Žalobkyně M.R. získala pozemek, který se stal lesním pozemkem v rámci komplexních pozemkových úprav v roce 2010, ačkoliv na něm nerostl žádný trvalý lesní porost a ve skutečnosti stále pouze trvalý travní porost. Podáním správnímu orgánu I. stupně dne 15. 1. 2020 žalobkyně navrhla, aby správní orgán zahájil řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona ve vztahu k předmětnému pozemku a určil, že pozemek není určený k plnění funkce lesa.
Tvrdila, že se pozemek stal lesním pozemkem „jen v důsledku pouhého administrativního úkonu (schválení pozemkových úprav)“ bez ohledu na skutečný stav pozemku (trvalý travní porost) a vytváří tak rozpor evidenčního a skutečného stavu. K tomuto podání doložila vyjádření předchozích vlastníků předmětného pozemku v době pozemkových úprav (svého otce a bratra), v nichž se otec vyjádřil k průběhu pozemkových úprav, při jejichž realizaci sice dal výslovný souhlas s převodem předmětného pozemku na kulturu trvalého lesního porostu, ale považoval je za iracionální řešení. Bratr, jako další vlastník předmětného pozemku, podal v době dokončení pozemkových úprav a jejich zápisu do katastru nemovitostí vyjádření k jejich průběhu a postup zpracovatele návrhu pozemkových úprav hodnotil jako pochybný a neracionální ve vztahu k předmětnému pozemku.
Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020 správní orgán I. stupně stanovil, že předmětný pozemek XA je pozemek určený k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek. Správní orgán I. stupně upozornil žalobkyni, že předmětný pozemek je evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), a proto je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona. Správní orgán I. stupně rozhodl, že předmětný pozemek je PUPFL ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona – lesní pozemek je schopen plnit funkce lesa a lze jej využívat pro lesnické hospodaření. Současný stav na pozemku není v rozporu se stavem evidenčním, protože na pozemku platí až do konce roku 2020 prodloužená lhůta pro zalesnění a bezlesí zde je připuštěné do 31. 12. 2020. Žalobkyně tak má stále dostatečný prostor pro realizaci zalesnění, a tím splnění své zákonné povinnosti.
Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný - Krajský úřad Libereckého kraje a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Semily (dále jen „správní orgán I. stupně“). Řízení před správním orgánem I. stupně označil „za vedené na vysoké úrovni, rozhodování i úvahy na jeho podporu za správně a věcně vedené“ a proto napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.
Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí a jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné.
Dle žalobkyně se žalovaný nezabýval jejími v odvolání uvedenými věcnými a právními argumenty a v rozporu s § 68 ve spojení s § 93 odst. 1 s. ř. se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Nezodpověděl zejména a) proč i podle odvolacího orgánu, pokud jde o pozemek p. č. XA, není možno rozhodnout v pochybnostech podle § 3 odst. 3 lesního zákona, ale je možno odejmout ho trvale z plnění funkcí lesa podle § 13 a násl. téhož zákona, b) zda se žalovaný rovněž domnívá, že odborný lesní hospodář svým vyjádřením k předmětu řízení porušil ustanovení § 52 lesního zákona, c) jaký je názor žalovaného na zásadní námitku žalobkyně, že ona, coby vlastník předmětného pozemku, má právo rozhodnout o způsobu využití svého pozemku a že vlastnické právo nelze bez dalšího poměřovat s principem legality veřejné moci.
Zdůraznila, že ona souhlas k pozemkovým úpravám nedala a společně s rodinou provozující zemědělskou výrobu potřebuje každý pozemek využitelný k pastvě či produkci píce. Ke změně druhu pozemku v rámci pozemkových úprav došlo již před více než 10 lety a po celou dobu je předmětný pozemek využíván v souladu s jeho předchozí kulturou jako zemědělský pozemek - trvalý travní porost a má zájem jej takto využívat i nadále, a proto dosud nepodnikla žádné kroky směřující k zalesnění.
Žalovaný- Krajský úřad Libereckého kraje vyjádřil své přesvědčení, že se jedná o PUPFL s tím, že za zásadní důkaz považuje vykonatelnou a pravomocnou soustavu rozhodnutí (rozhodnutí č. 4/09 Pozemkového úřadu Semily, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí č. 2/10 Pozemkového úřadu Semily čj. PÚ/351/10-202.2/KPÚ7 ze dne 4. 5. 2010). Zdánlivá pochybnost je vyvolána pouze tím, že žalobkyně neplní povinnosti vlastníka lesa, což potvrdil i dopis Ministerstva zemědělství, jímž bylo sděleno, že neshledalo důvody pro přezkum žalovaného rozhodnutí.
Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým částem žaloby dle jejího členění, tedy, že pozemek má charakter trvalého travního porostu, protože jej žalobkyně užívá v rozporu se zákonem. Zkonstatoval rozdíl mezi řízením v pochybnostech a řízením o odnětí PUPFL co do účinků rozhodnutí z řízení vycházejících a zhodnotil otázku případného povolení odnětí PUPFL, otázku porušení § 52 zákona o lesích odborným lesním hospodářem a rovněž otázku, že žalobkyně nebyla vlastníkem předmětného pozemku v době pozemkových úprav, a proto nedala se změnou druhu pozemku souhlas, pro posouzení předmětného případu jako irelevantní. Relevantní naopak je pouze věcný a právní stav předmětného pozemku.
Krajský soud
Krajský soud zohlednil zejména to, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek a v tomto celku jsou obsaženy odpovědi na všechny (i odvolací) námitky žalobkyně, neshledal důvodnou žalobní námitku, v níž žalovanému vytýká, že se nevyjádřil ke všem jejím odvolacím námitkám a že pouze bez dalšího přejal názor prvostupňového správního orgánu.
Krajský soud zdůraznil úpravu podle lesního zákona § 3 odst. 3, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Státní správu lesů vykonávají dle § 47 odst. 1 lesního zákona a) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, b) kraje, c) stavební úřady, d) ministerstvo. A dle následujícího § 38 odst. 1 písm. a) jsou to právě obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které rozhodují o pochybnostech, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa (§ 3 odst. 3).
Soud přisvědčil správním orgánům, že faktický stav předmětného pozemku (tedy to, že pozemek nebyl v předmětné době rozhodování správních orgánů zalesněn), je pouze výsledkem schválení výjimky z povinnosti vlastníka pozemku pozemek zalesnit v souladu s lesním zákonem. Rovněž žalobkyní ani žalovaným nezpochybněný vznik pozemku, coby pozemku lesního, v pozemkových úpravách, s nimiž tehdejší vlastník pozemku vyslovil souhlas, prokazuje, že formální stav pozemku zde byl nastolen po právu a není žádnou chybou. Skutečnost, že je tento formální stav pozemku v rozporu se stavem faktickým a pozemek je v rozporu s materiální definicí v lesním zákoně bez lesního porostu, byla v době rozhodování správních orgánů pouze rozporem dočasným (až do vypršení platnosti výše uvedené výjimky z povinnosti zalesnit) a v žádném případě takový stav nemůže založit důvod vzniku pochybnosti o druhu pozemku ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o lesích. Okamžikem, kdy uplyne čas stanovený v rozhodnutí o udělení výjimky pro zalesnění předmětného pozemku, se stane faktický stav pozemku protiprávním a jako takovému mu nelze přiznat právní ochranu
Soud uvedl, že stejně tak jako není možné změnit druh pozemku (resp. vyvolat pochybnost o druhu pozemku) neoprávněným vykácením lesního pozemku, není možné změnit druh pozemku ani neoprávněným nezalesněním pozemku, který vznikl se souhlasem vlastníka v rámci komplexních pozemkových úprav jako lesní pozemek.
Krajský soud souhlasil se závěry správních orgánů, že odborný lesní hospodář skutečně není orgánem jakkoliv rozhodujícím v řízení v pochybnostech. Skutečnost, že souhlasí se změnou druhu pozemku, není schopno vyvolat konstitutivní právní účinky a ani řízení v pochybnostech jako takové žádné konstitutivní účinky co do změny druhu pozemku založit nemůže.
Podle soudu není smyslem a účelem zákona o lesích dovolit, aby vlastník lesního pozemku pouze na základě faktického užívání lesního pozemku jinak, než zákon o lesích předvídá a dovolí, docílil vytvoření takových zákonem předvídaných pochybností, které by umožnily vynětí daného pozemku z kategorie lesního pozemku za užití řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 3 lesního zákona.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s., neboť neshledal namítané vady správního řízení, ani namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Právní věta
- Lesní zákon v § 3 odst. 3 upravuje, že v pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa však neslouží k tomu, aby tento správní orgán kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout pouze rozhodnutím o odnětí pozemků z plnění funkcí lesa ( 15 a násl. lesního zákona). Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutím, jehož účelem je autoritativní konstatování stavu jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní stav pozemků.
- Pokud je předmětný pozemek evidovaný jako pozemek lesní (PUPFL), je jak vlastník, tak uživatel pozemku povinen dodržovat ustanovení lesního zákona.
V případě, že vlastník nechce užívat pozemek k funkci lesa, musí postupovat v souladu s lesním zákonem, tedy buď žádat o trvalé odnětí pozemku z funkce lesa anebo případně žádat o omezení využívání pozemku pro plnění funkcí lesa v souladu s § 15 a § 16 lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.2021, sp. zn. 30 As 56/2020
V projednávaném případě byly řešeny dva přestupky dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. První přestupek se týkal pokácení dvou lip, pro které nebylo vydáno povolení ke kácení příslušnými orgány ochrany přírody.
Druhý přestupek se týkal pokácení sedm kusů dřevin, které byly biotopem zvlášť chráněných druhů živočichů páchník hnědý (Osmoderma eremita) a kovařík rezavý (Elater ferrugineus), a to aniž byla vydána výjimka ze zákazů u zvláště chráněných živočichů podle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím nedovoleně zasáhl do přirozeného vývoje zvlášť chráněných druhů živočichů.
Česká inspekce životního prostředí (dále též „ČIŽP“ nebo „správní orgán 1. stupně“) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2018 č.j. ČIŽP/42/2018/8450 uložila žalobci za toto protiprávní jednání pokutu ve výši 200.000 Kč dle ust. § 88 odst. 1 c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Žalobce se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), to ale odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
Rozhodnutí MŽP napadl žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.
Žaloba
Žalobce u přestupku č. 1 namítal, že se jej nedopustil, neboť při kácení dvou lip jednal zcela v souladu s právními předpisy. Objasnil, že o pokácení obou lip rozhodl odpovědný pracovník žalobce společně s arboristou zhotovitele za situace, kdy jejich stavem byl zřejmě a bezprostředně ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu na frekventované komunikaci a hrozila škoda značného rozsahu v případě pádu těchto stromů. Obě předmětné lípy byly odpovědným pracovníkem žalobce a arboristou shodně vyhodnoceny jako vysoce rizikové, a to jak na místě, tak podle dendrologického hodnocení. Na kácení zjevně existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného a protiprávního stavu, což nepopírá ani žalovaný. Jiná odpovědná a zákonná varianta řešení akutní a nebezpečné situace, která by odvrátila bezprostřední hrozbu pádem, zlomem nebo např. vývratem stromů na vozovku, než jejich okamžité pokácení, podle žalobce neexistovala.
Za situace, kdy stromy ve stejné lokalitě samovolně hromadně padaly, nebylo možné řešit týdny administrativní povolení. Odpovědný pracovník žalobce byl na místě povinen učinit vše pro to, aby nebyl ohrožen život a zdraví účastníků silničního provozu, a aby nebyl narušován veřejný pořádek. V opačném případě by porušil své zákonné povinnosti a veškerou odpovědnost za případně způsobené škody na zdraví, majetku, vč. odpovědnosti trestní, by nesl sám.
Žalobce byl tak přesvědčen o nezbytnosti upřednostnění veřejného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, na ochraně života a zdraví, a nutnosti rizikové dřeviny v souladu s ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny pokácet. Vykácením stromů bylo odvráceno bezprostřední nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným zákonem a tímto jednáním nebyl způsoben stejně závažný následek než ten, který hrozil (smrt osob, škoda na majetku velkého rozsahu). Žalobce dále namítal, že neporušil ani povinnost oznámit provedení kácení obou lip orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Učinil tak ústně, dodatečně z opatrnosti dne 18. 10. 2018 i písemně.
K přestupku č. 2 žalobce namítal, že není osobou odpovědnou ze spáchání přestupku dle ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nebyl subjektem, který kácení podle pravomocného povolení provedl. Žalobce vzhledem k rizikovému stavu stromů v dané lokalitě vypsal zadávací řízení na zakázku malého rozsahu. Rozsah kácení v zadávacím řízení zcela odpovídal pravomocnému povolení ke kácení. Samotnou činnost kácení pak zcela v rámci pravomocného povolení vykonal profesionál v oboru vzešlý ze zadávacího řízení na veřejnou zakázku.
Žalobce také argumentoval judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 9.12. 2011 č.j. 2 As 26/2010-98, rozsudek ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1 As 87/2012-40), dle které nenese sankční odpovědnost ten, kdo měl, coby investor, povinnost obstarat příslušné souhlasy a povolení, ale ten, kdo na základě smluvního vztahu s ním posuzované činnosti fakticky prováděl. Dle soudu „profesionál“ musí počítat při své činnosti s možností zásahů do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny a musí být obeznámen s platnou úpravou, je proto na něm, aby se případně sám informoval u příslušného orgánu ochrany přírody o tom, zda bylo příslušné povolení vydáno atp. Pokud tak neučinil a spoléhal na to, že zadavatel veřejné zakázky měl vyřešena všechna veřejnoprávní povolení, nemůže tuto situaci hojit před správními soudy. V daném případě není sporné, že samotné provádění kácení dřevin prováděla osoba odlišná od žalobce, a to profesionál v oboru.
Žalobce dále uvedl, že v daném případě kmeny stromů, které byly Agenturou ochrany přírody a krajiny označeny jako možný či reálný biotop páchníka, nebyly zničeny, žalobce se zhotovitelem a ve spolupráci s Inspekcí tyto kmeny přemístili na vhodnou určenou lokalitu pro dokončení vývoje zvláště chráněných druhů brouků. Tím bylo zamezeno ztrátám jedinců daných zvláště chráněných druhů a současně fakticky dosaženo řešení nastíněného žalovaným.
Žalobce také namítal, že při hodnocení materiální stránky přestupku nebylo dostatečně zohledněno, že kácení dotčených dřevin rostoucích mimo les bylo prováděno na základě pravomocných rozhodnutí o povolení kácení dřevin, kácení bylo provedeno z důvodu zajištění bezpečnosti silničního provozu a na kácení existoval veřejný zájem na odstranění nebezpečného stavu.
Městský soud v Praze
Městský soud zmínil, že v řízení o správní žalobě nemůže zabývat námitkami, které žalobce uplatnil v rozkladu podaném ve správním řízení, byť i na ně v žalobě sumárně odkázal. Je třeba, aby žalobce tvrzené důvody nezákonnosti v žalobě explicitně uvedl. To je zákonnou náležitostí žaloby a jen tímto způsobem mohou být vymezeny hranice soudního přezkumu zákonnosti aktu. Dosud uplatněná podání žalobce v projednávané věci směřovala proti kontrolním zjištěním a proti prvostupňovému rozhodnutí Inspekce, žaloba naproti tomu napadá rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí o odvolání žalobce. Tvrzené důvody nezákonnosti je proto třeba v žalobě výslovně uvést, nepostačí pouze odkázat na námitky dosud vznesené a učinit je „součástí žaloby“. Pokud žalobce konkrétní námitky v žalobě výslovně neuvedl, nemůže je městský soud vypořádat.
Městský soud se nejprve vyjádřil k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí i ČIŽP v prvostupňovém rozhodnutí odpovídajícím způsobem předestřeli své úvahy a vysvětlili, proč dospěli k vyřčeným závěrům o naplnění skutkové podstaty obou přestupků. Správní orgány konkrétně uváděly, jaké důkazy prováděly, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, vypořádaly se též se všemi podstatnými odvolacími námitkami.
Soud vyšel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a je zdokumentován i ve správním spise, že žalobce předmětné dřeviny v rozhodném období pokácel bez vydaného povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Dospěl k závěru, že v daném případě předpoklady pro postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona splněny nebyly, neboť nebyla tvrzena, potažmo prokázána, zřejmost a bezprostřednost ohrožení života či zdraví nebo hrozby škody značného rozsahu. Žalobce stav dřevin blíže nespecifikoval a ani důkazy prokazující stav dřevin nepředložil. Z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení přitom nevyplývá, že by stav dřevin byl takový, aby zřejmě a bezprostředně hrozil jejich pád.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, po provedeném odborném posouzení zjištění získaných na základě rozhodnutí o neudělení povolení k pokácení obou předmětných dřevin, dospěl k závěru, že dřeviny byly před kácením v poměrně špatném stavu, avšak ne natolik, aby byl odůvodněn postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal průběh správního řízení i skutková zjištění, která podrobil právnímu hodnocení. Soud se s úvahami žalovaného shodl, v podrobnostech na ně odkázal a dodal, že k postupu dle ust. § 8 odst. 4 zákona je třeba přistoupit tehdy, jedná-li se o stav, kdy hrozí akutní nebezpečí z prodlení a nelze čekat na vydání povolení ke kácení dle 1 odstavce.
V daném případě ze správního spisu nevyplynulo, že by se jednalo o situaci vykazující v době kácení dřevin takovou bezprostřední hrozbu. Vzhledem k tomu, že v době probíhajícího správního řízení pokácené dřeviny již neexistovaly, nebylo možné objektivně určit, zda splňovaly předpoklady pro postup dle ust. § 8 odst. 4 zákona, neboť žalobce pro své tvrzení, že předpoklady naplněny byly, nepředložil žádný důkaz.
Soud shrnul, že žalobce sice tvrdil, že stromy pokácel z bezpečnostních důvodů, neboť se nejevily jako bezpečné, avšak neuvedl žádné skutečnosti svědčící o okamžité hrozbě vzniku škody na zákonem chráněných hodnotách dle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, pro které nebylo možné pokácení odložit. Pokud by stav dřevin postup podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňoval, musel by žalobce v tom případě prokázat havarijní stav každého jednotlivého kusu před samotným kácením. Žalobce však žádný takový důkaz z doby bezprostředně předcházející kácení nepředložil. Pokácení stromů bez předchozího povolení podle citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody je krajním řešením, tudíž ani okolnost, že v lokalitě došlo k pádu jiných stromů, nemůže být sama o sobě důvodem pro závěr o nutnosti pokácet dřeviny bez povolení. Rozhodující je totiž pouze jejich stav. Pokácením dřevin tedy žalobce znemožnil kontrolnímu orgánu předem vyhodnotit zásah a posoudit závažnost důvodů pro kácení.
Soud dále uvedl, že také odpovědnost vznikající na základě ust. § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny je odpovědností objektivní; obdobně je tomu ostatně i v případě deliktní odpovědnosti právnických osob a jim naroveň postavených fyzických osob při výkonu podnikání, vznikající na základě řady dalších předpisů z oblasti správního práva. Jestliže je odpovědnost za určitý delikt objektivní, pak se jedná o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Příčinná souvislost je vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Ve shodě s doktrínou je přitom jednání příčinou následku pouze tehdy, jestliže by následek bez tohoto jednání nenastal buď vůbec, anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal.
V posuzované věci z obsahu správního spisu vyplynulo, že na pokácení předmětných sedmi lip bez předchozího opatření výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů se podílel nejen zhotovitel, tj. společnost, jejíž zaměstnanci činnost fakticky vykonali, ale podílel se na ní též žalobce.
Jednání žalobce lze vysledovat již v samotném podání žádosti o povolení kácení předmětných stromů. Tím žalobce de facto určil objekt budoucího škodního zásahu. Poté, co bylo rozhodnutí o kácení k žádosti žalobce vydáno, spočívalo jednání žalobce v objednání vlastního kácení, v přítomnosti a podílení se zaměstnance žalobce na označení předmětných stromů jako stromů určených ke kácení dle vydaného povolení, v kontrole průběhu kácení na místě a v bezvýhradném převzetí objednaného díla.
Podle soudu byl žalobce v minulosti vyrozuměn o výskytu předmětného zvláště chráněného druhu v dané lokalitě (viz vyjádření Biologického centra AV ČR, Entomologického ústavu, ze dne 20. 7. 2018). Tímto jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu vytčeného přestupku, jejímž znakem je i následek, ke kterému došlo, tedy pokácení sedmi lip, které byly sídlem zvláště chráněného druhu páchníka hnědého a jedna z nich byla také sídlem zvláště chráněného druhu kovaříka rezavého. Městský soud dále k odpovědnosti žalobce připomněl, že výjimka dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah (zde pokácení sedmi lip), přičemž v posuzovaném případě žalobce takovým subjektem byl, což vyplývá ze skutečnosti, že právě žalobce podal žádost o povolení kácení předmětných lip.
Soud uvedl, že veřejný zájem spočívající v zajištění bezpečnosti silničního provozu bylo s nejvyšší pravděpodobností možné zajistit i při současném zajištění ochrany zvlášť ohrožených druhů brouků, neboť bylo možné zajistit bezpečnost okolí předmětných dřevin například jejich ořezem na torzo, případně alespoň ponecháním kmenů na místě, což je řešení pro ochranu obou zvlášť ohrožených druhů výhodnější. I přes udělení povolení ke kácení a existenci veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu tedy soud považuje jednání spočívající v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky za jednání se závažným následkem pro zvláště chráněný druh.
Vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Právní věta
Podle ust. § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Existence povolení ke kácení dřevin a existence veřejného zájmu na kácení dřevin (zajištění bezpečnosti silničního provozu) nejsou okolnostmi, které by mohly snížit společenskou nebezpečnost jednání, spočívajícího v pokácení stromů bez vyžádání si příslušné výjimky ze zákazů u zvláště chráněných živočichů dle ust. § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, která je udělována na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah.
Vzhledem k tomu, že odpovědnost za přestupek ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny je objektivní, tak otázka zavinění, tedy úmyslu, se v řízení vůbec nezkoumá. Jedná se o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Zkoumá se zejména naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020
Prvostupňovým rozhodnutím orgánu státní správy lesů byl žalobce K. M. uznán vinným ze spáchání trvajícího přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že nejméně od září 2017 na lesním pozemku o ploše cca 100 m2 na různých místech postupně zrealizoval nepovolenou přestavbu rekreační chaty včetně jejího rozšíření. Vybudoval doplňkovou stavbu s venkovním krbem a navazujícím zastřešeným venkovním posezením, vyzděné jezírko a rozsáhlé vydlážděné chodníky a další plochy, u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník.
Částečně omezil volný vstup veřejnosti do lesa. To učinil bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemků určených k plnění k funkci lesa. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 33 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.
Žalobce K. M. se proti rozhodnutí prvostupňového orgánu odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten se však ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, které potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobce K. M. žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě uvedl že správní orgány nerespektovaly zásady uvedené v § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Vůbec, podle žalobce, nehodnotily, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány k rekreačním účelům, což se týká celé lokality kolem řeky K. a okolních pozemků. O této skutečnosti mají správní orgány povědomí, neboť podle Lesních hospodářských osnov Černošice, z. o. Zbraslav, které jsou součástí správního spisu, jsou pozemky vedeny jako „zahrada s chatkou – oploceno, parková úprava.
Proti tomuto pokojnému stavu správní orgány zprvu ničeho nenamítaly a to ani na sousedních pozemcích. V tomto ohledu tak nelze hodnotit jako protiprávní jednání ta, která jsou žalobci kladena za vinu, protože jsou v souladu s pokojným stavem a jsou jinde akceptována. Žalobce se tak zaviněně nedopustil zejména toho, že u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník a omezuje volný vstup veřejnosti do lesa.
Žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný klade k tíži žalobci, že nezpochybňoval podklady obsažené ve správním spisu, žalobce uvádí, že jsou správní orgány povinny postupovat z moci úřední tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány tak měly provést další důkazy, zejména ve vztahu k rekonstrukci chaty a přístupu na pozemek.
Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně a nepřesvědčivě zvážil sankci, která byla žalobci uložena. Správní orgán I. stupně vycházel z toho, že žalobce není studentem denního studia, přestože má žalobce za to, že byl prokázán opak.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně uvedl, že žalobní body kopírovaly odvolací námitky. S ohledem na závaznost druhu pozemku uvedeného v evidenci je nesporné, že oba pozemky jsou lesem. K údajnému pokojnému stavu správní orgány zjistily, že původní chata o výměře pozemku 27 m2 stojí nyní mimo původní pozemek a podle žádosti, kterou žalobce podal k zahájení řízení o odstranění chaty, nová chata zabírá zastavenou plochu 79,8 m2. Správní orgán I. stupně přesně popsal stavby, které zasahují do funkce lesa a porušují zákon. Sankce je uložena za nevratné odnětí lesa nepovolenými stavebními úpravami, nikoli za užívání k rekreaci.
Krajský soud v Praze
Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Správní orgán I. stupně oznámil žalobci zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona. Během ústního jednání dne 13. 2. 2019 podal žalobce výpověď. Do protokolu uvedl, že během jara 2017 došlo k sesuvu zvětralého materiálu ze skal na jeho pozemky a sesuv poškodil i stávající chatu. Do měsíce přistoupil k opravě chaty. Došlo k její rekonstrukci a k nezbytným zásahům do nosných konstrukcí. Zával poškodil i dva vedlejší objekty, které rovněž zrekonstruoval. Díky závalu vznikla vedle chaty díra, do které natekla voda z výše položeného pramene. Terén upravil tak, aby nedocházelo k dalšímu ohrožování chaty vodou. V návaznosti na zával provedl úpravy v souladu s předchozím pokojným stavem. Vstup na pozemek byl vždy omezen lokálními podmínkami, tj. řekou a skálou. Žalobce doplnil, že nečinil žádné překážky ke vstupu na pozemky. Ve vztahu k rozporu umístění původní chaty uvedl, že vše činil se záměrem na nezasahování do lesních pozemků nad rámec dlouhodobého pokojného stavu. Žalobce uzavřel, že je student bez příjmů a předložil průkaz studenta Metropolitní univerzity Praha.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění předně uvedl, že při své úřední činnosti zjistil, že na pozemku byla realizována přestavba chaty, kterou stavebník neprojednal s úřadem. Vznikl proto předpoklad, že přestavbou dotčené pozemky nejsou lesnicky obhospodařovány, nýbrž užívány pro individuální potřebu. Před provedením kontroly stavební úřad správnímu orgánu I. stupně potvrdil provedení stavby s odlišným umístěním, než měla původní chata, a navýšenými rozměry. Po provedené kontrole dospěl správní orgán I. stupně k podezření, že činnosti žalobce jsou v kolizi s účelem a přípustným využití pozemků určených k plnění funkce lesa (PUPFL).
Neslučitelnost jednání žalobce plyne zejména s povoleným využitím lesních pozemků, není-li povolena výjimka ve formě odnětí či omezení. Pozemky se mají užívat způsobem účelného obhospodařování ve smyslu § 2 dost. 2 písm. d) lesního zákona, tj. obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Užívání lesa ani neodpovídá žádné z výjimek zakotvených v § 15 odst. 3 lesního zákona. Jelikož konec trvání protiprávního stavu je vymezen jeho odstraněním, k čemuž nedošlo, zhodnotil správní orgán I. stupně jednání žalobce jako trvající přestupek.
Žalobce koupil v roce 2016 od předchozího vlastníka pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně neměl pochyby o totožnosti pachatele přestupku, neboť jako investor pasportu chaty je uveden žalobce, stejně jako žadatel o stanovisko k dodatečnému stavebnímu povolení.
Správní orgán I. stupně vyhodnotil povahu přestupku jako vysokou zejména s ohledem na možnost fatálního dopadu na lesní porost. Na převážné části pozemku totiž jde o nevratné či stěží vratné odnětí funkce lesa, žalobce ani nezakládá lesní porost. Popírá tak základní principy fungování lesa a lesních pozemků. Navíc statut pozemků je zřejmý z katastru nemovitostí. K výši sankce byla zohledněna i doba trvání protiprávního jednání.
Soud se předně zabýval žalobcem namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Neztotožnil s názorem žalobce, že by správní orgány nijak nehodnotily, že pozemky žalobce sloužily k rekreačním účelům. Úvaha správních orgánů, že žalobce výrazně prohloubil a udržoval protiprávní stav, má oporu ve správním spise. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobce v roce 2016 koupil pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a realizací vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně považoval pokojný stav za takový, který by byl přírodně blízký. Původní ráz provedenými změnami nebyl zachován, naopak byl přestavbou chaty a velkým nárůstem zastavěných ploch altánem, jezírkem a chodníky radikálně změněn. Správní orgán I. stupně tvrzení o zachování pokojného stavu vyvrátil leteckými snímky lokality, projektovou dokumentací, fotodokumentací pořízenou dne 12. 9. 2017. Z prvostupňového rozhodnutí a správního spisu bylo přitom zřejmé, že o povaze pozemků (tj. že se jedná o lesní pozemky) nemohl mít pochybnosti ani sám žalobce. Na povahu pozemků byl upozorněn v kupní smlouvě ze dne 17. 8. 2016.
Soud konstatoval, že renovace chaty a činnosti na pozemcích byly provedeny bez jakéhokoliv povolení a pozemky určené k plnění funkcí lesa tak byly dotčeny v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že § 13 odst. 1 lesního zákona, jež obsahuje u ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa základní povinnosti, stanoví, že veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa. Žalobce však o žádné takové rozhodnutí orgánu státní správy lesů nepožádal, proto také nebylo vydáno.
Proti zevrubné a promyšlené argumentaci správních orgánů žalobce v žalobě postavil pouze obecné námitky. Podle soudu platí, že pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány.
Prvostupňové rozhodnutí orgánu státní správy lesů je podle soudu ve vztahu k uložení výše sankce vyčerpávající, soud se s ním ztotožnil a na jeho odůvodnění plně odkázal.
Krajský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Právní věta
Veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa.
Má-li žalobce za to, že užívání pozemků nepřekračuje jejich původní (lesní) ráz a funkci, musí svoji argumentaci prokázat předložením patřičných důkazů (např. fotodokumentací). I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.09.2021, č.j. 55 A 52/2020-24
Žalobkyně Z. Š. a žalovaná M. M. byly obě spoluvlastnice lesního pozemku. Odborný lesní hospodář při kontrole jejich lesa označil 5 napadených a suchých stromů, určených ke kalamitní těžbě. Žalovaná M. M. jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění druhé spoluvlastnice - žalobkyně na nutnost o takovém opatření odborného lesního hospodáře rozhodnout, tak učinila sama a přijala opatření ke skácení označených stromů.
S tím ale nesouhlasila druhá spoluvlastnice - žalobkyně Z. Š. a podala na žalovanou žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem, aby soud určil, že rozhodnutí žalované M. M. spočívající v označení 5 stromů, určených ke kalamitní těžbě na lesním pozemku nemá vůči žalobkyni jako opominutému spoluvlastníkovi předmětného lesního pozemku právní účinky, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby toto rozhodnutí žalované snášela.
Okresní soud však tento návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ale ten napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“), když tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu ust. § 1128 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., (občanský zákoník). Podle dovolatelky výklad ustanovení § 1128 nelze opřít o skutečnost, že o potřebě rozhodnout učinil závěr odborný lesní hospodář, který není spoluvlastníkem předmětného lesa a z lesní hospodářské osnovy pro tento les nevyplývá jeho oprávnění rozhodovat za spoluvlastnice o správě lesa.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že nalézací soudy sice vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých odborný lesní hospodář sám upozornil na existenci napadených a suchých stromů, které je třeba skácet, dospěly však k právnímu závěru, že rozhodnutí o správě společné věci (skácení stromů) učinila žalovaná jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění žalobkyně na nutnost o takovém opatření rozhodnout. Odborný lesní hospodář byl sice tím, kdo jako odborník na lesní hospodaření upozornil žalovanou na nutnost odstranění některých stromů, samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, však již přijala výhradně žalovaná, přičemž postupovala v souladu s § 1128 odst. 2 o. z.
Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Dovoláním je napaden výhradně závěr, že rozhodnutí skácet pět stromů dovolatelku zavazuje proto, že o něm rozhodl odborný lesní hospodář, přičemž dovolatelka se brání tvrzením, že odborný lesní hospodář nemůže rozhodovat o správě společné věci. Na takovém závěru nicméně napadené rozhodnutí není založeno.
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání není přípustné a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Právní věta:
Rozhodnutí o správě společné věci (skácení kalamitních stromů) musí učinit obě spoluvlastnice po vzájemné dohodě nebo jedna z nich po předchozím písemném upozornění druhé na nutnost o takovém opatření rozhodnout.
Odborný lesní hospodář pouze upozorní spoluvlastnice (nebo jednu z nich) na nutnost odstranění kalamitních stromů, ale samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, je však na výhradně na vůli obou spoluvlastnic (nebo většinové spoluvlastnice, která bude druhou o přijatém rozhodnutí informovat).
Na danou situace se aplikuje ust. § 1128 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, podle kterého o běžné správě společné věci (lesa) rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.
Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozumění o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020
Českou inspekcí životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (správní orgán I. stupně“), bylo provedeno inspekční šetření na lesním pozemku, který je ve spoluvlastnictví tří osob, z nichž jedna je žalobce H. M. Na předmětném pozemku bylo zjištěno navezení výkopové zeminy na celkové souvislé ploše 950 m2, přičemž mocnost zeminy se pohybovala v rozmezí 0,5 m až 2 m. Dále bylo zjištěno, že navezením výkopového materiálu došlo ke zvednutí hladiny jižního rybníka a zaplavení části předmětného lesního pozemku a tedy k výraznému ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky.
V den konání šetření byl v blízkosti předmětného pozemku zastižen pan M. P., stavbyvedoucí u společnosti PORR a.s., dle jehož vyjádření pocházel materiál navážky z výkopových prací ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem. Tento byl na předmětný pozemek ukládán v průběhu měsíce března 2014, a to na základě písemného souhlasu žalobce a dalších spoluvlastníků předmětného pozemku.
Za toto jednání správní orgán I. stupně, prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci a dalším spoluvlastníkům pokutu ve výši 300.000 Kč, a to za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Proti tomuto rozhodnutí podali spoluvlastníci odvolání, které Ministerstvo životního prostředí - žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žalobce H. M. podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesprávné vedení spisu, které spočívalo v absenci leteckých snímků o stavu lesního pozemku (před událostí), na něž bylo odkazováno jak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak v zápisu z inspekčního šetření.
Dle žalobce neměla skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, přičemž rozporoval jednak skutkový závěr o rozsahu návozu zeminy na dotčeném pozemku, o ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky a skutkový závěr o nevhodnosti navezené zeminy pro pěstování lesních dřevin. K rozsahu návozu zeminy na pozemku žalobce uvedl, že z fotografií, které byly pořízeny na místě samém, není možné rozpoznat skutečnou velikost plochy pozemku zasaženého návozem zeminy a ani jeho výšku. Žalobce nesouhlasil ani s výší uložené pokuty, kterou považoval za likvidační.
O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze. Ten dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů netrpí takovými vadami, které by je činily nepřezkoumatelnými z důvodu nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů. Přisvědčil žalobci, že správní spis skutečně neobsahuje letecké snímky z roku 2013, na které odkazoval správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Tato vada však nemohla způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť zjištění učiněná v průběhu inspekčního šetření doplněná o provedenou fotodokumentaci představují dostatečný podklad pro učinění závěru o skutkovém stavu.
Přestože tedy správní orgán I. stupně odkázal na jím provedenou komparaci zjištěného stavu se stavem předcházejícím, tato není sama o sobě nezbytným podkladem pro zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Letecké snímky z roku 2013 by tak nebyly způsobilé ovlivnit správnost skutkových zjištění o předmětné navážce na lesní pozemek, z nichž správní orgán I. stupně vycházel.
Městský soud dále přisvědčil žalobci, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nesprávně uveden popis negativních následků, které žalobce svým jednáním způsobil, správní orgán I. stupně ani žalovaný však tyto následky nikterak nehodnotili a ani je nepromítli do stanovené sankce. Nadbytečné uvedení negativních následků ve výroku prvostupňového rozhodnutí tak v tomto případě nezpůsobilo nesrozumitelnost ani zmatečnost, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval všechny potřebné náležitosti, tedy označení místa, času a způsobu spáchání skutku, který naplňuje znaky jiného správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.
Městský soud uvedl, že žalobce nemůže odpovědnosti za předmětný správní delikt zprostit ani skutečnost, že zeminu na předmětný pozemek fakticky dovezla třetí osoba na pokyn žalobce a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku, když k transportu zeminy došlo na základě výslovného pokynu a rozhodnutí žalobce.
V případě předmětného správního deliktu se jedná o odpovědnost objektivní, tedy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění a je tedy lichá námitka žalobce, že z obsahu souhlasného prohlášení nelze činit závěr o úmyslném jednání.
Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl předně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesrozumitelnost, kterou spatřoval v rozporu výroku prvostupňového rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů pak stěžovatel spatřoval v tom, že ve správním spisu chyběly podklady, z nichž správní orgány vyvodily závěr ohledně ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku.
Městský soud dále, podle stěžovatele, nesprávně posoudil námitku porušení zásady individualizace a proporcionality s ohledem na to, že pokuta byla ukládána třem spoluvlastníkům pozemku, rodinným příslušníkům, aniž by byla tato okolnost jakkoliv zohledněna, a o totožném skutku nebylo vedeno společné řízení. Postup správního orgánu, který namísto vedení jednoho společného správního řízení vedl tři samostatná správní řízení pro totožný skutek, považoval stěžovatel za účelový, když v jeho důsledku byli spoluvlastníci nuceni podat tři samostatné správní žaloby, přičemž takový postup není hospodárný.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že spoluvlastnictví nemůže snížit odpovědnost každého ze spolupachatelů, který odpovídá tak, jako by správní delikt spáchal sám. Nedůvodná je též námitka stěžovatele, že jeho pokyn byl tak obecný, že z něj nelze dovodit souhlas s použitím dotčeného lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem. Stěžovatel totiž inicioval celou navážku, a pokud v pokynu nestanovil žádná omezení, měl coby vlastník lesa činnost na svém lesním pozemku monitorovat a kontrolovat, zda nedochází k případnému excesu ve výkonu jeho pokynu.
Nejvyšší správní soud
Podle soudu správní orgán I. stupně splnil požadavky kladené na rozhodnutí, když toto obsahuje specifikaci času, místa jakož i způsob spáchání správního deliktu, přičemž uvedení škodlivého následku spočívajícího v zahrnutí jiných skutků bazálních částí kmenů do výroku o vině nemůže v posuzovaném případě způsobit nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v absenci leteckých snímků, které měly zachycovat stav předmětného pozemku před spácháním správního deliktu. Z fotodokumentace pořízené na předmětném pozemku v den inspekčního šetření je totiž patrné, že v bezprostředním okolí navážky došlo k výraznému ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku, konkrétně došlo k vzedmutí hladiny rybníka, přičemž voda z rybníka zatopila okolní stromy.
Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro správnou aplikaci hmotného práva je náležitý procesní postup správního orgánu, v němž jsou vyhledány, opatřeny, provedeny a zhodnoceny potřebné důkazy ústící do správných a úplných skutkových zjištění. Městský soud přitom svými závěry dospěl ke správnému závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, pokud předestřely dostatečné množství podkladů, na základě kterých dospěly k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že správní orgány nevybočily při uložení pokuty stěžovateli ze zákonných mezí a zohlednily kritéria pro stanovení pokuty uvedená v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP v rozhodném znění. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výslovně zohlednil závažnost, dobu trvání, následky, jakož i způsob a rozsah protiprávního jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že správní orgány měly vést společné správní řízení pro totožný skutek se všemi spoluvlastníky předmětného pozemku. Ztotožňuje se totiž se závěrem městského soudu, že z pohledu posuzování deliktní odpovědnosti netvoří podílové spoluvlastnictví nerozlučné společenství, jehož existence by vylučovala samostatné projednání správního deliktu ve vztahu ke každému pachateli zvlášť, neboť deliktního jednání se může dopustit každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její občanskoprávní postavení a omezení z tohoto statusu případně vyplývající.
Podle Nejvyššího správního soudu bylo rozhodující, že stěžovatel nestanovil maximální rozsah navezené zeminy, proto je jeho tvrzení, že měl v úmyslu za pomoci zeminy opravit vodní hráz, irelevantní, přičemž tato skutečnost není za daných okolností polehčující, ale naopak spíše přitěžující, protože stěžovatel měl s ohledem na svoje povinnosti vlastníka lesa jednat tak, aby nedocházelo k ohrožování a poškozování lesů (§ 11 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Nejvyšší správní soud dále upozornil, že správní orgány ani městský soud nedovozovaly odpovědnost stěžovatele za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP ze skutečnosti vlastnictví lesního pozemku, ale právě z důvodu jednání stěžovatele spočívajícím v udělení pokynu stavební společnosti a umožnění jí návoz výkopové zeminy na lesní pozemek.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
- Ze smyslu a účelu trestání pachatele správních deliktů (nyní přestupků) dle § 4 zákona o ČIŽP, které způsobují ohrožení životního prostředí v lesích vyplývá, že jednání pachatelů těchto ohrožovacích deliktů nemusí spočívat pouze a jenom ve faktickém jednání na lesním pozemku (tj. v posuzovaném případě navezení zeminy na pozemek), nýbrž též v jednání spočívajícím v pokynu či umožnění tohoto faktického jednání na pozemku, kdy je takový výklad v souladu s dikcí § 4 zákona o ČIŽP.
- Takového protiprávního jednání, spočívajícího ve vydání pokynu, se v posuzované věci dopustil též stěžovatel, a to konkrétně podpisem čestného prohlášení, kterým udělil společnosti PORR a.s. souhlas k navážení zeminy ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem na předmětný pozemek.
- K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Pokud tedy stěžovatel vydal pokyn k navezení výkopové zeminy na lesní pozemek v jeho spoluvlastnictví, měl dodržet základní povinnosti vlastníka lesa (zejm. 11 odst. 2 lesního zákona) a pro takové nakládání s lesním pozemkem opatřit příslušné souhlasné podklady dotčených orgánů. Tím že tuto povinnost nesplnil, dopustil se správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, přičemž se nemůže dovolávat odpovědnosti společnosti, která na základě jeho výslovného pokynu na předmětný pozemek výkopovou zeminu navezla.
Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22.01.2021, č.j. 4 As 238/2020-46
V projednávaném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa obchodní společností Enlino, a.s., a orgánem státní správy lesů Městského úřadu Přelouč. Jednalo se o dodržování ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového. Městský úřad Přelouč, odbor životního prostředí, orgán státní správy lesů (dále též „správní orgán prvého stupně“ či „kontrolní orgán“) provedl kontrolu v LHC Lesy Stome ve vlastnictví společnosti. Orgán státní správy lesů zjistil výskyt nezpracovávaného kůrovcového dříví vyskytujícího se na lesních pozemcích ve vlastnictví žalobkyně-společnosti Enlino, a.s., konkrétně v lokalitách LHC Lesy Stome místně spadajících do působnosti obce s rozšířenou působností Přelouč.
Správní orgán prvého stupně konkrétně zjistil, že vyjma dříve zpracovaného kůrovcového dříví nebyla v namátkově kontrolovaných porostech zjištěna žádná činnost, spojená s nezbytně nutnými opatřeními vázanými k ochraně lesa před dalším vývojem a šířením lýkožrouta smrkového. V místě čerstvě napadených porostů nedocházelo k nahodilé těžbě a k sanaci kůrovcového dříví. Chyběly taktéž lapáky či lapače sloužící ke kontrole a k zamezení šíření lýkožrouta smrkového.
O zjištěných nedostatcích a o nezbytnosti bezodkladného provedení ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového byl v den místního šetření (tj. dne 5. 6. 2019) telefonicky informován odborný lesní hospodář Ing. L. K.
Správní orgán prvého stupně se proto rozhodl, že provede kontrolu a oznámil písemností ze dne 10. 6. 2019 žalobkyni, jakožto kontrolované osobě, zahájení kontroly s tím, že kontrolní činnost bude zaměřena zejména na aplikaci ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému v porostních skupinách 8 C a 11, 22 E a 10 a 23 B a 10, tj. na kontrolu včasného zpracování napadených stromů (kůrovcového dříví) a jejich sanaci. V souvislosti s kontrolou mající se uskutečnit v místě samém dne 3. 7. 2019 správní orgán prvého stupně požádal žalobkyni o předložení evidence kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu vedenou podle § 32 odst. 1 písm. a) lesního zákona a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., tj. evidenci obsahující druh kalamitního škůdce, lokalizaci výskytu, rozsah škod (m nebo ha), datum zjištění škody a datum a druh obranného zásahu proti škůdci.
Kontrola byla skutečně provedena dne 3. 7. 2019 a vyplynulo z ní, že minimálně v případě lýkožrouta smrkového nelze stav tohoto kalamitního hmyzího škůdce považovat za základní. Za primární nedostatek kontrolní orgán považoval nezpracování kůrovcem napadených stromů (smrků ztepilých) a jejich sanaci, tj. nesplnění ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému jakožto kalamitnímu škůdci, v důsledku čehož došlo k dokončení vývoje tohoto škůdce a jeho vylétnutí.
Za nesplnění ochranných opatření kontrolní orgán považoval zejména fakt, že žalobkyně i přes upozornění kontrolního orgánu nepostupovala podle základních metod ochrany vymezených přílohou č. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., které jako takové je třeba aplikovat vždy a bez ohledu na to, zda lýkožrout smrkový dosahuje stavu základního, zvýšeného či kalamitního. Podle přílohy č. 2 vyhlášky se za základ ochrany považuje aktivní vyhledávání stromů aktuálně lýkožroutem napadených, ale lýkožroutem ještě neopuštěných, tzv. kůrovcových stromů, a jejich včasná a účinná asanace.
Dle kontrolního orgánu bylo zjevné, že kontrolovaná osoba minimálně v případě namátkově kontrolovaných porostních skupin 8 C a 11, - 6 - 22 E a 10 a 23 B a 10 neučinila ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená ustanovením § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb. Za zjevný nedostatek kontrolní orgán též považoval žalobkyní zvolený způsob asanace lapáků formou přiblížení a jejich odvozu, tj. způsob, který nelze považovat za asanaci jako takovou, v jehož důsledku pouze dochází k dalšímu šíření kůrovce do nových lokalit. Kontrola byla ukončena dne 21. 8. 2019 marným uplynutím lhůty pro podání námitek proti kontrolnímu zjištění (žalobkyně tedy kontrolní zjištění nezpochybnila).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes výzvu uvedenou v oznámení o zahájení kontroly neučinila žádné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového, přičemž již jen namátkově zjištěný výskyt lýkožroutem smrkovým napadených stromů přesahoval rozlohu několika hektarů, dospěl správní orgán prvého stupně k závěru, že je nutno s žalobkyní zahájit řízení ve věci neplnění opatření k ochraně lesa. Žalobkyni tedy bylo oznámeno zahájení řízení ve věci přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Městský úřad Přelouč proto rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích tím, že v době od 5. 6. 2019 do 3. 7. 2019 na pozemcích parc. č. 561/1 v k. ú. Litošice a v k. ú. Sovolusky u Přelouče neprovedla ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního 1 Dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé. zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb., a to tím, že v lesním porostu ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni uložena podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona pokuta ve výši 50.000 Kč.
Proti rozhodnutí Městského úřadu Přelouč se žalobkyně odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný. Žalobkyně zdůraznila, že výsledek kontroly zachycuje určitý stav v malé části polesí, na kterém žalobkyně hospodaří. Podle žalobkyně však měla být posuzována situace v celém polesí a mělo být přihlédnuto ke kůrovcové kalamitě a k zvýšené nahodilé těžbě, přičemž se správní orgány měly zabývat tím, zda žalobkyně byla vůbec objektivně schopna zpracovat napadené dřevo, a to s ohledem na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný KÚ však odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správního orgánu prvého stupně. K odkazu žalobkyně na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích žalovaný uvedl, že právnická osoba, která se chce zprostiti odpovědnosti za přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Žalobkyně v ní tvrdila, že nebyla schopna ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému objektivně realizovat, jelikož v té době panovala kůrovcová kalamita a zpracovatelské kapacity byly obecně nedostupné.
Posouzení krajským soudem
Podle soudu žalobkyně v žalobě uvedla pouze obecné námitky, aniž by předložila jakoukoliv relevantní konkurující argumentaci. Soud podotkl, že současně platí, pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány. Soud připomenul, že řízení před správními soudy je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací.
Soud konstatoval, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) jsou uvedeny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též přehledně vypořádány všechny základní námitky žalobkyně uplatněné v průběhu správního řízení.
Soud zdůraznil, že žalobkyně sama proti kontrolnímu protokolu nepodala námitky a v průběhu řízení taktéž nezpochybnila skutkové zjištění správních orgánů, že v porostních skupinách uvedených ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala.
Žalobkyně též v průběhu správního řízení ani v žalobě nezpochybnila závěr správních orgánů (opřený o doporučená opatření Ministerstva zemědělství v ochraně lesa ze dne 17. 3. 2016, že základem ochrany lesa je aktivní vyhledávání aktuálně lýkožroutem napadených a neopuštěných stromů, přičemž výskyt kůrovcových stromů je v lesních porostech zjišťován celoročně.
Za těchto okolností soud souhlasil se správními orgány, že žalobkyně naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku vymezeného v § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, dle kterého se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa.
Správní orgány proto dospěly, podle soudu, ke zcela správnému závěru, že žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Soud tedy uzavřel, že základní žalobní námitky nebyly důvodné (skutkový stav byl zjištěn řádně a věc byla též správně právně posouzena, procesní předpisy byly správně aplikovány), a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Právní věta:
- Podle 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé, tedy neprovede ochranné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb.) a to tím, že v lesním porostu ponechá jedince smrku ztepilého napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Včasnou a účinnou asanací se rozumí úkon, kterým se zamezí, aby lýkožrout v kůrovcovém dříví dokončil vývoj nebo toto dříví opustil a napadl další stromy.
- Právnická osoba, která se chce zprostit odpovědnosti za tento přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích soudu ze dne 27.01.2021, č.j. 52 A 36/2020-55