Žalobce vybudoval zábavní park v lese zvláštního určení, přičemž došlo k částečnému oplocení objektů, výstavbě rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků a k umistění herních a rekreačních prvků.
České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) prvoinstančním rozhodnutím podle § 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP nařídila žalobci zastavení specifikované škodlivé činnosti při nezákonném využívání lesů zvláštního určení jako zábavní park Krtkův svět do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.
Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí inspekce.
Městský soud
Městský soud se předně neztotožnil s argumentací žalobce, že zastavení škodlivé činnosti nemělo být nařízeno jemu, ale společnostem Krtkův svět s.r.o. a Krtkův park s.r.o. Podle městského soudu je to právě žalobce, v jehož faktické moci je budování, rozšiřování a samotný provoz zábavního parku. Na věci nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené uzavření nájemní smlouvy s uvedenými společnostmi, na jejímž základě by došlo k přenosu povinností souvisejících s péčí o les na tyto subjekty, neboť existenci takové smlouvy žalobce neprokázal.
Městský soud dále neshledal porušením procesních práv žalobce postup inspekce, která vycházela při svém rozhodování z podkladů získaných při kontrole probíhající souběžně se správním řízením. K takovému postupu může docházet zejména v situaci, jaká nastala v nyní posuzované věci, v níž povaha předmětu kontroly (resp. předmětu správního řízení) vyžaduje co nejpohotovější reakci správních orgánů směřující k odvrácení hrozící škody. Městský soud rovněž uvedl, že využitím podkladů pořízených v průběhu kontroly nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech.
Postavení žalobce se podle městského soudu nijak nedotklo ani neprovedení jím navržených důkazů majících prokazovat způsob posuzování fungování jiných zařízení. Tyto důkazní návrhy nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění o dotčených lesních pozemcích, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Vypověděly by totiž pouze o skutkovém stavu jiného lesa a jiného zařízení.
Městský soud dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že činnost žalobce na lesních pozemcích nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese. Rozvoj rekreační činnosti tak, jak ji pojal žalobce, neodpovídá účelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dokonce les přímo poškozuje.
Na základě uvedeného městský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že zastavení činnosti může být nařízeno toliko osobě, která je za škodlivou činnost zodpovědná, tj. tuto činnost vykonává. Stěžovatel tvrdil, že takovou osobou není a již ve správním řízení, resp. v řízení před městským soudem, argumentoval, že odpovědnými subjekty za provozování zábavního parku jsou společnosti Krtkův svět s.r.o., resp. Krtkův park s.r.o.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud pochybil, když shledal souladným se zákonem postup správních orgánů, které odmítly provést soubor jím navržených důkazů prokazujících, že tytéž správní orgány v jiných případech považují obdobný či dokonce totožný (v případě zábavního parku Království lesa) skutkový stav za plně souladný s lesním zákonem. Odmítnutí těchto důkazů jako irrelevantních stěžovateli znemožnilo prokázat porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva.
Podle stěžovatele nezákonný postup správních orgánů, spočívá v tom, že inspekce ve svých úvahách vycházela z nezákonně získaných podkladů pro rozhodnutí. Nezákonnost spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že v případě specifikovaného souboru listin došlo k jejich získání při kontrole pokračující po zahájení správního řízení.
Nezákonně získané důkazy jsou bez dalšího nepoužitelné a není možné z nich vycházet. Danou úvahu ilustroval na příkladu přiznání vynuceného mučením, a to bez ohledu na případnou pravdivost skutkových zjištění z takových důkazů vyplývající.
Stěžovatel upozornil na to, že zkrácení jeho práv spočívalo rovněž v tom, že jeho zástupci bylo znemožněno účastnit se kontrol na pozemcích, na nichž se nachází zábavní park, avšak získané poznatky inspekce použila jako podklad pro rozhodnutí.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že využití lesních pozemků, na nichž se nachází zábavní park, nemá nic společného s lesem a nesměřuje k plnění funkcí lesa.
Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno osvědčením odborného lesního hospodáře, že dotčené pozemky jsou pokryty zdravým lesním porostem. Městský soud tento důkaz v podstatě ignoroval.
Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že u dotčených lesních pozemků byla překročena rozumná míra jejich využití k rekreaci. S ohledem na to, že tyto pozemky jsou zařazeny do kategorie lesa zvláštního určení v subkategorii lesa se zvýšenou rekreační funkcí, musí být hospodaření na daných pozemcích podřízeno jejímu naplnění.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s prvním okruhem kasačních námitek opírajících se o tvrzení, že stěžovatel není subjektem, jemuž mohl být zákonně uložen zákaz určité činnosti ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ČIŽP, podle něhož inspekce je oprávněna v případě hrozící škody nařídit omezení, popřípadě zastavení výroby nebo jiné činnosti až do doby odstranění nedostatků a jejich příčin.
Městský soud odůvodnil, že správní orgány správně vyšly z komplexu skutkových zjištění, jež ve svém souhrnu prokázala, že osobou, která je původcem nelegální činnosti v zábavním parku, a vůči níž tedy musí zákaz směřovat, je právě stěžovatel. Jednou z okolností, z níž žalovaný v tomto směru vyšel, bylo úzké personální propojení mezi stěžovatelem a společnostmi, které kompletně ovládal, nebyla to však okolnost jediná. Vedle toho totiž zohlednil i další poznatky, zejména vlastnictví pozemků stěžovatelem, na nichž se nelegální činnost odehrávala, a rovněž opakovaná prohlášení stěžovatele v mediálním prostoru, že zábavní park je jeho osobním projektem.
NSS dodal, že správní orgány shromáždily dostatek na sebe navazujících podkladů, z nichž vykrystalizoval jednoznačný souhrnný náhled na význam role stěžovatele při provozu zábavního parku. Ve shodě s městským soudem měl NSS za to, že nastavení vztahů mezi stěžovatelem a jeho korporacemi bylo toliko účelovou právní konstrukcí, mající sloužit k rozmělnění veřejnoprávní odpovědnosti související s provozováním zábavního parku. Na zákonnosti závěrů žalovaného, resp. městského soudu, týkajících se určení osoby provádějící zakázanou činnost není způsobilý cokoliv změnit ani prostý odkaz stěžovatele na jiná správní řízení, v nichž měly správní orgány jednat nikoliv přímo se stěžovatelem, ale s jím ovládanými korporacemi.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku týkající se neprovedení důkazů, které stěžovatel označil k prokázání porušení jeho legitimního očekávání. I když se NSS neztotožnil s důvody, pro které nebyly stěžovatelem označené důkazy provedeny, samotný závěr o jejich nadbytečnosti obstojí a proto nebylo nutné přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu a napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanou nezákonností podkladů pro rozhodnutí – stěžovatelem vymezených listin. Stěžovatel zde poukazoval na skutečnost, že některé důkazy mohly být pořízeny nezákonně. K tomu, aby určitý důkaz byl použitelný pro odůvodnění závěrů správního orgánu, musí být pořízen v souladu se zákonem. Tuto premisu potvrdil i městským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021–45. Do kategorie nezákonných důkazů spadají v první řadě ty, které byly získány způsobem výslovně zapovězeným určitou právní normou – například jde o stěžovatelem odkazovaný případ výpovědi vynucené mučením. Jelikož postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), jsou zcela standardní součástí právního řádu, o tento případ nezákonnosti opatřených listin se evidentně nejednalo.
Další skupinou důkazů, které nejsou ve správním řízení použitelné, jsou důkazy, jejichž zákonné opatření sice právní řád umožňuje v určitém (typu) řízení, ale výslovně vylučuje či limituje jejich přenositelnost do řízení jiného. Takovým příkladem jsou odposlechy získané v trestním řízení, u nichž trestní řád omezuje jejich použití v jiné trestní věci, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012–62). Ani o tento případ však v nyní posuzované věci nešlo, neboť kontrolní řád, na rozdíl od řádu trestního, nezakotvuje omezení z hlediska užití v jeho rámci získaných podkladů pro jiný postup orgánu veřejné moci. Podle NSS samotné obstarání důkazů při kontrole tedy proběhlo v souladu se zákonem. Následně došlo k provedení všech listin specifikovaných stěžovatelem postupem podle správního řádu, když byly zařazeny do správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim.
Nejvyšší správní soud dále souhlasil i se závěrem městského soudu, že činnost stěžovatele při provozu zábavního parku nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese ve smyslu lesního zákona.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelem učiněná série zásahů do krajiny tvořené lesem spočívající ve (vybudováním celého spektra zábavních zařízení, oplocením, výstavbou rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků) nemůže představovat účelné obhospodařování lesa podle § 13 lesního zákona. Ani v případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa zcela potlačit na úkor rekreace.
Činnosti směřující primárně k rekreačnímu využití lesa [jakožto souboru stromů a keřů lesních dřevin ve smyslu § 2 písm. c) lesního zákona] a tímto způsobem využití nemohou nepřiměřeně potlačovat „jádrové“ funkce lesa a ze souboru stromů a keřů učinit urbanizované a nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků – atrakcí zábavního parku.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
Právní věta
V případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa, které jsou primárně spjaty s dřevním porostem a lesní půdou, zcela potlačit na úkor rekreace.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.07.2025
Žalobkyně Veterinární univerzita Brno zemědělsky hospodařila a vykonávala právo myslivosti v oboře Poodří Kunín (dále jen „obora“). Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) v oboře dne 18. 12. 2018 provedla šetření, při kterém zjistila, že zde na pozemcích určených k plnění funkcí lesa neexistuje keřové patro a přirozená obnova lesa. Dále zjistila zřetelné četné pobytové znaky vysokého počtu spárkaté zvěře a mladé lesní kultury nepřiměřeně poškozené okusem, ohryzem, loupáním a vytloukáním.
V roce 2019 inspekce zahájila kontrolu plnění povinností na úseku ochrany lesa, přírody a krajiny. V návaznosti na její výsledek pak řízení o přestupcích. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021 shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“). Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK (dále „první přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že od 31. 3. 2014 do 25. 3. 2019 v částech obory ležících v I. a II. zóně odstupňované ochrany přírody Chráněné krajinné oblasti (dále „CHKO“) Poodří bez výjimky podle § 43 odst. 1 ZOPK hospodařila na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů.
V oboře chovala neúměrně vysoký počet oborní zvěře. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako trvající. Přestupek podle § 88 odst. 1 písm. a) ZOPK (dále „druhý přestupek“) měla spáchat žalobkyně tím, že uvedenou činností poškodila součást přírody ve zvláště chráněném území a nedovoleně změnila jeho dochovaný stav. Přestupku podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK (dále „třetí přestupek“) se žalobkyně měla dopustit tím, že v konkrétně uvedené dny porušila podmínku č. 1 rozhodnutí o udělení výjimky vydané Agenturou ochrany přírody a krajiny (dále „AOPK“). Podle této podmínky měla být mufloní zvěř chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Inspekce tento přestupek kvalifikovala jako pokračující. Za uvedené přestupky byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč a náhrada nákladů řízení.
Žalobkyně se proti rozhodnutí inspekce odvolala k Ministerstvu životního prostředí – žalovaný. Ten změnil rozhodnutí inspekce tak, že upřesnil část jeho výroku ve vztahu k druhému přestupku tak, aby byla nedovoleně poškozená část přírody blíže identifikovatelná. Dále snížil uloženou pokutu na 1 500 000 Kč. Inspekce totiž nezohlednila, že dopady činnosti žalobkyně na lesní ekosystém nebyly trvalé a v delším časovém horizontu nenapravitelné. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Uvedl, že žalobkyně byla prvním přestupkem uznána vinnou činností spočívající v jednání bez příslušného povolení (výjimky), a třetím přestupkem za jednání, jímž nerespektovala podmínky jí udělené výjimky. Nebyla proto porušena ani zásada ne bis in idem.
Ve vztahu k prvnímu přestupku městský soud nepřisvědčil námitce, že činnost žalobkyně nelze podřadit pod pojem „intenzivní technologie“. Tento pojem značí jeden ze způsobů jednání, které může způsobit následky uvedené v § 26 odst. 3 písm. c) ZOPK. Podstatou přestupku však byla činnost, která mohla způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů zařazovaných do I. a II. zóny CHKO. Podle výpočtů inspekce ze dne 18. 12. 2019 přesahovaly počty zvěře normovaný stav v případě daňků o 130 % a o 100 % v případě muflonů. Tato zjištění žalobkyně nijak věcně nerozporovala, a proto nezaložily pochybnosti o neúměrném chovu oborní zvěře, který mohl způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému. Proto bylo možné tuto činnost považovat za intenzivní technologii jak věcně, tak časově. K podřazení činnosti pod tento pojem je rozhodující možnost způsobení změn v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Inspekce přitom přesvědčivě odůvodnila, že přesně takové činnosti se žalobkyně v oboře dopouštěla.
Dále městský soud neshledal důvodnou ani námitku neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí ohledně prvního přestupku. Skutková věta obsahovala dostatečné věcné, časové i místní vymezení skutku. Nemohl být zaměnitelný s jiným či vyvolat obavu, že by v budoucnu byla žalobkyně postižena pro stejný skutek. Ve vztahu k námitce neurčitosti skutkové věty u třetího přestupku městský soud shledal, že skutková podstata přestupku byla zcela jednoznačně vymezena porušením podmínky č. 1 konkrétního rozhodnutí o udělení výjimky konkrétního čísla jednacího. Tato podmínka stanovila, že mufloní zvěř měla být chována pouze v bývalé aklimatizační obůrce o velikosti 9 ha. Ve vztahu k udělené výjimce byl tedy přestupkem stav, kdy žalobkyně v uvedených dnech nedodržovala podmínku č. 1 udělené výjimky, což bylo zjištěno a zaznamenáno na základě kontrolních šetření v terénu s uvedením počtu kusů muflonů, kteří se pohybovali mimo aklimatizační obůrku.
Městský soud nepřisvědčil ani námitkám, že v případě třetího přestupku byla porušena zásada ne bis in idem. Žalobkyně byla totiž v minulosti uznána vinnou z přestupku spočívajícího v porušení podmínky č. 1, 2 a 8 výjimky, za což jí AOPK uložila pokutu 30 000 Kč. Žalobkyně považovala tento přestupek za trvající, a tedy již postižený AOPK v jejím rozhodnutí. Podle městského soudu však byla žalobkyně shledána vinnou z porušení podmínky č. 1 výjimky od začátku roku 2018 do 14. 1. 2019, tj. dlouho před tím, než za porušení téže podmínky byla uznána vinnou ve dnech uvedených ve výroku I. c) rozhodnutí inspekce. Jednalo se tedy o postižení za jiný stav, než byly dílčí útoky zjištěné v této věci, které nelze považovat za jeden přestupek trvající (spočívající v udržování protiprávního stavu). Naopak se jednalo o přestupek pokračující, jelikož porušení výjimky žalobkyní nebylo trvalé. Pohyb muflonů mimo aklimatizační obůrku byl prokazatelně zjištěn jen v konkrétních dnech, uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Přitom platí, že v případě pokračování přestupku je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého jakýkoliv kontrolní úkon ze strany příslušného orgánu, který přestupek projednává. Potrestání žalobkyně za obdobný přestupek v minulosti proto neznamenalo, že žalobkyně nemohla být za obdobné dílčí pokračující útoky v budoucnosti postižena.
Kasační stížnost
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Nesouhlasila se závěrem městského soudu, že se v případě třetího přestupku dopustila přestupku pokračujícího. Městský soud vyšel ze závěru provedené kontroly, ze kterého vyplývá, že porušení výjimky nebylo zjištěno jako trvalé. Žalobkyně se ohradila proti způsobu provedení kontroly, která byla prováděna v jednotlivé dny, které na sebe nenavazovaly a kontrola následně vedla k závěru, že šlo o pokračující přestupek. „Pohyb zvěře mimo oboru“ však nelze považovat za jednotlivé dílčí útoky, neboť zcela chybí základní znak jednání – vůle. Naopak „neopravení plotu“ lze považovat za opomenutí, tedy jednání. Nemohlo se proto jednat o pokračující přestupek páchaný dílčími útoky, protože v takovém případě by musel každý útok naplňovat základní znaky přestupku, což nebylo v této věci splněno.
Dále dle stěžovatelky nebylo v řízení prokázáno, že by hospodařila způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. K tomu uvedla, že AOPK jí udělila výjimku, kterou následně i po kontrole provedené inspekcí prodloužila. To by se však nestalo, kdyby existovaly pochybnosti ohledně způsobu hospodaření na daném území.
Stěžovatelka dále namítala, že ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by narušila biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystémů tak, jak to vyžaduje ZOPK. Znalkyně se zabývala jednotlivými důsledky hospodaření v oboře, ale neuvedla, že právě chov zvěře nad rámec počtu povoleného výjimkou mohl podstatně narušit biologickou rozmanitost, strukturu a funkci ekosystému. Znalkyně totiž tuto výjimku zcela opomenula. S těmito namítanými vadami znaleckého posudku se však městský soud vůbec nevypořádal.
V neposlední řadě stěžovatelka tvrdila, že znalecký posudek vůbec nebylo možné použít jako podklad rozhodnutí ve věci. Znalkyně z oboru dendrologie se totiž vyjadřovala k otázkám, které nespadaly do její specializace, například k počtům kusů zvěře. Tím překročila rozsah své znalecké odbornosti. Navíc nekvalifikovala jakékoliv srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru. Znalecký posudek se pak vůbec nezabýval existencí příčinné souvislosti mezi vyšším počtem zvěře, než bylo povoleno rozhodnutím o výjimce, a mezi tvrzenými dopady na biodiverzitu a ekologickou stabilitu. Posudek se zabýval pouze chovem zvěře a nezohlednil existenci rozhodnutí o výjimce, neboť je zřejmé, že vliv na biodiverzitu a ekologickou stabilitu by měla i zvěř chovaná v povolených počtech.
Stěžovatelka zdůraznila, že případy volného pohybu mufloní zvěře mimo stanovenou plochu byly způsobeny pádem stromů na oplocení obůrky, o čemž byla informována AOPK. Stěžovatelka oplocení opravila a mufloní zvěř do ní navrátila, čímž odstranila nastalý stav. I přes to však obdržela pokutu, kterou uhradila.
Závěrem dodala, že obora byla řádně postavena, zkolaudována a schválena ještě před vyhlášením CHKO Poodří. Při vyhlášení CHKO nebyla stanovena žádná omezení v provozu obory. Stejně tomu bylo i při vyhlašování následné zonace uvnitř obory. Stavy zvěře v oboře jsou stanoveny dle platného mysliveckého zákona a prováděcích vyhlášek a nedosahují maxima možného normovaného stavu na výměru obory.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud připomněl, že povinnost řádného odůvodnění (soudního) rozhodnutí nelze ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý žalobcem uplatněný argument. V určitých případech lze akceptovat i odpovědi implicitní. Tento postup je obzvláště vhodný v případě, kdy jsou námitky uspořádány nesystematicky, zčásti se překrývají či přímo opakují, jako tomu bylo v posuzované věci.
Zároveň však platí, že i v případě takto zdůvodněné žaloby musí soud vůči argumentaci žalobce předložit vlastní ucelený argumentační systém, který poskytne právě i implicitní odpovědi na výslovně nevypořádané dílčí námitky. Pokud tak neučiní a některé z žalobních námitek zcela opomene, je namístě zrušit jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost, a to bez ohledu na případnou „horší přehlednost“ podané žaloby.
Nepřípustné kasační námitky
Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá–li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nepřípustné námitky se týkaly znaleckého posudku, způsobů provádění kontroly a srovnání I. a II. zóny CHKO v oboře a mimo oboru.
Přípustné kasační námitky
Z přípustných kasačních námitek se soud nejprve zabýval námitkou, že se v případě třetího přestupku jednalo o přestupek pokračující. Stěžovatelka tvrdí, že tuto námitku vznesla již v žalobě a městský soud se s ní v napadeném rozsudku nijak nevypořádal. Tato námitka je svým obsahem námitkou nepřezkoumatelnosti. Podle ustálené judikatury totiž platí, že opomene–li krajský (zde městský) soud vypořádat řádně uplatněnou žalobní námitku, zatíží svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v napadeném rozsudku chybí věcný přezkum správnosti závěru správních orgánu v reakci na řádně uplatněné žalobní námitky povahy třetího přestupku. Námitky uvedené v této části žaloby však městský soud nevypořádal ani implicitně jinou úvahou uvedenou v napadeném rozsudku. Tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, kvůli které jej musel Nejvyšší správní soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost, jelikož se řádně nevypořádal s částí uplatněných žalobních námitek. Ve zbývajícím rozsahu však shledal kasační stížnost nepřípustnou.
Právní věta
Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní námitky, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal. Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud opomenul na některé žalobní námitky reagovat a nereagoval na ně ani implicitně. Jednalo se přitom o právní argumenty, které řádné vypořádání vyžadovaly; nešlo o pouhý dílčí nedostatek odůvodnění, ale o závažnou vadu rozhodnutí, která zapříčinila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.12.2024, č.j. 8 As 212/2023-45
Projednávaný případ se týkal provádění včasného zásahu proti kůrovci v době vrcholící kůrovcové kalamity v našich lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „Inspekce“) postihovala vlastníky lesa, kteří aktivně nevyhledávali kůrovcové stromy a neprováděli jejich včasnou a účinnou asanaci.
V tomto posuzovaném případě byl žalobce - Lesy České republiky, s. p., shledán vinným, že na lesním pozemku KN p. č. 1031 v k. ú. Štěměchy, (dále jen „lesní pozemek“) v období minimálně od konce měsíce března 2020 až do 31. 7. 2021 neprováděl včasné zpracování a asanaci kůrovcového dříví o objemu 7633 m3 a umožnil dokončení vývoje nových generací lýkožrouta, zejména lýkožrouta smrkového a namnožení jeho populace, vylétnutí a rozšíření do dalších lesních porostů.
Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, kácení těchto napadených stromů, k prořeďování lesních porostů, snížení jejich zakmenění, snížení jejich mechanické stability následkem jejich „otevření“ působení bořivého větru a snížení jejich stability vůči škodlivým abiotickým činitelům jako jsou vítr, mokrý sníh, případně námraza, teplotní a srážkové extrémy. Za spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa spočívajícího v ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů, uložila Inspekce žalobci pokutu ve výši 3 053 000 Kč.
Po odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspekce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023, č. j. MZP/2023/560/482, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Inspekce ze dne 13. 2. 2023, č. j. ČIŽP/46/2023/689.
Případ byl dále řešen Městským soudem v Praze a po podání kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem.
Městský soud v Praze
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 11 A 91/2023 - 30, zamítl jako nedůvodnou. Nejprve městský soud poukázal na to, že podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem (v této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015 - 39, či ze dne 29. 11. 2023, č. j. 10 As 168/2023 - 52).
Dále městský soud uvedl, že žalobce byl sankcionován nikoliv za to, že neprovedl kalamitní těžbu tzv. kůrovcových souší (ponechal stát stromy bez aktivní přítomnosti kůrovce), ale bylo mu kladeno za vinu, že opomněl provádět včasnou asanaci kůrovcového dřeva, v němž dosud probíhal vývoj kůrovce a z něhož se posléze bez včasného zásahu žalobce staly sterilní souše.
Městský soud poukázal také na to, že není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly klimatické podmínky a probíhající kůrovcová kalamita, to však dle městského soudu nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost při zjištění kůrovcových stromů co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil nejhorším následkům (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021 - 64).
Městský soud proto také odmítl žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů kůrovcem v celé České republice již nemělo význam provádět ochranná opatření. Uvedl, že žalobce měl naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.
Podle městského soudu žalobcovo jednání též splnilo materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy, v projednávané věci jde o ochranu životního prostředí. Městský soud dodal, že judikatura správních soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Ke splnění materiálního znaku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou nebezpečnost tak, že nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti. Městský soud uzavřel, že nenalezl žádné mimořádné okolnosti, jež by snižovaly společenskou nebezpečnost jednání žalobce pod minimální hranici.
Kasační stížnost
Stěžovatel namítal, že kůrovcová kalamita byla na lesním pozemku tak masivní, že ji nebylo možné žádnými opatřeními zpomalit, natož zastavit. Prováděním včasné asanace by stěžovatel šíření kůrovce nezamezil. Správní orgány ostatně nesporovaly, že dalšímu postupnému odumírání stromů v důsledku masivního napadení kůrovcem se nedalo zabránit. I kdyby stěžovatel v daném místě a čase ochranná opatření prováděl, životnímu prostředí (zákonem chráněnému zájmu) by to nepomohlo.
Tuto skutečnost potvrzuje i postup, který přijal Národní park České Švýcarsko. Zjednodušeně řečeno, kácením nebylo možné kůrovce zastavit a pro přírodu bylo šetrnější nezasahovat a umírající stromy i s kůrovcem nechat na místě. Stěžovatel tedy svým jednáním neporušil zákonem chráněný zájem, naopak učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší; nelze jej sankcionovat za následek, kterému nebylo možné zabránit. Napadený rozsudek tudíž označil za nezákonný.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že prováděním včasné asanace by tak jako tak šíření kůrovce nezamezil a že učinil to, co bylo v dané situaci pro životní prostředí nejlepší. Připomněl, že skutkovou podstatu přestupku dle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci lze naplnit nejen samotným poškozením životního prostředí, ale postačí i jeho zaviněné ohrožení, jako se tomu stalo v daném případě. Přisvědčil rovněž městskému soudu, že byl splněn materiální znak přestupku. Pokud stěžovatel včas nezajistil zpracování či jinou asanaci celkem 7 633 m3 kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopustil se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná. Nakonec uvedl, že přestupek nebyl promlčen.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační námitky směřující proti konkrétním závěrům městského soudu jsou formulovány značně obecně, a proto na ně – s ohledem na zásadu dispoziční – stěžovatel obdrží od soudu pouze stručné odpovědi. Dále se zabýval kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele. Kasační soud však rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka tak není důvodná.
Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jednak v tom, že závěry městského soudu k otázce splnění materiálního znaku přestupku jsou vnitřně rozporné a nesrozumitelné, a dále označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož městský soud měl dle jeho názoru opomenout žalobní námitku promlčení přestupku.
Podle Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ Žádnou ze zmiňovaných vad napadený rozsudek netrpí. Naopak je srozumitelný a pečlivě odůvodněný (včetně otázky splnění materiální stránky přestupku), je nepochybné, že městský soud žalobu zamítl a proč tak učinil.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že stěžovatel námitku, dle níž nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity, opírá o závěry nezávazných dokumentů či postup v jiné lokalitě (Národní park České Švýcarsko), v níž je aplikován jiný režim ochrany než v běžných hospodářských lesích. Současně dodal, že Inspekce ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlila, proč měl stěžovatel s náležitým časovým předstihem započít s přípravou a prováděním veškerých v úvahu připadajících ochranných opatření, aby kůrovcovou kalamitu pomohl minimálně zpomalit.
Nejvyšší správní soud doplnil, že závěr městského soudu, dle nějž se jedná o ohrožovací přestupek, je správný a v souladu s judikaturou tohoto soudu. Není ani pravdou, že skutkovou podstatu uvedeného přestupku by automaticky naplnili všichni vlastníci lesních pozemků se smrkovými porosty; obdobný přestupek by spáchali pouze ti, kteří by stejně jako stěžovatel rezignovali na přijímání ochranných opatření.
Důvodná není ani námitka týkající se nesprávného posouzení materiálního znaku přestupku městským soudem. Stěžovatel namítal, že jeho jednání je „pod minimální hranicí typové nebezpečnosti“, neboť řešil kalamitní stav způsobem, který je dle jeho přesvědčení k životnímu prostředí šetrnější než plošné vykácení stromů. Městskému soudu pak vytýkal, že tuto okolnost nezohlednil, stejně jako odborníky potvrzenou nemožnost účinně se bránit dalšímu šíření kůrovce. Podle Nejvyššího správního soudu však městský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že nemělo význam provádět ochranná opatření za účelem zpomalení kůrovcové kalamity.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.
Právní věta
Pokud vlastník lesa (pachtýř) včas nezajistí zpracování či jinou asanaci kůrovci napadené dřevní hmoty v lesních porostech tak, aby kůrovci nemohli dokončit svůj vývoj – namnožit se a rozšířit se do okolních lesních porostů, dopouští se protiprávního a ve svém důsledku škodlivého jednání, jehož nebezpečnost je větší než nepatrná.
Jedná se o ohrožovací přestupek, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde.
Takovéto jednání splňuje materiální stránku přestupku. Ta spočívá v tom, že protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy. Ke splnění materiálního znaku přestupku nedojde pouze tehdy, existují-li významné okolnosti, které snižují konkrétní společenskou škodlivost, že nedosahuje ani minimální hranice typové škodlivosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.01.2025, č.j. 3 As 125/2024-38
V projednávaném případě se jednalo o zpracování aktivní kůrovcové hmoty na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň, na kterém byla prováděna asanace kůrovcového dřeva a vývoz kulatiny. Lesní pozemek se nacházel ve II. zóně CHKO Třeboňsko a v přírodní památce Soví les. Stěžejní pro případ bylo, že podle § 26 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., je na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu.
Česká inspekce životního prostředí (dále jen Inspekce) na základě podnětu provedla dne 15. 9. 2023 na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň inspekční šetření a zjistila rozsáhlé poškození půdního krytu a kácení lesních dřevin nad rámec zpracování aktivní kůrovcové hmoty. Tento pozemek je ve vlastnictví České republiky, s právem hospodaření s majetkem státu vykonávaným žalobkyní- Lesy České republiky s.p.
Kontrolní závěr zněl, že zjištěný způsob soustřeďování dřevní hmoty byl v rozporu s § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. m), § 33 odst. 5 a § 34 odst. 1 lesního zákona. Provedení prací na území přírodní památky Soví les bylo na základě stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny v rozporu s § 36 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., (dále jen ZOPK). Inspekce uzavřela, že došlo k významnému zásahu a poškození přírodní památky Soví les, nejenom lesní dopravou, ale i dalšími souvisejícími činnostmi.
Dne 26. 2. 2024 vydala inspekce prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodla ve výroku I. ve věci přestupku podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK, kterého se žalobkyně dopustila, když v červenci a v srpnu roku 2022 zadala asanaci kůrovcového dříví v porostních skupinách v LHC Domanín, provádění prací kontrolovala a způsob provedení prací schválila. Při zpracování těžby a vyvážení vytěžené hmoty došlo k rozsáhlým změnám půdních podmínek na pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň v přírodní památce Soví les na ploše celkem 0,73 ha a tím k poškození přírodní památky Soví les. Na některých plochách došlo k použití intenzivní technologie bez souhlasu Správy CHKO Třeboňsko a na úseku dlouhém cca 768 m došlo k nevratnému poškození půdního povrchu. Žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 36 odst. 1, 2 ve spojení s § 44 odst. 3 ZOPK. Inspekce žalobkyni za tento přestupek uložila pokutu ve výši 120 000 Kč. Výrokem II. uložila inspekce za provedení shora uvedené asanace kůrovcového dříví pokutu 80 000 Kč společnosti T.E.P. HOLZ, s.r.o., která byla zhotovitelem asanace.
Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Stěžejním odvolacím důvodem byla namítaná nemožnost přičíst protiprávní jednání žalobkyni na základě pouhého zadání dřevní těžby. Dle žalobkyně nebylo prokázáno, že činnost, jež vedla ke spáchání deliktu, řídila a kontrolovala. Na vině je dle žalobkyně pouze smluvní partner realizující těžbu, který byl rovněž smluvně zavázán k maximálnímu šetření lesa.
Dle žalovaného - Ministerstvo životního prostředí je žalobkyně objektivně odpovědná, neboť tyto práce konkrétním způsobem (čas, místo atd.) zadala, měla nad pracemi kontrolu
a neměla vůči výsledku žádné připomínky. Popis skutku, který je v prvostupňovém rozhodnutí uveden, těmto kritériím odpovídá. Škodlivý následek měla a mohla žalobkyně předpokládat, neboť je zkušeným a profesionálním subjektem, který posledních 30 let obhospodařuje většinu státních lesů. Odvolání bylo zamítnuto a žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze.
Žaloba
Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil vznik odpovědnosti žalobkyně. Pouhé zadání, nikoli provedení prací, nemohlo v kontextu daného případu způsobit vznik odpovědnosti žalobkyně za projednávané přestupky. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by zhotovitele, společnost T.E.P. HOLZ s.r.o., při provádění prací řídila či kontrolovala.
Žalobkyně dále namítala, že samotné zadání prací – asanace kůrovcového dříví, nemohlo způsobit nevratné půdní poškození. V porostech na tomto pozemku jsou znatelné koleje z hospodaření z předchozích let, i z doby před vyhlášením přírodní památky Soví les. Negativní ovlivnění ekosystému nelze bez dalšího klást za vinu žalobkyni. Nadto se žalobkyně odvolávala na Plán péče o přírodní památku Soví les pro roky 2022 – 2031, ve kterém je likvidace kůrovcové dřevní hmoty vnímána jako cyklická činnost a vznik s tím spojených terénních prvků není hodnocen negativně. Asanace kůrovcové dřevní hmoty v minulosti rovněž nebyla brána jako intenzivní technologie.
Žalovaný ve svém vyjádření nezpochybnil potřebu asanace kůrovcového dřeva, nicméně podle plánu péče není hospodářské využití lesa prioritní, přednost má ochrana přírodní památky Soví les. Žalovaný uvedl, že pozitivní přínos boje s kůrovcem nelze přeceňovat, neboť probíhal již od roku 2014. Zdůraznil společenskou škodlivost přestupku, protože došlo k plošnému kácení na některých částech pozemku p. č. 2119/52 v k. ú. Třeboň za použití intenzivní technologie. Podle žalovaného nebyly splněny ani podmínky pro liberaci.
Městský soud v Praze
Soud shledal, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť se v něm žalovaný dostatečně vypořádal s odvolacími argumenty žalobkyně a předestřel vlastní právní výklad týkající se přičitatelnosti protiprávního jednání žalobkyni. Žalovaný rovněž v rámci odůvodnění uvedl ucelený skutkový popis škodlivého následku. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí dle názoru soudu není nesrozumitelná, nedostatečná, či nemající oporu ve spisu, jak tvrdila žalobkyně.
Klíčovým bodem žaloby byla námitka vznesená žalobkyní, že na základě pouhého zadání asanačních prací jí není možné činit odpovědnou za škodlivý následek vzniklý činností zhotovitele, společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o. Soud však shledal, že žalovaný se s touto námitkou podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí. Žalovaný odkázal na přiléhavou judikaturu správních soudů, která za určitých podmínek vznik deliktní odpovědnosti na základě zadání či objednávky druhé osoby připouští. Dle mínění soudu se nejedná o odůvodnění nedostatečné či nepřezkoumatelné.
Soud zrekapituloval odpovědnost za přestupky podle ZOPK a rovněž ve smyslu zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tento zákon koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Nadále tedy platí závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
Podle soudu judikatura Nejvyššího správního soudu předpokládá vznik deliktní odpovědnost nejen u osoby, která zákonem neaprobovaný zásah fakticky provedla, ale rovněž u osoby, která provedení těchto prací zadala. Podstatným je v této souvislosti zjištění, zda se zadavatel „na jejich provádění rovněž podílel, a to řízením či kontrolou, např. udílel pokyny, dohlížel na práce, určoval aktivně místo a rozsah prací.
Soud neshledal ani namítanou diskriminaci v podobě odlišení výše pokuty uložené žalobkyni a společnosti T.E.P. HOLZ s.r.o., které byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta nižší. Soud dodal, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou státem speciálně za účelem řádného obhospodařování lesního majetku ve vlastnictví státu, odpovědného za jeho zachování, zušlechťování a rozvoj. Těmto základním zásadám žalobkyně v daném případě nedostála. Závěry žalovaného, že na žalobkyni je třeba pohlížet přísnější optikou než na zhotovitele žalobkyní zadané asanace, jsou tedy správné a soud se s nimi ztotožnil.
Žalobkyně se svými námitkami neuspěla a v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž by byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta
Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení koncipuje odpovědnost za přestupky spáchané právnickými osobami (zde podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny) jako odpovědnost objektivní. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém případě není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky konkrétní skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
Rozsudek Městského soudu v Praze 17.09.2024, č.j. 14 A 45/2024-50
(liberace z objektivní odpovědnosti za přestupek)
V posuzované věci byla řešena otázka včasného a účinného zásahu proti kůrovci v době probíhající kůrovcové kalamity, kdy se v některých regionech negativně projevila nedostatečná nabídka lesnických služeb, která nestačila reagovat na poptávku vlastníků lesů na těžbu, asanaci a vývoz napadeného dřeva. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) však vlastníky lesa za nesplnění opatření proti zamezení šíření kůrovce většinou sankcionovala.
Rekapitulace případu
Rozhodnutím ze dne 29.10.2019 byla žalobci Myrkvidr s.r.o., uložena pokuta ve výši 12.000 Kč za přestupek podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č.j. MZP/2019/510/1687, a věc byla vrácena ČIŽP k novému projednání.
ČIŽP následně rozhodnutím ze dne 05.08.2020 žalobci opětovně uložila pokutu ve výši 12.000 Kč za předmětný přestupek. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 18.11.2020. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.05.2022, č.j. 17A 1/2021–40, vyhověl a rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2020, jakož i rozhodnutí ČIŽP ze dne 5. 8. 2020 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V pokračujícím řízení si ČIŽP vyžádala od subjektu Lesy ČR, s.p. informace o subjektech (právnických a fyzických osobách), které v roce 2019 poskytovaly v k.ú. C. nebo v jeho okolí služby v lesnictví. Jednalo se o 23 fyzických nebo právnických osob, které žalobce vůbec nekontaktoval. Poté vyzvala ČIŽP žalobce k doložení telefonních spojení na ty subjekty, které žalobce oslovil telefonicky, nebo předložení e–mailové korespondence v případech, kdy subjekty kontaktoval e–mailem. Těch bylo pouze 8.
Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2023, č.j. ČIŽP/42/2023/2594, byla žalobci znovu uložena pokuta ve výši 12.000 Kč za přestupek podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP, kterého se žalobce dopustil svým jednáním při hospodaření na lesním pozemku parc.č. X, k.ú. C., na němž se dle lesních hospodářských osnov Tábor, LHC č. 211801, platných v době spáchání přestupku (konkrétně od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021), nacházel lesní porost 2Db9, když v předmětném lesním porostu žalobce v jarních měsících roku 2019 neprovedl včasnou a účinnou asanaci u nejméně 38 smrků o objemu cca 48 m3, napadených kalamitním škůdcem lýkožroutem smrkovým, čímž v těchto stromech umožnil dokončení vývoje nové generace lýkožrouta smrkového a jejich opuštění dospělými brouky, kteří se dále rozšířili do okolních lesních porostů. V důsledku toho došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci, k jejich kácení a vzniku nových holin.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný k důvodům liberace uvedl, že bylo na straně žalobce, aby prokázal, že realizoval veškerá dostupná opatření, která byla způsobilá vzniku protiprávního stavu zabránil. Povinností ČIŽP pak bylo posoudit na základě žalobcem označených důkazů opodstatněnost jeho tvrzení. S ohledem na zásadu volného hodnocení důkazu bylo na ČIŽP, aby přistoupila k provedení jen těch navržených důkazů, u nichž to považovala pro řádné zjištění stavu věci za nezbytné.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 31. 5. 2023 odvolání k žalovanému – Ministerstvu životního prostředí, který odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žaloba (druhá)
Žalobce Myrkvidr s.r.o., se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č.j. MZP/2023/212/889, sp.zn. ZN/MZP/2023/510/108, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorátu České Budějovice.
Žalobce na úvod žaloby připomněl, že ČIŽP i žalovaný rozhodovali v této věci opakovaně, jelikož jejich předchozí rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č.j. 17A 1/2021–40. Hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že správní orgán nevyslechl svědky navrhované žalobcem a tedy se nevypořádal s žalobcem tvrzenou intenzitou jeho úsilí, ve kterém spatřoval existenci liberačních důvodů.
Dle žalobce tak nerespektoval předchozí rozsudek Městského soudu v Praze. Žalobce zdůraznil, že provedení výslechu svědků je pro řízení klíčové, neboť s ohledem na zásadu bezprostřednosti nelze žalobcem tvrzené skutečnosti prokazovat nepřímými nebo odvozenými důkazy (výpisy telefonních hovorů apod.).
Žalobce doplnil, že pokud by výslech svědka provedl řádně, dotazoval by se jej např. na to, zda uvedené fyzické a právnické osoby v té době přijímaly nové zakázky od nových zákazníků, nebo zda jen plnily zakázky nasmlouvané dříve, před nástupem hlavní vlny kůrovcové kalamity, příp. zda tyto osoby přijímaly též maloobjemové zakázky.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že má–li být náležitě posuzováno úsilí žalobce o zabránění přestupku, musí dojít k poměření tohoto úsilí – počtu oslovených subjektů – s celkovým počtem subjektů, které myslitelně přichází v úvahu k oslovení. Soud se nedomníval, že by bylo nutné např. oslovit všechny subjekty v dotčeném regionu (či dokonce v České republice), které se zabývají těžbou dřeva či jinými možnými způsoby asanace kůrovci napadených stromů, protože to s ohledem na jejich pravděpodobný vysoký počet a různou úroveň sebeprezentace (např. některé subjekty nemusí být dohledatelné na internetu) ani není reálně možné.
Jde o to, aby byl osloven dostatečný počet takových subjektů svědčící o náležitém úsilí žalobce. Pokud ovšem prvostupňový orgán neuvedl, a to ani řádově, kolik dalších subjektů mohl žalobce oslovit a o co prvostupňový orgán opírá tento údaj (nebo alespoň jak dospěl ke svému kvalifikovanému odhadu tohoto údaje), pak soud nemůže než uzavřít, že se jedná o neodůvodněný závěr. Soud doplnil, že napadené rozhodnutí se k této otázce nevyjádřilo, vada prvostupňového rozhodnutí tak vázne i na něm.“
Podle soudu ČIŽP ve svém rozhodnutí pochybila, když neodůvodnila, proč nepřistoupila k výslechu 23 osob, který žalobce navrhoval ve svém přípisu ze dne 04.11.2022 v návaznosti na seznámení se se záznamem ze dne 27.07.2022, který obsahuje jmenovitý seznam celkem 23 fyzických nebo právnických osob. S ohledem na zásadu, že ne každá vada má vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí, a na zásadu, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, soud dospěl k závěru, že tato vada nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný ji v žalobou napadeném rozhodnutí zhojil, když se k tomu návrhu žalobce dle soudu dostatečně vyjádřil.
Žalovaný doplnil, že pokud žalobce poptával provedení opatření proti kůrovci u méně než 1/3 (8) ze subjektů, které byly v řešeném území reálně dostupné (cca 31), tak je zřejmé, že se o vynaložení veškerého úsilí ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. nejednalo. Soud konstatoval, že v daném případě nedošlo k tomu, že by ČIŽP žalobci vytýkala, že neoslovil všechny možné subjekty (což by ani před soudem neobstálo), nicméně dospěla k závěru, že oslovení 8 subjektů z celkem 31 je nedostatečné.
Soud se s tímto závěrem plně ztotožnil.
Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou a podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Právní věta
Právnická osoba se odpovědnosti za přestupek zprostí, pokud prokáže liberační důvod spočívající ve vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Osoba, která se chce dovolávat liberačního důvodu, proto musí prokázat, že provedla organizačně, technicky a finančně možná opatření způsobilá účinně zabránit porušení zákona. Při prokázání liberačního důvodu právnická osoba za přestupek neodpovídá, tj. posuzovaný skutek není přestupkem.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.05.2024, č.j. 6 A 119/2023-27
V projednávané věci se jednalo o poškození životního prostředí při těžbě dřeva. Spor byl veden o to, zda odpovědnost za škodu má zaměstnanec společnosti, který na těžbu dohlížel a zda je jednání zaměstnance přičitatelné společnosti, tedy zda může být společnost pachatelem vytýkaného přestupku spáchaného prostřednictvím jednání zaměstnance.
Žalobkyně – evropská společnost Arbaro SE se dopustila přestupku podle České inspekce životního prostředí tím, že v lednu a v květnu 2019 zadala, vyznačila, nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva v objemu 2 116 m3 dřevní hmoty a lesní dopravu, jejichž důsledkem byl vznik dvou holých sečí a nepřiměřené poškození půdního krytu a stojících stromů u přibližovacích linek na lesních pozemcích p. č. 522/1, p. č. 531, p. č. 532 a p. č. 533 v k. ú. Okrouhlá Radouň, konkrétně v lesním porostu 207Nd – porostní skupiny 5, 6, 7, 8, 10, 12, 16, podle lesní hospodářské osnovy.
Česká inspekce životního prostředí (správní orgán prvního stupně) uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a uložila jí pokutu ve výši 1 500 000 Kč.
Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Namítala, že jednání pana X, který umožnil provést nelegální těžbu dřeva, by nemělo být přičitatelné žalobkyni, neboť pan X jednal v excesu. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí částečně potvrdil a částečně změnil tak, že upřesnil popis skutku (slova „zadala, nechala provést těžby dřeva“ nahradil slovy „zadala, vyznačila a nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva“).
V odůvodnění vyšel žalovaný z toho, že v důsledku žalobkynina jednání vznikla na lesních pozemcích souvislá holá seč, byly vyjety koleje na přibližovacích linkách, některé stromy v blízkosti přibližovacích linek byly poškozeny oděrem. Tím došlo k poškození životního prostředí v lesích. Vznikem holin se zlepšily podmínky pro působení činitelů biotických (hmyzích škůdců – kůrovců) a abiotických (bořivých větrů a sněhu). Působením rozsáhlé lesní dopravy se poškodil půdní profil a vlastnosti půdy, podmáčely se porostní okraje, došlo k vodní erozi, poškodily se kořenové systémy stojících stromů a vytvořily se podmínky pro působení dřevokazných hub.
Žalobkyně zadala a nechala provést nezákonné těžby dřeva a lesní dopravu prostřednictvím jednání pana X, který za žalobkyni jednal nejprve jako její příkazník a následně jako její zaměstnanec. Jeho jednání je proto žalobkyni přičitatelné podle § 20 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Z plných mocí a příkazních smluv plyne, že pan X mohl jednat jménem žalobkyně ve věcech povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst s orgány veřejné moci i s fyzickými a právnickými osobami.
Dále byl pan X oprávněn činit, co by podle platných právních předpisů mohl učinit předseda představenstva. Z pracovní smlouvy vyplývá, že pan X byl u žalobkyně zaměstnán na pozici administrativního pracovníka v oblasti těžby dřeva.
Dřevní hmotu od žalobkyně odebírala mj. společnost Di Mihálik s.r.o., která rovněž hradila v případě vytýkaných jednání náklady na vytěžení dřevní hmoty společnostem K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s.r.o. Členem představenstva žalobkyně byl mj. pan Y, který vlastnil polovinu akcií žalobkyně. V době spáchání přestupku byl však vlastníkem všech akcií.
Pan Y tedy musel být seznámen s činností pana X a mohl jménem žalobkyně činit konkrétní opatření, aby protiprávnímu jednání pana X zabránil. Místo toho však společnost Di Mihálik bez připomínek uhradila náklady spojené s těžbou 2 116 m3 dřevní hmoty na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně.
Pan X nejednal v excesu, nevybočil z rámce činnosti žalobkyně, neboť jeho jednání nepostrádá místní (prostorový), a ani časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti společnosti. Pan X jednal v přímé souvislosti s plněním svých pracovních úkolů a ku prospěchu žalobkyně, protože zájmem žalobkyně bylo provedení těžby a ekonomický zisk z prodeje vytěžené dřevní hmoty.
Žaloba
Žalobkyně se podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Žalobkyně byla přesvědčena, že jednání pana X by jí nemělo být přičitatelné. Pan X jednal podle názoru žalobkyně v excesu.
Podle žalobkyně je podstatné posoudit, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby. Tedy zda pan X sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. O exces fyzické osoby jde tehdy, pokud fyzická osoba nejedná z objektivního i subjektivního hlediska pro právnickou osobu, v její prospěch či v jejím zájmu. Jestliže někdo jedná vědomě za jiného z vlastní iniciativy, sleduje výlučně svůj zájem nebo zájem třetích osob, nebo překročí rámec daného pověření nebo rámec činnosti, o kterou šlo, nese odpovědnost sám.
Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně prodala celkem 1240,40 m3, z čehož bylo 45% kůrovcové dříví. Žalobkyně tedy měla za to, že bylo vytěženo tolik, kolik mělo být podle lesních osnov.
U těžby jdoucí nad rámec objemu tohoto prodaného dřeva je třeba si klást otázku, kdo měl z této těžby prospěch. Žalobkyně se domnívá, že při této další těžbě pan X nesledoval plnění svých pracovních úkolů. Vzhledem k tomu, že se na pozemcích žalobkyně výrazně překročily limity těžby a že byla prodána jen část takto vytěženého dřeva, vznikla žalobkyni významná hospodářská škoda. Z této těžby ekonomicky profitovaly společnosti MOUNTAIN INVEST s.r.o., Di Mihálik s.r.o.
Žalobkyně nemůže být potrestána za správní delikt, který spáchal pan X překročením svého zmocnění a pokynů žalobkyně, navíc jestliže za toto jednání byl pan X uznán vinným ze spáchání trestného činu.
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil se závěry žalované v napadeném rozhodnutí. V případech, kdy žalobkyně nepředestře žádnou novou argumentaci a soud se ztotožní se závěry správních orgánů, není podle judikatury vadou, pokud soud v podrobnostech odkáže na rozhodnutí správního orgánu.
Dále soud předestřel, že základní právní úprava přičitatelnosti ve správním trestání se nachází v § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Podle § 20 odst. 1 je právnická osoba pachatelem přestupku, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.
Pan X byl oprávněn za žalobkyni jednat ve věci povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst při této těžbě. Ačkoliv v příkazní ani v pracovní smlouvě neměl výslovně stanoveno, že by byl za žalobkyni oprávněn vyznačovat těžbu, zadávat její provedení smluvním partnerům a přebírat od nich díla v podobě vytěžených pozemků, tuto činnost běžně konal.
Součástí jeho pracovní náplně bylo vyznačovat těžbu, jednat se společnostmi provádějícími těžbu a zajišťovat odvozní cesty a odvozní místa při této těžbě. A přesně v této činnosti spočívá spáchání přestupku. Pan X se tedy dopustil onoho jednání při činnosti žalobkyně coby právnické osoby ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že jednání pana X nebylo v její prospěch, není jednání ve prospěch právnické osoby jedinou podmínkou přičitatelnosti. Alternativní výčet v § 20 odst. 1 přestupkového zákona počítá i s jinými možnostmi, jako je právě jednání při činnosti právnické osoby.
Pan X podle slov žalobkyně dostatečně nekontroloval společnost, která těžbu prováděla, a proto byly chybně vytěženy celé lesní plochy. K pochybení tak došlo při činnosti žalobkyně, která prostřednictvím pana X zajišťovala těžbu stromů napadených kůrovcem nebo stromů polámaných, tedy prováděla údržbu svých lesních pozemků, což je součástí její činnosti.
Soud nepřijal ani závěr žalobkyně, že se domnívala, že vytěženo bylo tolik, kolik bylo povoleno v lesních hospodářských osnovách. Tyto osnovy povolovaly žalobkyni vytěžit 863 m3, již v lednu však žalobkyni vystavila společnost Di Mihálik fakturu za vytěžení dřevní hmoty o objemu 1260 m3.
Soud uvedl, že žalobkyně je podle kritérií stanovených § 20 odst. 1 a 2 přestupkového zákona za jednání pana X odpovědná. Ustanovení § 21 odst. 1 přestupkového zákona zakotvující liberační důvody stanoví, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Právnická osoba za přestupek neodpovídá pouze pokud je jednání fyzických osob stěží předvídatelným a stěží zabranitelným excesem.
V době spáchání přestupku byl členem představenstva žalobkyně pan Y. Současně byl jednatelem a vedoucím odštěpného závodu v ČR společnosti Di Mihálik s.r.o., která pro žalobkyni provedla těžbu v lednu 2019, kterou byly překročeny limity těžby stanovené v lesních hospodářských osnovách. Zároveň společnost Di Mihálik hradila cenu těžby v květnu 2019, kterou na žalobkyniných pozemcích provedly společnosti K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s r.o. Žalobkyně tak musela prostřednictvím pana Y mít povědomí o prováděné protizákonné těžbě umožněné jednáním pana X, ale nijak proti jeho jednání nezasáhla.
Žalobkyně se plně spoléhala na zkušenosti pana X a na dlouhodobou bezproblémovou spolupráci s ním a zanedbala kontrolu jeho práce. Překážkou pro žalobkyninu správněprávní odpovědnost není ani to, že pan X byl za své jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu, kdežto žalobkyně ne. Odpovědnost právnické a fyzické osoby jsou samostatné a není vyloučena souběžná odpovědnost obou subjektů.
Součástí úkolů pana X coby příkazníka a později zaměstnance žalobkyně bylo zajišťovat těžbu dřeva na žalobkyniných pozemcích. Při této činnosti byl spáchán vytýkaný přestupek v podobě protiprávně provedené těžby. Žalobkyně je za jednání pana X objektivně odpovědná, proto je také jeho jednání žalobkyni přičitatelné, soud přitom neshledal naplnění žádného z liberačních důvodů, které by mohly představovat výjimku z principu objektivní odpovědnosti žalobkyně.
Na základě těchto skutečností soud žalobu zamítl.
Právní věta
Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance je podstatné, zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za daný čin odpovědná.
Rozsudek Městského soudu v Praze 24.07.2024, č.j. 10 A 104/2022-37