Navrhovatelka J. M., podala dne 18. 11. 2021 u Krajského soudu v Praze návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2021 – Územního plánu obce Tišice (dále též „napadený územní plán“). Důvodem podání návrhu ke krajskému soudu byl nesouhlas s tím, že pozemek p. č. XB byl v napadeném územním plánu vymezen jako „lesní plocha“. Právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům. Podle zápisu v pozemkové knize z roku 1938, byla stavba označena jako weekendový dům č. p. XA.

Právní předchůdce navrhovatelky (předchozí vlastník uvedených nemovitostí) podal dne 25. 1. 2017 návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, ve kterém žádal, aby funkční využití pozemků p. č. st. X (do té doby, dle dosavadního územního plánu, „bydlení v zájmovém území ochrany přírody“) a p. č. XB (do té doby „lesy“) bylo změněno na „smíšené bydlení“. Návrh právního předchůdce navrhovatelky nebyl zařazen do spisu ani postoupen pořizovateli územního plánu.

Poté podal právní předchůdce navrhovatelky proti návrhu územního plánu námitky, podle nichž nebylo odůvodnění územního plánu koherentní, došlo k jeho diskriminaci ve srovnání s jinými vlastníky a k porušení zásady legitimního očekávání. Připomněl zároveň, že část lesního pozemku byla odlesněna v souvislosti s provozem distribuční soustavy elektřiny, pozemek z tohoto důvodu dle jeho tvrzení dlouhodobě neplní funkci lesa a nikdy ji plnit nebude. Napadený územní plán byl schválen na jednání zastupitelstva odpůrkyně obce Tišice dne 20. 9. 2021. Námitky právního předchůdce navrhovatelky byly zamítnuty rozhodnutím o námitkách, které je součástí přílohy č. 1 textové části odůvodnění územního plánu.

Navrhovatelka ve svém návrhu na zrušení opatření obecné povahy namítala, že nebyl dodržen procesní postup při vydání napadeného územního plánu, neboť pořizovatel v rozporu s § 46 odst. 2 stavebního zákona nevyzval jejího právního předchůdce k odstranění nedostatků návrhu na pořízení územního plánu ze dne 25. 1. 2017 (nebylo-li zřejmé, v jakém rozsahu změny navrhoval). Tímto návrhem se nikdo nezabýval.

Podle navrhovatelky je napadený územní plán rovněž v rozporu s § 18 stavebního zákona, jelikož nevytváří předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území. Původní stavba na pozemku p. č. st. X byla zkolaudována a bylo jí přiděleno číslo popisné, je k ní zajištěn přístup a probíhá i svoz odpadu. Její přístavbou a přestavbou sice na místě vznikla nepovolená stavba, odpůrkyně však nezohlednila její užívání a určení, přestože v obdobných případech (plochy RR1, RR2 a VD4) žádostem vlastníků vyhověla. Podle navrhovatelky dále nebyla zohledněna kladná stanoviska, vyjádření a rozhodnutí o trvalém odnětí dotčeného pozemku plnění funkcí lesa. Navrhovatelka tvrdila, že k odlesnění pozemku došlo ještě před tím, než byla zahájena přestavba domu č. p. XA. Podle navrhovatelky odpůrkyně nezohlednila aktuální stav pozemku p. č. XB, čímž nerespektovala poměry v území, nešetřila práva navrhovatelky nabytá v dobré víře a zasáhla do jejího práva vlastnit majetek.

Krajský soud

Krajský soud ze spisu ověřil, že již na jednání dne 26. 5. 2016 (kdy byl schválen záměr pořízení nového územního plánu) se zastupitelstvo odpůrkyně zabývalo tehdejším požadavkem právního předchůdce navrhovatelky na změnu využití pozemků p. č. st. X a p. č. XB a vyslovilo s ním nesouhlas. Rovněž v následném návrhu zadání územního plánu z ledna 2018 odpůrkyně předpokládala zábor pozemků určených k plnění funkcí lesa pouze v omezené míře (v zastavěném území nebo v souvislosti s legalizací staveb určených k rekreaci).

Právní předchůdce navrhovatelky neuplatnil připomínky k návrhu zadání územního plánu. Až dne 27. 6. 2019 podal právní předchůdce navrhovatelky připomínky k návrhu územního plánu, k nimž se podle § 50 odst. 3 věty třetí stavebního zákona pro jejich opožděnost nepřihlíželo (lhůta skončila dne 17. 6. 2019). Veřejného projednání návrhu územního plánu dne 17. 6. 2020 se právní předchůdce navrhovatelky nezúčastnil. Dne 24. 6. 2020 však podal proti návrhu územního plánu včasné námitky. Opakovaného veřejného projednání upraveného návrhu územního plánu dne 28. 4. 2021 se nezúčastnil.

Podle odpůrkyně byl totiž návrh podán mimo běžící proces pořizování a přijímání nového územního plánu, proto o něm jako o bezpředmětném nebylo rozhodováno. Krajský soud upozornil, že skutečnost, že již sama odpůrkyně rozhodla o pořízení územního plánu, nebránila podání jiného návrhu na pořízení změny dosavadního územního plánu. Ten podal právní předchůdce navrhovatelky v souladu s § 46 odst. 1 stavebního zákona u odpůrkyně, která ho však nepostoupila pořizovateli, čímž mu znemožnila, aby postupoval podle § 46 odst. 2 a 3 stavebního zákona, tj. aby případně vyzval navrhovatele (právního předchůdce navrhovatelky) k odstranění vad návrhu a aby bezvadný návrh posoudil a se svým stanoviskem bezodkladně předložil zastupitelstvu odpůrkyně k rozhodnutí o tomto návrhu.

Pokud by měl být tedy návrh ze dne 25. 1. 2017 považován za nový návrh na pořízení změny dosavadního územního plánu, odpůrkyně při jeho projednání podle krajského soudu porušila § 46 stavebního zákona. Tato nezákonnost však neměla vliv na proces pořizování a přijímání nyní napadeného územního plánu, neboť se týkala jiného, samostatného procesu. Pakliže by byl naopak návrh právního předchůdce navrhovatelky ze dne 25. 1. 2017 vyhodnocen jako součást procesu přijímání napadeného územního plánu, mohl by být kvalifikován jako připomínka k návrhu zadání územního plánu. Tato připomínka by však byla podle krajského soudu opožděná a podle § 47 odst. 2 stavebního zákona by se k ní nepřihlíželo. Krajský soud uzavřel, že žádná z možných variant nemohla mít dopad na zákonnost napadeného územního plánu, a upozornil, že právní předchůdce navrhovatelky mohl i v průběhu procesu jeho pořizování uplatňovat své připomínky a námitky (což učinil).

Krajský soud poznamenal, že aplikace práva při pořizování územního plánu nemůže být jen formalistická a posouzení námitek je třeba učinit v kontextu všech okolností, které byly odpůrkyni známy v době jeho vydání. Podle krajského soudu však z celého kontextu rozhodnutí o námitkách vyplývá, že i kdyby odpůrkyně s tímto dílčím skutkovým zjištěním pracovala, dospěla by k témuž závěru o nevyhovění námitkám.

Jejich vyhovění totiž bránilo celkové vyvážení ochrany lesa s ochranou vlastnických práv – navrhovatelka neměla žádný právní nárok na to, aby odpůrkyně nastavila vyšší míru tolerance k nelegálním stavbám, než jakou v územním plánu zvolila.

Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud k této námitce podotkl, že odnětí pozemků pro nové stavby (pro rekreaci) plnění funkcí lesa musí být podle § 15 odst. 2 věty prvé lesního zákona v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací a že, je-li k jejich dalšímu využití třeba stavební povolení nebo jiné rozhodnutí, nesmělo být podle § 16 odst. 3 lesního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2023, započato s odlesňováním dříve, než toto rozhodnutí nabylo právní moci. Podle krajského soudu nebyla tato pravidla právním předchůdcem navrhovatelky a následně ani orgánem státní správy lesů respektována.

Podle napadeného územního plánu přitom obecně pro celé území obce platí, že stávající objekty, které nejsou v souladu se stanoveným využitím území (byť jde o oprávněné stavby), se ponechávají na dožití. Pro smíšenou zónu existuje speciální pravidlo, dle něhož jsou nepřípustné stávající stavby na pozemcích lesa nezapsané do katastru nemovitostí.

Krajský soud vyhodnotil, že řešení zvolené odpůrkyní, které v zásadě nepodporuje bydlení v Kozelském lese, není nesmyslné. Odpůrkyně přihlédla k legitimnímu očekávání vlastníků, které založila předchozí územně plánovací dokumentace a již vydaná stavební povolení. Podle krajského soudu byl postup odpůrkyně konzistentní, když stávající objekty byly ponechány „na dožití“. Krajský soud připomněl, že již podle předchozího územního plánu byla hlavní funkcí tohoto území ochrana přírody a krajiny a bylo nepřípustné zde nejen umístit nové stavby, ale i doplňkové stavby, změnit půdorys, výšku, typ či charakter stávajících staveb nebo typ konstrukce stavby.

Fakt, že právní předchůdce navrhovatelky v rozporu s původním územním plánem a bez povolení postavil na pozemku p. č. XB rodinný dům, nemůže být přičítán ku prospěchu navrhovatelky. Na rozdíl od staveb na ploše VD4 jde totiž o nepovolenou stavbu, s níž nemůže být spojeno žádné legitimní očekávání.

Krajský soud uzavřel, že bylo na úvaze odpůrkyně realizující své právo na samosprávu, jakou míru tolerance uplatní k existujícím nelegálním stavbám a zda dotčený pozemek zařadí do zastavitelné plochy pro bydlení. Krajský soud rozsudkem podle § 101d odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, návrh na zrušení opatření obecné povahy v plném rozsahu zamítl. Krajský soud upozornil, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu.

Kasační stížnost

Navrhovatelka (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Podle stěžovatelky krajský soud bez dalšího vyhodnotil, že chybný procesní postup nevedl k nezákonnosti napadeného územního plánu. Ignorace návrhu ze dne 25. 1. 2017, o němž se dalo jednat a nějakým způsobem rozhodnout, podle stěžovatelky způsobila nezákonnost napadeného územního plánu, a to alespoň v části pozemku pod spornou stavbou.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud uvedl, že odpůrkyně pochybila, pokud podání právního předchůdce ze dne 25. 1. 2017 nevyhodnotila jako samostatný návrh na změnu dosavadního územního plánu a zároveň jej ani nezařadila do spisu a nepředala pořizovateli napadeného územního plánu (Městskému úřadu Neratovice) jakožto podnět v procesu přípravy návrhu zadání daného územního plánu. Toto pochybení však na zákonnost napadeného územního plánu nemělo vliv.

Nejvyšší správní soud poznamenal, že otázku legality stavby definovala odpůrkyně jako jeden z faktorů, které bylo nutné při posouzení jednotlivých požadavků v rámci pořizování územního plánu posoudit. Je zřejmé, že v případě staveb, které byly řádně umístěny a povoleny, vlastníkům svědčilo legitimní očekávání, které bylo nutné v rámci územního plánování zohlednit.

Podle NSS bylo na odpůrkyni, která rozhodla o pořízení a následně vydání nového územního plánu v rámci své samostatné působnosti, aby v mezích stanovisek dotčených orgánů realizovala své právo na samosprávu a rozhodla, jak s nepovolenými stavbami v lese naloží.

Nejvyšší správní soud ve shodě s hodnocením krajského soudu uzavřel, že nepovolenou přestavbou a přístavbou stavby č. p. XA se sám právní předchůdce stěžovatelky dostal do postavení, kdy jeho stavba nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem a nesvědčilo mu ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání napadeného územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. Bylo plně v pravomoci odpůrkyně stanovit podmínky pro případnou změnu územního plánu vedoucí k legalizaci stávajících nepovolených staveb. Stěžovatelka neprokázala, že by rozhodování odpůrkyně v jejím případě bylo diskriminační, krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když její návrh zamítl.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost rovněž zamítl.

Právní věta

Stavebníkovi, který provede nepovolenou přestavbu stavby, která nebyla v souladu s (předchozím) územním plánem nesvědčí ani žádné legitimní očekávání toho, že po vydání nového (napadeného) územního plánu se situace jakkoli změní v jeho prospěch. U staveb nepovolených (a to jak úplných novostaveb, tak přístaveb či přestaveb staveb dosavadních) nelze o žádném legitimním očekávání hovořit, neboť to v sobě nutně zahrnuje i dobrou víru toho, kdo se legitimního očekávání dovolává. V případě stavby od počátku nepovolené dobrá víra vůbec nepřipadá v úvahu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.03.2024, č.j. 5 As 53/2022-56.

Žalobci a) R. Š., b) H. Š., byli vlastníky pozemku, jehož součástí (§ 505 o. z., § 507 o. z.) byly i vzrostlé stromy (břízy), které žalovaný M. B., pokácel a které mohly mít vliv na hodnotu jejich pozemku. Pokácením stromů a přisvojením si dřeva z nich žalovaný neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobců a způsobil jim tím škodu.

Žalobci se domáhali náhrady škody v celkové částce 203 522 Kč s příslušenstvím, kterou jim měl žalovaný způsobit tím, že pokácel břízy rostoucí na jejich pozemku. Škodu spatřovali v hodnotě pokácených stromů (189 044 Kč), dále požadovali náhradu 5 670 Kč za plot poškozený při kácení a 8 808 Kč za náklady vynaložené na zjištění výše škody (vytýčení hranic pozemků a ocenění pokácených stromů).

Případ řešil nejprve Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, který rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 C 10/2020 -268, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 19 040,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), co do částky 184 481,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

Po odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 234/2022-319, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 11 007,80 Kč s příslušenstvím a v částce 8 032,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku II, ve výroku III

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalovaný v říjnu až listopadu 2018 pokácel na pozemku žalobců bez jejich souhlasu celkem osm bříz a při kácení poškodil drátěný plot žalobců. Dřevo ze všech pokácených stromů si žalovaný ponechal. Odvolací soud odkázal na § 2910 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zasáhl do vlastnického (absolutního) práva žalobců, a proto jim jako vlastníkům pokácených dřevin náleží náhrada škody.

Ta je tvořena cenou dřevní hmoty, kterou podle znaleckého posudku stanovil v částce 5 836,80 Kč, a škodou na poškozeném plotě ve výši 5 171 Kč. Ohledně zamítavého výroku poukázal na to, že se žalobci jiného nároku, než náhrady za dřevo z pokácených stromů nedomáhali a v této souvislosti poukázal na to, že soud prvního stupně zamítl návrh na změnu žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval náklady ve výši 8 032,90 Kč, jež žalobci vynaložili na zjištění výše škody, za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, ale za účelně vynaložené náklady, které žalobcům přiznal v rámci náhrady nákladů řízení.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 533/2022. Soudy pochybily, pokud neaplikovaly § 2969 o. z., převzaly výši škody určenou znaleckým posudkem odpovídající hodnotě dřevní hmoty jako paliva a nezohlednily rozdíl mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm.

Namítali, že břízy byly vzrostlé a tvořily součást pozemku dovolatelů, a tudíž měly vliv na jeho hodnotu. Tím, že žalovaný tyto stromy protiprávně pokácel a takto získané dřevo odvezl, zasáhl do jejich vlastnického práva a způsobil škodu, která spočívá nejen v hodnotě odvezeného dřeva, ale i ve snížení obvyklé ceny pozemku. Poukázali na to, že stromy byly součástí jimi užívané zahrady (nebyly na lesním pozemku a neplnily funkci lesa), sloužily k odvádění přebytečné vody v půdě a poskytovaly stín a zkrášlovaly zahradu žalobců. Zdůraznili, že výši škody je třeba určit rozdílem mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm, tedy obvyklou cenou nemovitosti, jejíž součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že žalobci se v řízení od počátku domáhali zaplacení náhrady škody v penězích. Ve smyslu § 2952 věty prvé o. z. měli právo na to, aby jim byla nahrazena skutečná škoda. Skutečnou škodou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci (movité i nemovité) je pak podle § 2969 odst. 1 o. z. újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení její funkce.

Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu.

Není-li naturální restituce možná a poškození žalobci navíc zvolili způsob náhrady škody v penězích, je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm. Jinak řečeno, skutečná škoda způsobená pokácením stromů (nejedná-li se o porost, na nějž dopadá speciální zákonná úprava, např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) představuje rozdíl mezi v době vzniku škody obvyklou cenou nemovitosti (pozemku), jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění.

Dovolací soud dále doplnil, že v případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozeným škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva. stejně jako škoda spočívající v poškození plotu žalobců při kácení. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud skutečnou škodu způsobenou protiprávním pokácením stromů spatřoval pouze v hodnotě dřeva z těchto stromů, které si žalovaný ponechal. Dovolací důvod tak byl naplněn.

Žalobci v žalobě škodu dokládali oceněním stromů podle metodiky Agentury ochrany přírody a krajiny, která zohledňuje řadu faktorů, které s hodnotou pokáceného dřeva nesouvisí. V tom byla žaloba vnitřně rozporná. Tento rozpor byl však odstraněn již podáním žalobců ze dne 1. 11. 2021 (č. l. 222 spisu), v němž uvedli, že požadují náhradu ve výši skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, vzniklá škoda tak nemůže být nahrazena pouze hodnotou dřeva z pokácených stromů, které si přisvojil žalovaný, a poukazovali na to, že je třeba zohlednit budoucí náklady na obnovu funkce pokácených stromů.

Byť odkazovali na náklady spojené s budoucí úpravou svého pozemku, je nepochybné, že požadovali nejen náhradu za žalovaným odcizené dřevo, ale i náhradu, kterou utrpěli samotným pokácením stromů v jejich vlastnictví. V takovém případě měl soud řešit právní otázku, zda jim náhrada náleží či nikoli, a dospěl-li by k závěru, že náhradu požadované škody nelze přiznat podle doloženého ocenění, měl žalobce o tom podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit, což se nestalo.

Požadavek na náhradu skutečné škody, jež nespočívá pouze v hodnotě dřeva, pak byl žalobci znovu uveden v podání ze dne 30. 5. 2022 (č. l. 246), kde tvrdili, že mají právo na náhradu škody ve výši součtu nákladů na vysázení nových stromů a ceny palivového dřeva, avšak zmiňovali i to, že došlo k poškození jejich pozemku, a tím i snížení hodnoty této nemovité věci. Z obsahu tohoto podání pak rovněž vyplývá, že svou žalobu částečně omezují. Soud prvního stupně toto podání (nesprávně) posoudil jako změnu žaloby a na jednání konaném dne 30. 8. 2022 ji pravomocně zamítl (aniž se zabýval tím, zda žalobci svým podáním žalobu omezili).

V následně podaném odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud námitku žalobců, že se soud měl zabývat ustanovením § 2969 odst. 1 o. z. a vycházet při určení výše škody z obvyklé ceny věci v době jejího poškození, odmítl s tím, že žalobou požadovali pouze náhradu za dřevo, které si žalovaný ponechal, a jiné odškodnění nepožadovali.

Nejvyšší soud se neztotožnil s odvolacím soudem, že žalobci navrhli změnu žaloby, přičemž tento návrh soud prvního stupně zamítl, neboť žalobci jej uplatnili až po koncentraci řízení a výsledky dosavadního řízení tak nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, pokud dosavadní dokazování směřovalo k prokázání vzniku škody na samotné dřevní hmotě a její výši, nikoliv k oprávněnosti a výši budoucích nákladů. Povinnost vyzvat účastníka řízení k doplnění tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je nicméně vystavěna na objektivním principu. Měl-li soud tuto povinnost ve vztahu k žalobci, pak jej nastalá koncentrace řízení nemohla této povinnosti zbavit, a žalobcům nemohla nastalá koncentrace řízení bránit v doplnění tvrzení na základě takového poučení.

Nejvyšší soud uzavřel, že s námitkou žalobců se odvolací soud nevypořádal a zcela pominul žalobou uplatněný nárok žalobců na náhradu skutečné škody, jež odpovídá hodnotě stromů před pokácením, čímž řízení zatížil vadou, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti a jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej ve výroku uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta

Pokud někdo pokácením (vytěžením) stromů na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka zasáhne do jeho vlastnického práva k nim a způsobí mu tak škodu, je podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku povinen ji nahradit. Není-li naturální restituce možná je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci (pozemku, jehož byly stromy součástí) před poškozením a po něm.

Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.

V případě, kdy si škůdce přivlastní i dřevo z protiprávně pokácených stromů, vzniká poškozenému škoda i ve výši obvyklé ceny takto získaného dřeva.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2024, č.j. 25 Cdo 1673/2024.

V posuzované věci se jednalo o činnosti související s těžbou a dopravou dřeva na území národního parku, kdy bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin.  Spor byl veden žalobkyní - Kašperskohorské městské lesy s. r. o., proti žalovanému - Ministerstvu životního prostředí o to, zda bez příslušné výjimky a souhlasu bylo možné realizovat úpravy vodních toků a těžbu.

Správa Národního parku Šumava vydala dne 9. 5. 2023 pod sp. zn. SZ NPS 09091/2022/42NPS04453/2023 rozhodnutí, ve kterém výrokem I. rozhodla, že žalobkyně je vinna tím, že v průběhu let 2021 a 2022 celkem na šesti místech Národního parku Šumava prostřednictvím dodavatelské firmy V. B. zajistila, svými zaměstnanci přímo řídila a kontrolovala provádění prací spočívajících v úpravě koryta vodního toku Pěnivý potok a koryta jeho bezejmenných přítoků.

Tímto v rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla žalobkyně bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provedla bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků a tím se dopustila přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.

Dále se žalobkyně dopustila v roce 2022 přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, a to prostřednictvím dodavatelské firmy J. K., kdy na základě písemné smlouvy zajistila a prostřednictvím svých zaměstnanců přímo na místě řídila a kontrolovala provádění prací.

Téhož přestupku se pak dopustila žalobkyně v roce 2022 v porostních skupinách na pozemku parc. č. 293 v k.ú. Studenec u Stach v Národním parku Šumava v zóně soustředěné péče s dlouhodobým cílem ochrana biodiverzity na ploše 1,4 ha zadala a nechala prostřednictvím druhých osob provést selektivní odstraňování dřevin, konkrétně bříz a následný odvoz většiny takto vzniklé dřevní hmoty, čímž došlo k odstranění veškerých zde přírodně rostoucích bříz, což způsobilo negativní ovlivnění lesního porostu, čímž v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku vykonala činnost, kterou mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.

Dalšího přestupku se žalobkyně dopustila v letech 2021–2022 na území Národního parku Šumava na pozemku parc. č. 722/1 k. ú. Červená u Kašperských Hor, kdy zajistila prostřednictvím svých zaměstnanců odtěžení a odvoz veškerých vykácených stromů v části klidového území č. 82 – Pěnivý potok v zóně přírodně blízké s dlouhodobým cílem nerušený průběh přirozených dějů a tím jednala v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a spáchala přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Za spáchání těchto přestupků žalobci byla uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč.

Žalobkyně si proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2023 č.j. MZP/2023/212/1652 změnil část II výroku prvoinstančního rozhodnutí, v němž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 500 Kč, a to tak, že tuto částku snížil na 1 000 Kč. Zbývající část prvoinstančního rozhodnutí, tj. výrok I. zbývající část druhého výroku a výrok III a IV byl žalovaným potvrzen.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je na základě smlouvy uzavřené s městem Kašperské Hory pachtýřem pozemků určených k plnění funkcí lesa, proto má vůči těmto pozemkům postavení vlastníka lesa ve smyslu § 58 odst. 1 lesního zákona.

Žalobkyně provedla na uvedených pozemcích těžbu zaměřenou primárně na těžbu smrků napadených lýkožroutem smrkovým a dalšími kůrovcovými brouky, jakož i těžbu kůrovcových souší a dalších stromových jedinců, suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených a následně přibližování a odvoz vytěžené dřevní hmoty.

Terén na dotčených pozemcích byl v době provádění těžby a transportu dřeva na některých místech podmáčený, proto žalobce provedl dočasné úpravy koryta Pěnivého potoka spočívající mimo jiné ve zpevnění jeho částí dotčených transportem dřeva a v dočasném zatrubnění tak, aby po skončení prací bylo možno obnovit původní stav. V místech, kde v důsledku přibližování dřevní hmoty došlo k vytlačení kolejí, hodlá žalobce po skončení prací provést zarovnání terénu.

Žalobkyně byla přesvědčena, že jedná v souladu se svým hospodářským plánem, který byl schválen na základě závazného stanoviska Správy Národního parku Šumava, když povaha těchto činností se dle žalobce nevymykala běžné lesnické praxi. Přesto bylo toto jednání žalobce posouzeno jako přestupkové jednání, které spatřovala Správa Národního parku Šumava v tom, že žalobce celkem na šesti místech upravil koryto Pěnivého potoka a koryta jeho bezejmenných přítoků v podobě narovnání koryt vodních toků, umístění propustků o délce cca 8 metrů, zásyp kamenem a v jednom případě ve vytvoření brodu bezejmenném přítoku formou zaskládáním koryta klestem, když dle prvostupňového orgánu se jednalo o činnost zakázanou podle § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny.

Žalobkyně zejména namítla nesprávné posouzení námitky systémové podjatosti orgánu prvního stupně, když v odvolání namítala, že pracovníci Správy Národního parku Šumava jsou z rozhodování vyloučeni z důvodu tzv. systémové podjatosti vyplývající z toho, že Správa Národního parku Šumava je podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny příslušná hospodařit s lesy, s pozemky určenými k plnění funkcí lesa a s jiným majetkem na území Národního parku Šumava, když v tomto postavení zajišťuje hospodaření ve státních lesích, tedy je účastníkem hospodářské soutěže a působí na stejném relevantním trhu jako žalobce coby její konkurent.

Žalobkyně plnila povinnosti, které vyplývají ze zákona č. 282/1991 Sb. a zákona č. 17/1992 Sb., neboť jednala v krajní nouzi. Nesprávně je v jejich činnostech spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť tyto činnosti byly realizovány výlučně v souvislosti s nahodilou těžbou aktivních kůrovcových stromů na pozemcích, vůči nimž vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka lesa ve snaze zabránit dalšímu šíření kůrovcovitých brouků.

Žalobkyně se domnívala, že neporušila ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny v případě, neboť zásahy do toku Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny s cílem minimalizovat škodlivý dopad kůrovcem napadeného dřeva. Podle žalobkyně veškeré zásahy do koryta Pěnivého potoka a jeho přítoků byly provedeny za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku města Kašperské Hory, proto nebylo zapotřebí výjimky podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť potřebnou výjimku udělil žalobkyni přímo zákonodárce v § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny.

Podle žalobkyně nebyl prokázán rozpor její činnosti s § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebylo prokázáno, že činnostmi popsanými ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí došlo k porušení zákazu obsaženého v § 16 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobkyně žalovaný zcela ignoroval skutečnost, že v přestupkovém řízení je prokázání viny obviněnému na straně správního orgánu nikoli na straně obviněného. I přes tuto absenci povinnosti žalobkyně předložila zprávu z terénního šetření zpracovanou Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Podle žalobkyně všechny negativní následky její činnosti, které žalovaný popisuje, by se dostavily ve větším plošném rozsahu, pokud žalobkyně na těžbu a odvoz kůrovcem napadené dřevní hmoty by rezignovala.

Krajský soud

Soud se nejdříve zabýval námitkou systémové podjatosti orgánu prvního stupně. Dle soudu, námitka žalobkyně, že je zájmem subjektu, který plní zákonnou povinnost správního orgánu přírody a krajiny konkurenčně znevýhodnit jiného vlastníka či nájemce lesa, je zcela nedůvodná. Správa Národního parku Šumava plní jen povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny proto tedy do podnikání na trh nenastoupila ze svého rozhodnutí, ale ze zákona, jako státní příspěvková organizace.

Soud rovněž poznamenal, že ze strany žalobkyně nebyla namítána systémová podjatost Správy národního parku Šumava jako orgánu ochrany přírody a krajiny při vydání závazného stanoviska podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nezbytného ke schválení hospodářského plánu.

Soud konstatoval, že žalobkyně prováděním úprav koryt vodních toků na území Národního parku Šumava porušila ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, a to ustanovení § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a bližší ochranné podmínky obsažené v § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle § 16 odst. 2 písm. k), je zakázáno upravovat přirozená koryta vodních toků než odstraňovat splaveniny. Úpravy koryt vodních toků byly žalobkyní realizovány bez příslušné výjimky a souhlasu orgánu ochrany přírody, tedy v rozporu s § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy předmětnou činností bylo dotčeno území s výskytem řady zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, včetně těch nejpřísněji chráněných a nejvnímavějších k opakovanému rušení, neboť většina úprav koryt vodních toků byla realizována v klidovém území a v zóně přírodě blízké, jejímž dlouhodobým cílem je nerušený průběh přirozených dějů.

Dále soud odmítl tvrzení žalobkyně, že jednala ve stavu krajní nouze už s ohledem na skutečnost, že tyto práce byly prováděny postupně během let 2021, 2022, kdy žalobkyně měla s ohledem na tuto dobu dostatek času na podání žádosti o výjimku nebo o vydání souhlasu. Proto souhlasil s tvrzením žalobkyně, že činnost prováděla v souvislosti s nahodilou těžbou kůrovcových stromů a jejich následnou dopravou za situace, kdy hrozil vznik značných škod na majetku, a proto se § 16 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírodě a krajiny na její realizaci nevztahuje.

Soud také odkázal na § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož lesy v národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských a ustanovení o zásazích proti škůdcům v případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.

Dle soudu nelze považovat protiprávní jednání žalobkyně v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny za činnost, kterou by zamezovala škodě na životním prostředí, tedy že by se jednalo o jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích. Jestliže úpravy koryt vodních toků souvisely s prováděním těžby a dopravy dříví, nelze z toho dovodit, že hrozila značná škoda na majetku města Kašperské hory, a že provedením těchto úprav došlo k odvrácení hrozby značné škody.

Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Subjekt, který rozporu s § 16 odst. 2 písm. a) a k) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez povolené výjimky na území národního parku zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí zakázanou úpravu přirozeného koryta vodních toků a zároveň v rozporu s ustanovením § 16d písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny provede bez vydaného souhlasu úpravu koryt vodních toků  se tím dopustí přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.

Stejného přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny se dopustí ten, kdo vykoná činnost v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bez povolené výjimky na území národního parku, kterou by mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti.

Za spáchání těchto přestupků hrozí hospodařícímu subjektu pokuta s horní hranici zákonem stanovené sazby, která představuje dle § 88 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny částku 2 miliony korun. O protiprávní jednání hospodařícího subjektu v rozporu se zákonem ochrany přírody a krajiny by se nejednalo, pokud by šlo jednání, které má povahu krajní nouze dle § 24 zákona o přestupcích.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.12.2024, č.j. 57 A 3/2024–67.

Jedná se o pokračování sporu, který se týkal otázky, zda spolek zaměřený na ochranu životního prostředí může být účastníkem řízení o přestupku podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Spor vedl žalobce - Greenpeace Česká republika, z. s., proti žalovanému - Ministerstvu životního prostředí, přičemž usiloval o účastenství v přestupkovém řízení vedeném proti společnosti Lesy ČR, s. p. Předmětem řízení nebylo posouzení škodlivosti či nedovolenosti těžeb, ale uložení pokuty za porušení podmínek rozhodnutí o výjimkách a za absenci povinného souhlasu podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Česká inspekce životního prostředí (správní orgán prvního stupně) usnesením ze dne 17. 1. 2023 rozhodla, že žalobce - Greenpeace Česká republika, z. s., jako environmentální spolek není účastníkem řízení ve věci odpovědnosti za přestupky podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny vedeného proti společnosti Lesy ČR, s. p. ohledně nedovolené činnosti na území Evropsky významné lokality Východní Krušnohoří a na území Národní přírodní rezervace a Evropsky významné lokality Praděd.

Odvolání žalobkyně proti usnesení ČIŽP žalovaný usnesení potvrdil. Podle žalovaného obsahuje § 68 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), taxativní okruh účastníků řízení. Přestupkové řízení není řízením vedeným podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a proto se na ně nevztahuje možnost účastenství na základě § 70 téhož zákona.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Podle městského soudu neobstojí důvody, na nichž postavil své rozhodnutí žalovaný, a žalobcovy námitky proti odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou tedy důvodné. Městský soud se však ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně. Vycházel z toho, že řízení před správními orgány tvoří jeden celek, a podle něj obstojí důvody uvedené v usnesení správního orgánu prvního stupně. Městský soud za takové situace nezrušil rozhodnutí žalovaného jen z důvodu, že stojí na nesprávných závěrech. Tento rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2023, č.j. 11 A 94/2023-51 byl již zveřejněn v „Lesnických judikátech“ pod názvem Spor o postavení účastníka řízení v přestupkovém řízení.

Spor dále pokračoval kasační stížností, kterou podal stěžovatel Greenpeace Česká republika, z. s., k Nejvyššímu správnímu soudu.

Kasační stížnost

Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že rozsudek městského soudu je překvapivý. Stěžovatel se v každé fázi řízení setkal s jinou argumentací, aniž mohl rozumně předpokládat, jaké otázky považuje právě rozhodující orgán za relevantní. V důsledku toho nemohl účinně polemizovat, a to ani v řízení před městským soudem. Argument existencí jiného řízení, jehož se stěžovatel mohl účastnit, se neobjevil až do vyhlášení rozsudku, dokonce ani při jednání před městským soudem.

Stěžovatel činil sporným také právní posouzení městského soudu. I v přestupkovém řízení se podle něj správní orgán musí vypořádat s tím, zda a z jakého důvodu byla činnost nezákonná; předmětem řízení není pouze uložení pokuty.

Městský soud, podle stěžovatele, také nereflektoval změnu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., v jejímž důsledku se mohou spolky účastnit řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Výčet účastníků řízení podle § 68 zákona o přestupcích není taxativní a nevylučuje speciální právní úpravu podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, Stěžovatel analogicky odkázal na řízení vedená podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném před 1. 1. 2013, a na rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 As 41/2009-91.

Stěžovatel odkázal také na implementační příručku k Aarhuské úmluvě vydanou Evropskou hospodářskou komisí OSN. V projednávané věci nestojí proti možnosti stěžovatele účastnit se rozhodovacích procesů žádná relevantní okolnost. Stěžovatel nesouhlasil ani s úvahami městského soudu o tom, že by jeho účast v přestupkovém řízení mohla přivodit nevyváženost v neprospěch obviněného subjektu. Účast spolku v takovém řízení není nepředvídatelná – předpokládá ji § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1685/17) i správní praxe Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu. Je nutné rozlišovat, co je předmětem řízení. Přestupkové řízení je zahájeno, pokud k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho smyslem je vyvodit pro pachatele důsledky. Nepřípustnost účasti spolků v řízeních o přestupcích podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny plyne nejen z toho, že se tato řízení týkají proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení, na nějž se vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení a analogicky i v trestním právu. Na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K umožnění účasti dalších subjektů v takovém řízení, pokud s nimi procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat zdrženlivě.

Nejvyšší správní soud

NSS konstatoval, že v projednávané věci je třeba posoudit, zda řízení o spáchání přestupku podle zákona o ochraně přírody a krajiny je řízením podle téhož zákona. Tato úvaha je stěžejní pro závěr o účastenství stěžovatele jako environmentálního spolku v řízení o přestupku podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2023, které dopadá na nyní posuzovanou věc, občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen „občanské sdružení“) je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Žádost občanských sdružení o účastenství v řízeních je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována. Podle § 70 odst. 3 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2023, které dopadá na nyní posuzovanou věc, je občanské sdružení oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se řízení podle tohoto zákona, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení.

Stěžovatel se domáhal účasti v přestupkovém řízení, v němž bylo společnosti Lesy ČR, s. p. kladeno za vinu spáchání přestupků podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny. Označení určitého jednání ve zvláštním zákoně výslovně za přestupek je formálním znakem přestupku ve smyslu § 5 zákona o přestupcích. Zákonná definice přestupku respektuje základní požadavek demokratického právního státu, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem.

NSS uvedl, že ustanovení § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vymezuje skutkovou podstatu přestupku – tedy označuje jednání za přestupek a stanoví i výši sankce, kterou lze za přestupek uložit. Tentýž zákon určuje správní orgán příslušný k projednání tohoto přestupku [§ 77 odst. 1 písm. t)]. NSS tedy neměl pochybnost o tom, že správní orgán v řízení o přestupku podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vede řízení také podle tohoto zákona, nikoli pouze podle zákona o přestupcích. Bez použití zákona o ochraně přírody a krajiny řízení o odpovědnosti za přestupky podle § 88 odst. 2 písm. n) a p) zákona o ochraně přírody a krajiny vést nelze.

NSS uzavřel, že přestupkové řízení vedené se společností Lesy ČR, s. p. podle zákona o ochraně přírody a krajiny je řízením podle téhož zákona. Tento závěr odpovídá také kontextu novelizace § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny provedené zákonem č. 225/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2018. Do tohoto data měly environmentální spolky právo účastnit se správního řízení. To soudy vykládaly jako jakékoli řízení (i podle jiných zákonů než podle zákona o ochraně přírody a krajiny), v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, tedy složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny (rozsudky NSS ze dne 27. 5. 2010 č. j. 5 As 41/2009-91, č. 2127/2010 Sb. NSS, či ze dne 7. 12. 2005 č. j. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS). Podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 se environmentální spolky mohou účastnit pouze řízení vedených podle tohoto zákona, nikoli však již podle jiných zákonů, byť v nich mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.

V posuzované věci nevznikly pochybnosti o tom, že řízení o přestupku, který je upraven zákonem o ochraně přírody a krajiny, je řízením podle tohoto zákona ve smyslu § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018.

V návaznosti na uvedená východiska dospěl NSS k závěru, že městský soud se dopustil procesního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Současně poukázal NSS na to, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a   ztotožnil s městským soudem, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání pochybil při právním hodnocení otázky stěžovatelova účastenství. Účastenství v přestupkovém řízení nelze posuzovat výhradně podle § 68 zákona o přestupcích. Účast environmentálního spolku v přestupkovém řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny plyne navíc přímo z § 70 odst. 3 téhož zákona.

V projednávané věci byl postup městského soudu poté, co se neztotožnil se závěry žalovaného, vadný. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Je-li zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

 V projednávané věci však žalovaný neprovedl pouhé dílčí korekce, ale svou argumentací odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plně nahradil. Pokud však odvolací správní orgán takto nahradí právní závěry správního orgánu prvního stupně, musí postupovat podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výrokem změnit.

Shledá-li soud v takové procesní situaci, že jsou závěry odvolacího správního orgánu v rozporu se zákonem, napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud tedy pochybil, jestliže rozhodnutí žalovaného nezrušil poté, co jeho závěry shledal nezákonnými. Jelikož však NSS dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, zrušil nejen napadený rozsudek, ale i toto rozhodnutí. Žalovaný v dalším řízení znovu rozhodne o stěžovatelově odvolání.

Kasační stížnost je důvodná, a proto NSS podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. Zároveň soud v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) téhož zákona zrušil také rozhodnutí žalovaného.

Právní věta

Podle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2018 se environmentální spolky mohou účastnit pouze řízení vedených podle tohoto zákona, nikoli však již podle jiných zákonů, byť v nich mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.01.2025,č.j. 2 As 371/2023-34

Žalobkyně Veterinární univerzita Brno zemědělsky hospodařila a vykonávala právo myslivosti v oboře Poodří Kunín (dále jen „obora“). Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) v oboře dne 18. 12. 2018 provedla šetření, při kterém zjistila, že zde na pozemcích určených k plnění funkcí lesa neexistuje keřové patro a přirozená obnova lesa. Dále zjistila zřetelné četné pobytové znaky vysokého počtu spárkaté zvěře a mladé lesní kultury nepřiměřeně poškozené okusem, ohryzem, loupáním a vytloukáním.

V roce 2019 inspekce zahájila kontrolu plnění povinností na úseku ochrany lesa, přírody a krajiny. V návaznosti na její výsledek pak řízení o přestupcích. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021 shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“). Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK (dále „první přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že od 31. 3. 2014 do 25. 3. 2019 v částech obory ležících v I. a II. zóně odstupňované ochrany přírody Chráněné krajinné oblasti (dále „CHKO“) Poodří bez výjimky podle § 43 odst. 1 ZOPK hospodařila na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů.

V oboře chovala neúměrně vysoký počet oborní zvěře. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako trvající. Přestupek podle § 88 odst. 1 písm. a) ZOPK (dále „druhý přestupek“) měla spáchat žalobkyně tím, že uvedenou činností poškodila součást přírody ve zvláště chráněném území a nedovoleně změnila jeho dochovaný stav. Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK (dále „třetí přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že v konkrétně uvedené dny porušila podmínku č. 1 rozhodnutí o udělení výjimky vydané Agenturou ochrany přírody a krajiny (dále „AOPK“). Podle této podmínky měla být mufloní zvěř chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako pokračující. Za uvedené přestupky byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč a náhrada nákladů řízení.

Žalobkyně se proti rozhodnutí inspekce odvolala k Ministerstvu životního prostředí – žalovaný. Ten změnil rozhodnutí inspekce tak, že upřesnil část jeho výroku ve vztahu k druhému přestupku tak, aby byla nedovoleně poškozená část přírody blíže identifikovatelná. Dále snížil uloženou pokutu na 1 500 000 Kč. Inspekce totiž nezohlednila, že dopady činnosti žalobkyně na lesní ekosystém nebyly trvalé a v delším časovém horizontu nenapravitelné. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Uvedl, že žalobkyně byla prvním přestupkem uznána vinnou činností spočívající v jednání bez příslušného povolení (výjimky), a třetím přestupkem za jednání, jímž nerespektovala podmínky jí udělené výjimky. Nebyla proto porušena ani zásada ne bis in idem.

Ve vztahu k prvnímu přestupku městský soud nepřisvědčil námitce, že činnost žalobkyně nelze podřadit pod pojem „intenzivní technologie“. Tento pojem značí jeden ze způsobů jednání, které může způsobit následky uvedené v § 26 odst. 3 písm. c) ZOPK. Podstatou přestupku však byla činnost, která mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů zařazovaných do I. a II. zóny CHKO. Podle výpočtů inspekce ze dne 18. 12. 2019 přesahovaly počty zvěře normovaný stav v případě daňků o 130 % a o 100 % v případě muflonů. Tato zjištění žalobkyně nijak věcně nerozporovala, a proto nezaložily pochybnosti o neúměrném chovu oborní zvěře, který mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému. Proto bylo možné tuto činnost považovat za intenzivní technologii jak věcně, tak časově. K podřazení činnosti pod tento pojem je rozhodující možnost způsobení změn v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Inspekce přitom přesvědčivě odůvodnila, že přesně takové činnosti se žalobkyně v oboře dopouštěla.

Dále městský soud neshledal důvodnou ani námitku neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí ohledně prvního přestupku. Skutková věta obsahovala dostatečné věcné, časové i místní vymezení skutku. Nemohl být zaměnitelný s jiným či vyvolat obavu, že by v budoucnu byla žalobkyně postižena pro stejný skutek. Ve vztahu k námitce neurčitosti skutkové věty u třetího přestupku městský soud shledal, že skutková podstata přestupku byla zcela jednoznačně vymezena porušením podmínky č. 1 konkrétního rozhodnutí o udělení výjimky konkrétního čísla jednacího. Tato podmínka stanovila, že mufloní zvěř měla být chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Ve vztahu k udělené výjimce byl tedy přestupkem stav, kdy žalobkyně v uvedených dnech nedodržovala podmínku č. 1 udělené výjimky, což bylo zjištěno a zaznamenáno na základě kontrolních šetření v terénu s uvedením počtu kusů muflonů, kteří se pohybovali mimo aklimatizační obůrku.

Městský soud nepřisvědčil ani námitkám, že v případě třetího přestupku byla porušena zásada ne bis in idem. Žalobkyně byla totiž v minulosti uznána vinnou z přestupku spočívajícího v porušení podmínky č. 1, 2 a 8 výjimky, za což jí AOPK uložila pokutu 30 000 Kč. Žalobkyně považovala tento přestupek za trvající, a tedy již postižený AOPK v jejím rozhodnutí. Podle městského soudu však byla žalobkyně shledána vinnou z porušení podmínky č. 1 výjimky od začátku roku 2018 do 14. 1. 2019, tj. dlouho před tím, než za porušení téže podmínky byla uznána vinnou ve dnech uvedených ve výroku I. c) rozhodnutí inspekce. Jednalo se tedy o postižení za jiný stav, než byly dílčí útoky zjištěné v této věci, které nelze považovat za jeden přestupek trvající (spočívající v udržování protiprávního stavu). Naopak se jednalo o přestupek pokračující, jelikož porušení výjimky žalobkyní nebylo trvalé. Pohyb muflonů mimo aklimatizační obůrku byl prokazatelně zjištěn jen v konkrétních dnech, uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Přitom platí, že v případě pokračování přestupku je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého jakýkoliv kontrolní úkon ze strany příslušného orgánu, který přestupek projednává. Potrestání žalobkyně za obdobný přestupek v minulosti proto neznamenalo, že žalobkyně nemohla být za obdobné dílčí pokračující útoky v budoucnosti postižena.

Kasační stížnost

Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Nesouhlasila se závěrem městského soudu, že se v případě třetího přestupku dopustila přestupku pokračujícího. Městský soud vyšel ze závěru provedené kontroly, ze kterého vyplývá, že porušení výjimky nebylo zjištěno jako trvalé. Žalobkyně se ohradila proti způsobu provedení kontroly, která byla prováděna v jednotlivé dny, které na sebe nenavazovaly a kontrola následně vedla k závěru, že šlo o pokračující přestupek. „Pohyb zvěře mimo oboru“ však nelze považovat za jednotlivé dílčí útoky, neboť zcela chybí základní znak jednání – vůle. Naopak „neopravení plotu“ lze považovat za opomenutí, tedy jednání. Nemohlo se proto jednat o pokračující přestupek páchaný dílčími útoky, protože v takovém případě by musel každý útok naplňovat základní znaky přestupku, což nebylo v této věci splněno.

Dále dle stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno, že by hospodařila způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. K tomu uvedla, že AOPK jí udělila výjimku, kterou následně i po kontrole provedené inspekcí prodloužila. To by se však nestalo, kdyby existovaly pochybnosti ohledně způsobu hospodaření na daném území.

Stěžovatelka dále namítala, že ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by narušila biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystémů tak, jak to vyžaduje ZOPK. Znalkyně se zabývala jednotlivými důsledky hospodaření v oboře, ale neuvedla, že právě chov zvěře nad rámec počtu povoleného výjimkou mohl podstatně narušit biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystému. Znalkyně totiž tuto výjimku zcela opomenula. S těmito namítanými vadami znaleckého posudku se však městský soud vůbec nevypořádal.

V neposlední řadě stěžovatelka tvrdila, že znalecký posudek vůbec nebylo možné použít jako podklad rozhodnutí ve věci. Znalkyně z oboru dendrologie se totiž vyjadřovala k otázkám, které nespadaly do její specializace, například k počtům kusů zvěře. Tím překročila rozsah své znalecké odbornosti. Navíc nekvalifikovala jakékoliv srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru. Znalecký posudek se pak vůbec nezabýval existencí příčinné souvislosti mezi vyšším počtem zvěře, než bylo povoleno rozhodnutím o výjimce, a mezi tvrzenými dopady na biodiverzitu a ekologickou stabilitu. Posudek se zabýval pouze chovem zvěře a nezohlednil existenci rozhodnutí o výjimce, neboť je zřejmé, že vliv na biodiverzitu a ekologickou stabilitu by měla i zvěř chovaná v povolených počtech.

Stěžovatelka zdůraznila, že případy volného pohybu mufloní zvěře mimo stanovenou plochu byly způsobeny pádem stromů na oplocení obůrky, o čemž byla informována AOPK. Stěžovatelka oplocení opravila a mufloní zvěř do ní navrátila, čímž odstranila nastalý stav. I přes to však obdržela pokutu, kterou uhradila.

Závěrem dodala, že obora byla řádně postavena, zkolaudována a schválena ještě před vyhlášením CHKO Poodří. Při vyhlášení CHKO nebyla stanovena žádná omezení v provozu obory. Stejně tomu bylo i při vyhlašování následné zonace uvnitř obory. Stavy zvěře v oboře jsou stanoveny dle platného mysliveckého zákona a prováděcích vyhlášek a nedosahují maxima možného normovaného stavu na výměru obory.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud připomněl, že povinnost řádného odůvodnění (soudního) rozhodnutí nelze ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý žalobcem uplatněný argument. V určitých případech lze akceptovat i odpovědi implicitní. Tento postup je obzvláště vhodný v případě, kdy jsou námitky uspořádány nesystematicky, zčásti se překrývají či přímo opakují, jako tomu bylo v posuzované věci.

Zároveň však platí, že i v případě takto zdůvodněné žaloby musí soud vůči argumentaci žalobce předložit vlastní ucelený argumentační systém, který poskytne právě i implicitní odpovědi na výslovně nevypořádané dílčí námitky. Pokud tak neučiní a některé z žalobních námitek zcela opomene, je namístě zrušit jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost, a to bez ohledu na případnou „horší přehlednost“ podané žaloby.

Nepřípustné kasační námitky

Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá–li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nepřípustné námitky se týkaly znaleckého posudku, způsobů provádění kontroly a srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru.

Přípustné kasační námitky

Z přípustných kasačních námitek se soud nejprve zabýval námitkou, že se v případě třetího přestupku jednalo o přestupek pokračující. Stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku vznesla již v žalobě a městský soud se s ní v napadeném rozsudku nijak nevypořádal. Tato námitka je svým obsahem námitkou nepřezkoumatelnosti. Podle ustálené judikatury totiž platí, že opomene–li krajský (zde městský) soud vypořádat řádně uplatněnou žalobní námitku, zatíží svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že v napadeném rozsudku chybí věcný přezkum správnosti závěru správních orgánu v reakci na řádně uplatněné žalobní námitky povahy třetího přestupku. Námitky uvedené v této části žaloby však městský soud nevypořádal ani implicitně jinou úvahou uvedenou v napadeném rozsudku. Tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, kvůli které jej musel Nejvyšší správní soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost, jelikož se řádně nevypořádal s částí uplatněných žalobních námitek. Ve zbývajícím rozsahu však shledal kasační stížnost nepřípustnou.

Právní věta

Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní námitky, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud opomenul na některé žalobní námitky reagovat a nereagoval na ně ani implicitně. Jednalo se přitom o právní argumenty, které řádné vypořádání vyžadovaly; nešlo o pouhý dílčí nedostatek odůvodnění, ale o závažnou vadu rozhodnutí, která zapříčinila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.12.2024, č.j. 8 As 212/2023-45

25 Cdo 18/2018 ,  II.ÚS 1984/18 ze dne 21. 5. 2019

Žalobce J. K. se v řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem domáhal náhrady škody ve výši 152 100 Kč po žalovaném - městu Jeseník. Škodu způsobil pád větve modřínu ve vlastnictví města Jeseník na automobil žalobce zaparkovaný poblíž jeho bydliště.

Případ řešil nejdříve Okresní soud v Jeseníku, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 C 139/2009-359 žalobu zamítl. Soud po provedeném dokazování včetně znaleckého posudku dospěl k závěru, že živá větev modřínu opadavého se odlomila v důsledku silnějšího poryvu větru (15,3 m/s) a vyšší křehkosti této dřeviny, což je jeho vlastnost. Modřín, který rostl na pozemku žalovaného města, byl v dobré kondici odpovídající jeho stáří a městskému prostředí, netrpěl hnilobou, jeho zdravotní stav ani poté nevyžadoval nějaký odborný zásah. Podle závěru soudu žalovaný neodpovídá za škodu vzniklou pádem odlomené větve, neboť neporušil svou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) ve smyslu zanedbání potřebné péče.

Po odvolání žalobce řešil spor Krajský soud v Ostravě. Ten vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s právním posouzením. Shrnul, že je zřejmé, že pád větve stromu na automobil žalobce byl způsoben okolnostmi, které nemají původ v zanedbání běžné údržby stromu, kterou žalovaný prováděl a pád živé větve v důsledku povětrnostní situace nemohl předvídat. Fyziologická vitalita stromu v době škodní události byla dobrá, do té doby nevyšly najevo poznatky o potřebě řešit údržbu stromu radikálně, aby se předešlo případnému odlamování větví. Při respektování povinnosti provádět běžnou údržbu stromu žalovaný nemohl zabránit škodě, která nastala pádem odlomené větve na automobil žalobce. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 152.100 Kč s příslušenstvím.

Dovolání k Nejvyššímu soudu 

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, a to v otázce porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

Uvedl, že provádění běžné údržby stromu podle konkrétní situace – zdravotního stavu stromu – není vždy postačující ke splnění povinnosti vlastníka stromu předcházet škodám způsobeným odlomenými větvemi, nýbrž je pouze nezbytným minimálním opatřením při plnění této povinnosti a pokud to vyžaduje konkrétní situace, musí být doprovázeno ještě dalšími opatřeními, alespoň snižujícími možnost vzniku škody tak, jak lze po obezřetném vlastníku rozumně požadovat. Dovodil, že odlomení větve v daném případě nebylo nepředvídatelné a žalovaný škodě mohl zabránit. Poukázal na to, že zjištěná maximální rychlost větru odpovídala podle stupnice mírnému vichru, že strom již nebyl nejmladší a za 9 let po škodní události byl poražen. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku a nahradit mu náklady řízení.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud objasnil, že při právním posouzení projednávané věci se však nejedná o odklon od zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jak ho prezentoval dovolatel, neboť odlišný je právě skutkový základ věci sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, kdy výskyt suchých větví stromů indikoval potřebu další péče a údržby a též provedení dalších opatření za účelem zjištění příčin usychání.

Nejvyšší soud uvedl, že primární příčinou odlomení větve v nynějším případě byly akutní klimatické podmínky, strom byl zcela zdravý, odlomená větev byla živá, nebyla přítomna hniloba či nesprávné větvení stromu ani jiná vada, naznačující potřebu provedení jiné než běžné údržby.

Napadené rozhodnutí je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, podle níž kritériem odpovědnosti vlastníka stromu je vedle příčiny vzniku škody též objektivní možnost předvídat v daném místě a čase nebezpečí pádu stromu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015, ze dne 27. 4. 2017, sp.zn. 25 Cdo 4132/2016).

Nejvyšší soud odmítl další námitky dovolatele, které se týkaly skutkových zjištění a hodnocení důkazů, postrádaly charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřovaly totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem. 

Protože právní názor v napadeném rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné.

Dovolání proti výroku, jímž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 20.414 Kč, není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné z důvodu, že peněžité plnění nepřesahuje 50.000 Kč.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost

Ústavní soud 

Ústavní soud připomněl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy.

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku týkající se rozsahu prevenční povinnosti vlastníka stromu. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

Pro rozhodnutí Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud se v napadeném rozsudku přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami účastníků (v této souvislosti především stěžovatele) a své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vysvětlil. Dovolací soud se věcí zabýval v intencích příslušných procesních ustanovení, a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. Ústavní soud zdůraznil, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku a procesní předpis nezaručuje právo účastníka na meritorní projednání tohoto opravného prostředku. Odůvodní-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, což se v tomto případě stalo, neexistuje žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud zasahovat.

Ústavní soud neshledal závěr odvolacího soudu ani excesivním, ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K námitce zpochybňující řádnou péči žalovaného města Jeseník o obecní zeleň a přiložené fotodokumentaci Ústavní soud uvedl,
že s ohledem na svou výše vymezenou pravomoc není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že obecné soudy ve věci provedly rozsáhlé dokazování včetně pořízení znaleckého posudku a není proto jakýkoli důvod, aby Ústavní soud do této kompetence obecných soudů zasahoval.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence (415 obč. zák.) absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.03.2018, č.j. 25 Cdo 18/2018