Restituce

Českobratrská církev evangelická nárokovala na základě § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vydání pozemků v držení Lesů České republiky, s. p., které byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti této církve. Jednalo se o Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Brně. To však dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví.

Žalobkyně Českobratrská církev evangelická v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby. Vydání specifikovaných pozemků nárokovala církev u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina. Ten však svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016, č. j. SPU 054600/2016/520100 vydání zamítl.

Žalobkyně - Českobratrská církev evangelická podala žalobu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ke Krajskému soudu v Brně. Ten však žalobě nevyhověl a zamítl ji.

Církev podala proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy nárokované pozemky byly odňaty právnické osobě zřízené a provozované za účelem podpory činnosti žalující církve (Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální podniky), které dne 27. 1. 1954 zaniklo výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, se žalobkyně, bez ohledu na to, že v souladu se stanovami nabyla zbytkové jmění zaniklé právnické osoby, právní nástupkyní původního vlastníka pozemků nestala.

Proto ji nelze, podle soudu, posuzovat ani jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Odvolací soud proto žalobě o nahrazení rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu nevyhověl.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Měla za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve skutkových poměrech obdobných projednávané věci dosud neřešil hmotněprávní otázku vymezení subjektu, jehož ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., lze mít za právního předchůdce oprávněné osoby. Namítala, že v situaci, kdy zákonná úprava pojem „právní předchůdce oprávněné osoby“, použitý v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., blíže nedefinuje, je za takového předchůdce třeba považovat nejen právnickou osobu, jež zanikla s právním nástupnictvím osoby uplatňující restituční nárok do jejích veškerých práv a povinností (formou univerzální sukcese), nýbrž i právnickou osobu, jež dříve, než zanikla po provedené likvidaci, odevzdala osobě domáhající se restitučního nároku své zbytkové jmění. Na podporu prosazovaného názoru argumentovala tím, že právní předpisy v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) u většiny podpůrných právnických osob jejich zánik s univerzálním právním nástupnictvím některé z osob oprávněných ve smyslu současného zákona č. 428/2012 Sb. ani neumožňovaly. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník řízení Lesy České republiky, s.p. ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky spočívající v definici osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou zmiňovaných souvislostech nebyla dosud řešena.

Nejvyšší soud  uvedl, že oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. je  třeba rozumět právnickou osobu naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.).

Při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho je možné považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).

Výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné, musí současně odpovídat interpretačnímu principu ex favore restitutionis, jehož odpovídající aplikace vede k jednoznačnému závěru, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům.

Důvodem právní kvalifikace podpůrné právnické osoby (osoby nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), zaniklé bez právního nástupnictví, coby právního předchůdce subjektu uplatňujícího restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb., budou zpravidla okolnosti spočívající v tom, že takováto právnická osoba byla zřízena a provozována za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti, jež nárok v řízení uplatňuje nebo jejíž součást právnická osoba domáhající se restitučního nároku tvoří, přičemž ke zrušení podpůrné právnické osoby s likvidací (tj. bez právního nástupnictví) došlo právě v důsledku odškodňovaných majetkových křivd způsobených v rozhodném období státem, pro něž pozbyla v podstatném rozsahu majetkovou základnu umožňující jí pokračovat ve své další činnosti.

Závěr odvolacího soudu, že právní kvalifikace žalobkyně, coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je vyloučena již tím, že právnická osoba zřízená a provozovaná za účelem podpory její činnosti (osoba nesoucí jinak znaky oprávněné osoby dle § 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), od jejíhož právního nástupnictví je žalobkyní odvozován status oprávněné osoby, zanikla výmazem z družstevního rejstříku bez právního nástupnictví, je tedy z výše uvedených důvodů zjevně nesprávný. To platí tím spíše v situaci, v níž, jak za řízení před soudy nižšího stupně vyšlo najevo, bylo žalobkyni před výmazem podpůrné právnické osoby z družstevního rejstříku po provedené likvidaci odevzdáno její zbytkové jmění.

Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 1 Co 95/2016-66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2016, č. j. 35 C 15/2016-41, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.

Právní věta:

Osobu uplatňující restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. bude možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu posuzovat jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona i tehdy, zanikla-li právnická osoba, nesoucí jinak znaky některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu (§ 5 zákona č. 428/2012 Sb.) a od jejíhož právního nástupnictví je status oprávněné osoby odvozován, bez právního nástupnictví.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017

V projednávané věci se jednalo o kompetenční spor, který vznikl mezi Okresním soudem ve Zlíně a Státním pozemkovým úřadem ve věci vedené u okresního soudu o nahrazení projevu vůle žalovaného - Lesů České republiky, s. p., uzavřít dohodu o vydání pozemku Arcibiskupství olomouckému. Ve sporu se jednalo o to, kdo je příslušný rozhodnout o vydání pozemku, nebo o nahrazení projevu vůle povinné osoby k vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Žalobce Arcibiskupství olomoucké vyzval žalovaného - Lesy České republiky, s. p., dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k uzavření dohody o vydání několika pozemků v katastrálním území H. K uzavření dohody však nedošlo, a proto se žalobce obrátil na Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj. Ten rozhodnutím rozhodl tak, že se pozemek p. č. X nevydává, protože na něm stojí stavba – hráz retenční nádrže, což je překážkou vydání dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.

S tímto rozhodnutím nesouhlasil žalobce, a proto podal u Okresního soudu ve Zlíně žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání několika pozemků ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem čj. 36 C 319/2016-204.

Po odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudek okresního soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že je potřeba rozlišit nezemědělské a zemědělské nemovitosti dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž soud nemá vycházet z úvahy pozemkového úřadu. Povaha pozemku je totiž rozhodná pro pravomoc soudu, kterou musí posoudit sám. Dojde-li okresní soud k závěru, že má pravomoc rozhodovat o konkrétním pozemku a o stejném pozemku již meritorně rozhodl pozemkový úřad, vzniká zde kompetenční spor.

Okresní soud poté vyloučil žalobu ve vztahu k pozemku p. č. X k samostatnému řízení a předložil zvláštnímu senátu návrh na zahájení kompetenčního sporu. Uvedl, že pozemek p. č. X nesloužil k 24. 6. 1991 k plnění funkcí lesa ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991. Jde o pozemek trvale bez lesních porostů, který přispíval k mimoprodukčním funkcím lesa, ale pro lesní hospodářství nebyl nezbytný. Nejedná se o zemědělskou nemovitost dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, a proto má pravomoc ve věci rozhodovat soud; o totožném předmětu však již rozhodl pozemkový úřad.

Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření k návrhu na zahájení kompetenčního sporu uvedl, že předmětný pozemek naplňoval formální i materiální znaky zemědělského pozemku. Zdůraznil, že pozemek byl evidován v lesním hospodářském plánu jako lesní pozemek. Retenční nádrž slouží k zadržování vody v krajině, což tvoří nezbytnou součást lesního hospodářství.

Žalobce - Arcibiskupství olomoucké ve svém vyjádření uvedl, že rozhodující je to, čeho se žalobou domáhá. Ve věci jde o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o vydání pozemku dle § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání, k čemuž jsou příslušné soudy. Předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání pozemku je proto nicotné.

Zvláštní senát Nejvyššího správního soudu

Zvláštní senát uvedl, že není přípustné, aby o (ne)vydání téhož pozemku rozhodovaly dva orgány nezávisle na sobě a aby zde existovala dvě protichůdná rozhodnutí. Obě strany sporu svou příslušnost odvozovaly od povahy pozemku, kterou posoudily rozdílně; správní orgán se opíral o § 9 zákona o majetkovém vyrovnání a soud o § 10 téhož zákona. Zvláštní senát zdůraznil, že stejný pozemek nemůže spadat do působnosti obou ustanovení současně. Ve věci jde proto o pozitivní kompetenční spor o věcnou příslušnost dle § 1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát.

Situace je specifická v tom, že pravomoc toho kterého orgánu veřejné moci se odvíjí od toho, zda uplatněný nárok spadá pod § 9 zákona o majetkovém vyrovnání, anebo § 10 téhož zákona, tedy od „věcné působnosti“ těchto ustanovení. Předpokladem pro zodpovězení otázky příslušnosti je tedy posouzení právní povahy restituovaného majetku na základě hmotněprávních norem.

Pro věc je, podle zvláštního senátu klíčové, zda je předmětný pozemek zemědělskou nemovitostí dle zákona o majetkovém vyrovnání.

Při posuzování případu vyšel zvláštní senát z ustanovení § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Zde jsou zemědělskými nemovitostmi pozemky míněny ty, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond. Lesní půdní fond tvořily dle § 2 odst. 1 zákona o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991, pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (lesní pozemky); dle písm. b) téhož ustanovení jsou jimi mimo jiné pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné. Další pozemky mohl orgán státní správy lesního hospodářství za lesní prohlásit, v projednávané věci k tomu však nedošlo.

Zvláštní senát došel k závěru, že při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání náležel k lesnímu půdnímu fondu, je třeba vycházet z § 2 zákona o lesích, jenž akcentoval stav faktický oproti stavu evidenčnímu.

Předmětný pozemek byl bez lesních porostů, ale mohl být k 24. 6. 1991 lesním pozemkem, pokud by sloužil lesnímu hospodářství a byl pro ně nepostradatelný dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích.

Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, co představovalo lesní hospodářství k 24. 6. 1991. Demonstrativní výčet § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích stanoví, že pro lesní hospodářství jsou nepostradatelné zejména rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod. Les je dle § 1 zákona o lesích trvalým zdrojem dřeva pro národní hospodářství. Dle § 1 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění účinném k 24. 6. 1991, všechny lesy bez ohledu na velikost a správu (vlastnictví, užívání) musí být plánovitě obhospodařovány jako lesní fond tak, aby byla zajištěna co největší produkce jakostní dřevní hmoty, byly zabezpečovány a zlepšovány ostatní funkce lesů při dodržování trvalého působení účinků lesů a byly vytvářeny předpoklady pro racionalizaci lesního hospodářství. Jak zákon o lesích, tak zákon o hospodaření v lesích zdůrazňovaly ekonomicko-hospodářskou funkci lesa. Životní prostředí a ráz krajiny jako další aspekty lesa stály vedle lesního hospodářství a nebyly v něm zahrnuty (srov. § 4 odst. 5 zákona o lesích). Lesním hospodářstvím je dle zákona o lesích primárně produkce dřevní hmoty.

Zvláštní senát konstatoval, že pozemek p. č. X nesloužil k usnadnění těžby dřeva, jeho následnému zpracování ani k dosažení vyšší kvality dřevní hmoty. Celková souvislost s okolním prostředím není dle zákona o lesích, který nekladl velký důraz na ekologickou hodnotu lesa, dostatečná. Okresní soud tedy dospěl na základě jím provedeného dokazování ke správnému závěru, že pozemek p. č. X nebyl k 24. 6. 1991 lesním pozemkem.

Zvláštní senát uzavřel, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí dle § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Dle § 10 odst. 4 téhož zákona rozhoduje o vydání pozemku, který není zemědělskou nemovitostí, a nebyla o něm uzavřena dohoda s osobou povinnou, soud tak, že může nahradit chybějící projev vůle povinné osoby k uzavření dohody.

Jestliže ten, kdo je stranou kompetenčního sporu, vydal rozhodnutí ve věci a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového rozhodnutí v jeho pravomoci, vysloví zvláštní senát nicotnost takového rozhodnutí. Zvláštní senát proto vyslovil nicotnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, (výrok II.).

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů rozhodl takto:

  1. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 341/2019, o nahrazení projevu vůle, je soud.
  2. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, je v části týkající se pozemku v katastrálním území H. nicotné.

Právní věta:

Jedná-li se o retenční nádrž jejíž právní stav je posuzován zpětně k datu 24.06.1991 a jejíž hospodářské užití neslouží bezprostředně ve prospěch lesa podle zákona o lesích zák. č. 61/1977 Sb., nejedná se o zemědělský pozemek ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

V tomto případě je příslušný o případném vydání nemovitosti rozhodnout soud, nikoliv Státní pozemkový úřad. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. Konf 24/2019-16

V dané věci se jednalo o restituční spor, ve kterém se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků. Nejprve byla úspěšná a na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly pozemky vydány.

Státní podnik Vojenské lesy a statky ČR, s. p. podal proti rozhodnutí pozemkových úřadů žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Ten rozsudkem rozhodl, že se dovolatelce – Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze nevydávají specifikované nemovitosti v katastrálním území Pozdeň s tím, že se v uvedeném rozsahu nahrazují rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj.

Soudní spor pokračoval u odvolacího soudu, kterým byl Vrchní soud v Praze.

Odvolací soud uzavřel, že mezi dovolatelkou nárokovanými pozemky určenými k plnění funkcí lesa, případně využívanými jako orná půda či ostatní plocha, a jí již vlastněnými lesními pozemky či stavbou (v dané lokalitě umístěné) hájenky čp. 75, tvořící součást st. p. č. 66, není dán vztah funkční souvislosti jen pro jejich územní blízkost či sousední polohu nebo původní vlastnickou či spotřební jednotu (původní společnou příslušnost k velkostatku Vraný).

Dovodil, že zákonné podmínky pro vydání nárokovaných pozemků žalobcem, coby osobou povinnou dle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dány nejsou. Současně dospěl k závěru, že zatížení nárokovaných pozemků (v rozhodném období) patronátním právem a z něj plynoucí povinnost jejich vlastníka „vydržovat“ (ekonomicky podporovat) kostely ve Vraném, Lukově, Pálči, Klobukách a Pozdni, nezakládá ani zákonné podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ty by byly dány pouze v případě bezprostředního využití nárokovaných pozemků pro některý z daným ustanovením předvídaných účelů (v posuzovaném případě přichází do úvahy účel duchovní nebo pastorační), a nikoliv též v situaci, kdy tyto pozemky sloužily k tvorbě ekonomického zisku, jenž byl pak teprve k podpoře uvedených aktivit rozdělován.

Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze napadla dovoláním výrok II. rozsudku (dále odvolacího soudu č. j. 4 Co 10/2018-391. Dovolatelka spatřovala přípustnost podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 112/2018. Měla za to, že funkční souvislost mezi nárokovanými pozemky a pozemky jí již vlastněnými je dána tím, že tyto pozemky v rozhodném období tvořily společně součást velkostatku Vraný (byly zde vedeny pod společným účetnictvím) a příslušely do jedné honitby, i tím, že v současnosti jsou nárokované pozemky společně s pozemky dovolatelkou již vlastněnými obhospodařovány jediným pachtýřem a k jejich obhospodařování slouží stavba hájenky ve vlastnictví dovolatelky.

Předestřela současně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda jsou podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny v případě, kdy nárokované hospodářsky využívané pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem spočívajícím v povinnosti jejich vlastníka ze zisku vygenerovaného jejich užitím ekonomicky podporovat duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda byl dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

Soud připomněl, že podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

Osvětlil, že z jazykového výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů.

Dané ustanovení přitom zjevně nelze vykládat tak, aby umožňovalo naturální restituci i těch nemovitých věcí, jež byly využívány hospodářsky s tím, že z jejich užití generovaný zisk sloužil následně k podpoře činností směřujících k naplnění některého z účelů vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (aniž by k jeho realizaci sloužila bezprostředně sama nárokovaná nemovitá věc).

To znamená, že v případě hospodářsky využívané nemovitosti (např. pozemek určený k plnění funkcí lesa nebo zemědělsky obhospodařovaný pozemek) by podmínky ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. mohly být naplněny toliko tehdy, sloužila-li nemovitost v rozhodném období současně bezprostředně některému ze zde vyjmenovaných účelů (např. kaple či modlitebna situovaná na lesním či zemědělském pozemku apod.). Uvedený výklad přitom plně koresponduje i obsahu důvodové zprávy, dle níž mají být ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám vydávány zásadně nemovité věci „nehospodářské povahy“.

Nejvyšší soud konstatoval, že výklad zastávaný dovolatelkou by ve svém důsledku vedl takřka k obsahovému vyprázdnění ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., omezujícího restituční povinnost povinných osob vymezených v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., jen na daným ustanovením definované nemovité věci.

Odvolací soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že dovolatelkou nárokované pozemky určené k plnění funkcí lesa, případně využívané jako orná půda či ostatní plocha, jež v rozhodném období bezprostředně nesloužily žádnému z účelů taxativně vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (včetně dovolatelkou zmiňovaných účelů duchovních nebo pastoračních), žalobce, coby osoba povinná ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., není povinen dovolatelce vydat vzdor tomu, že tyto pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

Dovolací soud vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou).

Nejvyšší soud, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a dovolání účastnice řízení, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Právní věta

Podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplňují jen nemovité věci, jež v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z účelů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení. Nepostačuje, byly-li v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

(Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019) 

Ústavní stížnost

Proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2854/2019-422, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 10/2018-391 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 38 C 173/2016-346 podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Ústavní soud provedl nejprve rekapitulaci soudního řízení. V restitučním sporu se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků přičemž na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly vydány.

Vedlejší účastník - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se domáhal rozhodnutí ve věci u Krajského soudu v Praze, jenž napadeným rozsudkem rozhodl, že předmětné pozemky se nevydávají, přičemž tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí SPÚ.

Podle krajského soudu nebyla splněna podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Namítá-li stěžovatelka, že předmětné pozemky tvořily v době před majetkovou křivdou spolu s pozemky, které v současné době vlastní, jeden hospodářský celek v jejím vlastnictví (velkostatek) jako jedna účetní jednotka, nezakládá to bez dalšího funkční souvislost těchto pozemků, neboť mohou být obhospodařované na sobě nezávisle a rozdílně. Na tom nic nemění ani jejich územní blízkost, ani vydání jediného společného lesního hospodářského plánu pro tyto pozemky z roku 2017.

Vrchní soud v Praze svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu. Přitom věcně souhlasil s právním názorem krajského soudu, a nadto se k námitkám stěžovatelky zabýval splněním podmínky účelového určení pozemku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka patronátního práva jako jednoho z účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, napadeným rozsudkem je však zamítl. Potvrdil právní závěry krajského soudu i vrchního soudu o podmínkách vydání předmětných pozemků a vypořádal i stěžovatelčinu námitku porušení zásady výkladu v pochybnostech ve prospěch restituování tak, že tato zásada nemůže vést k překračování zákonného rámce majetkového vyrovnání soudy.

Podle Ústavního soudu převážná část argumentace stěžovatelky spočívala na polemice se závěry obecných soudů v rovině jejich výkladu podústavního práva a opakování stejných námitek, které již uplatnila přinejmenším v řízení před vrchním soudem. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená právo na příznivý výsledek řízení. Soudy řádně a logicky odůvodnily, proč neshledaly naplnění podmínek funkční souvislosti nebo účelového určení sousedních pozemků, a to zejména proč nepovažují patronátní právo za jeden z taxativně vymezených účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud nehledal ani jiná pochybení.

Závěrem Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí neporušují ústavně zaručená práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2019, č.j. 28 Cdo 2854/2019-422

 

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.04.2021, sp. zn. IV. ÚS 689/20

Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=111467&pos=2&cnt=2&typ=result

V posuzované věci se jednalo o restituční spor o lesní majetek, který byl v minulosti historickým majetkem stěžovatelky-Římskokatolické farnosti-prelatury Český Krumlov.

Tento lesní majetek byl v minulosti rozhodnutím Ministerstva zemědělství přidělen do vlastnictví lesního družstva Trhové Sviny a Besednice. Formálně bylo jako přídělce označeno lesní družstvo, současně však byla stanovena podmínka, že uvedené obce, které již dříve společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se svým veškerým lesním majetkem. Dne 16. 12. 1949 došlo k převzetí předmětných pozemků členy Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice, ale družstvo k danému dni ještě tehdy nevzniklo. Dotčené obce příděl fakticky přezvaly do svého hospodaření, s čímž stát, který majetek přiděloval, souhlasil a vědomě obcím předal.

Právní stav po roce 1989

Po prosazení záměru restituovat obcím přídělový majetek obě obce své vlastnictví nabyly na základě zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podmínky § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tak byly splněny a žádná právní překážka v přechodu tohoto majetku na obce nebránila.

S tímto stavem nesouhlasila stěžovatelka a podala žalobu na určení vlastnictví k Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Soud stěžovatelčinu žalobu na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.) zamítl.

Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka-města Trhové Sviny a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s podmínkou, že toto družstvo vytvoří a vstoupí do něj s dosavadním lesním jměním. Obce tyto nemovitosti dne 16. 12. 1949 převzaly a staly se jeho vlastníky [§ 16 odst. 4, § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. K tomu okresní soud dodal, že nebylo prokázáno, že by lesní družstvo nevzniklo.

Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Přitom mimo jiné uzavřel, že podmínky přechodu vlastnického práva na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat.

Ústavní stížnost

Stěžovatelka nesouhlasila s rozsudkem Nejvyššího soudu a podala ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že se dopustil protiústavního interpretačního excesu, a rozhodl tak v podstatě contra legem. Dané pochybení vyvozuje z toho, že poskytl ochranu právům 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let.

V této souvislosti se stěžovatelka dovolávala výkladového principu in favorem restitutionis, přičemž argumentovala, že ustanovení § 2a i 2b byla do zákona č. 172/1991 Sb. včleněna až k 1. 7. 2000, tj. 9 let od účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kdy k nim jako svému historickému majetku již požívala legitimní očekávání chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Pro posouzení věci mělo být dle stěžovatelky dále rozhodující, že za normálního běhu věcí by stát nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných pozemků a tyto by jí byly vydány. Tento běh však byl narušen jednak uchopením držby daných pozemků obcemi a zápisem jejich vlastnického práva, a to na základě notářského zápisu o čestném prohlášení, že jsou splněny podmínky podle zákona č. 172/1991 Sb., a souhlasného prohlášení Lesů České republiky, s. p., jež ona nemohla nijak ovlivnit.

Dle stěžovatelky byla podmínkou nabytí vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. skutečnost, že nemovitost byla obcím přidělena jako přídělcům, v posuzované věci však příděl směřoval vůči neexistujícímu lesnímu družstvu, které neexistovalo ani v okamžiku převzetí majetku. Tento výklad vedl k jejímu znevýhodnění jako subjektu, na němž byla spáchána majetková křivda. Upozornila, že stát jako celek po určitou dobu ujišťoval církevní subjekty, že § 29 zákona o půdě brání i přechodům vlastnického práva.

Ústavní soud

Ústavní soud předeslal, že celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a jako takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva Úmluva nikterak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navracení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny.

Stát tak v důsledku řady okolností vyčlenil v restitučním zákonodárství problematiku tzv. historického církevního majetku s tím, že odkázal na budoucí úpravu zákonem, přičemž možnost převodů takového majetku zablokoval. Protože tato otázka byla součástí restitučního zákonodárství, mohlo ono očekávání (v terminologii se uvádí jako legitimní, zákonné, oprávněné atd.) rovněž spočívat v tom, že tato problematika bude upravena na obdobných zásadách jako v jiných restitučních případech. To se stalo až po dvaceti letech shora zmíněným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tento zákon však oproti onomu očekávání založenému § 29 zákona o půdě šel podstatně dále, neboť v návaznosti obecný zákaz převodů (části) historického církevního majetku zakotvil konkrétní majetková práva jak naturální, tak peněžité povahy ve prospěch konkrétních církevních subjektů a současně upravil další otázky vztahu státu s církvemi a náboženskými společnostmi. Tvrdí-li některý z církevních subjektů, že podle § 29 zákona o půdě mohl očekávat více, než se mu dostalo na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, musel by v tomto směru zpochybnit ústavnost tohoto zákona.

Ústavní soud vyvodil, že církevním subjektům v minulosti sice vzniklo tzv. legitimní očekávání, jde-li o (znovu)nabytí (části) jejich historického majetku, současně však s ohledem na koncepci dosavadního restitučního zákonodárství nebylo možné očekávat, že na základě předpokládaného restitučního předpisu dojde k odčinění všech majetkových křivd, které byly církvím a náboženským společnostem způsobeny.

Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, dle něhož finančním vypořádáním zákonodárce sledoval primárně jiné než restituční cíle. Jak naopak plyne z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, finanční náhrada měla plnit primárně restituční funkci právě vůči historickému majetku, jehož vydání zákon neumožňoval, přičemž z ústavněprávního hlediska nelze považovat za podstatné, zda zákonem stanovená výše zcela odpovídá hodnotě odňatého majetku, který nelze vydat, neboť žádnou ústavní povinnost státu odčinit všechny majetkové křivdy vzniklé v minulosti vyvodit nelze.

V posuzované věci tak podle Ústavního soudu nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto předmětné pozemky nabude do svého vlastnictví, nýbrž o případ, kdy stěžovatelka u obecných soudů uplatňuje své údajné právo na vydání tohoto majetku. V takovém případě se ústavněprávní ochrany s poukazem na čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě dovolávat nelze. A vzhledem k tomu, že v tomto případě nedošlo ke střetu stěžovatelčina (pouze tvrzeného) vlastnického práva a vlastnického práva 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, jak se stěžovatelka domáhala.

    Nelze proto, podle Ústavního soudu, dojít k závěru, že by výsledek řízení (podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o určení, zda vlastníkem předmětné nemovitosti je stát nebo obec, měl být závislý na tom, jaký subjekt se takového určení domáhá. Obecným soudům nelze nic vytknout především proto, že v posuzovaném případě vedle sebe nestojí dvě v zásadě rovnocenné interpretační varianty. Výklad zastávaný stěžovatelkou nese rysy tzv. právního formalismu, neboť nebere v úvahu, že právní předpisy nemohou detailně upravovat (pamatovat na) každou situaci, která by v běžném životě mohla nastat, zvláště pak s ohledem na právní poměry, které v rozhodném období let 1948 až 1989 panovaly, a že je tudíž třeba mít vždy na zřeteli nejen doslovný text právního předpisu, ale i to, jaký je jeho smysl a účel, zde především to, že restituován měl být nejen majetek tehdy přidělený obcím, ale i jejich lesním družstvům. Z toho tedy vyplývá, že není zaručeno přednostní právo církví před obcemi v restitucích majetku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

I. Právní věta:K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.

III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.

IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.02.2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17)

 

V projednávané věci se jednalo o restituční spor, přičemž klíčovou právní otázkou bylo posouzení vlastnictví lesního pozemku, který si nárokovala Obec Radiměř, ale vlastnictví obce rozporoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle jehož názoru pozemek patřil České republice.

Obec Radiměř-stěžovatelka, v domnění, že je vlastníkem lesa, provedla těžbu v září 2015 jako nahodilou kůrovcovou těžbu lesního porostu z důvodu ochrany dalších porostů a zamezení šíření uvedeného škůdce. Stěžovatelka považovala předmětný les za svůj historický majetek, protože na jejího právního předchůdce obec Českou Radiměř byl dotčený pozemek převeden na základě Potvrzení o právoplatném přídělu lesa ze dne 12.11.1947 a Zápisu Ministerstva zemědělství-Národního pozemkového fondu ze dne 16. prosince 1947. V prosinci 1947 byl pozemek obci i fyzicky předán. Jednalo se o příděl lesních pozemků jakožto původního konfiskátu postupem podle § 7 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (což je titul spadající pod skutkovou podstatu § 2a odst. 1 písm. a) zákona o obecních restitucích).

S vlastnictvím obce k dotčeného pozemku, ale nesouhlasil vedlejší účastník Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zažaloval stěžovatelku v civilním řízení u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení částky 20 224 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník uvedený nárok uplatnil z titulu stěžovatelčiny povinnosti vydat mu bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout z důvodu jí provedené těžby dřeva na lesním pozemku parc. č. 1929 v obci a katastrálním území Radiměř, jehož je vedlejší účastník vlastníkem.

Vedlejší účastník tvrdil, že ačkoli stěžovatelka byla v minulosti vlastníkem dotčeného pozemku, je od 1. dubna 2013 v souladu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí je vlastníkem lesního pozemku Česká republika, a to v právě důsledku aplikace  ustanovení  § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplývá, že pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Pokud obec tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

Žalobu posuzoval Okresní soud ve Svitavách.

Soud prvního stupně došel k právnímu závěru, že vlastnictví dotčeného pozemku svědčí v důsledku restituční tečky vedlejšímu účastníkovi. Soud vyšel ze skutečnosti, že jako vlastník dotčeného pozemku byl, a i nadále je v evidenci katastru nemovitostí veden vedlejší účastník (a že stěžovatelka netvrdila, že by nejpozději do 31. března 2013 podala nový návrh na zápis do katastru nemovitostí či žalobu na určení vlastnického práva.

Ke stěžovatelkou předestřené variantě (originárního) nabytí vlastnictví dotčeného pozemku vydržením se soud prvního stupně vyjádřil tak, že ačkoli "nezpochybňuje argumentaci žalované" o poctivé držbě dotčeného pozemku, měla tento argument stěžovatelka vznést v řízení o určení vlastnictví dotčeného pozemku, k jehož zahájení ji napadené ustanovení předepisovalo lhůtu do 31. března 2013, neboť při zohlednění zásady upřednostňující uplatnění restitučních zákonů před obecnými předpisy nelze připustit obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích skrze uplatňování jiných nároků.

Na základě zjištěného skutkového stavu, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval soud stěžovatelku od ledna 2015 za nepoctivého držitele, který však provedl těžbu v souladu s péčí řádného hospodáře a v rámci prevence vzniku dalších škod. Následně v rozsudku soudu prvního stupně tento soud zrekapituloval, proč shledal námitku započtení částky 5 432,50 Kč uplatněnou v řízení ze strany stěžovatelky za důvodnou, a vysvětlil, že při kalkulaci snížené výše přiznaného nároku zohlednil i částku daně z přidané hodnoty, kterou stěžovatelka z prodeje dřeva, již státu odvedla.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. V odvolání uvedla, že dotčený pozemek nabyla vydržením, které je samostatným právním institutem, jehož účelem je především zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí stanovené doby, jehož aplikace není napadeným ustanovením vyloučena ani omezena.
V této souvislosti stěžovatelka poukázala na údajné nedostatky ve způsobu vyhodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, týkajících se především trvání dobré víry stěžovatelky ohledně jejího vlastnictví dotčeného pozemku.

Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 26. června 2019 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které bezezbytku převzal, a také s jeho právním posouzením věci, vyjma právního závěru o možnosti vydržení daného pozemku, neboť dle názoru odvolacího soudu, nabyla-li stěžovatelka vlastnictví dotčeného pozemku ex lege na základě zákona o obecních restitucích, nemohla později (opakovaně) nabýt vlastnické právo k totožné věci vydržením. Odvolací soud se mimo jiné vyjádřil ke stěžovatelkou namítané neústavnosti napadeného ustanovení, když také v tomto ohledu se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o dostatečnosti a jednoznačnosti již existující prejudikatury (zejm. nálezem Ústavního soudu.

Ústavní stížnost 

Stěžovatelka ve své stížnosti ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím namítala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a ústavně garantované ochrany majetku dle čl. 11 Listiny.

Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny stěžovatelka v prvé řadě věcně argumentovala tím, že při vydání napadených rozhodnutí obecné soudy opomněly učinit pro rozhodnutí potřebný právní závěr o klíčové předběžné otázce, a to konkrétně o určení té které restituční skutkové podstaty obsažené
v zákoně o obecních restitucích, na jejímž základě mělo přejít vlastnické právo k dotčenému pozemku na stěžovatelku.

Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že obecné soudy měly tím, že nepřistoupily ke stěžovatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, zatížit řízení vadou, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dále stěžovatelka ve své stížnosti podala návrh na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Ústavní soud 

K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatoval, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost převážně polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry obou obecných soudů, které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává.

Z napadených rozhodnutí plyne, a to zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy se i touto otázkou v potřebné míře podrobnosti zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, přičemž Ústavní soud podotýká, že právo na odůvodnění rozsudku není právem absolutním.

Ústavní soud se dále vyjádřil k předání pozemku od Lesů České republiky obci Radiměř v roce 1998. Zápis o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí vyhotovený mezi stěžovatelkou a státním podnikem Lesy České republiky dne 7. prosince 1998 obsahuje jen obecný odkaz na zákon o obecních restitucích. Ve vztahu k titulu nabytí vlastnictví z pohledu obecných soudů se nejeví jako rozhodný, jelikož tento svědčil jen o tom, že byl dotčený pozemek stěžovatelce předán (a má tedy charakter spíše "předávacího protokolu").

Ústavní soud se také vyjádřil k předmětné lhůtě, ve které měla obec podat návrh na zapsání vlastnictví středisku geodézie. V této souvislosti uvedl, že nemůže obstát argument stěžovatelky o nepřiměřené krátkosti předepsané lhůty k podání návrhu na zápis vlastnictví. "Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá". K tomu Ústavní soud nyní rozvedl, že stanovení jakékoli lhůty k uplatnění práv je obecně v rukou zákonodárce, který je sice limitován ústavněprávními mantinely, a to zejména zákazem legislativní libovůle, avšak pokud jím stanovená délka lhůty není zjevně nepřiměřená a fakticky (či jinak) neznemožňuje výkon práva, zůstává určení její konkrétní délky především věcí právně politickou.

Dále Ústavní soud uvedl, se že stěžovatelka mýlí, má-li za to, že čl. 95 odst. 2 Ústavy zakládá účastníkovi soudního řízení subjektivní (procesní) právo domáhat se předložení věci Ústavnímu soudu. Dané ustanovení takové procesní právo účastníkovi nezakládá, a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces, neboť postup spočívající v předložení věci Ústavnímu soudu je přímo odvislý toliko od právního názoru obecného soudu na ústavnost jinak použitelného zákonného ustanovení, který si obecný soud formuluje samostatně a nezávisle.

Ústavní soud závěrem shrnul, že z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se jeví, že obecné soudy se předběžnou otázkou vlastnictví dotčeného pozemku v dostatečné míře zabývaly, své závěry odpovídajícím způsobem a logicky odůvodnily, přičemž nevybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta:

  1. Pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu.
  2. K přechodu majetku obcí zpět na stát dochází (v daném případě došlo) až marným uplynutím zákonné lhůty v důsledku dlouhodobého neplnění povinností ze strany obcí, a to za účelem zvýšení právní jistoty, resp. ukončení období nejistoty, u vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.09.2020, sp. zn. I.ÚS 3161/19

V projednávaném sporu se jednalo o určení vlastnického práva, k pozemkům, které byly  Listinou o přídělu ze dne 13. 9. 1949,  vydanou Ministerstvem zemědělství dle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, přiděleny MNV Znojmo z majetku velkostatku Hradiště sv. Hypolita vlastníka „Probošství řádu Křižovníků ve Znojmě“ s „výhradami a uvedenými podmínkami“, že podmínky byly splněny a pozemky dne 29. 12. 1948 odevzdány MNV Znojmo jako přídělci, aniž však byla provedena intabulace.

Předmětné pozemky jsou v současné době ve vlastnictví České republiky a v nájmu společnosti LST a. s. a náležely a nadále náleží k areálu Lesní školky Milíčovice vytvořeného státem v letech 1984 - 1986, s nímž tvoří jeden funkční celek. Pouze jeden pozemek parc. č. 610 je od ostatních pozemků vzdálen několik kilometrů, takže jeho funkční souvislost s areálem lesní školky dána není.

Žalobce město Znojmo podal určovací žalobu proti žalovanému Lesy České republiky, s. p.,   k Okresnímu soudu ve Znojmě. Žalobce poukazoval na to, že předmětné pozemky „nabyl jako příděl“, za který zaplatil přídělovou cenu, a směnil jiné své nemovitosti o celkové výměře cca 115 ha; předmětné pozemky tak představují jeho historické vlastnictví. Je-li § 2 zák. č. 172/1991 Sb. restituční povahy, pak by mělo být historické vlastnictví obce navráceno do předchozího stavu, nehledě na skutečnost, že stát tyto pozemky z vlastní vůle zastavěl.  Okresní soud však žalobu zamítl.

Poté žalobce podal proti rozsudku okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten výrokem I. rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 21 Co 31/2018-300, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2017, změnil v jeho části týkající se pozemku parc. č. 610 v k. ú. Bezkov tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 610 - ostatní plocha v k. ú. Bezkov, obci Bezkov, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj a ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu  potvrdil.

Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na danou věc se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětné pozemky nebyly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví města Znojma, když ohledně nich nedošlo ke změně zápisu o vlastnickém právu v pozemkových knihách, ačkoliv až do 31. 12. 1949 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným dle zákona č. 142/1947 Sb. zapotřebí intabulace vlastnického práva přídělce.

V případě předmětných pozemků se podle odvolacího soudu nejednalo o tzv. historický majetek obce, neboť žalobce jej k 31. 12. 1949 nevlastnil. K přechodu tohoto majetku tak mohlo dojít dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k datu 1. 7. 2000, kteréžto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí majetku obcemi.

Podle odvolací soudu předmětné pozemky - vyjma pozemku parc. č. 610 - je však třeba považovat za zastavěné ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a „tvořící jeden funkční celek lesní školky Milíčovice (uvnitř kterého se nacházejí pozemky parc. č. 562/5 a č. 562/6 zastavěné stavbami, jež byly k datu 1. 7. 2000 ve vlastnictví jiných právnických osob než státu), a proto se na ně ustanovení § 2a odst. 1, 5 zákona č. 172/1991 Sb. odkazující z hlediska rozsahu na nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d) nevztahuje“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný-Lesy České republiky, s. p., se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud vyšel z nálezu Ústavního soudu, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb.“.  „Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.

Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.“

Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy otázka „zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem na základě přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. byla nutná intabulace vlastnického práva či nikoliv, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, přičemž závěr odvolacího soudu je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu, není dovolání žalobce přípustné, neboť dovolací soud je těmito závěry dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán.

Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta:

K nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace.

V případě restitučního nároku musí být u pozemků, které jsou předmětem soudního řízení zkoumáno jejich hospodářské využití pro okolní pozemky, např. již vybudována infrastruktura využívaná pro jiné pozemky a propojenost s ostatními pozemky s nimiž tvoří funkční celek. Případným vydáním pozemku by nemělo docházet k hospodářskému znehodnocení pozemků sousedních. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.08.2021, sp. zn. 28 Cdo 2161/2020

Strana 1 z 4