V projednávané věci se jednalo o spor o pokácení stromů v blízkosti železniční tratě. Správa železnic, státní organizace, dále jen „osoba zúčastněná na řízení“ oznámila Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „orgán ochrany přírody“) záměr odstranit 57 dřevin a 1 760 m2 zapojeného porostu v ochranném pásmu dráhy u železniční trati v úseku V. B. – B. n. L.

Orgán ochrany přírody zahájil řízení ve věci pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle § 8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Následně požádal Drážní úřad o vydání závazného stanoviska a nařídil ohledání na místě za účelem posouzení stavu dřevin.

Drážní úřad v závazném stanovisku s vydáním rozhodnutí o pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin ve vymezeném rozsahu nesouhlasil, neboť všechny dotčené dřeviny rostly v obvodu dráhy v její těsné blízkosti. Z tohoto důvodu považoval vzrostlou zeleň za nebezpečí pro dráhu a provoz na ní a ve smyslu § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, za zjištěný zdroj ohrožení dráhy a zdroj rušení drážního provozu na ní.

Vzhledem k závaznému stanovisku drážního úřadu považoval orgán ochrany přírody další dokazování a posuzování věci v souladu se zásadou materiální pravdy za nadbytečné. S ohledem na zásadu procesní ekonomie upustil od zajištění důkazu ohledáním na místě, ale provedl zoologickou obhlídku vybraných dřevin, při níž nezjistil výskyt obecně ani zvláště chráněných druhů živočichů ani hnízdění ptactva. Orgán ochrany přírody proto rozhodl, že se kácení dřevin nepozastavuje, neomezuje ani nezakazuje.

S tím nesouhlasil spolek Ústecké šrouby, z. s., jehož účelem je, mimo jiné, ochrana přírody a krajiny. Spolek Ústecké šrouby, z. s., podal odvolání proti rozhodnutí orgánu ochrany přírody k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To však odvolání zamítlo a rozhodnutí orgánu ochrany přírody potvrdilo.

Ústecké šrouby, z. s. podal proti rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě namítal, že orgán ochrany přírody pochybil, neboť nezjistil skutkový stav ani okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu na zachování dřevin nebo na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a nezahájil dohodovací řízení. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí nevypořádal podle spolku odvolací námitky.

Městský soud v Praze a uvedl, že orgán ochrany přírody neměl jinou možnost, než vydat rozhodnutí, jímž kácení nepozastavil, neomezil ani nezakázal. V opačném případě by postupoval v rozporu s § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle městského soudu s ohledem na specifika železniční dopravy a nebezpečí vyplývající ze spadlého stromu pro bezpečnost na dráze může i zdravý strom představovat zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 zákona o dráhách. Poukázal také na novelizaci uvedeného ustanovení zákona o dráhách a uzavřel, že v případě dřevin rostoucích v blízkosti dráhy není nutné ve správních rozhodnutích jednotlivě prokazovat, že se jedná o nemocný strom či strom rostoucí např. na nestabilním podloží. Městský soud proto žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Žalobce - Ústecké šrouby, z. s. (dále jen „stěžovatel“) poukázal v kasační stížnosti na skutečnost, že orgán ochrany přírody je i v oznamovacím režimu povinen vážit veřejný zájem na zachování dřeviny a veřejný zájem na jejím pokácení.

V posuzovaném případě drážní úřad nedal orgánu ochrany přírody vůbec možnost posoudit zdravotní stav dřevin, neboť závazné stanovisko vydal 14 dnů před nařízeným ohledáním na místě. Ze závazného stanoviska nevyplývá, jakým způsobem ohrožují dřeviny provozuschopnost dráhy nebo plynulou a bezpečnou dopravu na dráze, což je jeho hlavním účelem. Přítomnost dřevin v blízkosti dráhy je nezbytnou podmínkou pro postup v oznamovacím režimu kácení a sama o sobě není důležitým důvodem ke kácení. V řízení pochybil, podle stěžovatele, i orgán ochrany přírody, který měl v souladu s metodickou instrukcí zahájit dohodovací řízení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zdravé stromy mohou samy o sobě představovat zdroj ohrožení dráhy. Možnost pádu stromu je odbornou otázkou, kterou je nutné v každém konkrétním případě odborně posoudit. Nelze plošně tvrdit, že všechny stromy u tratí představují ohrožení dráhy. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na novelizované znění § 10 zákona o dráhách, podle něhož nadále platí, že kácení podléhá ohlašovacímu režimu. Nově však může kácení oznamovat namísto vlastníka pozemku, na němž se stromoví nebo jiné porosty nachází, drážní úřad, doloží-li, že předtím nařídil odstranění dřevin jejich vlastníkovi.

Žalovaný - MŽP ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgán ochrany přírody postupoval v souladu s právními předpisy a nevyhodnotil stav dotčených dřevin a jejich ekologický význam jako natolik zásadní, aby přistoupil k dohodovacímu řízení.

Osoba zúčastněná na řízení - Správa železnic, státní organizace, ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že ze zákona o dráhách vyplývá povinnost provozovatele dráhy odstranit dřeviny bez ohledu na jejich zdravotní stav, ohrožují-li bezpečnost a zdraví osob na dráze. Není zákonnou povinností drážního úřadu nejprve žádat o posouzení zdravotního stavu dřevin.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzované věci postupovaly správní orgány podle tzv. oznamovacího režimu kácení podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v němž má orgán ochrany přírody možnost oznámené kácení pozastavit, omezit nebo zakázat, odporuje-li požadavkům na ochranu dřevin.

Orgán ochrany přírody tak může postupovat, pokud nejsou splněny podmínky pro oznamovací režim nebo pokud veřejný zájem na zachování dřeviny převyšuje nad zájmem na jejím pokácení. Jelikož podle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká po 15 dnech od podání oznámení právo kácet, je třeba, aby před uplynutím této lhůty příslušný orgán ochrany přírody zahájil řízení o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení, je-li to z jeho pohledu nezbytné.

Z nového znění § 10 zákona o drahách vyplývá, že jsou v něm nyní podrobněji definovány dřeviny jako zdroj ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti drážní dopravy nebo provozuschopnosti dráhy (jsou to ty, které rostou v tzv. dopadové vzdálenosti), nicméně nadále je třeba v konkrétních případech posuzovat míru ohrožení podle skutkových okolností a porovnávat veřejné zájmy (veřejný zájem na ochraně zdraví a bezpečnosti cestujících na straně jedné a vlastnická práva, jakož i práva na ochranu životního prostředí na straně druhé).

Podle soudu je postup správního orgánu spočívající v nařízení odstranění všech stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy železnice spadnout, porušením zásady proporcionality a zásady materiální pravdy. Drážní úřad nemůže posoudit odborné otázky v rozsahu své působnosti, aniž by byl seznámen se skutečným stavem věci včetně stavu posuzovaných dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Nezkoumal-li totiž správní orgán stav stromů, nemohl předložit ani přesvědčivou argumentaci na podporu jejich vykácení. Nařízení takové povinnosti se může vztahovat pouze na stromy, u kterých riziko pádu vyplývá např. z posouzení jejich zdraví nebo pevnosti kořenového systému.

Nejvyšší správní soud uvedl, že výklad zastávaný v posuzované věci městským soudem i správními orgány, podle něhož každý strom rostoucí v blízkosti dráhy automaticky představuje ohrožení dráhy, nemá oporu v zákoně.

Ani upravené znění § 10 zákona o drahách totiž nestanoví, že se v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy dřeviny nacházet nesmějí, resp. že provozovatel dráhy, příp. vlastník má povinnost je odstranit, a dále že připouští nejen odstraňování, ale i oklešťování stromoví (ořezy nevhodných větví), a rovněž možnost, že provozovatel dráhy určí vlastníkovi dřevin rozsah zásahu (např. provedení redukčního řezu snižujícího výšku stromu, provedení technických opatření k zabránění pádu dřevin.

Při odstraňování stromů tedy musí být v každém jednotlivém případě posuzována míra tohoto ohrožení bezpečnosti dopravy podle konkrétních skutkových okolností, tj. zda jde vzhledem ke konkrétnímu stavu stromů a konkrétním poměrům lokality o ohrožení pouze hypotetické, nebo předvídatelné.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil.

Právní věta:

1. Při hodnocení potřebnosti kácení dřevin rostoucích v blízkosti železniční dráhy musí správní orgány zohlednit jednak účel bezpečnosti provozu, jednak účel ochrany přírody a krajiny a s nimi související veřejné zájmy.

2. Úkolem orgánu ochrany přírody je, aby náležitě zjistil skutkový stav a v souladu s požadavky na ochranu dřevin rozhodl, zda je kácení dřevin potřeba pozastavit, omezit nebo zakázat. Povinnosti řádně zjistit skutkový stav jej nezbavuje ani to, že konečné rozhodnutí přijímá na základě závazného stanoviska drážního úřadu. Orgán ochrany přírody se nemůže zprostit povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ani s poukazem na zásadu procesní ekonomie.

3. Drážní úřad není povinen ani oprávněn si sám posoudit otázku stavu dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Při posuzování dřevin jako zdroje možného nebezpečí pro dráhu a provozu na ní je však povinen své úvahy založit na konkrétně zjištěném skutkovém stavu, resp. na odborném posouzení stavu dřevin, které mu zprostředkuje orgán ochrany přírody.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. 2 As 227/2020

Žalobkyně Z. Š. a žalovaná M. M. byly obě spoluvlastnice lesního pozemku. Odborný lesní hospodář při kontrole jejich lesa označil 5 napadených a suchých stromů, určených ke kalamitní těžbě. Žalovaná M. M. jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění druhé spoluvlastnice - žalobkyně na nutnost o takovém opatření odborného lesního hospodáře rozhodnout, tak učinila sama a přijala opatření ke skácení označených stromů.

S tím ale nesouhlasila druhá spoluvlastnice - žalobkyně Z. Š. a podala na žalovanou žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem, aby soud určil, že rozhodnutí žalované M. M. spočívající v označení 5 stromů, určených ke kalamitní těžbě na lesním pozemku nemá vůči žalobkyni jako opominutému spoluvlastníkovi předmětného lesního pozemku právní účinky, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby toto rozhodnutí žalované snášela.

Okresní soud však tento návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ale ten napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“), když tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu ust. § 1128 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., (občanský zákoník). Podle dovolatelky výklad ustanovení § 1128 nelze opřít o skutečnost, že o potřebě rozhodnout učinil závěr odborný lesní hospodář, který není spoluvlastníkem předmětného lesa a z lesní hospodářské osnovy pro tento les nevyplývá jeho oprávnění rozhodovat za spoluvlastnice o správě lesa.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že nalézací soudy sice vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých odborný lesní hospodář sám upozornil na existenci napadených a suchých stromů, které je třeba skácet, dospěly však k právnímu závěru, že rozhodnutí o správě společné věci (skácení stromů) učinila žalovaná jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění žalobkyně na nutnost o takovém opatření rozhodnout. Odborný lesní hospodář byl sice tím, kdo jako odborník na lesní hospodaření upozornil žalovanou na nutnost odstranění některých stromů, samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, však již přijala výhradně žalovaná, přičemž postupovala v souladu s § 1128 odst. 2 o. z.

Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.

Dovoláním je napaden výhradně závěr, že rozhodnutí skácet pět stromů dovolatelku zavazuje proto, že o něm rozhodl odborný lesní hospodář, přičemž dovolatelka se brání tvrzením, že odborný lesní hospodář nemůže rozhodovat o správě společné věci. Na takovém závěru nicméně napadené rozhodnutí není založeno.

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání není přípustné a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o správě společné věci (skácení kalamitních stromů) musí učinit obě spoluvlastnice po vzájemné dohodě nebo jedna z nich po předchozím písemném upozornění druhé na nutnost o takovém opatření rozhodnout.

Odborný lesní hospodář pouze upozorní spoluvlastnice (nebo jednu z nich) na nutnost odstranění kalamitních stromů, ale samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, je však na výhradně na vůli obou spoluvlastnic (nebo většinové spoluvlastnice, která bude druhou o přijatém rozhodnutí informovat).

Na danou situace se aplikuje ust. § 1128 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, podle kterého o běžné správě společné věci (lesa) rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.

Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozumění o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020

Honební společenstvo Borovany podalo žádost o změnu hranic společenstevní honitby jak podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, ale v oznámení o zahájení řízení Městský úřad Tachov uvedl pouze ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. Městský úřad pochybil, že účastníkům řízení neoznámil zahájení řízení také podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti, což ve svém důsledku vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti. 

Městský úřad Tachov dále v dané věci rozhodl také podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti o přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s původní honitbou. Chtěl-li však vést podle citovaného ustanovení řízení o přičlenění honebních pozemků společně s řízením o změně honiteb podle ust. § 31 citovaného zákona, pak bylo nutné, tato řízení spojit postupem podle ust. § 140 odst. 1 správního řádu, neboť se jednalo o dvě různá správní řízení, jedno zahájené na návrh Honebního společenstva Borovany a jedno z moci úřední.

Proti rozhodnutí městského úřadu se odvolal účastník řízení-žalobce Č. V. ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten změnil rozhodnutí městského úřadu, kterým byla zvýšena výměra honitby Borovany o 186,3831 ha a současně snížena výměra honiteb Skviřín a Stráž – Pole a změny uvedl v příloze č.1. Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil. S tím ale žalobce Č. V. nesouhlasil a proto podal proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (KÚ) žalobu.

Na základě žaloby podané žalobcem Č. V. o věci dále rozhodoval Krajský soud v Plzni. Krajský soud uvedl, že myslivecký zákon zná jen dva důvody, na základě kterých je možné přesouvat honební pozemky z jedné honitby do druhé, a to změnu z důvodu řádného mysliveckého hospodaření podle ust. § 31 odst. 1 až 3 a změnu z důvodu změny vlastnictví podle ust. § 31 odst. 4. 

Podle názoru krajského soudu byla pochybením správních orgánů aplikace ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti na pozemky, které byly původně součástí honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Žalovaný (stěžovatel - KÚ) při svém rozhodování vycházel z vyjádření ministerstva zemědělství, podle něhož v řízení o změně honitby podle ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti lze současně podle ust. § 30 odst. 1 citovaného zákona přičlenit pozemky, které ztratily souvislost s původní honitbou.

K tomu krajský soud uvedl, že rozhodnutí o změně honitby je konstitutivním správním aktem s účinky působícími do budoucna (ex nunc). Z uvedeného důvodu tak ve správním řízení, až do nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nemohly být pozemky označené v jeho příloze č. 1 (žalovaného) považovány za tzv. volné. Nejednalo se o pozemky, které by ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nepatřily k žádné honitbě, nýbrž byly součástí původně uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole. Na podkladě této úvahy shledal krajský soud jako důvodný žalobní bod směřující proti nesprávné aplikaci ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti. Jednalo se tedy o nezákonnost ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. Změna honitby je totiž možná jen podle ust. § 31 zákona o myslivosti.

Krajský soud tak uzavřel, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, kde vlastník honebních pozemků je zároveň držitelem honitby i nositelem práva myslivosti, a tudíž u něho nedochází ke zmíněnému zvýhodňování oproti ostatním vlastníkům honebních pozemků. V tomto případě tedy podmínky pro aplikaci ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti nebyly splněny.

Krajský soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil, protože shledal hlavní žalobní námitky shledány důvodnými.

Kasační stížnost

Proti rozsudku podal stěžovatel-Krajský úřad Plzeňského kraje kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve poukázal na to, že městský úřad provedl změnu honitby tak, jak mu to ukládá ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti, které nepřipouští správní uvážení orgánu státní správy. Vzhledem k obecné zásadě tvorby honiteb uvedené v ust. § 17 odst. 5 zákona o myslivosti platí, že honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset. Proto bylo nutné provést podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti přičlenění pozemků, které ztratily souvislost s honebními pozemky stávající honitby. Dále bylo provedeno vyrovnání hranic honebních pozemků podle ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, protože to vyžadovaly zásady řádného mysliveckého hospodaření. Konstatoval-li krajský soud, že spojení řízení podle ust. § 31 odst. 4 a odst. 1 až 3 zákona o myslivosti vyvolalo pochybnosti o správnosti rozhodnutí a současně uznal námitku týkající se neexistence souvislosti mezi pozemky dotčenými změnou vlastnictví ve smyslu ust. § 2 písm. g) zákona o myslivosti, když důsledkem toho je podle krajského soudu jednoznačný rozpor obsahu správního spisu s napadeným rozhodnutím, pak podle stěžovatele krajský soud situaci nesprávně vyhodnotil.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o myslivosti upravuje pouze dva důvody pro změnu honitby, a to v ust. § 31. Jedním z důvodů, pro který může dojít ke změně honitby, je podle odst. 1 citovaného ustanovení to, že to vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhý důvod pro změnu honitby je upraven v odst. 4 citovaného ustanovení a je jím změna vlastnictví honebních pozemků.

Změnu honitby v daném případě tak bylo možno provést pouze postupem podle ust. § 31 zákona o myslivosti. Žádost o změnu hranic společenstevní honitby byla přitom podána jak z důvodu podle ust. § 31 odst. 4, tak podle ust. § 31 odst. 1 až 3 zákona o myslivosti.  Správnímu orgánu tudíž v případě pozemků, které by následkem změny ztratily územní souvislost s honitbou, jejíž byly součástí, nic nebránilo v postupu podle ust. § 31 odst. 1 zákona o myslivosti, neboť změna honitby z tohoto důvodu byla v žádosti navrhována a zároveň byla odůvodnitelná zásadami řádného mysliveckého hospodaření.

Pokud tedy ve vztahu k těmto pozemkům aplikovaly správní orgány ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, podle kterého honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění, krajský soud důvodně dospěl k závěru, že citované ustanovení nemělo být v daném případě použito, protože podle něj je možné přičlenit k honitbě pouze pozemky, které nejsou součástí uznané honitby.

O takovou situaci se však nejednalo, neboť pozemky uvedené v příloze č. 1 napadeného rozhodnutí, tj. přičleňované podle ust. § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, nebyly pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu.  Tyto pozemky totiž byly součástí již dříve uznaných honiteb Skviřín a Stráž – Pole.  Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu.

Naopak je podle Nejvyššího správního soudu nesprávný závěr krajského soudu, že ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti směřuje pouze na výjimečné situace, kdy se jedná o honitbu vlastní, přičemž u honitby společenstevní nebyly podmínky pro jeho aplikaci splněny. Podle Nejvyššího správního soudu nemá tento závěr oporu v žádném z ustanovení zákona o myslivosti. Ust. § 31 odst. 4 zákona o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal. Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu.

I přes dílčí nesprávné závěry krajského soudu, které Nejvyšší správní soud korigoval, je napadený rozsudek věcně správný. Proto nebyl na místě postup, který navrhl stěžovatel, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť v takovém případě by krajský soud pouze vydal nový rozsudek se shodným výrokem a částečně jiným odůvodněním.

S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

Právní věta

Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je možné aplikovat i v případě změny honitby společenstevní, protože jednoznačně stanoví, že změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.

Správní orgán tak nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, žádný prostor pro správní úvahu a je povinen tuto změnu provést.

Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti zároveň nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2014, sp. zn. 7 As 106/2013

Českou inspekcí životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (správní orgán I. stupně“), bylo provedeno inspekční šetření na lesním pozemku, který je ve spoluvlastnictví tří osob, z nichž jedna je žalobce H. M.  Na předmětném pozemku bylo zjištěno navezení výkopové zeminy na celkové souvislé ploše 950 m², přičemž mocnost zeminy se pohybovala v rozmezí 0,5 m až 2 m. Dále bylo zjištěno, že navezením výkopového materiálu došlo ke zvednutí hladiny jižního rybníka a zaplavení části předmětného lesního pozemku a tedy k výraznému ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky.

V den konání šetření byl v blízkosti předmětného pozemku zastižen pan M. P., stavbyvedoucí u společnosti PORR a.s., dle jehož vyjádření pocházel materiál navážky z výkopových prací ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem. Tento byl na předmětný pozemek ukládán v průběhu měsíce března 2014, a to na základě písemného souhlasu žalobce a dalších spoluvlastníků předmětného pozemku.

Za toto jednání správní orgán I. stupně, prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci a dalším spoluvlastníkům pokutu ve výši 300.000 Kč, a to za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Proti tomuto rozhodnutí podali spoluvlastníci odvolání, které Ministerstvo životního prostředí - žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žalobce H. M. podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesprávné vedení spisu, které spočívalo v absenci leteckých snímků o stavu lesního pozemku (před událostí), na něž bylo odkazováno jak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak v zápisu z inspekčního šetření.

Dle žalobce neměla skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, přičemž rozporoval jednak skutkový závěr o rozsahu návozu zeminy na dotčeném pozemku, o ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky a skutkový závěr o nevhodnosti navezené zeminy pro pěstování lesních dřevin. K rozsahu návozu zeminy na pozemku žalobce uvedl, že z fotografií, které byly pořízeny na místě samém, není možné rozpoznat skutečnou velikost plochy pozemku zasaženého návozem zeminy a ani jeho výšku. Žalobce nesouhlasil ani s výší uložené pokuty, kterou považoval za likvidační.

O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze. Ten dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů netrpí takovými vadami, které by je činily nepřezkoumatelnými z důvodu nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů. Přisvědčil žalobci, že správní spis skutečně neobsahuje letecké snímky z roku 2013, na které odkazoval správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Tato vada však nemohla způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť zjištění učiněná v průběhu inspekčního šetření doplněná o provedenou fotodokumentaci představují dostatečný podklad pro učinění závěru o skutkovém stavu.

Přestože tedy správní orgán I. stupně odkázal na jím provedenou komparaci zjištěného stavu se stavem předcházejícím, tato není sama o sobě nezbytným podkladem pro zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Letecké snímky z roku 2013 by tak nebyly způsobilé ovlivnit správnost skutkových zjištění o předmětné navážce na lesní pozemek, z nichž správní orgán I. stupně vycházel.

Městský soud dále přisvědčil žalobci, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nesprávně uveden popis negativních následků, které žalobce svým jednáním způsobil, správní orgán I. stupně ani žalovaný však tyto následky nikterak nehodnotili a ani je nepromítli do stanovené sankce. Nadbytečné uvedení negativních následků ve výroku prvostupňového rozhodnutí tak v tomto případě nezpůsobilo nesrozumitelnost ani zmatečnost, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval všechny potřebné náležitosti, tedy označení místa, času a způsobu spáchání skutku, který naplňuje znaky jiného správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.

Městský soud uvedl, že žalobce nemůže odpovědnosti za předmětný správní delikt zprostit ani skutečnost, že zeminu na předmětný pozemek fakticky dovezla třetí osoba na pokyn žalobce a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku, když k transportu zeminy došlo na základě výslovného pokynu a rozhodnutí žalobce.

V případě předmětného správního deliktu se jedná o odpovědnost objektivní, tedy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění a je tedy lichá námitka žalobce, že z obsahu souhlasného prohlášení nelze činit závěr o úmyslném jednání.

Městský soud proto žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl předně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesrozumitelnost, kterou spatřoval v rozporu výroku prvostupňového rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů pak stěžovatel spatřoval v tom, že ve správním spisu chyběly podklady, z nichž správní orgány vyvodily závěr ohledně ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku.

Městský soud dále, podle stěžovatele, nesprávně posoudil námitku porušení zásady individualizace a proporcionality s ohledem na to, že pokuta byla ukládána třem spoluvlastníkům pozemku, rodinným příslušníkům, aniž by byla tato okolnost jakkoliv zohledněna, a o totožném skutku nebylo vedeno společné řízení. Postup správního orgánu, který namísto vedení jednoho společného správního řízení vedl tři samostatná správní řízení pro totožný skutek, považoval stěžovatel za účelový, když v jeho důsledku byli spoluvlastníci nuceni podat tři samostatné správní žaloby, přičemž takový postup není hospodárný.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že spoluvlastnictví nemůže snížit odpovědnost každého ze spolupachatelů, který odpovídá tak, jako by správní delikt spáchal sám. Nedůvodná je též námitka stěžovatele, že jeho pokyn byl tak obecný, že z něj nelze dovodit souhlas s použitím dotčeného lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem. Stěžovatel totiž inicioval celou navážku, a pokud v pokynu nestanovil žádná omezení, měl coby vlastník lesa činnost na svém lesním pozemku monitorovat a kontrolovat, zda nedochází k případnému excesu ve výkonu jeho pokynu.

Nejvyšší správní soud

Podle soudu správní orgán I. stupně splnil požadavky kladené na rozhodnutí, když toto obsahuje specifikaci času, místa jakož i způsob spáchání správního deliktu, přičemž uvedení škodlivého následku spočívajícího v zahrnutí jiných skutků bazálních částí kmenů do výroku o vině nemůže v posuzovaném případě způsobit nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v absenci leteckých snímků, které měly zachycovat stav předmětného pozemku před spácháním správního deliktu. Z fotodokumentace pořízené na předmětném pozemku v den inspekčního šetření je totiž patrné, že v bezprostředním okolí navážky došlo k výraznému ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku, konkrétně došlo k vzedmutí hladiny rybníka, přičemž voda z rybníka zatopila okolní stromy.

Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro správnou aplikaci hmotného práva je náležitý procesní postup správního orgánu, v němž jsou vyhledány, opatřeny, provedeny a zhodnoceny potřebné důkazy ústící do správných a úplných skutkových zjištění. Městský soud přitom svými závěry dospěl ke správnému závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, pokud předestřely dostatečné množství podkladů, na základě kterých dospěly k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu.

Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že správní orgány nevybočily při uložení pokuty stěžovateli ze zákonných mezí a zohlednily kritéria pro stanovení pokuty uvedená v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP v rozhodném znění. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výslovně zohlednil závažnost, dobu trvání, následky, jakož i způsob a rozsah protiprávního jednání stěžovatele.

Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že správní orgány měly vést společné správní řízení pro totožný skutek se všemi spoluvlastníky předmětného pozemku. Ztotožňuje se totiž se závěrem městského soudu, že z pohledu posuzování deliktní odpovědnosti netvoří podílové spoluvlastnictví nerozlučné společenství, jehož existence by vylučovala samostatné projednání správního deliktu ve vztahu ke každému pachateli zvlášť, neboť deliktního jednání se může dopustit každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její občanskoprávní postavení a omezení z tohoto statusu případně vyplývající.

Podle Nejvyššího správního soudu bylo rozhodující, že stěžovatel nestanovil maximální rozsah navezené zeminy, proto je jeho tvrzení, že měl v úmyslu za pomoci zeminy opravit vodní hráz, irelevantní, přičemž tato skutečnost není za daných okolností polehčující, ale naopak spíše přitěžující, protože stěžovatel měl s ohledem na svoje povinnosti vlastníka lesa jednat tak, aby nedocházelo k ohrožování a poškozování lesů (§ 11 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Nejvyšší správní soud dále upozornil, že správní orgány ani městský soud nedovozovaly odpovědnost stěžovatele za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP ze skutečnosti vlastnictví lesního pozemku, ale právě z důvodu jednání stěžovatele spočívajícím v udělení pokynu stavební společnosti a umožnění jí návoz výkopové zeminy na lesní pozemek.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Právní věta:

1. Ze smyslu a účelu trestání pachatele správních deliktů (nyní přestupků) dle § 4 zákona o ČIŽP, které způsobují ohrožení životního prostředí v lesích vyplývá, že jednání pachatelů těchto ohrožovacích deliktů nemusí spočívat pouze a jenom ve faktickém jednání na lesním pozemku (tj. v posuzovaném případě navezení zeminy na pozemek), nýbrž též v jednání spočívajícím v pokynu či umožnění tohoto faktického jednání na pozemku, kdy je takový výklad v souladu s dikcí § 4 zákona o ČIŽP.
2. Takového protiprávního jednání, spočívajícího ve vydání pokynu, se v posuzované věci dopustil též stěžovatel, a to konkrétně podpisem čestného prohlášení, kterým udělil společnosti PORR a.s. souhlas k navážení zeminy ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem na předmětný pozemek.
3. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Pokud tedy stěžovatel vydal pokyn k navezení výkopové zeminy na lesní pozemek v jeho spoluvlastnictví, měl dodržet základní povinnosti vlastníka lesa (zejm. 11 odst. 2 lesního zákona) a pro takové nakládání s lesním pozemkem opatřit příslušné souhlasné podklady dotčených orgánů. Tím že tuto povinnost nesplnil, dopustil se správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, přičemž se nemůže dovolávat odpovědnosti společnosti, která na základě jeho výslovného pokynu na předmětný pozemek výkopovou zeminu navezla.

Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22.01.2021, č.j. 4 As 238/2020­-46

V dané věci se jednalo o spor správních orgánů České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí (žalovaný) s uživatelem honitby Ing. J. B (žalobce). Správní orgány rozhodovaly ve věci podruhé, protože první rozhodnutí ČIŽP, které MŽP potvrdilo, zrušil městský soud.

Městský soud uvedl, že hlavním důvodem zrušení předchozích rozhodnutí správních orgánů soudem bylo, že žalobce byl sankcionován vysokou pokutou   (tehdy ve výši 1.100.000 Kč při maximální možné výši 5 000 000 Kč), aniž by byl skutkový stav, který je podkladem pro rozhodnutí, zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti dle § 3 správního řádu.

ČIŽP po zrušujícím rozsudku MS podstatně změnila vymezení vytýkaného skutku tak, že se ho žalobce (stěžovatel) dopustil opomenutím, jímž porušil svoji povinnost dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří.

Svým druhým rozhodnutím ČIŽP uložila žalobci Ing. J. B pokutu ve výši 350 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako uživatel honitby z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, protože „zanedbal řádnou péči o honitbu, o její stav se nezajímal, neprováděl řádnou kontrolu krmení zvěře [konkrétně se jednalo o jelena siku – pozn. soudu] v honitbě. V důsledku toho byla zvěř v honitbě v průběhu období od září 2009 do ledna 2013 v době lovu, vždy cca od září do poloviny ledna následujícího roku, intenzivně krmena předkládáním zejména kukuřičné siláže na pravidelně (nejméně 1x týdně) doplňovaných hromadách o velikosti valníku za traktor. Skutek byl tedy vymezen opomenutím (omisivním jednáním) žalobce (v předcházejícím správním řízení byl tento skutek vymezen jinak.

Proti rozhodnutí žalovaného (MŽP) znovu žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 A 90/2019 – 37, zamítl jako nedůvodnou.

Městský soud vymezil postihovaný skutek tak, že žalobce jako uživatel honitby „ohrozil a poškodil životní prostředí v lesích v katastrálním území Líšťany v porostních skupinách přesně uvedených v tomto rozhodnutí tím, že v období let 2009 až leden 2013 při výkonu práva myslivosti vnadil a koncentroval zvěř (jelena siku) v honitbě Líšťany – Hunčice intenzivním krmením již od podzimních měsíců a následně v době, kdy nelze hodnotit meteorologické podmínky jako dobu nouze a možného strádání u zvěře, čímž došlo k nepřiměřeným škodám na lesních porostech“ Tento skutek je tedy vymezen konáním (komisivním jednáním) žalobce (dále též „skutek A“). Toto vymezení koresponduje s vymezením skutku v předcházejících rozhodnutích ČIŽP a žalované, která však byla zrušena.

Městský soud za označil závěr správních orgánů, že smyslem přikrmování zvěře nebylo plnění povinnosti péče o zvěř, ale vnadění zvěře do dané lokality v době lovu.

Proti rozsudku městského soudu č. j. 11 A 90/2019 – 37 brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.

V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní orgány nejprve vycházely z premisy, že to byl stěžovatel, kdo krmivo navážel (skutek A), a následně pro důkazní nouzi toliko konstatovaly, že pokud to tedy stěžovatel nebyl, či tak prokázáno nebylo, měl tomu jako uživatel honitby zabránit (skutek B). Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před městským soudem tvrdil, že se zvěř do dané lokality stahuje každoročně, aniž by byla přikrmována.

Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nedůvodnou. Připustil, že městský soud popsal vytýkaný skutek v napadeném rozsudku „poněkud odlišně“ a popis tedy odpovídá „předchozí formulaci skutku před jeho změnou“ (skutek A), nicméně dle žalovaného bylo evidentní, že se stále jednalo o „tentýž skutek, o kterém bylo vedeno celé dosavadní správní řízení“. Tato námitka je tedy dle žalovaného ryze formalistická, neboť totožnost skutku je zachována pokud je dána totožnost následku.

Nejvyšší správní soud (NSS)

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou týkající se popisu skutku, jenž vzal městský soud v úvahu při přezkumu rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel totiž namítal, že městský soud vycházel z popisu skutku A, ačkoli přezkoumávané správní rozhodnutí vycházelo z popisu skutku B. Žalovaný záměnu skutku A za skutek B připouštěl, nicméně měl za to, že není významná (resp. je pouze formalismem), neboť totožnost skutku byla zachována.

Podle NSS napadený rozsudek chybně vymezuje skutek jako skutek A (tj. skutek spočívající v úmyslném konání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – neoprávněně přikrmoval zvěř), zatímco rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem přezkumu, jej vymezuje jako skutek B (tj. jako omisivní nedbalostní jednání stěžovatele, jenž – stručně řečeno – umožnil, aby neznámá osoba neoprávněně přikrmovala zvěř).

NSS uvedl, že napadený rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný, neboť jeho citované pasáže takřka nahodile uvažují tu skutek A (konání), tu skutek B (opomenutí). Tuto rozpornost nelze překlenout výkladem či vysvětlením, že se jedná o ojedinělou chybu v psaní. Naopak vyplynulo, že městský soud hrubě pochybil, neboť si vůbec neujasnil, o jakém protiprávním jednání vlastně pojednává přezkoumávané rozhodnutí žalovaného.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že – bez ohledu na to, zda by byla totožnost skutku zachována či nikoli – vytčená vada způsobuje nezákonnost rozsudku, protože významná část žalobní argumentace brojí přímo a výslovně proti vytýkanému omisivnímu jednání.

Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta:

Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

Správní orgán v této projednávané věci zcela „vyměnil“ původní jednání (konání stěžovatele spočívající v údajném přikrmování zvěře) za jednání úplně jiné, tj. jednání v radikálně odlišné kvalitě (opomenutí stěžovatele údajně vedoucí ke konání třetích osob, které zvěř přikrmovaly). Namísto skutku A, u něhož příčinou škodlivého následku bylo konání stěžovatele vedoucí k působení biotického faktoru (výskyt zvěře), jenž způsobil škodu, se ve skutku B nově objevilo působení neznámých třetích osob, které měly zvěř přikrmovat. Správní orgány též změnily pohled na subjektivní stránku jednání: u skutku A by stěžovatel jednal v úmyslu, zatímco u skutku B zřejmě z nedbalosti.

Takto libovolně k určení vytýkaného jednání nelze přistupovat, jedná se ve svém souhrnu o podstatnou změnu, a proto tato změna původní skutek A fakticky zcela vyprazdňuje a zůstává z něj pouze „holý“ následek (škoda na lesních porostech). Totožnost skutku A a skutku B tedy není dána.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2021, č.j. 3 As 352/2019 - 42

Skutek se stal při společném lovu, kdy myslivecký hospodář rozdělil účastníky lovu na lovce a honce, seznámil je s pravidly a stanovil postup lovu. Níže uvedení obvinění porušili stanovená pravidla společného lovu a dopustili se neoprávněného lovu.

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 66 T 81/2017, byli obviněný P. S. a obviněná K. S. spolu s dalšími obviněnými J. K., J. R. a R. J, uznáni vinnými přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. K. navíc i podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Přečinu se obviněný P. S.  dopustil tím, že v honitbě č. XY, okres B., pronajaté Mysliveckým spolkem M.- l., jako aktivní myslivec a člen mysliveckého spolku po skončení společného lovu, kterého se zúčastnil jako vedoucí honců, vyvrhnul na svážnici samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák
v hodnotě nejméně 29 300 Kč, kterého ulovila blíže nezjištěná osoba, a naložil jej spolu s dalšími osobami do vozidla B. K.

Obviněný P. S.  se poté dohodl s hospodářem mysliveckého spolku J. K. na odkoupení samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, kterého ulovila obviněná K. S. v průběhu společného lovu. Obviněný P. S. nechal ve svém bydlišti složit ještě samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. osmerák, ačkoliv věděl, že byl uloven neoprávněně.

Obviněný P. S. byl za uvedený přečin odsouzen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Obviněná K. S. ačkoli si byla vědoma faktického rozdělení účastníků na lovce a honce, nedbala podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., zákazu lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého, a v průběhu lovu, v rozporu s § 45 odst. 1 písm. u) zákona č. 449/2001 Sb., ulovila samce jelena evropského s parožím ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč",

Obviněná K. S. byla za uvedený přečin odsouzena podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o trestech uložených obviněným J. K., J. R. a R. J.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, podali odvolání obvinění P. S., K. S., J. K., J. R., R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch všech obviněných proti výroku o trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.

Za tento přečin uložil soud druhého stupně obviněnému P. S. podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva lovit na dobu 3 roků.

Ve vztahu k obviněné K. S. odvolací soud dále podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc této obviněné postupuje Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, kterým by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání obviněný P. S., a to prostřednictvím své obhájkyně, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné K. S.

Nejvyšší soud

Zásadní a stěžejní námitkou obou podaných dovolání byly námitky dovolatelů vztahující se k naplnění (v případě obviněného P. S.), respektive nenaplnění (v případě obviněné K. S.) objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku skutkové podstaty tohoto přečinu vyjádřené pojmem "neoprávněně".

Nejvyšší soud se neztotožnil s právními závěry krajského soudu, který jednání obviněné K. S. pro nenaplnění znaku "neoprávněně", a tím nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, neposoudil jako trestný čin, ale s právním názorem, že by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek, věc obviněné postoupil příslušnému správnímu orgánu (Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství).

Nejvyšší soud poukázal na určitou rozpornost úvah odvolacího soudu ohledně výkladu o naplnění znaku "neoprávněně". Jestliže v případě obviněné K. S. (která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu, tzv. šesterák) nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněného P. S. odvolací soud však již nakládání s jiným neoprávněně uloveným dospělým samcem jelena za stejných skutkových okolností považoval za nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.

Nejvyšší soud podotkl, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku  naplní ten pachatel, který neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné. Neoprávněně loví zvěř nebo ryby ten, kdo k tomu není povolán a ani nemá k takové činnosti zvláštní povolení nebo povolení má a jedná nad jeho rámec.

Podle § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti smí být lov zvěře prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám mysliveckým, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zakazuje se (mj.) lovit na společném lovu zvěř spárkatou kromě laní a kolouchů jelena evropského a jelena siky, muflonek a muflončat, selete a lončáka prasete divokého.

Nejvyšší soud dále uzavřel, že pokud obviněná K. S. jako účastnice společného lovu, která splnila všechny podmínky podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti, ulovila v rozporu s výslovným zákazem obsaženým v § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák v hodnotě nejméně 29 300 Kč, učinila tak nad rámec povoleného rozsahu lovu zvěře. Za tohoto stavu pak lze obviněné přičítat odpovědnost za "neoprávněný" lov zvěře ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné hmotně právní námitky proti naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu obviněná neuplatnila.

Podle soudu lze logicky výklad znaku "neoprávněně loví zvěř", bez dalšího vztáhnout i na trestní odpovědnost obviněného P. S., který se domníval, že skutkovou podstatu přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil ani v případě, že by na sebe skutečně převedl jelena osmeráka uloveného nezjištěnou osobou.

Nejvyšší soud uvedl, že  rozhodnutí odvolacího soudu si  odporuje, neboť zatímco v případě obviněné K. S., která na společném lovu se všemi náležitými průkazy ulovila samce jelena evropského ve vývojovém stadiu tzv. šesterák, nešlo podle odvolacího soudu o neoprávněný lov ve smyslu § 304 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného P. S. se však při nakládání s jiným dospělým samcem jelena uloveným za stejných okolností šlo o nakládání s neoprávněně ulovenou zvěří.

Nejvyšší soud  uzavřel, že Krajský soud v Ostravě v případě obviněné K. S. dospěl k nesprávnému závěru, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, čímž své rozhodnutí zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud současně postoupil věc obviněné K. S. podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu v Bruntále, odboru životního prostředí, silničního hospodářství a zemědělství, spočívalo jeho rozhodnutí nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto tak bylo zatíženo také vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

V případě obviněného P. S. pak odvolací soud dospěl k předčasnému závěru o vině obviněného. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě totiž chybí zohlednění dalších rozhodných skutečností týkajících se společenské škodlivosti posuzovaného případu.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části týkající se obviněného P. S., tak i části týkající se obviněné K. S., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Neoprávněným lovem ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku jsou jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti").

Znak "neoprávněně" je proto nutno vykládat v celém kontextu zákona o myslivosti, tedy nejen s přihlédnutím k ustanovení § 46 a § 48a zákona o myslivosti, ale také k ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti a objektu trestného činu, kterým je ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva.

Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti § 46 odst. 1 zákona o myslivosti (má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd.) a loví zvěř v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 zákona o myslivosti, jedná nad rámec vydaného povolení, a tedy neoprávněně ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2020, sp. zn. 3 Tdo 340/2020