V projednávaném případě se jednalo o zastínění sousedního pozemku žalobkyně z pozemku žalovaných. U hranice s pozemkem žalobkyně rostly čtyři douglasky tisolisté, vysoké 18 - 20 m. Stín stromů omezoval obvyklé užívání pozemku žalobkyně zastíněním, a to v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků účastníků. Podle znalce zastínění omezovalo pěstování rostlin, stromů a keřů i běžnou rekreační činnost na jednotlivých částech pozemku.
Už v době výstavby rodinných domů byla lokalita typická výskytem stromů, protože v daném místě předtím byla tzv. Vaňkova lesní školka. Tato vegetace je v dané lokalitě pod ochranou orgánu péče o životní prostředí. Žalovaní se například nedomohli skácení douglasky tisolisté v roce 2017, které žádali z důvodu zastínění sousedního pozemku. Podle posudku znalce Ing. Enta stromy rostoucí na pozemku žalovaných brání oslunění pozemku žalobkyně v letním období od 12 do 18 hodin, respektive 19 hodin v červnu, v zimním období pak od 11 hodin do 14 hodin, respektive pak do 15 hodin v prosinci.
Žalobkyně podala žalobu k okresnímu soudu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků, na nichž stojí její rodinný dům.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 12 C 282/2018-236, výrokem I uložil žalovaným povinnost provést opatření k odvrácení hrozící škody spočívající v pokácení douglasky tisolisté tvořené dvěma kmeny srostlými do výšky 1,1 m, která je součástí skupiny věkově mladší douglasky tisolisté a břízy bělokoré. Výrokem II zamítl žalobu na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody, spočívající v pokácení zbývajících kusů jehličnatých stromů – douglasek tisolistých, které se nacházejí na pozemku žalovaných. Výrokem III pak zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se rušení žalobkyně stíněním pozemků st. parc. č. XY, na němž stojí a jehož součástí je stavba – rodinný dům.
Okresní soud posoudil uplatněný nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Uvedl, že stromy „vyskytují se ve větším počtu na pozemku žalovaných a jejich sousedů v bezprostředním okolí. Soud nedošel k závěru, že by stínění žalovanými stromy bylo nepřiměřené místním poměrům. Tam, kde se stromy tohoto vzrůstu vyskytují, je naopak stínění obvyklým jevem a je tak místním poměrům přiměřené. S tím logicky musela být žalobkyně seznámena při nákupu pozemku.
Co se týče podstatného omezení obvyklého užívání pozemku, které by v důsledku stínění mělo jako předpoklad naplnění generální klauzule § 1013 odst. 1 občanského zákoníku být splněno, soud neshledal ani tuto podmínku jako danou. I když žalobkyně ze svého pozemku stromy zcela odstranila, nevyužívá pozemek ani v části nacházející se za jejím domem k pěstování rostlin, ani k žádné jiné činnosti závislé na vysokém stupni oslunění. Kromě toho nelze pominout stín, který vrhají domy stavěné zhruba ve stejné linii jeden na druhý, respektive na pozemek nejbližšího souseda.“ Protože soud neshledal, že by stínění předmětnými stromy vnikalo na pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezovalo obvyklé užívání pozemku, žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 27 Co 219/2021-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní posouzení provedené soudem prvního stupně za správná. Dal sice odvolatelce za pravdu, že nárok z imisí nevylučuje skutečnost, že obtěžovaný vlastník nabyl nemovitost již v době, kdy se zde stromy jako zdroj imisí nacházely a že předmětné stromy jsou vzrostlé a převážně v odpoledních hodinách zkracují dobu oslunění; nejde však o míru nepřiměřenou místním poměrům v místě, ve kterém se dříve nacházela tzv. Vaňkova lesní školka.
O tom, že stínění předmětnými stromy o výšce dosahující „cca 20 metrů“ není nepřiměřené místním poměrům, svědčí podle krajského soudu mj. zpráva Odboru životního prostředí Městského úřadu v XY a svědecká výpověď jeho vedoucího I. R. o tom, že výskyt předmětných douglasek tisolistých není nepřiměřený místním poměrům a že stromy vysoké 20-30 metrů se běžně nacházejí i v jiných lokalitách v XY. Znalkyně Irena Dundychová rovněž potvrdila, že v dané lokalitě jsou douglasky tisolisté všude v zahradách. Z toho je zřejmé, že i v současné době je částečné zastínění pozemku žalobkyně v pásu pěti metrů podél společné hranice pozemků, které ji omezuje i v pěstování rostlin na takto zastíněné části jejího pozemku, přiměřené místním poměrům.
Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu. Tvrdila, že při posouzení vnikání imisí (zde stínu) na pozemek jiného vlastníka, souseda, v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku se odvolací soud (ale i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Z těchto rozhodnutí cituje, a uvádí: „Jak je zřejmé ze shora označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, je povinností soudů v případě posuzování imisí zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové. Žalobkyně je přesvědčena, že soudy takovým způsobem nepostupovaly, nadto odvolací soud místní poměry posuzoval nejednotně. Za stěžejní je nutno považovat to, že odvolací soud (a soud prvního stupně) v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR neposuzoval otázku podstatného omezení užívání pozemku, tj. poměry druhové“ – jedná se zejména o běžnou rekreační činnost, pěstování rostlin, stromů a keřů. Odvolací soud toliko dospěl k závěru, že předmětné stromy dle znaleckého posudku Ing. Enta omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, toto však žádným způsobem nehodnotí, a už vůbec ne ve vztahu k případnému omezení užívání pozemku. Odvolací soud pak v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu „neposoudil míru obtěžování jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (tj. poměry místní i druhové).
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejdříve ozřejmil (§ 1013 odst. 1 o. z.). „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“.
Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.
I když lze vyjít z poměrů, které se v daném místě historicky vyvinuly, je třeba míru zastínění posoudit i s přihlédnutím k obvyklému zastínění v jiných podobných místech, v dané věci k lokalitám s obytnými domy.
O relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku.
Nejvyšší soud konstatoval, že některými uvedenými pravidly se odvolací soud neřídil; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z toho, že zastínění pozemku žalobkyně ji sice omezuje ve využití pozemku, vzhledem k poměrům v daném místě však nepřekračuje míru těmto poměrům přiměřenou. Konstatovaly, že v místě se vyskytuje řada stromů podobného vzrůstu, a stínění je pak nutným důsledkem.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel při posuzování imise jen z toho, že v místě je obvyklá existence vysokých stromů a nezabýval se též mírou přiměřenou poměrům v podobných lokalitách, resp. obvyklým užíváním pozemku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně míry přiměřené místním poměrům je předčasný. Především soud nevysvětlil, proč za místo, podle kterého za lokalitu určující místní poměry považoval okruh „100 metrů od středu pozemku parc. č. XY“. Dále: Je-li v uvedeném okruhu celkem 22 pozemků s rodinnými domy a na třech z nich jsou stromy, které stíní část sousedních pozemků po dobu 5 – 6 hodin a na osmi z nich jsou stromy stínící část sousedních pozemků po dobu převážně 1 – 3 hodiny, pak je zřejmé, že i v takto vymezeném okruhu jsou z 22 pozemků jen tři, které se blíží zastínění pozemku žalobkyně. Závěr o tom, že zastínění v rozsahu 5 – 6 hodin, navíc v poledne a v převážnou část odpoledne, je i v takto vymezené lokalitě přiměřené poměrům, je zjevně předčasný a tudíž nesprávný.
Podle Nejvyššího soudu míra přiměřená místním poměrům není v této věci dána výskytem stromů, ale zastíněním sousedního pozemku, resp. jeho části, která by jinak, nebýt zastínění, sloužila k rekreaci a k pěstování rostlin. Jestliže má soud učinit závěr o tom, že vzhledem k výskytu stromů v místě je obvyklé i stínění sousedních pozemků, a žalobkyně tvrdí, že tyto stromy nikde nestíní sousední pozemek ve stejném rozsahu, a stíny dopadají „výhradně na pozemky, kde se (stromy) nachází, příp. na plochy technického zázemí“, nemůže soud vyjít jen z paušálního poznatku, že stromy obvykle stíní, ale musí se zabývat reálnou situací v místě.
Nejvyšší soud uzavřel, že je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) byl v rozsahu přípustnosti dovolání uplatněn právem; dovolání je důvodné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedené části zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní věta
V řízení o žalobě na ochranu proti imisím se uplatní zásada projednací a je tedy zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.
Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 obč. zák.), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení.
Soud musí zvážit, zda konkrétní imise podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku v podobných místech. Důležité je její posouzení z hlediska tzv. druhových poměrů, tedy v daném případě poměrů v jiných obdobných lokalitách (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití).
Významné je také procentuální vyjádření plochy pozemků dotčené stíněním ve vztahu k celému pozemku a posouzení toho, zda obtěžovaný vlastník může i přes zastínění části pozemku u domu jej užívat k obvyklým účelům, ke kterému takové pozemky (např. pozemky obklopující rodinné domy) obvykle slouží.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2022, č.j. 22 Cdo 1440/2022-304
Kontrolou České inspekce životního prostředí bylo zjištěno, že dřevní hmota především na lesním pozemku parc. č. 749/1 v k. ú. Chabičovice je napadená kalamitními škůdci a není vždy včas zpracovávána a asanována a již byla zcela opuštěná kalamitními škůdci.
Česká inspekce životního prostředí prvostupňovým správním rozhodnutím rozhodla, že žalobce Lesy České republiky s. p., je vinen tím, že vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, když při svém hospodaření ohrozil životní prostředí v lesích svým jednáním tím, že v srpnu až září roku 2018 neprovedl včas náležitou asanaci kůrovcového dříví napadeného kalamitními škůdci lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesklým.
Tím umožnil dokončení vývoje nové generace kalamitních škůdců na napadených 469 stromech smrku, nejméně 421 m3 kůrovcového dříví, opuštění těchto napadených stromů brouky a jejich další rozšíření do okolních lesních porostů. Následně došlo k ohrožení dalších stromů kůrovci a ke kácení těchto napadených stromů.
Žalobce tak vlastním jednáním – nedostatečným a nevčasným konáním způsobil ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů na les – rozšířením kalamitních škůdců (kůrovců) a otevřením a proředěním porostních stěn pro působení bořivých větrů, sněhu a námrazy, a tím spáchal přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci. Za tento přestupek byla žalobci uložena dle § 4 odst. 2 zákona o inspekci pokuta ve výši 500 000 Kč.
K výsledkům kontroly se přítomní pracovníci žalobce vyjádřili tak, že nesouhlasí se závěrem, že by porušili lesní zákon, jelikož se jedná o přírodní kalamitu, která trvá již několik let a nahodilá těžba, kladení lapáků atp. probíhá všemi dostupnými způsoby; revírníci včas vyhledávají a zadávají kůrovcem napadené stromy.
Proti protokolu o kontrole žalobce podal námitky dne 2. 11. 2018, v nichž namítal, že se věnuje řešení přírodní kalamity s maximálním úsilím. Do 31. 10. 2018 bylo zpracováno a asanováno celkem 52 865 m3 kůrovcového dříví, 5 963 m3 souší a 17 593 m3 polomů a bylo také přistoupeno k instalaci 3 090 m3 lapáků. Taktéž smluvní partneři mají nasazeny maximální kapacity v těžbě i v dopravě. Žalobce upozornil na to, že 2 porostní skupiny z 5 šetřených mají těžko přístupné a prudké svahy kaňonu Vltavy, kde je nutno instalovat lanovkový systém.
Žalobce s prvostupňovým správním rozhodnutím nesouhlasil, proto podal odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které jej zamítlo.
Poté se žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal přezkoumání zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice.
Městský soud v Praze
Soud předně uvedl, že přestupek, za který byla žalobci pokuta uložena, je správním deliktem ohrožovacím, což znamená, že je sankcionováno „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem, v tomto případě životní prostředí, bez ohledu na to, zda k poškození životního prostředí ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem.
Dále soud shrnul, že žalobce byl potrestán za to, že nedostatečnou asanací kůrovcem napadeného dřeva umožnil vývoj a výlet kůrovce a vytvářel tak podmínky ohrožující životní prostředí lesa. Ve věci přitom není sporu o tom, že k šíření kůrovce přispěly rovněž klimatické podmínky, to však nic nemění na tom, že žalobce měl povinnost co nejrychleji provést asanaci, aby šíření kůrovce zamezil a zabránil co nejhorším následkům. V případě ohrožení životního prostředí postačí správním orgánům prokázat, že k budoucímu poškození životního prostředí v lese s nejvyšší pravděpodobností dojde.
Ve věci byla rozhodující otázka, zda žalobce na danou situaci včas reagoval a zpomalil šíření kůrovce. Tvrzení žalobce, že ohrožení životního prostředí bylo důsledkem klimatických a dalších objektivních jevů, je dle názoru soudu bez významu pro závěr o tom, zda se ohrožení životního prostředí dopustil také sám žalobce svým jednáním (či naopak nejednáním připustil ohrožení životního prostředí), spočívajícím v nedostatečné asanaci napadených stromů.
Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného, že neučinil veškerá možná opatření zabraňující vzniku protiprávního jednání, jímž došlo k ohrožení životního prostředí lesa. Žalobce měl totiž za to, že liberační důvody tkví svou podstatou právě v přírodních katastrofách, a proto zdůraznil, že žalovaný v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí věděl či musel vědět, že lesní porosty v celé České republice jsou v důsledku nepříznivých klimatických podmínek napadeny kůrovcem, v některých oblastech tak masivně, že již nemá význam provádět obranná opatření. Byl proto přesvědčen, že činil veškerá objektivně možná technická i jiná opatření k zabránění dalšího rozvoje kůrovce a intenzivně na tom pracoval i se svými smluvními partnery. Žalobce upozornil, že i z odůvodnění obou správních rozhodnutí vyplývá, že žalobce včas vyhledal, vyznačil a zadal ke zpracování na základě smlouvy s dodavatelem těžební práce, tyto práce však nebyly včas a řádně provedeny, jelikož smluvní partner neměl k dispozici lanovkový systém, který byl potřeba k asanaci 68 % stromů označených správními orgány jako pozdě zpracovaných. Podle žalobce ani jeden z nich však neměl objektivně možnost zajistit potřebné nedostatkové technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého mohl kůrovec v části řešených stromů dokončit vývoj. Poznamenal, že dodavateli uložil pokuty za nedodržený termín asanace dřeva.
Městský soud však byl toho názoru, že žádný z výše uvedených důvodů nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, žalobce by tedy musel vynaložit veškeré potřebné úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby přestupku zabránil ještě před tím, než k němu fakticky vůbec došlo. Soud přitom nemá v nyní projednávané věci za to, že by žalobce prokázal, že skutečně učinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby rozvoji kůrovce v rozhodném období na dané lokalitě zabránil, když o žádných přijatých preventivních opatřeních ani ničeho netvrdil.
Ve věci, podle soudu, nemůže být sporu o tom, že kůrovcová kalamita v lesích žalobce byla ovlivněna klimatickými podmínkami, nicméně ani skutečnost, že jsou klimatické podmínky dílčím aspektem kůrovcové kalamity, byť v tomto případě dokonce podstatným, neznamená, že by žalobce, jakožto vlastník napadeného lesa, byl zbaven povinnosti provádět asanaci napadeného dřeva včas a dostatečně účinným způsobem (srov. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 As 149/2021–64). Soud proto také musel razantně odmítnout žalobcovo tvrzení, že s ohledem na masivní napadení lesních porostů v celé České republice kůrovcem již ani nemělo význam provádět obranná opatření.
Žalobce měl, podle soudu, naopak s ohledem na masivní rozvoj kalamity podpořený klimatickými podmínkami, o čemž byl řádně informován, a to nejen s ohledem na situaci z prostředí dotčených lokalit, s náležitým časovým předstihem započít s přípravou (formou vypisování veřejných zakázek, sjednávání zpracovatelských smluv, zadávání požadavku na potřebnou techniku atp.) a prováděním veškerých v úvahu připadajících obranných opatření (včasným výběrem vhodných způsobů asanace kůrovcového dříví), aby kůrovcové kalamitě zabránil. Soud poznamenal, že ve věci nebylo sporu o tom, že napadené stromy byly ze strany revírníků žalobce včas a řádně označeny, nicméně poté měl žalobce plynule ve svém úsilí pokračovat a měl navázat dalšími potřebnými opatřeními, aby tak kůrovcem napadené dřevo bylo co možná nejdříve z (dosud) zdravého lesního porostu odstraněno, čímž by bylo zabráněno jeho šíření na okolní (dosud) zdravé, nenapadené stromy.
Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí. Žalobce se pak nemůže vyvinit toliko poukazem na neschopnost sehnat takového dodavatele, který by disponoval dostatečným technickým zařízením a kvalifikovaným personálem, aby zakázku na vykácení stromů v náročném terénu byl schopen provést v žalobcem nasmlouvaných termínech. Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací.
Soud nezpochybnil tvrzení žalobce, že zpracovatelé - smluvní partneři dohodnuté termíny prací nedodrželi; nicméně potom se musí žalobce domáhat náhrady škody po tom kterém smluvním partnerovi. Žalobce se však tímto nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.
Soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ČIŽP i žalovaný v napadených rozhodnutích zdůraznili, že zvýšený výskyt kůrovcové hmoty byl v rámci Jihočeského kraje znám již od roku 2015. Žalobce toto tvrzení v podané žalobě nikterak nerozporoval ani na něj nijak nereagoval a pouze opakoval, že byl pro něj kalamitní stav nečekaný, v České republice nebyl dostatek potřebné techniky, a žalobce ani jeho smluvní partner proto neměli objektivně možnost zajistit potřebné technické zařízení a kvalifikovaný personál v čase, během kterého kůrovec v části řešených stromů dokončil svůj vývoj. Pokud žalobce vůbec nevyvracel tvrzení, že by mu byl zvýšený výskyt kůrovcové hmoty v dané lokalitě znám již v roce 2015, pak má soud za to, že žalobce věděl o výskytu kůrovce v dané lokalitě po dobu více než dvou let.
Třebaže se vlivem klimatických podmínek kůrovec začal rychleji šířit, jednalo se dle názoru soudu o dlouhodobý problém, jenž byl žalobci dobře znám, a proto bylo objektivně v jeho silách se na něj adekvátně v časovém předstihu připravovat, mj. zajištěním dostatečného množství techniky či pracovníků, kterými by byl schopen včas reagovat na nastalou kalamitu v rozhodném období, tj. v polovině roku 2018. Žalobce tak nicméně neučinil, tudíž pak ani nemohl logicky vyvinout dostatek možného úsilí, které by po něm bylo možno objektivně požadovat, aby předešel nastalé situaci a vyhnul se tím odpovědnosti za spáchaný přestupek.
Soud dále shrnul, že ČIŽP hodnotila povahu a závažnost přestupku, způsob spáchání přestupku, následky přestupku, dobu páchání protiprávního jednání, polehčující a přitěžující okolnosti a povahu činnosti žalobce. Při hodnocení povahy a závažnosti přestupku vycházela z toho, že ochrana životního prostředí je součástí ústavního pořádku a při interpretaci českého práva životního prostředí je nutno řídit se zásadou nejvyšší ochrany. Protiprávní jednání žalobce přitom směřovalo proti životnímu prostředí lesa a skutečnost, že je toto jednání sankcionováno až do výše 5 000 000 Kč, vypovídá podle ČIŽP o významu předmětného chráněného zájmu. Závažnost jednání odvozovala také od množství včas a dostatečně neasanovaného dříví, kde kůrovec dokončil zcela nebo na části stromu svůj vývoj, což v daném případě odpovídalo 469 stromům, cca 421 m3 dříví. Tento rozsah ČIŽP hodnotila jako významný, mající vliv nejen na předmětný lesní pozemek.
Městský soud v Praze uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a judikaturou soudů, soud ve správních řízeních neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Jestliže žalobce sám zjistil napadení stromů kůrovcem, měl povinnost provést bezodkladná opatření zabraňující tomu, aby kůrovec dokončil svůj vývoj, napadené stromy opustil a rozšířil se do okolí.
Pokud žalobce včas určil napadené stromy a označil je, a zároveň správně reguloval termíny jejich odstranění smlouvou s dodavatelem, byl povinen jejich plnění průběžně kontrolovat, případně konzultovat i jiné možnosti výběru záchranných prací.
Žalobce se nemůže vyhnout odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.03.2023,č.j. 5 A 146/2019-48
V projednávané věci se jednalo o přezkum zákonnosti rozhodnutí krajského úřadu o zamítnutí žádosti žalobce o zařazení lesního pozemku do kategorie lesů zvláštního určení.
Žalobce-Biologické centrum AV ČR požádal dne 17. 6. 2020 Krajský úřad Jihomoravského kraje o zařazení lesního pozemku v jeho vlastnictví do kategorie lesů zvláštního určení. Důvodem bylo zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona.
Žádost byla odůvodněna snahou o vytvoření Ptačího parku Kosteliska, v němž by byly vytvořeny biotopové podmínky ptáků, netopýrů a saproxylických druhů organismů (zejm. lesáka rumělkového).
Krajský úřad žádost rozhodnutím ze dne 28. 8. 2020 zamítl. Stěžejním důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že v současné době lesní pozemek nedisponuje vyšší mírou biologické rozmanitosti, proto u něj převládá veřejný zájem na zachování produkční funkce.
Odvolání žalobce Ministerstvo zemědělství-žalovaný rozhodnutím zamítlo.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že byl vydáním napadeného rozhodnutí zkrácen na svých hmotných i procesních právech. Jako vlastníkovi lesního pozemku mu byla v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny uzavřena možnost spravovat les podle svých představ s cílem optimálně naplňovat mimoprodukční funkce vztahující se k ochraně přírodní rozmanitosti, mj. žádat o umožnění odchylných postupů za účelem realizace opatření ve prospěch chráněných druhů podle § 36 odst. 1 lesního zákona.
Přestože je v současné době v důsledku kůrovcové kalamity na trhu nadbytek dřeva, je žalobce nucen plnit produkční funkci lesa. Tím je znemožňováno rovněž jeho právo podílet se na ochraně přírody a krajiny ve smyslu § 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“).
Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo rovněž do práva žalobce na svobodu vědeckého bádání, které je chráněno čl. 15 odst. 2 Listiny. V rámci své vědecké a vzdělávací činnosti žalobce čerpá informace přímo z terénu, čemuž napadené rozhodnutí brání. Správní orgány při výkladu podmínek pro zařazení pozemku do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nezohlednily cílový stav popisovaný v žádosti. Vycházely pouze z aktuálního stavu pozemku, čímž došlo k nepřiměřeně zužujícímu výkladu.
Do kategorie lesů zvláštního určení lze zařadit lesy, u kterých je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa nadřazen funkcím produkčním. Žalobce žádal o zařazení pozemku mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické různorodosti. Biodiverzita se přitom může projevovat na úrovni genové diverzity, druhové diverzity a na úrovni diverzity ekosystémů a společenstev.
Podle žalobce se správní orgány dopustily tří zásadních pochybení: 1) vycházely jen z aktuálního stavu pozemku, nikoliv stavu plánovaného, 2) chybně vyhodnotily význam lesa na pozemku z hlediska ochrany biodiverzity a 3) nedostatečně zhodnotily potřebu naplňovat produkční funkci lesa na pozemku.
Při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona bylo nutné zohlednit i potenciální stav, který má být v rámci kategorie lesa zvláštního určení naplňován. Rozhodujícím kritériem má být nadřazenost zájmu na plnění mimoprodukčních funkcí lesa. Ten nicméně nemusí převažovat již v době rozhodování. Lesní zákon v § 8 odst. 2, věta prvá, připouští pouhou možnost veřejného zájmu na zlepšení životního prostředí. Z toho je zřejmé, že zákonodárce připouští možnost zařazení lesa do lesů zvláštního určení i v situaci, kdy ke zlepšení životního prostředí má dojít teprve v budoucnu. Ani z § 6 lesního zákona, který hovoří o kategorizaci lesů, nelze dovodit, že by byl rozhodující pouze aktuální stav lesa. Např. holina v lese neplní produkční funkci, ale stále je považována za hospodářský les.
Požadavek žalovaného, aby již v okamžiku rozhodování byla zrealizována opatření, která přinesou kýžený efekt pro biologickou rozmanitost, je nepřiměřený. Cílového stavu je nutné často dosahovat za pomocí výjimek dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Výjimku však nelze získat, pokud les není lesem zvláštního určení.
Žalobce byl přesvědčen, že podmínky pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení byly splněny. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s právními předpisy. Správní orgány vycházely z § 6 lesního zákona, z něhož plyne, že kategorizace lesů se provádí podle převažujících funkcí. Dokazováním nebylo prokázáno, že by v lese převažovala mimoprodukční funkce spočívající v zachování biologické různorodosti, tj. že by šlo o les podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona. To potvrzoval rovněž žalobce ve svém odvolání. Zařazení mezi lesy zvláštního určení tak v současné době nebylo možné. U lesů příměstských dochází k zařazování do příslušné subkategorie lesů zvláštního určení podle umístění u sídelních útvarů, posuzuje se návštěvnost lesa a údaje z územních plánů. Také lesy sloužící lesnickému výzkumu a lesnické výuce lze kategorizovat až tehdy, probíhá–li v nich odpovídající lesnický výzkum či výuka. Úvahy žalobce pomíjí definici obsaženou v § 2 písm. b) lesního zákona, kde jsou funkce lesa definovány jako přínosy podmíněné existencí lesa.
Jestliže žalobce tvrdil, že se na pozemku lesní porost nenacházel minimálně od roku 2000, měl jej zalesnit mnohem dříve. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že Česká inspekce životního prostředí vydala dne 27. 3. 2020 zalesňovací příkaz, neboť při kontrole dne 27. 5. 2019 bylo zjištěno na lesním pozemku nezalesnění holiny o celkové ploše cca 0,1 ha.
Krajský soud v Brně
Soud konstatoval, že o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení podle lesního zákona a o vyřazení z této kategorie rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.
Stěžejní námitkou podané žaloby byl nesprávný výklad podmínek pro zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona správními orgány.
Krajský soud připomněl výklad § 8 odst. 2 lesního zákona, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Afs 289/2016–30. Uvedl, že podle citovaného ustanovení zákon umožňuje správnímu orgánu „do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených. Při tomto rozhodování bude proto záležet nejen na objektivním posouzení místních podmínek, ale i na posouzení jiných skutečností, na jejichž základě orgán státní správy lesů usoudí, zda se např. jedná o zvýšenou rekreační funkcí, veřejný zájem či nikoliv.“ Rozhodnutí o zařazení lesa do jedné z uvedených kategorií ukládá povinnosti vlastníkovi lesa, resp. osobě, která v lese hospodaří. Takové rozhodnutí je nicméně závazné i pro právní nástupce vlastníka lesa.
Správní orgány při rozhodování podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona vycházely z předpokladu, že s ohledem na § 6 lesního zákona je pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení rozhodující stav existující v době rozhodování o žádosti. Takový výklad § 8 odst. 2 lesního zákona však podle soudu neobstojí. Návětí § 8 odst. 2 lesního zákona hovoří o možnosti zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení v případě, že „veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí je nadřazen funkcím produkčním“. Citované ustanovení tedy nijak nebrání zařadit do lesů zvláštního určení i takové lesy, u nichž ke zlepšení životního prostředí dojde teprve v budoucnu. Rovněž z výše citovaného rozsudku č. j. 9 Afs 289/2016–30 vyplývá, že při rozhodování podle § 8 odst. 2 lesního zákona (oproti zařazování do kategorie lesů zvláštního určení přímo ze zákona podle § 8 odst. 1 lesního zákona) nejde pouze o osvědčení aktuálního faktického stavu, ale o vážení zájmu na plnění produkční a mimoprodukční funkce. Soud se proto ztotožnil s argumentací žalobce.
Podle soudu pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout.
Soud dále uvedl, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým správní orgány hodnotily žalobcem předložené doklady a poměřovaly zájem na plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa. Přestože výsledná úvaha o tom, zda les bude zařazen mezi lesy zvláštního určení, je správním uvážením (tj. náleží správním orgánům a soud ji nemůže nahrazovat úvahou vlastní), je nutno trvat na tom, aby správní orgány před tím, než přistoupí k poměřování zájmů na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa vyšly ze správného zhodnocení vstupních podkladů.
O převažujícím zájmu na zvýšení biologické různorodosti na lesním pozemku svědčily podle žalobce důvody koupě pozemku. Byl totiž pořizován za účelem podpory biodiverzity v oblasti, což potvrzovala žádost o dotaci a k ní přiložený přeshraniční projekt Živé břehy z let 2017–2019, jehož byl žalobce partnerem a který měl vést k ochraně biodiverzity území. Správní orgány tento projekt při hodnocení mimoprodukční funkce lesa vůbec nezohlednily s odůvodněním, že žalobce pořídil les, nikoliv „vlhkou louku“, jak projekt předpokládal. Tato úvaha správních orgánů je podle soudu nepřípustným formalismem. Podle projektu měla být žalobcem pořízena plocha „typu vlhké louky“, což samo o sobě neznamená, že by se nemohlo jednat o pozemek kategorizovaný jako les.
Chybná je podle soudu rovněž úvaha správních orgánů o tom, že pro mimoprodukční funkci nebylo nijak významné, že lesní pozemek je součástí Ptačího parku Kosteliska. K této skutečnosti správní orgány nepřihlížely s odůvodněním, že ptačí parky nejsou nijak legislativně ukotveny a jedná se pouze o soukromoprávní projekty bez veřejnoprávního zakotvení. Přestože však legislativa žádný specifický charakter ptačím parkům nepřiznává, mohla být tato skutečnost podle soudu relevantní při hodnocení veřejného zájmu na plnění mimoprodukční funkce lesa.
Skutkový stav zjištěný ve správním řízení (doplněný v řízení před soudem) nesvědčí o tom, že by vlastník měl v úmyslu svůj les obhospodařovat jako les hospodářský a status lesa zvláštního určení by mu sloužil jen k získání nějakých nespecifikovaných výhod. Poukaz žalovaného na § 2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z nemovitých věcí, podle kterého „předmětem daně z pozemků nejsou lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení“, pro něj jakožto veřejnou výzkumnou instituci osvobozenou od této daně [viz § 4 odst. 1 písm. u) zákona] není přiléhavý.
Zjištěné okolnosti tak podle soudu spíše nasvědčují tomu, že funkce produkční není na lesním pozemku nijak významná. Podle toho by jí měl žalovaný přiřknout příslušnou váhu, až ji bude porovnávat s mimoprodukční funkcí (podpoře biodiverzity), kterou plánuje realizovat žalobce. Soud akceptoval argumentaci žalovaného, že smyslem produkční funkce není jen těžba dřeva, ale i rozvoj lesů a jejich obhospodařování v souladu s lesním zákonem. Jsou-li však pro účely rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona poměřovány zájmy na plnění produkční a mimoprodukční funkce lesa, musí být vztaženy vždy ke zkoumanému pozemku, nikoliv zvažovány jen v obecné rovině.
Soud tak uzavřel, že se žalovaný dopustil nezákonnosti, pokud při rozhodování o žádosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona nevzal v úvahu plánovaný způsob využití lesa v budoucnu. Došlo však rovněž k vadě řízení, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalovaný za situace, kdy podklady žalobcovy žádosti nepovažoval za dostatečné, tyto své výhrady žalobci nesdělil a nevyzval jej k doplnění žádosti v příslušném směru.
Soud proto z těchto důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a pro vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta
Pro zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení nemusí být rozhodující pouze stav existující v době podání žádosti o změnu kategorizace lesů. Při rozhodování o žádosti o zařazení lesa mezi lesy zvláštního určení potřebné pro zachování biologické rozmanitosti podle § 8 odst. 2 písm. f) lesního zákona přihlíží správní orgány i k cílovému stavu, kterého hodlá vlastník lesa postupnými opatřeními dosáhnout. Pokud ovšem v době rozhodování o žádosti v lese dosud nepřevažuje mimoprodukční funkce, měl by vlastník svůj záměr budoucího rozvoje mimoprodukční funkce lesa v žádosti jasně specifikovat, podložit jej dostatečnými argumenty (důkazy) a navrhnout konkrétní opatření k zajištění biologické rozmanitosti.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26.01.2023, č.j. 30 A 1/2021 - 195
V projednávané věci se jednalo o vymezení nových hranic mezi honitbami Kojšovice a Čerťák, které provedl Magistrát města Karlovy Vary, odbor životního prostředí na žádost nových vlastníků pozemků.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o změně hranice společenstevní honitby Kojšovice a vlastní honitby Čerťák, a to podle § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tato změna hranice vyplývala ze změn vlastnictví k honebním pozemkům, o kterou požádali jejich vlastníci. Dále bylo prvostupňovým rozhodnutím rozhodnuto v části B. o návrhu na vyrovnání hranic honiteb podle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, o kterou požádala společnost Lesy České republiky, s. p.
Prvostupňový orgán v části A. rozhodl tak, že částečně povolil změnu výměry společenstevní honitby Kojšovice a určil hranice této honitby, když určil celkovou výměru přičleňovaných honebních pozemků ke společenstevní honitbě Kojšovice
a stanovil slovní popis změny hranice této společenstevní honitby. Dále prvostupňový orgán povolil změnu výměry vlastní honitby Čerťák a určil změnu hranice této honitby, když určil celkovou výměru odejmutých honebních pozemků
z vlastní honitby Čerťák a stanovil slovní popis změny hranice vlastní honitby Čerťák.
Žalobci a) Ing. J. Ch. a b) STARÁ LOUKA spol. s r. o. nesouhlasili s prvostupňovým rozhodnutím a odvolali se ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje. Ten jejich odvolání zamítl. V reakci na to se žalobci společnou žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Karlovarského kraje, kterým žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru životního prostředí.
Žalobce a) v předmětné žalobě vůči napadenému rozhodnutí namítal nepřezkoumatelnost z důvodu nejasného popisu změny hranice obou honiteb a dále pro nedostatečné vypořádání odvolacích námitek. Zdůrazňoval rozpor změněných hranic honiteb s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, nedostatečně zjištěný skutkový stav z důvodu neprovedení ohledání na místě dle § 54 správního řádu a nevypořádání se s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím datum, k němuž se provádí změna honitby iniciovaná vlastníkem honebních pozemků.
Žalobce a) předně spatřoval nepřezkoumatelnost v tom, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí, ačkoli popis změny hranice obou honiteb obsažený ve výroku prvostupňového rozhodnutí má být nepřezkoumatelný. Žalobce a) namítal, že ve slovním popisu změny hranice se opakovaně odkazuje na „stávající hranici“, ačkoli ta není v prvostupňovém rozhodnutí popsána, a dále že žalobci nemohou z prvostupňového rozhodnutí zjistit, kudy hranice změněných honiteb vedou.
Dle žalobců správní orgány nepostupovaly ve správním řízení v souladu s § 3 správního řádu a dostatečně nezjistily skutkový stav, když bylo vhodné provést ohledání na místě dle § 54 správního řádu.
Žalobci namítali především rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti, když poukazovali na to, že nově vymezená hranice je často vedena tak, že se nekryje s přírodními a v terénu zřetelnými hranicemi. Žalobci v odvoláních upozorňovali na konkrétní úseky hranice honiteb, které jsou dle jejich názoru vedeny zcela nevhodně, ovšem žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal.
Žalobci rovněž upozornili na to, že správní orgány se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s § 31 odst. 4 zákona o myslivosti stanovujícím, že k žádosti vlastníka honebních pozemků provede správní orgán změnu honitby vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal.
Krajský soud v Plzni
Soud se předně zabýval otázkou včasnosti podané žaloby směřující proti napadenému rozhodnutí, tedy zda žaloba byla podána v zákonné lhůtě dvou měsíců od oznámení doručením písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Soud dospěl na základě skutečností zjištěných ze správního spisu k závěru, že napadené rozhodnutí bylo žalobci a) oznámeno doručením (tj. vhozením do schránky) dne 20. 10. 2021 a byla zachována zákonná lhůta pro podání předmětné žaloby (žaloba byla podána dne 20. 12. 2021, tedy poslední den lhůty).
Jiná situace nastala u žalobce b), kterému, jako právnické osobě, bylo napadené rozhodnutí doručováno do datové schránky. Jelikož napadené rozhodnutí bylo datováno dne 4. 10. 2021 a vypravováno dne 5. 10. 2021, soudu vznikla pochybnost o správnosti žalobcem b) tvrzeného data doručení napadeného rozhodnutí, kterým mělo být datum 21. 10. 2021. Žalobce b) poté soudu sdělil podáním ze dne 3. 3. 2023, že v žalobě chybně označil datum doručení napadeného rozhodnutí žalobci b), přičemž potvrdil, že mu napadené rozhodnutí ve skutečnosti bylo doručeno prostřednictvím datové schránky, jak vyplývá ze správního spisu. Současně pak žalobce b) navrhl, aby soud v řízení pokračoval pouze s žalobcem a).
Soud se po prostudování spisu vyjádřil k okruhu žalobních námitek o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak, že tyto nejsou důvodné, když obě správní rozhodnutí jsou ve vzájemné souvislosti dostatečně srozumitelné, určité a odůvodněné.
Soud nesouhlasil s žalobcem a), že by vymezení změněné hranice předmětných honiteb obsažené v prvostupňovém rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Naopak, soud ve shodě s žalovaným má za to, že slovní popis změněné hranice obsažený ve výroku A.1. prvostupňového rozhodnutí je třeba číst společně s přílohami k tomuto rozhodnutí, které mimo jiné obsahují jak výčet pozemků nově přičleňovaných do honitby Kojšovice (příloha č. 1), tak i zákres průběhu změněné hranice provedený do mapy daného území (příloha č. 3). Nepřezkoumatelnost vymezení změněné hranice honiteb pak podle názoru soudu nezpůsobuje ani použití slovního spojení „od stávající hranice“, neboť ta je jasně dána předchozími správními rozhodnutími určujícími dosavadní hranice předmětných honiteb, která jsou v prvostupňovém rozhodnutí uvedena.
Soud dále souhlasil s žalovaným, že výkladem § 17 odst. 4 zákona o myslivosti se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2011, č. j. 1 As 73/2010 – 190, kde vyložil následující: „Toto ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal, že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici dostatek přírodních – zřetelných – hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“.
Soud neměl důvod se od tohoto výkladu § 17 odst. 4 zákona o myslivosti v posuzovaném případě odchylovat.
Z odůvodnění jak prvostupňového rozhodnutí, tak i napadeného rozhodnutí podle názoru soudu jasně vyplývá, že správní orgány měly na paměti při stanovení nové hranice změněných honiteb uvedený požadavek na vedení hranice tak, aby se kryla s hranicemi přírodními, v terénu zřetelnými. Nicméně musely mít rovněž na paměti i požadavky stanovené v § 17 odst. 6 zákona o myslivosti (tj. požadavky na tvar honiteb) a dle § 17 odst. 5 zákona o myslivosti (požadavek na vzájemnou souvislost honebních pozemků), ale hlavně zásady řádného mysliveckého hospodaření.
Prvostupňový orgán poukázal na to, že záměr zákonodárce při stanovení obecných zásad tvorby honiteb, včetně případných změn honiteb, byl jistě veden snahou o podporu takových honiteb, ve kterých bude umožněno zvěři volně se pohybovat bez nutnosti překonávat významné překážky, a hranice honiteb stanovit v terénu pokud možno co nejzřetelněji, což je zásada významná především z hlediska praktického, aby je uživatelé honitby při výkonu práva myslivosti byli schopni v terénu identifikovat a respektovat. Dále prvostupňový orgán uvedl, že změna hranice honitby byla převážně navržena tak, aby byla v terénu trvalá, zřetelná a kryla se s hranicemi přírodními.
Soud souhlasil s žalovaným, že se prvostupňový orgán řádně zabýval způsobem vytyčení nové hranice předmětných honiteb, když byl primárně veden snahou o zachování zásad řádného mysliveckého hospodaření. V těch pasážích hranice, kde nebylo možné dostát všem požadavkům plynoucím z § 17 zákona o myslivosti, pak prvostupňový orgán volil takové řešení, které umožní plnohodnotnou péči o zvěř a její lov, byť v některých dílčích pasážích nebylo možné zajistit, aby se hranice honitby kryla s přírodními v terénu zřetelnými hranicemi.
Takovýto postup podle názoru soudu není porušením zákona o myslivosti, neboť, požadavek stanovený v § 17 odst. 4 zákona o myslivosti není absolutní.
Soud námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro tvrzený rozpor s § 17 odst. 4 zákona o myslivosti soud neshledal opodstatněnou.
Soud konstatoval, že správní orgány při určení nové hranice honiteb Kojšovice a Čerťák v důsledku změny těchto honiteb dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti postupovaly v souladu se zákonem. Soud v projednávané věci rovněž neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné procesní pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.
Soud uzavřel, že žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou, a proto podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Právní věta
Pokud v důsledku vytvoření honitby vyrovnáním dochází k vytvoření částečně nevhodné hranice, je nutné trvat na dostatečném a jasném odůvodnění, v jakém směru představuje nově vedená hranice lepší řešení, včetně vypořádání se s alternativami. I když je podle § 17 odst. 6 zákona o myslivosti nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků, tak to nemůže představovat kategorickou překážku možnosti vzniku honitby za situace, v níž nalezení jiné vhodnější hranice není možné.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.03.2023, č. j. 57 A 147/2021 – 84.
Žalobce M. K. se dopustil přestupku tím, že bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel v dubnu 2019 3 dřeviny rostoucí mimo les o obvodu kmene ve výšce 130 cm nad zemí větším než 80 cm. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec (dále jen „ČIŽP“), ze dne 24. 10. 2019, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 87 odst. 4 písm. c) ZOPK byla žalobci za uvedené jednání uložena pokuta ve výši 7 500 Kč.
Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal, ale jeho odvolání Ministerstvo životního prostředí-žalovaný zamítlo. Žalovaný shledal, že rozhodnutí ČIŽP je zákonné i věcně správné. Shrnul zjištěný skutkový stav i chování žalobce a uzavřel, že nenastal stav zřejmého a bezprostředního ohrožení života nebo zdraví či hrozba škody značného rozsahu, a proto nebylo možné dřeviny pokácet bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Nepřisvědčil ani navrhované změně uloženého trestu na napomenutí, neboť žalobce si musel být vědom, že pro kácení bez povolení nebyly splněny podmínky. Uloženou pokutu naopak žalovaný shledal přiměřenou okolnostem a odpovídající obdobným případům.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že z odůvodnění správních rozhodnutí i fotodokumentace ve správním spise je zřejmé, že se nejednalo o stav bezprostředního ohrožení. Odkazoval-li žalobce na možnost vichřice v dané oblasti, předložená předpověď počasí se netýkala Semilska ani Libereckého kraje. Ani namítaná nemožnost opatřit souhlasy menšinových spoluvlastníků dotčeného pozemku není důvodem pro pokácení dřevin bez povolení.
Správní orgány naopak dostatečně posoudily stav dřevin a jejich závěry byly zcela podložené. Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že postupoval v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a proto nebylo rozhodné splnění podmínek § 8 odst. 4 ZOPK. Podle tohoto článku Listiny je třeba při výkonu vlastnických práv postupovat v souladu se zákonem, a to žalobce nepostupoval. Žalobce svým postupem narušil objekt chráněný zákonem a naplnil tedy skutkovou podstatu vytýkaného přestupku. Městský soud nakonec neshledal ani podmínky pro moderaci uložené sankce podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť tato nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a správní orgány její výši řádně odůvodnily.
Kasační stížnost
Dle stěžovatele posuzovaly správní orgány i městský soud věc izolovaně, měli se více zabývat nezákonným postupem Městského úřadu Semily, který oznámení stěžovatele o záměru pokácet dřeviny považoval za žádost o vydání povolení ke kácení a vyzval stěžovatele k doložení souhlasů spoluvlastníků dotčeného pozemku.
Stěžovatel uvedl, že stav dřevin nebyl dobrý, mohl být podkladem pro vydání povolení a riziko pádu dřevin bylo skutečné. Vinou chybného postupu městského úřadu by k vydání povolení v brzké době nedošlo, ostatně druhý ze spoluvlastníků dosud souhlas s kácením nedal. Prodlení s kácením by však mohlo mít tragické následky, za které by stěžovatel nesl civilní i trestní odpovědnost, proto se rozhodl dřeviny pokácet.
V souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny upřednostnil ochranu života a zdraví před ochranou přírody. Zároveň učinil vše pro zachování funkčního a estetického významu lokality, když bezprostředně po pokácení zajistil náhradní výsadbu. Městský soud toto nezohlednil, dostatečně se nezabýval postupem městského úřadu, v jehož důsledku stěžovatel nečekal na vydání povolení.
Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že tři orgány ochrany přírody vyhodnotily zdravotní stav dřevin tak, že ani jedna nesplňovala podmínky pro postup podle § 8 odst. 4 ZOPK, tj. nenacházely se v havarijním stavu. O tom svědčí i postup stěžovatele, když kácení oznámil dne 14. 3. 2019, ale provedl až dne 2. 4. 2019. Podmínka bezprostřednosti ohrožení tedy nade vši pochybnost nebyla splněna, naopak byl prostor pro provedení správního řízení.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřijatelnost podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006–39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele.
O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení může jednat v typových případech:
- kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS;
- kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
- kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon;
- pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
V projednávané věci stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti nijak nevymezil. Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nepřijatelná, protože není naplněn žádný z případů přijatelnosti vymezených výše.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře možností pokácet dřeviny ohrožující život, zdraví a majetek již dříve zabýval. Konstatoval, že se jedná o výjimku, kdy s ohledem na havarijní stav dřevin musí být situace řešena v co nejkratší době, takže kácení lze provést, aniž by mu předcházelo správní řízení podle ZOPK (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2015, č. j. 7 As 162/2015–59, obdobně novější ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 As 250/2017–27, odst. [21]).
Nestačí přitom jen nedobrý stav dřevin, ale jejich stavem musí být zřejmě a bezprostředně ohrožen život nebo zdraví nebo hrozit škoda značného rozsahu (viz § 8 odst. 4 ZOPK. Není-li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatel postupoval v souladu s Listinou, a proto nebylo třeba posuzovat podmínky kácení bez povolení podle § 8 odst. 4 ZOPK. Jak uvedl již městský soud, podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem, což stěžovatel v projednávané věci neučinil. Nadto je právě v zájmu ochrany života, zdraví a majetku upravena v § 8 odst. 4 ZOPK výjimka z nutnosti disponovat ke kácení dřevin povolením orgánu ochrany přírody. Tato výjimka má ale zákonné podmínky, a to zřejmost a bezprostřednost ohrožení.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že správní orgány v projednávané věci dostatečně posoudily stav pokácených dřevin a jejich závěr o nenaplnění podmínek zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení byl podložen a také řádně a srozumitelně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že stěžovatel nepostupoval v souladu se zákonem, pokud pokácel dřeviny bez příslušného povolení, čímž narušil objekt chráněný zákonem – stromy rostoucí mimo les. Námitka stěžovatele, že zákon chrání zdravé stromy, nikoliv nemocné, je přitom lichá. Takový závěr z ničeho neplyne, naopak účelem ZOKP je ochrana přírody a krajiny jako celku a též z § 7 ZOPK je patrná ochrana v zásadě všech dřevin (vyjma nepůvodních druhů).
Podle Nejvyššího správního soudu se správní orgány i městský soud věcí dostatečně zabývaly a Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožnil. Městský soud dospěl ke správnému a logickému závěru, že postup městského úřadu (výzva k doložení souhlasů spoluvlastníků) ani přístup menšinových spoluvlastníků a obava stěžovatele z nemožnosti získat souhlasy nejsou důvodem pro pokácení dřevin bez povolení. Tím by byl pouze havarijní stav dřevin, jejichž pokácení navíc zákon vyžaduje oznámit orgánu ochrany přírody až dodatečně (§ 8 odst. 4, věta druhá, ZOPK).
Podle názoru Nejvyššího správního z podkladů ve správním spise i časové prodlevy od oznámení stěžovatele o záměru kácet dřeviny do faktické realizace bylo zřejmé, že stav dřevin nebyl havarijní, aby umožňoval postup podle § 8 odst. 4 ZOPK. V takovém případě měl stěžovatel vyčkat na povolení orgánu ochrany přírody, tj. městského úřadu. Neučinil-li tak a pokácel dřeviny bez povolení (i přes výslovné upozornění městského úřadu), dopustil se přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) ZOPK.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.
Právní věta
Není–li naplněna podmínka zřejmosti a bezprostřednosti ohrožení života či zdraví nebo hrozící škody značného rozsahu, umožňující kácet dřeviny bez povolení orgánu ochrany přírody, je nezbytné postupovat podle § 8 odst. 1 ZOPK a vyžádat si povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí výkon vlastnického práva poškozovat mj. přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastník je tedy povinen postupovat v souladu se zákonem.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.08.2023, č.j. 9 As 146/2021-37
V projednávané věci šlo o spor, zda pokuta ve výši 3 580 000 Kč, kterou žalobkyně POPELÍKY s.r.o., dostala za to, že neoprávněně používala lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa, není pro ni likvidační, případně jestli není na místě ji pro zjevnou nepřiměřenost moderovat.
Činnost žalobkyně spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků, provedených patrně za účelem realizace jednoho z jejích podnikatelských záměrů v lokalitě. Konkrétně se jednalo o propojení nově vybudované mariny a mola na břehu přehrady Orlík s novými stavbami na jiných žalobkyniných pozemcích. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství. Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP) konstatovala, že cesta je vybagrovaná ve skalnatém srázu. Svah je přímo exponovaný vnějším vlivům prostředí a je nezpevněný. Nutně zde bude docházet k postupné erozi a tím k odplavování a znehodnocování životadárné svrchní lesní půdy, která je zásadní pro obnovu lesa.
ČIŽP rozhodnutím č. j. ČIŽP/41/2022/12188 ze 14. 11. 2022 uložila žalobkyni uvedenou pokutu za to, že v období od 28. 1. 2021 do 24. 6. 2021 na dvou svých pozemcích ve strmém exponovaném svahu provedla rozsáhlé terénní úpravy (odbagrování svahu, vytvoření násypů a deponie zeminy), jejichž účelem bylo vybudovat cestu.
Touto činností zasáhla plochu 3588,64 m2 na lesním pozemku (celková délka terénních úprav je více než 425 m, šíře se pohybovala v rozmezí 3–12 m, zářez do svahu je místy vysoký 1,5–3,5 m. Tímto jednáním žalobkyně porušila povinnosti stanovené v § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a ohrozila životní prostřední v lesích.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítla mimo jiné nezohlednění všech okolností svého jednání, nepřiměřenost uložené pokuty a její nesprávně vyhodnocený likvidační účinek, i s ohledem na své nedostatečně zjištěné majetkové poměry.
Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí v reakci na tyto odvolací důvody sdělil žalobkyni že v prvostupňovém řízení předložila na výzvu ČIŽP pouze rozvahu a daňové přiznání za rok 2021, a vyzval ji k tomu, aby mu ve stanovené lhůtě poskytla ucelené údaje o svých majetkových poměrech a umožnila mu jejich ověření. Žalovaný uvedl, že žalobkyně může za tímto účelem předložit například účetní výkazy za rok 2022; obratovou předvahu k 31. 12. 2022; registr dlouhodobého majetku společnosti k 31. 12. 2022; vlastnickou strukturu PSU a.s., (jediný společník společnosti), zahrnující rovněž majetkové a kapitálové propojení se společností MOLO Popelíky s.r.o.
Žalobkyně odpověděla podáním ze 14. 2. 2023, v němž označila svou majetkovou situaci za nepříznivou a nestabilní, a přiložila k němu kartu dlouhodobého majetku, výpisy z katastrů nemovitostí týkající se čtyř pozemků v jejím vlastnictví, rozvahu a výkaz zisku a ztráty za rok 2022 a výpis z bankovního účtu za říjen a listopad 2022.
Žalovaný však odvolání zamítl a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Ohledně výše pokuty zdůraznil závažnost žalobkyni na jednání a nevratné důsledky poškození lesa i krajiny. Žalobkyniny majetkové poměry pak označil za nadále ne zcela uceleně doložené. Scházela mu zejména obratová předvaha s přehledem o všech účtech společnosti, jejich počátečních stavech, obratech a konečných stavech, a aktuální výpis z bankovního účtu.
Žaloba
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě se domáhala snížení pokuty na 1 000 000 Kč. Uloženou pokutu považovala jednak za nepřiměřenou (nebere v úvahu, že žalobkyně nebyla dosud trestána, a že učinila opatření k nápravě, když na dotčených pozemcích vysázela 100 sazenic douglasky tisolisté), jednak za likvidační.
Nárůst svého obratu v roce 2022 oproti předchozímu roku (14 691 000 Kč oproti 1 355 000 Kč) vysvětlila tím, že začala obchodovat s ojetými motorovými vozidly. Uložená pokuta je tak způsobilá přivodit žalobkyni nejen platební neschopnost, ale povede k ukončení její podnikatelské činnosti. Splácení pokuty by bylo na delší dobu v podstatě jediným smyslem její podnikatelské činnosti.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že soud může snížit uloženou pokutu jen tehdy, byla–li uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Žalobkyně však přiměřenost pokuty nezpochybňuje, brojí výhradně proti jejím údajně likvidačním účinkům, a podle názoru žalovaného tak je otázkou, zda lze s ohledem na vymezení soudního řízení (návrh na moderaci pokuty) vůbec likvidační účinky posuzovat. Pro případ, že by soud dospěl ke kladné odpovědi, žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zopakoval některé nosné argumenty v něm obsažené. Uložená pokuta nemůže mít podle žalovaného na žalobkyni likvidační účinky.
Žalovaný k tomu doplnil, že charakter dotčeného lesa je typický pro lesy ochranné, které lze označit jako lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích. V těchto lesích není účelná produkce dřeva, ale mají významnou ekologickou funkci. Kromě funkčních efektů půdoochranných, klimatických a hydrických mohou mít dílčí funkce protisesuvné, vodohospodářské a ochrany přírody.
K narušení funkcí lesa přitom již došlo, což je zřejmé mimo jiné z fotodokumentace, na které je zachycena již probíhající vodní eroze.
Městský soud v Praze
Soud se ztotožnil se žalovaným, že případné likvidační účinky pokuty lze zkoumat jen v rámci posuzování její zákonnosti podle § 78 odst. 1 s. ř. s., ale nikoli při využití moderačního práva podle § 78 odst. 2 s. ř. s. Pokud totiž správní orgán uloží likvidační pokutu, a nejedná se o některou z přípustných výjimek, jeho rozhodnutí je nezákonné a musí být zrušeno. Zároveň totiž moderační právo soudu neslouží k nápravě nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ale pouze ke snížení zjevně nepřiměřené, i když zákonné pokuty.
Soud konstatoval, že žalovaný (ale před ním i ČIŽP) zaslal žalobkyni výzvu k ucelenému doložení jejích majetkových poměrů. Žalobkyně zareagovala zasláním řady dokumentů, avšak v plném rozsahu výzvě nevyhověla. Zejména nedoložila aktuální výpis ze svého bankovního účtu, obratovou předvahu s přehledem bankovních účtů a pohybech na nich, dokumenty prokazující investovanou částku do dalších nemovitostí v lokalitě, detailní popis své ekonomické činnosti, strukturu majetkového a kapitálového propojení žalobkyniny jediné společnice se společností MOLO Popelíky s.r.o., a neuvedla žádné podrobnosti o svém nedokončeném dlouhodobém hmotném majetku.
V jejích majetkových poměrech, podnikatelské činnosti i vztazích s jinými subjekty tak zůstaly významné mezery a nejasnosti, které musel žalovaný nutně překlenout odhadem. Podle soudu bude uložená pokuta pro žalobkyni nepochybně velmi citelná, ale to je také její účel a nevyhnutelný rys, a to zejména s ohledem na zjištěné okolnosti žalobkynina mimořádně závažného jednání.
Soud shledal, že správní orgány odůvodnily zvolenou výši pokuty zejména povahou a závažností přestupku, jakož i některými přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. Žalobkynina činnost spočívala v rozsáhlých terénních úpravách lesních pozemků. Vybudovaná cesta naprosto nijak nesloužila péči o les nebo lesnímu hospodářství.
Podle soudu žalobkyně s těmito zjištěními nijak nepolemizovala, ani nezpochybňovala jejich hodnocení správními orgány. Proti stanovení výše pokuty vznesla pouze dvě konkrétní výhrady. První z nich spočívala v údajném nezohlednění toho, že šlo o její první přestupek. K této polehčující okolnosti však správní orgány přihlédly. Druhá námitka upozorňovala na údajné opomenutí toho, že žalobkyně dobrovolně učinila opatření k nápravě – vysázení 100 sazenic douglasky tisolisté. Také touto skutečností se však žalovaný zabýval, když vyložil že vlastník lesa je povinen řádně pečovat o les, a mezi jeho povinnosti patří mimo jiné zalesnění holin, proto na uvedené nelze nahlížet jako na možnou polehčující okolnost. Soud k tomu dodal, že vysázení 100 sazenic stromů z podstaty věci nemohlo napravit rozsáhlé terénní úpravy na téměř 4 000 m2 a popsané následky pro dotčený les. Tento žalobní bod proto není důvodný.
Soud uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou neshledal. Vzal přitom v potaz zejména rozsah žalobkynina jednání (extrémní rozlohu lesní půdy zasažené terénními úpravami), a význam zákonem chráněného zájmu i následky, pravděpodobně nevratné, které bude mít toto jednání nejen na přímo postižené části pozemků, ale na celý lesní ekosystém a plnění jeho funkcí.
V rámci způsobu spáchání přestupku zohlednil rovněž to, že žalobkyně se jej dopustila aktivně a vykonávala jej cílevědomě po řadu měsíců, s naprostou bezohledností vůči lesnímu ekosystému samotnému i jeho celospolečenským funkcím, patrně za účelem realizace podnikatelského záměru, ať už vlastního nebo některé z personálně a majetkově propojených osob. Za jedinou polehčující okolnost lze považovat to, že se jednalo o žalobkynin první přestupek, ale i tu je třeba hodnotit v kontextu toho, že žalobkyně vznikla pouhý rok a tři čtvrtě před tím, než s protiprávním jednáním započala. S ohledem na všechny tyto okolnosti soud uvedl, že o nepřiměřenosti pokuty lze hovořit nanejvýš v tom smyslu, že by ji bylo možno považovat za nepřiměřeně nízkou. Pravomoc uloženou pokutu zvýšit však zákon soudu nesvěřil.
Žalobkyně nezpochybnila, že spáchala přestupek, který jí správní orgány kladly za vinu. Uloženou pokutu však považovala za nepřiměřenou a likvidační. Ačkoli se v žalobním petitu výslovně domáhala pouze jejího snížení, z žaloby jako celku bylo jednoznačně zřejmé, že uloženou pokutu považovala za nezákonnou (právě to bylo těžištěm žalobní argumentace). Soud proto posoudil žalobu podle jejího obsahu, ale žádný z žalobních bodů neshledal důvodným, a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně řadu logických úvah žalovaného o svých nedostatečně prokázaných majetkových poměrech a podnikatelské činnosti nezpochybnila, resp. ani v žalobě neuvedla tvrzení způsobilá k jejich vyvrácení.
Jelikož soud neshledal uloženou pokutu jako zjevně nepřiměřenou ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s., nepřistoupil k její moderaci, a žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Zákaz likvidačních pokut je ústavněprávním korektivem, jejž musí správní orgány zohlednit i v těch případech, kdy zákon mezi kritérii pro určení celkové výše pokuty neuvádí osobní a majetkové poměry.
Povinnost vzít toto kritérium v úvahu totiž přestupkový zákon stanoví pouze u fyzických osob; u právnických a podnikajících fyzických osob musí správní orgán namísto něj přihlédnout k povaze jejich činnosti.
Správní orgán je povinen zjistit majetkové poměry právnické a podnikající fyzické osoby, ale zohlednit je má povinnost jen do té míry, aby uložená pokuta nebyla likvidační (případně aby její likvidační účinky odpovídaly zásadě proporcionality).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.07.2023, č.j. 10 A 78/2023-67