V daném případě se jednalo o spor spoluvlastníků lesních pozemků a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) resp. Ministerstva životního prostředí (MŽP) o výši pokuty, která jim byla ČIŽP udělena. Pokuty byly spoluvlastníkům uloženy dle ustanovení § 4 písm. zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože jako spoluvlastníci vymezených lesních pozemků v katastrálním území Hájek u Tišnova, nezajistili obnovu lesa na celkové ploše 4,01 ha porostní půdy, čímž měli vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, v důsledku čehož bylo poškozeno životní prostředí. Snížením stability okolních stojících porostů byl ohrožen lesní ekosystém v dané oblasti.

Výše uložených pokut se spoluvlastníkům (žalobcům) podle jejich vyjádření jevily nesmyslně vysoké. U první osoby se jednalo o pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., a pokutu ve výši 150 000 Kč za správní delikt dle § 4 písm. d) citovaného zákona. U druhé osoby uložila ČIŽP za uvedené delikty pokuty ve výši 40 000 Kč a 30 000 Kč. Po odvolání MŽP pokuty snížilo, ale spoluvlastníci lesních pozemků přesto podaly žalobu proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze. Argumentovali, mimo jiné tím, že uzavřeli smlouvu s třetí osobou, jejímž smyslem mělo být zabezpečení takového stavu lesa, který odpovídá zákonu. Městský soud konstatoval, že uzavřením této smlouvy se žalobci nemohli vyvinit ze své odpovědnosti. Ohledně výše uložených pokut městský soud uvedl, že správní orgány náležitě přihlédly ke všem hlediskům, jež stanoví zákon č. 282/1991 Sb. a neshledal, že by správní orgány překročily meze svého správního uvážení nebo je zneužily a žalobu zamítl.

Rozsudek městského soudu napadli žalobci kasační stížností podanou k Nejvyššímu správnímu soudu.  Ten uvedl, že správní orgán v řízení o správním deliktu musí řádně prokázat kromě jednání i následek jako znak objektivní stránky deliktu. Je to nezbytné proto, aby odpověděl na otázku, zda se vůbec o delikt jedná a také proto, aby mohl posoudit druh, výměru, případně způsob výkonu ukládané sankce. Vytkl správnímu orgánu, že se nezabýval zkoumáním existujících smluvních vztahů, kdy povinnosti k ochraně lesa měly být zabezpečeny smluvním partnerem. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Právní věta:

Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti vlastníka lesa dle zákona o ČIŽP musí být mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří především objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání, nebo opomenutí. 

K tomu, aby mohl příslušný správní orgán pokutu dle ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložit, musí prokázat, že konkrétní osoba svojí činností (popř. nečinností, či opomenutím) ohrozila a nebo poškodila životní prostředí v lesích, dále musí prokázat, že se tak stalo jejím vlastním zaviněním a dále i to, že došlo k zákonem předvídaném následku, tedy že životní prostředí bylo ohroženo či poškozeno určitým způsobem - vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, jež jsou škodlivými. Na žádný z těchto předpokladů vzniku deliktního jednání, jež je podrobeno sankci, nesmí správní orgán při dokazování rezignovat.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 1 As 15/2007

Podstatou sporu bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí, resp. postupu správního orgánu I. stupně doplnit do závazného stanoviska k návrhu LHP podmínky, kterými by byly vlastníku lesa stanoveny povinnosti. Společnost hospodařící v lesích v LHC Gerimo-Jindice se bránila žalobou u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (MŽP), které zamítlo její odvolání proti postupu správního orgánu I. stupně. Společnosti bylo vydáno souhlasné stanovisko podle zákona o ochraně přírody a krajiny ke schválení LHP pro LHC Gerimo-Jindice za šesti podmínek, které blíže upravovaly způsob hospodaření v jednotlivých porostních skupinách LHC.

Společnost namítala nezákonnost rozhodnutí a poukazovala na skutečnost, že závazným stanoviskem nelze na vlastnících lesa vynucovat výkon jakékoliv činnosti, která se orgánům ochrany přírody může jevit jako prospěšná. Nesouhlasila s orgánem ochrany přírody I. stupně, který do závazného stanoviska zakotvil vedlejší podmínky, které mění charakter LHP.  Realizace vedlejších podmínek by představovala nadstandardní ochranu přírody.

Soud konstatoval, že ze zákonného znění § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo nikoliv. Pokud jej neschválí, vrátí jej s připomínkami předkladateli k přepracování. K jinému procesnímu postupu není zmocněn. Podle názoru soudu neměl správní orgán I. stupně pravomoc, jakkoliv zasahovat do předloženého LHP pro LHC Gerimo-Jindice.

Pokud měl správní orgán za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl předkladateli stanovit lhůtu pro přepracování a předložení plánu upraveného tak, aby respektoval závazné stanovisko formulované orgánem ochrany přírody. V daném případě správní orgán I. stupně předložený LHP schválil, ale do jeho textu doplnil šest závazných podmínek, kterými výslovně podmínil svůj souhlas. Správní orgán I. stupně tím vydal podmíněný souhlas s předloženým LHP a nedodržel zákonný postup. MŽP pochybylo, pokud postup správního orgán I. stupně potvrdilo.

Městský soud žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil MŽP k dalšímu řízení.

Právní věta:
Správní orgán je povinen schválit návrh LHP, pokud není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a ostatními právními předpisy. Správní orgán však nemůže návrh LHP schválit s tím, že schválení podmíní provedením všech změn odpovídajícím jakýmkoli požadavkům uvedeným v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody. Vydání podmíněného souhlasu s návrhem LHP neodpovídá zákonnému postupu. Pokud dojde k vydání negativního závazného stanoviska orgánem ochrany přírody, které se netýká závazných ustanovení LHP, je požadavek orgánu ochrany přírody na zapracování stanoviska do návrhu LHP vydán nad rámec zákonného zmocnění a v této části bude považován za doporučení.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2014, sp. zn. 9 A 246/2010

V souzené věci se jednalo o spor, zda pomocí institutu závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu lze docílit promítnutí požadavků redukce nepůvodních dřevin do lesního hospodářského plánu. Podstatné bylo posoudit, zda může orgán ochrany přírody podmiňovat schválení závazného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu stanovením povinností k odstranění nevhodných porostů (kleče).

Správní orgán I. Stupně (Správa CHKO) vydal nesouhlasné závazné stanovisko k předloženému lesnímu hospodářskému plánu pro Lesní hospodářský celek Jeseník. Důvodem nesouhlasu bylo nezahrnutí redukce kleče do plánovaných těžeb a nerespektování požadavků uvedených v předběžném odborném stanovisku Správy CHKO. Předkladatel LHP Lesy ČR s.p., se proti rozhodnutí Správy CHKO odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí  Správy CHKO. Věc dále rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí MŽP zrušil a případ vrátil MŽP k dalšímu řízení. MŽP podalo proti rozsudku městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že LHP je základním nástrojem vlastníka lesa a cílem lesního hospodářského plánování je navrhnout v lese taková opatření, aby les po celou dobu své existence plnil všechny své funkce (produkční i mimoprodukční). LHP obsahují závazná a doporučující ustanovení. Závazným ustanovením LHP jsou maximální výše těžeb a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu. Jiná ustanovení LHP mají tedy povahu doporučující a nezakládají povinnosti. Soud uvedl, že orgán ochrany přírody při vydání závazného stanoviska posuzuje, zda LHP není v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. V posuzovaném případě byly údaje o redukci kleče promítnuty do textové části LHP a tím, že nebyly zahrnuty do navrhované výše těžeb v LHP se předkladatel nedopustil ničeho protiprávního. Nejvyšší správní soud uvedl, že i při zahrnutí požadované těžby kleče do LHP, tak z LHP sama o sobě nevyplývá povinnost požadovanou těžbu uskutečnit.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Právní věta:
V rámci správního řízení o vydání souhlasného stanoviska k lesnímu hospodářskému plánu nepřísluší orgánu ochrany přírody a krajiny, aby ukládal vlastníku lesa či osobě hospodařící na lesních pozemcích povinnost k odstranění něčeho, co tento vlastník či hospodář sám svojí činností do chráněného prostoru neumístil (konkrétně kleč). Zákon o ochraně přírody a krajiny neukládá vlastníkům a nájemcům pozemků právem vynutitelnou povinnost, která by musela být promítnuta do lesního hospodářského plánu. Pokud hospodařící subjekt není povinen k odstranění nepůvodních porostů (kleče), nemůže to být důvodem k nevydání souhlasného závazného stanoviska orgánem CHKO.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12.08.2009, sp. zn. 3 As 48/2008

Daný případ vznikl v devadesátých letech minulého století, kdy docházelo na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku k vydání a převzetí lesních pozemků původním vlastníkům.

V tomto případě byly lesní pozemky vydány bez vytyčení hranic a při těžbě, která byla sice řádně plánována a odborně vytyčena, bohužel došlo k těžbě stromů na sousedním pozemku. Vlastník pozemku, na kterém byla provedena neoprávněná těžba zažaloval Lesy ČR, s.p., které vykonávaly odbornou správu (jejich pracovník vytyčil těžbu) a vlastníka druhého pozemku, který provedl neoprávněnou těžbu o náhradu škody ve výši 29.532 Kč.

 Případ byl řešen okresním a krajským soudem a nakonec v posuzované věci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR. Soud dospěl k závěru, že podnik Lesy ČR neporušil žádnou povinnost, když vydal pozemky vlastníkům bez vyměření vlastnických hranic a nepochybyl ani při odborné správě při vytyčování těžby tím, že označil k těžbě některé stromy na sousedním pozemku. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

Právní věta:
Žádné ustanovení zákona o půdě zákona č. 229/1991 Sb., a ani jiných právních předpisů neukládá nájemci pozemku povinnost, aby při ukončení nájemního vztahu vyměřoval či vytyčoval hranice.
Naopak je povinností vlastníka, aby si po skončení nájemního vztahu k pozemkům v případě pochybností ověřil rozsah svého vlastnického práva tak, aby při disponování s vlastním majetkem neporušil práva vlastníků jiných.
Vytyčení stromů vhodných k těžbě nezbavuje vlastníka lesního pozemku povinnosti respektovat vlastnické právo jiného a neopravňuje jej disponovat, či těžit porosty ze sousedního pozemku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2002, sp. zn. 25 Cdo 766/2000

Judikát navazuje a doplňuje na tomto webu již navěšené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, řešící problematiku funkčního celku souboru nemovitostí v restitučním sporu.

V níže popsaném rozhodnutí se jednalo o rozdělení zemědělské usedlosti, kdy spoluvlastník nesouhlasil s rozhodnutím okresního a krajského soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na základě rozhodnutí okresního a krajského soudu byla žalované přikázána do jejího vlastnictví část pozemků, o které neměla zájem. Spor byl následně řešen v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že vlastnictví může být rozděleno i odlišným způsobem, pokud žalovaná výslovně neuvedla, že o předmětné pozemky nemá zájem.

Dále ve svém rozhodnutí zdůraznil nezbytnost dbát při rozdělení nemovitostí – polí a lesů, na účelnost jejich rozdělení a zachování ekonomické hodnoty, nadále být (i po rozdělení) samostatným hospodářským celkem.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v případech, kdy je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnnictví zemědělská usedlost, měly by být druhově obdobné skupiny (polnosti a lesy) mezi účastníky rozděleny tak, aby každý z nich mohl nadále užívat a vlastnit část, či některou z těchto účelově rozdílně určených skupin pozemků.

Je na úvaze soudu, které pozemky nebo jejich části, budou konkrétnímu účastníkovi přikázány do jeho vlastnictví. Soud se musí v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Rozhodnutí soudu a jeho úvahy musí být vždy důkladně odůvodněny.

Právní věta:
Rozhoduje-li soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o rozdělení zemědělské usedlosti s polnostmi a lesy, musí zohlednit účelnost rozdělení nemovitosti.  Nezbytností by mělo být zachování její ekonomické hodnoty a možnosti řádného obhospodařování k nemovitosti přilehlých lesních a zemědělských pozemků.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 05.06.2012, sp. zn. 22 Cdo 2635/2010

V dané věci se obchodní společnost odvolala proti rozhodnutí krajského úřadu, odboru životního prostředí a zemědělství, jímž bylo vydáno souhlasné stanovisko podle ust. § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ke schválení LHP, vázané splněním 4 dodatečných podmínek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem životního prostředí (MŽP) zamítnuto.

Proti rozhodnutí MŽP podala obchodní společnost žalobu k Městskému soudu v Praze. Předmětem sporu mezi žalobcem a MŽP resp. správním orgánem I. stupně byla otázka, zda správní orgány byly oprávněny do závazného stanoviska k LHP pro lesní hospodářský celek vložit podmínky, jimiž se vlastníku lesa stanovily konkrétní povinnosti.
Městský soud konstatoval, že ze znění ust. § 27 odst. 1 lesního zákona jednoznačně vyplývá, že příslušný správní orgán po předložení návrhu LHP tento buď schválí nebo neschválí. V takovém případě jej vrátí s připomínkami předkladateli k přepracování. Orgán ochrany přírody musí respektovat meze stanovené lesním zákonem a nemůže ve svém závazném stanovisku koncipovat podmínky, které jdou nad rámec lesního zákona. Městský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně neměl pravomoc jakkoliv zasahovat do předloženého LHP. Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že předložený LHP nevyhovuje závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody, neměl jej schválit, ale měl žalobci stanovit lhůtu pro přepracování a předložení upraveného LHP.

Soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:
V řízení o vydání stanoviska k LHP podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, nepřísluší orgánu ochrany přírody ze žádného ustanovení uvedeného zákona, aby ukládal žadateli o souhlas povinnost splnit dodatečné podmínky, a tímto podmiňovat souhlas s předloženým LHP.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.03.2016, sp. zn. 8 A 51/2011