Prvostupňovým rozhodnutím orgánu státní správy lesů byl žalobce K. M. uznán vinným ze spáchání trvajícího přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že nejméně od září 2017 na lesním pozemku o ploše cca 100 m2 na různých místech postupně zrealizoval nepovolenou přestavbu rekreační chaty včetně jejího rozšíření. Vybudoval doplňkovou stavbu s venkovním krbem a navazujícím zastřešeným venkovním posezením, vyzděné jezírko a rozsáhlé vydlážděné chodníky a další plochy, u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník.
Částečně omezil volný vstup veřejnosti do lesa. To učinil bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemků určených k plnění k funkci lesa. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 33 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.
Žalobce K. M. se proti rozhodnutí prvostupňového orgánu odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten se však ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, které potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobce K. M. žalobu ke Krajskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě uvedl že správní orgány nerespektovaly zásady uvedené v § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Vůbec, podle žalobce, nehodnotily, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě užívány k rekreačním účelům, což se týká celé lokality kolem řeky K. a okolních pozemků. O této skutečnosti mají správní orgány povědomí, neboť podle Lesních hospodářských osnov Černošice, z. o. Zbraslav, které jsou součástí správního spisu, jsou pozemky vedeny jako „zahrada s chatkou – oploceno, parková úprava.
Proti tomuto pokojnému stavu správní orgány zprvu ničeho nenamítaly a to ani na sousedních pozemcích. V tomto ohledu tak nelze hodnotit jako protiprávní jednání ta, která jsou žalobci kladena za vinu, protože jsou v souladu s pokojným stavem a jsou jinde akceptována. Žalobce se tak zaviněně nedopustil zejména toho, že u venkovního posezení založil vymulčovaný záhon s okrasnou vegetací a na zbylém prostoru udržovaný trávník a omezuje volný vstup veřejnosti do lesa.
Žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný klade k tíži žalobci, že nezpochybňoval podklady obsažené ve správním spisu, žalobce uvádí, že jsou správní orgány povinny postupovat z moci úřední tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány tak měly provést další důkazy, zejména ve vztahu k rekonstrukci chaty a přístupu na pozemek.
Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně a nepřesvědčivě zvážil sankci, která byla žalobci uložena. Správní orgán I. stupně vycházel z toho, že žalobce není studentem denního studia, přestože má žalobce za to, že byl prokázán opak.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně uvedl, že žalobní body kopírovaly odvolací námitky. S ohledem na závaznost druhu pozemku uvedeného v evidenci je nesporné, že oba pozemky jsou lesem. K údajnému pokojnému stavu správní orgány zjistily, že původní chata o výměře pozemku 27 m2 stojí nyní mimo původní pozemek a podle žádosti, kterou žalobce podal k zahájení řízení o odstranění chaty, nová chata zabírá zastavenou plochu 79,8 m2. Správní orgán I. stupně přesně popsal stavby, které zasahují do funkce lesa a porušují zákon. Sankce je uložena za nevratné odnětí lesa nepovolenými stavebními úpravami, nikoli za užívání k rekreaci.
Krajský soud v Praze
Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Správní orgán I. stupně oznámil žalobci zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona. Během ústního jednání dne 13. 2. 2019 podal žalobce výpověď. Do protokolu uvedl, že během jara 2017 došlo k sesuvu zvětralého materiálu ze skal na jeho pozemky a sesuv poškodil i stávající chatu. Do měsíce přistoupil k opravě chaty. Došlo k její rekonstrukci a k nezbytným zásahům do nosných konstrukcí. Zával poškodil i dva vedlejší objekty, které rovněž zrekonstruoval. Díky závalu vznikla vedle chaty díra, do které natekla voda z výše položeného pramene. Terén upravil tak, aby nedocházelo k dalšímu ohrožování chaty vodou. V návaznosti na zával provedl úpravy v souladu s předchozím pokojným stavem. Vstup na pozemek byl vždy omezen lokálními podmínkami, tj. řekou a skálou. Žalobce doplnil, že nečinil žádné překážky ke vstupu na pozemky. Ve vztahu k rozporu umístění původní chaty uvedl, že vše činil se záměrem na nezasahování do lesních pozemků nad rámec dlouhodobého pokojného stavu. Žalobce uzavřel, že je student bez příjmů a předložil průkaz studenta Metropolitní univerzity Praha.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění předně uvedl, že při své úřední činnosti zjistil, že na pozemku byla realizována přestavba chaty, kterou stavebník neprojednal s úřadem. Vznikl proto předpoklad, že přestavbou dotčené pozemky nejsou lesnicky obhospodařovány, nýbrž užívány pro individuální potřebu. Před provedením kontroly stavební úřad správnímu orgánu I. stupně potvrdil provedení stavby s odlišným umístěním, než měla původní chata, a navýšenými rozměry. Po provedené kontrole dospěl správní orgán I. stupně k podezření, že činnosti žalobce jsou v kolizi s účelem a přípustným využití pozemků určených k plnění funkce lesa (PUPFL).
Neslučitelnost jednání žalobce plyne zejména s povoleným využitím lesních pozemků, není-li povolena výjimka ve formě odnětí či omezení. Pozemky se mají užívat způsobem účelného obhospodařování ve smyslu § 2 dost. 2 písm. d) lesního zákona, tj. obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Užívání lesa ani neodpovídá žádné z výjimek zakotvených v § 15 odst. 3 lesního zákona. Jelikož konec trvání protiprávního stavu je vymezen jeho odstraněním, k čemuž nedošlo, zhodnotil správní orgán I. stupně jednání žalobce jako trvající přestupek.
Žalobce koupil v roce 2016 od předchozího vlastníka pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně neměl pochyby o totožnosti pachatele přestupku, neboť jako investor pasportu chaty je uveden žalobce, stejně jako žadatel o stanovisko k dodatečnému stavebnímu povolení.
Správní orgán I. stupně vyhodnotil povahu přestupku jako vysokou zejména s ohledem na možnost fatálního dopadu na lesní porost. Na převážné části pozemku totiž jde o nevratné či stěží vratné odnětí funkce lesa, žalobce ani nezakládá lesní porost. Popírá tak základní principy fungování lesa a lesních pozemků. Navíc statut pozemků je zřejmý z katastru nemovitostí. K výši sankce byla zohledněna i doba trvání protiprávního jednání.
Soud se předně zabýval žalobcem namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Neztotožnil s názorem žalobce, že by správní orgány nijak nehodnotily, že pozemky žalobce sloužily k rekreačním účelům. Úvaha správních orgánů, že žalobce výrazně prohloubil a udržoval protiprávní stav, má oporu ve správním spise. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobce v roce 2016 koupil pozemky již určitým způsobem upravené k individuální rekreaci. Tento stav nejen že udržoval, ale významně ho prohloubil přestavbou chaty a realizací vedlejších objektů, dalšími terénními úpravami (chodníky, jezírko) a navážkou zeminy. Správní orgán I. stupně považoval pokojný stav za takový, který by byl přírodně blízký. Původní ráz provedenými změnami nebyl zachován, naopak byl přestavbou chaty a velkým nárůstem zastavěných ploch altánem, jezírkem a chodníky radikálně změněn. Správní orgán I. stupně tvrzení o zachování pokojného stavu vyvrátil leteckými snímky lokality, projektovou dokumentací, fotodokumentací pořízenou dne 12. 9. 2017. Z prvostupňového rozhodnutí a správního spisu bylo přitom zřejmé, že o povaze pozemků (tj. že se jedná o lesní pozemky) nemohl mít pochybnosti ani sám žalobce. Na povahu pozemků byl upozorněn v kupní smlouvě ze dne 17. 8. 2016.
Soud konstatoval, že renovace chaty a činnosti na pozemcích byly provedeny bez jakéhokoliv povolení a pozemky určené k plnění funkcí lesa tak byly dotčeny v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že § 13 odst. 1 lesního zákona, jež obsahuje u ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa základní povinnosti, stanoví, že veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa. Žalobce však o žádné takové rozhodnutí orgánu státní správy lesů nepožádal, proto také nebylo vydáno.
Proti zevrubné a promyšlené argumentaci správních orgánů žalobce v žalobě postavil pouze obecné námitky. Podle soudu platí, že pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány.
Prvostupňové rozhodnutí orgánu státní správy lesů je podle soudu ve vztahu k uložení výše sankce vyčerpávající, soud se s ním ztotožnil a na jeho odůvodnění plně odkázal.
Krajský soud v Praze proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Právní věta
Veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu. Výjimku tedy v takových případech představuje pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy lesů o dočasném nebo trvalém odnětí či omezení plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 lesního zákona, vydané před vlastním započetím jiného využívání pozemku určeného k plnění funkce lesa.
Má-li žalobce za to, že užívání pozemků nepřekračuje jejich původní (lesní) ráz a funkci, musí svoji argumentaci prokázat předložením patřičných důkazů (např. fotodokumentací). I v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.09.2021, č.j. 55 A 52/2020-24
Žalobkyně Z. Š. a žalovaná M. M. byly obě spoluvlastnice lesního pozemku. Odborný lesní hospodář při kontrole jejich lesa označil 5 napadených a suchých stromů, určených ke kalamitní těžbě. Žalovaná M. M. jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění druhé spoluvlastnice - žalobkyně na nutnost o takovém opatření odborného lesního hospodáře rozhodnout, tak učinila sama a přijala opatření ke skácení označených stromů.
S tím ale nesouhlasila druhá spoluvlastnice - žalobkyně Z. Š. a podala na žalovanou žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem, aby soud určil, že rozhodnutí žalované M. M. spočívající v označení 5 stromů, určených ke kalamitní těžbě na lesním pozemku nemá vůči žalobkyni jako opominutému spoluvlastníkovi předmětného lesního pozemku právní účinky, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby toto rozhodnutí žalované snášela.
Okresní soud však tento návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ale ten napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“), když tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu ust. § 1128 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., (občanský zákoník). Podle dovolatelky výklad ustanovení § 1128 nelze opřít o skutečnost, že o potřebě rozhodnout učinil závěr odborný lesní hospodář, který není spoluvlastníkem předmětného lesa a z lesní hospodářské osnovy pro tento les nevyplývá jeho oprávnění rozhodovat za spoluvlastnice o správě lesa.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že nalézací soudy sice vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých odborný lesní hospodář sám upozornil na existenci napadených a suchých stromů, které je třeba skácet, dospěly však k právnímu závěru, že rozhodnutí o správě společné věci (skácení stromů) učinila žalovaná jako většinová spoluvlastnice, a to po předchozím písemném upozornění žalobkyně na nutnost o takovém opatření rozhodnout. Odborný lesní hospodář byl sice tím, kdo jako odborník na lesní hospodaření upozornil žalovanou na nutnost odstranění některých stromů, samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, však již přijala výhradně žalovaná, přičemž postupovala v souladu s § 1128 odst. 2 o. z.
Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předkládané otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Dovoláním je napaden výhradně závěr, že rozhodnutí skácet pět stromů dovolatelku zavazuje proto, že o něm rozhodl odborný lesní hospodář, přičemž dovolatelka se brání tvrzením, že odborný lesní hospodář nemůže rozhodovat o správě společné věci. Na takovém závěru nicméně napadené rozhodnutí není založeno.
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání není přípustné a proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Právní věta:
Rozhodnutí o správě společné věci (skácení kalamitních stromů) musí učinit obě spoluvlastnice po vzájemné dohodě nebo jedna z nich po předchozím písemném upozornění druhé na nutnost o takovém opatření rozhodnout.
Odborný lesní hospodář pouze upozorní spoluvlastnice (nebo jednu z nich) na nutnost odstranění kalamitních stromů, ale samotné rozhodnutí o jejich skácení, tedy o správě společného lesního pozemku, je však na výhradně na vůli obou spoluvlastnic (nebo většinové spoluvlastnice, která bude druhou o přijatém rozhodnutí informovat).
Na danou situace se aplikuje ust. § 1128 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, podle kterého o běžné správě společné věci (lesa) rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů.
Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozumění o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2021, sp. zn. 22 Cdo 3667/2020
Českou inspekcí životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (správní orgán I. stupně“), bylo provedeno inspekční šetření na lesním pozemku, který je ve spoluvlastnictví tří osob, z nichž jedna je žalobce H. M. Na předmětném pozemku bylo zjištěno navezení výkopové zeminy na celkové souvislé ploše 950 m2, přičemž mocnost zeminy se pohybovala v rozmezí 0,5 m až 2 m. Dále bylo zjištěno, že navezením výkopového materiálu došlo ke zvednutí hladiny jižního rybníka a zaplavení části předmětného lesního pozemku a tedy k výraznému ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky.
V den konání šetření byl v blízkosti předmětného pozemku zastižen pan M. P., stavbyvedoucí u společnosti PORR a.s., dle jehož vyjádření pocházel materiál navážky z výkopových prací ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem. Tento byl na předmětný pozemek ukládán v průběhu měsíce března 2014, a to na základě písemného souhlasu žalobce a dalších spoluvlastníků předmětného pozemku.
Za toto jednání správní orgán I. stupně, prvostupňovým rozhodnutím uložil žalobci a dalším spoluvlastníkům pokutu ve výši 300.000 Kč, a to za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Proti tomuto rozhodnutí podali spoluvlastníci odvolání, které Ministerstvo životního prostředí - žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žalobce H. M. podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesprávné vedení spisu, které spočívalo v absenci leteckých snímků o stavu lesního pozemku (před událostí), na něž bylo odkazováno jak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak v zápisu z inspekčního šetření.
Dle žalobce neměla skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, přičemž rozporoval jednak skutkový závěr o rozsahu návozu zeminy na dotčeném pozemku, o ovlivnění vodního režimu v bezprostředním okolí navážky a skutkový závěr o nevhodnosti navezené zeminy pro pěstování lesních dřevin. K rozsahu návozu zeminy na pozemku žalobce uvedl, že z fotografií, které byly pořízeny na místě samém, není možné rozpoznat skutečnou velikost plochy pozemku zasaženého návozem zeminy a ani jeho výšku. Žalobce nesouhlasil ani s výší uložené pokuty, kterou považoval za likvidační.
O žalobě rozhodoval Městský soud v Praze. Ten dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů netrpí takovými vadami, které by je činily nepřezkoumatelnými z důvodu nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů. Přisvědčil žalobci, že správní spis skutečně neobsahuje letecké snímky z roku 2013, na které odkazoval správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Tato vada však nemohla způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť zjištění učiněná v průběhu inspekčního šetření doplněná o provedenou fotodokumentaci představují dostatečný podklad pro učinění závěru o skutkovém stavu.
Přestože tedy správní orgán I. stupně odkázal na jím provedenou komparaci zjištěného stavu se stavem předcházejícím, tato není sama o sobě nezbytným podkladem pro zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Letecké snímky z roku 2013 by tak nebyly způsobilé ovlivnit správnost skutkových zjištění o předmětné navážce na lesní pozemek, z nichž správní orgán I. stupně vycházel.
Městský soud dále přisvědčil žalobci, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nesprávně uveden popis negativních následků, které žalobce svým jednáním způsobil, správní orgán I. stupně ani žalovaný však tyto následky nikterak nehodnotili a ani je nepromítli do stanovené sankce. Nadbytečné uvedení negativních následků ve výroku prvostupňového rozhodnutí tak v tomto případě nezpůsobilo nesrozumitelnost ani zmatečnost, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval všechny potřebné náležitosti, tedy označení místa, času a způsobu spáchání skutku, který naplňuje znaky jiného správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP.
Městský soud uvedl, že žalobce nemůže odpovědnosti za předmětný správní delikt zprostit ani skutečnost, že zeminu na předmětný pozemek fakticky dovezla třetí osoba na pokyn žalobce a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku, když k transportu zeminy došlo na základě výslovného pokynu a rozhodnutí žalobce.
V případě předmětného správního deliktu se jedná o odpovědnost objektivní, tedy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění a je tedy lichá námitka žalobce, že z obsahu souhlasného prohlášení nelze činit závěr o úmyslném jednání.
Městský soud proto žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl předně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nesrozumitelnost, kterou spatřoval v rozporu výroku prvostupňového rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů pak stěžovatel spatřoval v tom, že ve správním spisu chyběly podklady, z nichž správní orgány vyvodily závěr ohledně ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku.
Městský soud dále, podle stěžovatele, nesprávně posoudil námitku porušení zásady individualizace a proporcionality s ohledem na to, že pokuta byla ukládána třem spoluvlastníkům pozemku, rodinným příslušníkům, aniž by byla tato okolnost jakkoliv zohledněna, a o totožném skutku nebylo vedeno společné řízení. Postup správního orgánu, který namísto vedení jednoho společného správního řízení vedl tři samostatná správní řízení pro totožný skutek, považoval stěžovatel za účelový, když v jeho důsledku byli spoluvlastníci nuceni podat tři samostatné správní žaloby, přičemž takový postup není hospodárný.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že spoluvlastnictví nemůže snížit odpovědnost každého ze spolupachatelů, který odpovídá tak, jako by správní delikt spáchal sám. Nedůvodná je též námitka stěžovatele, že jeho pokyn byl tak obecný, že z něj nelze dovodit souhlas s použitím dotčeného lesního pozemku v rozporu s lesním zákonem. Stěžovatel totiž inicioval celou navážku, a pokud v pokynu nestanovil žádná omezení, měl coby vlastník lesa činnost na svém lesním pozemku monitorovat a kontrolovat, zda nedochází k případnému excesu ve výkonu jeho pokynu.
Nejvyšší správní soud
Podle soudu správní orgán I. stupně splnil požadavky kladené na rozhodnutí, když toto obsahuje specifikaci času, místa jakož i způsob spáchání správního deliktu, přičemž uvedení škodlivého následku spočívajícího v zahrnutí jiných skutků bazálních částí kmenů do výroku o vině nemůže v posuzovaném případě způsobit nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v absenci leteckých snímků, které měly zachycovat stav předmětného pozemku před spácháním správního deliktu. Z fotodokumentace pořízené na předmětném pozemku v den inspekčního šetření je totiž patrné, že v bezprostředním okolí navážky došlo k výraznému ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku, konkrétně došlo k vzedmutí hladiny rybníka, přičemž voda z rybníka zatopila okolní stromy.
Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro správnou aplikaci hmotného práva je náležitý procesní postup správního orgánu, v němž jsou vyhledány, opatřeny, provedeny a zhodnoceny potřebné důkazy ústící do správných a úplných skutkových zjištění. Městský soud přitom svými závěry dospěl ke správnému závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, pokud předestřely dostatečné množství podkladů, na základě kterých dospěly k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že správní orgány nevybočily při uložení pokuty stěžovateli ze zákonných mezí a zohlednily kritéria pro stanovení pokuty uvedená v § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP v rozhodném znění. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výslovně zohlednil závažnost, dobu trvání, následky, jakož i způsob a rozsah protiprávního jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že správní orgány měly vést společné správní řízení pro totožný skutek se všemi spoluvlastníky předmětného pozemku. Ztotožňuje se totiž se závěrem městského soudu, že z pohledu posuzování deliktní odpovědnosti netvoří podílové spoluvlastnictví nerozlučné společenství, jehož existence by vylučovala samostatné projednání správního deliktu ve vztahu ke každému pachateli zvlášť, neboť deliktního jednání se může dopustit každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její občanskoprávní postavení a omezení z tohoto statusu případně vyplývající.
Podle Nejvyššího správního soudu bylo rozhodující, že stěžovatel nestanovil maximální rozsah navezené zeminy, proto je jeho tvrzení, že měl v úmyslu za pomoci zeminy opravit vodní hráz, irelevantní, přičemž tato skutečnost není za daných okolností polehčující, ale naopak spíše přitěžující, protože stěžovatel měl s ohledem na svoje povinnosti vlastníka lesa jednat tak, aby nedocházelo k ohrožování a poškozování lesů (§ 11 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Nejvyšší správní soud dále upozornil, že správní orgány ani městský soud nedovozovaly odpovědnost stěžovatele za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP ze skutečnosti vlastnictví lesního pozemku, ale právě z důvodu jednání stěžovatele spočívajícím v udělení pokynu stavební společnosti a umožnění jí návoz výkopové zeminy na lesní pozemek.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
- Ze smyslu a účelu trestání pachatele správních deliktů (nyní přestupků) dle § 4 zákona o ČIŽP, které způsobují ohrožení životního prostředí v lesích vyplývá, že jednání pachatelů těchto ohrožovacích deliktů nemusí spočívat pouze a jenom ve faktickém jednání na lesním pozemku (tj. v posuzovaném případě navezení zeminy na pozemek), nýbrž též v jednání spočívajícím v pokynu či umožnění tohoto faktického jednání na pozemku, kdy je takový výklad v souladu s dikcí § 4 zákona o ČIŽP.
- Takového protiprávního jednání, spočívajícího ve vydání pokynu, se v posuzované věci dopustil též stěžovatel, a to konkrétně podpisem čestného prohlášení, kterým udělil společnosti PORR a.s. souhlas k navážení zeminy ze stavby kanalizace v Týnci nad Labem na předmětný pozemek.
- K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Pokud tedy stěžovatel vydal pokyn k navezení výkopové zeminy na lesní pozemek v jeho spoluvlastnictví, měl dodržet základní povinnosti vlastníka lesa (zejm. 11 odst. 2 lesního zákona) a pro takové nakládání s lesním pozemkem opatřit příslušné souhlasné podklady dotčených orgánů. Tím že tuto povinnost nesplnil, dopustil se správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, přičemž se nemůže dovolávat odpovědnosti společnosti, která na základě jeho výslovného pokynu na předmětný pozemek výkopovou zeminu navezla.
Rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22.01.2021, č.j. 4 As 238/2020-46
V projednávaném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem lesa obchodní společností Enlino, a.s., a orgánem státní správy lesů Městského úřadu Přelouč. Jednalo se o dodržování ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového. Městský úřad Přelouč, odbor životního prostředí, orgán státní správy lesů (dále též „správní orgán prvého stupně“ či „kontrolní orgán“) provedl kontrolu v LHC Lesy Stome ve vlastnictví společnosti. Orgán státní správy lesů zjistil výskyt nezpracovávaného kůrovcového dříví vyskytujícího se na lesních pozemcích ve vlastnictví žalobkyně-společnosti Enlino, a.s., konkrétně v lokalitách LHC Lesy Stome místně spadajících do působnosti obce s rozšířenou působností Přelouč.
Správní orgán prvého stupně konkrétně zjistil, že vyjma dříve zpracovaného kůrovcového dříví nebyla v namátkově kontrolovaných porostech zjištěna žádná činnost, spojená s nezbytně nutnými opatřeními vázanými k ochraně lesa před dalším vývojem a šířením lýkožrouta smrkového. V místě čerstvě napadených porostů nedocházelo k nahodilé těžbě a k sanaci kůrovcového dříví. Chyběly taktéž lapáky či lapače sloužící ke kontrole a k zamezení šíření lýkožrouta smrkového.
O zjištěných nedostatcích a o nezbytnosti bezodkladného provedení ochranných opatření proti vývinu a šíření lýkožrouta smrkového byl v den místního šetření (tj. dne 5. 6. 2019) telefonicky informován odborný lesní hospodář Ing. L. K.
Správní orgán prvého stupně se proto rozhodl, že provede kontrolu a oznámil písemností ze dne 10. 6. 2019 žalobkyni, jakožto kontrolované osobě, zahájení kontroly s tím, že kontrolní činnost bude zaměřena zejména na aplikaci ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému v porostních skupinách 8 C a 11, 22 E a 10 a 23 B a 10, tj. na kontrolu včasného zpracování napadených stromů (kůrovcového dříví) a jejich sanaci. V souvislosti s kontrolou mající se uskutečnit v místě samém dne 3. 7. 2019 správní orgán prvého stupně požádal žalobkyni o předložení evidence kalamitních škůdců, kteří dosáhli zvýšeného nebo kalamitního stavu vedenou podle § 32 odst. 1 písm. a) lesního zákona a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., tj. evidenci obsahující druh kalamitního škůdce, lokalizaci výskytu, rozsah škod (m nebo ha), datum zjištění škody a datum a druh obranného zásahu proti škůdci.
Kontrola byla skutečně provedena dne 3. 7. 2019 a vyplynulo z ní, že minimálně v případě lýkožrouta smrkového nelze stav tohoto kalamitního hmyzího škůdce považovat za základní. Za primární nedostatek kontrolní orgán považoval nezpracování kůrovcem napadených stromů (smrků ztepilých) a jejich sanaci, tj. nesplnění ochranných opatření proti lýkožroutu smrkovému jakožto kalamitnímu škůdci, v důsledku čehož došlo k dokončení vývoje tohoto škůdce a jeho vylétnutí.
Za nesplnění ochranných opatření kontrolní orgán považoval zejména fakt, že žalobkyně i přes upozornění kontrolního orgánu nepostupovala podle základních metod ochrany vymezených přílohou č. 2 vyhlášky č. 101/1996 Sb., které jako takové je třeba aplikovat vždy a bez ohledu na to, zda lýkožrout smrkový dosahuje stavu základního, zvýšeného či kalamitního. Podle přílohy č. 2 vyhlášky se za základ ochrany považuje aktivní vyhledávání stromů aktuálně lýkožroutem napadených, ale lýkožroutem ještě neopuštěných, tzv. kůrovcových stromů, a jejich včasná a účinná asanace.
Dle kontrolního orgánu bylo zjevné, že kontrolovaná osoba minimálně v případě namátkově kontrolovaných porostních skupin 8 C a 11, - 6 - 22 E a 10 a 23 B a 10 neučinila ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená ustanovením § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb. Za zjevný nedostatek kontrolní orgán též považoval žalobkyní zvolený způsob asanace lapáků formou přiblížení a jejich odvozu, tj. způsob, který nelze považovat za asanaci jako takovou, v jehož důsledku pouze dochází k dalšímu šíření kůrovce do nových lokalit. Kontrola byla ukončena dne 21. 8. 2019 marným uplynutím lhůty pro podání námitek proti kontrolnímu zjištění (žalobkyně tedy kontrolní zjištění nezpochybnila).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes výzvu uvedenou v oznámení o zahájení kontroly neučinila žádné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového, přičemž již jen namátkově zjištěný výskyt lýkožroutem smrkovým napadených stromů přesahoval rozlohu několika hektarů, dospěl správní orgán prvého stupně k závěru, že je nutno s žalobkyní zahájit řízení ve věci neplnění opatření k ochraně lesa. Žalobkyni tedy bylo oznámeno zahájení řízení ve věci přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Městský úřad Přelouč proto rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích tím, že v době od 5. 6. 2019 do 3. 7. 2019 na pozemcích parc. č. 561/1 v k. ú. Litošice a v k. ú. Sovolusky u Přelouče neprovedla ochranná opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního 1 Dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé. zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb., a to tím, že v lesním porostu ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni uložena podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona pokuta ve výši 50.000 Kč.
Proti rozhodnutí Městského úřadu Přelouč se žalobkyně odvolala ke Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný. Žalobkyně zdůraznila, že výsledek kontroly zachycuje určitý stav v malé části polesí, na kterém žalobkyně hospodaří. Podle žalobkyně však měla být posuzována situace v celém polesí a mělo být přihlédnuto ke kůrovcové kalamitě a k zvýšené nahodilé těžbě, přičemž se správní orgány měly zabývat tím, zda žalobkyně byla vůbec objektivně schopna zpracovat napadené dřevo, a to s ohledem na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný KÚ však odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správního orgánu prvého stupně. K odkazu žalobkyně na § 21 odst. 1 zákona o přestupcích žalovaný uvedl, že právnická osoba, která se chce zprostiti odpovědnosti za přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Žalobkyně v ní tvrdila, že nebyla schopna ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému objektivně realizovat, jelikož v té době panovala kůrovcová kalamita a zpracovatelské kapacity byly obecně nedostupné.
Posouzení krajským soudem
Podle soudu žalobkyně v žalobě uvedla pouze obecné námitky, aniž by předložila jakoukoliv relevantní konkurující argumentaci. Soud podotkl, že současně platí, pokud žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nemusí správní soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány. Soud připomenul, že řízení před správními soudy je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací.
Soud konstatoval, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) jsou uvedeny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též přehledně vypořádány všechny základní námitky žalobkyně uplatněné v průběhu správního řízení.
Soud zdůraznil, že žalobkyně sama proti kontrolnímu protokolu nepodala námitky a v průběhu řízení taktéž nezpochybnila skutkové zjištění správních orgánů, že v porostních skupinách uvedených ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ponechala jedince smrku ztepilého čerstvě napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala.
Žalobkyně též v průběhu správního řízení ani v žalobě nezpochybnila závěr správních orgánů (opřený o doporučená opatření Ministerstva zemědělství v ochraně lesa ze dne 17. 3. 2016, že základem ochrany lesa je aktivní vyhledávání aktuálně lýkožroutem napadených a neopuštěných stromů, přičemž výskyt kůrovcových stromů je v lesních porostech zjišťován celoročně.
Za těchto okolností soud souhlasil se správními orgány, že žalobkyně naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku vymezeného v § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, dle kterého se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa.
Správní orgány proto dospěly, podle soudu, ke zcela správnému závěru, že žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Soud tedy uzavřel, že základní žalobní námitky nebyly důvodné (skutkový stav byl zjištěn řádně a věc byla též správně právně posouzena, procesní předpisy byly správně aplikovány), a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Právní věta:
- Podle 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neplní opatření k ochraně lesa, především nedodrží přednostní zpracování těžby nahodilé, tedy neprovede ochranné opatření k zamezení vývoje a šíření lýkožrouta smrkového vymezená § 32 odst. 1 a 2 lesního zákona a vyhláškou č. 101/1996 Sb.) a to tím, že v lesním porostu ponechá jedince smrku ztepilého napadené lýkožroutem smrkovým, aniž by učinila potřebná opatření k zamezení jeho dalšího vývoje a šíření, tj. aniž by napadené jedince pokácela a mechanicky či chemicky asanovala. Včasnou a účinnou asanací se rozumí úkon, kterým se zamezí, aby lýkožrout v kůrovcovém dříví dokončil vývoj nebo toto dříví opustil a napadl další stromy.
- Právnická osoba, která se chce zprostit odpovědnosti za tento přestupek, musí prokázat, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích soudu ze dne 27.01.2021, č.j. 52 A 36/2020-55
Dne 11. 9. 2015 přijala Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) anonymní podnět na neoprávněný zábor lesního pozemku. Na základě toho vlastníkům lesa žalobci P. V. a jeho manželce E. V. oznámila, že zahájila kontrolu zaměřenou na dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí.
Správní orgány vytýkaly žalobci P. V. jednání spočívající v tom, že nechal třetími osobami provést na dotčených pozemcích rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. V rámci vyhodnocování informací požádala Inspekce o součinnost stavební úřad Městské části Praha 16 o poskytnutí podkladů ze stavebního řízení vedeného k odstranění stavby a k řízení o dodatečném povolení stavby na předmětném pozemku. Inspekce rovněž požádala o informace Lesy České republiky, s. p. lesní závod Konopiště, zda k předmětným pozemkům nevydávaly vyjádření a nevyjadřovaly se k těžbám. Inspekce také zadala znalci z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek textově i graficky konstatoval stav pozemků, rozsah záboru pozemků a rozsah poškození dřevin na hodnoceném území.
Na základě výsledků šetření uložila ČIŽP žalobci podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, pokutu ve výši 2 000 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že na lesních pozemcích nechal v rozporu s platnými právními předpisy bez vědomí a souhlasu dotčených místně příslušných orgánů (orgán státní správy lesů, stavební úřad) provést rozsáhlé terénní úpravy, násypy výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu (rozměrné kamenivo, betonové tvarovky ztraceného bednění, střešní krytina, betonové a plastové roury) na celkové ploše 6 189 m2. Tím došlo ze strany žalobce k užívání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa.
Žalobce P. V. podal proti rozhodnutí ČIŽP odvolání k Ministerstvu životního prostředí (žalovaný). MŽP napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdilo a odvolání žalobce zamítlo. Poté podal žalobce P. V. proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žalobce v žalobě tvrdil, že nebylo správními orgány prokázáno, že šetřený skutek spáchal on. Žalovaný i inspekce založili svá rozhodnutí na presumpci viny žalobce jakožto vlastníka předmětných pozemků, aniž by se jakkoli zabývali otázkou, která konkrétní osoba se dopustila jednání spočívajícího v provedení rozsáhlých terénních úprav, násypů výkopové zeminy a deponie stavebního materiálu. Žalobce uvedl, že se sám šetřeného skutku nedopustil a je naprosto zřejmé, že nic z toho objektivně nemohl provést sám. Správní orgány se danou otázkou vůbec nezabývaly, ani se s ní žádným způsobem nevypořádaly, ačkoli byly povinny tak učinit z úřední povinnosti. Žalované rozhodnutí, resp. rozhodnutí inspekce, jsou ve výroku o vině založeny na tom předpokladu, že šetřený skutek spáchal žalobce jakožto vlastník předmětných pozemků, které byly dotčeny šetřenými terénními úpravami.
Dále žalobce namítal, že na projednávaný případ měla být aplikována právní úprava obsažená v zákoně o ČIŽP ve znění účinném od 1. 7. 2017 a zejména právní úprava obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce k tomu uvedl, že správní řízení sice bylo zahájeno před účinností zákona o přestupcích. Na daný případ měl být však již aplikován zákon o přestupcích, přičemž podle § 13 a násl. zákona o přestupcích se k odpovědnosti za přestupek vyžaduje zavinění pachatele, jde-li o fyzickou osobu. Otázka zavinění žalobce jako fyzické nepodnikající osoby je pak významná z hlediska úvah o výši sankce. Právní úprava účinná po 1. 7. 2017 je tak pro žalobce příznivější než právní úprava účinná do 30. 6. 2017, kterou (dle názoru žalobce) nesprávně aplikovali jak žalovaný, tak i inspekce.
Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobce až následně snažil zcela účelově rozmělnit svoji odpovědnost za masivní zásahy do lesních pozemků, které byly zjištěny inspekcí v rámci provedené kontroly. Manželé V. se účastnili kontrol na lesním pozemku, přičemž nikterak nerozporovali, že inspekcí zjištěné zásahy byly prováděny z jejich strany a např. žalobce ve svém vyjádření na místě popisoval detaily terénních úprav, kácení dřevin na pozemku, stavební činnosti apod. V námitkách k protokolu o kontrole ze dne 29. 2. 2016 se manželé V. k provedeným zásahům hlásili a svoji činnost v dané lokalitě popisovali. Skutková zjištění, resp. míru zapojení do vytýkaných zásahů do lesních pozemků, začal žalobce poprvé zpochybňovat až v odvolacím řízení.
Městský soud v Praze
Městský soud shledal, že dle dokumentace obsažené ve správním spisu (fotografie z kontroly, znalecký posudek) je zjevné, že dotčené pozemky byly poškozeny terénními úpravami, záborem a deponiemi stavebního materiálu v tak velkém rozsahu, že následkem toho již ani nemohly plnit funkci lesa, přičemž dle fotografií a znaleckého posudku z místa nevyplývá, že by se mělo jednat pouze o dočasné řešení. Jednání, které vedlo k takovému následku tak nepochybně vykazuje vysokou závažnost.
Soud však vytkl žalovanému, že se otázkou odpovědnosti žalobce, nepodnikající fyzické osoby, jakožto zadavatele těchto prací výslovně nezabýval. Žalovaný vycházel z dosavadního názoru, že delikt dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP je založen na principu objektivní odpovědnosti, tj. žalobce za daný přestupek jakožto zadavatel odpovídá.
Žalobce byl tedy uznán vinným podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP. Podle tohoto ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo, že „inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“.
Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 2017 platí, že „fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) neoprávněně používají lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů“.
K uvedené změně ve znění skutkové podstaty deliktu podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP došlo v souvislosti se změnou právní úpravy správního trestání účinné od 1. 7. 2017, kdy nabyl účinnost zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
V souvislosti s touto právní úpravou poté nabyl účinnosti i „změnový“ zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a o některých přestupcích, mj. i uvedeným způsobem zákon o ČIŽP.,
Zatímco v předchozí právní úpravě by žalobce odpovídal za výsledek bez ohledu na své zavinění, podle pozdější právní úpravy účinné od 1. 7. 2017 bylo již nezbytné ke škodlivému následku jednání prokázat taktéž zavinění žalobce, tj. vůli a vědomí žalobce k následkům jeho jednání. Nová koncepce přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP účinná od 1. 7. 2017 je podle názoru městského soudu pro žalobce příznivější a měla být proto ve věci žalobce aplikována.
Současně byly správní orgány podle názoru městského soudu nesprávného právního názoru, že odpovědnost za jednání lze přičítat žalobci, coby spoluvlastníkovi lesa, ve stejné míře jako jeho manželce.
Městský soud konstatoval, že správní orgány nesprávně posoudily otázku odpovědnosti jednotlivých pachatelů v rozporu se zásadou individuální trestní represe tj. že pachatel je odpovědný toliko za své vlastní jednání, kterým se přičinil o škodlivý následek. V případě (nepodnikajících) fyzických osob je existenci zavinění třeba vždy posuzovat.
Soud rozhodl, že v dalším řízení proto bude na žalovaném, aby vyjasnil a prokázal, kdo je odpovědnou osobou za uvedené jednání a posoudil přitom rovněž zavinění jednotlivých „podezřelých pachatelů z přestupku“. V případě, že shledá, že následek byl způsoben zaviněným jednáním spolupachatelů, v souladu se zásadami pro ukládání trestů podle § 37 písm. e) zákona o přestupcích rovněž posoudí míru přičinění spolupachatelů na škodlivém následku.
Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná – dílem pro nesprávné právní posouzení věci, dílem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a dílem pro nedostatek skutkových zjištění /§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s./.
Soud proto postupoval podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
V případě přestupku podle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP a to i za účinnosti předchozího znění ještě nelze bez dalšího činit odpovědným za škodlivý následek pouze vlastníka lesa (zde žalobce a jeho manželku), ale je nezbytné zjistit a sankcionovat naopak tu osobu, která skutečně škodlivě jednala (byť může jít nakonec o vlastníka lesa). Otázka vlastnictví lesa tak ještě nepředurčuje k odpovědnosti za tento přestupek.
Deliktu (přestupku) podle citovaného ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIŽP se totiž může dopustit každá fyzická, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba bez ohledu na to, zdali jednala jako vlastník lesa. V tom se tato koncepce liší např. od přestupku podle § 54 odst. 2 písm. d) lesního zákona 2, kterého se může naopak dopustit pouze speciální pachatel – vlastník lesa.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2020, č.j. 10A 78/2019 - 88
Žalobkyně-Katedrální kapitula u sv. Štěpána v Litoměřicích protokolárně převzala dne 31. 10. 2014 v katastrálním území Knínice u Touchořin majetek od Lesů České republiky, s.p. jakožto povinné osoby ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
V „Protokolu o předání majetku“ žalobkyně prohlásila, že se stavem předávaného majetku specifikovaným byla ke dni předávacího protokolu seznámena, s tímto stavem vyslovuje souhlas a v tomto stavu předávaný majetek přijímá.
Dne 26. 7. 2016 provedla ČIŽP kontrolu v porostech na pozemcích žalobkyně převzatých od LČR. Kontrolou byly zjištěny stojící smrkové kůrovcové souše v počtu cca 70 ks. Tento stav nasvědčoval dokončení vývoje lýkožrouta smrkového. Současně byly zjištěny smrky se zeleným jehličím a počínajícím opadáním kůry v horní polovině stromu, takže zde docházelo prokazatelně k dalšímu šíření kůrovce. Dále byly zjištěny 4 ks nezpracovaných smrkových vývratů a zlomů v počátečním stadiu napadení kůrovci. V okolí kůrovcových ohnisek bylo patrné další napadení smrků, a to v plochách se zásmoly na kmenové části smrků, které svědčily o dalším šíření kůrovce druhu Ips typhographus. Na místě nebylo zjištěno provedení žádného preventivního opatření proti šíření kůrovců vlastníkem lesa spočívající v instalaci lapačů, případně pokládkou lapáků a provedením asanace napadených jedinců ani atraktivního dříví pro vývoj kůrovců v zákonem stanoveném termínu.
Protokol, včetně usnesení o oznámení provedení zajištění důkazu za účasti dvou pracovníků Lesů České republiky, s.p., byl žalobkyni zaslán dne 10. 8. 2016.
Žalobkyně ve svém vyjádření k Protokolu nezpochybňovala počet napadených stromů zjištěných ČIŽP. Poukázala na to, že les jí byl předán ve špatném stavu, vykácený, nezalesněný, nevyčištěný. V rámci dobrých vztahů se státem toto žalobkyně neřešila. Lesy jí byly vráceny, aniž by měla nějaké další informace, jak se dál o ně starat či jak postupovat.
Dne 31. 8. 2016 oznámila ČIŽP zahájení správního řízení a stanovila žalobkyni lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Řízení bylo zahájeno ve věci uložení pokuty podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, neboť žalobkyně svou nečinností, tedy vlastním zaviněním, vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tohoto deliktu se dopustila tím, že řádně a včas neprovedla taková opatření, aby předcházela a zabránila působení a šíření škodlivých činitelů na les v souladu s § 32 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 písm. b) a odst. 6 téhož paragrafu zákona o lesích. Toto porušení zákona, trvalo v období od 1. 1. 2015 do 26. 7. 2016 a bylo zjištěno v odděleních a dílcích 784 B, 783 B, C a D podle lesního hospodářského plánu. Ve vyjádření ze dne 22. 9. 2016 žalobkyně uvedla, že ke dni 14. 9. 2016 ustanovila odborného lesního hospodáře a od 1. 10. 2016 oznámila začátek těžby dřevin napadených kůrovcem.
Dne 4. 10. 2016 vydala ČIŽP rozhodnutí, kterým uložila žalobkyni pokutu ve výši 240.000 Kč podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP za správní delikt, kterého se dopustila tím, že svým jednáním a opomenutím poškodila životní prostředí v lesích.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), v němž uvedla, že nedošlo k ohrožení cizího majetku a výše pokuty je likvidační. MŽP odvolání žalobkyně zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
Podání žaloby
Proti rozhodnutí žalovaného MŽP podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně namítla, že v napadeném rozhodnutí nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poškozením nebo ohrožením životní prostředí a zaviněným konáním či opomenutím ze strany vlastníka lesa. Z uvedených námitek žalobkyně byla rozhodující ta, ve které namítala, že byla zkrácena její procesní práva, když ČIŽP prováděla prohlídku lesa bez její účasti. Žalobkyně zpochybnila, zda prohlídka lesa proběhla v souladu se zákonem a požadovaným způsobem, či zda dokonce vůbec proběhla, zda případné důkazy byly opatřeny v souladu se zákonem a zda vůbec pocházejí z lesa žalobkyně.
Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2017 uvedl, že ve správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nedošlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů stanovených ve správním řádu. V lesích zařazených podle zákona o lesích do kategorie les hospodářský se hospodaří výhradně podle zákona o lesích a nelze zde uplatňovat zásady hospodaření jako v Národním parku Šumava, neboť zde je hospodařeno zcela odlišným způsobem. Lýkožrout smrkový je v § 3 vyhlášky ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb. klasifikován jako kalamitní škůdce. Z toho vyplývají i konkrétní povinnosti pro vlastníka lesa při jeho sledování a hubení. Žalovaný uvedl, že žalobkyně převzala les protokolem o předání majetku ze dne 31. 10. 2014, kde bylo uvedeno, že přebírající osoba (žalobkyně) byla se stavem předávaného majetku seznámena, s tímto stavem vyslovuje souhlas a v tomto stavu předávaný majetek přijímá. Žalobkyně neuplatnila žádné námitky proti stavu lesa, po celém období od převzetí žádným způsobem na majetku nehospodařila, nezadala např. zpracování nového lesního hospodářského plánu a neurčila odborného lesního hospodáře, jak ji ukládal lesní zákon.
Ohledání na místě bylo provedeno podle § 54 správního řádu ve spojení s § 138 správního řádu bez účasti vlastníka lesa, protože vznikla důvodná obava, že později by nebylo možno provést důkaz vůbec nebo s velkými obtížemi, pokud by došlo k vytěžení kůrovcem napadených stromů. Principem tohoto postupu je provést důkaz bez účasti vlastníka lesa.
Městský soud v Praze shledal nedůvodnou žalobu v části, v níž se žalobkyně dovolávala názorů, že ponechání inertních kůrovcových souší v porostu je považováno za jeden z možných systémů ochrany lesa před přemnožením kůrovce. Zdůraznil, že je povinností vlastníka lesa bránit vývoji a přemnožení kůrovců podle zákona o lesích, jmenovitě dle § 32 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona.
K zavinění žalobkyně soud uvedl, že při zajištění důkazu byly podle Protokolu na uvedených lesních pozemcích dohledány smrky napadené kůrovci v různých stádiích poškození, byly zjištěny nezpracované smrkové vývraty a zlomy v počátečním stadiu napadení a současně nebylo zjištěno provedení žádného preventivního opatření (instalace lapačů, pokládka lapáků a provedení sanace napadených jedinců ani atraktivního dříví pro vývoj kůrovců) a bylo tedy bylo prokázáno vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Jako důvodné však shledal soud namítané porušení procesních práv žalobkyně při zajištění důkazu ohledáním, kdy ČIŽP postupovala podle § 54 odst. 1 a § 138 odst. 1 správního řádu, ale neumožnila žalobkyni, aby se tohoto úkonu zúčastnila.
V daném případě neexistovaly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci hrozícího nebezpečí z prodlení, které by tak bránily tomu, aby byla žalobkyně vyrozuměna o chystaném ohledání, a aby se tohoto ohledání mohla zúčastnit. Zajištění její účasti, podle soudu, mohlo přispět ke zjištění stavu bez jakýchkoliv pochybností.
Soud proto napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.).
Právní věta:
- Pří využití institutu zajištění důkazu před zahájením řízení musí být splněny kumulativně tyto podmínky: existence důvodné obavy, že důkaz později nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi a důvodný předpoklad, že provedení tohoto důkazu může podstatně ovlivnit řešení otázky, která bude předmětem rozhodování. Osoby, které by byly účastníky řízení, mají právo být přítomny u zajištění důkazu a vyjádřit se k němu. Výjimku zajištění důkazu bez přítomnosti osoby, která je účastníkem řízení, lze provést pouze tehdy, hrozí-li nebezpečí z prodlení.
- Tím, že ČIŽP nezajistila přítomnost zástupce žalobkyně u zajišťování důkazu, aniž by byla doložena existence hrozícího nebezpečí z prodlení, byla porušena procesní práva žalobkyně a toto porušení správního řádu představuje porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.