Ochrana lesa

V projednávaném případě byl veden spor o odpovědnost vlastníka za udržování stavu bezlesí a hranice trvajícího přestupku. Česká inspekce životního prostředí, (dále jen „ČIŽP“) rozhodnutím ze dne 14. 4. 2023, č. j. ČIŽP/49/2023/3415 uznala žalobkyni Capital group SERVICE s. r. o., vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, (dále jen „zákon o ČIŽP“), a to

a) ve výroku I. z přestupku dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se dopustila tím, že jako vlastník pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále také „PUPFL“) v období ode dne 1. 6. 2020 do 18. 2. 2021  nezalesnila holiny vzniklé na částech lesních pozemků, zobrazených v odborném posouzení Ústavu pro hospodářkou úpravu lesů, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav č. 4889/12 od srpna do 3. 12. 2012 a  neobnovila části lesních pozemků stanovištně vhodnými dřevinami v souladu s § 31 odst. 6 větou první zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Následkem jednání žalobkyně došlo na dotčených plochách ke škodám na funkcích lesa jako složky životního prostředí, konkrétně hydricko-vodohospodářských, edaficko-půdoochranných, ekologicko-stabilizačních, zdravotně-hygienických a rovněž bioprodukčních, čímž ohrozila životní prostředí v lesích;

b) ve výroku II. z přestupku dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o ČIŽP, kterého se dopustila tím, že v období ode dne 10. 6. 2020 do de 26. 11. 2021 části dotčených lesních ploch neobhospodařovala účelně podle lesního zákona, když tyto udržovala v nezalesněném stavu k realizaci možného záměru v podobě sjezdové tratě, a to bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů Městského úřadu Jablunkov, konkrétně žalobkyně v postavení vlastníka lesa neprovedla soubor opatření vedoucích ke vzniku následného lesního porostu, neodstranila tři betonové patky pro možné zasněžování a neučinila včasná a dostatečná opatření proti opakovanému sečení dotčených ploch, při němž byly také poškozovány stromky z přirozené obnovy výškově převyšující výšku sečícího mechanismu. Tím žalobkyně neoprávněně používala části dotčených lesních pozemků k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, následkem čehož došlo ke škodám na funkcích lesa jako složky životního prostředí, čímž ohrozila životní prostředí v lesích.

Za uvedené přestupky uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 1 000 000 Kč.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný - Ministerstvo životního prostředí (MŽP) tak, že zrušil výrok I. a řízení ve věci přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP zastavil. Dále žalovaný změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že výroky I. a II. prvoinstančního rozhodnutí nově označil jako výrok I., upravil znění skutkové věty ve vztahu k přestupku dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o ČIŽP dle odpovídajícího znění v souvislosti se zastavením řízení v části týkající se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a změnil výši pokuty z částky 1 000 000 Kč na částku ve výši 800 000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobkyně argumentovala předloženým znaleckým posudkem Ing. N., prokazujícím menší nezalesněnou plochu a aktivní kroky k zalesnění. Poukázala na objektivní překážky zalesnění jako např. nedostatek sazenic, kůrovcovou kalamitu a historickou lesní cestu využívanou k lesní dopravě i obcí. Za výstavbu patek bez povolení už dostala pokutu od MÚ Jablunkov, jde o trvající přestupek (ne bis in idem). Sečení pozemků, podle žalobkyně, prováděly třetí osoby, žalobkyně za to nemůže nést odpovědnost. Brojila také proti nepřiměřenosti pokuty a žádala její moderaci a snížení na 200 000 Kč.

Městský soud v Praze

Soud uvedl, že žalobkyně pouze mechanicky překlopila své odvolací námitky do žaloby, aniž by reagovala na argumenty MŽP v napadeném rozhodnutí. Opakování stejných odvolacích argumentů v žalobě bez přímého zpochybnění odůvodnění správního orgánu II. stupně výrazně snižuje šanci na úspěch před správním soudem.

Posudek vypracovaný na žádost účastníka bez doložky znalce podle § 127a o. s. ř. soud kvalifikoval pouze jako listinný důkaz. Posudky zadávané správním orgánem (LDF Mendelovy univerzity) tak měly vyšší důkazní váhu, zejména proto, že zkoumaly stav přímo v rozhodném období (2020–2021) na rozdíl od posudku předloženého žalobkyní.

Žalobkyně nepodložila žádným důkazem tvrzené významné skutečnosti bránící ji v zalesnění předmětných pozemků a pouze je v obecné rovině namítala. Dále soud ve shodě s žalovaným uvedl, že žalobkyně měla dostatek času, aby od vzniku holin v roce 2012 sadební materiál zajistila a zalesnění na předmětných pozemcích uskutečnila. Žalovaný rovněž v napadeném rozhodnutí připomněl, že žalobkyně v předchozích letech bez problému a včas i přes sucho zalesnila kvalitními sazenicemi jiné holiny po těžbách kůrovcového dříví na částech svých lesních pozemků.

Dále soud konstatoval, že přestupek spočívající v neoprávněném odnětí lesní půdy (vybudování patek) a přestupek spočívající v neoprávněném užívání lesních pozemků k jiným účelům / udržování bezlesí jsou dvě odlišné skutkové podstaty. Doručením oznámení o zahájení řízení o přestupku se trvající přestupek přerušuje a jednání, k němuž dochází po tomto doručení, je novým skutkem. Další udržování protiprávního stavu v novém časovém období zakládá nový skutek, za který lze uložit další sankci. 

Soud potvrdil přísný koncept odpovědnosti vlastníka lesa podle lesního zákona. Vlastník se nemůže vymlouvat na to, že škodu na přirozené obnově způsobují třetí osoby (sečením či průjezdy techniky), pokud sám neučinil dostupná preventivní a právní opatření (nenainstaloval oplocenky, nepodal podnět orgánům státní správy lesů). Pasivita vlastníka byla posouzena jako záměrné udržování bezlesí pro budoucí komerční využití (sjezdovku).

K výši sankce soud zdůraznil, že zákonná sazba, kterou byla žalobkyně ohrožena, byla ve své horní hranici až do výše 5 000 000 Kč. Sankci přitom žalovaný uložil ve výši, která představuje 16 % z této maximální možné výše. Již z tohoto důvodu ji není možné a priori na první pohled označit za nepřiměřenou a dodal, že uložená pokuta musí pro pachatele představovat citelný negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní, výchovný a generálně preventivní účinek.

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s

Právní věta

Předchozí postih vlastníka pozemku za neoprávněnou stavbu (vybudování betonových patek bez povolení orgánu státní správy lesů) nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (ne bis in idem) pro následný postih za neoprávněné užívání lesních pozemků k jiným účelům podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o České inspekci životního prostředí, spočívající v dlouhodobém udržování protiprávního stavu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.05.2025,
č.j. 5 A 63/2023-92

Společnost Penzion Severka s.r.o., v období od 2. čtvrtletí 2019 do 19. 4. 2021 prováděla bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů (SSL) o odnětí či omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa (PUPFL) rozsáhlé zásahy na pozemku ve vlastnictví státu (s právem hospodaření pro Lesy ČR, s. p.).

Prvostupňovým rozhodnutím Městského úřadu Kadaň byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona (zábor a neoprávněné užívání lesního pozemku). Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč; byla jí uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit poškozenému Lesy České republiky, s.p. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“ nebo „poškozený“) škodu způsobenou mu spáchaným přestupkem ve výši 526 918 Kč, bezdůvodné obohacení ve výši 61 575 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním nároku poškozeného na náhradu škody ve výši 22 000 Kč. Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutí Městského úřadu Kadaň částečně změnil, ale potvrdil výši pokuty.

Penzion Severka s.r.o., (žalobkyně) podala žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Žaloba

Žalobkyně v žalobě argumentovala, že přestupkové řízení mělo být přerušeno, neboť u civilního soudu (Okresní soud v Chomutově) probíhala žaloba na určení vlastnického práva k části dotčeného pozemku. Pokud by civilní soud určil, že pozemek patří soukromému vlastníkovi, neměl by statut lesa, ale ostatní/rekreační plochy.

Napadala, že správní orgány v průběhu řízení měnily rozsah dotčené plochy (od 1 000 m2 v oznámení, přes 2 385 m2 při prvním šetření, po 1 821 m2 ve výsledném rozhodnutí).

Žalobkyně namítala, že rozhodnutí správních orgánů byla  založena na neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu, neboť nebyl zjištěn stav „dotčených pozemků“ před jejich „údajným záborem“, nebyl zjištěn rozsah „domnělého záboru“ a časové období, kdy mělo k „záboru“ dojít; správní orgány ignorovaly návrh žalobkyně na provedení výslechu „tehdejších revírníků“; nevypořádaly se s jejím tvrzením o hrozbě sesuvu svahu na pozemku Tvrdila, že terénní úpravy byly provedeny s vědomím/souhlasem revírníků a kácení vynutila kůrovcová kalamita či těžba Lesů ČR. Úpravy svahu měly podle žalobkyně zabránit hrozícímu sesuvu na penzion. Žalobkyně dále odmítala vznik bezdůvodného obohacení.

Krajský soud

Právní zástupce žalobkyně při jednání navrhl, aby soud provedl důkaz místním šetřením za účelem prokázání nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť má za to, že byly nepřesně vymezeny jednotlivé části pozemků tvořících zábor.

Soud rozhodl o neprovedení tohoto důkazu pro nadbytečnost s odůvodněním, že skutkový stav je koncentrován ve správním řízení a účastníkům nepřísluší, aby doháněli svou procesní liknavost před soudem. V posuzovaném případě byly k námitkám žalobkyně při (opakovaném) ohledání předmětného pozemku vytyčeny hranice předmětného pozemku a následně bylo vyhotoveno geodetické zaměření lomových bodů záboru. Žalobkyně v prvostupňovém řízení ani v odvolacím řízení proti tomuto zaměření nevznesla žádné námitky.

Soud dále uvedl, že neprojednával požadavek žalobkyně na moderaci uložené sankce. Tento požadavek byl totiž poprvé vznesen právním zástupcem žalobkyně až v konečném návrhu.
Soud zdůraznil, že s. ř. s. ve svém § 78 odst. 2 umožňuje soudu, aby upustil od uložené sankce nebo ji snížil, dospěje–li k závěru, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, nicméně může tak učinit pouze tehdy, navrhl–li takový postup žalobce v žalobě. To však žalobkyně neučinila a vzhledem k tomu, že takový postup navrhla až při jednání soudu ve svém konečném návrhu, jednalo se o návrh opožděný. Návrh výroku rozsudku je totiž zákonnou náležitostí žaloby [k tomu srov. § 71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], lhůta pro podání žaloby je stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s. jako dvouměsíční a počíná běžet ode dne oznámení napadeného rozhodnutí, a tuto lhůtu nelze dle § 72 odst. 4 s. ř. s. prominout. Proto se soud návrhem na moderaci pokuty nemohl věcně zabývat.

Soud nezpochybnil, že se může jednat o sankci, která se může citelně projevit v majetkové sféře žalobkyně. Negativní zásah do majetkové sféry pachatele je však jednou ze základních funkcí pokuty, jíž je funkce represivní, která plyne ze samé podstaty její povahy, jakožto trestu za protiprávní jednání. Uložená pokuta proto musí být pro pachatele citelná, protože v opačném případě by trestání postrádalo jakéhokoli smyslu. To, že by měla uložená pokuta pro ni likvidační charakter, žalobkyně nenamítala.

Soud konstatoval, že veřejnoprávní charakter lesa nezávisí na vlastníkovi. Vlastnické právo k pozemku nemá vliv na to, zda je pozemek určen k plnění funkcí lesa (PUPFL) podle § 3 odst. 1 lesního zákona. Pozemek neztrácí charakter lesa změnou vlastníka ani faktickou změnou užívání, ale výhradně konstitutivním rozhodnutím orgánu státní správy lesů o jeho odnětí.

K námitce žalobkyně na přerušení řízení (§ 64 odst. 1 písm. c) správního řádu) se soud vyjádřil tak, že přerušení řízení z důvodu předběžné otázky není automatickou/obligatorní povinností správního orgánu. Správní orgán musí poměřovat zájem na vyčkání rozhodnutí s ústavním právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 správního řádu, čl. 38 odst. 2 Listiny). Civilní žaloba (na určení vlastnického práva k části dotčeného pozemku) byla navíc v průběhu času pravomocně zamítnuta, čímž se námitka ukázala i věcně nepodloženou.

Soud nesouhlasil s námitkou neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu správními orgány, Uvedl, že oznámení o zahájení přestupkového řízení poskytuje předběžnou kvalifikaci a popis skutku. Dokazováním se podrobnosti (výměra, přesný časový úsek) upřesňují. Totožnost skutku je zachována, pokud zůstává totožné jednání nebo následek. Původní měření bylo na základě námitek žalobkyně opraveno přesným geodetickým zaměřením za její přítomnosti (1 821 m2), proti němuž v průběhu správního řízení nevznášela námitky.

K námitce souhlasu revírníka s kácením stromů zdůraznil, že souhlas revírníka nedává oprávnění k měnění lesního pozemku na parkoviště, terasy či stavby. Odlesněný pozemek zůstává stále PUPFL. Tvrzení o sesuvu svahu a existenci historické zdi neomlouvá svévolné stavební zásahy a stavbu sauny, jezírka či skleníku bez stavebních povolení a povolení orgánu SSL. Podmínky krajní nouze splněny nebyly.

Soud doplnil, že neoprávněný zábor a změna využití lesního pozemku je trvajícím přestupkem. Mezníkem, který ukončuje trvající přestupek jako jeden skutek,
je doručení oznámení o zahájení přestupkového řízení. Správní orgán správně vymezil konec páchání přestupku k datu předcházejícímu tomuto oznámení.

Podle názoru soudu obstál závěr žalovaného o vzniku bezdůvodného obohacení.  Nejvyšší soud totiž v řadě svých rozhodnutí, opakovaně judikoval, že z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno. Ve světle výše uvedeného je zde tudíž bez významu, zda a jakým způsobem příslušnou část pozemku parc. č. XC zasaženou její činností žalobkyně využívala, neboť její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení má původ v omezení vlastnického práva poškozeného, aniž by mu za to byla poskytována patřičná náhrada. Mezi účastníky přitom není sporu o tom, že žalobkyně užívala předmětný pozemek bez jakéhokoli právního důvodu.

Soud uzavřel, že shledal žalobu v mezích žalobních bodů zcela nedůvodnou. Proto ji podle zamítl.

Právní věta

Ke změně pozemku určeného k plnění funkcí lesa (PUPFL) nedochází faktickou změnou jeho užívání ani probíhajícím civilním sporem o vlastnictví nebo změnou vlastníka, ale výhradně konstitutivním rozhodnutím orgánu státní správy lesů.

Protiprávním užíváním cizího (státního) lesního pozemku pro komerční a rekreační účely bez placení nájemného či úhrady za odnětí vznikl žalobkyni jasný majetkový prospěch na úkor vlastníka.

Návrh na moderaci trestu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. podaný až při ústním jednání před krajským soudem je opožděný.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem 17.02.2026, č.j. 16 A 45/2023-60

V projednávaném případě byl veden spor o odpovědnost za poškození lesní půdy a kořenového systému při těžbě harvestorovou technologií. Při přibližování dřeva došlo k poškození půdního krytu, vyjetí kolejí nad 25 cm a zpřetrhání kořenů stromů rostoucích podél linky. Spornou právní otázkou bylo, zda  může být vlastník/správce lesa uznán vinným ze spáchání přestupku ohrožení životního prostředí v lesích (§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP) pouze na základě toho, že těžební činnost zadal, přestože samotný škodlivý následek způsobila třetí osoba (subdodavatel)?

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) v prvním stupni v tomto případě za spáchání přestupku uložila pokutu, ale řádně neodůvodnila, proč počítala poškozené stromy jen do vzdálenosti 2,5 metru od linky.

Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023, č. j. ČIŽP–42/2023/5876 Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát České Budějovice (dále též „inspekce“), shledala žalobce Lesy České republiky, s.p., vinným ze spáchání přestupku podle podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se žalobce dopustil tím, že svým jednáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích, když zadal, nechal provést, prostřednictvím smluvního dodavatele prací společnosti JD a.s., na základě Smlouvy o provádění komplexních lesnických činnosti s platností od 1.1.2019 do 31.12.2023 a zadávacího listu těžební činnosti ze dne 2.2.2023, v měsíci únoru roku 2023, soustřeďování dříví, na lesním pozemku určeném k plnění funkcí lesa parc. č. 3119/1 v k.ú. Jasánky.

Soustřeďování dříví bylo realizováno s pomocí harvestorové technologie na neúnosně podmáčené lesní svážnici v nevhodných klimatických podmínkách, čímž došlo k nepřiměřenému poškození půdního krytu v celkové délce 343 m vytlačením kolejí o hloubce od 50 do 80 cm. Žalobce při realizaci předmětné činnosti nedostatečně zasáhl, resp. nepřijal dostatečná opatření, aby vzniku škod zabránil nebo je minimalizoval, čímž došlo k vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a k ohrožení životního prostředí v lesích.

Za výše uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč podle § 4 odst. 2 zákona o inspekci. Proti rozhodbutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale MŽP - žalovaný odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě argumentoval, že práci pouze zadal, samotnou těžbu prováděl zhotovitel (JD a.s.) a odpovědnost by měla stíhat toho, kdo činnost fyzicky prováděl.

Smlouva ani zadávací listy neurčovaly konkrétní mechanizaci, volba byla na zhotoviteli. Žalobce nemůže být neustále přítomen na místě. Byl porušen princip nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona), protože z pozice objednatele nemohl znaky skutkové podstaty naplnit.

Práce byly zadány v době zámrzu (vhodné podmínky), oteplení byla nečekaná změna. Jakmile došlo k oteplení, práce byly přerušeny. Doložil znalecký posudek, podle kterého byla harvestorová technologie optimální, klest na lince je šetrný a správními orgány navrhované plastové rohože jsou v lesním hospodářství nestandardní a nevhodné. Hloubka kolejí nad 25 cm nemusí být v lese nepřiměřená, závisí na místních podmínkách. Ihned po těžbě provedl povýrobní úpravy (sanaci).

Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Výrok prvostupňového rozhodnutí je matoucí (není jasné, zda je trestán za zadání, nebo za nečinnost).  Žalovaný (MŽP) v odvolacím řízení svévolně dosadil technickou normu ČSN 83 9061 (ochrana stromů při stavebních pracích), aby obhájil distanční limit 2,5 metru pro poškození kořenů, což je na lesní porost neaplikovatelné. Žalovaný doplňoval dokazování (videa České televize, argumentaci o ekologické stabilitě) v odvolacím řízení, aniž by dal žalobci možnost se k tomu vyjádřit. 

Městský soud v Praze

Při posouzení věci soud vyšel, mimo jiné, z právní úpravy lesního zákona,
že: „Soustřeďování, uskladnění a odvoz dříví (dále jen "lesní doprava") musí být prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a ostatních pozemků.“ Soud potvrdil, že o samotném poškození půdy a kořenů není pochyb. Skutkový stav byl dostatečně prokázán ze Záznamu o úkonech předcházejících kontrole (z března 2023), kde fotodokumentace jasně prokazovala vyjeté koleje o hloubce 50–80 cm a přetrhané kořeny.

Procesní vada inspekce (chybějící podpisy zástupců žalobce na protokolu ze září 2023) nebyla fatální, protože počet 34 stromů na místě žalobce dříve výslovně nerozporoval a pozdější povýrobní úpravy linky nemohou smazat stav v době spáchání přestupku. Soud však konstatoval procesní pochybení žalovaného (MŽP). Hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že žalovaný v odvolacím řízení nepřípustně dotvářel a modifikoval argumentaci prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou a porušil právo žalobce na spravedlivý proces.

Argumentace žalovaného ohledně stanovení vzdálenosti minimálně 2,5 m od paty kmene stromu dle normy ČSN 83 9061 (stavební norma pro ochranu stromů při výkopech) byla tak pro žalobce zcela nová. Dle názoru soudu tímto došlo ze strany žalovaného k nahrazení činnosti prvostupňového správního orgánu, ke kterému se žalobce neměl možnost vyjádřit. Rozhodnutí žalovaného tak bylo pro žalobce překvapivé.

Soud uznal námitku žalobce, že tato norma se na mýtní lesní porost nedá mechanicky aplikovat a žalobce neměl možnost na tento nový právní a metodologický argument reagovat.  Soud tak dospěl k názoru, že uvedeným postupem došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, resp. k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, kdy toto pochybení je natolik zásadní intenzity, že odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku mohlo být do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo.

Ačkoliv v lese prokazatelně došlo k masivnímu poškození půdy a kořenového systému (koleje hluboké až 80 cm při vyvážení dřeva harvestorem jsou objektivně závažným zásahem), správní orgány (zejména Ministerstvo životního prostředí v odvolacím řízení) neudržely procesní čistotu. Žalovaný se snažil zhojit odborné deficity prvostupňového rozhodnutí (nevysvětlený limit 2,5 metru) ex post zaváděním nesouvisejících technických norem (stavební ČSN) a nových důkazů, čímž žalobce zkrátil na jeho právu se bránit.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta

Odvolací správní orgán nemůže v rámci vypořádání odvolacích námitek ex post doplňovat či dotvářet chybějící odborné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazem na technické normy (např. ČSN), jež nebyly předmětem dokazování
či právního hodnocení v prvním stupni a jejichž aplikace na daný skutkový stav je pro účastníka řízení zjevně nepředvídatelná. Takovým postupem odvolací orgán zatěžuje řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť zkracuje účastníka řízení na jeho právu vyjádřit se k novým podkladům a argumentům podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2025, č.j. 5 A 36/2024-54

V posuzovaném případě se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, který žalobkyně - obec Staré Křečany spatřovala ve schválení dokumentu „Zásady péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041. Žalobkyně je obcí, která leží na území národního parku a je členem Rady Národního parku České Švýcarsko.

Dne 18. 12. 2024 žalovaný - Ministerstvo životního prostředí protokolem  o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025–2041 schválil Zásady péče o Národní park Švýcarsko na období 2025–2041 (dále jen „Zásady péče“).

Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu do práv k Městskému soudu v Praze. Domáhala se, aby soud rozhodl, že schválení Zásad péče, k němuž došlo vydáním protokolu o schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko na období 2025 – 2041 je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a aby žalovanému uložil protokol zrušit a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a též aby žalovanému přikázal Zásady péče odstranit z Ústředního seznamu ochrany přírody a krajiny.

Žaloba

Žalobkyně podanou žalobou namítala, že protipožární opatření v Zásadách péče jsou nedostatečná a že právě absence adekvátní prevence v původním návrhu byla příčinou ničivého požáru v roce 2022. Ponechávání velkého množství suchého dřeva (po kůrovcové kalamitě) v lesích sousedících s obcemi považuje za přímé ohrožení životů, zdraví a majetku občanů, neboť toto dřevo slouží jako palivo pro další požáry.

Obec argumentovala, že po rozsáhlém požáru v roce 2022 došlo k zásadní změně materiálních podmínek, a proto nebylo možné pokračovat v projednávání původního návrhu. Podle žalobkyně měly být vypracovány zcela nové Zásady péče, které by reflektovaly zkušenosti s hořícím suchým dřevem a směřovaly k aktivní trvalé péči o území namísto bezzásahovosti.

Žalobkyně tvrdila, že Zásady péče jsou v rozporu s platnou zonací národního parku. Zatímco zonace měla garantovat péči na 65 % území, Zásady péče počítají s ponecháním přírodním procesům na cca 80 % území, což obec vnímá jako rezignaci správy parku na péči o les.

Žalobkyně také argumentovala ztrátou mimoprodukčních funkcí lesa. V doplnění žaloby bylo zdůrazněno, že suchý les neplní své základní funkce, jako je funkce klimatická (chlazení krajiny), hydrologická a půdoochranná. Žalobkyně namítala, že bezzásahovost vede k tepelnému rozvratu území a ekologické újmě, která zasahuje i občany v okolí parku .

Obec namítala, že finální text Zásad péče byl oproti verzi předložené k připomínkování v roce 2022 změněn, čímž občané ztratili právo se k novému znění vyjádřit. Tím mělo dojít k zásahu do práva na příznivé životní prostředí, bezpečné životní podmínky a na spravedlivý proces. Podle žalobkyně dokument nerespektuje zákon o životním prostředí (princip trvale udržitelného rozvoje) a zákon o lesích, protože nezajišťuje zachování přirozených funkcí ekosystémů .

Argumentace žalovaného

Ministerstvo navrhlo žalobu zamítnout. Argumentovalo dodržením zákonného postupu a skutečností, že Zásady péče jsou koncepčním dokumentem a jejich schvalování proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny (ZOPK).

Uvedlo, že všechny relevantní připomínky obcí i Hasičského záchranného sboru byly řádně projednány a zapracovány.

Dále zdůraznilo, že ponechávání dřevní hmoty k rozpadu je klíčovým prvkem ochrany přírodních procesů v národním parku a je odborně podloženo.

Připomnělo, že žalobkyně se dobrovolně neúčastnila klíčového hlasování Rady NP, kde byly Zásady péče schváleny jednohlasně ostatními členy.

Městský soud v Praze

Soud podrobně zkoumal administrativní spis a roli Rady národního parku, aby zjistil, jak schvalování probíhalo. Soud ověřil, zda byly Zásady péče projednány v Radě NP. Zjistil, že Rada dokument schválila jednohlasně (přičemž žalobkyně se hlasování neúčastnila).

Soud dále zjišťoval jak byly vypořádány připomínky a  zda ministerstvo reagovalo na výtky obcí ohledně požární bezpečnosti. Konstatoval, že ministerstvo sice obci nevyhovělo ve všech bodech, ale její argumenty neignorovalo a do textu zapracovalo konkrétní protipožární opatření (např. udržování cest, protipožární pásy). Žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi textem schválených Zásad péče a konkrétním zkrácením svých práv (např. práva na příznivé životní prostředí). Soud konstatoval, že neexistuje důkaz, že by samotné schválení dokumentu v budoucnu způsobilo požár nebo znemožnilo ochranu před ním.

Žalobkyně namítala rozpor v číslech (80 % území pro přírodní procesy vs. aktuální zonace). V této souvislosti soud vysvětlil právní hierarchii a účel dokumentů Zásad péče a zonace. Zásady péče definují dlouhodobý cíl (kam park směřuje za 15–20 let), zatímco zonace definuje aktuální stav. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi nimi není právní rozpor, protože jde o časově odlišné roviny plánování.

Soud zkoumal, zda schválením dokumentu došlo k reálné újmě na právech obce. Uznal, že obec má strach z dalšího požáru. Nicméně judikoval, že právo na „pocit bezpečí“ nebo „příznivé životní prostředí“ v obecné rovině neznamená, že soud může zrušit odbornou koncepci státu jen proto, že s ní obec nesouhlasí. Jelikož jsou Zásady péče koncepční, jejich samotné schválení podle soudu bezprostředně neohrožuje obec na jejích majetkových či jiných právech.

Soud uvedl, že pro úspěch žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno prokázání reálného zkrácení na veřejných subjektivních právech.

Soud uvedl klíčové závěry, o které opřel své rozhodnutí.

Soudu nepřísluší posuzovat, jaký způsob péče o chráněné území je „nejvhodnější“ z odborného hlediska, ale pouze to, zda dokument odpovídá zákonným požadavkům. Soud se zaměřil na procesní správnost, přičemž neshledal povinnost opakovat celé připomínkovací řízení jen kvůli události požáru, pokud byly připomínky k protipožární ochraně uplatněny a vypořádány již v původním procesu. Soud potvrdil, že 80 % území pro přírodní procesy je dlouhodobým cílem, zatímco zonace upravuje současný stav – tyto dva nástroje tedy nejsou v přímém rozporu. Konstatoval, že právní řád neposkytuje ochranu před subjektivním pocitem nejistoty, ale pouze před skutečným zkrácením konkrétních subjektivních práv, které v tomto případě nebylo prokázáno.

Soud uzavřel, že schválení Zásad péče o Národní park České Švýcarsko nebylo nezákonným zásahem do práv obce. Městský soud  v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky, za nichž může soud žalobkyni ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného poskytnout.

 Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. . zamítl.

Právní věta

Schválení zásad péče o národní park podle § 38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, představuje schválení koncepčního odborného dokumentu ochrany přírody, který sám o sobě nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Samotný akt schválení tohoto dokumentu proto zpravidla není způsobilý být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, neboť jím nedochází k přímému zkrácení subjektivních práv žalobce.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.06.2026, sp. zn. 8 A 21/2025

V posuzovaném případě byl řešení střet mezi ochranou lesa před kůrovcem a ochranou přírody v CHKO Jeseníky, Předmětem sporu bylo povolení výjimky ze zákazů v 1. a 2. zóně CHKO Jeseníky pro asanaci kůrovce pomocí intenzivních technologií (včetně vzniku holin nad 1 ha).

Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s.p.) ze dne 2. 11. 2021 Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 povolila podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, výjimku ze zákazu uvedeného v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Tato výjimka byla povolena s platností do 31. 12. 2024 za účelem celoroční asanace kůrovci napadených či ohrožených nebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů (s odvozem dřevní hmoty) na území 1. a 2. zóny Chráněné krajinné oblasti Jeseníky.

S tímto postupem nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který podal odvolání proti rozhodnutí agentury. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022, dílčím způsobem změnil prvostupňové rozhodnutí agentury (z formulace jedné z podmínek vypustil neurčitý text „s výjimkou technologických nutností“) a ve zbývající části toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se předně ztotožnil se závěrem, že povolení výjimky významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, neboť maximální povolený objem asanačních zásahů nepřekročí předpokládaný přírůst. Vzhledem k prozatím stabilizované situaci podle žalovaného nebylo namístě očekávat vznik rozsáhlých holin. Žalovaný odkázal rovněž na povinnost agentury průběžně monitorovat stav daného území a výjimku v případě potřeby změnit či zrušit.

Žaloba

Žalobce (Společnost přátel Jeseníků, z.s.) v žalobě podané k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí argumentoval především těmito argumenty:

Žalobce namítal, že správní orgány se neodůvodněně odklonily od své dřívější rozhodovací praxe. V minulosti totiž Agentura ochrany přírody a krajiny ukládala v biologicky hodnotných a starých porostech přísnější podmínky. V aktuálním rozhodnutí byla opuštěna kategorizace porostů a byla povolena plošná těžba s ponecháním pouze 30 m3/ha (dřevní hmoty).

Povolení asanace bylo podle žalobce v rozporu s metodikou žalovaného z roku 2019, která pro ucelené a strukturně rozrůzněné porosty předepisuje buď postup zcela bez asanace, nebo asanaci šetrnou. Povolení holosečí o rozloze nad 1 ha i v nejcennějších smrčinách s pralesovitým charakterem by mohlo podle žalobce negativně ovlivnit předmět ochrany. Nebylo provedeno tzv. naturové hodnocení podle § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce nelze vliv na přírodu hodnotit jen prostým porovnáním objemu těžby a přírůstu biomasy. Staré pralesovité porosty jsou nenahraditelné a jejich odstranění má nevratný negativní vliv na integritu lokalit.

Městský soud v Praze

Městský soud v Praze rozhodnutí o udělení výjimky pro zásahy proti kůrovci v CHKO Jeseníky zrušil. Úvodem soud konstatoval, že hlavním důvodem udělení výjimky byl veřejný zájem na zásazích proti kůrovci, který podle agentury převažuje nad zájmy ochrany přírody. Soud odkázal na judikaturu, která se zabývala poměřováním kolidujících veřejných zájmů v souvislosti s ochranou životního prostředí. Z ní soud dovodil, že je zapotřebí, aby jiný veřejný zájem nad ochranou přírody výrazně převažoval. Takový závěr o výrazné převaze jiného veřejného zájmu však v rozhodnutích správních orgánů nebyl dostatečně odůvodněn.

Městský soud zaměnil právní důvod pro udělení výjimky a přezkoumával rozhodnutí, jako by byla výjimka udělena z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Správní orgány ji však ve skutečnosti udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní stav předmětu ochrany. Soud se domníval, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha veřejného zájmu (boj proti kůrovci) nad zájmem ochrany přírody  a proto vyžadoval test proporcionality (vážení zájmů), který u tohoto konkrétního důvodu zákon vůbec nevyžaduje.

K výjimce by se, podle soudu, mělo přistoupit až tehdy, pokud standardní a včasné postupy nebudou dostatečné k zabránění významné gradace kůrovců. Taková situace však v projednávané věci prokázána nebyla (a žalovaný nic takového ani netvrdil). Městský soud v této souvislosti dospěl k závěru, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dokonce vnitřně rozporné, když agentura na jedné straně argumentuje tím, že kůrovec se na posuzovaném území v podstatě nevyskytuje, avšak na straně druhé agentura uvádí, že jde o situaci mimořádnou. Soud považoval udělení výjimky za předčasné a vnitřně rozporné, protože kůrovcová situace byla v dané době stabilizovaná.

Kasační stížnost

Žalovaný - stěžovatel (Ministerstvo životního prostředí) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud chybně vyhodnotil důvod, pro který byla výjimka vydána. Vytýkal správním orgánům, že nebyla dostatečně odůvodněna převaha jiného veřejného zájmu. Důvodem pro udělení výjimky však bylo to, že nedojde k významnému ovlivnění předmětů ochrany zvláště chráněného území. Stěžovatel dále upozorňoval, že účelem výjimky bylo umožnění zásahů proti škůdcům, neboť vytvoření souvislé holiny větší než 1 hektar by bylo porušením zákazu podle
§ 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Výjimka osobu zúčastněnou na řízení neopravňovala k tomu, aby své povinnosti podle lesního zákona zanedbávala.

Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by výjimku nebylo možné vydat, pokud k přemnožení lýkožroutů dosud nedošlo. Vzhledem k rychlosti jejich vývoje by v případě započaté gradace nemuselo dojít k vydání výjimky včas. Účelem výjimky bylo umožnit zásahy proti kůrovci, protože vznik souvislé holiny větší než 1 hektar by bez ní byl porušením zákona o ochraně přírody a krajiny.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí městského soudu označil za chybně posouzené a nepřezkoumatelné. NSS zrušil rozsudek městského soudu v Praze, protože jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž chybně vyhodnotil zákonný důvod, pro který byla výjimka udělena. Městský soud zkoumal, zda jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, ale Agentura ochrany přírody a krajiny a ministerstvo však výjimku udělily z důvodu, že činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany.

NSS vyšel ze zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 43). Připomněl, že výjimku lze povolit ze tří samostatných důvodů a pro úspěšné udělení postačuje naplnění kterékoli jedné z těchto podmínek:

  • Jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody.
  • Je to v zájmu ochrany přírody.
  • Činnost významně neovlivní zachování předmětu ochrany.

Soud vyjasnil vztah lesního zákona a ochrany přírody. Konstatoval, že vlastník lesa má sice povinnost bránit šíření škůdců dle lesního zákona, ale v zónách CHKO
je omezen zákazem intenzivních technologií. Výjimka není „nadstandardním“ postupem, ale nástrojem, který vlastníkovi umožňuje plnit povinnosti vyplývající z lesního zákona i v chráněném území.

NSS potvrdil, že vydání výjimky v době, kdy kůrovcová situace je stabilizovaná, není nezákonné. Předčasnost vydání výjimky je proto v souladu s principem předběžné opatrnosti a prevence. Pokud by gradace nenastala, výjimka prostě nebude využita a žádné velké holiny nevzniknou.

NSS konstatoval, že městský soud nepřezkoumával žádost osoby zúčastněné na řízení, ale rozhodnutí stěžovatele (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím agentury). Založil tedy napadený rozsudek na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají (udělení výjimky z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu), a naopak se vůbec nevěnoval skutečnostem pro věc podstatným (zda výjimka ovlivní, či neovlivní zachování předmětů ochrany zvláště chráněného území). Z toho vyplývá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nevěnoval skutečnostem podstatným pro věc (tedy zda zásah ovlivní, či neovlivní předmět ochrany) a místo toho se zabýval otázkami, které pro tento typ výjimky nebyly relevantní.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní věta

Výjimka podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny nepředstavuje zvláštní postup nad rámec lesního zákona, ale je nezbytným právním nástrojem k překonání zákonných omezení v chráněných územích (zákaz intenzivních technologií). Umožňuje vlastníkovi realizovat standardní opatření proti šíření kůrovce podle lesního zákona i v rozsahu, který by jinak v nejpřísněji chráněných zónách nebyl přípustný.

Založí-li správní orgán své rozhodnutí na tom, že činnost významně neovlivní předmět ochrany, je soudní přezkum zaměřený výhradně na otázku převahy jiného veřejného zájmu irelevantní a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.03.2026, zn. 5 As 341/2024

Ústavní soud rozhodoval o stížnosti manželů N. (stěžovatelů), kteří se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jádrem sporu bylo zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby (zahradního domku a skladu mechanizace) na pozemku v k. ú. Pohoří u Prahy v blízkosti lesa.

Městský úřad Jílové u Prahy rozhodnutím ze dne 26. července 2021 zamítl podle
§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), ve spojení s § 149 odst. 4 správního řádu, žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby "zahradního domku a skladu zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva" na pozemku parc. č. X v k. ú. Pohoří u Prahy.

Rozhodl tak na základě negativního závazného stanoviska Městského úřadu Černošice, Odboru životního prostředí ze dne 21. prosince 2020, které vyhodnotilo předmětné stavby jako rizikové ve smyslu nepřímého působení na sousední les a rozporné s § 11 odst. 1 lesního zákona, podle něhož si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů. Bylo konstatováno, že již samotná hlavní stavba (stavba pro rodinnou rekreaci) se nachází v nedostatečné vzdálenosti od lesa a vyvolává tak řadu negativních účinků na sousední les, a posuzované stavby (zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na dřevo) byly vybudovány ještě blíže lesu, než stojí hlavní objekt.

Proti rozhodnutí městského úřadu podali stěžovatelé odvolání. Krajský úřad Středočeského kraje na základě závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. dubna 2022, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko městského úřadu, odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Rozhodnutí krajského úřadu (vedlejšího účastníka) napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 43 A 57/2022-42 ze dne 31. října 2023 zamítl. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. Zabývaly se vzdáleností staveb od lesa, v úvahách zohlednily existenci lesní cesty, možnost ovlivnění místního mikroklimatu s ohledem na celkovou zastavěnou plochu a vzdálenost od hranice lesního porostu a nepominuly ani charakter dané lokality.

Rozhodnutí městského úřadu shledal krajský soud souladné se svou judikaturou, podle níž je podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Bylo proto dostatečné, pokud orgán státní správy lesů zmínil možné negativní vlivy stavby na les, které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů, že existence mnoha jiných objektů v bezprostřední blízkosti lesa představuje relevantní argument ve prospěch souhlasu se stavbou.

Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. NSS neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Konstatoval, že z odůvodnění je jasně patrné, na jakých úvahách krajský soud založil své závěry. Vyhodnotil jako nedůvodné námitky týkající se neprovedení výslechu svědků nebo nevyjádření se k podkladům řízení. Vysvětlil, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány (např. existence původní stavby), se netýkají sporné podstaty věci. Podstatou sporu byla kolize staveb se zájmem na ochraně lesa, kterou negativní stanovisko jasně prokázalo, a další dokazování ohledně historie místa by na tom nic nezměnilo.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že pokud existuje platné negativní stanovisko orgánu ochrany lesa, stavební úřad nemá jinou možnost než žádost o dodatečné povolení zamítnout.

Ústavní stížnost

Ústavní soud konstatoval, že se oba správní soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatelů zabývaly systematicky, podrobně a srozumitelně. Potvrdil, že pokud bylo prokázáno negativní stanovisko z důvodu ochrany lesa, nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování ohledně historie staveb nebo okolních objektů.

Ústavní soud poukázal na nepřípadnost odkazů na judikaturu.

Stěžovatelé poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 21. dubna 2016 Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, týkající se střetu veřejného zájmu na odstranění stavby a ochrany obydlí. Podle Ústavního soudu tento rozsudek na věc nedopadá, protože se týkal ochrany jediného obydlí, zatímco v tomto případě šlo o zahradní domek a sklad. Jak sami stěžovatelé připustili, vztahuje se k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování obydlí.

ESLP v citovaném rozsudku shledal pochybení vnitrostátního soudu v tom, že se nezabýval námitkou ztráty jediného obydlí a nerespektoval judikaturu ESLP, podle které je při posuzování nezbytnosti zásahu při ztrátě jediného obydlí vyžadována nejen opora v hmotném právu, ale i procesní záruky umožňující zvážení zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy. Jeho závěry na věc stěžovatelů, kdy dodatečné povolovanou stavbou byl zahradní domek a sklad zahradní mechanizace s přístřeškem na uskladnění dřeva, tak nedopadají.

K vlastnímu nálezu (I. ÚS 1956/19) Ústavní soud uvedl, že tento judikát se týkal marginálního překročení předpisů, což v tomto případě neplatilo, neboť stěžovatelé stavěli v rozporu s veřejným zájmem na ochraně lesa.

Soud uzavřel, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z ústavního rámce a jeho odůvodnění je ústavně konformní. Konstatoval, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná a dostatečně se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelů.

Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů podle lesního zákona představuje preventivní nástroj ochrany lesa. Pro vydání negativního závazného stanoviska postačuje, pokud orgán státní správy lesů identifikuje možná rizika a negativní vlivy stavby na lesní porost, které opře o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Existence jiných staveb v bezprostřední blízkosti lesa nebo aktuální stav lesního porostu (např. dočasné vykácení v důsledku kůrovcové kalamity) nezakládají automatický nárok na udělení souhlasu se stavbou.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 09.04.2025, sp. zn. II. ÚS 1009/25

Strana 1 z 10