V souzené věci se jednalo o spor mezi Římskokatolickou farností – prelatury Český Krumlov proti 1.  žalovanému ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2. žalovanému městu trhové Sviny a 3. žalovanému městysu Besednice, o určení vlastnického práva k lesním pozemkům původně náležejícím církvi.

Dotčené pozemky byly odňaty církvi podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy a přiděleny do vlastnictví Lesního družstva Trhové Sviny a Besednice pod podmínkou, že uvedené obce, jež společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se vším dosavadním lesním jměním.

Obce potvrdily převzetí nemovitostí dne 16.12.1949 a lesní družstvo bylo založeno dodatečně až v červnu 1950. Po zániku lesních družstev v 60. letech byl majetek převzat státem a posléze po roce 1989 v souladu s § 2a  i § 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešel do rovnodílného spoluvlastnictví zmíněných obcí, které se tímto staly jeho vlastníkem.

Okresní soud žalobu Římskokatolické farnosti o určení vlastnictví zamítl a krajský soud rozsudek prvního stupně potvrdil. Římskokatolická farnost podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten se ztotožnil se závěry nižších soudů a dřívější judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že na obce mohly přejít v souladu s § 2a zákona č. 172/1991 Sb., i pozemky, jež měly být podle původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které ovšem řádně nevzniklo.

Nejvyšší soud konstatoval, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat a dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost.

Právní věta:

Jestliže byl judikaturou dovozen přechod majetku na obce na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v případech, v nichž lesní družstvo vůbec nevzniklo, tím spíše je třeba umožnit přechod lesního majetku tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně. Převzetí pozemků obcemi pak tedy není aktem svémocného uchopení se držby, nýbrž řádnou realizací procesu přídělu.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017

Ve sporné věci se jednalo o určení vlastnictví k lesnímu pozemku, který žalobce zdědil po zůstavitelých v roce 1969, vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Lesní pozemek obhospodařovala tehdejší Správa veřejné zeleně Praha a dne 23.03. 1992 rozhodla na základě žádosti vlastníka o navrácení pozemku do jeho užívání.

Do věci zasáhlo Ministerstvo financí, které ve svém rozhodnutí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nesprávně uvedlo parcelu s předmětným lesním pozemkem do seznamu nemovitostí převáděných na rozpočtovou organizaci Správa veřejné zeleně Praha. Z tohoto důvodu vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Jednalo se o omyl, protože MF v rozhodnutí uvádělo, že předmětem přechodu mohou být jen věci ve vlastnictví České republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtovým organizacím. Žalobce (vlastník) se obrátil na soud bez zbytečného odkladu poté, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví, který žalovaný (hlavní město Praha) odmítl narovnat dohodou účastníků.

Spor řešil Obvodní soud pro Prahu 5 a po odvolání Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem lesního pozemku. Městský soud vyšel ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, a tak nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. a žalovaný jej nenabyl ani vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl vydržením. Namítal, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolností, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Nejvyšší soud vyšel z faktu, že žalovaný (hlavní město Praha) již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě, a tak jej z tohoto důvodu nemohl nabýt ani originárně vydržením. Dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by nařizoval jednání.

Právní věta:

K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá. Základní podmínkou vydržení je držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.04.2012, sp. zn. 28 Cdo 4543/2011

V dané věci se jednalo o spor, jehož předmětem byl záměr vyhlásit zvláště chráněné území - přírodní památku. Mezi dotčenými pozemky, které měly tvořit přírodní památku byl i pozemek s lesním porostem.  Vlastnice dotčených pozemků, které měly spadat do zvláště chráněného území, se proti záměru správního orgánu prvního stupně nejprve odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Spor dále pokračoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP u Městského soudu v Praze. Žalobkyně vznesla námitky proti návrhu na vyhlášení přírodní památky, ve kterých vyjádřila své negativní stanovisko. Návrh na vyhlášení přírodní památky považovala žalobkyně za nadbytečný, neboť podle jejího názoru byla stávající ochrana přírody dostatečná. Žalobkyně uvedla, že její les neposkytuje žádnou ochranu pro stepní a suchomilná společenstva s navázanými druhy stepní fauny. Dále uváděla, že pozemek je určený pro plnění funkcí lesa. Soud se však s jejími námitkami neztotožnil a přiklonil se ke stanovisku MŽP ohledně výjimečnosti flory a fauny dané přírodní oblasti.

Soud uznal argumenty správních orgánů hovořící pro potřebu ochrany zmiňovaného území, žalobní námitky shledal jako nedůvodné a žalobu proto zamítl.

Právní věta:

Při vzniku záměru vyhlásit zvláště chráněné území nemají správní orgány povinnost informovat o tomto záměru vlastníky pozemků. Právo vlastníka pozemků není tímto postupem orgánu ochrany přírody dotčeno, protože vlastník pozemku má možnost podat námitky proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území poté, co je mu návrh doručen.

Vlastník dotčeného pozemku může uplatnit námitky jen proti takovému navrženému postupu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv a povinností. Za takové námitky se považují námitky směřující proti samotnému záměru, proti navržené kategorii zvláště chráněného území, proti navrženým ochranným podmínkám a proti územnímu vymezení zvláště chráněného území.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.01.2015, sp. zn. 11 A 367/2011

V daném případě se jednalo o spor mezi obchodní společností a Ministerstvem životního prostředí (MŽP) o uložení pokuty ve výši 120.000,- Kč podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP za ohrožení životního prostředí v lese.

 Pokuta byla uložena ČIŽP za to, že obchodní společnost před provedenou úmyslnou předmýtní těžbou nevytěžila a neodstranila kůrovcové dříví, způsobila erozní rýhy a snížila zakmenění.  Tím došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k MŽP, ale to odvolání zamítlo.

Obchodní společnost podala proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten se zabýval jednotlivými žalobními námitkami, které neshledal jako důvodné a žalobu zamítl. Městský soud především v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel nebyl postižen za skutečnost, že na lesních pozemcích došlo k výskytu lýkožrouta smrkového, ale za to, že svojí činností, tj. neodstraněním kůrovcového dříví, nevytěžením tohoto dříví přednostně před úmyslnou předmýtní těžbou a snížením zakmenění, ohrozil životní prostředí.

Proti rozsudku soudu podala obchodní společnost kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud uvedl, že ohrožení, resp. poškození, životního prostředí je následkem, který právní předpis předpokládá a nikoli skutkovou okolností, kterou by bylo třeba důkazními prostředky v tom kterém řízení prokazovat.

V provedeném správním řízení tak byly prokázány konkrétní okolnosti, které byly zjištěny na místě samém a zda tyto okolnosti odůvodňují závěr, že došlo k ohrožení či poškození životního prostředí, již není otázkou skutkovou, kterou by bylo třeba dokazovat.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek není nezákonný, a proto kasační stížnost zamítl.

Právní věta:
Pokud správní orgány vydají správní rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt, je třeba namítat konkrétní okolnosti svědčící proti tomuto závěru a nikoli je formulovat zcela obecně. Námitky nemohou být obecné, omezující se na konstatování, že něco nebylo prokázáno, ale naopak musí být uvedeny konkrétní argumenty proč tomu tak je, resp. není.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 10.05.2007, sp. zn. 7 As 19/2006

V dané věci byla vlastníku lesa (obchodní společnosti) uložena pokuta Českou inspekcí životního prostředí podle § 4 písm. c) zákona číslo 282/1991 Sb. o ČIŽP ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, které jako vlastník lesních pozemků způsobil tím, že na těchto pozemcích byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Těžbou dříví v několika porostech došlo k poškození a ohrožení lesa jako složky životního prostředí.

Vlastník lesa se proti uložené sankci ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). To se ztotožnilo se závěry správního orgánu I. stupně a uvedlo, že podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto, byly dostatečné a bylo jimi spolehlivě prokázáno naplnění skutkové podstaty deliktu.

Skutková podstata deliktu byla podle MŽP naplněna především nezákonným proředěním lesního porostu na ploše nejméně 7,18 ha pod 7/10 plného zakmenění. MŽP odvolání vlastníka lesa zamítlo.

Vlastník lesa se dále domáhal zrušení rozhodnutí MŽP žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze. Ten však ve věci nerozhodl a předal případ Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí MŽP a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Zákon o ČIŽP, stejně jako lesní zákon, posuzuje funkce lesa a jejich význam pro životní prostředí jako celek. V daném případě proto bylo nutno zkoumat pouze to, zda byly činností obchodní společnosti vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zda je prokázáno zavinění. Na úvaze správního orgánu je, které důkazy budou za účelem zjištění skutečného stavu věci provedeny. Při uložení sankce podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP není třeba vlastníkovi lesa prokázat, které konkrétní mimoprodukční funkce lesa jako složky životního prostředí byly jeho jednáním poškozeny či ohroženy. Sankce je ukládána za činnost, kterou právnická nebo fyzická osoba vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a nikoliv za následek této činnosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002

V dané věci se jednalo o spor mezi Městem Hostomice, vlastníkem lesních pozemků a správními orgány Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) a Ministerstvem životního prostředí (MŽP).

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla Městu Hostomice uložena jako vlastníku lesa podle § 4 písm. b), písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, za zjištěný rozsah zaviněného ohrožení životního prostředí pokuta ve výši 1.000.000,- Kč.

Po odvolání MŽP pokutu snížilo na 800.000,- Kč. Město Hostomice přesto podalo proti rozhodnutí MŽP žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ten ji postoupil na Nejvyšší správní soud.

Město Hostomice se v žalobě hájilo tím, že uzavřelo smlouvu o konsorciu se soukromým podnikatelem Ing. J.Š. Podle této smlouvy sdružili účastníci své prostředky, úsilí a odborné zkušenosti pro společné podnikání spočívající v odborné, zákonem předepsané péči o lesy a jejich hospodářské využívání, včetně těžby dřeva a jeho prodeje.

Město Hostomice přitom poskytlo do sdružení lesní půdní fond, tj. zejména příslušné pozemky, a Ing. Š. se zavázal poskytnout zejména stroje, jiná technická zařízení, odborné a praktické zkušenosti. Podle čl. III. této smlouvy byl Ing. Š. odpovědný za dodržování všech zákonných předpisů upravujících oblast hospodaření s lesy a za péči o stálé zkvalitňování a rozvoj lesního půdního fondu. Z toho Město Hostomice vyvozovalo, že za poškození životního prostředí odpovídá podnikatel Ing. J.Š. a namítalo, že pokuta měla být uložena tomu, kdo se dopustil předmětného jednání, tj. soukromému podnikateli.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ustanovení § 4 zákona č. 282/1991 Sb., vyplývá, že předpokladem nastoupení deliktní odpovědnosti je protiprávní činnost (nikoliv nečinnost), v důsledku, kdy došlo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích. Takové činnosti se může dopustit vlastník lesa, ale i jiné subjekty, které svou činností mohou ohrozit životní prostředí.

Podle soudu dovozovalo MŽP odpovědnost Města Hostomice jen z jeho z vlastnictví majetku, odpovědnosti za stav majetku a z něho též odpovědnost za způsob hospodaření s majetkem. Tímto se MŽP opřelo o jiný, než v zákoně uvedený důvod a učinilo tak své rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Soud proto rozhodnutí vydané MŽP i správním orgánem I. stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti zrušil.

Právní věta:
Jestliže rozhodnutí správního orgánu obsahuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním (není zachována jednota skutku) a když jednotlivé případy porušení právních povinností nejsou ve výroku vůbec přičleněny k jednotlivým skutkovým podstatám je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22.10.2008, sp. zn. 5 A 42/2002