Ochrana lesa

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 600.000 Kč podle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 282/1991 Sb.“).

Žalobkyně ke konci roku 2005 a v prvním pololetí roku 2006 provedla na svém majetku neodůvodněné celoplošné proředění lesních porostů pod zákonnou hranici 0,7 plného zakmenění v porostech mladších než 80 let na lesních pozemcích p. č. 70, 71, 104/1 a PK 73/1 v k. ú. Neustupov a p. č. 6 v k. ú. Hory u Votic, a vlastním zaviněním tak vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Proti předmětnému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhala jeho zrušení.

Městský soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů a žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud se dále zabýval výpočtem zakmenění porostů ve vlastnictví žalobkyně. Za neopodstatněnou považoval městský soud námitku, že správní orgány nesprávně používaly pojmy „porost“ a „lesní porost“. Podle městského soudu lesní zákon sice pojmy definuje, dále je však volně zaměňuje. Pojem „porost“ v ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona nelze vykládat jako základní jednotku porostového rozdělení lesa. Ohledně námitky žalobkyně, že se zakmenění mělo zkoumat v celém porostu, městský soud uvedl, že je logické, že znalec zkoumal zakmenění pouze v oblastech, kde probíhaly těžební zásahy. Správnost měření soud podpořil mimo jiné tím, že se jednalo o oblasti o velikosti několika hektarů, a ne o zanedbatelnou část lesa.

K námitce žalobkyně o nutnosti uplatnění 10% odchylky měření soud poukázal na existenci dvou posudků. Odborného posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, který uvedl toleranci odchylky +/-10%, a znaleckého posudku Ing. Jiřího Hoffmana, který použil metodu s odchylkou +/-5%. Rozdíl v odchylkách přesnosti měření je podle městského soudu dán jinou metodou měření. Městský soud zdůraznil, že snížení zakmenění pod zákonem stanovenou mez je prokazatelné i v případě, že se k naměřeným hodnotám připočítá odchylka 5% ve prospěch žalobkyně, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že naměřený výsledek zakmenění je nadhodnocen zhruba o 2,4 %. Městský soud odmítl námitku podloženou odbornou publikací, že znalcem použitá metoda dosahuje přesnosti s odchylkou +/-10%. Podle městského soudu žalobkyně neodůvodnila, proč by jediná zmínka v třicet let staré publikaci měla zpochybnit řádně odůvodněné závěry znalce ve znaleckém posudku.

Soud konstatoval, že v daném případě šlo o zavinění úmyslné, neboť žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona, podle něhož je zakázáno snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění.

Rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 5 A 274/2010 - 42, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2010, č. j. 47/500/10, 2634/ENV/10, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa (dále jen „ČIŽP“), ze dne 16. 3. 2007, č. j. 41/OOL/062218.13/07/PJO.

Proti rozhodnutí Městského sodu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu

Žalobkyně/stěžovatelka (procesní postavení v řízení před Nejvyšším správním sudem) namítá, že je sankcionována za proředění porostů pod zákonnou mez 0,7 plného zakmenění za situace, kdy tuto skutečnost nebyl schopen zjistit ani Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Dále poukazuje na rozdíl mezi pojmy „porost“ a „lesní porost“ a tvrdí, že závěr městského soudu o splynutí těchto dvou pojmů v lesním zákoně není správný. Stěžovatelka uvádí, že „lesním porostem“ jsou podle § 2 písm. c) lesního zákona stromy a keře lesních dřevin, které v daných podmínkách plní funkce lesa, zatímco „porost“ je podle § 2 písm. s) lesního zákona základní jednotkou prostorového rozdělení lesa identifikovatelnou v terénu a zobrazenou na lesnické mapě. Pojem porost je chápán jako část lesa s určitou výměrou. Stěžovatelka uvádí, že z ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 84/1996 Sb. plyne, že každý porost musí mít alespoň jednu porostní skupinu a každá porostní skupina alespoň jednu etáž. Podle stěžovatelky měly správní orgány počítat zakmenění z celého porostu, a ne pouze z porostní skupiny nebo etáže. Všechny plochy se zakmeněním pod zákonnou mez uvedené v rozhodnutích správních orgánů jsou pouze porostními skupinami.

Stěžovatelka dále uvádí, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že je sankcionována i v případě porostů, kde k proředění pod zákonnou mez nedošlo. Soudní znalec zjistil zakmenění v rozmezí od 6,37 do 6,75, což činí při započítání 5% odchylky od 6,6885 do 7,0875.

Závěrem stěžovatelka uvádí, že se městský soud nevypořádal s její žádostí o provedení dalšího znaleckého posudku ze dne 29. 4. 2011 a s jejími tvrzeními, že k poškození lesních porostů dochází v pruzích a že srovnávání pruhu lesního porostu s pruhem sousedního lesního porostu je zavádějící.

Stěžovatelka přípisem městskému soudu ze dne 29. 4. 2011 v reakci na vyjádření žalovaného uvedla, že „podle dostupné odborné literatury je i v případě použité metody u druhého posudku odchylka +/- 10%, nikoli tedy 5%.“ Za účelem správného určení odchylky stěžovatelka navrhla, aby soud ustanovil znalce, který by tuto otázku vyjasnil. V napadeném rozsudku se městský soud k ustanovení druhého znalce nevyjádřil a neprovedení důkazu výslovně nezdůvodnil.

Městský soud k námitce stěžovatelky ohledně odchylky měření u metody použité znalcem uvedl, že stěžovatelkou uvedená publikace byla vydána před více jak třiceti lety a je tedy pravděpodobné, že tehdejší metodika měření nebyla tak přesná jako v současnosti. Dále uvedl, že stěžovatelčina námitka je pouze obecná a že o odborné kvalitě publikace není nic bližšího známo. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu musí správní orgány „při své činnosti vždy vycházet z nejnovějších odborně relevantních trendů a přitom musí stále zkoumat, zda je jejich dosavadní praxe v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, jsou povinny ji novým vědeckým poznatkům přizpůsobit“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 12/2010 - 113). Byl-li městský soud konfrontován s odbornou publikací, která zpochybňuje přesnost metody použité ve znaleckém posudku, měl povinnost zkoumat, zda je rozhodnutí správního orgánu v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání. Ničím nepodložený závěr o zastaralosti či neodbornosti publikace nelze považovat za dostatečné odůvodnění neprovedení důkazu.

Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že správní orgán měl zjišťovat míru zakmenění ve vztahu k porostům, a ne pouze k jeho částem, tj. porostním skupinám, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelkou. Ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona, za jehož porušení je stěžovatelka sankcionována, zakazuje snižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění. Ustanovení § 2 písm. s) lesního zákona definuje „porost“ jako základní jednotku prostorového rozdělení lesa identifikovatelnou v terénu a zobrazenou na lesnické mapě. Ustanovení § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování (dále jen „vyhláška č. 84/1996 Sb.“), uvádí, že jednotkami prostorového rozdělení lesa jsou oddělení, dílec, porost, porostní skupina a etáž.    

Ustanovení § 6 odst. 6 vyhlášky č. 84/1996 Sb. pojem „porost“ konkretizuje a uvádí, že porosty se vymezují jako plošně souvislé části lesa, odlišující se od sebe druhovou, věkovou či porostovou skladbou, kategorií lesů nebo vyžadující odlišné hospodaření. Výměra porostu musí podle citovaného ustanovení přesahovat 0,2 ha. Systematickým výkladem je tedy třeba dojít k závěru, že k porušení povinnosti zakotvené v ustanovení §31 odst. 4 lesního zákona dojde tehdy, sníží-li se úmyslnou těžbou zakmenění pod sedm desetin plného zakmenění na předem vymezené ploše lesa, která je identifikovatelná v terénu a je zobrazena na lesnické mapě. V rozporu se závěrem městského soudu je naopak logické, že účelem ustanovení § 31 odst. 4 lesního zákona je vymezit předem přesně a jasně identifikovatelnou prostorovou jednotku, na které bude měření zakmenění probíhat.

Z odborného posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ze dne 17. 8. 2006 a ze znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006 je ovšem patrné, že v obou případech bylo součástí zadání ze strany ČIŽP změřit zakmenění ve vybraných porostních skupinách nebo jejich částech. V případě odborného posudku šlo o porostní skupiny 4Aa4, 4Aa6, 4Aa8, 5Ba4, 5Ca7, 6Ba7, 6Ab8a, 6Aa8b, 6Ca5. V případě znaleckého posudku šlo o porostní skupiny 4Aa4, 4Aa6, 5Ca7, 6Aa8b, 6Aa8a. V nálezu znaleckého posudku se uvádí, že „bylo se zadavatelem dohodnuto, že se šetření zaměří jen na větší, silně zředěné, na mapě i v terénu jednoznačně oddělitelné části porostů“ (viz str. 4 znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006). Také závěr znaleckého posudku jednoznačně uvádí, že zakmenění bylo prokazatelně sníženo pod 0,7 plného zakmenění „na zkoumaných částech porostů“ (viz str. 5 znaleckého posudku č. 100/2006 Ing. Jiřího Hoffmana ze dne 11. 12. 2006). Z Protokolu o výsledku inspekční činnosti „Prověření stavu lesa, včetně ochrany lesa“ v lesích, které jsou majetkem společnosti Pecka, spol. s.r.o. na LHC „Lesní hospodářství Neustupov“ vyplývá, že zjištěné zakmenění bylo zprůměrované v rámci porostních skupin (viz str. 5 Protokolu o výsledku inspekční činnosti „Prověření stavu lesa, včetně ochrany lesa“ v lesích, které jsou majetkem společnosti Pecka, spol. s. r. o., na LHC „Lesní hospodářství Neustupov“). Konečně v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007, č. j. 41/OOL/062218.13/07/PJO ČIŽP uvádí, že „nové měření zakmenění bylo provedeno na větších, silněji proředěných, na mapě i v terénu jednoznačně oddělitelných (identifikovatelných) částech porostů.“ Správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl 5 porostních skupin, jejichž zakmenění bylo sníženo pod sedm desetin plného zakmenění, jejich plochy sečetl a uvedl, že zakmenění bylo prokazatelně sníženo pod sedm desetin plného zakmenění na celkové ploše 22, 9 ha. V daném případě nejde o pouhé nesprávné zaměňování zákonného pojmu „porost“ za pojem „porostní skupina“, které by nemělo vliv na závěr ohledně správně právní odpovědnosti stěžovatelky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 7 A 82/2002 - 40). Je hypoteticky možné, že na ostatních částech porostu došlo k menšímu proředění a míra zakmenění na celém porostu ve výsledku přesahuje sedm desetin plného zakmenění. ČIŽP v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007 uvedla, že zakmenění je měřitelné v každé části lesních porostů. To je zajisté pravda. Lesní zákon však vymezuje v ustanovení §31 odst. 4 konkrétní povinnost nesnižovat úmyslnou těžbou zakmenění porostu pod sedm desetin plného zakmenění. Subjekt veřejnoprávní povinnosti je tím chráněn před libovolným měřením zakmenění na jakékoli ploše lesního porostu a před právní nejistotou ohledně obsahu své právní povinnosti. Ze znaleckého posudku ani ze zbývajících částí spisu správního orgánu není zřetelné vyznačení porostů v lesích ve vlastnictví stěžovatelky. V dodatku ke znaleckému posudku č. 100/2006 je uvedeno, že na mapách Lesního hospodářského plánu chybí označení porostů. Ve spise, tak jak byl předán Nejvyššímu správnímu soudu, je obsažena pouze hospodářská kniha a v rozporu s ustanovením § 2 vyhlášky č. 84/1996 Sb. chybí textová část a lesnické mapy lesního hospodářského plánu. Závěr ČIŽP, že „změřené zakmenění porostů je zcela objektivní a mapuje stav lesa na daném majetku v porostech mladších než 80 let“ není podložen důkazy.

K námitce stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že je sankcionována i v případě porostů, kde k proředění pod zákonnou mez nedošlo, Nejvyšší správní soud odkazuje na podrobné odůvodnění městského soudu na straně 6 rozsudku. Městský soud v této části uvedl: „Na zákonné hranici se při připočtení tolerované odchylky pohybovaly dvě porostní skupiny; u ostatních porostních skupin bylo změřeno zakmenění pod zákonnou hranicí. I u výše uvedených dvou porostních skupin však bylo v době těžebního zásahu zakmenění nižší, než povoluje zákon. Na to lze usuzovat ze znaleckého posudku, v němž znalec jednoznačně konstatoval, že naměřený výsledek zakmenění je nadhodnocen (asi o 2,4%) přírůstkem za poslední vegetační období a použitím speciálního pásma k měření průměrů.“ Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že městský soud se s žalobním bodem vypořádal řádným a vyčerpávajícím způsobem a uvedl, proč argumentaci žalobkyně nepovažuje za důvodnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 11/2013 - 51). Kasační námitka stěžovatelky je tedy nedůvodná.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze spisu správního orgánu vyplývá, že Ústav pro hospodářskou úpravu lesů vypracoval odborný posudek týkající se zakmenění konkrétních porostních skupin pomocí relaskopické metody. Z posudku v žádném případě nevyplývá, že Ústav pro hospodářskou úpravu lesů nebyl zakmenění porostní skupiny schopen zjistit.

Znalecký posudek nezodpověděl všechny otázky otázky, týkající se skutečnosti, zda došlo proředění lesních porostů pod zákonnou hranici plného zakmenění. V následném řízení tak bude muset být opět ustanoven/dotázán znalec, aby závěry odborného posudku pouze upřesnil pomocí metody vykazující menší odchylku nepřesnosti měření.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 s.ř.s. napadený rozsudek městského soudu zrušil. Jelikož také žalobou napadené správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení před městským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se za použití ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušuje také rozhodnutí žalovaného a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta

Zkoumání proředění lesních porostů pod zákonnou hranici plného zakmenění v porostech mladších než 80 let ve správním, případně soudním řízení je odbornou otázkou, která musí být správním orgánem/soudem vyřešena po odborné stránce. Je-li ustanoven soudní znalec, musí ve znaleckém posudku zohlednit nejnovější poznatky lesnické vědy a při své činnosti musí vždy vycházet z nejnovějších odborně relevantních trendů, rovněž musí stále zkoumat, zda je  dosavadní praxe v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání v daném oboru, a pokud nikoli, je povinen přizpůsobit ji novým vědeckým poznatkům.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.05.2015, č.j. 2 As 43/2015-51

V posuzovaném případě se jednalo o spor o nepovolenou přístavbu k chatě na lesním pozemku, kde nebyly stromy. Žalobci si podali žádost o dodatečné povolení přístavby rekreační chaty k Městskému úřadu Mníšek pod Brdy, který ji zamítl. Žalobci si poté proti rozhodnutí městského úřadu podali odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, který ji také zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje - žalovaný podali následně žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Krajský soud v Praze

Krajský soud uvedl, že prvostupňové správní rozhodnutí nevykazovalo takové vady, které by odůvodňovaly jeho zrušení. Jeho odůvodnění nebylo podle krajského soudu zcela nepřezkoumatelné a obsahovalo důvody rozhodnutí, zejména pak odkaz na závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy lesů podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a nesouhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování. Uvedená závazná stanoviska byla přitom v odvolacím řízení potvrzena příslušným nadřízeným orgánem a žalobci měli možnost se k nim vyjádřit. Žalovaný postupoval správně, pokud v souladu s § 149 odst. 6 správního řádu aproboval prvostupňové správní rozhodnutí, jelikož v posuzovaném případě nebylo vzhledem k nesouhlasným závazným stanoviskům dotčených orgánů na místě provádět další dokazování.

Žalovaný k žalobě uvedl, že žalobci neprokázali soulad předmětné přístavby s územním plánem obce. Žalovaný rovněž přejal důvody prvního nesouhlasného závazného stanoviska orgánu územního plánování, přičemž bylo povinností žalobců prokázat podle § 129 odst. 3 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, soulad přístavby s územně plánovací dokumentací.

S uvedenými závěry se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil a uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu bylo přitom ze závazných stanovisek zřejmé, s kterým zněním územního plánu byla přístavba žalobců v rozporu.

Krajský soud uvedl, že skutečnost, že se v bezprostředním okolí nepovolené stavby nenacházel lesní porost nezpochybňuje, že jde o lesní pozemek, Vzhledem k uvedenému tak nebylo povinností správních orgánů vyšetřovat, čím byla neexistence lesního porostu pod nepovolenou přístavbou žalobců a v jejím bezprostředním okolí způsobena. Krajský soud doplnil, že v situaci, kdy se na převažující části dotčeného pozemku, který je v katastru nemovitostí veden jako lesní, nacházel typicky lesní porost (směs dubu a habru), lze dospět k závěru, že se jednalo o les podle § 2 písm. a) lesního zákona. Nebylo ani zřejmé, proč by zmíněný lesní porost na pozemku v posuzovaném případě neplnil např. půdoochranou, vodoochranou, krajinotvornou či klimatickou funkci. Předmětný pozemek byl zahrnut rovněž v lesních hospodářských osnovách. Žalobci tak relevantně nezpochybnili závěry ani jednoho ze dvou nesouhlasných závazných stanovisek.

Krajský soud proto rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 55 A 5/2021–32, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.

Kasační stížnost

Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost.

V kasační stížnosti stěžovatelé namítali, že prvostupňové správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož neobsahuje řádné, tj. úplné věcné, formální a právní odůvodnění závěru, že přístavba stěžovatelů není v souladu s územně plánovací dokumentací. Příslušnou námitku uplatněnou již v odvolání pak nevypořádal ani žalovaný, proto i žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatelé zdůraznili, že bylo úkolem žalovaného, aby svůj závěr o nesouladu předmětné přístavby s územně plánovací dokumentací řádně odůvodnil. S námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí se nevypořádal, podle stěžovatelů ani krajský soud, jestliže v odůvodnění rozsudku pouze uvedl, že prvostupňové správní rozhodnutí není zcela nepřezkoumatelné. Z toho však vyplývá, že v některých částech nepřezkoumatelné bylo, v důsledku čehož mělo být zrušeno. Rovněž rozsudek krajského soudu je tak nepřezkoumatelný.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že vzhledem k odvolacím námitkám, které směřovaly i proti obsahu závazného stanoviska orgánu územního plánování, požádal příslušný nadřízený správní orgán o posouzení a případné potvrzení či změnu původního závazného stanoviska. Závazné stanovisko bylo potvrzeno, přičemž odůvodnění nového závazného stanoviska přejal žalovaný do svého rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že nebyl oprávněn uvedené odůvodnění dále rozšiřovat. Nesoulad přístavby stěžovatelů s územně plánovací dokumentací tak byl řádně odůvodněn. Předmětný pozemek je podle údajů v katastru nemovitostí lesním pozemkem se způsobem ochrany pozemku určeného k plnění funkcí lesa.

Žalovaný dále zopakoval, že orgán státní správy lesů v nesouhlasném závazném stanovisku konstatoval, že přístavba byla realizována bez souhlasu s umístěním stavby podle § 14 odst. 2 lesního zákona a její realizací došlo k neoprávněnému záboru pozemku určeného k plnění funkcí lesa. V posuzovaném případě přitom řízení podle § 3 odst. 3 lesního zákona neproběhlo. Nadto je zřejmé, že podle předmětného závazného stanoviska je nepřípustné umisťování staveb i v tzv. ochranném pásmu lesa. V posuzovaném případě byla přístavba umístěna nejen v tomto ochranném pásmu, ale současně v lese.

Nejvyšší správní soud

Soud uvedl, že specifikem projednávané věci bylo, že správní orgán I. stupně musel postupovat podle § 149 odst. 3 správního řádu, podle kterého je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že v následném odvolání stěžovatelé napadli rovněž obsah závazného stanoviska orgánu územního plánování, postupoval žalovaný správně, pokud si v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu vyžádal závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu. Z uvedeného tak vyplývá, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, pokud v jeho odůvodnění odkázal na závěry potvrzujícího nesouhlasného závazného stanoviska.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že jsou–li dotčené pozemky zahrnuty do lesního hospodářského plánu a rovněž sousedí s ostatními lesními pozemky, pak slouží lesnímu hospodářství bez ohledu na to, v jaké intenzitě je lesní hospodářství fakticky v terénu realizováno. Z hospodářského plánu je totiž zřejmé, že je s dotčenými pozemky pro účely lesního hospodářství počítáno.

Podle Nejvyššího správního soudu rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalovaný i krajský soud se při posuzování povahy pozemku zabývali jak faktickým stavem, tak i stavem evidovaným, přičemž dospěli k závěru, že faktický stav odpovídá stavu evidovanému. Jak zdůraznil krajský soud, pro posouzení druhu pozemku nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou, neboť opačný výklad by odporoval smyslu lesního zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že podstatné důvody nepřípustnosti přístavby stěžovatelů vyplývají již z odůvodnění nesouhlasných závazných stanovisek orgánů státní správy lesa. Pokud správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 149 odst. 3 správního řádu, tj. neprováděl v této souvislosti další dokazování a odkázal na jeho závěry, nelze takovému postupu ničeho vytknout. Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší správní soud uzavřel, že součástí nesouhlasných závazných stanovisek orgánů státní správy lesa byly přezkoumatelné a přesvědčivé důvody nepřípustnosti přístavby stěžovatelů z hlediska ochrany předmětného lesního pozemku a plnění funkcí lesa.

Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud posoudil sporné právní otázky správně, při posuzování věci vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozsudek je přezkoumatelný. Důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. tak nebyly naplněny.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Podle § 149 odst. 1 správního řádu je obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Jestliže bylo podle odstavce 3 tohoto ustanovení v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

Pro posouzení druhu pozemku nemůže být rozhodující faktická změna, ke které došlo nezákonnou cestou, neboť opačný výklad by odporoval smyslu lesního zákona.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.11.2022, č.j. 4 As 436/2021-28

V projednávaném případě se jednalo o spor, zda poté, co došlo k napadení lesa kůrovcem, vynaložil vlastník lesa -  žalobce Myrkvidr s.r.o., veškeré úsilí o provedení, resp. zajištění provedení opatření proti kůrovci. Žalobce byl toho názoru, že vynaložil veškeré úsilí a za přestupek z důvodu liberace (zproštění odpovědnosti) dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Podle České inspekci životního prostředí (ČIŽP) však žalobce nevynaložil takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci. Žalobce Myrkvidr s.r.o., se podle ČIŽP dopustil při hospodaření na lesním pozemku v k. ú. Cunkov, přestupku tím, že v lesním porostu neprovedl v jarních měsících roku 2019 včasnou a účinnou asanaci u nejméně 38 smrků o objemu cca 48 m3, napadených kalamitním škůdcem lýkožroutem smrkovým. Umožnil tak v těchto napadených stromech dokončení vývoje nové generace kůrovce, výlet dospělých brouků a jejich rozšíření do okolních lesních porostů. V důsledku toho došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, k jejich kácení a vzniku nových holin, či k prořeďování lesních porostů a snižování jejich zakmenění.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci dle § 4 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa uložena pokuta ve výši 12 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) téhož zákona spočívající ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrožení životního prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) - žalovaný, ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP ze dne 5. 8. 2020, č. j. ČIŽP/42/2020/3815. Na to žalobce reagoval podáním žaloby proti rozhodnutí MŽP k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě uvedl, že nemá žádné zaměstnance a ani nevlastní techniku potřebnou pro provádění lesních prací. Proto pro hospodaření v lese využívá třetí subjekty, které mají odbornou způsobilost vykonávat lesní práce. Žalobce ve správním řízení nezpochybňoval zjištění prvostupňového orgánu, tj. skutečnost, že vznikl protiprávní stav. Hájil se však tím, že situace vznikla na vrcholu kůrovcové kalamity a že přes veškerou svoji snahu nedokázal zajistit zpracování stromů napadených kůrovcem. Žalobce byl proto toho názoru, že za přestupek z důvodu liberace dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona neodpovídá.

Žalobce měl za to, že k prokázání jeho tvrzení nebyly provedeny jím navrhované klíčové důkazy a byla mu správním orgánem fakticky odňata možnost unést důkazní břemeno. Poukázal na své vyjádření ze dne 30. 9. 2019, kde shrnul, že vzhledem k současné situaci v lesnictví na trhu existuje kritický nedostatek pracovních sil a výrobních prostředků. Žalobce již na jaře 2018 zadal provedení těžby, včetně prioritní nahodilé těžby kůrovcem napadených stromů, kvalifikovanému dodavateli a měl zájem celý smrkový porost smýtit. Z důvodů na straně dodavatele, resp. na straně jeho subdodavatelů, které nebylo možné předvídat, byla těžba v dubnu 2019 přerušena, což umožnilo, aby se z nově napadených stromů v následujících jarních měsících vyrojil kůrovec. Žalobce se v inkriminované době pokoušel najít jiného dodavatele, neboť žádné vlastní kapacity pro provedení takových prací neměl. Přes veškeré úsilí (ve formě kontaktovaní jiných firem) ovšem jiného dodavatele nenašel.

Na podporu svých tvrzení žalobce navrhl provedení celkem 19 důkazů a výslech svědků. Prvostupňový orgán tyto důkazy neprovedl a vydal první prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný následně svým prvním rozhodnutím zrušil toto první prvostupňové rozhodnutí s tím, že prvostupňový orgán o liberaci rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a úvahy prvostupňového orgánu jsou nepřezkoumatelné, přičemž řešený případ vyžaduje doplnění dokazování a důslednější vyhodnocení podkladů. Žalobce proto předpokládal, že bude pokračovat dokazování, tj. proběhne výslech svědků a že bude vyzván k prokázání těch skutečností, které podle názoru prvostupňového orgánu musí ještě prokázat, aby byl odpovědnosti za přestupek zproštěn.

Žalobce byl výzvou ze dne 20. 1. 2020 vyzván, aby předložil: smlouvu o koupi dřeva tzv. nastojato; smlouvy s dodavateli (subdodavateli) prací, popřípadě jakým způsobem byly ukončeny; důkazy (např. e–maily, či jiná korespondence, či přehled konkrétních firem) o tom, kdy a jakým způsobem byly osloveny další firmy za účelem zpracování a asanace kůrovci napadených stromů na jaře roku 2019, dále zda byla poptávána i samostatně asanace předmětné kůrovcové hmoty (např. pokácení, chemické ošetření, či mechanické odkornění.

Žalobce doložil smlouvu ze dne 12. 4. 2019 a vydanou fakturu. Dále navrhl výslech osob, u kterých poptával provedení příslušných prací (tj. buď vytěžení, nebo asanaci stromů napadených kůrovcem). Uvedené firmy kontaktoval buď zástupce žalobce, anebo jednatel žalobce. Kontakt probíhal telefonicky, jak je v daném oboru obvyklé.

Správní orgány opakovaně žalobci vytýkaly, že nezajistil alternativní zpracování stromů napadených kůrovcem, a to chemické ošetření pokácených stromů.

Žalobce byl připraven prokázat výslechem navržených svědků, že u předmětných dodavatelů poptával jak těžbu napadených stromů s jejich následným odvozem, tak jejich chemickou asanaci, resp. odkornění, avšak z objektivních důvodů neuspěl. Provedení těchto prací nemohl žalobce zajistit svépomocí nebo prostřednictvím nekvalifikovaných osob.

Žalobce se ohradil proti tvrzení prvostupňového orgánu, že „v regionu je řada dalších firem, které zřejmě osloveny nebyly a byly schopné provést pokácení kůrovcového dříví, asanaci kůrovcového dříví odkorněním či chemickým ošetřením, či její přiblížení. Provedení navržených výslechů svědků považovala ČIŽP jako nadbytečné a návrh společnosti považovala jako účelový protahující řízení“. Žalobce by tedy musel patrně doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, což se mu samozřejmě nemohlo povést.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrzení, že se žalobce marně pokoušel zajistit provedení potřebných prací, nebylo žalobcem, a to ani po výzvě prvostupňového orgánu, podloženo důkazy, že žalobce vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možné spravedlivě požadovat, aby přestupku zabránil. Žalovaný též považoval za dostatečným způsobem zdůvodněné, proč prvostupňový orgán k provedení většiny důkazů, zejména pak výslechů navržených svědků, nepřistoupil. Prvostupňový orgán k provedení výslechů svědků nepřistoupil z důvodu, že předložený seznam oslovených osob neobsahoval požadované upřesnění, tj. kdy byly předmětné subjekty žalobcem (nebo třetí osobou) kontaktovány a jaké činnosti byly u nich poptávány.

Žalovaný uvedl, že námitka žalobce, že by za účelem prokázání důvodu k liberaci musel v zásadě doložit, že poptal všechny firmy působící v regionu, není na místě. Ze seznamu subjektů v přípisu ze dne 6. 3. 2020 vyplynulo, že žalobce v rámci Jihočeského kraje oslovil pouze pět firem a ze Středočeského kraje, přímo sousedícího s dotčeným k. ú. Cunkov, kontaktoval pouze jeden subjekt. Žalovanému bylo přitom z úřední činnosti známo, že v Jihočeském kraji provozuje lesnické činnosti řada dalších subjektů. Oslovení pouze šesti firem v rámci dvou krajů žalovaný nehodnotil jako vynaložení takového úsilí, které by mohlo být považováno za důvod k liberaci.

Žalovaný dále usoudil, že žalobce nepovažoval za potřebné své tvrzení o vynaložení veškerého úsilí zabránit vzniku protiprávního stavu podpořit stanoviskem svého odborného lesního hospodáře.

Posouzení žaloby soudem

V otázce důkazního břemene ve vztahu k liberaci, se soud ztotožnil s názorem žalovaného, že liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, a nikoli správní orgán. Je proto lichá námitka žalobce, že měl prvostupňový orgán žalobci určit rozsah důkazního břemene, poněvadž iniciativa a aktivita ohledně liberačních důvodů byla výlučně na žalobci. Prvostupňový orgán nebyl povinen domýšlet za žalobce potenciální liberační důvody, vyrozumět o nich žalobce a vyzývat k jejich případnému prokázání.

Podle soudu však prvostupňový orgán nesrozumitelně a nedostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu žalobcem navržených svědků. Soud se neztotožnil s názorem správních orgánů, že důkazní návrhy žalobce byly nedostačující, resp. nereagovaly na výzvu prvostupňového orgánu ze dne 20. 1. 2020. Žalobce ve svém přípisu ze dne 6. 3. 2020 sice u navržených svědků výslovně nespecifikoval, kdy přesně je oslovil a jaké činnosti u nich poptával, leč z kontextu je dle soudu zjevné, že se tak stalo v době, kdy nasmlouvaný dodavatel žalobci sdělil, že není schopen provést těžbu dle uzavřené smlouvy.

Dále žalobce uvedl, že navrhované svědky oslovil telefonicky (tj. nemá o tom písemné záznamy). Soud k tomu podotkl, že i bez upřesnění, co bylo poptáváno po navržených svědcích bylo patrné, že žalobce navrhoval svědky k poptávce těžby, a nebo samostatné asanace kůrovcové hmoty (pokácení, chemické ošetření, mechanické odkornění). Soud považoval formulaci důkazních návrhů žalobce za zcela dostačující, jelikož reagovala na výzvu prvostupňového orgánu, přičemž bylo evidentní, že časové a obsahové podrobnosti žalobce zamýšlel doplnit obsahem výslechů. Soud proto uzavřel, že v tomto rozsahu trpí prvostupňové, potažmo napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí.

Další vadu spočívající v nedostatku důvodů prvostupňového rozhodnutí pak soud spatřoval v tom, jakým způsobem byla vypořádána žalobcem tvrzená intenzita liberačního důvodu. Prvostupňový orgán kromě toho, že považoval žalobcův návrh důkazů za nedostačující z hlediska specifikace důkazů, současně uvedl, že je mu známo, že existuje řada dalších subjektů, které mohly asanaci kůrovci napadených stromů provést. Toto tvrzení ovšem prvostupňový orgán nijak blíže nerozvedl. Soud se domnívá, že má-li být náležitě posuzováno úsilí žalobce o zabránění přestupku, musí dojít k poměření tohoto úsilí – počtu oslovených subjektů – s celkovým počtem subjektů, které myslitelně přichází v úvahu k oslovení. Soud se nedomníval, že by bylo nutné např. oslovit všechny subjekty v dotčeném regionu (či dokonce v České republice), které se zabývají těžbou dřeva či jinými možnými způsoby asanace kůrovci napadených stromů, protože to s ohledem na jejich pravděpodobný vysoký počet a různou úroveň sebeprezentace (např. některé subjekty nemusí být dohledatelné na internetu) ani není reálně možné.

Jde o to, aby byl osloven dostatečný počet takových subjektů svědčící o náležitém úsilí žalobce. Pokud ovšem prvostupňový orgán neuvedl, a to ani řádově, kolik dalších subjektů mohl žalobce oslovit a o co prvostupňový orgán opíral tento údaj (nebo alespoň jak dospěl ke svému kvalifikovanému odhadu tohoto údaje), pak soud uzavřel, že se jedná o neodůvodněný závěr. Soud doplnil, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyjádřilo, vada prvostupňového rozhodnutí tak vázne i na něm.

Městský soud v Praze shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,  a proto ho zrušil.  Dle § 78 odst. 3 rovněž zrušil prvostupňové rozhodnutí.

Právní věta

Liberační důvody musí tvrdit a prokázat účastník správního řízení, nikoli správní orgán. Právnická osoba v řízení o přestupku nese důkazní břemeno a musí prokázat, že vynaložila veškerého úsilí k zabránění přestupku. Správní orgán musí zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost (správní trest) uložena. Správní orgán musí dále odůvodnit své vypořádání argumentace žalobce týkající se tvrzené intenzity liberačního důvodu.

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.05.2022, č.j. 17 A 1/2021-40

V projednávané věci se jednalo o nesplnění opatření vlastníkem lesa v ochraně před kůrovcovou kalamitou. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., vytvořila podmínky pro umožnění vývoje kůrovce a jeho výletu do okolí a tím ohrozila životního prostředí. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., spáchala přestupek tím, že při hospodaření na vybraných lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec, Hosín a Borek u Českých Budějovic, v konkrétních porostních skupinách, neprovedla od října 2017 do května 2018 včasnou a dostatečnou asanaci 9 732 smrků o objemu zhruba 4 194 m3, které byly napadeny lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesním (dále též „kůrovec“). Dále v období od července do srpna 2018 na vybraných lesních pozemcích a vybraných porostních skupinách neprovedla včasnou a dostatečnou asanaci smrků napadených týmiž škůdci, tentokrát v objemu 614 smrků (161 m3). Vytvořila tudíž podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrozila životní prostředí v lesích, neboť na těchto stromech umožnila ukončení vývoje kalamitních škůdců, opuštění těchto stromů dospělými lýkožrouty a jejich rozšíření do dalších lesních porostů.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni za tento přestupek udělena sankce ve výši 4 mil. Kč. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí zamítlo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 A 104/2019 – 112, zamítl. Rozsudek městského soudu byl zveřejněn na lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o neprovedení opatření proti šíření kůrovce“.

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhla zrušit rozsudek městského soudu i správní rozhodnutí.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uvedla několik pochybení, kterých se dopustily správní orgány a městský soud. Např., že prvostupňový správní orgán nezákonně dvakrát přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla v minulosti sankcionována za stejné jednání, když aplikoval § 5 zákona o ČIŽP a současně považoval tuto skutečnost za významnou přitěžující okolnost.

Dále tvrdila, že městský soud pochybil, když dovozoval povahu a závažnost spáchaného přestupku z množství zjištěného neasanovaného kůrovcového dřeva. Nesprávný byl i závěr, že kontrola v roce 2017 probíhala v jiných částech lesa, a stěžovatelka proto mohla být postižena dvakrát. Stěžovatelka se vymezila i proti použití podkladů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, proti jehož kontrole navíc neměla k dispozici standardní ochranu v podobě námitek. Její povinností v řízení před městským soudem nebylo „nabízet“ soudu jiný zjištěný rozsah neasanovaného dříví, neboť by šlo o nahrazování činnosti správních orgánů.

Městský soud, podle stěžovatelky, nezohlednil § 50 odst. 3 správního řádu, když schválil neprovedení znaleckého zkoumání hydrologických poměrů kvůli obecnosti stěžovatelčiných námitek. Postupoval nesprávně i při posouzení ztížené dopravní situace, jíž nejprve přiznal zásadní význam, doplnil dokazování, z něhož plynula důvodnost námitky, ale následně tato zjištění znovu bagatelizoval. Pochybení správních orgánů omluvil tím, že námitka byla příliš obecná.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud hned v úvodu konstatoval, že odůvodnění rozsudku městského soudu je podrobné a srozumitelné, bez vnitřních rozporů a rozsudek není nepřezkoumatelný.

Dále konstatoval, že přestupek je spáchán opakovaně, jestliže od nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Městský soud na základě právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 894/2012 – 30 dospěl k závěru, že při posouzení naplnění podmínky spáchání přestupku ve 12 měsících od pravomocného odsouzení je rozhodné to, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán. V době dokončení stěžovatelčina jednání již byla podmínka pro aplikaci § 5 zákona o ČIŽP splněna. Ode dne 26. 1. 2018, kdy došlo k nabytí právní moci příkazu představujícího první rozhodnutí o stejném přestupku, do spáchání druhého přestupku neuplynulo 12 měsíců.

NSS potvrdil závěr městského soudu, že byl projednávaný přestupek dokonán až v době, kdy již bylo o předchozím přestupku pravomocně rozhodnuto. Proto bylo společné řízení vyloučeno z důvodu podle § 88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nad rámec věci NSS navíc upozornil, že ani neprovedení společného řízení tam, kde je možné, není automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutí o přestupku.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stojící souše jsou dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného jednání dopustila. Včasná a dostatečně rozsáhlá asanace by totiž zabránila tomu, aby v lese stály sterilní souše, čili stromy, v nichž lýkožrout dokončil svůj vývoj a poté je opustil. Není naopak zřejmá podstata argumentu stěžovatelky, že stojící sterilní souše svědčí o důkladnosti jí prováděné asanace, protože se v jejím lese naopak nevyskytují aktivní kůrovcové stromy. Takové tvrzení je nelogické. Pokud by stěžovatelka včas zakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví, nezměnily by se aktivní kůrovcové stromy ve sterilní souše.

NSS uzavřel, že přítomnost stromů nesoucích známky dokončení vývoje kůrovce a výletu do okolí na stromech (opadaná kůra s požerky, výletové otvory) dokládá ohrožení okolních lesních porostů, a tím i naplnění této skutkové podstaty. Stojící souše jsou proto podle NSS dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného opomenutí dopustila.

Stěžovatelka si podle NSS musela být vědoma, že nezmění–li do budoucna rozsah svých asanačních aktivit, může být znovu postižena za spáchání tohoto přestupku. Pokud by posléze asanační práce v jarním období roku 2018 zintenzivnila, mohla je stihnout provést dostatečně a včas.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by správní orgány či městský soud zcela opomněly zohlednit, že asanaci v určité míře prováděla. Městský soud v návaznosti na správní rozhodnutí vysvětil, že ani jí uváděný a žalovaným nerozporovaný rozsah prací zjevně nebyl dostačující pro to, aby dostála své povinnosti provádět asanaci včas a v dostatečném rozsahu. I NSS shledal okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka nevyvinula veškerou snahu, již bylo možno požadovat. Ze správního spisu plyne, že jí prováděné asanační zásahy nebyly vhodně načasované pro maximální účinnost zásahu, že opomněla zahájit asanační práce na jaře 2018, tedy včas v závislosti na vývoji počasí, a že dostatečně nezohlednila jejich potřebný rozsah, na který ji upozornil příkaz z ledna 2018. Proto NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že vykázaný rozsah asanačních prací byl hodnocen jako polehčující okolnost, avšak nikoli zásadní. Tím spíše nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta

Pokud vlastník lesa (právnická osoba) nedostojí povinnosti provádět asanaci kůrovcového dřeva řádně a včas, tak nemůže dojít zániku jeho odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. K tomu, aby byl zbaven této odpovědnosti za přestupek musí prokázat, že vynaložil veškerého úsilí, které po něm bylo možno požadovat.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.10.2022, č.j. 9 As 149/2021 - 72

Jádrem sporu bylo posouzení, zda umístění maringotek, karavanů a dalších „zařízení“ na lesním pozemku se souhlasem a vědomím vlastníka lesa - žalobce E. Č. je porušením § 13 odst. 1 lesního zákona, tedy zda lesní pozemky byly se souhlasem žalobce využity k jiným účelům než k plnění funkcí lesa.

Městský úřad Dobříš uložil žalobci E. Č. opatření k odstranění zjištěných nedostatků podle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích spočívající v odstranění veškerých zařízení sloužících k rekreaci umístěných v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa na pozemcích v katastrálním území H., a to tří maringotek na pozemku p. č. XB a jedné na pozemku p. č. XA, šesti karavanů s upravenými plochami na pozemku p. č. XC, suchých WC, přístřešků, skladů, teras, posezení apod. ve lhůtě 3 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

Druhým rozhodnutím městského úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona, kterého se dopustil tím, že umožnil jakožto vlastník lesa umisťovat s jeho souhlasem a vědomím zařízení (maringotky, karavany apod.) v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona. K přestupku mělo dojít v přesně neurčeném termínu od zakoupení pozemků žalobcem (právní účinky vkladu ke dni 14. 6. 2006) do jeho zjištění dne 30. 6. 2020, přičemž přestupek nadále trval. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.

Odvolání žalobce ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (žalovaný) bylo zamítnuto a prvostupňová rozhodnutí městského úřadu byla potvrzena.

Žalovaný konstatoval, že zavinění žalobce bylo prokázáno tím, že dal souhlas s umístěním zařízení a že zařízení ze své povahy sloužící k rekreačním účelům bylo umístěno s jeho vědomím. Poskytnutí souhlasu s umístěním zařízení žalobce nezpochybňoval, což plyne z protokolů ze dne 30. 6. 2020 a ze dne 11. 8. 2020. Žalobce při jednání dne 30. 6. 2020 do protokolu uvedl, že na svých lesních pozemcích umožnil umístění stávajících maringotek a karavanů. Uvedl, že jasou povoleny a umístěny s jeho vědomím. V protokolu o jednání ze dne 11. 8. 2020 je uvedeno, že popsané maringotky a karavany s upraveným okolím na pozemcích p. č. XB a XA jsou umístěny na lesních pozemcích se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa. Žalobce protokol potvrdil svým podpisem a udělení souhlasu ve svém vyjádření nikterak nezpochybnil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě namítal, že nebylo zjištěno, že dotčené lesní pozemky nebyly obhospodařovány, tedy že by maringotky překážely obhospodařování lesa, les byl kácen nebo jeho funkce jinak narušeny. Neobhospodařování lesa spatřoval žalovaný v tom, že žalobce odnímá plochu pro přirozenou obnovu lesa. Žalovaný podle žalobce nezohlednil, o jaký les jde. Jednalo se o porost, který před napuštěním přehrady Slapy byl na okraji zemědělských pozemků a vznikl náletem dřevin. Ty byly při pozemkových úpravách po vybudování přehrady bez jakéhokoli řízení pouze na základě úvahy zeměměřiče označeny jako les. Dotčené pozemky jsou, podle žalobce, méně významné z hlediska plnění funkcí lesa. Žalobce napadeným rozhodnutím dále vytýkal, že se žalovaný nevypořádal s popisem zakázaného jednání. Žalobce nesouhlasil s žalovaným, že les byl užíván pro jiné účely než pro lesnické hospodaření v rozporu se zákonem, protože nepožádal o využívání lesa k jiným účelům dle § 13 odst. 1 lesního zákona a orgán státní správy lesů o této výjimce nerozhodl. Dle žalobce však umístěním maringotek, které není výslovně zakázané, nedocházelo k odnětí plnění funkce lesa. Žalobce nenaplnil žádnou skutkovou podstatu přestupku.

Dále žalobce zdůraznil, že dne 30. 6. 2020 bylo zjištěno, že funkce lesa na dotčených pozemcích jsou plněny a že se jedná o ekologicky stabilní ekosystém.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce má jako vlastník lesních pozemků povinnosti podle lesního zákona a je povinen znát jejich stav. V případě, že souhlasí a povolí příjezd tažných vozidel s připojenými karavany a maringotkami, nese odpovědnost za takové jednání. I z toho, že žalobce neučinil žádné opatření k odstranění stavu ve chvíli, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, lze dovodit, že byl s tímto stavem srozuměn a věděl o něm. Žalovaný nemá uloženou sankci za nepřiměřenou. Za spáchaný přestupek lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, uložená pokuta je tedy spíše symbolická. K otázce zavinění žalovaný uvedl, že se v daném případě jedná o objektivní odpovědnost, u které není nutné zavinění zkoumat.

Krajský soud v Praze

Krajský soud nejprve rekapituloval povinnosti vlastníka lesa, který je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin (§ 11 odst. 2 lesního zákona). Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům, pokud lesní zákon nestanoví jinak (§ 11 odst. 4 lesního zákona).

Podle § 13 odst. 1 lesního zákona veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dále dopustí přestupku tím, že bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemky určené k plnění funkcí lesa odnímá nebo omezuje jejich využívání pro plnění funkcí lesa. Podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona lze za přestupek podle odstavce 2 uložit pokutu do 1 000 000 Kč.

Umístění maringotek a karavanů v lese, jakož i souvisejících zařízení a staveb (teras, přístřešků s dřevěnou podlahou, suchých WC apod.) nenapomáhá, podle soudu, k plnění funkcí lesa a nerozvíjí žádnou z jeho funkcí, ať už produkčních či mimoprodukčních. Právě naopak, překrytí lesní půdy jakožto nenahraditelné složky lesního ekosystému není optimální z hlediska růstu lesních porostů a má ze své podstaty negativní dopady na plnění funkce lesa. Podle fotodokumentace obsažené ve správním spise došlo u některých maringotek a karavanů k překrytí lesní půdy dokonce štěrkovou zavážkou, na kterou bylo umístěno posezení. Zavezení lesního pozemku pro účely posezení či lepšího přístupu do maringotky a karavanů již ze své podstaty nikterak nepomáhá rozvoji lesa.

Soud konstatoval, že zařízení označená v prvostupňových rozhodnutí umístěná na lesních pozemcích ze své podstaty a svými rozměry neumožňují obhospodařování konkrétní plochy, která se pod nimi nachází. Není přitom rozhodné, zda jsou s povrchem lesního pozemku celým rozsahem pevně spojena. Postačí totiž, že se nachází těsně nad povrchem, jako je tomu u maringotek či karavanů. Lesní porost, rostliny a dřeviny obecně potřebují ke svému růstu prostor a přístup ke slunci a dešťovým srážkám. Z obsahu správního spisu (fotodokumentace) je patrné, že jsou umístěny v místech vhodných pro růst jednotlivých prvků lesa. Pod maringotkou, natož štěrkovým zásypem, žádné prvky lesa nebudou přirozeně růst v takové míře a kvalitě, jako kdyby na pozemku umístěny nebyly. Překrytí lesní půdy, která postrádá přístup ke slunci a dešťovým srážkám, vede k její degeneraci. Jedná se o stav, kdy na dotčených pozemcích nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu, a proto se jedná o omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa (§ 15 odst. 1 lesního zákona), které vyžaduje rozhodnutí orgánu státní správy lesů.

Na porušení § 13 odst. 1 lesního zákona, podle soudu nemá vliv, jakým způsobem lesní pozemky vznikly, proč jsou jako lesní evidovány, zda byly systematicky těženy a zda slouží jako úkryt zvěře. Soud dodal, že ze správního spisu (fotografií) je patrné, že by se bez umístění maringotek, karavanů a souvisejících úprav jednalo v zásadě o běžnou lesní krajinu skýtající podmínky pro produkční (dřeviny a lesní plodiny) i mimoprodukční (ekologické) funkce lesa.

Z hlediska odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona postačí spáchání z nedbalosti. Žalobce jako vlastník lesních pozemků mohl a měl vědět, že umístěním věcí na jeho lesních pozemcích, s nímž souhlasil, může dojít k nepovolenému omezení plnění funkcí lesa, tedy ohrožení či porušení zájmu lesního zákona na zachování lesa, péči o les a obnovu lesa.

K námitce žalobce, že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa, soud uvedl, že rozšířit žalobu o další žalobní body je možné jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jelikož žalobce tento žalobní bod nově uplatnil až v podání ze dne 24. 3. 2022, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, soud k němu nemohl přihlédnout (§ 71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.).

Dále soud zopakoval, že les, resp. lesní pozemek dle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase a požívá právní ochrany podle lesního zákona, není–li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Právní věta:

Vyžaduje–li nějaká činnost odnětí pozemku plnění funkcí lesa nebo znamená omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa, je podmíněna předchozím povolením orgánu státní správy lesů podle § 13 odst. 1 lesního zákona. O výjimce může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.03.2022, č.j. 55 A 28/2021-41

Stěžovateli G. F. byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/49/2019/1231 uložena pokuta ve výši 280 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustil tím, že v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl jako vlastník hospodářského lesa včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (Ministerstva životního prostředí) brojil stěžovatel správní žalobou, jíž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 A 93/2019-45 ze dne 17. 9. 2020 zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil svým rozsudkem č. j. 1 As 381/2020-43 ze dne 22. 7. 2021 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) č. j. 6 A 93/2019-101 ze dne 13. 1. 2022 správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl NSS napadeným rozsudkem č. j. 2 As 38/2022-45 ze dne 2. 6. 2022 jako nedůvodnou. Případ projednávaný nižšími instancemi byl již zveřejněn na Lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o uložení pokuty v důsledku zanedbání péče o les v období kůrovcové kalamity“.

Ústavní stížnost

Proti rozhodnutí správních soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadených rozhodnutí přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 17 Úmluvy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jemu uložená pokuta za spáchání přestupku je nepřiměřená. Správní soudy, podle stěžovatele, nepřihlédly ke všem okolnostem majícím vliv na zjevnou nepřiměřenost trestu a jeho likvidační charakter. Předně nezohlednily obvyklou výši pokuty za obdobné přestupky pohybující se v řádech tisíců korun. Správní soudy nevzaly v potaz hodnotu a rozlohu předmětného pozemku, na kterém mělo k vytýkanému jednání dojít, ani skutečnost, že stěžovatel jako neprofesionál přijal opatření užívaná v Národním parku Šumava. Stěžovatel měl za to, že při ukládání správního trestu vycházel správní orgán i ze vzájemných "nesympatií", byla-li mu uložena ještě před zahájením daného řízení o přestupku pokuta ve výši 100 000 Kč. Správní soudy dále nesprávně přihlédly k předloženým výpisům z obchodního rejstříku společností, v nichž je stěžovatel činný. Zjištění informací o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele bylo proto nedostatečné.

Ústavní soud

Podle Ústavního soudu argumentace stěžovatele představovala primárně polemiku s právními a skutkovými závěry učiněnými správními soudy ohledně přiměřenosti jemu uložené pokuty, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu dožadoval. Ústavní soud přitom považoval způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatele za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočila ze zákonného rámce a nevykazovala známky svévole.

Ústavní soud konstatoval, že není rozhodné, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť ta směřuje k ochraně odlišného objektu přestupku. Dále uvedl, že se správní soudy řádně zabývaly majetkovými a příjmovými poměry stěžovatele. Správní soudy také vyložily, že stěžovatel ani k výzvě soudu nekonkretizoval omezení vlastnického práva k jeho nemovitostem při posuzování majetkové situace a stejně tak se vyjádřily i k jeho účasti v obchodních společnostech a použitelnosti souvisejících výpisů z veřejných rejstříků.

K uložené pokutě ve výši 280 000 Kč se Ústavní soud vyjádřil tak, že se sice může jevit jako vysoká, avšak bylo-li prokázáno, že se delikt stal a stěžovatel je za něj odpovědný, jde o případ odůvodňující sankci až do výše 5 000 000 Kč a správní soudy odůvodnily, proč nejde o nepřiměřenou výši pokuty, není zde prostor pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Výši správní pokuty lze považovat za přiměřenou, pokud správní orgány prokázaly, že se delikt stal, stěžovatel je za něj odpovědný a správní orgány a správní soudy při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, přičemž pokuta může být sama o sobě vysoká, ale nepřípustný je až její likvidační charakter.

Usnesení Ústavního soudu ČR 16.08.2022, sp. zn. I.ÚS 2096/22

Strana 2 z 8