Strany Lesy České republiky, s. p., (žalobce) a WOOD TRADING s. r. o., (žalovaná) mezi sebou uzavřely Smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům s příjmem dříví, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované výlučné, časově omezené právo vytěžit stromy v aukčním bloku a nabýt vlastnické právo ke dříví, to vše za podmínek uvedených v této smlouvě, obchodních podmínkách k této smlouvě, v Zadání aukce a v souladu s výsledky aukce.
Žalovaná - WOOD TRADING s. r. o., práva podle tohoto ujednání přijala a zavázala se za jejich poskytnutí zaplatit žalobci úplatu sjednanou v čl. IV smlouvy a splnit i veškeré další povinnosti stanovené smlouvou, obchodními podmínkami a Zadáním aukce.
Vymezení aukčního bloku a dříví, jakož i další podmínky těžby a související informace byly uvedeny v Zadání aukce, která byla nedílnou součástí smlouvy jako příloha č. 1. Bližší obsah zadání aukce a význam některých údajů byl popsán v obchodních podmínkách. Smlouva se řídila obchodními podmínkami č. 2014/2, účinnými ke dni zveřejnění aukce, dostupnými na internetové adrese žalobce. Žalovaná prohlásila, že se s obchodními podmínkami před podpisem smlouvy řádně seznámila, zavázala se jimi řídit.
Zadání aukce mimo jiné obsahovalo termín zahájení těžby, termín ukončení těžby, termín předání místa těžby zpět, vysoutěženou cenu, způsob likvidace těžebních zbytků a v rámci upřesňujících informací bylo uvedeno, že další závazné podmínky aukce jsou specifikovány v dokumentu Bližší informace k aukci dříví. Termíny a způsob sanace dříví napadeného kůrovcem měly být v případě potřeby stanoveny v zadávacím listu, který by upřesňoval podmínky těžby. Zadání aukce bylo podepsáno žalobcem i žalovanou a obsahovalo výčet dokumentů, které se k němu vázaly - obchodní podmínky, smlouva a Bližší informace.
Podle čl. II odst. 3) Bližších informací se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu za každý m3 předaného kůrovcového dříví, které nebylo zpracováno anebo asanováno v souladu s čl. II odst. 2 písm. a) Bližších informací, ve výši 50 Kč/m3. Podle zadávacího listu byla těžba žalované předána s lhůtou ke zpracování 30 dnů.
Vzhledem k tomu, že žalovaná neprovedla zpracování dříví o objemu 1180 m3 včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta 59 000 Kč, žalovaná dále nesanovala včas dříví o celkovém objemu 1 406, 35 m3, za což jí byla vyúčtována smluvní pokuta ve výši 70 318 Kč. Jelikož žalovaná neprovedla odvoz dříví včas, byla jí vyúčtována smluvní pokuta za 64 dní prodlení ve výši 64 000 Kč.
Z důvodu neuhrazení pokuty podal žalobce Lesy České republiky, s. p., proti WOOD TRADING s. r. o. žalobu o zaplacení částky 193 318 Kč s příslušenstvím k Městskému soudu v Brně.
Městský soud v Brně
Městský soud jako soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval relevantní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně § 2048 a § 1751 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si platně sjednaly smlouvu o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům, jejíž součástí bylo Zadání aukce jako příloha č. 1, které bylo akceptováno oběma stranami. Žalovaná se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně mohla a měla po registraci do aplikace VARS a zvolení aukce nastojato seznámit s obchodními podmínkami Státního podniku Lesy České republiky, s. p., ke smlouvám o poskytnutí výlučného práva vytěžit lesní porost a o převodu vlastnického práva k vytěženým stromům.
Soud prvního stupně také uzavřel, že žalovaná přijala s odkazem, který byl obsažen v dokumentu Zadání aukce, i další závazné podmínky aukce specifikované v dokumentu Bližší informace k aukci. Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou se tedy řídil smlouvou, Zadáním aukce, obchodními podmínkami a Bližšími informacemi k aukci dříví.
Soud konstatoval, že proces kontraktace nebyl v rozporu s § 1751 odst. 1 o. z., neboť část obsahu smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky a na Bližší informace k aukci dříví, které žalobce připojil k elektronické nabídce aukce a které proto byly žalované známy ještě před podpisem vlastní smlouvy. Podle soudu proto žalobce prokázal, že žalovaná byla před podpisem smlouvy seznámena se zněním dokumentů, kterými se řídil smluvní vztah (obchodní podmínky, Bližší informace k aukci dříví), ve znění, kterého se ve vztahu k žalované v souvislosti s úhradou smluvní pokut dovolával. Městský soud v Brně proto rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 193.318,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Brně
Proti rozsudku podala žalovaná odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, které shodně právně posoudil. Odvolací soud se následně vypořádal s námitkami odvolatelky. Vyložil, že ačkoli ve smlouvě bylo chybně uvedeno číslo obchodních podmínek (č. 2014/02), muselo být žalované zřejmé, že součástí smlouvy jsou obchodní podmínky č. 2015/01, a to z webových stránek, na nichž se účastnila příslušné aukce a na nichž byly účinné obchodní podmínky publikovány. Ve smlouvě pak byla v odkazu na obchodní podmínky uvedena jejich platná webová adresa. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že při srovnání textu obchodních podmínek č. 2015/01 a č. 2014/02 je zřejmé, že povinnost nabyvatele odvézt vytěžené dříví z lesa ve stanovené době po ukončení těžby je stejně formulována v obou znění obchodních podmínek, stejně jako smluvní pokuta, která tuto povinnost utvrzovala.
Odvolací soud uvedl, že bez Bližších informací by žalovaná ani nemohla přikročit k samotné realizaci těžby, neboť dokument (na rozdíl od obecných ustanovení smlouvy a obchodních podmínek) obsahuje již konkrétní, jasné a určité informace, pokyny a povinnosti k těžbě dříví na daném území v určeném čase. Smluvní pokuta byla v Bližších informacích upravena právě s ohledem na specifickou situaci a podmínky těžby (kůrovcová kalamita), které se lišily od poměrů pravidelné těžby. Ujednání o smluvní pokutě tak nemohlo být pro žalovanou překvapivé.
Odvolací soud uzavřel, že na případ nelze aplikovat ustanovení o smlouvách uzavřených adhezním způsobem (§ 1798 a § 1799 o. z.), jak navrhovala žalovaná, neboť žalovaná není slabší smluvní stranou v obchodním vztahu. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaná podle svého vlastního tvrzení na jednání soudu vystupovala ve vztahu jako profesionál, podnikatel v daném oboru, který již úspěšně absolvoval více takových aukcí a po uzavření smlouvy buď sám anebo prostřednictvím subdodavatelů vytěžil cizopasníkem napadené dříví. Odvolací soud proto konstatoval, že mezi účastníky byla prostřednictvím elektronické aukce uzavřena smlouva o dílo podle § 2586 o. z. Žalovaná porušila své smluvní povinnosti, protože neodvezla vytěžené dříví z lesa včas (bod 6.13 smlouvy) a nezpracovala předané kůrovcové dříví včas (čl. II bod 2 písm. a) Bližších informací), a proto je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu sjednanou podle § 2048 o. z.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení pěti otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny.
Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že součástí smlouvy se staly obchodní podmínky č. 2015/01, neboť nebyla splněna obligatorní podmínka inkorporace, a to dostatečně konkrétní odkaz na obchodní podmínky ve smlouvě. Poukázala na to, že smlouva odkazovala na obchodní podmínky č. 2014/02 a verze obchodních podmínek, na které smlouva odkazovala, se lišila od verze obchodních podmínek, které byly ke smlouvě elektronicky přiloženy.
Důležité bylo zodpovězení otázky, která se vztahovala k tomu, zda při zohlednění § 433 odst. 2 o. z. může být podnikatel vystupující v rámci svého podnikání v hospodářském styku s jiným podnikatelem, který je státním podnikem, slabší stranou ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 433 o. z., neboť dospěl k závěru, že žalovaná není slabší smluvní stranou z toho důvodu, že je podnikatelem a profesionálem v oboru.
Dovolatelka poukázala na to, že z předmětného ustanovení nevyplývá, že by slabší smluvní stranou nemohl být i podnikatel. Ve vztahu dvou podnikatelů může být jeden z nich slabší smluvní stranou, a to zejména za situace, kdy slabší podnikatel musel přijmout veškeré smluvní podmínky druhého podnikatele, aniž by měl možnost je jakkoliv změnit. Řešení otázky, zda byla žalovaná v předmětném vztahu slabší smluvní stranou, bylo podle dovolatelky stěžejní pro to, zda bylo v řešené věci namístě aplikovat ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, která zakotvují vyšší nároky na inkorporaci nepřímých smluvních ujednání (§ 1799 o. z.).
Podle dovolatelky dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o tom, že předmětná smlouva nebyla „formulářovou“, ačkoli z dokazování vyplynulo, že smlouva byla připravena pouze žalobcem bez individuálního vyjednávání a byla žalobcem používána opakovaně.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že soudy dospěly k závěru o neaplikovatelnosti právní úpravy adhezních smluv, aniž by se dostatečně zabývaly podmínkami aplikace této úpravy, tj. tím, zda žalovaná byla slabší smluvní stranou (ve smyslu § 433 o. z.) a zároveň zda kontraktace mezi stranami byla adhezní kontraktací ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z, tedy zda základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.
Zároveň soudy dospěly k závěru o nenaplnění podmínek aplikace ustanovení o adhezních smlouvách, aniž by měly dostatek skutkových zjištění rozhodných pro dostatečné posouzení podmínek aplikace právní úpravy adhezních smluv, tj. pro posouzení, zda žalovaná byla či nebyla slabší stranou a zda se v daném případě jednalo o adhezní kontraktaci ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. zák.
Nejvyšší soud rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní věta
Z judikatury plyne, že právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: Jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.
Jestliže kontraktace mezi stranami naplní znaky adhezní kontraktace (§ 1798 odst. 1 o. z.) a adherující strana je zároveň slabší stranou, je třeba úpravu adhezních smluv aplikovat, nehledě na to, zda byl k uzavření smlouvy použit formulář (příp. jiný podobný prostředek).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2021, č.j. 23 Cdo 2351/2021-281
V předmětné soudní věci se jednalo spor vlastníka lesa, kdy byla žalobci uložena pokuta, že vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m3, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem).
Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci“), uložila pokutu ve výši 280.000 Kč.
Žalovaný k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Žaloba - Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn.
Žalobce, který nebyl svojí odborností lesníkem poukazoval na to, že les je možné obhospodařovat formou „bezzásahovosti“, a takto se běžně hospodaří v národních parcích. Žalobce zdůraznil, že výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení jsou důsledkem klimatických změn. Stěžovatel nemůže za šíření kůrovcové kalamity a nebyl svým jednáním jakkoliv schopen ovlivnit podmínky pro působení škodlivých činitelů. Vycházel z nejnovějších poznatků a použil opatření tzv. bezzásahu. Zákon nestanoví taxativní výčet opatření k zabránění výskytu a rozmnožování kůrovce a ohrožení sousedních lesů, které by měl stěžovatel přijmout v případě napadení lesů kůrovcem, nebo jejich prioritizaci. Nemůže proto jít k tíži stěžovatele, že vybral opatření, které se mu jevilo jako logické. Pokud žalovaný požadoval provedení konkrétních opatření, mohl tento požadavek vznést v rámci jednání. Stěžovatele však nelze postihnout za to, že mu nejsou známy žalovaným preferované způsoby ochrany. Městský soud současně neřešil otázku závaznosti doporučení či výzev odborného lesního hospodáře. Stěžovatel má tedy za to, že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty přestupku.
Žalobce rovněž poukazoval na skutečnosti, že pokuta byla vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům uložena jako příliš vysoká. Rovněž soudu předložil podklady o svým majetkových a osobních poměrech. Soud se však těmito nezabýval, a to z důvodu, že měly být předloženy již ve správním řízení.
Městský soud v Praze potvrdil správní rozhodnutí a zamítl žalobu.
Kasační stížnost – Nejvyšší správní soud
Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž poukazoval na skutečnost, že nyl vzat v potaz jeho odborný názor spočívající v bezzásahovosti v péči o les.
Soud konstatoval, že vlastník lesa je vázán lesním zákonem a péči o les by měl vždy konzultovat s odborným lesním hospodářem a být s ním v pravidelném kontaktu. Konkretizaci či individualizaci obecně vymezených opatření pak lze spatřovat právě ve spolupráci s odborným lesním hospodářem, v jeho doporučeních a výzvách. Na tyto opakované výzvy ovšem stěžovatel nereagoval, resp. vůbec je nepřevzal, stejně jako výzvy orgánů státní správy lesů. Sám stěžovatel proto vlastním přístupem zapříčinil, že se neseznámil s preferovaným způsobem ochrany lesa před škůdci. Subjektivní dojem stěžovatele, že učinil veškerá potřebná opatření, není rozhodující. Stěžovatel jako laik v oboru lesnictví měl tím spíše následovat pokyny odborného lesního hospodáře, jehož posláním je zajišťovat vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle příslušných právních předpisů.
Soud tedy neuznal liberační (zprošťující) důvody ohledně spáchaného přestupku.
Soud dal, však žalobci zapravdu ohledně možnosti sporovat výši uložené pokuty následně po ukončení správního řízení, a to v řízení před soudem. Soud v tomto ohledu uzavřel, že ýže v řadě případů se účastník správního řízení necítí být v projednávaném správním řízení vinen, a proto není třeba, aby v tomto řízení poukazoval na výši uložené pokutu a tuto sporoval.
Odmítnutí důkazních návrhů žalobce, kterými chtěl v soudním řízení prokázat svoje majetkové poměry bylo jeho porušením práva. Městský soud pochybil, když provedení těchto důkazů žalobci neumožnil.
Nejvyšší správní soud tedy vrátil věc k novému projednání městskému soudu, a to se závazným právním názorem, že žalobce se přestupku dopustil – jako vlastník lesa zanedbal péči o něj. Soud se však opětovně musí zabývat výší uložené pokuty vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalobce.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, č.j. 1 As 381/2020-43.
V projednávaném případě se jednalo o provedení nezákonné těžby dříví, která ohrozila životní prostředí a v důsledku ní to povede v budoucnu pravděpodobně k jeho následnému poškození. Zadavatelem provedení těžby dříví byla obchodní společnost Městské lesy Volary s.r.o.
Prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla obchodní společnosti - Městské lesy Volary s.r.o., uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za to, že ohrozila životní prostředí v lesích tím, že zadala zhotoviteli PERPERUNA ECO s.r.o. provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž se dopustila správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.
Proti rozhodnutí MŽP podala společnost Městské lesy Volary s.r.o., (žalobce) žalobu k Městskému soudu v Praze a domáhala se zrušení rozhodnutí MŽP (žalovaný).
Žalobce namítal, že těžbu lesních porostů na pozemku p. č. 82 v k. ú. Šimanov na Šumavě sám nevyznačil ani fyzicky neprovedl a že byl fakticky pouze prostředníkem (subobjednatelem, resp. zprostředkovatelem) mezi osobou, která o realizaci těžby na pozemku a o jejím rozsahu rozhodla, a osobou, která těžbu fyzicky realizovala.
Žalobce coby zhotovitel uzavřel smlouvu o dílo s objednatelem, kterou objednal provedení těžby dříví na pozemku p.č. 82 v k.ú. Šimanov na Šumavě harvestorovou technologií s přiblížením na odvozní místo. Objednatel se v ní zavázal „zajistit, aby porosty určené k těžbě dle této smlouvy byly řádně vyznačeny“ a prohlásil, že „těžba je prováděna v souladu s právním řádem ČR a je řádně povolena orgány státní správy“, a že má „k těžbě dle smlouvy potřebné oprávnění“, přičemž objednatel následně vyznačil porosty určené k těžbě.
Poté žalobce uzavřel další smlouvu o dílo, tentokrát coby objednatel, přičemž zhotovitelem byla společnost PERPERUNA ECO s.r.o., která se zavázala k provedení téhož díla, jako žalobce ve smlouvě s prvotním objednatelem (žalobce totiž nedisponoval potřebným strojovým vybavením) s tím, že těžbu provede „odborně a v souladu se závaznými technickými normami stanovenými pro provádění díla“ a bude „dbát, aby svou činností nezpůsobil škody na lesních porostech“. Společnost PERPERUNA ECO s.r.o. následně provedla těžbu v rozsahu smlouvy tj. ve vyznačeném rozsahu. Žalobce nesouhlasil s konstrukcí správních orgánů, že je za vznik škodlivého následku v podobě provedení těžby spoluodpovědný.
Podle žalobce nebyl proveden žádný důkaz ohrožení životního prostředí, když ani v jednom z rozhodnutí správních orgánů nebyla konkrétní podoba ohrožení životního prostředí v dotčených lesích vůbec popsána. Správní orgány věnovaly veškerou pozornost popisu hypotetických škodlivých následků, které na životní prostředí má, nebo může mít vlastní provedení těžby lesních porostů na předmětném pozemku. Bylo tedy povinností správních orgánů zkoumat, jakou konkrétní podobu a intenzitu mělo ohrožení životního prostředí v lesích vyvolané jednáním žalobce, tedy „zadáním provedení vyznačené těžby“, což se nestalo, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Podle žalovaného byl žalobce před podpisem prvotní smlouvy o dílo na místě seznámen s vyznačeným rozsahem těžby, tedy již v této fázi žalobce z titulu své odbornosti a pozice budoucího zhotovitele mohl a měl identifikovat možný rozpor vyznačené těžby s ustanovením § 31 odst. 5 lesního zákona a tento sdělit objednateli. To však žalobce neučinil, přičemž následně zadal provedení těžby bez jakékoli korekce třetímu subjektu. V průběhu faktického provádění těžby, které předtím žalobce coby objednatel zadal třetí osobě, měl žalobce z pozice objednatele možnost provádění díla průběžně kontrolovat a v případě zjištěných vad při jeho provádění požadovat zajištění nápravy a provádění díla řádným způsobem. Ani to však žalobce neučinil.
Podle žalovaného žalobce vystupoval v první řadě v pozici zhotovitele a posléze pak objednatele vůči dalšímu subjektu, přičemž jako takový nemohl rezignovat na plnění veřejnoprávních povinností, mimo jiné provést dílo v souladu s předpisy na ochranu lesa či zadat třetí osobě coby zhotoviteli provedení pouze takového díla, které nebude kogentním ustanovením veřejného práva, zde lesního zákona, odporovat. Jakákoli soukromoprávní ujištění ze strany prvotního objednatele nemohla založit dobrou víru žalobce, neboť z pohledu dodržení norem veřejného práva je nelze považovat za relevantní, svědčily-li povinnosti veřejného práva mimo jiné právě žalobci.
Pro uznání žalobce odpovědným za spáchání daného správního deliktu je podstatné, do jaké míry bylo jeho protiprávní jednání, spočívající v zadání nezákonné těžby, v příčinné souvislosti s následným poškozením lesa a v důsledku pak významného ohrožení lesa. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí dovodil, že tato příčinná souvislost byla prokázána.
Městský soud v Praze
Soud akcentoval, že odpovědnost za správní delikt má objektivní charakter, jde tedy o odpovědnost bez zavinění s možností liberace. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této činnosti použila.
Soud uvedl, že vyznačení stromů bylo fakticky provedeno prvotním objednatelem. Ovšem v situaci, kdy žalobce toto vyznačení bez dalšího v celém rozsahu převzal a zadal provedení těžby dříví společnosti PERPERUNA ECO s.r.o., s tím, že se má tímto vyznačením řídit, pak nezbývá, než považovat jej za vyznačení žalobce, tudíž i jeho pokyn, jenž zakládá jeho deliktní odpovědnost zadavatele těžby dříví ve smyslu dosavadní judikatury.
Soud dodal, že žalobce nebyl v právním slova smyslu zprostředkovatelem mezi prvotním objednatelem a společností PERPERUNA ECO s.r.o., jak se za něj opakovaně prohlašoval, jelikož nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování, ale smlouva o dílo.
Žalobce si s ohledem na svou odbornost musel být vědom toho, že je požadována těžba v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona, a měl si proto u prvotního objednatele vyžádat předložení rozhodnutí dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Soud poznamenal, že přizvání Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů bylo motivováno snahou o přesné zjištění rozsahu nezákonné těžby dříví (zaměření holin a ponechaného žebra), kdy porušení zákona bylo zřejmé již předtím a muselo být zřejmé i žalobci. Mimoto se žalobce nemůže vyhnout své odpovědnosti ani v případě, že by prvotní objednatel porušil svou smluvní povinnost. Toto by však mohlo vést ke vzniku soukromoprávní pohledávky žalobce za ním.
Soud zdůraznil, že v případě ohrožení životního prostředí postačí prokázat, že k budoucímu poškození s nejvyšší pravděpodobností dojde. Napadené a prvostupňové rozhodnutí popisují, v čem byla těžba dříví protiprávní a současně uvádějí, jak je tím ohroženo životní prostředí, tj. jaké budoucí poškození hrozí. Funkce ponechaného žebra je nedostatečná z důvodů jeho šíře a druhu stromů. Byly vytěženy silné stromy a vytvořena nová přibližovací linka. Bude tedy docházet k propadávání žebra působením větru a stávající porost se bude prořeďovat vyvracením stromů (to v době vydání prvostupňového rozhodnutí již potvrzovala zpráva příslušného orgánu státní správy lesů). Po oslabení větrem se otevře cesta k působení biotických činitelů (převážně kůrovec). Lze tak důvodně předpokládat, že dojde k propojení dvou vzniklých holin na jednu o rozloze větší než 1 ha (k propojení již fakticky došlo v nejužším místě ponechaného žebra). Konečně prvostupňový orgán zmínil též zintenzivnění slunečního záření vedoucí ke zvýšenému nebezpečí nežádoucích změn půdotvorného procesu. Z rozsahu a provedení nezákonné těžby dříví, která byla po skutkové stránce prokázána a žalobce ji nezpochybňoval, proto správní orgány mohly dovodit odborný odhad hypotetických škodlivých následků (které na rozdíl od poškození životního prostředí nemohou být ze své povahy postaveny najisto), a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné.
Soud ještě poznamenal, že mu není známo, že by další dva zainteresované subjekty prvotní objednatel a společnost PERPERUNA ECO s.r.o., u nichž byla dle sdělení žalovaného rovněž shledána individuální odpovědnost za správní delikt za předmětnou těžbu lesa, podaly správní žalobu u zdejšího soudu.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.
Za správní delikt je odpovědná osoba (či osoby), jež nedovoleně škodlivě zasáhla do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, nikoli osoba, jíž příslušelo vyžádat si povolení k takovému zásahu, resp. osoba, jež si objednala práce, v jejichž rámci došlo ke škodlivému zásahu. Opačný výklad by totiž vedl k nezákonnému rozšiřování deliktně odpovědných osob a k rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou in dubio pro mitius.“.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2020, č.j. 5 A 33/2016-66.
Žalobce Ing. J. S. byl rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 3. 2018 shledán vinným ohrožením životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Toho se dopustil tím, že:
a) v lesním porostu včas nezpracoval kůrovcem, lýkožroutem smrkovým, napadené stromy o celkovém objemu 62,5 m3 v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a tím umožnil dokončení jeho vývoje a rozšíření do okolních porostů,
b) v zákonné lhůtě nezalesnil holiny v lesním porostu o celkové výměře 0,18 ha a o výměře 0,14 ha, holiny byly zjištěny při kontrole dne 18. 8. 2017 (oba pozemky jsou v k. ú. L.).
V obou případech tak spáchal z nedbalosti přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 63 000 Kč.
Správní orgán I. stupně poté zamítl žádost žalobce o obnovu řízení vedeného správním orgánem I. stupně a ukončeného rozhodnutím, neboť nebyla splněna ani jedna podmínka § 100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. a) nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, a b) nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.
Odvolání žalobce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Žalobce proto podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí.
Žaloba
Žalobce uvedl, že správní orgány zcela ignorovaly „válečný“ stav, který v převážné části ČR v oblasti postižení kůrovcem nastal. Tvrdil, že správní orgány k věci přistupovaly po staru, kdy sice formálně správně správní orgán I. stupně posoudil naplnění formálních znaků přestupku, ale již se nezabýval v kontextu nové skutečnosti tím, zda jednání žalobce vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který by odůvodňoval uložení pokuty.
Právě nové skutečnosti o rozsahu kalamity a jejích dopadech vedly žalobce k podání žádosti o obnovu řízení. Nově objevující se informace koncem roku 2018 a zejména počátkem roku 2019 o rozsahu kalamity na Vysočině byly pro žalobce natolik překvapivé, že si je spojil s nedostatkem dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu, kterému čelil v době, kdy měl bezodkladně odstranit kůrovcem napadené stromy. Právě nedostatek dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu ve spojení s nově se objevujícími informacemi o rozsahu kůrovcové kalamity zakládá dle žalobce novou skutečnost. Teprve v kontextu zjištění rozsahu této kalamity si žalobce dal do souvislosti skutečnost, proč v létě 2017 nemohl zajistit dodavatele pro zpracování dřevní hmoty napadené kůrovcem. Žalobce nedisponoval potřebnou těžkou technikou ani traktorem.
Namítal, že správní orgány neuvedly, o co opírají argumentaci, že nedostatek zpracovatelských kapacit se projevil až v roce 2018, protože na Vysočině (zejména na Třebíčsku) se nedostatek zpracovatelské kapacity projevil již v roce 2017. Les žalobce se nachází v obtížně přístupném a členitém terénu, který je pro zpracovatele dřeva náročnější a nezajímavý pro dodavatele fungující na tržní bázi.
Dále žalobce upozornil na skutečnost, že bylo více ohnisek šíření kůrovce. Tvrzení správního orgánu v prvostupňovém rozhodnutí, podle kterého žalobce umožnil dokončení vývoje kůrovce a jejich rozšíření do okolních prostor je tak rozporné, protože nebere v úvahu skutečnost, že již v době kontroly bylo patrné napadení smrků i na sousedním pozemku.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný shrnul, že sankce byla žalobci uložena za to, že v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 nezpracoval kůrovcem napadené stromy v celkovém objemu 62,5 m3, čímž umožnil dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolních porostů. Za velmi závažnou skutečnost měl žalovaný to, že žalobce umožnil svou nečinností, přes opakovanou výzvu OLH vývoj kůrovce původně ze 7 m3 na 62,5 m3, když nedbal dvou upozornění OLH datovaných 14. 6. 2017 a 19. 7. 2017. Bylo-li by oněch 7 m3 zpracováno včas, nedošlo by k nárůstu na 62,5 m3.
Žalobce byl OLH řádně a včas upozorněn na výskyt kůrovce na svých pozemcích (OLH napadené stromy pro vlastníka označil), současně byl upozorněn na povinnost zalesnit holiny starší 2 let. Padá k tíži žalobce, že s OLH nekomunikoval a jeho upozornění nedbal. Je nevyvratitelnou skutečností, že holiny nebyly v době kontroly inspekce zalesněny, jedna 10, druhá 6 let.
Městský soud v Praze
Soud předně upozornil, že při obnově řízení lze obecně rozlišit dvě etapy. V první etapě správní orgán rozhoduje, zda obnovu řízení povolí, či nikoliv. V rámci této etapy správní orgán posuzuje, zda jsou splněny podmínky § 100 správního řádu umožňující obnovu řízení. V případě, že správní orgán neshledá podmínky pro obnovu řízení, žádost o obnovu řízení zamítne a tím řízení ukončí. Je-li případně posuzována možnost obnovy řízení z moci úřední, řízení o obnově správní orgán vůbec nezahájí. V tomto případě pak již ke druhé etapě nedochází. Naopak za situace, kdy je obnova řízení povolena, pak správní orgán ve druhé etapě rozhoduje podle § 101 a násl. správního řádu v obnoveném řízení, tj. vydává nové rozhodnutí ve věci.
V projednávaném případě byla předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů, která byla vydána v první fázi řízení o obnově, a ve kterém se správní orgány zabývaly splněním podmínek pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předmět správního řízení pak předurčuje předmět soudního přezkumu. Soud je totiž v projednávaném případě oprávněn přezkoumat výlučně závěr správních orgánů, zda byly splněny podmínky pro obnovu řízení, či nikoliv. Pouze a výlučně otázkou splnění podmínek umožňující obnovu řízení podle § 100 správního řádu je tak soud v projednávaném případě oprávněn a zároveň povinen se zabývat.
Soud se naopak nemůže zabývat přezkoumáváním samotného rozhodnutí o přestupku a řízení, které jeho vydání předcházelo. Toto rozhodnutí totiž není předmětem soudního přezkumu, a to ani skrze napadené rozhodnutí. Námitky žalobce směřující do rozhodnutí o přestupku jsou z hlediska soudního přezkumu irelevantní, neboť se nevztahují k předmětu řízení. Jinými slovy nemohou na napadeném rozhodnutí nic změnit.
Soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle kterého nebyly v projednávaném případě splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předně žalobce založil své tvrzení na dvou skutečnostech, a to na existenci kalamitního stavu již v období od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a nemožnosti zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu.
Žalobce však žádnou z uvedených skutečností nikterak nedoložil. V průběhu správního řízení žalobce předložil správnímu orgánu I. stupně soubor novinových článků a televizních vyjádření. Žádný z těchto článků (byť náznakem) neuváděl, že by kůrovcová kalamita zasáhla Vysočinu již v polovině roku 2017. Stejně tak žalobce správnímu orgánu nedoložil svoji snahu zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, respektive neochotu těchto dodavatelů zpracovat dotčenou dřevní hmotu z důvodu své vytíženosti. Žalobce ostatně ani neoznačil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, které oslovil a kteří zakázku žalobce odmítli. Žalobcem uváděné skutečnosti tak zůstaly v rovině obecných tvrzení, které nebyly konkretizovány a ani ničím podloženy.
V této souvislosti soud uvedl, že tvrzení, ve kterém žalobce spatřuje důvody obnovy řízení, nepovažuje za věrohodné. Kdyby v relevantní době kůrovcová kalamita dosáhla na Vysočině rozměrů, které navozuje žalobce, musela by tato skutečnost být žalobci bezpochyby známa. Kůrovcem by byl postižen nejen porost na pozemku žalobce, ale v hojné míře i porosty na sousedních pozemcích a v jeho okolí, respektive v celém okresu Ž.
Stejně tak má soud za to, že za situace, kdyby žalobce oslovil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu a tito by zakázku žalobce odmítli, neomezovalo by se sdělení dodavatelů na prosté odmítnutí zakázky, ale byl by dodavateli sdělen důvod, případně časový horizont, v jakém lze ke zpracování dřeva přistoupit. Zejména však kůrovcová kalamita a s tím spojené masivní zpracovávání dřevní hmoty způsobující nedostatek dodavatelů by musel být patrný i z rozsáhlé činnost těchto dodavatelů v lesích předmětného okresu. I v tomto případě by tak žalobce musel být s rozsáhlým zpracováváním dřeva ze strany dodavatelů, a tedy důvodů jejich nedostatku seznámen.
K poukazu žalobce na majetkové poměry a tvrzení o nepřiměřenosti sankce soud ve shodě s výše uvedeným zopakoval, že tato tvrzení nejsou v projednávaném případě relevantní, neboť rozhodnutí o přestupku není předmětem soudního přezkumu. Ze stejného důvodu nepovažoval soud za relevantní i žalobcem navržené důkazy.
K žádosti žalobce na upuštění od uložené pokuty nebo její snížení soud uvedl, že ji nelze vyhovět. Je tomu tak proto, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci obnovy řízení nikoliv rozhodnutí o přestupku. Nebyl-li napadeným rozhodnutím uložen trest za správní delikt, nemůže soud přistoupit v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. k upuštění nebo snížení uloženého trestu.
Na základě výše uvedených závěrů soud žalobu zamítl pro nedůvodnost podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Účelem obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je výhradně náprava skutkových nesprávností. Obnovu řízení lze povolit, pokud teprve po právní moci rozhodnutí v původním řízení vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nemohl-li je účastník řízení, kterému jsou ku prospěchu, uplatnit již v původním řízení, a to zejména pro jejich dřívější nedostupnost. Jedná se tedy o skutečnosti či důkazy, které účastník řízení znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.01.2022, č.j. 17 A 72/2020-68
Žalobce jako vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem). Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.
Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.
Ve správním řízení byla žalobci uložena pokuta za přestupek podle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, a to za skutek že na pozemcích v katastrálním území Kunčice pod Ondřejníkem a Kozlovice na lesních pozemcích v určitých porostních skupinách neprovedl jako vlastník lesa vytěžení a následnou účinnou sanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým.
Žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uváděl tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, když výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení je důsledkem klimatických změn oproti minulosti (zvyšování sucha a tím i stresových faktorů pro lesní dřeviny, snižování vitality porostů, zvláště smrku ztepilého). Upozornil na šíření kůrovce ve všech lesních porostech i v zahraničí. Tyto problémy jsou natolik závažné, že jejich řešení nelze pouze přenášet na vlastníky lesů, ale je zapotřebí komplexnější postup na úrovni vlády. Žalobce uvedl, že nevytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, když tyto podmínky jsou vytvořeny vlivem klimatických změn.
Dále nesouhlasil se závěrem, že neprováděl včas a dostatečně opatření k předcházení a zabránění působení škodlivých činitelů na les, a v této souvislosti upozornil, že jeho výměra je pouhých 1,68 ha, na něž použil opatření tzv. bezzásahu. Poukázal na to, že podle nejnovějších poznatků lesy napadené kůrovcem se obnoví samy (vysoké procento Národního parku Šumava je ponecháno jako bezzásahová zóna, kdy v horizontu desetiletí by plochy měly činit 50%, a vlastníci těchto lesů za takový postup nejsou sankcionováni). Dále uvedl, že je laikem v oboru lesnictví, a namítl, že mu nebyly známy žalovaným preferované způsoby ochrany, a že povinnost vytěžení a následné asanace stromů nemá oporu v zákoně. V této souvislosti poukázal na čl. 4 Listiny základních práv a svobod a znovu na to, že zákon konkrétní povinnosti vlastníka lesa nevymezuje.
Dále namítl nesprávnou aplikaci správního uvážení při stanovení výše pokuty, kdy zákonná sazba je poměrně vysoká, proto by měla být zvažována všechna kritéria pro stanovení výměry správního trestu podle ust. § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení, konkrétně povaha a závažnost přestupku, polehčující a přitěžující okolnosti. Znovu poukázal na poměrnou nepatrnost výměry jeho pozemků i na to, že je laikem v oboru lesnictví. Žalovaný měl rovněž přihlédnout k majetkovým poměrům fyzické osoby, že zjistí průměrný příjem žalobce, ale vycházel pouze z přehledu nemovitostí, které má ve vlastnictví.
V dané věci Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. září 2020, čj. 6 A 93/2019- 45 tak, že žalobu zamítl.
Po kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021, čj. 1 As 381/2020-43, a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžejní kasační námitce, podle níž městský soud nemohl řádně posoudit, zda je pokuta ve výši 280 000 Kč pro stěžovatele zjevně nepřiměřená, nevycházel-li ze všech hledisek rozhodných pro určení výše pokuty, mezi něž se řadí mj. osobní a majetkové poměry stěžovatele. Městský soud tedy zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, pokud nepřipustil důkazní návrh stěžovatele, kterým chtěl stěžovatel za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.
Po tomto rozsudku soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce sdělil své návrhy na doplnění dokazování týkající se jeho tvrzení o výši uložené pokuty.
Žalobce svým podáním ze dne 29. září 2021 doplnil svou argumentaci následovně. Odkázal na přiznání k dani z příjmů za rok 2018. Dále uvedl, že hodnota pozemků je neúměrná pokutě, že má ve vlastnictví několik nemovitostí, ty jsou zatížené věcnými břemeny, zástavními právy, kdy hodnota nemovitostí může být nižší, než si vyhodnotil správní orgán prvního stupně. Podrobnější argumentaci žalobce týkající se hodnoty jak pozemků, na nichž došlo ke spáchání deliktu, tak ostatních nemovitostí, neprovedl. Dále uvedl, že výše pokuty je nepřiměřená, kdy v obdobných případech byla ukládána pokuta nižší. Obvyklá výše se podle jeho tvrzení pohybovala v řádech tisíců korun českých, v pár případech přesáhla pokuta 100 000 Kč. Aritmetický průměr uložených pokut za tři roky činí 8 000 Kč.
Městský soud v Praze
Soud hodnotil pouze tu část žalobní argumentace, která se týká výše uložené pokuty, přičemž vycházel z doplněného dokazování a doplněných tvrzení žalobce a žalovaného, které učinily po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Soud uvedl, že hodnotí pouze případnou moderaci pokuty, jak mu uložil Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, nikoliv další okolnosti, které již byly hodnoceny v předchozím rozhodnutí, a to s ohledem na majetkové poměry žalobce.
Dále soud vycházel z toho, že žalobce sice nebyl potrestán jako podnikající fyzická osoba, ale jako fyzická osoba, to však nemůže znamenat, že by při hodnocení majetkových poměrů neměl soud přihlížet k tomu majetku, který žalobce užívá a nabyl jako podnikající osoba. I pro účely daňových zákonů se nerozlišuje druh příjmu fyzické osoby (zda se jedná o příjem podnikatele nebo nepodnikatele), ale všechny příjmy mají stejnou váhu a jako takové vstupují do základu daně.
V daném případě soud nedospěl k závěru, že by majetkové poměry žalobce v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla vést k jeho likvidaci či k významnému propadu v jeho životní úrovni. Příjmy, které žalobce přiznává pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby případné zaplacení pokuty ve splátkách neumožňovaly, nejedná se o částku, která by po zaplacení pokuty ohrožovala žalobce na jeho základních životních potřebách, jedná se o běžnou částku příjmu v daném regionu umožňující uspokojování životních potřeb. Při hodnocení majetkové situace žalobce pak je nutné vzít v úvahu jeho další majetkové poměry. Tím jsou jednak nemovitosti žalobce, které vlastní ve značném rozsahu, a jejichž hodnota není zanedbatelná. Jedná se o značnou výměru pozemků a dále stavby, které majetkové poměry žalobce ovlivňují. Další okolností, kterou soud musel při majetkových poměrů hodnotit, byla účast žalobce v obchodních korporacích.
Soud dále zohlednil dlouhodobou nečinnost žalobce při péči o lesní porosty na pozemcích. Pokud žalobce dlouhodobě tyto pozemky vlastní a na těchto pozemcích jsou lesní porosty, musí být srozuměn s tím, že toto vlastnictví s sebou nese i povinnosti při údržbě těchto lesních porostů. Soud vzal v úvahu i nespolupráci s odborným lesním hospodářem a to, že nereflektoval na jeho opakované písemné výzvy a také délku doby, kdy trvalo protiprávní jednání.
Soud uzavřel, že nedospěl k závěru, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a konstatoval, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).
Právní věta
Majetkové poměry pachatele jsou jednou z okolností významných pro určení individuální výše pokuty, včetně požadavku na její nelikvidační výši. Samotné majetkové poměry bez dalšího automaticky nevedou k uložení nižšího trestu, vedou však k individualizaci uloženého trestu tak, aby trest splnil své funkce.
Soud přitom při výkonu moderačního práva zkoumá, „zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.
Obviněný může v řízení o správní žalobě předkládat jakékoliv důkazy prokazující jeho majetkové a osobní poměry, kterými se snaží prokázat důvody pro moderaci pokuty, ačkoliv tyto skutečnosti nejsou obsaženy v původním správním spisu. Správní soud rozhodující o žalobě je pak povinen tyto zhodnotit a zohlednit v rámci rozhodování o tom, zda bude výši pokuty moderovat, či nikoliv.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.01.2022, č.j. 6 A 93/2019-101
V projednávané věci byl veden spor o územní plán, který předpokládal vykácení části hospodářského lesa a změnu funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy pro bydlení. Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy“ nebo „územní plán“). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech a na ni navazující plocha P21 se způsobem využití zeleň soukromá ZS (s definovaným využitím jako zahrady pro navrhovanou zástavbu a zachování části remízu.
S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel - LESOBOR, spolek, který je environmentálním spolkem, jehož účelem je mj. trvalé úsilí o zachování borových lesů a veřejné zeleně v původním rozsahu na území města Vracova. Navrhovatel - LESOBOR, spolek proto podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21.
Krajský soud
Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil. Soud předně uvedl, že navrhovatel osvědčil svoji aktivní legitimaci k podání daného návrhu. Podle § 101a odst. 1 věta prvá s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech daným opatřením obecné povahy zkrácen. Za takové zkrácení se přitom obecně považuje také dotčení práva členů spolku na příznivé životní prostředí. Právě takové dotčení navrhovatel tvrdil. Na tom nic nemění názor odpůrce, že navrhovatel nechrání veřejné, nýbrž soukromé zájmy. K odmítnutí návrhu nemůže vést ani skutečnost, že navrhovatel byl aktivní v procesu přijímání předmětného územního plánu (podal proti návrhu územního plánu námitku).
Krajský soud v rozsudku výslovně uvedl, že obce při schvalování územního plánu obecně disponují širokou mírou uvážení. Taktéž zdůraznil, že úkolem soudu při přezkumu územního plánu je pouze posoudit, zda řešení zvolené obcí nevybočuje z mantinelů daných zákonnými pravidly či ústavními právy dotčených subjektů, a nikoliv to, zda je určité uspořádání území vhodnější, účelnější a podobně. Uvedenými zásadami se pak krajský soud i řídil. Nezabýval se tím, zda by na dané ploše bylo dle jeho názoru vhodnější vymezit tu či jinou plochu, ale tím, zda stěžovatel při vymezení dané plochy postupoval v souladu se zákonem a v souladu se zásadou proporcionality.
K věcnému posouzení návrhu pak krajský soud uvedl, že vzhledem k existenci veřejného zájmu na zachování lesních porostů, je změna funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný veřejný (tj. i významný obecný) zájem. Za takový zájem však nelze považovat odpůrcem akcentovaný zájem na hospodárném uspořádání území a na vytvoření zastavitelné plochy v návaznosti na doplnění stávající zástavby a využití existující infrastruktury.
V posuzované věci veřejným zájmem převažujícím nad zájmem na zachování lesa není ani zájem na uspokojování bytových potřeb občanů odpůrce. Taková potřeba nebyla jednak v odůvodnění územního plánu uvedena, a jednak tato potřeba bude uspokojena i při vynětí plochy P2 ze zastavitelných ploch (dle textové části územního plánu je očekávána potřeba stanovit nové plochy pro 200 bytů; územní plán vymezil nové plochy bydlení pro 227 až 242 bytů; na ploše P2 má být přitom umístěno pouze 9 bytů). Nad zájmem na zachování lesa přitom dle krajského soudu nemůže převážit ani soukromý zájem vlastníků pozemků nacházejících se v ploše P2. Rozhodné není ani to, že se jedná o hospodářský les na hranici mýtního věku. Případné vymýcení lesa totiž zakládá povinnost jej obnovit. Soud akcentoval i fakt, že odpůrce plochu P2 do územního plánu zařadil, i přes to, že odbor životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ve svém stanovisku ze dne 29. 11. 2018, č. j. JMK 155331/2018, stanovil požadavek na vyloučení dané plochy z důvodu negativního dopadu na krajinný ráz a na les jako environmentálně cenný prvek. Na základě uvedeného soud uzavřel, že 1) napadená část územního plánu je v rozporu se zákonem, neboť deklarovaný účel změny využití plochy P2 nepřeváží nad veřejným zájmem na zachování lesa a sledovaný cíl bylo lze dosáhnout i alternativně a že 2) napadená část územního plánu je v rozporu s požadavkem proporcionality, neboť deklarované i skutečné důvody pro změnu využití plochy P2 jsou s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu ve zjevném nepoměru k veřejnému zájmu na zachování lesa. Soud proto zrušil územní plán v části vymezující plochu P2 a dále v části vymezující navazující plochu P21, neboť regulace této plochy byla přímo navázána na regulaci plochy P2 (mělo se jednat o „pozemky zeleně zahrad rodinných domů“).
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud (NSS) se s krajským soudem ztotožnil s věcným posouzením důvodnosti návrhu. Dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21).
Krajský soud podle NSS zcela správně na základě znění zákona č. 289/1995 Sb., o lesích dovodil, že je dán veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa. Návazně pak krajský soud správně uzavřel, že vzhledem k tomuto veřejnému zájmu je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.
Tvrzení stěžovatele, že požadavek na hospodárnost využití území je uveden v Politice územního rozvoje a v Zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje, neznamená, že by se mělo automaticky jednat o zájem převažující vždy nad zájmem na zachování lesních porostů. Naopak, skutečnost, že daný zájem je obsažen v nadřazené územně plánovací dokumentaci, svědčí o tom, že se jedná o obecnější požadavek územního plánování.
Na správnosti závěrů krajského soudu pak nic nemění ani skutečnost, že poblíž plochy P2 se má nacházet jiný kompaktní lesní porost. Existence lesa, nacházejícího se ve stejné lokalitě, nemůže sama o sobě představovat zákonný podklad pro změnu funkčního využití umožňující odstranění jiného lesního porostu. Oprávněnost změny funkčního využití pak sama o sobě nemůže založit ani skutečnost, že v nové ploše P2 byla určena maximální zastavěnost na 35 %. Zásadní je, že územní plán změnil funkční využití dané plochy, čímž návazně umožnil odstranění lesního porostu a zasažení veřejného zájmu na zachování tohoto porostu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že postup krajského soudu odpovídá algoritmu přezkumu územních plánů. Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Krajský soud tedy nepřekročil mantinely soudního přezkumu územních plánů a ani nezasáhl do práva stěžovatele na samosprávné uspořádání si vlastních vztahů (na tom nic nemění ani skutečnost, že pro schválení územního plánu hlasovali všichni zastupitelé stěžovatele).
Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek krajského soudu i co se týče námitek stěžovatele týkajících se krajinného rázu. V rozsudku krajský soud připomněl, že les je významným krajinným prvkem přímo ze zákona [viz § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů]. Dodal pak, že předmětný les je významným prvkem krajinného rázu pro dané území i dle mapových podkladů. Uvedenou argumentaci soudu stěžovatel opět konkrétně nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud tedy kasační námitky neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, podle soudu, nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Nejvyšší správní soud dodal, že neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit.
Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl na základě oprávnění stanoveného v § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
Právní věta
S ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem).
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2022, sp. zn. 7 As 347/2021