V dané věci se jednalo o spor o lesní pozemek, v době ještě před vydáním zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Spor byl o majetek, který byl státem znárodněn v roce 1949. Na lesním pozemku, který byl předmětem sporu, hospodařil stát – státní podnik. Církev argumentovala tím, že jediným vlastníkem je ona, protože je nadále zapsána v katastru nemovitostí. Církev v soudním sporu požadovala vydání lesního pozemku, ale nebyla úspěšná z důvodu, že soudy k jejímu požadavku přistupovaly velmi striktně, s odkazem, že lesní pozemek není možné vydat, z důvodu, že ještě není vydán zákon, podle kterého by bylo možné postupovat a les restituovat. Dle soudů by se tak jednalo o obcházení dosavadních restitučních předpisů. Církev se svým nárokem neuspěla u žádného soudu – okresního, krajského a Nejvyššího soudu ČR. Ve věci tedy podala stížnost k Ústavnímu soudu, který zrušil předcházející soudní rozhodnutí a zdůraznil, že při rozhodování o vydání lesních pozemků musejí soudy případ posuzovat v širších souvislostech dané historické doby a zohlednit legitimní očekávání církevní organizace ve vydání lesního pozemku.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Soudem by mělo být zohledněno legitimní očekávání církevní organizace, spočívající ve vydání majetku. Při soudním sporu musejí být zohledněny všechny skutečnosti i v historických souvislostech.
Závazkem státu je naplnit legitimní očekávání církví a vydat právní normu, na základě které, by bylo postupováno a mohlo tak být uskutečněno majetkové vyrovnání (pozn. tato právní norma je již vydána zákon č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.08.2012, sp. zn. II ÚS 3120/10
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13 navazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.01.2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, které systematicky rozvíjí.
Jedná se o spor mezi obcí a státem o pozemek, který obec nabyla v rámci restitučního řízení v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pozemek byl historickým majetkem obce. Nicméně, v katastru nemovitostí byla nadále jako vlastník, zapsána Česká republika a s pozemkem hospodařil státní podnik, tj. aktuální držitel. Obec se nejdříve snažila se státním podnikem vyjednat vydání pozemků. Nebyla však úspěšná, a tak se obrátila na soud s žalobou na určení vlastnického práva. Okresní a krajský soud žalobu zamítl s tvrzením, že Česká republika je vlastníkem pozemků a jejich oprávněným držitelem je státní podnik, který na pozemcích hospodaří v dobré víře. Obec následně podala ústavní stížnost. Podané stížnosti bylo Ústavním soudem ČR vyhověno s odkazem, že při posouzení dobré víry státního podniku musí být zohledněna skutečnost, že to byl právě stát, který pozemky obci dříve odňal a nyní má mít zájem na nápravě křivd. Za tímto účelem byl vydán zákon č. 172/1991 Sb. Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a krajského soudu. V nálezu se dále vyjádřil k postavení státního podniku ve sporu a k jeho dobré víře související s hospodařením na pozemcích. Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Při hodnocení splnění podmínek vydržení, tzv. historického majetku obcí, je nutno přihlížet nejen k vydržecí době, ale i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14.05.2014, sp. zn. I. ÚS 1404/13
V dané věci se jednalo o spor mezi státem a obcí, spočívající v restitučním nároku obce. Předmětem sporu byl historický majetek obce, který tato nabyla v poválečné době jako národní správce a následně jí byl státem znárodněn. Podle současné legislativy, a to zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, měla nárok na vydání lesního pozemku obec uplatit do 31.03.2013. Obec však svůj nárok nestihla v požadované době uplatnit, a proto se vydání pozemku domáhala soudně. Věc byla řešena okresním, krajským a následně v rámci dovolání Nejvyšším soudem ČR, kterými byl nárok obce zamítnut, s odkazem, že pozemky vydržel stát.
Ze strany obce byla podána ustavní stížnost, které bylo vyhověno a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zrušeno. Z řešení sporu vyplývá, že restituční předpisy je nutno vykládat nikoliv jen jazykovým výkladem, ale především podle jejich účelu, aby tak nevnikaly nové majetkové křivdy. Při hodnocení splnění podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, kterým je stát.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Pasivitu obce nelze trestat pozbytím vlastnického práva ve prospěch státu, který již obci jednou vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze aplikovat ve vtahu státu a obcí jako původních vlastníků historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr vždy uplatit nemusí.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 09.01.2014,zn. III. ÚS 2176/13