Na vzniku škody a ušlého zisku nájemci pozemků (Lesů ČR) se podílely dvě osoby. První osoba v zastoupení vlastníka pozemků (matky) nesprávně označila hranice pozemku, na kterém měla být provedena těžba. Druhá osoba (těžař) na vyznačených místech vytěžila 62 kusů smrků a modřínů, které byly odvezeny a prodány. Utržené peníze byly předány první osobě. Pozemek, na kterém proběhla uvedená těžba, měl v nájmu podnik Lesy ČR. Ten podal žalobu proti osobě, která nesprávně označila pozemek, na náhradu ušlého zisku (95.374,- Kč), kterého by mohl dosáhnout, pokud by sám těžbu provedl. Případem se zabývaly okresní a krajský soud. Krajský soud rozsudek prvního stupně změnil v celkové výši náhrady a uložil žalovanému zaplatit ji žalobci (Lesy ČR). Souhlasil se závěrem, že škodu žalobci způsobil jak těžař, tak osoba (žalovaný), která nesprávně vytyčila pozemek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud potvrdil, že na vzniklé škodě mají podíl těžař i osoba, která pozemek označila. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody. Soud však dále konstatoval, že z odůvodnění výše náhrady v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností byla škoda vypočítána. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odkazuje pouze na obchodní smlouvu žalobce a ušlý zisk je vyčíslen podle sjednaného ceníku dřeva. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil, protože nepovažoval určení výše škody za správné a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

Za škodu, která nastala v majetkové sféře poškozeného se považuje újma, vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot. Takovou újmou je i ztráta očekávaného příjmu v souvislosti s předpokládanou těžbou dřeva na pronajatých pozemcích. Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Výše ušlého zisku je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009

V tomto případě se jednalo se o správní delikt a to pokácení lípy malolisté stojící na pozemku žalobkyně (obchodní společnosti). K pokácení stromu nebylo vydáno žádné povolení a strom byl následně, přes zákaz starosty obce, rozřezán na pile žalobkyně. Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta městským úřadem ve výši 100 000 Kč a po odvolání žalobkyně byla krajským úřadem snížena na 70 000 Kč. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila a proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu, kterou však krajský soud zamítl.

Žalobkyně následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Žalobkyně argumentovala nepřípustností důkazu ve formě odborného vyjádření a namítala, že k posouzení zdravotního stavu stromu měl být přizván znalec. Soud konstatoval, že z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen zaměstnanci žalobkyně a za tento čin nese žalobkyně odpovědnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

Právní věta:
Podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je odpovědnost za správní delikt (poškození nebo zničení dřeviny rostoucí mimo les bez povolení) tzv. odpovědností absolutní. Zákon neuvádí žádné liberační důvody, které by umožňovaly se této odpovědnosti zbavit.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2007, sp. zn. 1 As 17/2006

V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže stromků, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se dopustily dvě osoby poškozením plotu a vniknutím na pozemek majitele. Bylo odcizeno nejméně 15 ks stromků, jejichž hodnota byla 5.147,- Kč a dále byl poškozen plot. Stromky koupili a na pozemek vysázeli obvinění ještě v době, kdy byl pozemek obecní. Poté však obec pozemek prodala poškozenému. Okresním soudem byl oběma obviněným uložen peněžitý trest 10.000 Kč a povinnost zaplatit poškozenému škodu v hodnotě odcizených stromků. Obvinění podali proti rozsudku odvolání ke krajskému soudu, ale ten odvolání zamítl. Po dovolání řešil případ Nejvyšší soud ČR.  Ten konstatoval, že koupí přešlo vlastnické právo k pozemku na poškozeného a přešly s ním do jeho vlastnictví i stromky, bez ohledu na to, kdo je na pozemku dříve vysázel. Nejvyšší soud uvedl, že se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly s tím, že oba obvinění naplnili znaky trestného činu krádeže. Neposoudily však v potřebné míře všechny skutečnosti vztahující se k objasnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti) předmětného činu. Soud konstatoval, že nebylo zřejmé, na základě čeho byl určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu. Dovolací soud shledal, že nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti, který v případě trestného činu musí být vyšší než nepatrný. Vzhledem k vadám Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Právní věta:

Trvalé porosty vysázené na pozemcích nemají povahu samostatných věcí, protože jsou součástí pozemku jako věci hlavní. Vlastnictví k nim nabude okamžikem pevného spojení se zemí vždy vlastník věci hlavní, a to bez ohledu na to, kdo porosty na pozemku vysázel. Po vykopání se změní jejich právní charakter, neboť jsou odděleny od věci hlavní (pozemku) a stanou se samostatnou věcí a pro obviněné věcí cizí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.04.2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006

V daném případě se jednalo o spor o bezdůvodné obohacení z těžby dřeva z pozemku, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob.

Jedna osoba vlastnila 1/2 pozemku a další dvě osoby vlastnily každá 1/4 pozemku. Osoba vlastnící 1/4 pozemku provedla těžbu dřeva, v objemu 21,53% celkové dřevní hmoty. Těžba byla v souladu s lesním hospodářským plánem, který umožňoval vytěžit 100% plochy lesního pozemku.

Osoba vlastnící polovinu pozemku požadovala vyplacení podílu z částky za utržené dřevo a po odmítnutí platby podala žalobu na bezdůvodné obohacení. Věc byla řešena okresním a krajským soudem s tím, že žaloba na bezdůvodné obohacení byla zamítnuta. Soudy dospěly k názoru, že pokud žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví dřevo jen v uvedeném rozsahu a nepřekročil svůj spoluvlastnický podíl, tak nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve stejné době provést také těžbu odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Žalovanému bylo pouze vytknuto, že těžbu provedl bez většinového souhlasu spoluvlastníků.

Žalobkyně proti rozsudku krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost názoru, že okamžikem vytěžení dřeva se žalovaný stal jeho výlučným vlastníkem. Rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci nižšími soudy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

 Závěr, že se plody společné věci po oddělení stávají vlastnictvím toho ze spoluvlastníků, který je oddělil (vytěžil, sklidil), nemá oporu v žádném právním předpise. Z toho vyplývá, že pokud si jeden ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez právního důvodu a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen jim vydat.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.07.2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o pozemky, jejichž vydání žalobce nárokoval na základě podané žaloby dle zákona. Č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o vydání částí dvou pozemků, které byly žalobcem označeny pouze obecně, jako nárok na vydání části označených parcel.

Žaloba byla pro svoji neurčitost spočívající ve vymezení konkrétních parcel zamítnuta okresním a krajským soudem.

Žalobcem bylo ve věci podáno dovolání, kterým se domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení nárokovaných pozemků.

Právní věta:

Nejvyšší soud ve věci konstatoval, že v rámci restitučního řízení musí být nárokované pozemky přesně a určitě označeny, a to buď v připojeném geometrickém plánu nebo postačuje, pokud je pozemek identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti (pozemku) se žaloba týká. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017

Spor vznikl v době, kdy nebylo vyřešeno vlastnictví k lesnímu pozemku. Jednalo se o sporné vlastnictví, které bylo určeno soudem prvního stupně v roce 1998, ale bylo datováno od právní moci rozhodnutí vydaného týmž soudem 28.02.1995. Žalovaný v roce 1998, ještě dříve, než bylo pravomocně určeno vlastnické právo k pozemkům, vytěžil část lesního porostu a prodejem dřevní hmoty získal částku nejméně 82.900 Kč. Poté osázel pozemek borovicemi určenými na vánoční stromky a hodnota takto založené plantáže podle předloženého posudku činila 133.280,- Kč.

 Vlastníkem pozemku se však stala druhá osoba, která podala žalobu na vyplacení částky 82.900 Kč, protože se prodejem dřeva žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný naopak poukazoval, že osázením pozemku v hodnotě sazenic 133.280,- Kč vzniklo bezdůvodné obohacení žalobkyni. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že na obou stranách došlo k bezdůvodnému obohacení a rozhodl, že účastníci sporu si mají vzájemné pohledávky započítat. Žalobkyně se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala ke krajskému soudu, ale ten se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil.

Žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nesouhlasila s výpočtem částky 133.280,- Kč za bezdůvodné obohacení (částka byla stanovena vynásobením počtu stromků a jejich cenou) a zároveň podala námitku promlčení pohledávky žalovaného, protože ji vlastnictví bylo soudem potvrzeno (deklarováno) od února 1995.

Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy nesprávně stanovily výši bezdůvodného obohacení, když za základ výpočtu byly vzaty náklady vynaložené na vysázení stromků na pozemku žalobkyně, nikoliv rozdíl ceny lesního pozemku před osázením a po něm. Dále uvedl, že odvolací soud se měl zabývat i námitkou promlčení.

Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní věta: Stromy lesa lze považovat za tzv. přirozené plody lesního pozemku. Z hlediska vlastnictví je nutné rozlišovat mezi plody neoddělenými a oddělenými. Neoddělené plody (stojící stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní a jako takové jsou vlastnictvím vlastníka věci hlavní. Sazenice stromů se vysazením na pozemek stávají jeho součástí, a tudíž vlastnictvím vlastníka pozemku.

To platí i v případě, že vlastníkem sazenic byla původně osoba od vlastníka pozemku odlišná.  V tomto případě na straně vlastníka vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Vzhledem k tomu, že vydání sazenic není dost dobře možné, je proto namístě poskytnutí peněžité náhrady. Náhrada se neposkytuje ve výši hodnoty sazenic, (které přestaly být samostatnými věcmi), nýbrž ve výši zhodnocení pozemku v důsledku jejich vysazení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.08.2005, sp. zn. 33 Odo 879/2005