Vedlejších účastníci řízení:

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

Lesy České republiky, s.p.

Ústavní stížností se stěžovatelka-nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu Praha-východ a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6, čl. 7, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k pozemkům ve Středočeském kraji, a to na základě žaloby podané vedlejší účastnicí - „Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“. Podstatou sporu o vlastnické právo k nemovitostem mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla otázka platnosti jejich konfiskace Františku Josefu II., knížeti z Liechtensteinu (dále jen „zůstavitel“), právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Podle sčítání obyvatel z roku 1930 se měl zůstavitel přihlásit k německé národnosti, a nemovitosti mu proto byly po nabytí účinnosti dekretu zabrány.

Ústavní stížností napadala stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-východ, který určil, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice ČR. Bylo zjištěno, že zůstavitel byl do roku 2013 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, č. j. 27 D 2010/2012-118 (dále jen „rozhodnutí o dědictví“) byla stěžovatelka určena dědičkou nemovitostí zůstavitele, na základě čehož byla zapsána jako jejich vlastník do katastru nemovitostí. Z dalších nesporných tvrzení účastníků řízení bylo zjištěno, že nemovitosti jsou od jejich zabrání roku 1945 ve faktickém užívání státu. Na základě dekretu byla Okresním národním výborem v Olomouci roku 1945 vydána vyhláška o konfiskaci nemovitostí proti níž podal zůstavitel stížnost k Zemskému národnímu výboru v Brně. Stížnost proti jeho potvrzujícímu rozhodnutí z roku 1946 byla zamítnuta roku 1951 rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě. Dále vzal soud za prokázané, že zůstavitel byl v období konfiskace státním občanem Lichtenštejnského knížectví.

Okresní soud Praha-východ dospěl k závěru, že zejména podle preambule a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, § 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (společně též „restituční zákony“ či „restituční předpisy“), a především stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493),] bylo účelem restitučního zákonodárství zmírnění některých majetkových křivd, a ostatní ponechat v zájmu právní jistoty ve stavu, v jakém byly před přijetím restitučních zákonů. Tyto předpisy se vztahují na veškerý majetek ve vlastnictví státu ke dni jejich přijetí, nikoli jen na majetek přešlý na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

Stěžovatelka své vlastnické právo opírala o rozhodnutí o dědictví, na jehož základě byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí a o nezákonnost konfiskace. Podle okresního soudu není zápis do katastru nemovitostí dostatečným pro závěr o vlastnictví, neboť zůstavitel ani stěžovatelka nemovitosti více než 60 let po jejich konfiskaci fakticky neovládali a rozhodnutí o dědictví řeší závazně vztahy jen mezi účastníky řízení o dědictví.

Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu. Doplněním dokazování zjistil, že vyhláškou byl zůstavitel ve smyslu dekretu označen za osobu německé národnosti, což považoval Zemský národní výbor v Brně za „v celé zemi všeobecně známé“. Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedení většiny důkazů odůvodnil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; navržené důkazy nebyly způsobilé potvrdit či vyvrátit stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Dále uvedl, že konfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu účinností dekretu dne 23. 6. 1945 – s tím, že podle tehdejší judikatury nebylo v těchto případech třeba zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. V kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva konstatoval krajský soud volnost státu v určení rozsahu a podmínek obnovení majetkových práv původních vlastníků. Uzavřel, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu byl přechod konfiskovaného majetku na stát dnem účinnosti dekretu dovršen správním aktem – vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci, potažmo Zemského národního výboru v Brně.

Stěžovatelka poté podala dovolání k Nejvyšší soudu. Ten dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, protože všechny stěžovatelkou nastíněné otázky byly v nalézacím řízení vyřešeny v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že i při nesplnění podmínek podle dekretu by šlo o křivdu, jež se podle stanoviska pléna Ústavního soudu neodčiňuje. Na rozdíl od mínění stěžovatelky nebyl tento závěr pozdější judikaturou překonán; odchýlení se od něj ve zcela mimořádných případech neznamená zpochybnění jeho obecné platnosti. K námitce stěžovatelky o nicotnosti aktů vydaných národními výbory Nejvyšší soud doplnil, že akty byly v souladu s tehdy platnými právními předpisy i závěry soudů deklaratorní a vydány příslušnými orgány. I proto je rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z roku 1951 pro nyní posuzovanou věc nevýznamné. Stěžovatelce muselo být známo, že nemovitosti byly v držbě státu, ale skutečný právní stav si neověřila. Její případné očekávání, založené rozhodnutím o dědictví, spočívalo na nedbalosti a nemohlo být legitimní.

Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Ústavní soud nejprve posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti co do ústavnosti názoru o nemožnosti přezkumu zákonnosti konfiskace, neboť tato otázka je zásadní pro posouzení souladu určení vlastnického práva k nemovitostem s ústavním pořádkem a navazujících námitek stěžovatelky.

Podle tvrzení stěžovatelky zůstavitel nebyl Němec, nespadal pod režim dekretu a nemovitosti mu tak nemohly být platně zabaveny. Nadto mohlo k případné konfiskaci dojít až vydáním navazujících správních aktů, které však považuje za paakty. K tomu navrhla provedení mnoha důkazů, z nichž většina byla okresním soudem i krajským soudem odmítnuta pro nadbytečnost. Napadená rozhodnutí mají být z důvodu použití dekretu ve flagrantním rozporu s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace, tedy i s čl. 3 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka připomněla, že v řízeních před obecnými soudy nebylo rozhodováno o tzv. restituční věci; nevznesla restituční nárok, naopak byla v postavení žalované a předmětem řízení bylo vlastnické právo k nemovitostem. Restituční zákony, podle stěžovatelky, nemění právní úpravu institutu vlastnictví, pročež mají vlastníci právo domáhat se soudní ochrany před nároky třetích osob.

Podle názoru Ústavního soudu dospěly obecné soudy k závěru, že vlastníkem nemovitostí byla ode dne nabytí účinnosti dekretu vedlejší účastnice, tedy ČR. Soudy podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493), konstatovaly, že pro smysl a cíl restitučních zákonů lze zákonnost konfiskačních aktů přezkoumávat pouze v řízení o restitučních nárocích. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu se zmírňují pouze ty křivdy, k nimž došlo po 25. 2. 1948; výjimky musejí být dány zvláštním zákonem, což v posuzované věci nejsou.

Ústavní soud také zvážil návrh stěžovatelky na přerušení řízení, nebo aby v řízení nebylo postupováno. Konstatoval však, že mezivládními diplomatickými jednáními, nadto s nejistým výsledkem, ani příslušným návrhem stěžovatelky není Ústavní soud vázán.

Ústavní soud shledal, že okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně souladně vyložil, že na základě restitučních zákonů se i do katastru nemovitostí zapsaný vlastník musel svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů. S ohledem na historické souvislosti i judikaturu Ústavního soudu bylo obecnými soudy na jisto postaveno, že přechod vlastnického práva na základě dekretu nastal ex lege. Současně soudy v souladu s ústavním pořádkem i civilistickou naukou vysvětlily, že stav zápisu v katastru nemovitostí nedeterminuje určení skutečného vlastnického práva.

Z uvedeného je zřejmé, určit vlastnické právo k věci může jen soud v řízení o určení vlastnického práva, nikoli v řízení o dědictví, a nikoli katastrální úřad při zápisu tohoto práva do veřejného seznamu. Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, rozhodovaly-li spor o určení skutečného vlastnického práva k nemovitostem nevázány rozhodnutím o dědictví.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:

Na konfiskovaný majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

     Případná nezákonnost konfiskačních aktů je vzhledem k účelu restitučních zákonů nevýznamná. Je-li v zájmu zachování právní jistoty cílem restitučních zákonů ponechat ostatní právní vztahy ve stavu, v jakém byly v době jejich přijetí, nemohla stěžovatelka nabýt vlastnické právo na základě rozhodnutí o dědictví.

usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.02.2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17

Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná v projektu Lesnické judikáty. Jedná se o spor, kdy se církevní organizace žalobou domáhala zrušení kupních smluv mezi Českou republikou a třetí osobou (jednalo se o pozemky, které byly původně ve vlastnictví církve).

Církev argumentovala, že uskutečněným prodejem pozemků bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě a usilovala o zneplatnění kupních smluv – tato právní otázka (porušení blokačního ustanovení § 29) byla řešena již v předchozích zveřejněných judikátech.

Třetí osoba se u soudu bránila tvrzením, že pozemky nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy. Dodala, že sporné pozemky tvoří pouze 4-5 % z celkové půdy, kterou obhospodařuje od roku 1995. Uvedla, že se jedná o mimořádnou okolnost, svědčící pro zachování platnosti kupních smluv.  

Nejvyšší soud ČR, v rámci podaného dovolání, tuto argumentaci odmítl.  

Právní věta:
Mimořádnou okolností pro zachování platnosti kupní smlouvy není obhospodařování pozemku, který byl odprodán v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2017, sp. zn. Cdo 5036/2016

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti restitučního zákonodárství a má přímou souvislost s restitucemi církevních lesních pozemků.

Jádrem sporu byly pozemky, které byly historickým majetkem církve a po roce 1948 byly znárodněny státem. Nicméně, po roce 1989 nedošlo k jejich navrácení původnímu majiteli, tj. církevní organizaci, ale v roce 2010 byly pozemky odprodány jiné (třetí) osobě.

Ve věci byla církevní organizací podána žaloba, která se opírala o ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení zákona měly být pozemky „blokovány“ ve prospěch církví a v budoucnu mělo dojít k jejich následné restituci původními majiteli. Okresní soud v Bruntále na základě podané žaloby konstatoval neplatnost kupní smlouvy a určil, že vlastníkem pozemku je a nadále zůstává Česká republika.

Na základě podaného odvolání věc řešil Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Tento uvedl, že rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, protože se jednalo o historický majetek církve a je nutné tento majetek zachovat, pro stále odkládané vypořádání s církvemi.

Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento se ztotožnil s uvedenými závěry nižších soudů. Podle něj by realizace prodeje pozemků, které jsou určeny k pozdějším restitucím ve prospěch původních vlastníků, způsobila vyloučení restitucí těchto majetků původními (historickými) majiteli - církvemi.   

Právní věta:
Z důvodu umožnění restitucí původního majetku církevními organizacemi, je třeba upřednostnit zachování původního majetku ve vlastnictví státu, před jejich prodejem třetím osobám. Má-li být dříve provedený odprodej třetím osobám zachován platným, musí tomu svědčit mimořádné okolnosti. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016