V projednávané věci se jednalo o přezkum zákonnosti rozhodnutí krajského úřadu o zamítnutí žádosti žalobce o zařazení lesního pozemku do kategorie lesů zvláštního určení.

Žalobce-Biologické centrum AV ČR požádal dne 17. 6. 2020 Krajský úřad Jihomoravského kraje o zařazení lesního pozemku v jeho vlastnictví do kategorie lesů zvláštního určení. Důvodem bylo zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona.

Žádost byla odůvodněna snahou o vytvoření Ptačího parku Kosteliska, v němž by byly vytvořeny biotopové podmínky ptáků, netopýrů a saproxylických druhů organismů (zejm. lesáka rumělkového).

Krajský úřad žádost rozhodnutím ze dne 28. 8. 2020 zamítl. Stěžejním důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že v současné době lesní pozemek nedisponuje vyšší mírou biologické rozmanitosti, proto u něj převládá veřejný zájem na zachování produkční funkce.

Odvolání žalobce Ministerstvo zemědělství-žalovaný rozhodnutím zamítlo.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že byl vydáním napadeného rozhodnutí zkrácen na svých hmotných i procesních právech. Jako vlastníkovi lesního pozemku mu byla v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny uzavřena možnost spravovat les podle svých představ s cílem optimálně naplňovat mimoprodukční funkce vztahující se k ochraně přírodní rozmanitosti, mj. žádat o umožnění odchylných postupů za účelem realizace opatření ve prospěch chráněných druhů podle § 36 odst. 1 lesního zákona.

Přestože je v současné době v důsledku kůrovcové kalamity na trhu nadbytek dřeva, je žalobce nucen plnit produkční funkci lesa. Tím je znemožňováno rovněž jeho právo podílet se na ochraně přírody a krajiny ve smyslu § 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“).

Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo rovněž do práva žalobce na svobodu vědeckého bádání, které je chráněno čl. 15 odst. 2 Listiny. V rámci své vědecké a vzdělávací činnosti žalobce čerpá informace přímo z terénu, čemuž napadené rozhodnutí brání. Správní orgány při výkladu podmínek pro zařazení pozemku do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nezohlednily cílový stav popisovaný v žádosti. Vycházely pouze z aktuálního stavu pozemku, čímž došlo k nepřiměřeně zužujícímu výkladu.

Do kategorie lesů zvláštního určení lze zařadit lesy, u kterých je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa nadřazen funkcím produkčním. Žalobce žádal o zařazení pozemku mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické různorodosti. Biodiverzita se přitom může projevovat na úrovni genové diverzity, druhové diverzity a na úrovni diverzity ekosystémů a společenstev.

Podle žalobce se správní orgány dopustily tří zásadních pochybení: 1) vycházely jen z aktuálního stavu pozemku, nikoliv stavu plánovaného, 2) chybně vyhodnotily význam lesa na pozemku z hlediska ochrany biodiverzity a 3) nedostatečně zhodnotily potřebu naplňovat produkční funkci lesa na pozemku.

Při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona bylo nutné zohlednit i potenciální stav, který má být v rámci kategorie lesa zvláštního určení naplňován. Rozhodujícím kritériem má být nadřazenost zájmu na plnění mimoprodukčních funkcí lesa. Ten nicméně nemusí převažovat již v době rozhodování. Lesní zákon v § 8 odst. 2, věta prvá, připouští pouhou možnost veřejného zájmu na zlepšení životního prostředí. Z toho je zřejmé, že zákonodárce připouští možnost zařazení lesa do lesů zvláštního určení i v situaci, kdy ke zlepšení životního prostředí má dojít teprve v budoucnu. Ani z § 6 lesního zákona, který hovoří o kategorizaci lesů, nelze dovodit, že by byl rozhodující pouze aktuální stav lesa. Např. holina v lese neplní produkční funkci, ale stále je považována za hospodářský les.

Požadavek žalovaného, aby již v okamžiku rozhodování byla zrealizována opatření, která přinesou kýžený efekt pro biologickou rozmanitost, je nepřiměřený. Cílového stavu je nutné často dosahovat za pomocí výjimek dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Výjimku však nelze získat, pokud les není lesem zvláštního určení.

Žalobce byl přesvědčen, že podmínky pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení byly splněny. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s právními předpisy. Správní orgány vycházely z § 6 lesního zákona, z něhož plyne, že kategorizace lesů se provádí podle převažujících funkcí. Dokazováním nebylo prokázáno, že by v lese převažovala mimoprodukční funkce spočívající v zachování biologické různorodosti, tj. že by šlo o les podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona. To potvrzoval rovněž žalobce ve svém odvolání. Zařazení mezi lesy zvláštního určení tak v současné době nebylo možné. U lesů příměstských dochází k zařazování do příslušné subkategorie lesů zvláštního určení podle umístění u sídelních útvarů, posuzuje se návštěvnost lesa a údaje z územních plánů. Také lesy sloužící lesnickému výzkumu a lesnické výuce lze kategorizovat až tehdy, probíhá–li v nich odpovídající lesnický výzkum či výuka. Úvahy žalobce pomíjí definici obsaženou v § 2 písm. b) lesního zákona, kde jsou funkce lesa definovány jako přínosy podmíněné existencí lesa.

Jestliže žalobce tvrdil, že se na pozemku lesní porost nenacházel minimálně od roku 2000, měl jej zalesnit mnohem dříve. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že Česká inspekce životního prostředí vydala dne 27. 3. 2020 zalesňovací příkaz, neboť při kontrole dne 27. 5. 2019 bylo zjištěno na lesním pozemku nezalesnění holiny o celkové ploše cca 0,1 ha.

Krajský soud v Brně

Soud konstatoval, že o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení podle lesního zákona a o vyřazení z této kategorie rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.

Stěžejní námitkou podané žaloby byl nesprávný výklad podmínek pro zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona správními orgány.

Krajský soud připomněl výklad § 8 odst. 2 lesního zákona, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Afs 289/2016–30. Uvedl, že podle citovaného ustanovení zákon umožňuje správnímu orgánu „do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených. Při tomto rozhodování bude proto záležet nejen na objektivním posouzení místních podmínek, ale i na posouzení jiných skutečností, na jejichž základě orgán státní správy lesů usoudí, zda se např. jedná o zvýšenou rekreační funkcí, veřejný zájem či nikoliv.“ Rozhodnutí o zařazení lesa do jedné z uvedených kategorií ukládá povinnosti vlastníkovi lesa, resp. osobě, která v lese hospodaří. Takové rozhodnutí je nicméně závazné i pro právní nástupce vlastníka lesa.

Správní orgány při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona vycházely z předpokladu, že s ohledem na § 6 lesního zákona je pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení rozhodující stav existující v době rozhodování o žádosti. Takový výklad § 8 odst. 2 lesního zákona však podle soudu neobstojí. Návětí § 8 odst. 2 lesního zákona hovoří o možnosti zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení v případě, že „veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí je nadřazen funkcím produkčním“. Citované ustanovení tedy nijak nebrání zařadit do lesů zvláštního určení i takové lesy, u nichž ke zlepšení životního prostředí dojde teprve v budoucnu. Rovněž z výše citovaného rozsudku č. j. 9 Afs 289/2016–30 vyplývá, že při rozhodování podle § 8 odst. 2 lesního zákona (oproti zařazování do kategorie lesů zvláštního určení přímo ze zákona podle § 8 odst. 1 lesního zákona) nejde pouze o osvědčení aktuálního faktického stavu, ale o vážení zájmu na plnění produkční a mimoprodukční funkce. Soud se proto ztotožnil s argumentací žalobce.

Podle soudu pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout.

Soud dále uvedl, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým správní orgány hodnotily žalobcem předložené doklady a poměřovaly zájem na plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa. Přestože výsledná úvaha o tom, zda les bude zařazen mezi lesy zvláštního určení, je správním uvážením (tj. náleží správním orgánům a soud ji nemůže nahrazovat úvahou vlastní), je nutno trvat na tom, aby správní orgány před tím, než přistoupí k poměřování zájmů na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa vyšly ze správného zhodnocení vstupních podkladů.

O převažujícím zájmu na zvýšení biologické různorodosti na lesním pozemku svědčily podle žalobce důvody koupě pozemku. Byl totiž pořizován za účelem podpory biodiverzity v oblasti, což potvrzovala žádost o dotaci a k ní přiložený přeshraniční projekt Živé břehy z let 2017–2019, jehož byl žalobce partnerem a který měl vést k ochraně biodiverzity území. Správní orgány tento projekt při hodnocení mimoprodukční funkce lesa vůbec nezohlednily s odůvodněním, že žalobce pořídil les, nikoliv „vlhkou louku“, jak projekt předpokládal. Tato úvaha správních orgánů je podle soudu nepřípustným formalismem. Podle projektu měla být žalobcem pořízena plocha „typu vlhké louky“, což samo o sobě neznamená, že by se nemohlo jednat o pozemek kategorizovaný jako les.

Chybná je podle soudu rovněž úvaha správních orgánů o tom, že pro mimoprodukční funkci nebylo nijak významné, že lesní pozemek je součástí Ptačího parku Kosteliska. K této skutečnosti správní orgány nepřihlížely s odůvodněním, že ptačí parky nejsou nijak legislativně ukotveny a jedná se pouze o soukromoprávní projekty bez veřejnoprávního zakotvení. Přestože však legislativa žádný specifický charakter ptačím parkům nepřiznává, mohla být tato skutečnost podle soudu relevantní při hodnocení veřejného zájmu na plnění mimoprodukční funkce lesa.

Skutkový stav zjištěný ve správním řízení (doplněný v řízení před soudem) nesvědčí o tom, že by vlastník měl v úmyslu svůj les obhospodařovat jako les hospodářský a status lesa zvláštního určení by mu sloužil jen k získání nějakých nespecifikovaných výhod. Poukaz žalovaného na § 2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z nemovitých věcí, podle kterého „předmětem daně z pozemků nejsou lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení“, pro něj jakožto veřejnou výzkumnou instituci osvobozenou od této daně [viz § 4 odst. 1 písm. u) zákona] není přiléhavý.

Zjištěné okolnosti tak podle soudu spíše nasvědčují tomu, že funkce produkční není na lesním pozemku nijak významná. Podle toho by jí měl žalovaný přiřknout příslušnou váhu, až ji bude porovnávat s mimoprodukční funkcí (podpoře biodiverzity), kterou plánuje realizovat žalobce. Soud akceptoval argumentaci žalovaného, že smyslem produkční funkce není jen těžba dřeva, ale i rozvoj lesů a jejich obhospodařování v souladu s lesním zákonem. Jsou-li však pro účely rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona poměřovány zájmy na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa, musí být vztaženy vždy ke zkoumanému pozemku, nikoliv zvažovány jen v obecné rovině.

Soud tak uzavřel, že se žalovaný dopustil nezákonnosti, pokud při rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nevzal v úvahu plánovaný způsob využití lesa v budoucnu. Došlo však rovněž k vadě řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalovaný za situace, kdy podklady žalobcovy žádosti nepovažoval za dostatečné, tyto své výhrady žalobci nesdělil a nevyzval jej k doplnění žádosti v příslušném směru.

Soud proto z těchto důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a pro vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout. Pokud ovšem v době rozhodování o žádosti v lese dosud nepřevažuje mimoprodukční funkce, měl by vlastník svůj záměr budoucího rozvoje mimoprodukční funkce lesa v žádosti jasně specifikovat, podložit jej dostatečnými argumenty (důkazy) a navrhnout konkrétní opatření k zajištění biologické rozmanitosti.                                                            

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.01.2023, č.j. 30 A 1/2021 - 195

Kontrolou České inspekce životního prostředí bylo zjištěno, že dřevní hmota především na lesním pozemku parc. č. 749/1 v k. ú. Chabičovice  je napadená kalamitními škůdci a není vždy včas zpracovávána a asanována a již byla zcela opuštěná kalamitními škůdci.

Česká inspekce životního prostředí prvostupňovým správním rozhodnutím rozhodla, že žalobce Lesy České republiky s. p., je vinen tím, že vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, když při svém hospodaření ohrozil životní prostředí v lesích svým jednáním tím, že v srpnu až září roku 2018 neprovedl včas náležitou asanaci kůrovcového dříví napadeného kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým.

Tím umožnil dokončení vývoje nové generace kalamitních škůdců na napadených 469 stromech smrku, nejméně 421 m3 kůrovcového dříví, opuštění těchto napadených stromů brouky a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci a ke kácení těchto napadených stromů.

Žalobce tak vlastním jednáním – nedostatečným a nevčasným konáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů na les – rozšířením kalamitních škůdců (kůrovců) a otevřením a proředěním porostních stěn pro působení bořivých větrů, sněhu a námrazy, a tím spáchal přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci. Za tento přestupek byla žalobci uložena dle § 4 odst. 2 zákona o inspekci pokuta ve výši 500 000 Kč.

K výsledkům kontroly se přítomní pracovníci žalobce vyjádřili tak, že nesouhlasí se závěrem, že by porušili lesní zákon, jelikož se jedná o přírodní kalamitu, která trvá již několik let a nahodilá těžba, kladení lapáků atp. probíhá všemi dostupnými způsoby; revírníci včas vyhledávají a zadávají kůrovcem napadené stromy.

Proti protokolu o kontrole žalobce podal námitky dne 2. 11. 2018, v nichž namítal, že se věnuje řešení přírodní kalamity s maximálním úsilím. Do 31. 10. 2018 bylo zpracováno a asanováno celkem 52 865 m3 kůrovcového dříví, 5 963 m3 souší a 17 593 m3 polomů a bylo také přistoupeno k instalaci 3 090 m3 lapáků. Taktéž smluvní partneři mají nasazeny maximální kapacity v těžbě i v dopravě. Žalobce upozornil na to, že 2 porostní skupiny z 5 šetřených mají těžko přístupné a prudké svahy kaňonu Vltavy, kde je nutno instalovat lanovkový systém.

Žalobce s prvostupňovým správním rozhodnutím nesouhlasil, proto podal odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které jej zamítlo.

Poté se žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice.

Městský soud v Praze

Soud předně uvedl, že přestupek, za který byla žalobci pokuta uložena, je správním deliktem ohrožovacím, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem.

Dále soud shrnul, že žalobce byl potrestán za to, že nedostatečnou asanací kůrovcem napadeného dřeva umožnil vývoj a výlet kůrovce a vytvářel tak podmínky ohrožující životní prostředí lesa. Ve věci přitom není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly rovněž klimatické podmínky, to však nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil co nejhorším následkům. V případě ohrožení životního prostředí postačí správním orgánům prokázat, že k budoucímu poškození životního prostředí v lese s nejvyšší pravděpodobností dojde.

Ve věci byla rozhodující otázka, zda žalobce na danou situaci včas reagoval a zpomalil šíření kůrovce. Tvrzení žalobce, že ohrožení životního prostředí bylo důsledkem klimatických a dalších objektivních jevů, je dle názoru soudu bez významu pro závěr o tom, zda se ohrožení životního prostředí dopustil také sám žalobce svým jednáním (či naopak nejednáním připustil ohrožení životního prostředí), spočívajícím v nedostatečné asanaci napadených stromů.

Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného, že neučinil veškerá možná opatření zabraňující vzniku protiprávního jednání, jímž došlo k ohrožení životního prostředí lesa. Žalobce měl totiž za to, že liberační důvody tkví svou podstatou právě v přírodních katastrofách, a proto zdůraznil, že žalovaný v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí věděl či musel vědět, že lesní porosty v celé České republice jsou v důsledku nepříznivých klimatických podmínek napadeny kůrovcem, v některých oblastech tak masivně, že již nemá význam provádět obranná opatření. Byl proto přesvědčen, že činil veškerá objektivně možná technická i jiná opatření k zabránění dalšího rozvoje kůrovce a intenzivně na tom pracoval i se svými smluvními partnery. Žalobce upozornil, že i z odůvodnění obou správních rozhodnutí vyplývá, že žalobce včas vyhledal, vyznačil a zadal ke zpracování na základě smlouvy s dodavatelem těžební práce, tyto práce však nebyly včas a řádně provedeny, jelikož smluvní partner neměl k dispozici lanovkový systém, který byl potřeba k asanaci 68 % stromů označených správními orgány jako pozdě zpracovaných. Podle žalobce ani jeden z nich však neměl objektivně možnost zajistit potřebné nedostatkové technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého mohl kůrovec v části řešených stromů dokončit vývoj. Poznamenal, že dodavateli uložil pokuty za nedodržený termín asanace dřeva.

Městský soud však byl toho názoru, že žádný z výše uvedených důvodů nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, žalobce by tedy musel vynaložit veškeré potřebné úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby přestupku zabránil ještě před tím, než k němu fakticky vůbec došlo. Soud přitom nemá v nyní projednávané věci za to, že by žalobce prokázal, že skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby rozvoji kůrovce v rozhodném období na dané lokalitě zabránil, když o žádných přijatých preventivních opatřeních ani ničeho netvrdil.

Ve věci, podle soudu, nemůže být sporu o tom, že kůrovcová kalamita v lesích žalobce byla ovlivněna klimatickými podmínkami, nicméně ani skutečnost, že jsou klimatické podmínky dílčím aspektem kůrovcové kalamity, byť v tomto případě dokonce podstatným, neznamená, že by žalobce, jakožto vlastník napadeného lesa, byl zbaven povinnosti provádět asanaci napadeného dřeva včas a dostatečně účinným způsobem (srov. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021–64). Soud proto také musel razantně odmítnout žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů v celé České republice kůrovcem již ani nemělo význam provádět obranná opatření.

Žalobce měl, podle soudu, naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, a to nejen s ohledem na situaci z prostředí dotčených lokalit, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících obranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcové kalamitě zabránil. Soud poznamenal, že ve věci nebylo sporu o tom, že napadené stromy byly ze strany revírníků žalobce včas a řádně označeny, nicméně poté měl žalobce plynule ve svém úsilí pokračovat a měl navázat dalšími potřebnými opatřeními, aby tak kůrovcem napadené dřevo bylo co možná nejdříve z (dosud) zdravého lesního porostu odstraněno, čímž by bylo zabráněno jeho šíření na okolní (dosud) zdravé, nenapadené stromy.

Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí. Žalobce se pak nemůže vyvinit toliko poukazem na neschopnost sehnat takového dodavatele, který by disponoval dostatečným technickým zařízením a kvalifikovaným personálem, aby zakázku na vykácení stromů v náročném terénu byl schopen provést v žalobcem nasmlouvaných termínech. Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací.

Soud nezpochybnil tvrzení žalobce, že zpracovatelé - smluvní partneři dohodnuté termíny prací nedodrželi; nicméně potom se musí žalobce domáhat náhrady škody po tom kterém smluvním partnerovi. Žalobce se však tímto nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.

Soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ČIŽP i žalovaný v napadených rozhodnutích zdůraznili, že zvýšený výskyt kůrovcové hmoty byl v rámci Jihočeského kraje znám již od roku 2015. Žalobce toto tvrzení v podané žalobě nikterak nerozporoval ani na něj nijak nereagoval a pouze opakoval, že byl pro něj kalamitní stav nečekaný, v České republice nebyl dostatek potřebné techniky, a žalobce ani jeho smluvní partner proto neměli objektivně možnost zajistit potřebné technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého kůrovec v části řešených stromů dokončil svůj vývoj. Pokud žalobce vůbec nevyvracel tvrzení, že by mu byl zvýšený výskyt kůrovcové hmoty v dané lokalitě znám již v roce 2015, pak má soud za to, že žalobce věděl o výskytu kůrovce v dané lokalitě po dobu více než dvou let.

Třebaže se vlivem klimatických podmínek kůrovec začal rychleji šířit, jednalo se dle názoru soudu o dlouhodobý problém, jenž byl žalobci dobře znám, a proto bylo objektivně v jeho silách se na něj adekvátně v časovém předstihu připravovat, mj. zajištěním dostatečného množství techniky či pracovníků, kterými by byl schopen včas reagovat na nastalou kalamitu v rozhodném období, tj. v polovině roku 2018. Žalobce tak nicméně neučinil, tudíž pak ani nemohl logicky vyvinout dostatek možného úsilí, které by po něm bylo možno objektivně požadovat, aby předešel nastalé situaci a vyhnul se tím odpovědnosti za spáchaný přestupek.

Soud dále shrnul, že ČIŽP hodnotila povahu a závažnost přestupku, způsob spáchání přestupku, následky přestupku, dobu páchání protiprávního jednání, polehčující a přitěžující okolnosti a povahu činnosti žalobce. Při hodnocení povahy a závažnosti přestupku vycházela z toho, že ochrana životního prostředí je součástí ústavního pořádku a při interpretaci českého práva životního prostředí je nutno řídit se zásadou nejvyšší ochrany. Protiprávní jednání žalobce přitom směřovalo proti životnímu prostředí lesa a skutečnost, že je toto jednání sankcionováno až do výše 5 000 000 Kč, vypovídá podle ČIŽP o významu předmětného chráněného zájmu. Závažnost jednání odvozovala také od množství včas a dostatečně neasanovaného dříví, kde kůrovec dokončil zcela nebo na části stromu svůj vývoj, což v daném případě odpovídalo 469 stromům, cca 421 m3 dříví. Tento rozsah ČIŽP hodnotila jako významný, mající vliv nejen na předmětný lesní pozemek.

Městský soud v Praze uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a judikaturou soudů, soud ve správních řízeních neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta 

Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí.
Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací. 
Žalobce se nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.03.2023,č.j. 5 A 146/2019-48

V projednávaném případě se jednalo o zastínění sousedního pozemku žalobkyně z pozemku žalovaných. U hranice s pozemkem žalobkyně rostly čtyři douglasky tisolisté, vysoké 18 - 20 m. Stín stromů omezoval obvyklé užívání pozemku žalobkyně zastíněním, a to v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků účastníků. Podle znalce zastínění omezovalo pěstování rostlin, stromů a keřů i běžnou rekreační činnost na jednotlivých částech pozemku.

Už v době výstavby rodinných domů byla lokalita typická výskytem stromů, protože v daném místě předtím byla tzv. Vaňkova lesní školka. Tato vegetace je v dané lokalitě pod ochranou orgánu péče o životní prostředí. Žalovaní se například nedomohli skácení douglasky tisolisté v roce 2017, které žádali z důvodu zastínění sousedního pozemku. Podle posudku znalce Ing. Enta stromy rostoucí na pozemku žalovaných brání oslunění pozemku žalobkyně v letním období od 12 do 18 hodin, respektive 19 hodin v červnu, v zimním období pak od 11 hodin do 14 hodin, respektive pak do 15 hodin v prosinci.

Žalobkyně podala žalobu k okresnímu soudu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků,  na nichž stojí její rodinný dům.

Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 12 C 282/2018-236, výrokem I uložil žalovaným povinnost provést opatření k odvrácení hrozící škody spočívající v pokácení douglasky tisolisté tvořené dvěma kmeny srostlými do výšky 1,1 m, která je součástí skupiny věkově mladší douglasky tisolisté a břízy bělokoré. Výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody, spočívající v pokácení zbývajících kusů jehličnatých stromů – douglasek tisolistých, které se nacházejí na pozemku žalovaných. Výrokem III pak zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků st. parc. č. XY, na němž stojí a jehož součástí je stavba – rodinný dům.

Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Uvedl, že stromy „vyskytují se ve větším počtu na pozemku žalovaných a jejich sousedů v bezprostředním okolí. Soud nedošel k závěru, že by stínění žalovanými stromy bylo nepřiměřené místním poměrům. Tam, kde se stromy tohoto vzrůstu vyskytují, je naopak stínění obvyklým jevem a je tak místním poměrům přiměřené. S tím logicky musela být žalobkyně seznámena při nákupu pozemku.

Co se týče podstatného omezení obvyklého užívání pozemku, které by v důsledku stínění mělo jako předpoklad naplnění generální klauzule § 1013 odst. 1 občanského zákoníku být splněno, soud neshledal ani tuto podmínku jako danou. I když žalobkyně ze svého pozemku stromy zcela odstranila, nevyužívá pozemek ani v části nacházející se za jejím domem k pěstování rostlin, ani k žádné jiné činnosti závislé na vysokém stupni oslunění. Kromě toho nelze pominout stín, který vrhají domy stavěné zhruba ve stejné linii jeden na druhý, respektive na pozemek nejbližšího souseda.“ Protože soud neshledal, že by stínění předmětnými stromy vnikalo na pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovalo obvyklé užívání pozemku, žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Co 219/2021-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní posouzení provedené soudem prvního stupně za správná. Dal sice odvolatelce za pravdu, že nárok z imisí nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník nabyl nemovitost již v době, kdy se zde stromy jako zdroj imisí nacházely a že předmětné stromy jsou vzrostlé a převážně v odpoledních hodinách zkracují dobu oslunění; nejde však o míru nepřiměřenou místním poměrům v místě, ve kterém se dříve nacházela tzv. Vaňkova lesní školka.

O tom, že stínění předmětnými stromy o výšce dosahující „cca 20 metrů“ není nepřiměřené místním poměrům, svědčí podle krajského soudu mj. zpráva Odboru životního prostředí Městského úřadu v XY a svědecká výpověď jeho vedoucího I. R. o tom, že výskyt předmětných douglasek tisolistých není nepřiměřený místním poměrům a že stromy vysoké 20-30 metrů se běžně nacházejí i v jiných lokalitách v XY. Znalkyně Irena Dundychová rovněž potvrdila, že v dané lokalitě jsou douglasky tisolisté všude v zahradách. Z toho je zřejmé, že i v současné době je částečné zastínění pozemku žalobkyně v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků, které ji omezuje i v pěstování rostlin na takto zastíněné části jejího pozemku, přiměřené místním poměrům.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Tvrdila, že při posouzení vnikání imisí (zde stínu) na pozemek jiného vlastníka, souseda, v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku se odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Z těchto rozhodnutí cituje, a uvádí: „Jak je zřejmé ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, je povinností soudů v případě posuzování imisí zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Žalobkyně je přesvědčena, že soudy takovým způsobem nepostupovaly, nadto odvolací soud místní poměry posuzoval nejednotně. Za stěžejní je nutno považovat to, že odvolací soud (a soud prvního stupně) v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR neposuzoval otázku podstatného omezení užívání pozemku,      tj. poměry druhové“ – jedná se zejména o běžnou rekreační činnost, pěstování rostlin, stromů a keřů. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že předmětné stromy dle znaleckého posudku Ing. Enta omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, toto však žádným způsobem nehodnotí, a už vůbec ne ve vztahu k případnému omezení užívání pozemku. Odvolací soud pak v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu „neposoudil míru obtěžování jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (tj. poměry místní i druhové).

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejdříve ozřejmil (§ 1013 odst. 1 o. z.). „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“.

Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.

I když lze vyjít z poměrů, které se v daném místě historicky vyvinuly, je třeba míru zastínění posoudit i s přihlédnutím k obvyklému zastínění v jiných podobných místech, v dané věci k lokalitám s obytnými domy.

O relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku.

Nejvyšší soud konstatoval, že některými uvedenými pravidly se odvolací soud neřídil; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z toho, že zastínění pozemku žalobkyně ji sice omezuje ve využití pozemku, vzhledem k poměrům v daném místě však nepřekračuje míru těmto poměrům přiměřenou. Konstatovaly, že v místě se vyskytuje řada stromů podobného vzrůstu, a stínění je pak nutným důsledkem.

Jestliže tedy odvolací soud vyšel při posuzování imise jen z toho, že v místě je obvyklá existence vysokých stromů a nezabýval se též mírou přiměřenou poměrům v podobných lokalitách, resp. obvyklým užíváním pozemku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně míry přiměřené místním poměrům je předčasný. Především soud nevysvětlil, proč za místo, podle kterého za lokalitu určující místní poměry považoval okruh „100 metrů od středu pozemku parc. č. XY“. Dále: Je-li v uvedeném okruhu celkem 22 pozemků s rodinnými domy a na třech z nich jsou stromy, které stíní část sousedních pozemků po dobu 5 – 6 hodin a na osmi z nich jsou stromy stínící část sousedních pozemků po dobu převážně 1 – 3 hodiny, pak je zřejmé, že i v takto vymezeném okruhu jsou z 22 pozemků jen tři, které se blíží zastínění pozemku žalobkyně. Závěr o tom, že zastínění v rozsahu 5 – 6 hodin, navíc v poledne a v převážnou část odpoledne, je i v takto vymezené lokalitě přiměřené poměrům, je zjevně předčasný a tudíž nesprávný.

Podle Nejvyššího soudu míra přiměřená místním poměrům není v této věci dána výskytem stromů, ale zastíněním sousedního pozemku, resp. jeho části, která by jinak, nebýt zastínění, sloužila k rekreaci a k pěstování rostlin. Jestliže má soud učinit závěr o tom, že vzhledem k výskytu stromů v místě je obvyklé i stínění sousedních pozemků, a žalobkyně tvrdí, že tyto stromy nikde nestíní sousední pozemek ve stejném rozsahu, a stíny dopadají „výhradně na pozemky, kde se (stromy) nachází, příp. na plochy technického zázemí“, nemůže soud vyjít jen z paušálního poznatku, že stromy obvykle stíní, ale musí se zabývat reálnou situací v místě.

Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl v rozsahu přípustnosti dovolání uplatněn právem; dovolání je důvodné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedené části zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní věta

V řízení o žalobě na ochranu proti imisím se uplatní zásada projednací a je tedy zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.

Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 obč. zák.), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení.

Soud musí zvážit, zda konkrétní imise podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku v podobných místech. Důležité je její posouzení z hlediska tzv. druhových poměrů, tedy v daném případě poměrů v jiných obdobných lokalitách (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití).

Významné je také procentuální vyjádření plochy pozemků dotčené stíněním ve vztahu k celému pozemku a posouzení toho, zda obtěžovaný vlastník může i přes zastínění části pozemku u domu jej užívat k obvyklým účelům, ke kterému takové pozemky (např. pozemky obklopující rodinné domy) obvykle slouží.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2022, č.j. 22 Cdo 1440/2022-304

V projednávaném případě se jednalo o exekuci nemovitých věcí povinné MC company s. r. o., mezi nimiž byly i lesní pozemky. Soudní znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že na dražených nemovitých věcech se nacházejí lesní porosty, a jako takové je ocenil, přestože v té době již byly lesní porosty na daných pozemcích vytěženy, což hodnotu pozemků podstatně snížilo.

Okresní soud ve Zlíně usnesením nařídil exekuci na majetek povinné MC company s. r. o.,  k uspokojení pohledávky oprávněné  WOODOO INVEST s. r. o.,  ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, pro smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky ode dne 1. dubna 2011 do zaplacení.

Soudní exekutor usnesením určil cenu výše uvedených nemovitých věcí povinné na částku ve výši 1 230 000 Kč, a to na základě ocenění nemovitých věcí a jejich příslušenství, které provedl soudní znalec.

Poté, co se nemovité věci nepodařilo prodat při elektronické dražbě nařízené na den 23. února 2016, soudní exekutor usnesením nařídil opakovanou elektronickou dražbu na den 23. srpna 2016 prostřednictvím elektronického systému dražeb na adrese portálu www.exdrazby.cz.

Po provedené dražbě soudní exekutor usnesením udělil vydražiteli Ing. K. Ž., příklep na vydražených nemovitých věcech, a to pozemcích p. č. 1656, 1672/2, 1889, 1896, 1899, 1900, 1948, vše v k. ú. R. u S., obec R., okres Zlín, zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, KP Valašské Klobouky za nejvyšší podání ve výši 615 000 Kč a stanovil mu lhůtu k zaplacení nejvyššího podání jeden měsíc ode dne právní moci usnesení o udělení příklepu.

Vydražitel až po provedené dražbě zjistil, že lesní pozemky jsou vytěžené a podal odvolání proti usnesení soudního exekutora o příklepu ke Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Ten usnesením ze dne 13. března 2017, č. j. 60 Co 373/2016-854, potvrdil usnesení soudního exekutora.

Dospěl k závěru, že při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby nedošlo k porušení zákona, v řízení nedošlo ani k vadám, pro které by se odvolatel nemohl zúčastnit dražby a příklep nebyl udělen proto, že by při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Námitky odvolatele jsou podle odvolacího soudu zcela irelevantní, neboť je věcí každého dražitele získat si dostatek podkladů pro účast v dražbě, a skutečnost, že vydražitel teprve následně zjistil skutečný stav dražených věcí, přičemž tento neodpovídá jeho představám, není důvodem pro změnu usnesení o příklepu.

Dovolání

Usnesení odvolacího soudu napadl vydražitel dovoláním, ve kterém namítal nesprávný právní názor odvolacího soudu, protože v daném případě skutečný stav dražených věcí neodpovídal popisu uvedenému v dražební vyhlášce.
V projednávaném případě soudní znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že na dražených nemovitých věcech se nacházejí lesní porosty, a jako takové je ocenil, přestože v té době již byly lesní porosty na daných pozemcích vytěženy, což hodnotu pozemků podstatně snížilo.

Dovolatel ve svém dovolání namítal, že soudní exekutor usnesením ze dne 16. června 2016, č. j. 164 EX 209/11-786, vydal opakovanou dražební vyhlášku, v jehož výroku B. se vedle podrobného označení nemovitých věcí a jejich příslušenství uvádí, že „součástí předmětných nemovitých věcí jsou trvalé porosty“, přičemž z protokolu Městského úřadu ve Valašských Kloboukách ze dne 13. května 2015, sp. zn. 37/2015, o předání a převzetí vlastnického separátu lesní hospodářské osnovy, vyplývá, že uvedené nemovité věci jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa, které byly k datu vydání protokolu vytěženy a nezalesněny, neboť v roce 2014 byly předmětem těžby vlastníka lesa. Uvedený protokol byl soudnímu exekutorovi doručen dne 13. května 2015, tedy ještě před vydáním dražební vyhlášky. Dovolatel tak brojil proti usnesení o příklepu námitkou nesouladu faktického stavu u vydražených nemovitých věcí s popisem předmětu dražby v dražební vyhlášce.

Podle názoru dovolatele předmět dražby musí být v rozsahu, jak je popsán v dražební vyhlášce, v den uskutečnění dražby právně i fakticky existovat, v opačném případě by předmět dražby nebylo nutno v projednávané dražební vyhlášce konkrétně popisovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky, zda dražební vyhláška obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud uvedl, že podle ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede dražbou, kterou soud nařídí po právní moci usnesení podle § 336a o. s. ř.. Podle odst. 2 soud v dražební vyhlášce uvede a) datum, čas a místo dražebního jednání (§ 336d o. s. ř.), b) označení nemovitosti a jejího příslušenství [§ 336a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], c) pořadové číslo dražebního jednání, d) výslednou cenu [§ 336a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], e) výši nejnižšího podání (§ 336e odst. 1 o. s. ř.), f) výši jistoty a způsob jejího zaplacení (§ 336e odst. 2 o. s. ř.), nebo sdělení, že se zaplacení jistoty nevyžaduje, g) věcná břemena a nájemní práva, která prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou [§ 336a odst. 1 písm. d)], h) o. s. ř. předpoklady, za kterých vydražitel může převzít vydraženou nemovitost a za kterých se stane jejím vlastníkem (§ 336l odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Dražební vyhláška musí být vydána v souladu se zákonem, jinak bude třeba její nezákonnost v dalším řízení zhojit. Vzhledem k tomu, že zákon od 1. ledna 2013 neumožňuje podat proti usnesení o dražební vyhlášce odvolání, lze se po jejím vydání případné nezákonnosti bránit výlučně v rámci odvolání proti usnesení o příklepu s tím, že je možno domáhat se pouze změny usnesení o příklepu v tom směru, že se příklep neuděluje (viz § 336k odst. 3 o. s. ř.). Souladem dražební vyhlášky se zákonem se rozumí jednak to, že dražební vyhláška musí obsahovat všechny výroky předepsané zákonem, ale také to, že k zahájení této další fáze výkonu rozhodnutí musejí být splněny všechny předpoklady.

Podle ustanovení § 336j odst. 1 o. s. ř. příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání, udělí soud příklep nejprve tomu, komu svědčí předkupní právo. Není-li příklep takto udělen, udělí jej dražiteli, který byl určen losem.

Podle Nejvyššího soudu se porušením zákona při nařízení dražebního jednání ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. rozumí kromě případů, kdy dražební vyhláška byla vydána před právní mocí usnesení o výsledné ceně (§ 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012) nebo kdy neobsahovala všechny výroky předepsané ustanovením § 336b odst. 2 o. s. ř., také případy, kdy některý z výroků byl v dražební vyhlášce uveden v rozporu se zákonem, případně s faktickým či právním stavem, avšak jen tehdy, když nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“ nebylo možno odstranit jinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva. Tak tomu však není, jestliže výrokem v rozporu se zákonem by měl být výrok o výsledné ceně nemovitostí, který je součástí dražební vyhlášky a jenž nemůže být zpochybněn ve fázi vlastní dražby věci.

Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud opomněl, že je to právě dražební vyhláška, ve které má být uveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci. Nebylo-li by tomu tak, a v důsledku toho by byla vydražena nemovitá věc, jejíž faktický stav by byl v rozporu s jejím popisem uvedeným v dražební vyhlášce, přičemž uvedená skutečnost by byla v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, nebylo by možné uzavřít jinak, než že došlo k porušení zákona při nařízení dražebního jednání, a že se příklep neuděluje.

S ohledem na to, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti vůbec nezkoumal, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. března 2017, č. j. 60 Co 373/2016-854 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.

Právní věta

V dražební vyhlášce musí uveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci. Pokud by tomu tak nebylo, a v důsledku toho by byla vydražena nemovitá věc, jejíž faktický stav by byl v rozporu s jejím popisem uvedeným v dražební vyhlášce, přičemž uvedená skutečnost by byla v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, jedná se porušení zákona.    

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.09.2017, sp. zn. 20 Cdo 2840/2017

V posuzované věci se jednalo o stavbu chaty v lese na cizím pozemku. Nejpozději v roce 1957 postavili právní předchůdci žalobců a) M. D. a b) H. D. chatu zčásti na cizím pozemku. Nyní se jedná o pozemek v k. ú. P., který je ve vlastnictví žalované S. F. V době výstavby chaty byl pozemek v užívání socialistické organizace a právní předchůdci žalobců nevěděli, že stavěli i na cizím pozemku. Jednalo se o stavbu trvalou, neboť od samého počátku byla budována jako stavba spojená se zemí pevným základem na kamenné podezdívce, aniž by však stavebníkům svědčilo právo stavby, čímž došlo ke vzniku neoprávněné stavby.

V posuzovaném případě byla řešena právní otázka nabytí vlastnictví zpracováním věci v souvislosti s neoprávněnou stavbou chaty na cizím pozemku před 1. 4. 1964.

Případem se nejdříve zabýval Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č.j. 20 C 51/2015-101 určil, že součástí společného jmění žalobců je pozemek v katastrálním území P, na kterém jejich právní předchůdci postavili chatu na cizím pozemku.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 6. 2016,   č.j. 54 Co 30/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 43 187,60 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 12 729 Kč.

Odvolací soud dospěl k závěru, že výstavbou neoprávněné stavby na cizím pozemku došlo ke vzniku jediné společné nerozdělitelné nemovité věci, přičemž vlastník stavby musel být totožný s vlastníkem pozemku. Vlastníkem takto vzniklé nemovité věci se stal z obou vlastníků ten, jehož podíl oceněný v penězích byl největší. Jelikož nebyly shledány důvody pro aplikaci § 127 zákona č. 141/1950 Sb. (tedy že by si právní předchůdci žalobců byli vědomi toho, že staví na cizím pozemku), posoudil vlastnictví věci podle § 126 odst. 1 téhož zákona. Při stanovení výše podílu soud vyšel ze závěrů soudů rozhodujících v předcházejícím řízení, že v době výstavby chaty byly ceny pozemků na velmi nízké úrovni

a výrazně nižší, než ceny staveb. Vlastníky nově vzniklé nemovité věci, včetně pozemku v k. ú. P., se tak stali právní předchůdci žalobců.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak“, konkrétně otázky nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, a dále na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. V souvislosti s dosud neřešenou otázkou poukazovala na to, že byla soudním rozhodnutím připravena o majetek, aniž by se dopustila protiprávního jednání.

Dále poukázala na to, že jí nebyla poskytnuta náhrada podle § 128 zák. č. 141/1950 Sb. Na stavbu chaty bylo použito dřevo ze stromů pokácených na lesním pozemku a odvolací soud nijak nezkoumal majetkový podíl žalobců a dovolatelky na tomto materiálu. Odvolací soud podle dovolatelky přiložil původní právní úpravě větší váhu než aktuálně platným principům občanského práva a postupoval v rozporu s § 2 a § 6 o. z. Zvýhodnil neoprávněného stavebníka, aniž by chránil knihovního vlastníka.

Rovněž namítala, že judikaturu o zpracování cizí věci lze použít pouze na pozemky v soukromém vlastnictví, zatímco pozemek zastavěný stavbou chaty (původně součást pozemku) byl ve vlastnictví socialistickém, neboť právním předchůdcům žalované byl odňatý v roce 1953 v rámci kolektivizace a byl jim vrácený až v roce 1992. Proto ho nebylo možné do soukromého vlastnictví nabýt.

     Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalobcům vyšší náklady, než které požadovali. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo rozsudky obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud

Jelikož vlastnické právo žalobců k zastavěnému pozemku mělo vzniknout před 1. 4. 1964, postupoval v otázce nabytí vlastnického práva dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zák. č. 141/1950 Sb.“). Jelikož k případnému vydržení vlastnického práva žalovanou nemohlo dojít před 1. 4. 1964, postupoval dovolací soud při posouzení otázky vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku.

Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.

Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva.

Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících  z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek.

Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Tento zákon kladl důraz na dobrou víru zpracovatele a vycházel z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci, Z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku.

V projednávané věci bylo dokazováním před odvolacím soudem skutkově postaveno najisto (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, a musí z nich při dovolacím přezkumu vycházet), že právní předchůdci žalované F. a A. F. byli od roku 1937 až do roku 1956 vlastníky sporného pozemku na základě směnné smlouvy uzavřené s obcí P., což nikým nebylo zpochybněno a není proto žádného důvodu, aby vlastnictví právních předchůdců žalované vzniklo na základě držby. Ve zbývajícím období, nejpozději od roku 1957, tedy od výstavby chaty, pak právní předchůdci žalované (F. a A. F. do roku 1976 a M. a J. V. do roku 1991), ani sama žalovaná, nesplnili jeden ze základních předpokladů vydržení, a to faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Splnění této podmínky bylo vyloučeno tím, že na pozemku byla zčásti postavena chata ve vlastnictví osob odlišných od právních předchůdců žalované.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu.

Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany

Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).

Lze proto uzavřít, že nedrží-li žalovaná věc, k níž bylo vydržení vlastnického práva uplatněno, fakticky, tedy ji vlastní mocí neovládá, nemůže vykonávat oprávněnou držbu, byť je jako její vlastník v katastru nemovitostí zapsána; platí totiž, že prostá knihovní držba nenaplňuje zákonné atributy držby oprávněné jako zákonného předpokladu pro vydržení vlastnického práva k věci.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, č.j. 22 Cdo 3894/2017-169

Společnost AGRO 2000 s.r.o., (žalobkyně, stěžovatelka) se domáhala podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí o osvobození od daně u pozemků, které plnily ekologickou funkci nebo byly využívány jako veřejně přístupné komunikace.

Stěžovatelka odkazovala na jasný úmysl zákonodárce stanovit nárok na osvobození od daně u všech remízků a mezí bez ohledu na to, na jakém druhu pozemku se podle katastru nemovitostí nacházejí. Nesouhlasila se zdaňováním pozemků druhu ostatní plocha, na nichž se nacházejí meze a remízky pro  nerovné dopady.

Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) měl pochybností ve vztahu k obsahu podaného daňového přiznání a platebním výměrem ze dne 14. 2. 2018 stanovil žalobkyni daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2017 ve výši 278 370 Kč.

Žalobkyně se odvolala k Odvolacímu finanční ředitelství Brno (žalovaný). Žalovaný neshledal důvodnými odvolací námitky proti neosvobození některých pozemků od daňové povinnosti. Na základě místního šetření, provedeného během odvolacího řízení, dospěl žalovaný k závěru, že daň z těchto pozemků byla stanovena v souladu se zákonem a nebyly splněny podmínky pro jejich osvobození od daňové povinnosti.

Odvolání proto bylo zamítnuto a platební výměr byl potvrzen.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně. Domáhala se osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí u pozemků, které jsou podle katastru nemovitostí druhem pozemku ostatní plocha, způsobem využití neplodná půda, a označovala je za pozemky remízků, hájů a větrolamů.

Krajský soud

Krajský soud za základní zákonnou podmínku pro osvobození pozemků remízků, hájů, větrolamů a mezí od daně označil skutečnost, že se nacházejí na pozemku evidovaném jako druh pozemku orná půda nebo trvalý travní porost. Pojmy orná půda a trvalý travní porost je nutné vykládat v souvislosti s vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální vyhláška“), jako to učinil žalovaný. Podle soudu nejde o vyjádření celkového rázu území, ale o označení druhu pozemku u konkrétní parcely v katastru nemovitostí, na níž se má remízek, háj, větrolam nebo mez nacházet.

Tyto pozemky nebylo možné od daně osvobodit ani z důvodu, že by šlo o pozemky druhu ostatní plocha, které nelze žádným způsobem využít. Způsob využití pozemku neplodná půda, evidovaný v katastru nemovitostí, nevede k automatickému uznání nároku na osvobození od daně. Podstatné je naopak posouzení reálného stavu pozemku a nemožnost jeho využití žádným způsobem z objektivních důvodů, nikoli jen to, že je evidován jako neplodná půda. U žádného z pozemků se nepodařilo prokázat, že je takto zcela nevyužitelný. Obsah znaleckých posudků nebyl pro posouzení rozhodný, protože byly pořízeny dříve a za účelem převodu nemovitých věcí, takže se jejich popis pozemků k využitelnosti přímo nevztahoval.

Krajský soud shledal závěry žalovaného správnými a zákonnými také u neosvobození druhé skupiny pozemků od daně z nemovitých věcí podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, Tyto pozemky byly zapsané v katastru jako ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace. Vedle zapsaného způsobu využití bylo třeba posoudit veřejnou přístupnost pozemku a další objektivní okolnosti v době, kdy se vlastník osvobození domáhal. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že z provedeného dokazování nevyplývalo, že by se na pozemcích nacházela veřejně přístupná cesta nebo prozatímně nevyužívaná cesta. Po přenesení důkazního břemene žalobkyně nerozptýlila pochybnosti o tom, že pozemky byly dočasně nevyužívanými cestami (např. výpověďmi osob, které je využívaly).

Krajský soud proto žalobu rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, čj. 31 Af 71/2019-58, zamítl.

Kasační stížnost

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítala, že krajský soud opomenul vypořádat její argumentaci týkající se historického vývoje uplatňování práva v dané věci, rozporu použitého výkladu zákona s veřejným zájmem a nerovností, která z tohoto výkladu vyplývala.

Z tohoto historického vývoje plynul jasný úmysl zákonodárce osvobodit od daně pozemky remízků, mezí, hájů a větrolamů bez ohledu na to, jak byly tyto krajinné prvky evidovány v katastru nemovitostí.

Podle stěžovatelky není logické, aby pouhou digitalizací katastrálních map došlo ke změně evidence v katastru nemovitostí, a tím k zániku nároku na osvobození od daně, i když fakticky k žádné změně v terénu nedošlo. Pakliže byly v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha, byly paradoxně zatíženy vyšší daní než zemědělsky využívané pozemky, což by v rozporu s veřejným zájmem mohlo vést ke snaze o jejich odstranění. Úmyslem zákonodárce proto nemohlo být osvobodit od daně pozemky s těmito krajinnými prvky v závislosti na tom, jak jsou evidovány v katastru nemovitostí.

Je-li pozemek evidován v katastru nemovitostí jako ostatní plocha – neplodná půda, odráží se v tom i minulé zkušenosti s jeho využitelností. Nejde o krátkodobý nebo účelový rozmar jejich vlastníka, který by byl motivován snahou o osvobození od daně z nemovitých věcí. Stěžovatelka podnikala, a proto měla zjevně zájem na výnosnosti svých pozemků. Správce daně nebyl jedinou relevantní autoritou schopnou posoudit objektivní využitelnost pozemků, jak se domníval krajský soud. Stěžovatelka navrhovala řadu důkazních prostředků, jimiž chtěla doložit faktický způsob využití pozemků. To, že se krajský soud spokojil s názorem správních orgánů, bylo popřením práva na spravedlivý proces a zásady dokazovací.

Závěry krajského soudu k osvobození podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí neměly podle stěžovatelky oporu ve správním spisu. Komunikace na těchto pozemcích sice fyzicky v současnosti nemusejí existovat (např. byly dočasně rozorány). Jde však o dočasný stav. Nebyly zrušeny, k tomu by bylo nutné provedení změny v katastru nemovitostí na základě rozhodnutí silničního správního orgánu, a ani stěžovatelka jako vlastník pozemků nebyla k takové změně oprávněna.

Během komplexních pozemkových úprav vznikají běžně nově účelové komunikace, které dosud nejsou v terénu fyzicky zřetelné. Jde o to, že tyto pozemky po zápisu pozemkové úpravy do katastru nemovitostí přechází do vlastnictví obce, která je využije ke zpřístupnění pozemků dalších vlastníků, bude-li to nutné, tedy pokud bude potřebné zpřístupnit pozemek určitého vlastníka. Naopak komunikaci lze rozorat a obdělávat tehdy, je-li zemědělský hon obděláván jedním velkoplošným uživatelem pozemků, takže není třeba zpřístupňovat jednotlivé parcely. Ani v takovém případě však komunikace nezaniká a je možné ji obnovit. Je proti smyslu zákonné úpravy, aby vlastník platil několikanásobně vyšší daň, je-li jeho vlastnické právo ve skutečnosti omezeno ve veřejném zájmu.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem po právní stránce zcela ztotožňuje, a navrhl kasační stížnost zamítnout. Pozemky stěžovatelky nesplňovaly základní podmínku pro osvobození podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí, protože se remízky, háje a větrolamy nenacházely na parcele evidované v katastru nemovitostí jako orná půda nebo trvalý travní porost. Stěžovatelka se dovolávala nepřípustně rozšiřujícího výkladu, který by byl založen jen na subjektivním označení hospodářsky nevyužívaných pozemků jako remízky.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádřil ke konstrukci daně z nemovitostí. Podle § 1 odst. 2 písm. a) katastrálního zákona je katastr nemovitostí zdrojem informací, které slouží mj. pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Správce daně proto při správě daně vychází z údaje o druhu pozemku evidovaného v katastru nemovitostí, není jím ale bezpodmínečně vázán. Mezi účastníky je nesporné, že daň byla stanovena v souladu s tím, o jaký druh pozemků jde podle údaje v katastru nemovitostí.

Podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí se od daně z nemovitých věcí osvobozují (ve znění účinném v rozhodném období, až do 31. 12. 2019) „pozemky remízků, hájů a větrolamů a mezí na orné půdě, trvalých travních porostech, pozemky ochranného pásma vodního zdroje I. stupně a pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat“.

Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že z jazykového výkladu § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí plyne souvislost mezi osvobozením pozemku, na němž se nachází remízek, háj, větrolam nebo mez, a druhem pozemku, na němž se tento krajinný prvek [srov. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny] nachází. Osvobození je navázáno na to, že se nachází na pozemku evidovaném jako orná půda či trvalý travní porost.

Současně však Nejvyšší správní soud shodně jako stěžovatelka usoudil, že úmyslem historického zákonodárce bylo osvobodit od daně všechny pozemky, které plnily ekologické funkce remízků, hájů, mezí a větrolamů, a motivovat tak vlastníky či uživatele pozemků k jejich zachování. To lze jednoznačně dovodit ze znění důvodové zprávy k zákonu o dani z nemovitých věcí, která uvádí: „Pod písm. j), k) a m) se osvobozují pozemky z důvodu ekologického zájmu

Také teleologickým výkladem § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí lze dojít k tomu, že cílem osvobození bylo daňově zvýhodnit ty pozemky, na nichž se nacházejí z ekologického hlediska hodnotné prvky. Kvůli jejich existenci vlastník nemůže svůj pozemek plně obhospodařovat, přesto je jejich zachování nanejvýš žádoucí kvůli významnému pozitivnímu vlivu na širší okolí. Osvobození od daně má mít motivační funkci pro zachování těchto prvků v zemědělské krajině, protože zajišťuje, aby poplatník daně nenesl daňové náklady za tento jinak hospodářsky nevýnosný pozemek (přínos těchto ekologických prvků je dlouhodobý, neprojevuje se ale přímým ziskem vlastníka).

Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že novelizací zákona č. 364/2019 Sb., došlo s účinností od 1. 1. 2020 ke změně úpravy v § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí. Nárok na osvobození od daně nyní zákon spojuje se zápisem do evidence ekologicky významných prvků podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství. Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jde o reakci zákonodárce právě na paradoxní situaci popisovanou v kasační stížnosti stěžovatelkou, kdy pouze z důvodu administrativní změny ve způsobu vedení katastru nemovitostí pozbyly pozemky remízků (dočasně) osvobození od daně, přestože fakticky jde stále o pozemky remízků obklopených ornou půdou nebo trvalým travním porostem.

Je-li jediným důvodem neosvobození od daně z nemovitých věcí to, že po změnách ve způsobu vedení katastru nemovitostí jde o pozemek druhu ostatní plocha, zatímco jeho funkce remízku, háje, větrolamu nebo meze zůstala zachována, pak tato změna nemůže vést k odepření nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí, navíc když na tuto změnu stěžovatelka neměla vliv a na nárok na osvobození od daně mohla do té doby spoléhat. Povaha pozemku, stejně jako důvody jeho osvobození od daně, jimiž jsou potřeba ochrany a zachování jeho ekologické funkce, nebyly takovou změnou administrativního charakteru dotčeny. I skutečnost, že zákonodárce na situaci reagoval cestou legislativní změny, naznačuje, že výklad zastávaný žalovanou nezamýšlel. To však Nejvyššímu správnímu soudu nebrání odstranit dočasné paradoxní důsledky nerovného zdanění různých pozemků interpretací právní úpravy pro dobu před nabytím účinnosti novelizovaného zákona.

Nejvyšší správní soud taktéž poukázal na to, že § 4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitých věcí specificky upravuje osvobození od daně pro pozemky, které jsou „zastavěné stavbou podle stavebního zákona, která je dálnicí, silnicí, místní komunikací, veřejnou účelovou komunikací a jiné pozemky určené pro veřejnou dopravu“. Podle tohoto ustanovení je od daně osvobozen pozemek, který plní funkci dopravní, tedy jedná se o pozemní komunikaci (srov. § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Tou je i účelová komunikace, jak stanoví § 2 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, neboť i ty jsou obecně veřejně přístupné (srov. § 7 a § 19 téhož zákona). Proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že § 4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitých věcí je speciálním ustanovením vůči § 4 odst. 1 písm. l) téhož zákona, který sleduje „pouze“ charakter pozemku jako veřejně přístupného prostoru.

V rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 6 Ans 2/2007-128, č. 1486/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Tedy zda jde o dopravní cestu, určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“ Ani vymezení komunikace v územním plánu nezakládá účelovou komunikaci, pokud nejsou splněny další zákonné znaky (viz rozsudek NS ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009). Ke vzniku účelové komunikace tudíž dochází fakticky naplněním zákonných a judikatorně dovozených znaků.

Stěžovatelka v kasační stížnosti nijak konkrétně nerozporovala skutkový závěr, že se na jejích pozemcích v současnosti účelové komunikace nenacházejí. Podle skutkových závěrů žalovaného byla část z nich rozorána, jiné jsou zarostlé travou a náletovými dřevinami. Žádné důkazní prostředky, např. výslech svědků užívajících cestu, stěžovatelka nenavrhla a nepředložila ani deklaratorní rozhodnutí příslušného silničního úřadu o existenci veřejně přístupných účelových komunikací. Protože z výše citované judikatury plyne, že samotné evidované využití pozemku jako „ostatní komunikace“ ve smyslu přílohy ke katastrální vyhlášce není závazným dokladem toho, že se na něm komunikace skutečně nachází, nepostačuje tato skutečnost ani pro osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitých věcí.

Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 31 Af 71/2019 – 58 zrušil. Zrušil také rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 6. 2019, č. j. 26584/19/5100-31462-708633, a věc se vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

U pozemků evidovaných jako druh pozemku ostatní plocha, jež plní ekologickou funkci remízků, mezí, hájů či větrolamů, nelze vycházet výhradně z toho, že se nenacházejí na druhu pozemku, s nímž se podle textu zákona o dani z nemovitých věcí § 4 odst. 1 písm. k) s účinností od 1. 1. 2020 pojí nárok na osvobození od daně. U těchto pozemků (druh ostatní plocha), je třeba posoudit, zda tento pozemek plní ekologickou funkci jako remízek, háj, větrolam nebo mez, které jsou jinak obklopeny ornou půdou či trvalým travním porostem. Nárok na osvobození od daně nyní zákon spojuje se zápisem do evidence ekologicky významných prvků podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.05.2021, č.j. 9 Afs 7/2021-31