Městský soud v Praze

Žalobce, podle soudu, neučinil vše, co učinit mohl a měl. Smluvnímu partnerovi spol. PETRA s okamžitou platností neurčil jinou technologii, neurčil jiné trasy soustřeďování dříví anebo případně práce prováděné harvestorovým uzlem dočasně nezastavil, aby bylo možno zodpovědně vybrat a smluvnímu partnerovi zadat jinou technologii soustřeďování dříví, jiné trasy soustřeďováni dříví anebo případně v některých částech předmětného PUPFL počkat na zlepšení místních podmínek pro soustřeďování dříví.

Žalobce také neprováděl včas a dostatečně kontroly smluvního partnera, aby zjistil, že spol. PETRA svými silami a silami a prostředky subdodavatelů přibližovala dříví lanovkou po tak úzkých lanovkových trasách, že bylo nutné vytáčet kmeny takovým způsobem, že následně došlo k poškozením stromů rostoucích podél trasy, a to i do výšky cca 5 m, a že asanace odřených stromů nátěrem proti infekci houbovými patogeny nebyla prováděna včas.

Podle soudu byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) žalobce a následkem tohoto jednání (opomenutím) spočívajícím ve vytvoření stavu ohrožujícího životní prostředí, resp. vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Jako důkaz listinou ve smyslu ust. § 53 s. ř. byla užita „Smlouva o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví“ (mezi zadavatelem a dodavatelem prací), z které vyplývají práva i povinnosti stran, kdy žalobce byl mj. oprávněn omezit či zastavit provádění lesnických činností, jestliže jejich další výkon ohrožoval nebo mohl ohrozit životní prostředí či jiné veřejné zájmy (čl. VII odst. 11 Smlouvy). Podle čl. VII odst. 9 Smlouvy je při provádění Lesnických činností Smluvní partner povinen počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě zejména na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, přičemž tuto povinnost prevence má Smluvní partner jak vůči Lesům ČR, tak vůči jakýmkoli třetím osobám (subjektům). Žalobce však v rozporu se Smlouvou a zejména se svými zákonnými povinnostmi (podle § 11 odst. 2 lesního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 lesního zákona) těchto svých oprávnění nevyužil a i přes vznik nepřiměřených škod v lese, kterých si musel být prokazatelně vědom, jednal nedostatečně.

Podle § 4 odst. 1 lesního zákona se na žalobce jakožto osobu, které bylo svěřeno užívání předmětného PUPFL, vztahují stejné povinnosti, jaké má podle lesního zákona vlastník lesa. Na žalobce však lze klást vyšší právní nároky, neboť podniká v oblasti lesnictví, je povinen znát a dodržovat předpisy na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí při provádění lesnických činností, včetně činností prováděných na předmětném PUPFL, a zároveň, a to zejména, musí při hospodaření v lese dbát o to, aby les nebyl nikterak poškozován nebo ohrožován.

Na základě toho Městský soud v Praze uzavřel, že vznesené žalobní námitky nejsou důvodné, resp. že napadené rozhodnutí lze i přes dílčí procesní nedostatky aprobovat. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Jednotlivá opatření v ochraně lesa realizovaná za účelem naplnění povinností zakotvených v ust. § 32 lesního zákona nemohou být prováděna v rozporu s dalšími ustanoveními lesního zákona.

Každý vlastník lesa bez ohledu na soukromoprávní vztah je povinen plnit jednotlivá ustanovení lesního zákona a hospodařit na PUPFL tak, aby nedocházelo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích.

Pokud zadá vlastník lesa práce dodavateli, tak musí provádět dostatečně kontroly smluvního partnera (těžba, vyvážení, užité technologie), aby předcházel poškození životního prostředí.

Použití technologií a volba cest (např. přibližování vytěženého dříví lanovým dopravním zařízením, odkornění, chemická asanace vytěženého dříví) nesmí předmětný PUPFL nepřiměřeně nepoškodit.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 05.12.2019, sp. zn. č.j. 10 A 43/2017-46

V daném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem pozemku Povodí Labe, s.p., (žalobce) a Ministerstvem dopravy (žalovaný) o odstranění stromů, které se nacházely v dopadové vzdálenosti od železniční tratě. Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu. Drážní úřad provedl kontrolu stromů rostoucích podél železniční trati, které identifikoval jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Poté svým rozhodnutím Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to odstranění 107 ks stromů podél trati.

Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze.

V zamítavém stanovisku k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Odvolání žalobce bylo správním úřadem zamítnuto.

Žalobce na to reagoval podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že argumentace účastníků i skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou podobné jako v dřívějších věcech a bude vycházet z rozsudků, v kterých již opakovaně o odstranění stromů podél dráhy rozhodoval (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2018, čj. 11 A 25/2017-65, rozsudek ze dne 17. 4. 2019, čj. 10 A 28/2017-61, rozsudek ze dne 21. 8. 2019, čj. 11 A 138/2017-36, rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017-59, rozsudek ze dne 12. 9. 2019, čj. 11 A 45/2018-97, rozsudek ze dne 19. 12. 2019, čj. 6 A 80/2016-65).

Podle soudu, v případě, že rostou na pozemku stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost spadnout do dráhy, pak nařízení jejich odstranění musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí tedy pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.

Soud zdůraznil, že by se jednalo o nezákonný postup, pokud by byl pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanoven okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by bylo ověřeno, zda tyto stromy představují skutečné nebezpečí. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu, jejíž naplnění vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.

Podle závěru soudu má správní orgán povinnost zkoumat, zda ten který strom, skutečně představuje reálné nebezpečí pro dráhu. V opačném případě uložení povinnosti paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení
§ 10 zákona o dráhách nepočítá.

Ministerstvo a Drážní úřad svým postupem, kdy řádně nezkoumaly, zda stromy představují skutečné nebezpečí pro dráhu, a tedy to, komu a na čí náklady lze uložit odstranění těchto stromů. Tím zatížili své rozhodnutí nezákonností.

Vzhledem k tomu, že se Drážní úřad ani Ministerstvo dopravy neobrátily na orgán ochrany přírody, aby si od něj vyžádaly vyjádření či jiné stanovisko, tak zatížily svá rozhodnutí další nezákonností, neboť neumožnily dotčenému orgánu vyjádřit se z hlediska zájmu na ochraně životního prostředí, k jehož posouzení není Drážní úřad oprávněn.

Soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí.

Právní věta:

Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Takovou okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.

Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb., jelikož v zákoně o drahách ani jinde není výslovně stanoveno jinak. Nejedná se zde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, kdy je Drážní úřad povinen řídit se příslušným stanoviskem orgánu ochrany přírody, ale o dotčený správní orgán dle § 136 správního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.07.2020, č.j. 5 A 136/2017-52

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně Dr. Johanny K.

za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p., 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, s, 3) Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, 4) Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, 5) Správa železnic, státní organizace, 6) Tělovýchovná jednota Turnov, z. s., 7) město Turnov, 8) Tělocvičná jednota Sokol Turnov, 9) Česká republika – Státní pozemkový úřad, 10) Zemědělské družstvo Český ráj Všeň v likvidaci,

o dovoláních Lesů České republiky, s. p., města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, t a k t o : 

Dovolání Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, se odmítá.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č.j. 30 Co 1/2018-1220, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. září 2017, č.j. 8 C 459/2004-997, se ruší a věc se vrací

Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.

Průběh sporu (řízení)

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 19. 6. 2003 domáhala uspokojení restitučního nároku na vydání majetku konfiskovaného státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), původnímu vlastníkovi a právnímu předchůdci žalobkyně, JUDr. Karlu Des Fours Walderode, a navrhla, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, jímž bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí nemovitých věcí (pozemků) označených v přílohách č. 1 a č. 2 rozhodnutí.

Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Vydání mezitímního rozsudku odůvodnil s odkazem na zásadu procesní ekonomie tím, že předmětem restituce je velký počet zkonfiskovaných pozemků, u nichž bude v dalším průběhu řízení jednotlivě zkoumat, jaký je jejich současný stav a zda jsou dány předpoklady pro jejich vydání žalobkyni.

Odvolací soud (Krajský soud v Hradci Králové) pak správnosti takového postupu a vydání mezitímního rozsudku přitakal a při odvolacím přezkumu se soustředil pouze na správnost posouzení způsobilosti původního vlastníka být oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Semilech.

Soudy obou stupňů se v řízeních před nimi probíhajících soustředily jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak i při jeho právním posouzení výlučně na řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

Soudy obou stupňů shledaly, že právní předchůdce žalobkyně nepozbyl státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění účinném do 8. 6. 1949 (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), neboť získal osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947; státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti ze dne 26. 2. 1949 a k jeho znovunabytí došlo dne 25. 8. 1992. Námitky zpochybňující rozhodnutí o vystavení Osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947 považovaly za nedůvodné. Konstatovaly proto, že podmínka zachování československého státního občanství zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona „nabytí občanství zpět“) byla v případě právního předchůdce žalobkyně splněna.

Ohledně dalšího předpokladu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a to neprovinění se proti československému státu, dospěly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 k závěru, že v rozhodnutí o zachování státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Dovolání k Nejvyšší soudu

Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním: Lesy České republiky, s. p., Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, město Turnov, Česká republika – Státní pozemkový úřad. Dovolání dovolatele Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace nebylo podle soudu věcně projednatelné, neboť neobsahovalo řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení § 237 o. s. ř. a proto ho soud odmítl. Dovolání dalších dovolatelů bylo podle soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v rozhodnutí o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Nejvyšší soud

Vzhledem k tomu, že dovolateli předestřená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, považuje ji Nejvyšší soud za dosud zcela nevyřešenou; tím je v projednávané věci založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Soud uvedl podmínky, kdo je oprávněnou osobou pro uplatnění restitučního nároku k majetku.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.

U takové osoby musely být současně splněny tyto podmínky:

a) nabyla počínaje účinností zákona (29. 5. 1992) a kdykoliv později v průběhu lhůty, kdy mohla restituční nárok uplatnit, státní občanství České a Slovenské Federativní republiky,

b) k odnětí jejího majetku a přechodu vlastnického práva na stát došlo na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.,

c) neprovinila se proti československému státu a

d) nabyla zpět občanství podle v ustanovení citovaných předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství vydaných v roce 1948 a později, pokud se tak nestalo již dříve na základě dekretu č. 33/1945 Sb.

Podle soudu dovolatelé procesně relevantním způsobem (v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení § 237 o. s. ř.) nezpochybnili u osoby právního předchůdce žalobkyně závěry soudů nižších stupňů o splnění podmínek státního občanství České a Slovenské Federativní republiky a o odnětí majetku a přechodu vlastnického práva na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Nejvyšší soud konstatoval, že ve vztahu k těmto podmínkám bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že právní předchůdce žalobkyně se stal státním občanem České a Slovenské Federativní republiky na základě listiny vydané Ministerstvem vnitra ČR o udělení státního občanství ze dne 25. 8. 1992, č. j. VSC/2-53/1385/91-588, a že dne 28. 8. 1992 (ve lhůtě určené k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996) uplatnil u místě příslušného pozemkového úřadu (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Semily) nárok na vydání majetku, jenž mu byl odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje.

Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z požadovaných předpisů. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně vydávané ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. mělo mít formu výměru a - kromě výrokové části – mělo být i odůvodněno. Podle soudu je zřejmé, že Ministerstvo vnitra de facto vydalo (shodně jako následně Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947) průkaz o státním občanství, k čemuž nebylo podle dekretu č. 33/1945 Sb. věcně příslušné.

Dovolací soud vyšel z  ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení) a promítl je  do poměrů rozhodování o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Poté dospěl k závěru, že o zachování československého občanství JUDr. Karla Des Fours Walderode nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje; absence náležitostí správního rozhodnutí naříkané osvědčení (dis)kvalifikuje jako paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.

Nejvyšší soud zkoumal, zda byly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění).

Při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud uzavřel, že podmínky k vydání mezitímního rozsudku v nyní posuzované věci splněny nebyly.

U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.

    V poměrech projednávané věci tedy mezitímním rozsudkem nebylo možné rozhodnout, neboť do pomyslného „základu nároku“ by náleželo posouzení veškerých otázek, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout přímo konečným rozhodnutím (rozsudkem), tedy nejen o tom, zda původní vlastník byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Posouzení některých z těchto otázek sice soudy nižších stupňů promítly do odůvodnění rozhodnutí (restituční nárok byl původním vlastníkem uplatněn řádně a včas, žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka a řádně a včas podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu), nicméně řada dalších otázek, jejichž řešení je nezbytné pro přijetí závěru, že žaloba je po právu, zůstala nezodpovězena (důvodnosti určovací žaloby je podřízeno řešení takových otázek, jakými jsou určení povinné osoby k vydání konkrétního majetku a posouzení existence zákonných překážek restituce in integrum ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb.).

Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní věta:

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že „JUDr. Karel Des Fours Walderode oprávněnou osobou nebyl, protože v roce 1947 nebylo řádně rozhodnuto o zachování jeho československého občanství. Osvědčení ministerstva vnitra z roku 1947 označil Nejvyšší soud za paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění zákonné podmínky upravené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.

Podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nebyly splněny podmínky k vydání mezitímního rozsudku, protože soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu.

U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2021, č.j. 28 Cdo 313/2020-1445

V dané věci se jednalo o skutečnost, že byly pokáceny dřeviny, k jejichž pokácení bylo zapotřebí povolení a nepostačovalo ohlášení. Žalobce J.J. pokácel (resp. zadal pokácet) dřeviny bez předchozího povolení orgánu ochrany přírody a krajiny. Nejednalo se tedy o dřeviny k jejichž pokácení by postačovalo pouze ohlášení 15 dní předem. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč podle ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za správní delikt, kterého se dopustil tím, že v katastrálním území Hynčice u Krnova bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel prostřednictvím A.M. celkem 231 kusů listnatých dřevin, jejichž obvod ve výšce 1,3 m nad zemí byl větší než 80 cm, čímž měl porušit § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Žaloba

Žalobce J.J. se domáhal žalobou podanou k Městskému soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí žalovaného-Ministerstva životního prostředí (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím ČIŽP.

Žalobce v žalobě uváděl, že správní orgány vyšly ze závěru, že žalobce jako objednatel byl hlavním iniciátorem kácení a jako zadavatel objednávky má hlavní podíl na škodě vzniklé pokácením stromů. Správní orgány pak poukázaly na odpovědnost objednatele ve vztahu k jeho živnostenské činnosti. K tomu žalobce uvedl, že jeho podnikáním je zemědělská činnost-chov koní a agroturistika. Na druhé straně předmětem podnikání zpracovatele, na kterého se žalobce obrátil, je práce v lese a práce s dřevní hmotou. Na rozdíl od žalobce je tedy zhotovitel odpovědným za odborné provedení prací a za výsledek své činnosti. Nesprávné posouzení věci spatřuje žalobce také v tom, že žalobci, který si práce pouze objednal, byla udělena pokuta ve výši 500.000,- Kč jako hlavnímu viníku a naproti tomu firma, která kácení provedla a spekulativně zneužila objednávky průklestu, byla pokutována shovívavě částkou 100.000,- Kč.

Žalovaný-MŽP ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Žalovaný zdůraznil, že zadání objednávky ke kácení dřevin ani souhlas vlastníka pozemků není zásadně postačující, neboť pro realizaci kácení dřevin je nezbytné získat povolení orgánu ochrany přírody podle ust. § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naplnění objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu žalovaný spatřoval v tom, že žalobce objednal u zhotovitele kácení a stanovil jeho rozsah, přičemž toto kácení nebylo orgánem ochrany přírody povoleno. Zhotovitel pak na základě objednávky žalobce dřeviny pokácel, což žalovaný vidí jako následek. Příčinnou souvislost spatřuje žalovaný v tom, že pokud by objednatel tuto objednávku nepředal, k vykácení zhotovitelem by nedošlo. Zásadní vliv na výšku pokuty měla dle žalovaného skutečnost, že žalobce byl iniciátorem a zadavatelem kácení dřevin. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Na provedených objednávkách je mimo jiné uvedeno, že „práce budou provedeny v dohodnutých termínech a k dohodnutým hranicím katastrálních pozemků, jak dohodnuto na místě samém“. I z toho tedy vyplývá, že žalobce musel být přítomen na kácením dotčených pozemcích před zahájením prací. K námitce žalobce, že si objednal pouze průklest, žalovaný uvedl, že věk dřevin, vykácených v rozporu se zákonem, přesahoval v převážné míře 50 let, část dřevin dosahovala 60 až 110 let a výška některých dřevin činila až 25 m. K možnosti kácení dřevin bez předchozího povolení žalovaný zdůraznil, že podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny je takový postup možný jedině v případě, že je stavem dřevin zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Tvrzení žalobce, že vykácené dřeviny spadají do režimu tohoto ustanovení, bylo pouze účelové, neboť v blízkosti pozemků se nenacházejí žádné nemovitosti

Městský soud v Praze

Soud se zabýval především posouzením námitek žalobce, které se týkaly závěru správních orgánů, že žalobce osobně označoval pracovníkům zhotovitele stromy, které mají být pokáceny. Tento závěr správní orgány učinily na základě svědeckých výpovědí svědků M., O. a H., zaměstnanců zhotovitele. Tito svědci všichni shodně uvedli, že žalobce osobně označil dřeviny, které měly být pokáceny, přičemž se shodli i ve způsobu tohoto označování, když uvedli, že žalobce označil tyto dřeviny oranžovým nebo zeleným sprejem skvrnou na kmeni. V dané věci bylo tedy úkolem soudu přezkoumat, zda žalobce označoval dřeviny určené ke kácení osobně sprejem a zda o tom neexistují důvodné pochybnosti. Soud přitom shledal, že se tak vskutku stalo, když tuto skutečnost potvrdili tři svědci.

Městský soud v Praze se ztotožnil se žalovaným v tom, že v řízení skutečně nebylo nijak prokázáno, že by Inspekcí vyslechnutí svědci vypovídali lživě. Konstatoval, že v otázce označování stromů ke kácení a přítomnosti žalobce na předmětných pozemcích se výpovědi svědků v zásadě shodovaly. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že práce byly provedeny v rozporu s tím, co bylo objednáno. Zhotovitel pokácel totiž ty dřeviny, které mu žalobce sám osobně označil ke kácení, a je tedy zřejmé, že práce se děly v souladu s vůlí žalobce.

V neprospěch žalobce svědčila také skutečnost, že Státní zemědělský intervenční fond přidělil na pozemky dotace na základě dodržování podmínek, z nichž jednou ze zásadních bylo, aby předmětné pozemky plnily funkci trvalého travního porostu, což se neslučuje s výskytem náletových dřevin. Pro přiznání dotace bylo tedy nutné provést vykácení dřevin a nikoliv pouhý ořez větví.

Soud shledal rozpory v tvrzeních žalobce, které významně znevěrohodňovaly celou jeho obranu obsaženou v žalobě. Vzhledem k tomu soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

1. Správní žalobu nelze chápat jako jakýsi další opravný prostředek ve správním řízení a úkolem správních soudů není nahrazovat činnost správních orgánů. Úkolem správního soudu je (mimo jiné) přezkoumat, zda správní orgány v řízení postupovaly v souladu se všemi na věc dopadajícími právními předpisy a zda v řízení dbaly všech procesních práv účastníků řízení.

2. Vzhledem k tomu, že dřeviny určené k pokácení žalobce sám označil, je zcela odpovídající závěr správních orgánů, že za skutečný rozsah provedeného kácení je zodpovědný žalobce a že práce byly provedeny v souladu s tím, co zhotoviteli zadal.

3. Pokud se nejedná o situaci, kdy stav dřeviny je natolik vážný, že hrozí způsobit škodu na hodnotách v nejbližších okamžicích – (např. dřeviny poškozené živelními pohromami, vichřice, požár apod.), nemůže se žalobce důvodně dovolat ani § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.

 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.04.2014, č.j. 7 A 291/2011-231

V souzeném případě se jednalo o ohrožení životního prostředí v lese neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se měla dopustit žalobkyně W.-S., a.s., tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc.

Skutek spočíval konkrétně v tom, žalobkyně vytěžila plochu 0,96 ha na vlastním lesním pozemku a 0,02 ha na lesním pozemku jiného vlastníka. Porost na jejím vlastním pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Za tento skutek byla rozhodnutím ČIŽP žalobkyni uložena pokuta ve výši 400.000,- Kč za správní delikt.

Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Tvrdila, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, neboť nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně a nikoliv jiná právnická osoba (např. společnost TAGROS a.s. jakožto dřívější nájemce předmětného pozemku).

MŽP vyšlo z nepřímých důkazů uvedených ve správním spisu (zapůjčení lesního stroje - harvestoru žalobkyní, uzavření nájemní smlouvy k tomuto stroji žalobkyní, převzetí klíčů od tohoto stroje žalobkyní, organizování následného vyvezení vytěžené dřevní hmoty žalobkyní) a konstatovalo, že je zřejmé, že nepovolenou těžbu na lesních pozemcích provedla žalobkyně (respektive učinila vědomé kroky k tomu, aby byla těžba provedena), nikoli společnost TAGROS a.s. Uvedlo, že provázanost žalobkyně s provedenou neoprávněnou těžbou je pak zřejmá též z pravomocného Usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje.

MŽP se ztotožnilo s názorem správního orgánu prvního stupně, neboť má shodně za dostatečně prokázáno, že k ohrožení životního prostředí v lesích došlo výhradně v důsledku úmyslného jednání žalobkyně, které bylo zaměřeno pouze na získání požadovaného množství surového dříví (a tím dosažení hmotného prospěchu), bez ohledu na případné ohrožení nebo poškození životního prostředí v lese, a to nejen na pozemku v jejím vlastnictví, ale i na lesních pozemcích a porostech na její pozemek navazujících. ČIŽP přizvala na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s. - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídila podrobnou fotodokumentaci. Odvolání žalobkyně proto MŽP zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně  potvrdilo.

Na zamítnutí odvolání reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a domáhala se tak zrušení rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým žalovaný zamítl její odvolání. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebylo bez pochybností prokázáno, že přezkoumávané jednání lze přičíst za vinu právě žalobkyni, když se jí v napadeném rozhodnutí nedostává přesvědčivých důkazů, kdo se správního deliktu dopustil a jaký měl ke způsobenému následku vztah. Žalobkyně, tvrdila, že závěr o spáchání předmětného správního deliktu žalobkyní je postaven pouze na nepřímých důkazech. Pokud je odpovědnost za správní delikt dovozována z nepřímých důkazů, jak tomu bylo i v tomto případě, musely by tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž by žádný důkaz nezpochybňoval pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních, což v rámci napadeného rozhodnutí splněno nebylo. Podle názoru žalobkyně nebyly činěny žádné kroky ke zjištění, natož k prokázání toho, kdo harvestor obsluhoval, případně na čí příkaz, a zda tímto harvestorem byla vytěžena veškerá dřevní hmota či nikoliv.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že se právnická osoba nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.)

Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, b) jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen, c) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, d) fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby, e) fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo f) fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.

Soud konstatoval, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě. Správní orgán není povinen zjišťovat konkrétní fyzickou osobu, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, zejména tehdy, je-li ze zjištěných skutečností zřejmé, že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby za správní delikt došlo při činnosti právnické osoby.

Podle soudu vyhodnotily správní orgány řadu důkazů, jako např. skutečnosti, že žalobkyně je vlastníkem vytěženého pozemku, že předseda dozorčí rady uzavřel nájemní smlouvu k předmětnému harvestoru, že posudek soudního znalce potvrdil, že neoprávněná těžba lesního pozemku byla provedena právě předmětným harverstorem, že předseda dozorčí rady žalobkyně osobně převzal od majitele harvestoru klíče a výslovně uvedl, že řidiče pro obsluhování předmětného stroje si již zajistí sám.

Podle soudu, i skutečnosti vyplývající z trestního řízení, vedeného na základě oznámení společnosti TAGROS a.s. (nájemce pozemku) jako osoby poškozené, prokazovaly provázanost žalobkyně s provedenou těžbou a vývozem vytěžené dřevní hmoty ve prospěch žalobkyně. Uvedené důkazy zjištěné z trestního řízení tak doplňují a potvrzují dostatečnou průkaznost důkazů, zjištěných a hodnocených správními orgány obou stupňů v řízení o správním deliktu. Tvoří tak s ostatními sice řadu nepřímých důkazů, ale takových, které ve své provázanosti a dostatečné vypovídající hodnotě postačují k nepochybnému závěru, že žalobkyně se předmětné protiprávní činnosti dopustila.

Městský soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Městský soud neshledal, že by byla tato rozhodnutí postižena vnitřní rozporností, že by si vzájemně odporovala nebo že by nebyla přezkoumatelná. Rozhodnutí jsou zcela jasná a nenaplňují znaky nicotnosti ve smyslu ustanovení § 77 správního řádu. Skutečnost, že žalovaný či správní orgán prvního stupně vyhodnotil důkazy jinak nebo odlišně od představ, argumentů a postoje žalobkyně, nemůže vést k závěru, že by ze strany žalovaného nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud má za to, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotily důkazy a jiné podklady a žalovaný pak z nich vyvodil odpovídající závěry.

Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:

1. Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), je podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba není za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.
2. Pro uznání právnické osoby odpovědné za protiprávní čin není nutné za všech okolností zjistit konkrétní fyzickou osobu, která se dopustila tohoto činu, pokud je dostatečně zjištěno, že jednání této fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné.

Dostupné z: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.03.2019, č.j. 9 A 262/2014–97