Restituce

Dané rozhodnutí tematicky navazuje na již dříve zveřejněná v projektu Lesnické judikáty. Jedná se o spor, kdy se církevní organizace žalobou domáhala zrušení kupních smluv mezi Českou republikou a třetí osobou (jednalo se o pozemky, které byly původně ve vlastnictví církve).

Církev argumentovala, že uskutečněným prodejem pozemků bylo porušeno blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě a usilovala o zneplatnění kupních smluv – tato právní otázka (porušení blokačního ustanovení § 29) byla řešena již v předchozích zveřejněných judikátech.

Třetí osoba se u soudu bránila tvrzením, že pozemky nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy. Dodala, že sporné pozemky tvoří pouze 4-5 % z celkové půdy, kterou obhospodařuje od roku 1995. Uvedla, že se jedná o mimořádnou okolnost, svědčící pro zachování platnosti kupních smluv.  

Nejvyšší soud ČR, v rámci podaného dovolání, tuto argumentaci odmítl.  

Právní věta:
Mimořádnou okolností pro zachování platnosti kupní smlouvy není obhospodařování pozemku, který byl odprodán v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2017, sp. zn. Cdo 5036/2016

V dané věci se jednalo o soudní spor, jehož předmětem byly pozemky, které stát odprodal v roce 2011/2012 třetí osobě. Jednalo se však o pozemky, které následně nárokovala církevní organizace v rámci restitucí.

Církev se o tyto pozemky přihlásila jako jejich historický vlastník. Církevní organizace, která podala žalobu, kterou se domáhala zrušení kupní smlouvy. Jednalo se o pozemky, které byly historickým majetkem církve. Tyto byly v roce 1949, v rámci scelování, vykoupeny státem, kdy měly být provedeny směny pozemků a církevní organizace měla obdržet náhradní pozemky.

Prvostupňový soud (Okresní soud v Tachově) došel k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a třetí osobou je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s „blokačním“ ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. K námitce, že žalovaný nabyl pozemky v dobré víře, soud uvedl, že se třetí osoba nemůže v případě absolutní neplatnosti dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy vůbec nenabyla. 

O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, který na prodej pozemků zaujal stejný právní názor jako okresní soud. Dle soudu, církevní organizace prokázala právní nárok na pozemek a k odnětí pozemku státem došlo bez náhrady.

V rámci podaného dovolání byl spor řešen Nejvyšším soudem ČR. Tento se ztotožnil s právním názorem okresního a krajského soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že restituční nároky církevních organizací jsou primární a uvedl, že blokační ustanovení chrání restituenty (církve). Dále se zabýval námitkou, kdy byli před uzavřením kupní smlouvy a prodejem pozemků třetí osobě, vyzváni eventuální vlastníci (restituenti), aby upozornili na své případné budoucí nároky. Dle Nejvyššího soudu ČR byly tyto výzvy vůči budoucím restituentům, tj. církvím, právně irelevantní.       

Právní věta:

Restituční nároky jsou nároky primárními, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkových přesunů. Opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty (církve) činila bezcennými. Výzvu vůči eventuálním vlastníkům, zda budou uplatňovat v budoucnu restituční nárok, učiněnou před prodejem pozemků třetí osobě, lze pokládat za právně irelevantní.   

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017

Níže uvedené rozhodnutí soudu je z oblasti restitučního zákonodárství a má přímou souvislost s restitucemi církevních lesních pozemků.

Jádrem sporu byly pozemky, které byly historickým majetkem církve a po roce 1948 byly znárodněny státem. Nicméně, po roce 1989 nedošlo k jejich navrácení původnímu majiteli, tj. církevní organizaci, ale v roce 2010 byly pozemky odprodány jiné (třetí) osobě.

Ve věci byla církevní organizací podána žaloba, která se opírala o ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení zákona měly být pozemky „blokovány“ ve prospěch církví a v budoucnu mělo dojít k jejich následné restituci původními majiteli. Okresní soud v Bruntále na základě podané žaloby konstatoval neplatnost kupní smlouvy a určil, že vlastníkem pozemku je a nadále zůstává Česká republika.

Na základě podaného odvolání věc řešil Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Tento uvedl, že rozhodnutí okresního soudu bylo věcně správné, protože se jednalo o historický majetek církve a je nutné tento majetek zachovat, pro stále odkládané vypořádání s církvemi.

Ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tento se ztotožnil s uvedenými závěry nižších soudů. Podle něj by realizace prodeje pozemků, které jsou určeny k pozdějším restitucím ve prospěch původních vlastníků, způsobila vyloučení restitucí těchto majetků původními (historickými) majiteli - církvemi.   

Právní věta:
Z důvodu umožnění restitucí původního majetku církevními organizacemi, je třeba upřednostnit zachování původního majetku ve vlastnictví státu, před jejich prodejem třetím osobám. Má-li být dříve provedený odprodej třetím osobám zachován platným, musí tomu svědčit mimořádné okolnosti. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016

V souzené věci se jednalo o spor mezi Římskokatolickou farností – prelatury Český Krumlov proti 1.  žalovanému ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2. žalovanému městu trhové Sviny a 3. žalovanému městysu Besednice, o určení vlastnického práva k lesním pozemkům původně náležejícím církvi.

Dotčené pozemky byly odňaty církvi podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy a přiděleny do vlastnictví Lesního družstva Trhové Sviny a Besednice pod podmínkou, že uvedené obce, jež společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se vším dosavadním lesním jměním.

Obce potvrdily převzetí nemovitostí dne 16.12.1949 a lesní družstvo bylo založeno dodatečně až v červnu 1950. Po zániku lesních družstev v 60. letech byl majetek převzat státem a posléze po roce 1989 v souladu s § 2a  i § 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešel do rovnodílného spoluvlastnictví zmíněných obcí, které se tímto staly jeho vlastníkem.

Okresní soud žalobu Římskokatolické farnosti o určení vlastnictví zamítl a krajský soud rozsudek prvního stupně potvrdil. Římskokatolická farnost podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten se ztotožnil se závěry nižších soudů a dřívější judikaturou Nejvyššího soudu s tím, že na obce mohly přejít v souladu s § 2a zákona č. 172/1991 Sb., i pozemky, jež měly být podle původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které ovšem řádně nevzniklo.

Nejvyšší soud konstatoval, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat a dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost.

Právní věta:

Jestliže byl judikaturou dovozen přechod majetku na obce na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v případech, v nichž lesní družstvo vůbec nevzniklo, tím spíše je třeba umožnit přechod lesního majetku tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně. Převzetí pozemků obcemi pak tedy není aktem svémocného uchopení se držby, nýbrž řádnou realizací procesu přídělu.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.08.2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017

V dané věci se jednalo o soukromoprávní spor o pozemky, jejichž vydání žalobce nárokoval na základě podané žaloby dle zákona. Č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o vydání částí dvou pozemků, které byly žalobcem označeny pouze obecně, jako nárok na vydání části označených parcel.

Žaloba byla pro svoji neurčitost spočívající ve vymezení konkrétních parcel zamítnuta okresním a krajským soudem.

Žalobcem bylo ve věci podáno dovolání, kterým se domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu nedostatečného vymezení nárokovaných pozemků.

Právní věta:

Nejvyšší soud ve věci konstatoval, že v rámci restitučního řízení musí být nárokované pozemky přesně a určitě označeny, a to buď v připojeném geometrickém plánu nebo postačuje, pokud je pozemek identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti (pozemku) se žaloba týká. 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.07.2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017

Níže uvedené usnesení Ústavního soudu ČR rozvíjí a navazuje na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10, který se zabýval problematikou legitimního očekávání církevní organizace ve vydání pozemků v rámci restitučního řízení a zohledněním historických skutečností v soudním sporu.  

Usnesení Ústavního soudu ČR, které bylo vydáno po zmíněném nálezu, reflektuje spor církevní organizace a státního podniku o určení vlastnického práva k lesnímu pozemku, který byl znárodněn státem v roce 1949. Spor o lesní pozemek byl zahájen ještě v době před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Církevní organizace nebyla v soudním řízení úspěšná a soudy – okresní a krajský, její nárok zamítly s poukazem, že dosud nebyla vydána právní norma, na základě které by bylo možné restituční nárok uplatnit. Rovněž dovolání podané církevní organizací k Nejvyššímu soudu ČR bylo odmítnuto. 

Církevní organizace následně podala Ústavní stížnost, kterou se Ústavní soud zabýval v době, kdy byl již zmíněný zákon vydán. Ústavní soud podanou ústavní stížnost sice odmítl, nicméně poukázal na skutečnost, kdy církevní organizace může svůj restituční nárok uplatnit podle nově vydané právní normy.

Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Znárodněním lesních pozemků církvi, tj. jejich vyvlastněním bez náhrady, kterým byla způsobena majetková křivda, se otevírá možnost uplatnění restitučního nároku vůči státu. V těchto případech by měl být restituční nárok ze strany pozemkového úřadu, popřípadě obecných soudů uznán.   

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.06.2013, sp. zn. II ÚS 713/12

Strana 4 z 5