Vlastníci honebních pozemků A. F. a J. H. se žádostí ze dne 21. 12. 2021 domáhali převedení svých pozemků z honitby Pernek do Honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), z důvodu změny vlastnického práva.
Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2022, vyňal pozemky žadatelů z honitby Pernek, a to s účinky ke dni 31. 12. 2022.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný - Krajský úřad Jihočeského kraje svým rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žaloba
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně a) Farma Pernek, s. r. o., dne 20. 9. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Spolu se žalobkyní a) podalo žalobu též Honební společenstvo Horní Planá – Pernek [původně žalobce b)], vůči němuž však krajský soud usnesením řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Žalobkyně a) namítla, že žalovaný neuvedl, z jakého zdroje čerpá výkladové stanovisko Ministerstva zemědělství, dle něhož, pokud má správní orgán povinnost převést honební pozemky z důvodu změny vlastnického práva, pak nepřihlíží k zásadám pro tvorbu honiteb dle § 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, čj. 7 As 106/2013–40.
Pokud správní orgán neověřil proveditelnost navrhované změny tím, že by se dotázal na souhlas držitele honitby Knížecí Stolec (Vojenské lesy a statky, s. p.), pak postupoval v rozporu se zákonem. Žalovaný nesprávně dovozoval tento souhlas z toho, že ačkoli držitel honitby Knížecí Stolec byl účastníkem řízení, nevyjádřil svůj nesouhlas.
Námitku, dle níž se shora uvedené pozemky staly kvůli oplocení nehonebními, nemůže žalovaný překlenout pouze tím, že pracovník správního orgánu prvního stupně tyto pozemky vyhodnotil jako honební. Právě postup tohoto pracovníka žalobkyně a) zpochybňovala. Přestože stavebně–technický stav oplocení je předmětem jiného řízení u Městského úřadu Horní Planá, neznamená to, že by se žalovaný neměl touto otázkou vůbec zabývat.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vycházel zejména ze stanoviska Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 2018,
sp. zn. 2RM117/2018–16231, čj. 3223902018–MZE–16231, a jeho doplnění ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 2RM15441/2018–16231, čj. 40132/2018–MZE–16231. Z těchto stanovisek plyne povinnost správního orgánu provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti. Správní orgán ověřuje, zda nárok vlastníka vznikl po dni 1. 7. 2002 a proveditelnost změny, tj. souvislost s honitbou, do níž má být pozemek přičleněn. V případě vzniku hranice z hlediska mysliveckého hospodaření nevhodné lze postupovat dle § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 As 245/2017–46, dle žalovaného vyplývá, že správní orgán má při rozhodování dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zohlednit pouze podmínku stanovenou v § 17 odst. 5 zákona o myslivosti, tj. souvislost honebních pozemků s honitbou. Rozhodnutí v těchto věcech není podmíněno souhlasem držitele sousední honitby, který nadto mohl v nynějším řízení své zájmy uplatnit.
Krajský soud v Českých Budějovicích
Krajský soud připomněl požadavky na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí, přičemž poukázal na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“.
Z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.
Krajský soud konstatoval, že právní názor, který žalovaný zaujal, tj. že správní orgán má povinnost provést změnu honiteb v důsledku změny vlastnického práva bez ohledu na zásady obsažené v § 17 zákona o myslivosti, není správný. Jako důvodnou vyhodnotil soud námitku, dle níž měli žalovaný, potažmo již správní orgán prvního stupně posoudit, zda je vyjmutí pozemků žadatelů v souladu se zásadami uvedenými v § 17 zákona o myslivosti.
Podle soudu by bylo nesmyslné, pokud by kritéria stanovená zákonem pro vznik honitby bylo možné relativizovat či přímo obcházet procesem jejích následných změn. Jelikož se žalovaný kritérii obsaženými v § 17 zákona o myslivosti zabývat odmítl, zatížil své rozhodnutí nezákonností vedoucí k jeho zrušení.
Podle názoru krajského soudu není zřejmé, z jakých důvodů žalovaný (přes výslovnou odvolací námitku) vyhodnotil pozemky žadatelů jako honební.
Dále zdůraznil, že z § 30 odst. 1 zákona o myslivosti plyne povinnost správního orgánu přičlenit „volné“ honební pozemky k některé ze stávajících honiteb. Platí totiž obecná zásada, že každý honební pozemek musí být součástí některé honitby. Citované ustanovení v tomto ohledu stanovuje dále pouze kritéria, která mají správní orgány při přičleňování honebních pozemků (zpravidla) zohledňovat.
Krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jedná se přitom o otázku, která je pro postup dle § 31 odst. 4 zákona o myslivosti zásadní, neboť dle tohoto ustanovení platí, že „změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal“. Pokud by tedy pozemky žadatelů nebyly honební, nebylo by vůbec možné podle citovaného ustanovení postupovat.
S ohledem na konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je možné aplikovat i v případě změny vlastnictví honebních pozemků v honitbě společenstevní, neboť z něj nevyplývá možnost jeho aplikace pouze ve vztahu k honitbě vlastní.
Správní orgán nemá v případě, že nový vlastník honebního pozemku požádá o změnu, která vyhovuje obecným zásadám tvorby honiteb (§ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti), žádný prostor pro správní úvahu týkající se možného zásahu do práv osob vykonávajících honitbu či ostatních vlastníků honebních pozemků ve společenstevní honitbě.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.08.2023, č.j. 61 A 22/2022- 34
Žalobkyně V. K. se žalobou domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč, úroků z prodlení a dále pravidelné renty ve výši 3.900,- Kč měsíčně jako náhradu škody na zdraví, která vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného na můstku turistické stezky. K jejímu úrazu došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou brodění se vodou).
Žalovaný Lesy České republiky, s. p., (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Okresní soud Praha - západ žalobu v celém rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že při přecházení můstku přes potok na lesním úseku vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“), do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované operace a hospitalizace a byla žalobkyni přiznána trvalá invalidita.
Soud však dospěl k závěru, že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí, délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí žalovaného asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby. Samotná prolomená kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. neexistuje žádný právní předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost zachovávat v lesích potřebnou opatrnost. Hospodářská smlouva mezi magistrátem města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu žalobkyni neodpovídal.
Žalobkyně se odvolala ke Krajskému soudu v Praze, ten rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žalobkyně posuzoval podle § 421 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992 (§ 868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení § 6 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů.
Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného. Nelze po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve zcela bezvadném stavu. Odvolací soud z toho dovodil, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje.
Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. na své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel. Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v širší míře, než jak činil.
Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních, objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z. údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného zkontrolován naposledy asi 10 dní před úrazem. V této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě, zdraví či majetku ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. nelze vykládat jako povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze.
Podle Nejvyššího soudu je proto správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem. Žalovanému nelze klást k tíži, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.
Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení § 415 obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením § 415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Právní věta:
Každý je ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škod. Uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu.
Pozn.: Spor byl řešen v době platnosti starého občanského zákoníku. Obecná prevenční povinnost je nyní upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.
Platné a účinné zákonné znění v občanském zákoníku (prevenční povinnost):
2900 zák č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Soudní rozhodnutí je možné aplikovat i na současný právní stav ke dni 14.11.2023.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001.
V projednávaném případě se jednalo o poškození životního prostředí těžbou a dopravou v lese. Přestupku se dopustila společnost DrLes s.r.o., (žalobkyně), která uzavřela smlouvu o dílo s panem F. P. jejímž předmětem bylo vytěžení 2 000 m3 dříví a jeho přiblížení a vykoupení. Pan F. P. měl lesní pozemek, ve kterém byl porost napaden podkorním hmyzem, pronajatý od své matky paní D. Ž. K těžbě byl použit harvestor a vyvážecí souprava. Jádrem sporu byl nesouhlas žalobkyně s rozsahem poškození lesa, které jí bylo kladeno za vinu.
Po zahájení prací obdržela Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) dne 19. 3. 2019 podnět upozorňující na erozi půdy v důsledku lesní dopravy. Při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 zjistila, že na lesním pozemku byla provedena těžba dříví, přičemž v důsledku dopravy dřeva na odvozní místo došlo k poškození lesní půdy a k výrazné vodní erozi.
Kontrola na místě se uskutečnila dne 28. 5. 2019. Při ní žalobkyně sdělila, že práce byly na základě uzavřené smlouvy zahájeny již dne 8. 2. 2019, těženy byly stromy vyznačené vlastníkem ve spolupráci s odborným lesním hospodářem. Uvedla, že poškození půdy se nedalo vyhnout, i případné jiné technologie odvozu dříví by poškodily půdu a asanace postřikem by byla pro vlastníka finančně příliš náročná. Cesty, po kterých dříví přibližovala, byly poškozeny již před únorem 2019 předchozími těžbami a vyvážením dříví prováděným v uplynulých letech. Holiny vznikly v lokalitě už v roce 2018, žalobkyně využívala stávající cesty.
Rozhodnutím ČIŽP byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České obchodní inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustila tím, že při smluvně prováděných pracích spočívajících v těžbě dříví na lesním pozemku a následné lesní dopravě na tomtéž pozemku v období od 8. 2. do 10. 4. 2019 způsobila nepřiměřené poškození lesa. K významnému narušení lesní půdy s následnou erozí v důsledku lesní dopravy došlo na celkové ploše 7 940 m2 lesní půdy. Žalobkyně porušila ustanovení § 11 odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Tím, že došlo k narušení lesní půdy a její následné erozi, bylo ohroženo životní prostředí v lesích a omezeno plnění veřejně prospěšných funkcí lesa. Žalobkyně vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě. Za tento přestupek byla žalobkyni prvoinstančním rozhodnutím uložena pokuta ve výši 450 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný uvedené rozhodnutí inspekce zrušil a vrátil věc ČIŽP k novému projednání. Považoval za prokázané, že došlo k poškozování lesa, omezení jeho veřejně prospěšných funkcí vytvářením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů (napadení oslabených lesních dřevin patogenními organismy) a abiotických činitelů (vodní eroze, vysychání půdy) a tím k ohrožování životního prostředí v lese. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata uvedená v § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a za tento přestupek je odpovědná žalobkyně jako zhotovitel díla – lesní těžby, která při lesní dopravě použila těžkou techniku na zamokřené půdě a narušila jí půdní povrch výše popsaným způsobem. Žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí zavázal inspekci do spisu doložit podrobnější údaje o stavu lokality před provedením lesní dopravy za účelem přesnějšího zjištění míry poškození.
ČIŽP i ve svém v pořadí druhém rozhodnutí uznala žalobkyni vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP. V odůvodnění rozhodnutí popsala průběh řízení a zejména provedené dokazování. Uvedla, že při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 i při kontrole dne 10. 4. 2019 ČIŽP v narušené půdě zjistila zřetelné stopy pneumatik nebo pásů a narušená půda byla obnažená bez organické hmoty na povrchu, tedy bez rostlin i bez opadu asimilačního aparátu dřevin, ke kterému v lese dochází. Z toho dovodila, že k narušení půdy došlo v roce 2019. Odkázala na zastiženou kolovou vyvážecí soupravu, která byla až po nápravu zabořena do půdy a její obsluha bez bližšího upřesnění sdělila, že jde o vyvážecí soupravu žalobkyně. Postupovala v intencích zrušujícího rozhodnutí a zaměřila se na odlišení starších a novějších erozních poškození a na jejich míru.
Žalobkyně proti (v pořadí již druhému) rozhodnutí ČIŽP podala včasné odvolání. Žalovaný napadeným rozhodnutím její odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí ČIŽP. Žalovaný vyzdvihl, že těžba a doprava dřeva probíhaly v terénu náchylném k erozi (svahy, opukové podloží), a proto bylo třeba práce daným podmínkám přizpůsobit. Žalobkyně je profesionálem v oboru a na základě svých zkušeností musela být schopna vyhodnotit důsledky své činnosti. Naopak korigovala závěr inspekce v tom směru, že se žalobkyně dopustila přestupku v nevědomé nedbalosti s odkazem na objektivní odpovědnost.
Žaloba
Na základě zamítnutí odvolání se žalobkyně žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí spatřovala v nezákonnosti a vadách řízení. Žalobkyně brojila proti výroku prvoinstančního rozhodnutí. Výrok shledala nejednoznačným, neboť jednání, kterého se měla dopustit, v něm není dostatečně individualizováno, resp. výrok individualizaci jednání žalobkyně postrádá. Poukázala na to, že až ze samotného odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se podává, jakým způsobem došlo k nepřiměřenému poškození lesa (vyježdění kolejí a dochází ke zvyšování eroze, resp. splavení půdy do okolních lesních potoků).
Dále poukazovala na to, že ČIŽP ji trestá za nepřiměřené poškození lesa provedenou těžbou dřeva a následnou lesní dopravou, zároveň však uvádí, že k poškození došlo lesní dopravou. Žalobkyně tvrdila že není zřejmé, které jednání je protiprávní a v čem spočívá. Žalovaný se současně s touto odvolací námitkou v napadeném rozhodnutí přiléhavě nevypořádal.
Žalobkyně také brojila proti skutkovým závěrům. Po celou dobu řízení nesouhlasila s rozsahem poškození lesa tak, jak jí bylo kladeno za vinu. V řízení se odvolávala na vyjádření odborného lesního hospodáře pana O. B. s tím, že na lesních pozemcích již před těžbou žalobkyně byly přítomny erozní rýhy způsobené lesní dopravou. Z tohoto důvodu došlo ke zrušení prvního rozhodnutí ČIŽP, přičemž žalovaný prvoinstančnímu orgánu uložil doplnit dokazování. ČIŽP dle názoru žalobkyně tomuto požadavku žalovaného vyhověla nedostatečně.
Městský soud v Praze
Soud nepřisvědčil námitce, že ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nebyl skutek vymezen dostatečně určitě. Popis skutku je slovním vyjádřením jednání žalobkyně, které musí označovat místo, čas a způsob spáchání skutku tak, aby nebyl skutek zaměnitelný s jiným jednáním. Jednotlivé skutkové údaje jsou totiž rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další (jiné) období možnost záměny skutku, a tedy možnost opakovaného postihu za týž skutek.
Z prvoinstančního rozhodnutí je dle názoru soudu zřejmé, kde se žalobkyně dopustila protiprávního jednání (místo), kdy k tomuto jednání došlo (čas) a jakým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku (způsob spáchání). Žalovaný uvedl znaky přestupku dostatečně, byť si lze představit jejich podrobnější popis. Detaily (vyježdění kolejí, jejich rozsah a specifikaci konkrétních lesních pozemků, kde tyto koleje vznikly) pak inspekce popsala v odůvodnění rozhodnutí.
Soud uzavřel, že výrok prvoinstančního rozhodnutí není nesrozumitelný, neboť ČIŽP popsala znaky přestupku v té míře, která postačuje k individualizaci skutku a jeho odlišení od (případných) jiných skutků/jednání.
Soud uvedl, že správní orgány přihlédly k poškození z období 90. let a současně se správně a logicky vypořádaly s odvolacími námitkami žalobkyně co do zjištěného skutkového stavu ve vztahu ke svážnicím. Poškozeny byly v okolí i další cesty a v lese se nacházely erozní rýhy, pravděpodobně z období 90. let. Inspekce toto tvrzení reflektovala ve prospěch žalobkyně, neboť do měřené hloubky kolejí nepromítla historické snížení úvozu oproti okolnímu terénu. Z podkladů, které inspekce shromáždila v návaznosti na zrušující rozhodnutí žalovaného, nevyplývá žádná relevantní pochybnost stran míry poškození původního povrchu, které je přičitatelné žalobkyni.
Soud dále poukázal na svědeckou výpověď odborného lesního hospodáře, který sice zmínil, že k erozi v dané lokalitě dochází často a že zemina byla před zahájením prací splavena, zároveň však uvedl, že pozemek navštěvuje průběžně, 3x až 4x do měsíce, a činil tak i v roce 2019. Soud má za to, že odborný lesní hospodář by jako profesionál znalý problematiky lesního hospodářství jistě zaznamenal zásadní poškození lesní půdy v podobě výrazně vyjetých kolejí, a tedy nikoli akceptovatelnou změnu terénu oproti jeho historickému poškození pocházejícímu z 90. let minulého století. Ze svědecké výpovědi odborného lesního hospodáře nevyplývá žádná pochybnost o závěru, že vyjma poškození lesa, k němuž došlo v 90. letech minulého století, nebyla lesní cestní síť a půda mimo přibližovací linky před těžbou provedenou žalobkyní narušena.
Žalobkyně realizovala těžbu dřeva za situace, kdy byl půdní povrch podmáčen natolik, že těžká dopravní technika jej musela svou vahou a četností jízd (lesní doprava probíhala několik týdnů) prohloubit. Soud má za to, že z pořízené fotodokumentace, která je součástí správního spisu, je zřetelně patrné jak podmáčení půdy, tak i vyjetí kolejí použitou vyvážecí soupravou. Správní orgány pak k tíži žalobkyně nepřičítaly hloubku kolejí, která souvisela s historickým snížením úvozu.
Oba správní orgány, se podle soudu, vypořádaly se skutečností, že důvodem těžby byla kůrovcová kalamita. V této souvislosti zdůraznily, že okamžitý odvoz dříví z lesa nebyl nutný, neboť stačilo u pokácených stromů provést odkornění, případně chemický postřik, vyčkat na vhodnější klimatické podmínky a teprve pak provést odvoz a prodej dříví. Objednanou lesní těžbu proto bylo možno provést bez poškození lesa a při současném zabránění šíření kůrovců.
Soud uzavřel, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, byl zjištěn bez důvodných pochybností. Důvodnou soud neshledal ani námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty. Při posuzování zákonnosti uložené sankce je tak správní soud k žalobní námitce oprávněn pouze hodnotit, zda správní orgán při stanovení její výše zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil nebo zda uložená sankce není likvidační. Soud konstatoval, že správní orgány v projednávané věci učinily přezkoumatelnou úvahu o důvodech uložené sankce, která není nepřiměřená i vzhledem k tomu, že byla uložena ve výši pod 10% horní hranice sazby.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku podle zákona č. 282/1991 Sb. § 4(1) tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích.
V projednávaném případě správní orgány prokázaly, že se delikt stal, žalobkyně je za něj odpovědná a správní orgány při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2023, č.j. 15 A 43/2021-58
IV.ÚS 938/22 ze dne 18. 8. 2023
Spor o územní plán a zachování lesních porostů Hospodárné uspořádání území versus zájem na zachování lesa - pokračování:
Ústavní stížnost
V Lesnických judikátech v sekci Ochrana lesa byl zveřejněn rozsudek ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele - města Vracov jako nedůvodná. Jádrem sporu bylo poměřování práva obce na samosprávu a práva na příznivé životní prostředí.
Rekapitulace
Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech.
S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel-LESOBOR, spolek, který podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21. Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil.
Proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu, kterými byla zrušena část územního plánu, podal odpůrce město Vracov (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasační stížnosti důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu. Plně se ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem, a jeho závěry proto převzal. Napadenou část územního plánu zrušil krajský soud především z důvodu jeho rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ze znění lesního zákona krajský soud dovodil, že jelikož existuje veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa, je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze tehdy, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.
Nejvyšší správní soud se tak s krajským soudem ztotožnil i co se týče věcného posouzení důvodnosti návrhu. I dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21).
Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Dle názoru kasačního soudu s ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem). Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Kasační stížnost proto rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 7 As 347/2021-46, zamítl.
Ústavní stížnost
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 7 As 347 podala stěžovatelka-obec Vracov ústavní stížnost. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy, právo obce i jiných osob vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a konečně i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí je také v rozporu se zásadou zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
Stěžovatelka v návaznosti na své vyjádření před krajským soudem a na kasační stížnost opětovně zpochybňovala aktivní legitimaci spolku v řízení o návrhu na zrušení (části) opatření obecné povahy. Zdůrazňovala, že aktivní legitimace spolků nemůže být bez hranic, a že spolek musí vždy tvrdit dotčení na svých subjektivních právech. Judikatura, která přiznala spolkům aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části se vztahuje pouze na případy, kdy byl spolek v procesu přijímání územního plánu procesně neaktivní. Přiznáním aktivní legitimace spolku byla podle ní nedůvodně porušena zásada předvídatelnosti opatření obecné povahy, která je u územního plánu mimořádně významná.
Námitka spolku byla řádným způsobem vypořádána již v procesu přijímání územního plánu, rozhodnutí o ní bylo náležitě odůvodněno. Rovněž byl důkladně zvažován střet obou veřejných zájmů. Ve výsledku "posouzení střetu dvou oprávněných veřejných zájmů (zbytkový lesní porost a bydlení) významněji převládá v tomto konkrétním případě veřejný zájem na doplnění odpovídající zástavby v zastavěném území nad plochou zbytkového lesního porostu (borový hospodářský les na hranici mýtního věku 102 let) se značně neurčitou perspektivou v rámci urbanizovaného prostoru.
Takový závěr bylo možné učinit též na základě stanoviska příslušných orgánů ochrany přírody a lesa, které danou situaci hodnotily." Stěžovatelka uvedla, že územní plán naplňuje požadavek hospodárnosti a odkázala mimo jiné na povinnosti uložené jí především v § 2, § 35 a 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Poukázala na soulad územního plánu se stanoviskem SEA, a to zejména ve vazbě na omezení zastavitelnosti pozemků na 35 % u dotčené plochy přestavby. Současně zdůraznila, že přibližně 100 metrů jižně od předmětné lokality se nachází les o rozloze zhruba 50 km2. Tyto skutečnosti soudy nevzaly v dostatečné míře v potaz. Stejně tak soudy nezohlednily, že používání lesní techniky "bylo zcela logicky v rámci zpracování územního plánu vyhodnoceno jako nevhodné pro intravilán obce".
Ústavní soud
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je obec oprávněna podat ústavní stížnost [viz např. nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421 nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87)]. Ústavní soud uvedl, že tvrzeným nezákonným zásahem státu do práva na samosprávu může být každé jednání orgánu státní moci porušující výkon samostatné působnosti obce [viz nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (N 26/88 SbNU 329]. Tímto zásahem může být také rozhodnutí správního soudu, včetně případů, kdy došlo ke zrušení územního plánu nebo jeho části, resp. k zamítnutí kasační stížnosti obce (viz nález sp. zn. III. ÚS 709/19). Aktivní legitimace stěžovatelky k podání tzv. komunální ústavní stížnosti je tak dána.
Podle Ústavního soudu se komunální ústavní stížnost podstatně odlišuje od ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v rozsahu přezkumu vykonávaného Ústavním soudem, neboť se Ústavní soud nezaměřuje pouze na posouzení porušení ústavně zaručených práv, ale zkoumá rovněž zákonnost zásahu do ústavně zaručeného práva na samosprávu. Na rozdíl od „obecné“ ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy Ústavní soud hodnotí nejen (ne)ústavnost zásahu státní moci, ale rovněž prostou (ne)zákonnost tohoto zásahu.
Právo obcí na samosprávu je ústavně zaručeno a vyplývá především z čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud dal v mnoha svých rozhodnutích najevo, že považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie a opakovaně konstatoval, že místní samospráva je „výrazem práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí“.
Z toho vyplývá, že obce musí mít prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelstev možnost svobodně se rozhodnout, jakým způsobem budou v mezích právního řádu spravovat záležitosti místního pořádku a rozhodovat o rozvoji území obce (nejen) prostřednictvím nástrojů územního plánování.
Podle čl. 7 Ústavy „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“, přičemž daný článek je nutno vykládat zejména ve vazbě na právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, jehož je možno se domáhat v pouze mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Přímým adresátem čl. 7 Ústavy je stát, nikoliv osoby od státu odlišné. Podle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, platí, že „životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Za jednu ze složek životního prostředí lze tudíž považovat také les jako ekosystém.
Ochrana funkce lesa, resp. neměnnost využití území plnícího funkci lesa, obzvláště pak lesa hospodářského, není absolutní. Podle § 14 odst. 1 lesního zákona, jehož se dovolávaly rovněž správní soudy, platí, že „projektanti nebo pořizovatelé územně plánovací dokumentace, návrhů na stanovení dobývacích prostorů a zpracovatelé dokumentací staveb jsou povinni dbát zachování lesa a řídit se přitom ustanoveními tohoto zákona. Jsou povinni navrhnout a zdůvodnit taková řešení, která jsou z hlediska zachování lesa, ochrany životního prostředí a ostatních celospolečenských zájmů nejvhodnější.“
V daném případě je nutno poměřovat zájem na zachování lesa, resp. právo na příznivé životní prostřední, na straně jedné, a ústavně zaručené právo obce na samosprávu, hospodárné využití a rozvoj vlastního území, uspokojování bytových potřeb a ostatních zájmů občanů obce, na straně druhé. Vždy je přitom nutno vycházet z jedinečných okolností konkrétní věci, včetně zohlednění toho, o jakou kategorii lesa v daném případě jde, zda byla navržena zmírňující opatření, případně i to, zda se v místě nachází jiný les, a zda nedojde k zásahu do podstaty práva na příznivé životní prostředí (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právě případný zásah do podstaty práva na příznivé životní prostředí by představoval jednoznačné omezení práva na samosprávu.
Správní soudy musí vždy náležitě vážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro zásah do práva na samosprávu, na straně druhé; zásah přitom musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou Ústava v čl. 100 odst. 1 definuje jako „územní společenství občanů“
Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro nesprávné posouzení návrhu na zrušení části opatření obecné povahy ve věci samé, resp. zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, což v konečném důsledku nepřiměřeně zasáhlo do jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu. Ústavní soud nepřisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, který shledal zrušení části územního plánu důvodným, a přitom dostatečně nevzal v potaz individuální okolnosti věci.
V řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy (územního plánu) nebylo podle názoru Ústavního soudu náležitě vyloženo, že by jednání obce bylo v „příkrém rozporu se zájmy“ chráněnými lesním zákonem, resp. že by činnost obce v samostatné působnosti byla se zájmem na zachování lesa „v nepochybném rozporu“.
I když § 14 odst. 1 lesního zákona obsahuje požadavek dbát na zachování lesa v procesu územního plánování, nelze při poměřování zájmu na zachování lesa na straně jedné, a práva obce na samosprávu (resp. její rozvoj) na straně druhé, v konkrétním případě přehlížet, že veřejný zájem na zachování (oproti nedalekému lesnímu komplexu rozlohou minoritního) čistě hospodářského lesa na hranici mýtního věku, tvořícího izolovaný porost uprostřed plochy zástavby, je z podstaty věci nižší, než veřejný zájem na zachování lesů ochranných, případně lesů zvláštního určení.
Nelze tedy považovat za zákonný přístup správních soudů, které při poměřování dvou zájmů, odmítly jakkoliv zohlednit kategorizaci lesů podle § 2 lesního zákona. Tímto Ústavní soud netvrdí, že hospodářský les musí vždy ustoupit jiným zájmům v procesu územního plánování, nebo že snad nepožívá žádné právní ochrany. Zdůrazňuje pouze nutnost zákonem stanovenou kategorizaci jednotlivých lesů, a z ní fakticky vyplývající různou míru potřebnosti jejich zachování, zohlednit při poměřování dvou práv, resp. ústavních „statků“.
Došlo-li ke zrušení části územního plánu pro údajné porušení § 14 odst. 1 lesního zákona, je třeba připomenout, že „s ohledem na ústavní garance práva na samosprávu není možné vycházet pouze ze znění zákona, neboť právo na samosprávu má – bez ohledu na výhradu zákona – i materiální aspekt, resp. vlastní ústavní obsah. Prováděcí zákon proto nemůže obsah ústavně zaručeného práva na územní samosprávu vyprázdnit nebo fakticky eliminovat.
Ústavní soud poznamenal, že samotnou změnou územního plánu ještě nedochází k odnětí pozemků pro plnění funkcí lesa (ani k jejich omezení). K němu může dojít až ve správním řízení podle § 16 lesního zákona, jehož výsledkem je správní rozhodnutí (tj. individuální právní akt) vydané orgánem státní správy lesů. V případě odnětí pozemku dochází navíc k tomu, že žadatel, jemuž bylo toto odnětí povoleno, hradí za ně poplatek podle § 17 lesního zákona, který je zčásti příjmem Státního fondu životního prostředí a z menší části pak obce, která výnos z něj může použít pouze pro zlepšení životního prostředí v obci nebo pro zachování lesa (§ 17 odst. 5 lesního zákona). Skrze ekonomické nástroje tak dochází ke kompenzaci zásahu do této složky životního prostředí.
Ústavní soud uzavřel, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým došlo k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky, je výsledkem formalistického přístupu bez dostatečného zhodnocení jedinečných okolností věci, jakož i ústavněprávního posouzení obsahu práva obce na samosprávu a mezí pro zásah státu do samosprávy obce v oblasti územního plánování, v čemž Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na samosprávu podle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy a jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, podle
§ 82 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl, a podle § 82 odst. 4 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Právní věta
Zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně (pravidlo potřebnosti v rámci testu proporcionality) vyžaduje.
Při rozhodování správního soudu o zákonnosti zásahu orgánu výkonné moci do samosprávy obce musí soud náležitě zvážit význam práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů.
Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně odůvodnit, proč prolamuje ústavně zaručené právo obce na samosprávu při rozhodování o rozvoji svého území chráněného v hlavě sedmé Ústavy. Takovýto zásah do samosprávy obce musí být činěn pouze a jen v těch případech, kdy jednání obce je v příkrém rozporu se zájmy, které zákon (zde lesní zákon) chrání.
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2023, sp. zn. IV.ÚS 938/22
Členská schůze mysliveckého spolku rozhodla usnesením, že člen mysliveckého sdružení porušil vnitřní právní normy, tím, že nenahlásil výstřel v honitbě a za toto porušení mu byla odebrána povolenka k lovu. Člen mysliveckého spolku podal proti usnesení členské schůze žalobu, jíž se domáhal zrušení usnesení.
Podání žaloby ke krajskému soudu
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 5. 2008, č. j. 6 C 185/2007-48, ve výroku I., kterým bylo určeno, že usnesení členské schůze žalovaného ze dne 10. 8. 2007 je v části, kterou bylo rozhodnuto o schválení "výsledků tajného hlasování o odebrání povolenky k lovu žalobci za nenahlášení výstřelu v honitbě, hlasování se zúčastnilo 19 členů sdružení, 11 bylo pro odebrání povolenky, 7 bylo proti, 1 se zdržel hlasování, povolenka bude odebrána na dobu 12-ti měsíců“, v rozporu se stanovami žalovaného.
Dovolací řízení
Proti rozsudku odvolacího soudu podal bylo podáno dovolání. Dovolatel měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil právní závěr ohledně vydání rozhodnutí o skutku a sankci. Dovolatel tvrdil, že postupoval v řešení věci přestupku žalobce důsledně podle platných stanov, nikoli v rozporu s nimi. Podle dovolatele odvolací soud zcela opomenul skutkovou stránku věci, tj. že došlo k prokazatelnému nenahlášení výstřelu kulovou zbraní v honitbě členem mysliveckého sdružení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Neshledal jeho přípustnost, neboť podle něj nejenže dovolatel nevymezil právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ale navíc považoval rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zpochybnil též přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, umožňuje napadnout členu sdružení rozhodnutí orgánu tohoto sdružení u soudu určovací žalobou, jestliže považuje toto rozhodnutí za nezákonné nebo odporující stanovám. Subjektivní 30 denní, resp. objektivní 6 měsíční lhůta pro podání žaloby byla v posuzované věci dodržena.
Podle čl. 8 odst. 1 stanov žalovaného může členu, který porušil členské povinnosti, výbor sdružení uložit mj. dočasné omezení lovu zvěře v honitbě nejdéle na dobu jednoho roku.
Obranu člena sdružení proti rozhodnutí výboru stanovy výslovně neformulují. Lze z nich pouze nepřímo dovodit, že je tu možný přezkum členskou schůzí, neboť členská schůze 1) rozhoduje podle čl. 9 odst. 2 písm. a/ o závažných záležitostech sdružení a 2) rozhoduje též o námitkách proti "opatření“ uloženému výborem (týž článek a odstavec, písm. f/).
Nižší instance založily svá rozhodnutí o vyhovění žalobě na argumentaci, že ve skutečnosti rozhodla o sankci proti žalobci členská schůze, jak zněla druhá verze žalobního petitu. Měl však rozhodnout již výbor sdružení, zatímco členská schůze byla oprávněna rozhodnout jen o námitkách žalobce.
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních a tedy i podle svého zamýšleného - byť ne vždy přesně vyjádřeného - obsahu (tj. mírněji ve vztahu k jednotlivým náležitostem - in dubiis mitius). Relevantními ustanoveními tu tedy jsou § 76 soudního řádu správního (č. 150/2002 Sb.) a podpůrně § 35 obč. zák. o výkladu projevu vůle.
Procedurální postup interních orgánů žalovaného sdružení ve světle uvedených kritérií obstojí. Za klíčový považuje dovolací soud obsah zápisu z výborové schůze ze dne 10. 8. 2007, v němž se po popisu zjištěného skutku z 8. 7. 2007 uvádí, že "Výbor členské schůzi předloží rozhodnutí (zvýrazněno NS) o dočasném omezení lovu zvěře v honitbě panu J. H. na dobu 12 měsíců.“ Je tedy zcela zřejmé, že výbor sdružení už své rozhodnutí učinil, přičemž nebylo nutné blíže dokládat hlasovací proceduru či diskusi. Případné námitky žalobce uspokojil výbor sám tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení, ostatně téhož dne a za přítomnosti žalobce. Členská schůze poté, jak vyplývá ze zápisu opět z 10. 8. 2007, "schválila“ sankci omezení lovu žalobci (cestou odebrání povolenky) a na tom nic nemění předchozí text zápisu, podle něhož měl výbor členské schůzi zmiňovanou sankci údajně "navrhnout“.
Postup orgánů sdružení tedy žalobce nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie.
K tomu však týž soud již v dřívějším rozsudku ze dne 14. 12. 2007 uzavřel, že skutkový děj, na jehož základě došlo k uložení trestu, byl bezpečně prokázán (č.l. 26). Dokazování tehdy provedené prvostupňovým soudem přitom považuje Nejvyšší soud za rozsahem dostatečné, vyhovující zásadě hospodárnosti a v neposlední řadě i testu přiměřenosti, který musí soud ve spolkových věcech, jež jsou svým charakterem vzdáleny běžné rozhodovací činnosti soudů, v mezních důkazních situacích použít.
Právní věta:
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních.
Je-li v rámci mysliveckého sdružení řešeno porušení vnitřních právní předpisů, musí být porušení vnitřních norem řádně projednáno a osobě, vůči které sankce směřuje musí být dán prostor, aby se vyjádřila k porušení vnitřních předpisů, které měla porušit. Projednání musí být v souladu se zásadou vnitrospolkové demokracie, nesmí dojít ke krácení práv osoby, o jejíž právech se jedná.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.12.2009, sp. zn. 28 Cdo 326/2009.
V projednávané věci se jednalo o přestupek v oblasti ochrany lesů, neplněním preventivních povinností a nepřijetím bezodkladných opatření proti lýkožroutu smrkovému s následkem ohrožení životního prostředí v lesích. K přestupku došlo v roce 2017 v lesích ve vlastnictví žalobce Lesy České republiky, s. p., které se nachází na Olomoucku, Bruntálsku, Frýdecko Místecku a Jesenicku. V případě byl veden spor o to, zda žalobce (stěžovatel) řádně plnil povinnosti podle lesního zákona, tj. jakým způsobem a jak účinně řešil kůrovcovou kalamitu.
Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) uznala žalobce vinným za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a uložila mu pokutu ve výši 3 500 000 Kč. Inspekce stěžovateli vytkla, že včas neprovedl opatření proti lýkožroutovi, zejména včas nevykácel napadené stromy. Tím vytvořil podmínky pro další působení lýkožrouta a ohrozil tím životní prostředí v lesích. Stěžovatel se odvolal k žalovanému (Ministerstvo životního prostředí), který odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí inspekce.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Městský soud konstatoval, že opomenutí stěžovatele provádět opatření proti lýkožroutům má příčinnou souvislost se zjištěnými následky (dokončení vývoje nové generace škůdců, jejich následné rozšíření a ohrožení jiných stromů, nutnost vykácet nově napadené stromy, prořeďování lesních ploch a vůbec ohrožení životního prostředí, přesněji ekosystému v lesích). Nepříznivé klimatické podmínky částečně přispěly k šíření kůrovce, to ale nic nemění na stěžovatelově povinnosti zabránit šíření kůrovce.
Stěžovatel okamžitě nezastavil úmyslnou těžbu v nezasažených oblastech ani nepřesunul zaměstnance a techniku do postižených oblastí. Zapříčinil tak rozšíření škůdce stromů, neboť bezodkladně nepřijal opatření k odstranění a zmírnění následků kůrovcové kalamity.
Městský soud dále konstatoval, že stěžovatel se nemůže dovolávat liberace podle § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (přestupkový zákon). Neučinil vše, co bylo v jeho možnostech, aby přestupku zabránil. Stěžovatel předem věděl o hrozbě, měl zprávy o nepřiznivých klimatických podmínkách, přesto nezahájil žádnou přípravu. Ač napadené stromy označil, vyčkával, až se v aukci najde zpracovatel dříví; tím umožnil další šíření kůrovce. Městský soud závěrem poznamenal, že již od roku 2015 musel stěžovatel vědět o zvýšeném výskytu kůrovce.
V takovém případě mohl vyvinout nějaké úsilí, aby se vyhnul případné odpovědnosti za přestupek.
Kasační stížnost
Stěžovatel s rozsudkem městského soudu nesouhlasil a napadl jej kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (NSS). Stěžovatel namítal vícero pochybení. Městský soud, podle stěžovatele, rozhodoval ve věci příliš dlouho, tím stěžovateli fakticky odejmul možnost se účinně bránit, a porušil tím právo na spravedlivý proces. Soud nenařizoval žádné jednání ani neprováděl dokazování. Za průtahy tak mohl výlučně soud. Stěžovatel dále napadl skutečnost, že městský soud neprovedl jím navržený důkaz.
Stěžovatel poukázal na to, že byl trestán za protiprávní jednání, kterého se dopustil v určitém období (od 22. 9. 2017 až 26. 10. 2017). Podle stěžovatele nebylo jasné
o jaký přestupek se vlastně jednalo, tj. zda šlo o více přestupků či o přestupek pokračující, trvající nebo hromadný. Stěžovatel také zpochybnil, zda mohl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že opožděným vykácením napadených stromů nevytvořil podmínky pro působení lýkožrouta ani neohrozil životní prostředí v lesích. NSS naopak konstatoval, že právě to bylo důvodem, proč se lýkožrout v zasažených lesích dále rozšířil.
Stěžovatel, podle soudu, vyčkával, než se najde dodavatel služby, tj. než se najde někdo, kdo bude ochoten vykácet napadené stromy. Vznikla tak prodleva v řádu několika týdnů (4 až 9 týdnů), která umožnila larvám lýkožrouta plně dospět. Dospělí jedinci lýkožrouta se pak následně rozšířili do okolí lesa, napadli zdravé stromy a nekontrolovaně ničili životní prostředí v lese. Stěžovatel tak svou nečinností a nedůsledným plněním zákonných povinností vytvořil podmínky pro další šíření kůrovce, o čemž svědčí mj. výletové otvory na napadených stromech. Inspekcí
Zjištěný skutkový stav ukázal, že stěžovatel systematicky selhával při plnění zákonných povinností. Tento nedostatek zjistila inspekce na více místech, jak se postupně rozšiřoval předmět kontroly. Stěžovatel neuspěl ani s námitkou, v níž poukazoval na nedostatečné vymezení skutkové věty. Podle NSS správní orgány popsaly skutek tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. Skutková věta obsahuje, v jakých lesích, v jakých jejich částech (jednotkách prostorového rozdělení lesa), k jakému dni a jakým způsobem se stěžovatel dopustil přestupku. Stěžovatel tak věděl, čeho se dopustil a za jaké jednání je trestán.
Výši pokuty neshledal NSS za nezákonnou. Inspekce předložila důvody, proč považuje pokutu ve výši 3 500 000 Kč za odpovídající závažnosti případu. Podrobně se zabývala všemi hledisky pro stanovení výše pokuty, především povahou a závažností přestupku včetně významu zákonem chráněného zájmu, okolností a způsobu spáchání přestupku, významem a rozsahem následku přestupku. Inspekce správně přihlédla k povaze činnosti stěžovatele. Konečná výše pokuty je tak výsledkem komplexního vyhodnocení skutkových a právních stránek protiprávního jednání stěžovatele. Správní orgány, resp. inspekce se pohybovala v zákonných mezích, zohlednila všechna zákonná hlediska a vyhodnotila všechny podstatné okolnosti tak, aby pokuta byla přiměřená přestupku.
NSS se ztotožnil se správními orgány, že lze na stěžovatele jako profesionála klást vyšší nároky. Stěžovatel je státním podnikem, který se zaměřuje na lesní hospodářství. Lze tedy očekávat, že má odborné, organizační a technické předpoklady, aby řádně a včas plnil zákonné povinnosti v oblasti ochrany lesů. Jedná se o okolnost, kterou správní orgány správně vzaly v potaz při stanovení výše pokuty.
K námitce stěžovatele, že soudní řízení trvalo příliš dlouho (zhruba čtyři a půl roku) NSS uvedl, že stěžovatel s touto námitkou nemůže být úspěšný, neboť samotné průtahy v řízení před soudem nemohou být důvodem pro zrušení rozsudku.
Kasační námitky neshledal Nejvyšší správní soud jako důvodné, a proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Právní věta
K zabránění rozšíření škodlivých činitelů na les, musí každý vlastník lesa sledovat a zaznamenávat výskyt a rozsah škodlivých činitelů, především pak preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů, například lýkožrouta smrkového.
Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že svým konáním nebo opomenutím vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a tak ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích. Jedná se o ohrožovací přestupek, který lze spáchat i opomenutím. Pokud nastane mimořádná událost a vzniknou nepředvídané škody v lese, musí je vlastník lesa bezodkladně odstranit a zmírnit jejich následky.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.11.2023, č.j. 10 As 168/2023–52