Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 1. 2014 byla  uložena žalobci - Obec Prosenice pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, neboť žalobce ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastní pozemek, v k. ú. Proseničky, okres Přerov neoprávněně použil k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. K ohrožení došlo navezením zeminy z čištění cukrovky, dále zeminy ze stavby cyklostezky Prosenice – Grymov o objemu cca 400 m³ a navezením zbytků rostlin, zeminy z chmelnic (tzv. chmelinky). Mocnost navážky dosahovala až 2 m na ploše cca 0,29 ha.

Proti rozhodnutí ČIŽP se obec Prosenice odvolala k Ministerstvu životního prostředí -žalovaný (MŽP), ale to odvolání zamítlo. Žalobce proti rozhodnutí MŽP podal žalobu k Městskému soudu v Praze.

Mezi stranami byl veden spor o to, zda výše popsané žalobcovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP, tedy zda žalobce navezením dané zeminy sledoval zájem na odložení nepotřebného materiálu, nebo naopak zlepšoval podmínky pozemku pro jeho následné zalesnění a plnění funkce lesa.

Žalobce napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, neboť se dle jeho názoru žalovanému nepodařilo prokázat ohrožení životního prostředí v lesích a správní spis v tomto směru neobsahoval žádný důkaz. Úpravy pozemku provedl žalobce s vědomím odborného lesního hospodáře a usiloval jimi o řádné obhospodařování obecního majetku. Obec zeminu na pozemek neukládala z důvodu odložení nepotřebného materiálu, ale zlepšovala podmínky pozemku pro následné zalesnění.

Žalobce tvrdil, že životní prostředí nemohlo být ohroženo ani poškozeno materiálem použitým na pozemku (zeminy z čištění cukrovky) a odkázal na rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a na protokol o zkoušce, které prokazují nezávadnost materiálu pro životní prostředí. Jeho umístěním, podle žalobce, naopak došlo ke zlepšení stavu pozemku a je ho možno opětovně zalesnit.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že navezení nepůvodního materiálu ve výšce až 2 m nemohlo přispět ke zlepšení stavu pozemku. Naopak, podle žalovaného, překrytí původního pokryvu lesní půdy mělo negativní dopad na pedologickou funkci lesa a způsobilo změnu fyzikálních, chemických i biologických vlastností půdy. Navezení půdy dále změnilo konfiguraci terénu a tím i odtokové poměry či retenční schopnosti dotčeného území a v důsledku ovlivnilo jeho stabilizační a produkční funkci; rovněž zničilo přirozené stanoviště lužního lesa.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Městský soud v Praze připomněl, že účelem zákonné ochrany lesní půdy je skutečnost, že tato půda tvoří nenahraditelnou složku lesního ekosystému, která je nositelem všech funkcí lesa, nezbytných pro příznivé prostředí člověka. Lesní půda má nenahraditelné, specifické minerální, fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Půda je živý systém se specifickým zvrstvením, morfologií a určitou produkční schopností, a proto lesní pozemky musí být využívány způsobem, pro který byly zákonem určeny. Dle soudu přitom nelze tvrdit, že navezení zeminy ze stavby cyklostezky a chmelinky do lesa napomáhá plnění funkcí lesa, naopak platí, že nerozvíjí žádnou z jeho funkcí.

Soud konstatoval, že žalobce provedl terénní úpravy bez předchozího kvalifikovaného posouzení, zda byl navážený materiál pro lesní stanoviště nejen vhodným, ale rovněž zda a v jaké míře se jednalo o nezbytné opatření. Žalobci přitížilo, že navezl nepůvodní materiál na lesní pozemek bez patřičných povolení, ačkoliv byl povinen respektovat příslušné právní předpisy. V daném případě žalobce také opomenul požádat orgán státní správy lesů o udělení výjimky pro použití lesního pozemku k jiným účelům.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle níž žalobce umístil zeminu a chmelinku na pozemek z důvodu jeho úpravy před řádným zalesněním a následným hospodařením a nikoliv z důvodu odložení nepotřebného materiálu.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Podle § 11 odst. 1 a 4 lesního zákona si každý musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům než k těm, které stanovuje lesní zákon. Pokud někdo naveze materiál na lesní pozemek neoprávněně, nebo provede terénní úpravy bez příslušných povolení dle platných právních předpisů, dopouští se tím přestupku ohrožení životního prostředí dle  § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a za toto jednání může být právnickým nebo fyzickým osobám uložena sankce až do výše 5 000 000 Kč. 

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 07.12.2017, sp. zn. 8 A 144/2014

Stěžovatelka - žalobkyně: Mgr. L. R. nabyla v roce 2012 vlastnictví lesa, ve kterém na části pozemků proběhla v roce 2000 těžba stromů. Dřívější vlastník les po těžbě nezalesnil. Před dražbou, ve které stěžovatelka dané lesní pozemky získala, se podrobně seznámila s jejich stavem a zjistila, že odpovídají stavu uvedenému v lesní hospodářské osnově. Na pozemku se nacházely převážně listnaté stromy a nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o holinu.

Dne 18. 8. 2016 provedl orgán státní správy lesů místní šetření za přítomnosti zmocněnce stěžovatelky a T. F., na kterém bylo zjištěno, že pozemky jsou zarostlé buření (lesním plevelem) a náletovými dřevinami nevhodné dřevinné skladby. Bylo dohodnuto, že pozemky budou zalesněny v termínu do 30. 6. 2017, resp. 31. 12. 2017. Zmocněnec stěžovatelky protokol z místního šetření podepsal.  

Dne 6. 9. 2016 bylo prvoinstančnímu správnímu orgánu doručeno doplnění vyjádření, ve kterém stěžovatelka uvedla, že souhlasí se zalesněním jednoho pozemku do 30. 6. 2017. U druhého pozemku uvedla, že se doposud nepodařilo sehnat společnost, která by vyřezala náletové dřeviny, i když kontaktovala dvě společnosti, které se zabývají lesnickými pracemi, a jednu fyzickou osobu, kterou doporučil lesní hospodář na místním šetření.

Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, žalobkyni (dále „stěžovatelka“) uložil povinnost dle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v součinnosti s lesním hospodářem zalesnit vhodnými dřevinami dvě holiny vyskytující se na jejích pozemcích v termínu do 30. 6. 2017. Dále jí uložil povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky ke Krajskému úřadu Pardubického kraje (KÚ) bylo zamítnuto a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu KÚ potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného KÚ podala žalobkyně Mgr. L. R. žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice.

Krajský soud uvedl, že lhůta k zalesnění byla stanovena na základě místního šetření, proto odpovídá individuálním okolnostem případu. Stěžovatelka převzala práva a povinnosti, které byly uloženy jejímu právnímu předchůdci, nelze se proto nyní dovolávat toho, že jsou jí ukládány povinnosti, které měly být uloženy jejímu právnímu předchůdci. Pokud se stěžovatelka rozhodla stát se vlastnicí lesního pozemku, je na ní, aby zajistila řádné plnění povinností s tím souvisejících. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu uvedla stěžovatelka námitky, s kterými se žalovaný KÚ ani krajský soud nevypořádal. Stěžovatelka žádala prvoinstanční správní orgán o stanovení delší lhůty ke splnění uložených povinností, jelikož termín do 30. 6. 2017 byl prakticky nerealizovatelný. Žádný ze správních orgánů se nevypořádal s námitkami stěžovatelky a neuvedl, z jakého důvodu nebylo možné prodloužit lhůtu. Prvoinstanční orgán odůvodnil neprodloužení lhůty pomalým postupem pěstebních prací vlastníka lesa. Sám správní orgán však 12 let od vytěžení lesa neudělal vůbec nic, i když jeho náplní je i dozor nad dodržováním lesního zákona. Na předmětných pozemcích nehrozil vznik žádné škody.     

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční správní orgán dostatečně neuvedl důvody výroku, podklady pro vydání svého rozhodnutí a své úvahy, avšak taková vada neměla vliv na zákonnost, protože ji může žalovaný odstranit v rámci odvolacího řízení. To však neučinil. Žalovaný se také nevypořádal s odvolací námitkou, dle které byl nepravdivý závěr prvostupňového správního orgánu, že úzce nespolupracovala s odborným lesním hospodářem. K tomuto tvrzení uvedla jasné důkazy, kdy doložila kopie emailových zpráv, které psala jak odbornému lesnímu hospodáři, tak i orgánu státní správy lesů. Touto námitkou se nezabýval ani krajský soud.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný KÚ nenapravil chybu prvoinstančního správního orgánu, ačkoliv si jí byl vědom. Dále se podle soudu žalovaný dopustil nezákonnosti, spočívající v nevypořádání výše uvedené námitky spolupráce s odborným lesním hospodářem. Tím, že krajský soud na tuto námitku nijak nereagoval, zatížil tak i své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dle Nejvyššího správního soudu však byla státní správa lesů oprávněna uložit stěžovatelce opatření k nápravě, ať by v době rozhodování bylo možné stav lesního porostu označit ještě za holinu nebo již nikoliv.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu tak musel dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit. Současně rozhodl dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Právní věta:

Při posuzování stavu lesa není rozhodující stav zapsaný v lesní hospodářské osnově, ale podstatný je pouze faktický stav. Nad stavem právním (stavem uvedeným v osnově) převažuje tedy stav zjištěný.

Námitkami stěžovatele se musejí správní a soudní orgány zabývat a náležitě je vypořádat, protože jinak by bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Při stanovování lhůt vlastníkům lesa ke splnění uložených opatření musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč byl zvolen konkrétní termín, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno. Určení termínu, do kterého má být uložené nápravné opatření splněno, je přitom esenciální součástí ukládaných povinností.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2019, sp. zn. 8 As 275/2017

Podstatou žaloby projednávané u Krajskému soudu v Praze byl spor o to, zdali v řízení o dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 lesního zákona mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a zdali žalobce byl dotčen na svém právu být účastníkem předcházejícího správního řízení.

Vlastník lesů v Novém Městečku – osoba zúčastněná na řízení, usiloval o změnu charakteru Lesních pozemků, avšak s žádostí o změnu charakteru lesních pozemků, kterou si podal u žalovaného - Krajského úřadu Středočeského kraje neuspěl. Následně si podal další žádost o dělení lesních pozemků v k. ú. Čerčany, s čímž příslušný Městský úřad Benešov souhlasil. Z rozhodnutí, které vydal městský úřad bylo zřejmé, že městský úřad nepovažoval za účastníka řízení žalobce-základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, neboť podle něj nejde o řízení, které by mělo vliv na ochranu přírody. Žalobce se odvolal proti rozhodnutí Městského úřadu Benešov ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ale ten odvolání jako nepřípustné zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žalobce v žalobě uvedl, že se vždy považoval za oprávněného účastnit se správních řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve všech případech, kdy by byla ohrožena ochrana přírody a krajiny na předmětném území. Za takové ohrožení považuje i jednání nového vlastníka lesů v Novém Městečku – osoby zúčastněné na řízení, která podle něj usiluje o změnu charakteru lesních pozemků. Podle žalobce je dělení pozemků prvním krokem k postupné změně charakteru lesa se snahou odejmout jim funkci hospodářského lesa. Žalobce uvedl, že se osoba zúčastněná na řízení snažila snížit výměru lesních pozemků pod 1 ha, aby mohla argumentovat, že takovéto malé pozemky nejsou pro lesní hospodaření vhodné, a navrhnout změnu jejich charakteru. V dalších žalobních bodech žalobce argumentoval rozporem dělení lesních pozemků osoby zúčastněné na řízení s § 12 odst. 3 lesního zákona a namítal také nedostatky odůvodnění rozhodnutí městského úřadu.

Žalovaný (KÚ) ve svém vyjádření k žalobě k otázce účastenství žalobce v řízení o žádosti o dělení pozemků uvedl, že žalobce je účastníkem správního řízení pouze v případech, které se týkají předmětu jeho činnosti. Souhlas orgánu státní správy lesů s návrhem vlastníka pozemků určených k využití jako hospodářský les na rozdělení pozemků, kdy některé z pozemků mají výměru menší než 1 ha, není správní řízení, které by se dotklo zájmů ochrany přírody a životního prostředí, tak jak jsou definovány § 2 a § 4 zákona o ochraně přírody. V případě dělení pozemků a využitím „hospodářský les“ není nutný souhlas orgánu ochrany přírody. Nedochází k jakémukoliv zásahu do zájmů ochrany krajiny ani životního prostředí. Rozdělením pozemků se v žádném případě nemění způsob využití pozemku. Souhlas k dělení pozemků s výměrou menší 1 ha byl dán, protože bylo osvědčeno odborným lesním hospodářem, že na lesních pozemcích těchto rozměrů a tvaru lze bez omezení provozovat lesní hospodaření. Tvrzení žalobce, že rozdělení pozemků je prvním krokem k odejmutí pozemků účelu jejich využití, není podle žalovaného pravdivé. Žalovaný k tomu uvedl, že výkon vlastnického práva opravňuje vlastníka pozemku požádat o změnu využití pozemku, a po splnění všech zákonných podmínek musí správní orgán takové žádosti vyhovět.

Podle názoru soudu však městský úřad nepostupoval v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Žalobce tak měl v souladu s § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody právo, aby byl příslušnými správními orgány (mimo jiné městským úřadem a žalovaným) předem informován o všech zásazích a správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny v místně specifikovaných územích.

Soud se proto zabýval otázkou, zda dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, může zasáhnout zájmy vymezené v zákoně o ochraně přírody. Z § 12 odst. 3 lesního zákona vyplývá, že městský úřad měl povinnost v řízení o dělení lesních pozemků vlastněných osobou zúčastněnou na řízení zkoumat, nakolik tvar lesních pozemků či jejich velikost po dělení umožňuje řádné hospodaření v lese. Pokud by jejich navrhovaný tvar či navrhovaná velikost řádné hospodaření neumožňovala, muselo by to vést k zamítnutí žádosti o vydání souhlasu k jejich dělení městským úřadem.

Hospodaření v lese přitom je podle názoru soudu zájem chráněný zákonem o ochraně přírody, protože z § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody se ochranou přírody a krajiny rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.

Ustanovení § 3 zákona o ochraně přírody řadí lesy mezi významné krajinné prvky. Prostředky, kterými je ochrana přírody a krajiny zajišťována demonstrativně stanoví § 2 odst. 2, podle kterého se tato ochrana zajišťuje mimo jiné účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření [§ 2 odst. 2 písm. f)].

Ekologicky vhodné lesní hospodaření je tak zákonem výslovně označeno za jeden z cílů ochrany přírody a krajiny. Jestliže tedy měl městský úřad v předcházejícím správním řízení posuzovat dopad dělení předmětných lesních pozemků na lesní hospodaření a ekologicky vhodné lesní hospodaření, mohlo jeho rozhodování mít podle soudu dopad na zájem chráněný zákonem o ochraně přírody. Tuto otázku tak městský úřad i žalovaný posoudili chybně.

Soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že se v případě dělení lesních pozemků podle § 12 odst. 3 zákona o lesích v projednávané věci jednalo o jejich pouhé „administrativní dělení“ o pouhý „administrativní úkon v evidenci“. V případě dělení lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení se v obou případech jednalo o dělení lesního pozemku převyšující svou rozlohou 1 ha, kdy následkem tohoto dělení vznikly dva díly rozlohu 1 ha nepřevyšující. Pozemek p. č. 2502 o výměře 1,259 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,8635 ha a 0,3955 ha; druhý pozemek o výměře 1,436 ha byl rozdělen na dva pozemky o výměře 0,9992 ha a 0,4368 ha). Toto rozdělení však není možné považovat za pouhý evidenční úkon, neboť následkem rozhodnutí městského úřadu došlo ke změně právního režimu dvou původních pozemků. V případě lesních pozemků o rozloze do 1 ha totiž rozhoduje o odnětí lesních pozemků plnění funkcí lesa nebo omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa obecní úřad obce s rozšířenou působností, kdežto u lesních pozemků o rozloze od 1 ha výše o tom rozhoduje krajský úřad [srov. § 48 odst. 1 písm. d) a § 48a odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Soud tak upozornil na skutečnost, že v projednávané věci nebylo toto dělení lesních pozemků bez právního významu.

Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, jestliže napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce pro nepřípustnost jako podané osobou neoprávněnou, neboť žalobci svědčilo účastenství v řízení a osobou neoprávněnou k jeho podání nebyl. Žalovaný tak měl k odvolání žalobce zrušit rozhodnutí městského úřadu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc mu vrátit novému projednání, neboť ten se dopustil výše uvedeným postupem takové vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o souhlasu s dělením lesních pozemků ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Tím, že tak žalovaný neučinil, dopustil se i on podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Krajský soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení bez jednání zrušil. Vzhledem k tomu, že vady předcházejícího správního řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí spočívají již v postupu městského úřadu, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž rozhodnutí městského úřadu.

Právní věta:

• Při rozhodování o dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
• V souladu s § 3045 občanského zákoníku z roku 2012 je třeba občanská sdružení ve smyslu § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, považovat za spolky a organizační jednotky ve smyslu tohoto ustanovení za pobočné spolky.
• Dozví-li se spolek nebo pobočný spolek o vedení řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je třeba odvolání proti tomuto rozhodnutí považovat za oznámení své účasti v řízení ve smyslu § 70 odst. 3 tohoto zákona.

Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2016, sp. zn. 46 A 77/2013

Žalobce M. K., se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚ), odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2.3.2015, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým byla žalobci podle ust. § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, uložena pokuta ve výši 125.000,- Kč. Sankce byla uložena za jednání, jímž se jako vlastník lesa, na kterém hospodařil bez protokolu o převzetí lesních hospodářských osnov, dopustil v rozporu s ust. § 33 odst. 3 lesního zákona neoprávněné těžby v množstvím překračujícím 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, když v měsíci březnu a počátkem dubna 2013 na LHC 401806 LHO Klášterec v k.ú. Hradiště u Vernéřova vytěžil v lesních porostech množství 255 m3 dřeva a v dalším porostu množství 80 m3 dřeva. Výši uložené sankce správním orgánem I. stupně krajský úřad změnil na 100.000,- Kč.

Žalobce M. K., na rozdíl od žalovaného KÚ, byl přesvědčen, že lesní hospodářské osnovy mu byly předchozími vlastníky řádně předány. Žalobce uvedl, že před započetím těžby disponoval jak lesními hospodářskými plány, jež jsou definovány v ust. § 24 zákona o lesích, tak i lesními hospodářskými osnovami ve smyslu ust. § 25 zákona o lesích. Tyto dokumenty převzali již předchozí vlastníci pozemků od Lesů České republiky, s.p., jak dokládá protokol o vydání a převzetí lesních pozemků, jenž odkazuje na přílohu, kterou byly právě lesní hospodářské plány. Podle žalobce tak nelze bez jediného důkazu svědčícího o opaku dovozovat, že k převzetí lesních hospodářských plánů nedošlo. Žalovaný taktéž dle žalobce nedostatečně zjistil stav věci, když uvedl, že žalobce protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy od správního orgánu I. stupně, aby mohl s lesním majetkem hospodařit způsobem, který je v nich uveden.

Dle žalobce byla nepřiměřená také pokuta uložená žalovaným. Nebylo zohledněno, jaké množství dřeva bylo vytěženo v rozporu s právními předpisy a jaké již po splnění zákonných podmínek (vyzvednutí lesních hospodářských osnov či doložení vyjádření odborného lesního hospodáře).

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že ve správním řízení bylo prokázáno, že těžba proběhla, byla provedena žalobcem a došlo k ní neohlášeně. V důsledku toho se jednalo o těžbu nezákonnou. Proto navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K návrhu na moderaci trestu poukázal právní zástupce žalovaného na skutečnost, že v daném případě bylo žalobcem vytěženo 335 m3 dřeva, ačkoliv by žalobce mohl za daných okolností těžit maximálně 12,69 m3. Provedená těžba tedy 26x překročila množství, které by mohl žalobce z daných lesů těžit. Zdůraznil, že těžbou došlo k ohrožení funkce lesa zvýšením nebezpečí napadení stromů škůdci a ke zvýšení ohrožení porostů povětrnostními vlivy.

Krajský soud se podrobně věnoval posouzení námitky žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci, jestliže uvedl, že žalobce od správního orgánu I. stupně protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy, aby mohl hospodařit s dotčeným lesním majetkem.

Soud konstatoval, že dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů. Zdůraznil, že dle odst. 3 věty první a odst. 4 citovaného ustanovení se pro vlastníka lesa o výměře větší než 3 ha, který má zájem využít osnovu pro hospodaření v lese a protokolem o převzetí ji převezme, stává závaznou celková výše těžeb, která je nepřekročitelná.

Závaznost lesních hospodářských osnov nastává pro vlastníky lesů teprve jejich protokolárním převzetím. Lesní zákon sice výslovně nestanoví, od jaké osoby je má vlastník lesa získat, lze to však dovodit z ust. § 25 odst. 1 věty poslední a odst. 4 lesního zákona, dle nichž zpracování osnov zadává orgán státní správy lesů, od něhož je obdrží vlastník lesa bezplatně. Podstatné rovněž je, že předání uvedených listin je třeba učinit protokolárním způsobem.

V soudem přezkoumávané věci žalobce tvrdil, že mu byly lesní hospodářské osnovy předány ze strany předchozích vlastníků lesních pozemků, přičemž poukazoval na to, že správní orgán I. stupně ani žalovaný uvedenou skutečnost řádně neprošetřili. K tomu však soud uvedl, že i v případě, že by žalobce osnovy skutečně od předchozích vlastníků obdržel ještě před provedením těžby, neměla by tato okolnost na následné závěry správních orgánů o neoprávněnosti hospodaření s lesním majetkem vliv. Převzetí osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to navíc na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby (tj. od jiných osob, než příslušného správního orgánu, či nikoliv protokolárním způsobem) pak nevyvolávají žádané účinky stanovené ust. § 25 odst. 3 lesního zákona. Je proto rovněž nerozhodné, zda si lesní hospodářské osnovy protokolárně převzali od správního orgánu I. stupně již předchozí vlastníci, či nikoliv, stejně tak zda je následně předali žalobci, neboť fakt, že žalobce mohl disponovat jejich „kopií“, jej neopravňoval podle nich postupovat.

Z uvedených důvodů shledal soud námitku týkající se převzetí lesních hospodářských osnov (plánu) ještě před provedením těžby za nedůvodnou, neboť bylo prokázáno, že žalobce získal lesní hospodářské osnovy v souladu se zákonem až 5.6.2013 po provedené těžbě, kdy je od správního orgánu I. stupně vyzvedl odborný lesní hospodář Ing. F. Před tímto datem nemohl jimi být tedy žalobce vázán a nemohl postupovat dle jejich obsahu.

Soud dále přezkoumával námitku žalobce, dle níž i v případě, že by nedisponoval lesními hospodářskými osnovami, splnil podmínky stanovené v § 33 odst. 3 lesního zákona, pakliže správnímu orgánu I. stupně doložil souhlas odborného lesního hospodáře Ing. F.

Dle ust. § 33 odst. 3 lesního zákona platí, že těžbu v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného plánu nebo bez protokolu o převzetí převzaté osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře. Souhlas nelze odmítnout, není-li těžba v rozporu s ostatními ustanoveními tohoto zákona. Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře. Pokud orgán státní správy lesů nesdělí osobě, která jej písemně vyrozuměla o záměru provést těžbu, své stanovisko do 30 dnů ode dne doručení vyrozumění, může tato osoba těžbu provést.

Soud uzavřel, že těžba byla provedena před tím, než si žalobce dne 5.6.2013 vyzvednul lesní hospodářské osnovy, a současně, aniž by alternativně správnímu orgánu I. stupně doložil vyjádření odborného lesního hospodáře k úmyslu těžbu provést.

Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci výše uložené pokuty. Odůvodnil to tím, že by pokuta musela by být správním orgánem uložena ve zcela nepřiměřené výši. V daném případě byla žalobci vyměřena sankce ve výši 1/10 maximální výměry, což nelze považovat nejen za nepřiměřené v rovině obecné, ale i s přihlédnutím ke konkrétní míře porušení zákonných předpisů ze strany žalobce ani v rovině vztažené k právě přezkoumávané věci. S ohledem na uvedené soud neshledal důvod pro moderaci výše uložené sankce.

Soud tak neshledal žalobou napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Souhlas OLH s těžbou v lese nenahrazuje povolení k plánované těžbě orgánem státní správy lesů.
Dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů.
Převzetí lesních hospodářských osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby získání osnov nevyvolávají žádné účinky stanovené v § 25 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, jako je závaznost celkové výše těžeb a podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.

Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 15 A 55/2015 - 50 ze dne 13. září 2017

Lesy České republiky, s. p. - (žalobce) na jaře 2016 na pozemku, jehož vlastníkem je stát, v katastrálním území Konárovice, vysadil sazenice borovice lesní, které poničila srnčí zvěř a došlo k částečnému snížení přírůstu stromků. Celková výše škody činila 125 664 Kč. Žalobce (Lesy ČR) uplatnil právo na náhradu škody u žalovaného - Mysliveckého spolku Ovčáry, z. s., v prekluzivní lhůtě stanovené § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. A žalobu o náhradu škody podal před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný byl podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti povinný k náhradě vzniklé škody.

Spor řešil Okresní soud v Kolíně, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č. j. 19 C 241/2016-160, rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 42 832 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 62 832 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 832 Kč s příslušenstvím (výrok III).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci přísluší právo hospodaření k pozemku, který je určen k plnění funkce lesa a je součástí honitby, jejímž uživatelem je žalovaný.

Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by škoda vznikla nebo se zvětšila, byť jen částečně v důsledku okolností přičitatelných žalobci, ačkoli nepřijal u vysazených borovic žádné opatření k předcházení škodám, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že v tomto konkrétním případě nešlo o postup vymykající se odborným postupům v lesním hospodářství (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného).

Soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 2953 odst. 1 o. z. pro snížení nahrazované škody na polovinu v okolnosti, že škoda byla způsobena jarním (a nikoli obvyklým zimním či letním) okusem sazenic. Vyložil, že jarní okus zvěří je dle znalce nanejvýš neobvyklý, proto nemohl vznik škody dobře předpokládat žalobce ani žalovaný, tudíž by měli nést škodu stejným dílem. Aplikace § 2953 odst. 1 o. z. není vyloučena, neboť nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena porušením odborné péče žalovaným (§ 2953 odst. 2 o. z.). Současně přihlédl k poměrům žalobce (poškozeného), který je držitelem honitby a obhospodařuje veškeré lesy ve vlastnictví státu.

Spor dále řešil Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 25 Co 77/2018-274, 25 Co 78/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 17 699 Kč s příslušenstvím a dále příslušenství z částky 20 000 Kč, pokud se žalobce domáhal zaplacení 25 133 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.)

Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobce nepřijal možná opatření k předcházení škodám a neprovedl účinnou ochranu vysazovaných rostlin, aby nedošlo k jejich okusu zvěří, ačkoli měl možnost využít přípravky, kterými by dřeviny před zvěří uchránil. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani jiných důkazů nebylo zjištěno, že by něco bránilo oplocení borovic nebo jejich postřiku. Odvolací soud shledal zavinění žalobce na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. v rozsahu 20 %. Při stanovení výše náhrady vzal v úvahu kromě majetkových poměrů žalovaného i počet jeho členů, jejich majetkové poměry a tím i jejich možnosti ovlivňovat finanční hospodaření spolku. Spolek tvoří šest lidí, z nichž jsou tři starobní důchodci, jeden invalidní důchodce, pouze dva členové jsou výdělečně činní, z toho jeden v exekuci. Příjem žalovaného je tak tvořen zejména státními dotacemi. Výsledek jeho hospodaření za rok 2014 činil 17 962,38 Kč, z toho členské příspěvky tvořily 14 500 Kč. V roce 2015 žalovaný se ztrátou ve výši 37 924 Kč a v roce 2016 činil výsledek hospodaření 18 295 Kč, v němž je již zahrnuta uhrazená náhrada škody žalobci ve výši 20 000 Kč a pokuta 1 000 Kč Městskému úřadu Kolín. Odvolací soud uvážil celospolečenský význam a smysl žalovaného, jehož činnost se neuskutečňuje za účelem zisku, ale za účelem provádění myslivosti, směřuje k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zánik takového spolku ekonomickou likvidací v důsledku povinnosti k náhradě škody není v zájmu společnosti, navíc za situace, kdy stát činnost zájmových spolků výrazně ekonomicky podporuje. Odvolací soud proto podle § 2953 odst. 1 o. z. náhradu škody žalovanému snížil o částku 62 832 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Žalobce namítal, že v celém řízení nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by odůvodnil závěr o porušení jeho prevenční povinnosti založené v § 53 zákona o myslivosti. Povinnosti, které vlastníkům lesa ukládají právní předpisy, řádně splnil, jeho spoluzavinění na vzniklé škodě nebylo prokázáno. Pokud by žalovaný jako uživatel honitby udržoval stavy spárkaté zvěře mezi minimálními a normovanými, ke škodám by nemohlo dojít. Odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav a nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nad objektivní odpovědnost žalovaného, který jako uživatel honitby odpovídá za vzniklou škodu bez zřetele na své zavinění, nadřadil jeho ekonomickou situaci. Odvolací soud pochybil, jestliže podle § 2953 o. z. vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného jako zapsaného spolku, neboť nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady škody.

Nejvyšší soud uvedl, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Námitky týkající se splnění nebo nesplnění prevenční povinnosti podle § 53 zákona o myslivosti a tím i závěru o částečném spoluzpůsobení škody dovolatelem proto nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelem formulované právní otázky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže. Není tak uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je možné moderovat výši náhrady škody podle § 2953 o. z., jestliže je škůdce právnickou osobou, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Soud uvedl, že žalovaným subjektem je právnická osoba, jejíž majetkové poměry jsou natolik omezené (rozpočet v řádu několika desítek tisíc korun, nepočetná členská základna), že by uložení povinnosti k plné náhradě škody, za kterou zapsaný spolek odpovídá, vzhledem ke zjištěným a odvolacím soudem přehledně a výstižně vysvětleným okolnostem případu, bylo nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry mysliveckého spolku, jímž by byla ohrožena nejen jeho schopnost dostát finančním závazkům, nýbrž vůbec možnost vykonávat činnost, která má kromě jiného i společenský a kulturně-historický význam. To platí tím spíše i proto, že požadovaná částka, která je pro žalovaného na hranici jeho platební schopnosti, je naopak zcela marginální z pohledu finančních toků, s nimiž disponuje státní podnik. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba.

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže při rozhodování o rozsahu náhrady škody postupoval podle § 2953 odst. 1 o. z. a zohlednil okolnosti vzniku škody, majetkové poměry škůdce i jeho celospolečenský význam a smysl. Postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu potud, že rozlišil důvody pro snížení náhrady újmy podle § 2918 o. z. z titulu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a podle § 2953 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných,

Podle Nejvyššího soudu je napadený rozsudek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a proto dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.

Právní věta:

1. Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody.
2. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
3. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 23. 3. 2016, byla uložena společnosti Pecka, spol. s r.o., pokuta za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 200.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích. Správního deliktu se společnost Pecka, spol. s r.o. dopustila vlastním zaviněním při hospodaření v lese tím, že při budování lesní dopravní sítě na lesních pozemcích v k. ú. Pecka, a v k. ú. Lhota u Pecky a v k. ú. Staňkov u Pecky odlesnila plochu 7,03 ha, přičemž orgán státní správy lesů povolil trvalé odnětí funkcí lesa na dotčených lesních pozemcích na ploše pouze 3,25 ha. Odlesnění tedy bylo o 3,78 ha větší než povolená výměra. Společnost tak vlastním zaviněním, příliš rozsáhlým odlesněním při stavbě lesní dopravní sítě, vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně Pecka, spol. s r.o., dne 7. 4. 2016 odvolání k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Nejprve uvedla, že ona byla pouze objednatelem díla, avšak zhotovitelem díla byla společnost POPR, spol. s r.o. Poukázala rovněž na skutečnost, že v roce 2012 již jednala o prodeji lesního hospodářství PECKA, tedy i pozemků, na nichž byly zřízeny lesní cesty, novému vlastníku a to společnosti Paul Pecka s.r.o. Bylo zájmem kupující společnosti, aby byly lesní cesty provedeny a žalobkyně pouze zadala provedení těchto prací pro nového vlastníka, který také veškeré práce hradil. Žalobkyně též uvedla, že realizaci projektu a následně vytýčení měl na starosti Ing. V., který vypracoval projekt na lesní cesty, poté vyjednal stavební povolení i trvalé odnětí, zaměřil předběžně umístění trasy cest a následně bílou páskou upřesnil vedení trasy nové cesty v terénu. Žalobkyně poznamenala, že nebyla přítomna na místě stavby, spoléhala na dozor prováděný projektantem Ing. V. Žalobkyně byla přesvědčena, že ona jako pouhý zadavatel prací není subjektem, který se dopustil protiprávního jednání. Tím byla dle jejího názoru společnost Sun Forest s.r.o., která provedla vlastní těžbu. MŽP však odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.

    Na to reagovala žalobkyně - společnost Pecka, spol. s r.o. žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně v žalobě uvedla, že jako vlastník lesa učinila vše, co od ní lze spravedlivě požadovat. Nejprve sjednala odborný dozor v osobě Ing. V., který prováděl vyměřování plochy pro odnětí lesního porostu a na všechny následné realizační úkony, pro samotné odlesnění sjednala společnost Sun Forest s.r.o. Hlavní žalobní námitku žalobkyně směřovala proti nesprávnému určení subjektu odpovědného za spáchaný správní delikt. Žalobkyně rovněž namítala nedostatečná skutková zjištění správním orgánem, neboť v řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu, který je jí kladen za vinu.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že z lesního zákona, jakož i z judikatury vyplývá, že za stav lesa je odpovědný na prvním místě jeho vlastník. On je tím, kdo určil, že bude provedena těžba, a tuto těžbu objednal. Vztah mezi žalobkyní a jejím smluvním partnerem je relevantní pouze v rovině soukromoprávní a na spáchání deliktu v oblasti veřejného práva nemá žádný vliv.

Městský soud uvedl, že pro dovození odpovědnosti za výše uvedený správní delikt je nezbytné prokázat protiprávní jednání konkrétní osoby spočívající buď v jejím aktivním konání či v opomenutí, tedy ve vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, dále následek spočívající v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích a příčinnou souvislost mezi nimi.

Konstatoval, že zadavatelkou těžebních prací byla po celou dobu žalobkyně a té z titulu vlastnictví lesa plyne mnoho povinností, mimo jiné též odpovědnost vlastníka lesa za jeho lesní pozemek. Bylo tedy na žalobkyni, aby správně zadala a posléze též kontrolovala prováděné práce. Podle hodnocení soudu žalobkyně v průběhu stavby lesní dopravní sítě nespolupracovala s odborným lesním hospodářem a spokojila se pouze s dozorem stavebních prací v podobě projektanta stavby. Samotné kácení dřevin žalobkyně nikterak nekontrolovala. V důsledku jednání žalobkyně spočívajícího v nesprávně zadaných či málo kontrolovaných pracích při odstraňování lesního porostu došlo k částečnému omezení plnění veřejně prospěšných funkcí lesa po nadbytečném odstranění lesního porostu, jakož i k ohrožení stability sousedních lesních porostů.

Soud dále zdůraznil, že rozhodnutí o trvalém odnětí lesních pozemků zcela jasně stanovilo povinnost dodržování konkrétních podmínek, mezi nimi i provedení stavby na nejnutnější výměře lesa umožňující její realizaci za dodržení povinností vyplývajících z ustanovení § 13 lesního zákona. Žalobkyně si měla být jako vlastník lesa těchto svých povinností vědoma a odpovědnosti za jejich nedodržení se nemůže zprostit ani jejich smluvním přenesením na jiný subjekt. V tomto ohledu soud považoval zavinění žalobkyně ve formě nedbalosti za prokázané.

Na závěr soud uvedl, že v oblasti správního trestání obecně platí, že veřejnoprávní odpovědnosti za spáchaný správní delikt se nelze vyhnout poukazem na soukromoprávní vztah a na porušení podmínek ze strany druhého účastníka takového vztahu. Soud dospěl závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Vlastník lesních pozemků, na nichž hospodaří, si musí být vědom svých základních povinností, které na něj jako na vlastníka lesa dopadají. V případě, že zadá těžbu v lese dalšímu subjektu, musí provádět její kontrolu, aby nedošlo k ohrožení životního prostředí v lesích. Uzavření soukromoprávní smlouvy o těžbě s dalším subjektem jej nemůže zbavit odpovědnosti za způsobený protiprávní následek. Je povinností vlastníka lesa věnovat dostatečnou péči kontrole prováděných prací a dodržování plnění smlouvy druhou smluvní stranou. Pokud by došlo ze strany smluvního partnera (těžební společnosti) k excesu z ujednaného plnění, nelze vyloučit rovněž její odpovědnost, avšak ani ta by nemohla vyvinit (vlastníka lesa) žalobkyni jako objednatelku prací.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.02.2018, sp. zn. 11 A 117/2016 - 30.