V projednávané věci bylo kontrolou České inspekce životního prostředí na lesních pozemcích Města Havlíčkův Brod (žalobce) zjištěno ohrožení životní prostředí tím, že Město Havlíčkův Brod včas nezajistilo zpracování či jinou asanaci celkem 3592 m3 kůrovci napadené smrkové dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů. Toto dokazuje existence kůrovcových souší (hmyzími škůdci již opuštěných), které se v předmětných lesních porostech nacházely v den kontroly.
Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným jednáním, které (dle výroku) spočívalo v tom, že „ohrozil životní prostředí v lesích, vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů. Toho se obviněný dopustil tím, že v průběhu měsíce srpna a září roku 2018 nezajistil včasné zpracování a asanaci 3.592 m3 kůrovci, převážně druhu lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout severský (Ips duplicatus) a lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus), napadené smrkové dřevní hmoty na pozemcích ve svém vlastnictví p. č. X, vše v k.ú. Perknov, v porostních skupinách X a X tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj, namnožit se a rozšířit se do okolních porostů.“
Žalobci byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 16. 12. 2019 uložena pokuta ve výši 720.000,– Kč za přestupek dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Sankcionované jednání spočívalo v tom, že žalobce ohrozil životní prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, když v průběhu měsíců srpna a září roku 2018 nezajistil včasné zpracování a asanaci celkem 3.592 m3 kůrovci napadené smrkové dřevní hmoty na pozemcích ve svém vlastnictví tak, aby v ní tito nemohli dokončit svůj vývoj, namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů.
Žalobce - Město Havlíčkův Brod se odvolal k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), ale ten svým rozhodnutím odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žalovaný se neztotožnil se žalobcem, že by v průběhu řízení prokázal, že učinil vše pro to, aby přestupku zabránil. Uvedl, že žalobci byla opakovaně v letech 2016 a 2017 uložena sankce za včasné nezpracování či neasanování kůrovcové dřevní hmoty (tj. v době, kdy byla kůrovcová kalamita v samém začátku a v rámci nahodilé kůrovcové těžby byly zpracovávány relativně malé objemy dřevní hmoty.
Podle žalovaného bylo zřejmé, že nejenže již v letech 2016 a 2017 nebyla veškerá kůrovcová dřevní hmota zpracovávána včas, ale zároveň ani ochraně lesních porostů nebyla věnována náležitá péče. Tvrzení žalobce, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil, nelze považovat za relevantní, když žalobce ani nerespektoval platnou legislativu v lesním hospodářství, neboť nevedl lesní hospodářskou evidenci stanovenou vyhláškou č. 101/1996 Sb., a nemohl mít tedy o množství kůrovcové hmoty v jednotlivých lesních porostech detailní přehled, natož aby na základě těchto údajů plánoval a realizoval obranná a ochranná opatření.
S námitkou, že mimořádnou okolností byla tzv. kůrovcová kalamita, se žalovaný rovněž neztotožnil. Uvedl, že celé území ORP Havlíčkův Brod v daném období rozhodně nepatřilo k 10 nejzasaženějším ORP v rámci České republiky. Důkazem toho je opatření obecné povahy č.j. 18918/2019–MZE–16212 ze dne 3.4.2019, z něhož je zřejmé, že do mimořádné kalamitní zóny byla ke dni 3.4.2019 zařazena v rámci ORP Havlíčkův Brod pouze část katastrálních území v jeho jižní části, zatímco v jiných krajích, např. Olomouc, Ostrava, Zlín, Brno, ale i v kraji Vysočina, se již nacházely ORP, kde byla vyhlášena tzv. „kalamitní zóna" na téměř celém nebo dokonce i celém území ORP.
Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze
Žaloba
Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, eventuálně snížení uložené pokuty. Namítal, že zde byly splněny všechny podmínky dle ustanovení § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky. Podle názoru žalobce bylo prokázáno, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil.
Uvedl, že v roce 2018 v lesích v katastrálním území X u Havlíčkova Brodu panovaly výjimečné okolnosti, a to výskyt tzv. kůrovcové kalamity. Jako důkaz této skutečnosti žalobce ve správním řízení navrhl dokument Ústavu pro hospodářskou úpravu v lesích v Brandýse nad Labem (jehož dokumenty jako důkaz používá i ČIŽP), a to „Nová aktualizace kůrovcové mapy v období od září 2018 až září 2019“. Z tohoto dokumentu vyplývá, že obvod obce s rozšířenou působností Havlíčkův Brod patří mezi 10 nejvíce zasažených obvodů v republice. Takových obvodů obcí s rozšířenou působností bylo v České republice 205, předmětný obvod tak patřil mezi 5% nejzasaženějších.
Žalobce uvedl, že práce v lese včetně těžebních prací zajišťuje prostřednictvím externích dodavatelů a žalobce žádné osoby se zkušenostmi s těžbou v lese nezaměstnává. Na provádění potřebných prací byly od roku 2016 uzavřeny 4 různé smlouvy podle typu prováděných prací. Objem prací nebyl nijak omezen. To ale na zvládnutí vytěžení a odvozu dřeva napadeného kůrovcem nestačilo. Kapacita nasmlouvaných externích dodavatelů tedy byla průběžně navyšována. V roce 2017 byla uzavřena další smlouva na posílení kalamitní kůrovcové těžby harvestorovou technologií, a to s Lesním družstvem ve Štokách. Ani to ale stále nestačilo, proto bylo na konci února 2018 dohodnuto navýšení prací od Lesního družstva ve Štokách, v květnu, červenci a říjnu 2018 bylo objednáno provedení dalších těžebních prací u několika živnostníků. Protože těžební kapacita těchto firem stále nebyla dostatečná a protože tyto smlouvy a dvě objednávky byly uzavřeny bez výběrového řízení, proběhlo v létě roku 2018 výběrové řízení na posílení kapacity kalamitní kůrovcové těžby dřeva a jeho odvozu. Po dřívějších zkušenostech bylo přistoupeno k výjimečnému kroku, smlouvy o dílo byly uzavřeny s každým, kdo se do výběrového řízení přihlásil. Příprava výběrových řízení a jejich průběh zdržel uzavírání nových smluv o větším finančním objemu minimálně o 2–3 měsíce.
Žalovaný v replice uvedl, že z kontrolního zjištění inspekce bylo zřejmé, že za předmětný lesní majetek není vedena lesní hospodářská evidence stanovená vlastníkům lesních pozemků vyhláškou č. 101/1996 Sb., která mimo jiné stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa. Zpochybnil tvrzení žalobce, že se od samého počátku kůrovcové kalamity snažil všemi dostupnými prostředky a na všech lokalitách zpracovávat napadené dřevo, protože když nevedl lesní hospodářskou evidenci, tak nemohl mít detailní přehled o jeho množství v jednotlivých lesních porostech.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že ani jedna ze stran nepopírá, že obvod ORP Havlíčkův Brod zasažený kůrovcovou kalamitou byl, mezi stranami je v tomto ohledu toliko spor o míru zasažení; nicméně je pořad nesporné, že kůrovcovou kalamitou byl dotčený obvod včetně pozemků ve vlastnictví žalobce zasažen významně. Tato situace proto vyžadovala zásah a zajištění asanace kůrovcové hmoty. Žalobce si jako vlastník a lesní hospodář této skutečnosti vědom byl, měl si také být vědom i toho, že jsou zasaženy i jeho lesní pozemky, v jaké míře tomu fakticky je, jaká může být prognóza vývoje vzhledem ke klimatickým podmínkám a jaké je za této situace bude nezbytné přijmout opatření k zajištění včasné asanace kůrovcové hmoty.
Samotné zjištění přesné míry zasažení kůrovcovou kalamitou nic o schopnostech a možnostech vlastníka–žalobce zajistit správnou, vhodnou a včasnou asanaci nevypovídá. Je tedy bez významu pro projednávanou věc, v jaké míře přesně byly pozemky žalobce či obecně oblast Havlíčkova Brodu kůrovcovou kalamitou zasaženy.
Žalobce nicméně ve správním řízení tvrdil (nikoliv však již v žalobě), že v roce 2018 do 31. 3. 2018 vytěžil všechno kůrovcové dříví a to i za hranicí, kde ještě kůrovcové dříví bylo. K této tvrzené skutečnosti však, přestože by měla svědčit v jeho prospěch, žalobce nenavrhl žádný konkrétní důkaz. Především mělo být v jeho možnostech takový důkaz navrhnout, neboť o tom, jak postupoval při těžbě, mohl relevantní podklady předložit pouze on sám.
Soud dále konstatoval, že podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 101/1996 Sb., ministerstva zemědělství, kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže /prováděcí vyhláška k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích/ při zabezpečení ochrany lesa se sleduje zdravotní stav lesa, identifikují škodliví činitelé a provádějí konkrétní metody kontroly a ochrany lesa proti jednotlivým škodlivým činitelům. Podle § 2 odst. 4 vyhlášky vede vlastník lesa podle porostů [§ 2 písm. s) lesního zákona] evidenci kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu. Evidence obsahuje tyto údaje: a) druh kalamitního škůdce, b) lokalizace výskytu, c) rozsah škod (m3 nebo ha), d) datum zjištění škody, e) datum a druh obranného zásahu proti škůdci.
Soud dále podotkl, že mezi stranami nebylo sporné, že žalobce takovou evidenci nevedl (žalobce to nepopřel)), inspekci ji ostatně ani neposkytl.
Z podkladů (protokol o kontrole a z podkladů dodaných žalobcem) – pak vyplynulo, že chemickou asanaci tj. postřik žalobce prováděl jen částečně – v červnu, červenci a srpnu 2018 v objemu 5 % oproti zpracované kůrovcové dřevní hmotě v daném roce. Více o rozsahu chemické asanace netvrdil žalobce ani v rámci správního řízení a ani v žalobě. Obdobné se to týkalo odchytových zařízení – ani o využití těchto prostředků ochrany žalobce nic neuvedl. To přesto, že jej obecně k vyjádření o vynaloženém úsilí a učiněných opatřeních inspekce vyzvala v žádosti o doplnění podkladů ze dne 13. 5. 2019. Žalobce tedy neobjasnil, proč ve větší míře neprováděl chemickou asanaci, či neinstaloval odchytové zařízení – feromonové lapače, když nedisponoval těžební kapacitou pro asanaci kůrovcového dříví.
Městský soud se ztotožnil se správními orgány, které poukázaly na to, že žalobce zjevně neučinil vše a včas pro to, aby stavu na svých pozemcích zabránil. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil evidenci hmyzích škůdců dle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., nebylo možné přisvědčit žalobci, že by byl se situací dobře seznámen. Městský soud byl proto celkově názoru, že žalobce nebyl schopen na situaci včas a adekvátně reagovat a přisvědčil proto názoru správní orgánům, že při řešení situace žalobce zpočátku postupoval váhavě.
Městský soud nepřisvědčil žádné námitce žalobce. Neshledal, že by byly dány důvody pro zproštění žalobce odpovědnosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, neshledal důvodné ani namítané vady napadeného rozhodnutí. Pokuta uložená ve výši 720.000 Kč byla, podle soudu, sice pro žalobce nepochybně velmi citelná, nebyla však excesivní či nepřiměřená k tomu, jaké jednání a za jakých okolností bylo sankcionováno a nebyla nepřiměřená ani k poměrům žalobce.
Městský soud proto žalobu zamítl.
Právní věta:
Podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Pokud žalobce neprokáže, že skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech pro včasnou asanaci kůrovcového dříví a nepodpoří to věrohodnými důkazy včetně evidence kalamitních škůdců dle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., a lesní hospodářské evidence stanovené vyhláškou č. 110/1996 Sb., nemůže být zproštěn odpovědnosti za přestupek.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.03.2022, sp. zn. 10 A 64/2021
V projednávané věci se jednalo o oplocení části lesního pozemku, na které žalobce P. V. nehospodařil řádným způsobem a nepoužíval lesní půdu k zákonem předpokládaným účelům. Oplocení a stavba na lesním pozemku byly vybudovány bez příslušného povolení státní správy lesů. Na pozemku nechal žalobce také zřídit elektrickou přípojku bez potřebného povolení.
Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně (Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce neoprávněně používal lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, a na lesním pozemku p. č. X v k. ú. BL provedl ke dni kontroly 21. 6. 2019 zábor o celkové velikosti 155 m2.
Tato část předmětného lesního pozemku byla oplocena drátěným plotem se vstupní bránou o celkovém obvodu 51,35 m. V oplocené části pozemku se nacházely částečně zabetonované tvarovky (ztracené bednění) jako základ pro stavbu o půdorysu 5,5 x 6,3 m a obvodu cca 23,6 m. Dále zde byly provedeny terénní úpravy a nacházela se zde hromada kamení a cihel, balík pletiva, trubky, rozložený regál, 14 barelů cca o objemu 20 – 30 l, a byl zde instalován elektroměrový pilíř.
Tímto jednáním dle správního orgánu I. stupně žalobce porušil § 11 odst. 4, § 13 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. b), § 32 odst. 8 ve spojení s § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Za uvedený přestupek byla žalobci dle § 4 odst. 2 zákona o ČIŽP a její působnosti v ochraně lesa uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.
Žalobce P. V. se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný), které odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný poukázal na to, že se na předmětném pozemku nachází stavby, které nebyly řádně povoleny příslušnými správními orgány. Ve spisové dokumentaci se dle žalovaného nenacházel žádný dokument, který by prokazoval, že účel záboru předmětného lesního pozemku slouží k lesnímu hospodaření. Naopak oplocení a stavba byly vybudovány bez příslušného povolení státní správy lesů.
Žalovaný zdůraznil, že výjimky z absolutního zákazu oplocování lesa jsou pouze čtyři taxativně stanovené. Výklad ustanovení lesního zákona, které umožňuje vlastníku lesa udělit výjimku k oplocení lesa dle § 20 odst. 4 lesního zákona, je třeba provádět tak, aby neodporoval ostatním ustanovením lesního zákona. Vlastník lesa tedy může udělit výjimku k oplocení lesa podle § 20 odst. 4 lesního zákona pouze pro čtyři případy výslovně uvedené v § 32 odst. 8 lesního zákona. Za jiným účelem výjimku k oplocení lesa udělit nemůže, stejně jako nemůže ani on sám za jiným účelem les oplotit. S názorem žalobce, že se na jeho činnost vztahuje výjimka, se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí neztotožnil.
Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím žalovaného (MŽP) a domáhal se žalobou u Městského soudu v Praze jeho zrušení.
Žaloba
Žalobce v žalobě uvedl, že důkazy provedené správním orgánem v průběhu řízení nebyly správně vyhodnoceny, v důsledku čehož nebyla učiněna správná skutková zjištění. Žalobce byl také přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce uvedl, že existující oplocení je zbudováno pouze na nepatrné části předmětného pozemku, přičemž žalobce popírá, že by bylo učiněno z důvodů vlastnických či za účelem omezení obecného užívání lesa, nýbrž je provedeno za účelem zajištění hospodaření v lese, neboť na předmětném pozemku se nacházejí např. sazenice stromů, je zde uskladněno dřevo a kulatina, barely s vodou slouží k především k zalévání sazenic.
Žalovaný dle názoru žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil § 20 odst. 3 lesního zákona, dle nějž se zákazy uvedené v odstavcích 1 a 2 nevztahují na činnosti, které jsou prováděny při hospodaření v lese. Žalobce také zdůraznil, že je vlastníkem předmětného pozemku, a bylo tedy zcela po právu, pokud výjimku ze zákazů uvedených v § 20 odst. 1 písm. a) až k) lesního zákona připustil.
Ke skutečnosti, že předmětný pozemek je připojen k odběru elektrického proudu, uvedl žalobce, že je invalidním důchodcem, což mu zabraňuje v užívání motorových strojů. Elektřina je na předmětný pozemek přivedena, neboť ji žalobce potřebuje k zapojení kompenzačních prostředků a jiných zařízení, kterých je třeba k hospodaření v lese.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že samotný pojem objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese, který lesní zákon užívá v § 11 odst. 1, není v textu zákona definován. Co do výkladu tohoto pojmu tedy soud vycházel z dalších ustanovení lesního zákona týkajících se alespoň jednotlivých částí, z nichž je tento legislativní pojem složen.
Podle názoru městského soudu k vymezení pojmu objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese lze podpůrně využít ustanovení vyhlášky č. 239/2017 Sb., o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa. Vyhláška uvádí, že stavbami pro plnění funkcí lesa jsou stavby lesních cest, stavby na ostatních trasách pro lesní dopravu, stavby hrazení bystřin a strží a stavby pro úpravu vodního režimu lesních půd.
Za stavby, resp. objekty a zařízení sloužící hospodaření v lese, lze tedy považovat pouze takové stavby/objekty, které jsou nezbytné k zajištění některé z činností představující hospodaření v lese, tj. obnovu lesa, jeho ochranu a výchovu, případně těžbu, eventuálně pak stavby, bez kterých nelze zajistit plnění některé z funkcí lesa. Jinak řečeno, účel takové stavby musí zjevně souviset s hospodařením v lese.
Z fotodokumentace pořízené při kontrole oplocené části na předmětném lesním pozemku soud zjistil, že na oplocené části předmětného lesního pozemku neprobíhá žádná z činností, které jsou ve smyslu § 2 písm. d) lesního zákona řazeny pod pojem hospodaření v lese. Z fotodokumentace, vyplynulo, že v této části lesního pozemku byly provedeny terénní úpravy, po obvodu vyhloubené terénní nerovnosti byly vyskládány částečně zabetonovanými tvarovkami (tzv. ztracené bednění), přičemž takovéto prostorové uspořádání materiálu se jeví jako základy pro budoucí stavbu. Fotodokumentace z později provedené kontroly zachytila, že v tomto místě oploceného lesního pozemku je již postavena oplechovaná bouda s nainstalovaným kouřovodem, dále zde bylo uskladněno nařezané dřevo, kamení, cihly, suť, pletivo, rozebraný kovový regál a plastové barely.
Soud dále připomněl ustanovení § 15 lesního zákona, které ve svém třetím odstavci výslovně stanoví, že bez odnětí pozemků plnění funkcí lesa lze na těchto pozemcích umístit pouze a) signály, stabilizační kameny a jiné značky pro geodetické účely, stožáry nadzemních vedení, vstupní šachty podzemního vedení, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 30 m2, b) přečerpávací stanice, vrty a studny, stanice nadzemního nebo podzemního vedení, zařízení a stanice sloužící monitorování životního prostředí a větrní jámy, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 55 m2. K tomu soud uvedl, že stavba na předmětné části lesního pozemku, kterou tam umístil žalobce, nespadá do žádné z vyjmenovaných kategorií objektů, které lze na pozemcích určených k plnění funkcí lesa umístit, aniž by nejprve byly tyto pozemky odňaty z plnění funkcí lesa.
Soud uzavřel, že z pořízených fotodokumentací je zřejmé, že „hospodaření v lese“ tak, jak jej chápe § 2 písm. d) lesního zákona, není na oplocené části lesního pozemku žalobce prováděno. Soud dál za pravdu žalovanému, že na oplocené části předmětného pozemku nejsou zajišťovány činnosti lesního hospodářství. Proto zákonnou výjimku ze zákazu oplocení vyplývající z ustanovení § 20 odst. 3 lesního zákona nelze na činnost žalobce aplikovat a zákaz provádění činností uvedených v § 20 odst. 1 lesního zákona (tj. i zákaz oplocení) se na něj tak stále vztahuje.
Soud konstatoval, že žalobce, byť vlastníkem lesa, nebyl oprávněn sám sobě udělit výjimku, protože se na oplocené části předmětného lesního pozemku nenacházela lesní školka ani porost, který by bylo třeba chránit před zvěří, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že se nejednalo o oplocení obory ani farmového chovu.
Vzhledem k obsahu nashromážděného spisového materiálu soud uvedl, že závěry, k nimž správní orgány obou stupňů v projednávané věci dospěly, jsou správné, spočívají na logickém základě a náležitém vyhodnocení všech důkazů, a způsobem svého podání jak v napadeném, tak prvostupňovém rozhodnutí je lze považovat za bez dalšího plně přezkoumatelné, srozumitelné, dostatečně odůvodněné a přiléhavé zjištěnému skutkovému stavu.
Vlastnictví lesního pozemku nezakládá právo vlastníka s tímto pozemkem nakládat libovolně dle vlastního uvážení bez jakéhokoli omezení, a to právě vzhledem ke specifičnosti charakteru lesa jako ekosystému požívajícího ze strany státu zvláštní ochrany.
Městský soud se se žádnou žalobní námitkou neztotožnil, žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Pokud vlastník lesa uděluje výjimku podle ustanovení § 20 odst. 4 lesního zákona, tj. že povoluje oplocení lesa, nesmí být tímto povolením zasáhnuto do obecného užívání lesa a nemůže být oplocení povoleno pouze z důvodů vlastnických.
Vlastník může povolit oplocení jen v některém ze čtyř taxativně stanovených případů, kdy jedině lze povolit oplocení lesa dle § 32 odst. 8 lesního zákona - jedná se tedy o povolení oplocení lesních školek, oplocení zřízeného k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře.
Vlastnictví lesního pozemku nezakládá právo vlastníka s tímto pozemkem nakládat libovolně dle vlastního uvážení bez jakéhokoli omezení, a to právě vzhledem ke specifičnosti charakteru lesa jako ekosystému požívajícího ze strany státu zvláštní ochrany.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.09.2021, sp. zn. 10 A 110/2020
Žalobce jako vlastník hospodářského lesa v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložila pokutu ve výši 280 000 Kč. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 A 93/2019 – 45, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 1 As 381/2020 – 43, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud pochybil, neboť nepřipustil důkazní návrh, kterým chtěl žalobce za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.
Městský soud v Praze
Městský soud v dalším řízení vyzval žalobce, aby soudu sdělil své návrhy na doplnění dokazování ohledně jeho tvrzení o nepřiměřené výši uložené pokuty. Soud následně provedl dokazování ohledně žalobcových majetkových poměrů. Nedospěl přitom k závěru, že by žalobcovy majetkové poměry v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla mít likvidační důsledky nebo vést k významnému propadu v žalobcově životní úrovni.
Příjmy, které žalobce přiznal pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby neumožňovaly případné zaplacení pokuty ve splátkách, natož aby žalobce ohrožovaly na jeho základních životních potřebách. Při hodnocení žalobcovy majetkové situace pak vzal městský soud v úvahu jeho další majetkové poměry, na které upozornil žalovaný – konkrétně vlastnictví několika nemovitostí a účast v obchodních korporacích. K námitce týkající se výše sankcí v obdobných případech soud uvedl, že předložená tabulka uložených pokut neuvádí žádné konkrétnější okolnosti, aby mohly být takto uložené pokuty relevantně porovnány. Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Stěžovatel měl za to, že městský soud nesprávně vyhodnotil jeho osobní a majetkové poměry ke dni uložení pokuty správním orgánem. Z předložených důkazů vyplynulo, že jeho průměrný příjem nedosahoval ani výše průměrné mzdy v České republice za kalendářní rok 2018.
Městský soud při posuzování majetkových poměrů stěžovatele vycházel z jeho účasti v obchodních korporacích. Stěžovatel uvedl, že městský soud neměl vycházet z hodnoty podílu stěžovatele v obchodních korporacích, která nemusí odpovídat reálné hodnotě společnosti. V případě, že by soud důkladně zkoumal majetkové poměry stěžovatele na základě předložených výpisů z obchodního rejstříku, měl vycházet minimálně z účetních uzávěrek těchto společností za rok 2018, na základě kterých by se dozvěděl, že stěžovatel sice je jediným akcionářem společnosti EUROPE DEVELOPMENT, a. s., ale tato společnost nevykazuje žádný vysoký zisk. Stejně tak by zjistil, že společnost IMPULS DEVELOPMENT, s. r. o., je sice vlastníkem významných nemovitostí v katastrálním území Prostřední Suchá, ale na tyto nemovitosti byla zřízena zástavní práva ve prospěch banky. Současně ani tato společnost nevykazovala v kalendářním roce 2018 žádný zisk.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, podle něhož nelze při posuzování přiměřenosti výše pokuty přihlížet k hodnotě pozemků, které souvisí s přestupkovým jednáním stěžovatele. Podle stěžovatele je absurdní, že výše pokuty převyšuje hodnotu těchto pozemků.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud konstatoval, že ukládání pokut za přestupky se opírá o komplexní vyhodnocení různých skutkových i právních aspektů konkrétního, individualizovaného jednání pachatele přestupku. Takové vyhodnocení musí být samozřejmě založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán se musí pohybovat v zákonných mezích, vzít v úvahu zákonná hlediska pro určení výše pokuty a zohlednit všechny podstatné okolnosti (povahu jednání, jeho následky, poměry pachatele i řadu dalších) v jejich vzájemné souvislosti tak, aby pokuta byla přiměřená přestupku. Soudní přezkum ukládání pokut se soustředí na to, zda správní orgán dostál výše uvedeným požadavkům.
Nejvyšší správní soud uvedl, že je to ale stěžovatel, kdo byl povinen označit důkazní návrhy k prokázání svých osobních a majetkových poměrů. Při dokazování před městským soudem mohl podrobně popsat, že výše uvedené nemovitosti jsou zatížené věcnými právy jiných osob, a vysvětlit, nakolik tato omezení dopadají na jejich hodnotu nebo možnost užívání či požívání. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatel mohl omezení vlastnického práva k nemovitostem namítnout přinejmenším k poslední výzvě soudu, ne–li dříve v rámci správního řízení nebo v samotné žalobě. Stěžovatel pouze obecně uvedl, že některé nemovitosti mají omezení, aniž konkretizoval, v jaké míře a s jak zásadními dopady na možnost nakládat s nimi jako vlastník, například je pronajímat nebo jinak využívat za účelem dosažení zisku.
V posuzované věci bylo podle Nejvyššího správního soudu přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.
Úroveň součinnosti účastníka řízení proto do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům, což platí i pro řízení před krajským (městským) soudem. V posuzované věci je přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.
Nejvyšší správní soud připomněl, že zákon č. 282/1991 Sb. umožňuje za přestupek podle § 4 odst. 1 uložit pokutu do výše až 5 000 000 Kč. Obecně vzato, pokuta sama o sobě může být vysoká, až na výjimky je nepřípustný až její likvidační charakter. Po provedení komplexního posouzení majetkových poměrů stěžovatele městským soudem, tento došel k závěru, že se nejedná o pokutu zjevně nepřiměřenou, natož hrozící likvidačními důsledky. Neshledal proto důvod pro využití svého moderačního oprávnění.
Nejvyšší správní soud neshledal nic absurdního na tom, že výše pokuty uložené stěžovateli převyšuje hodnotu lesních pozemků. Mezi hodnotou věcí, které určitým způsobem souvisejí se spáchaným přestupkem, a intenzitou uložené sankce neexistuje žádný zjevný vztah, natož požadavek na vzájemnou přiměřenost. Jistě si lze představit přestupek, za jehož spáchání zákon umožňuje uložení pokuty ve výši statisíců až milionů korun, a který může být spáchán za užití věcí zanedbatelné hodnoty, nebo věcí získaných darem či za nízkou kupní cenu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Je v zájmu účastníka řízení, aby správnímu orgánu poskytl dostatečné údaje o svých osobních a majetkových poměrech a také je věrohodně doložil či umožnil správnímu orgánu ověřit jejich pravdivost. Neučiní-li tak účastník řízení a neposkytne-li správnímu orgánu v tomto ohledu potřebnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (např. z katastru nemovitostí nebo z obchodního rejstříku).
Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu.
Úroveň součinnosti účastníka řízení do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02.06.2022, č.j. 2 As 38/2022–45
Strany Lesy České republiky, s. p., (žalobce) a WOOD TRADING s. r. o., (žalovaná) mezi sebou uzavřely Smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům s příjmem dříví, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované výlučné, časově omezené právo vytěžit stromy v aukčním bloku a nabýt vlastnické právo ke dříví, to vše za podmínek uvedených v této smlouvě, obchodních podmínkách k této smlouvě, v Zadání aukce a v souladu s výsledky aukce.
Žalovaná - WOOD TRADING s. r. o., práva podle tohoto ujednání přijala a zavázala se za jejich poskytnutí zaplatit žalobci úplatu sjednanou v čl. IV smlouvy a splnit i veškeré další povinnosti stanovené smlouvou, obchodními podmínkami a Zadáním aukce.
Vymezení aukčního bloku a dříví, jakož i další podmínky těžby a související informace byly uvedeny v Zadání aukce, která byla nedílnou součástí smlouvy jako příloha č. 1. Bližší obsah zadání aukce a význam některých údajů byl popsán v obchodních podmínkách. Smlouva se řídila obchodními podmínkami č. 2014/2, účinnými ke dni zveřejnění aukce, dostupnými na internetové adrese žalobce. Žalovaná prohlásila, že se s obchodními podmínkami před podpisem smlouvy řádně seznámila, zavázala se jimi řídit.
Zadání aukce mimo jiné obsahovalo termín zahájení těžby, termín ukončení těžby, termín předání místa těžby zpět, vysoutěženou cenu, způsob likvidace těžebních zbytků a v rámci upřesňujících informací bylo uvedeno, že další závazné podmínky aukce jsou specifikovány v dokumentu Bližší informace k aukci dříví. Termíny a způsob sanace dříví napadeného kůrovcem měly být v případě potřeby stanoveny v zadávacím listu, který by upřesňoval podmínky těžby. Zadání aukce bylo podepsáno žalobcem i žalovanou a obsahovalo výčet dokumentů, které se k němu vázaly - obchodní podmínky, smlouva a Bližší informace.
Podle čl. II odst. 3) Bližších informací se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu za každý m3 předaného kůrovcového dříví, které nebylo zpracováno anebo asanováno v souladu s čl. II odst. 2 písm. a) Bližších informací, ve výši 50 Kč/m3. Podle zadávacího listu byla těžba žalované předána s lhůtou ke zpracování 30 dnů.
Vzhledem k tomu, že žalovaná neprovedla zpracování dříví o objemu 1180 m3 včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta 59 000 Kč, žalovaná dále nesanovala včas dříví o celkovém objemu 1 406, 35 m3, za což jí byla vyúčtována smluvní pokuta ve výši 70 318 Kč. Jelikož žalovaná neprovedla odvoz dříví včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta za 64 dní prodlení ve výši 64 000 Kč.
Z důvodu neuhrazení pokuty podal žalobce Lesy České republiky, s. p., proti WOOD TRADING s. r. o. žalobu o zaplacení částky 193 318 Kč s příslušenstvím k Městskému soudu v Brně.
Městský soud v Brně
Městský soud jako soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval relevantní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně § 2048 a § 1751 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si platně sjednaly smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům, jejíž součástí bylo Zadání aukce jako příloha č. 1, které bylo akceptováno oběma stranami. Žalovaná se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně mohla a měla po registraci do aplikace VARS a zvolení aukce nastojato seznámit s obchodními podmínkami Státního podniku Lesy České republiky, s. p., ke smlouvám o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům.
Soud prvního stupně také uzavřel, že žalovaná přijala s odkazem, který byl obsažen v dokumentu Zadání aukce, i další závazné podmínky aukce specifikované v dokumentu Bližší informace k aukci. Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou se tedy řídil smlouvou, Zadáním aukce, obchodními podmínkami a Bližšími informacemi k aukci dříví.
Soud konstatoval, že proces kontraktace nebyl v rozporu s § 1751 odst. 1 o. z., neboť část obsahu smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky a na Bližší informace k aukci dříví, které žalobce připojil k elektronické nabídce aukce a které proto byly žalované známy ještě před podpisem vlastní smlouvy. Podle soudu proto žalobce prokázal, že žalovaná byla před podpisem smlouvy seznámena se zněním dokumentů, kterými se řídil smluvní vztah (obchodní podmínky, Bližší informace k aukci dříví), ve znění, kterého se ve vztahu k žalované v souvislosti s úhradou smluvní pokut dovolával. Městský soud v Brně proto rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 193.318,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Brně
Proti rozsudku podala žalovaná odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, které shodně právně posoudil. Odvolací soud se následně vypořádal s námitkami odvolatelky. Vyložil, že ačkoli ve smlouvě bylo chybně uvedeno číslo obchodních podmínek (č. 2014/02), muselo být žalované zřejmé, že součástí smlouvy jsou obchodní podmínky č. 2015/01, a to z webových stránek, na nichž se účastnila příslušné aukce a na nichž byly účinné obchodní podmínky publikovány. Ve smlouvě pak byla v odkazu na obchodní podmínky uvedena jejich platná webová adresa. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že při srovnání textu obchodních podmínek č. 2015/01 a č. 2014/02 je zřejmé, že povinnost nabyvatele odvézt vytěžené dříví z lesa ve stanovené době po ukončení těžby je stejně formulována v obou znění obchodních podmínek, stejně jako smluvní pokuta, která tuto povinnost utvrzovala.
Odvolací soud uvedl, že bez Bližších informací by žalovaná ani nemohla přikročit k samotné realizaci těžby, neboť dokument (na rozdíl od obecných ustanovení smlouvy a obchodních podmínek) obsahuje již konkrétní, jasné a určité informace, pokyny a povinnosti k těžbě dříví na daném území v určeném čase. Smluvní pokuta byla v Bližších informacích upravena právě s ohledem na specifickou situaci a podmínky těžby (kůrovcová kalamita), které se lišily od poměrů pravidelné těžby. Ujednání o smluvní pokutě tak nemohlo být pro žalovanou překvapivé.
Odvolací soud uzavřel, že na případ nelze aplikovat ustanovení o smlouvách uzavřených adhezním způsobem (§ 1798 a § 1799 o. z.), jak navrhovala žalovaná, neboť žalovaná není slabší smluvní stranou v obchodním vztahu. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaná podle svého vlastního tvrzení na jednání soudu vystupovala ve vztahu jako profesionál, podnikatel v daném oboru, který již úspěšně absolvoval více takových aukcí a po uzavření smlouvy buď sám anebo prostřednictvím subdodavatelů vytěžil cizopasníkem napadené dříví. Odvolací soud proto konstatoval, že mezi účastníky byla prostřednictvím elektronické aukce uzavřena smlouva o dílo podle § 2586 o. z. Žalovaná porušila své smluvní povinnosti, protože neodvezla vytěžené dříví z lesa včas (bod 6.13 smlouvy) a nezpracovala předané kůrovcové dříví včas (čl. II bod 2 písm. a) Bližších informací), a proto je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu sjednanou podle § 2048 o. z.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení pěti otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny.
Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že součástí smlouvy se staly obchodní podmínky č. 2015/01, neboť nebyla splněna obligatorní podmínka inkorporace, a to dostatečně konkrétní odkaz na obchodní podmínky ve smlouvě. Poukázala na to, že smlouva odkazovala na obchodní podmínky č. 2014/02 a verze obchodních podmínek, na které smlouva odkazovala, se lišila od verze obchodních podmínek, které byly ke smlouvě elektronicky přiloženy.
Důležité bylo zodpovězení otázky, která se vztahovala k tomu, zda při zohlednění § 433 odst. 2 o. z. může být podnikatel vystupující v rámci svého podnikání v hospodářském styku s jiným podnikatelem, který je státním podnikem, slabší stranou ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 433 o. z., neboť dospěl k závěru, že žalovaná není slabší smluvní stranou z toho důvodu, že je podnikatelem a profesionálem v oboru.
Dovolatelka poukázala na to, že z předmětného ustanovení nevyplývá, že by slabší smluvní stranou nemohl být i podnikatel. Ve vztahu dvou podnikatelů může být jeden z nich slabší smluvní stranou, a to zejména za situace, kdy slabší podnikatel musel přijmout veškeré smluvní podmínky druhého podnikatele, aniž by měl možnost je jakkoliv změnit. Řešení otázky, zda byla žalovaná v předmětném vztahu slabší smluvní stranou, bylo podle dovolatelky stěžejní pro to, zda bylo v řešené věci namístě aplikovat ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, která zakotvují vyšší nároky na inkorporaci nepřímých smluvních ujednání (§ 1799 o. z.).
Podle dovolatelky dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o tom, že předmětná smlouva nebyla „formulářovou“, ačkoli z dokazování vyplynulo, že smlouva byla připravena pouze žalobcem bez individuálního vyjednávání a byla žalobcem používána opakovaně.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že soudy dospěly k závěru o neaplikovatelnosti právní úpravy adhezních smluv, aniž by se dostatečně zabývaly podmínkami aplikace této úpravy, tj. tím, zda žalovaná byla slabší smluvní stranou (ve smyslu § 433 o. z.) a zároveň zda kontraktace mezi stranami byla adhezní kontraktací ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z, tedy zda základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.
Zároveň soudy dospěly k závěru o nenaplnění podmínek aplikace ustanovení o adhezních smlouvách, aniž by měly dostatek skutkových zjištění rozhodných pro dostatečné posouzení podmínek aplikace právní úpravy adhezních smluv, tj. pro posouzení, zda žalovaná byla či nebyla slabší stranou a zda se v daném případě jednalo o adhezní kontraktaci ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. zák.
Nejvyšší soud rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní věta
Z judikatury plyne, že právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: Jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.
Jestliže kontraktace mezi stranami naplní znaky adhezní kontraktace (§ 1798 odst. 1 o. z.) a adherující strana je zároveň slabší stranou, je třeba úpravu adhezních smluv aplikovat, nehledě na to, zda byl k uzavření smlouvy použit formulář (příp. jiný podobný prostředek).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2021, č.j. 23 Cdo 2351/2021-281
V předmětné soudní věci se jednalo spor vlastníka lesa, kdy byla žalobci uložena pokuta, že vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m3, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem).
Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci“), uložila pokutu ve výši 280.000 Kč.
Žalovaný k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Žaloba - Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn.
Žalobce, který nebyl svojí odborností lesníkem poukazoval na to, že les je možné obhospodařovat formou „bezzásahovosti“, a takto se běžně hospodaří v národních parcích. Žalobce zdůraznil, že výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení jsou důsledkem klimatických změn. Stěžovatel nemůže za šíření kůrovcové kalamity a nebyl svým jednáním jakkoliv schopen ovlivnit podmínky pro působení škodlivých činitelů. Vycházel z nejnovějších poznatků a použil opatření tzv. bezzásahu. Zákon nestanoví taxativní výčet opatření k zabránění výskytu a rozmnožování kůrovce a ohrožení sousedních lesů, které by měl stěžovatel přijmout v případě napadení lesů kůrovcem, nebo jejich prioritizaci. Nemůže proto jít k tíži stěžovatele, že vybral opatření, které se mu jevilo jako logické. Pokud žalovaný požadoval provedení konkrétních opatření, mohl tento požadavek vznést v rámci jednání. Stěžovatele však nelze postihnout za to, že mu nejsou známy žalovaným preferované způsoby ochrany. Městský soud současně neřešil otázku závaznosti doporučení či výzev odborného lesního hospodáře. Stěžovatel má tedy za to, že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty přestupku.
Žalobce rovněž poukazoval na skutečnosti, že pokuta byla vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům uložena jako příliš vysoká. Rovněž soudu předložil podklady o svým majetkových a osobních poměrech. Soud se však těmito nezabýval, a to z důvodu, že měly být předloženy již ve správním řízení.
Městský soud v Praze potvrdil správní rozhodnutí a zamítl žalobu.
Kasační stížnost – Nejvyšší správní soud
Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž poukazoval na skutečnost, že nyl vzat v potaz jeho odborný názor spočívající v bezzásahovosti v péči o les.
Soud konstatoval, že vlastník lesa je vázán lesním zákonem a péči o les by měl vždy konzultovat s odborným lesním hospodářem a být s ním v pravidelném kontaktu. Konkretizaci či individualizaci obecně vymezených opatření pak lze spatřovat právě ve spolupráci s odborným lesním hospodářem, v jeho doporučeních a výzvách. Na tyto opakované výzvy ovšem stěžovatel nereagoval, resp. vůbec je nepřevzal, stejně jako výzvy orgánů státní správy lesů. Sám stěžovatel proto vlastním přístupem zapříčinil, že se neseznámil s preferovaným způsobem ochrany lesa před škůdci. Subjektivní dojem stěžovatele, že učinil veškerá potřebná opatření, není rozhodující. Stěžovatel jako laik v oboru lesnictví měl tím spíše následovat pokyny odborného lesního hospodáře, jehož posláním je zajišťovat vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle příslušných právních předpisů.
Soud tedy neuznal liberační (zprošťující) důvody ohledně spáchaného přestupku.
Soud dal, však žalobci zapravdu ohledně možnosti sporovat výši uložené pokuty následně po ukončení správního řízení, a to v řízení před soudem. Soud v tomto ohledu uzavřel, že ýže v řadě případů se účastník správního řízení necítí být v projednávaném správním řízení vinen, a proto není třeba, aby v tomto řízení poukazoval na výši uložené pokutu a tuto sporoval.
Odmítnutí důkazních návrhů žalobce, kterými chtěl v soudním řízení prokázat svoje majetkové poměry bylo jeho porušením práva. Městský soud pochybil, když provedení těchto důkazů žalobci neumožnil.
Nejvyšší správní soud tedy vrátil věc k novému projednání městskému soudu, a to se závazným právním názorem, že žalobce se přestupku dopustil – jako vlastník lesa zanedbal péči o něj. Soud se však opětovně musí zabývat výší uložené pokuty vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalobce.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, č.j. 1 As 381/2020-43.
V projednávaném případě se jednalo o provedení nezákonné těžby dříví, která ohrozila životní prostředí a v důsledku ní to povede v budoucnu pravděpodobně k jeho následnému poškození. Zadavatelem provedení těžby dříví byla obchodní společnost Městské lesy Volary s.r.o.
Prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla obchodní společnosti - Městské lesy Volary s.r.o., uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za to, že ohrozila životní prostředí v lesích tím, že zadala zhotoviteli PERPERUNA ECO s.r.o. provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž se dopustila správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.
Proti rozhodnutí MŽP podala společnost Městské lesy Volary s.r.o., (žalobce) žalobu k Městskému soudu v Praze a domáhala se zrušení rozhodnutí MŽP (žalovaný).
Žalobce namítal, že těžbu lesních porostů na pozemku p. č. 82 v k. ú. Šimanov na Šumavě sám nevyznačil ani fyzicky neprovedl a že byl fakticky pouze prostředníkem (subobjednatelem, resp. zprostředkovatelem) mezi osobou, která o realizaci těžby na pozemku a o jejím rozsahu rozhodla, a osobou, která těžbu fyzicky realizovala.
Žalobce coby zhotovitel uzavřel smlouvu o dílo s objednatelem, kterou objednal provedení těžby dříví na pozemku p.č. 82 v k.ú. Šimanov na Šumavě harvestorovou technologií s přiblížením na odvozní místo. Objednatel se v ní zavázal „zajistit, aby porosty určené k těžbě dle této smlouvy byly řádně vyznačeny“ a prohlásil, že „těžba je prováděna v souladu s právním řádem ČR a je řádně povolena orgány státní správy“, a že má „k těžbě dle smlouvy potřebné oprávnění“, přičemž objednatel následně vyznačil porosty určené k těžbě.
Poté žalobce uzavřel další smlouvu o dílo, tentokrát coby objednatel, přičemž zhotovitelem byla společnost PERPERUNA ECO s.r.o., která se zavázala k provedení téhož díla, jako žalobce ve smlouvě s prvotním objednatelem (žalobce totiž nedisponoval potřebným strojovým vybavením) s tím, že těžbu provede „odborně a v souladu se závaznými technickými normami stanovenými pro provádění díla“ a bude „dbát, aby svou činností nezpůsobil škody na lesních porostech“. Společnost PERPERUNA ECO s.r.o. následně provedla těžbu v rozsahu smlouvy tj. ve vyznačeném rozsahu. Žalobce nesouhlasil s konstrukcí správních orgánů, že je za vznik škodlivého následku v podobě provedení těžby spoluodpovědný.
Podle žalobce nebyl proveden žádný důkaz ohrožení životního prostředí, když ani v jednom z rozhodnutí správních orgánů nebyla konkrétní podoba ohrožení životního prostředí v dotčených lesích vůbec popsána. Správní orgány věnovaly veškerou pozornost popisu hypotetických škodlivých následků, které na životní prostředí má, nebo může mít vlastní provedení těžby lesních porostů na předmětném pozemku. Bylo tedy povinností správních orgánů zkoumat, jakou konkrétní podobu a intenzitu mělo ohrožení životního prostředí v lesích vyvolané jednáním žalobce, tedy „zadáním provedení vyznačené těžby“, což se nestalo, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Podle žalovaného byl žalobce před podpisem prvotní smlouvy o dílo na místě seznámen s vyznačeným rozsahem těžby, tedy již v této fázi žalobce z titulu své odbornosti a pozice budoucího zhotovitele mohl a měl identifikovat možný rozpor vyznačené těžby s ustanovením § 31 odst. 5 lesního zákona a tento sdělit objednateli. To však žalobce neučinil, přičemž následně zadal provedení těžby bez jakékoli korekce třetímu subjektu. V průběhu faktického provádění těžby, které předtím žalobce coby objednatel zadal třetí osobě, měl žalobce z pozice objednatele možnost provádění díla průběžně kontrolovat a v případě zjištěných vad při jeho provádění požadovat zajištění nápravy a provádění díla řádným způsobem. Ani to však žalobce neučinil.
Podle žalovaného žalobce vystupoval v první řadě v pozici zhotovitele a posléze pak objednatele vůči dalšímu subjektu, přičemž jako takový nemohl rezignovat na plnění veřejnoprávních povinností, mimo jiné provést dílo v souladu s předpisy na ochranu lesa či zadat třetí osobě coby zhotoviteli provedení pouze takového díla, které nebude kogentním ustanovením veřejného práva, zde lesního zákona, odporovat. Jakákoli soukromoprávní ujištění ze strany prvotního objednatele nemohla založit dobrou víru žalobce, neboť z pohledu dodržení norem veřejného práva je nelze považovat za relevantní, svědčily-li povinnosti veřejného práva mimo jiné právě žalobci.
Pro uznání žalobce odpovědným za spáchání daného správního deliktu je podstatné, do jaké míry bylo jeho protiprávní jednání, spočívající v zadání nezákonné těžby, v příčinné souvislosti s následným poškozením lesa a v důsledku pak významného ohrožení lesa. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí dovodil, že tato příčinná souvislost byla prokázána.
Městský soud v Praze
Soud akcentoval, že odpovědnost za správní delikt má objektivní charakter, jde tedy o odpovědnost bez zavinění s možností liberace. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této činnosti použila.
Soud uvedl, že vyznačení stromů bylo fakticky provedeno prvotním objednatelem. Ovšem v situaci, kdy žalobce toto vyznačení bez dalšího v celém rozsahu převzal a zadal provedení těžby dříví společnosti PERPERUNA ECO s.r.o., s tím, že se má tímto vyznačením řídit, pak nezbývá, než považovat jej za vyznačení žalobce, tudíž i jeho pokyn, jenž zakládá jeho deliktní odpovědnost zadavatele těžby dříví ve smyslu dosavadní judikatury.
Soud dodal, že žalobce nebyl v právním slova smyslu zprostředkovatelem mezi prvotním objednatelem a společností PERPERUNA ECO s.r.o., jak se za něj opakovaně prohlašoval, jelikož nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování, ale smlouva o dílo.
Žalobce si s ohledem na svou odbornost musel být vědom toho, že je požadována těžba v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona, a měl si proto u prvotního objednatele vyžádat předložení rozhodnutí dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Soud poznamenal, že přizvání Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů bylo motivováno snahou o přesné zjištění rozsahu nezákonné těžby dříví (zaměření holin a ponechaného žebra), kdy porušení zákona bylo zřejmé již předtím a muselo být zřejmé i žalobci. Mimoto se žalobce nemůže vyhnout své odpovědnosti ani v případě, že by prvotní objednatel porušil svou smluvní povinnost. Toto by však mohlo vést ke vzniku soukromoprávní pohledávky žalobce za ním.
Soud zdůraznil, že v případě ohrožení životního prostředí postačí prokázat, že k budoucímu poškození s nejvyšší pravděpodobností dojde. Napadené a prvostupňové rozhodnutí popisují, v čem byla těžba dříví protiprávní a současně uvádějí, jak je tím ohroženo životní prostředí, tj. jaké budoucí poškození hrozí. Funkce ponechaného žebra je nedostatečná z důvodů jeho šíře a druhu stromů. Byly vytěženy silné stromy a vytvořena nová přibližovací linka. Bude tedy docházet k propadávání žebra působením větru a stávající porost se bude prořeďovat vyvracením stromů (to v době vydání prvostupňového rozhodnutí již potvrzovala zpráva příslušného orgánu státní správy lesů). Po oslabení větrem se otevře cesta k působení biotických činitelů (převážně kůrovec). Lze tak důvodně předpokládat, že dojde k propojení dvou vzniklých holin na jednu o rozloze větší než 1 ha (k propojení již fakticky došlo v nejužším místě ponechaného žebra). Konečně prvostupňový orgán zmínil též zintenzivnění slunečního záření vedoucí ke zvýšenému nebezpečí nežádoucích změn půdotvorného procesu. Z rozsahu a provedení nezákonné těžby dříví, která byla po skutkové stránce prokázána a žalobce ji nezpochybňoval, proto správní orgány mohly dovodit odborný odhad hypotetických škodlivých následků (které na rozdíl od poškození životního prostředí nemohou být ze své povahy postaveny najisto), a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné.
Soud ještě poznamenal, že mu není známo, že by další dva zainteresované subjekty prvotní objednatel a společnost PERPERUNA ECO s.r.o., u nichž byla dle sdělení žalovaného rovněž shledána individuální odpovědnost za správní delikt za předmětnou těžbu lesa, podaly správní žalobu u zdejšího soudu.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.
Za správní delikt je odpovědná osoba (či osoby), jež nedovoleně škodlivě zasáhla do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, nikoli osoba, jíž příslušelo vyžádat si povolení k takovému zásahu, resp. osoba, jež si objednala práce, v jejichž rámci došlo ke škodlivému zásahu. Opačný výklad by totiž vedl k nezákonnému rozšiřování deliktně odpovědných osob a k rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou in dubio pro mitius.“.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2020, č.j. 5 A 33/2016-66.