Žalobce K. Š. provedl ze své vlastní vůle úpravu lesní cesty z důvodu zlepšení pohybu pěších osob i motorových vozidel po předmětné cestě, a to na vlastní náklady. Kontrolou České inspekce životního prostředí však bylo konstatováno, že žalobce touto činností ohrozil životní prostředí.

Žalobci K. Š. tak byla uložena pokuta podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ve výši 90 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na lesním pozemku p. č. 480/1, k. ú. Hrdlořezy, provedl nedovelené terénní úpravy nezpevněné lesní cesty bez vědomí a souhlasu vlastníka lesa a tím neoprávněně užíval lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů. Úpravy spočívaly ve stržení svrchní vrstvy půdního krytu do mocnosti 30 cm v délce 120 m a šířce 2,5-3 m. Následně cesta byla zavezena štěrkem a zbytky stavební suti. Tím došlo k porušení § 11 odst. 4, § 13 odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích v rozhodném znění.

Dále byla žalobci udělena pokuta podle § 4 písm. c) zákona o inspekci ve výši 10 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se dopustil tím, že v listopadu roku 2010 na témže lesním pozemku v rámci terénní úpravy lesní cesty poškodil část lesa – 17 ks stojících stromů a vedle poranění bazálních částí některých stromů poškodil jejich kořenové systémy, a tím vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Tím došlo k porušení § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. d) lesního zákona.

Žalobce se se proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolal k MŽP, ale to odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.

Proti rozhodnutí MŽP podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žalobce namítal, že zásadní změna charakteru a užívání cesty nebyla ve správním řízení prokázána, k čemuž dodal, že tato okolnost má zásadní vliv na stanovení výše pokuty. V souvislosti se změnou charakteru cesty soud shledal rozpor mezi závěry správního orgánu prvního stupně a posudkovým závěrem znaleckého posudku Ing. Petra Skály, který ve správním řízení předložil žalobce.

Soud se ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný se nedostatečně a také nezákonně vypořádal s tím, že se žalobce v odvolání dožadoval analogické aplikace zákona o přestupcích (č. 200/1990 Sb.). Žalobce v této souvislosti v podaném odvolání zmínil mimo jiné aplikaci absorpční zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Touto částí odvolací námitky se však žalovaný (MŽP) v napadeném rozhodnutí nejenže vůbec nezabýval, ale byl dokonce povinen aplikovat analogicky absorpční zásadu ex officio, aniž by se jí musel účastník řízení dovolávat.

V posuzované věci sice byla horní hranice pokuty pro oba správní delikty shodná (5 000 000 Kč), avšak důsledkem aplikace absorpční (pohlcovací) zásady mělo být také uložení (jediného) úhrnného trestu, nikoli dvou samostatných pokut, jak k tomu došlo v tomto případě při aplikaci opačné zásady – zásady sčítací (kumulační). Aplikace kumulační zásady v posuzované věci znamenala, že každá z jednotlivých pokut byla odůvodněna v rozhodnutí prvního stupně zvlášť – izolovaně, (tj. ukládají se dvě pokuty a u každé samostatně se vychází z horní hranice), ke každé jednotlivě bylo poukazováno na odrazovací efekt pokuty a potřebu, aby se projevila v majetkové sféře delikventa. Nebyla tedy vzata za základ jediná (a v posuzované věci jednotná) sazba pokuty, v jejímž rámci by byly všechny sbíhající se správní delikty společně (v úhrnu) a nikoli izolovaně zhodnoceny.

Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro vady řízení, jež mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) a c)s. ř. s.]. Soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Tedy především přezkoumatelným způsobem se vypořádá se všemi odvolacími námitkami žalobce i se stanovením výše sankce, bude aplikovat absorpční zásadu a bude se zabývat osobními a majetkovými poměry žalobce. 

Právní věta

V posuzované věci se jednalo o souběh správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o inspekci a správního deliktu podle § 4 písm. c) téhož zákona. Pro takové situace bylo judikaturou ve správním soudnictví v minulosti dovozeno analogické užití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se za více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, tedy je třeba použít absorpční zásadu.

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 judikoval, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“. Tento právní závěr přiléhavě dopadá na projednávanou věc, protože zdejší soud ve věci rozhodl až po nabytí účinnosti nového přestupkového zákona (č. 250/2016 Sb.), pod nějž nyní spadají také správní delikty (dnes přestupky) podle zákona o inspekci. 

Nový přestupkový zákon zakotvil absorpční zásadu při ukládání trestů za více přestupků v § 41 odst. 1, podle nějž se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Toto ustanovení tak svým obsahem odpovídá dřívějšímu § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2019, sp. zn. 5 A 77/2013.

V dané věci se jednalo o spor o náhradu škody vzniklou exhalacemi na konkrétních lesních porostech ve vlastnictví státu.

Žalobce se domáhal zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle § 4 odst. 1 a § 21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, kterou měla žalovaná obchodní společnost způsobit provozní činností v roce 1999 exhalacemi 162 tun SO2 a Nox na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR. Žalobce doplnil žalobu podáním o specifikaci území, na nichž provozní činností žalovaného došlo k poškození lesních porostů. U každé z lesních správ a lesních závodů, žalobce uvedl i jmenovitý seznam revírů.

Dále žalobu upřesnil tak, že imisní škoda, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá, spočívá jednak v poklesu přírůstu dřevní hmoty v částce 16.222,- Kč, v nutnosti předčasného smýcení lesního porostu ve výši 1.970,- Kč, za snížení kvality lesního porostu ve výši 5.008,- Kč, ze snížení produkce záměnou dřevin ve výši 1.892,- Kč a z mimořádných opatření ve výši 1.232,- Kč (výše škody byla vyčíslena podle vzorců uvedených ve vyhl. č. 81/1996 Sb. a ve vyhl. č. 55/1999 Sb.).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 51 C 311/2001 - 46, žalobu na zaplacení částky 26.324,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při právním posouzení věci obvodní soud dovodil, že žalobce neprokázal vlastnictví ani právo hospodaření k lesním porostům organizačních jednotek dotčených území (uvedených v žalobě), a důkazní břemeno v tomto směru neunesl ani ohledně všech parcel jím vybraných lesních správ M., N. a H.

Neprokázal ani vznik škody a její výši, neboť nedoložil základní vstupní údaje, a jeho tvrzení, že žalovaný provozuje zdroj emisí a že vypustil v roce 1999 do ovzduší 162 tun SO2 a Nox, ještě neprokazuje, že tím žalobci v tomto roce způsobil škodu ani v jakém rozsahu. Lesní porosty byly poškozeny ještě před rokem 1999 a jedná se tudíž o tzv. starou ekologickou zátěž. Nelze tedy prokázat ani příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaného v roce 1999 a vznikem škody na lesních porostech. Z těchto důvodů neprovedl žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem z příslušného oboru a žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 58 Co 493/2003 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dovodil, že žalobci se v dané věci nepodařilo prokázat, že škoda vznikla na lesních porostech v jeho správě a tedy jemu. Poukázal na to, žalobce v žalobě pouze uvedl, že škoda vznikla na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž má právo hospodaření.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce v dané věci uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla na lesních porostech v celé ČR v roce 1999, je při posuzování tohoto nároku třeba vycházet z právních předpisů v té době platných, tj. ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., a ze zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, (lesní zákon), pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A.XII, vložky 540, je žalobce státním podnikem, který byl založen Zakládací listinou Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100, a jehož předmětem podnikání je mimo jiné výkon práv a povinností vlastníka lesa podle lesního zákona u lesů, které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má podnik právo hospodaření, výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu, k nimž má státní podnik L. České republiky právo hospodaření, činnost odborného lesního hospodáře, výkon ochranné služby v lesích a další. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení k tomuto majetku má podnik právo hospodaření.

Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že aktivní věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody vzniklé na lesních porostech (lesích) má ta právnická osoba, které stát svěřil nakládání s lesy ve vlastnictví státu (§ 4 odst. 1 zákona o lesích) a zcela legitimně jí náleží výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu.

Právní věta:

Státnímu podniku, kterému byl lesní majetek svěřen do správy na základě zákona, náleží výkon práva hospodaření k lesům. Tento podnik s lesy hospodaří a vykonává všechna práva vlastníka lesa. Státní podnik je věcně legitimován k uplatnění náhrady škody na lesních porostech (např. škodu vzniklou exhalacemi) a je aktivně legitimován k podání žaloby a vymáhání náhrady škody před v soudním řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.02.2005, sp. zn. 25 Cdo 623/2004.

Žalobkyně (Kanonie premonstrátů v Želivě ) se žalobou domáhala [podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště v P. na LV pro obec J. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky byly jejímu právnímu předchůdci Klášteru řádu premonstrátů v Želivě odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy a že žalovaná obec J.  je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ačkoliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství je neurčité a tudíž neplatné, neboť v něm příděl nebyl řádně identifikován, a kromě toho nedošlo k zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům do pozemkové knihy, přídělce nezaplatil přídělovou cenu a MNV Jiřice tehdy neexistovalo; z toho dovozuje, že k přechodu pozemků na žalovanou obec J dojít nemohlo.

Spor byl posuzován nejdříve okresním a krajským soudem. V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Kláštera řádu premonstrátů v Želivě, že přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948 a přídělovou listinou vydanou Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, byly přiděleny žalované obci J.  Soudy ověřily, že ke dni 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec Králové, a že se souhlasem tohoto státního podniku byla žalovaná obec J. zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C 270/2015-159, žalobu o určení vlastnictví zamítl. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. nebylo realizováno, že na ně byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že právní předchůdce žalobkyně pozemky pozbyl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství.

Po odvolání žalobkyně ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tento rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec J. a k. ú. J.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že předmětné pozemky nepřešly z majetku České republiky na žalovanou obec J. podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona proto, že nebyla jejich vlastnicí ke dni 31. 12. 1949 z důvodu absence intabulace přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na časové a věcné okolnosti dané věci nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou obec J. jinak, než podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. To podle něj koresponduje s historickými listinami, dle kterých se obec J. nestala do 31. 12. 1949 platně vlastníkem předmětných pozemků, což je jednou z obligatorních podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Do 31. 12. 1950 totiž v právním řádu platil intabulační princip, takže k převodu vlastnictví nemovité věci došlo ve smyslu § 431 obecného zákoníku občanského teprve zápisem do veřejné knihy. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované obce J.

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1) obec J. a 2) Úřad pro zastupování ve věcech majetkových dovoláním k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí intabulace, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Od toho se pak odvíjí řešení otázky, zda mohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 1) podle § 2 nebo 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.], a dále otázky, zda předpokladem přechodu vlastnického práva podle § 2a tohoto zákona byla okolnost, že obec na pozemcích hospodařila, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu.

Dovolací soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalovanou 1) na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství dne 5. 11. 1949, o přídělu předmětných pozemků (nazvaných v něm jako část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les) zapotřebí intabulace, byť odvolací soud tento závěr neučinil právě s ohledem na to, že tyto nemovitosti byly žalované 1) přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb. Z toho plyne, že na základě této přídělové listiny nabyla žalovaná 1) k těmto pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), a nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou 1) ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991.

Soud uvedl, že legálnímu přechodu sporného majetku na žalovanou 1) při splnění podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.

Dovolací soud uzavřel, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví žalované 1), neboť byly v majetku České republiky a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s. p.

Právní závěr odvolacího soudu, že je-li žalovaná 1) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je „tento přechod stižen absolutní neplatností podle § 39 zákona obč. zák. pro rozpor s § 29 zákona o půdě v tehdy platném znění“, je podle dovolacího soudu nesprávný.

Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní věta

Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

V případě, že na základě přídělové listiny nabyla žalovaná k pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.02.2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017.

V daném případě se jednalo o spor mezi státním podnikem Lesy ČR a obcí Rovná o určení vlastnictví k nemovitostem. Jednalo se o pozemky ve Vojenském újezdě Prameny, jenž byl zřízen 1. 7. 1950 a do té doby byly vlastníky uvedených pozemků k 31. 12. 1949 obce Milíře, Vranov a Čistá, jejichž vlastnictví bylo zapsáno v pozemkových knihách. Žalující obec Rovná se stala právní nástupkyní těchto tří obcí a činila si nárok na vlastnictví předmětných nemovitostí podle ustanovení § 2 odst. 1 až 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) byly pak vlastníkem nemovitostí (pozemků), o něž se jednalo v tomto řízení, zapsány Lesy České republiky, státní podnik.

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově bylo určeno, že žalující Obec Rovná je vlastníkem pozemku parc. č. 1370 v katastrálním území V. (obec Rovná), zapsaného na listu vlastnictví č. 5 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, a dále jí bylo potvrzeno vlastnictví 148 pozemkových parcel (nebo částí pozemkových parcel), konkrétně identifikovaných, zapsaných v pozemkové knize u bývalého Státního notářství v Sokolově pro katastrální území Č. (obec Rovná), okres Sokolov.

Po odvoláni Lesů ČR, s.p., ke Krajskému soudu v Plzni tento (shodně se soudem prvního stupně) neshledal důvodnou námitku žalovaných Lesů ČR, že v tomto řízení nebylo zkoumáno, „zda žalovaný státní podnik na uvedených nemovitostech hospodařil k 31. 12. 1949, zda z nich platil daň a zda vedl evidenci těžby dřeva na nich“. Tyto námitky byly shledány nedůvodnými.

Odvolací soud proto určovací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. 

Lesy České republiky, s. p., podal dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve všech výrocích rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Lesy České republiky, s. p., zdůrazňovaly ve svém dovolání, že tu „nebyla splněna tolik nutná podmínka vlastnictví právního předchůdce žalující obce ke dni 31.12.1949 (ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.).“ Podle názoru dovolávajících se Lesů ČR, s. p., bylo nesprávně stanoveno datum vzniku Vojenského újezdu Prameny (původního výcvikového vojenského tábora Císařský les).

Dovolávající se Lesy ČR, s. p., ve svém dovolání uváděly, že pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou lesními pozemky a dosahují výměry cca 660 hektarů a že jsou v současné době využívány pro výkon lesnické činnosti. Pokud by došlo k fyzickému převodu dotčených pozemků na žalující obec, lze, podle názoru dovolatele, očekávat vznik škody na straně žalovaného z důvodu výpadku finančního příjmu z této hospodářské činnosti. V případě těžby dřevní hmoty z dotčených pozemků „lze reálně očekávat případnou výši škody v částce 3 miliony Kč“.

Dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání dovolatele nejsou dány přesvědčivé zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, a to jako dovolání nepřípustné.

Právní věta:

Podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí také nezastavěné pozemky a pozemky zastavěné stavbami, přecházejícími do vlastnictví obcí, které obce vlastnily k 31. 12. 1949, přičemž je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Spolu s nemovitostmi přecházejí do vlastnictví obce dnem 1. 7. 2000 také stavby účelových komunikací, drobné stavby sloužící k plnění funkce lesa, k výkonu práva myslivosti nebo k ochraně trvalých porostů, drobné stavby melioračních zařízení a drobné stavby lesotechnických meliorací, pokud byly v období od 1. 1. 1950 do 24. 5. 1991 vybudovány na pozemcích, které obce vlastnily k 31. 12. 1949 nebo přecházejí na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.).
Podle Nejvyšší soudu jsou z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí vyloučeny pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.; ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.08.2013, sp. zn. 28 Cdo 1021/2012.

V daném případě se jednalo o soudní spor vlastníka s Českou inspekcí životního prostředí, kterému byla touto uložena pokuta, z důvodu, že zanedbal péči o vysázené stromky v oplocence.

Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha (dále jen „inspekce“) vydala dne 9. 7. 2014 rozhodnutí, jímž uložila žalobci podle § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“), pokutu ve výši 168.000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že do 31. 12. 2012 nesplnil opatření k nápravě uložené mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010. Opatření k nápravě spočívalo v povinnosti zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích v k. ú. X a X vhodným sazebním materiálem v odpovídajícím počtu stanoveném zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích.

Žalobce podal proti rozhodnutí inspekce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil ve výši pokuty tak, že ji snížil na 130.000 Kč. Reflektoval tím pochybení inspekce spočívající v nesprávném vymezení délky protiprávního jednání jako 1 rok, 6 měsíců a 11 dní. Ve skutečnosti totiž v době provedení kontroly dne 11. 7. 2013, na základě níž pak byla uložena pokuta, mohlo být toto nápravné opatření nesplněno maximálně po dobu 6 měsíců a 11 dní.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nepřisvědčil tak žalobci, že by napadená správní rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci a nebylo již třeba provádět další dokazování.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel v soudním řízení poukazoval na skutečnost, že mu byly působeny velké škody zvěří. Zpochybňoval závěry správního řízení, že by se o své lesní pozemky dostatečně odborně nestaral a řádně je neobnovoval. Ve skutečnosti veškeré jemu vytknuté plochy řádně dosázel a osázel, navíc vícekrát pro devastační činnosti divoké zvěře včetně značného sucha. Včas zalesněny byly nejen správním rozhodnutím vymezené lokality, ale i další místa, kde to bylo a je zapotřebí. Nově vysázené plochy byly vždy pečlivě natřeny prostředky proti okusu. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s provedenou kontrolou ze dne 11. 7. 2013, neboť inspektoři neměli odpovídající vůli zjistit skutečný stav věci a dle přítomného zástupce stěžovatele F. P. ji provedli naprosto formálně. Inspektoři zjistili vysokou trávu, čímž mělo být doloženo, že stěžovatel zkoumané lesní pozemky nezalesnil.

Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěru, že inspekce zjistila skutkový stav řádně a dostatečně, jak vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění a přiložené fotodokumentace. Z nich je jednoznačně seznatelné, že holiny na předmětných pozemcích (s výjimkou 0,5 ha v porostní skupině 2 C 10) nebyly řádně zalesněny ve smyslu § 2 odst. 4 vyhlášky č. 139/2004 Sb., nacházel se zde silný nárost buřeně a někde byl zjištěn nepravidelný výskyt odrostlejších jedinců. Kontrola provedená inspekcí proběhla řádným způsobem, na její uskutečnění byl stěžovatel upozorněn a on i jeho odborný lesní hospodář byli vyzváni, aby se jí zúčastnili.

V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovateli bylo rozhodnutím inspekce ze dne 22. 2. 2010 uloženo nápravné opatření spočívající v povinnosti, aby do 31. 12. 2010 řádně zalesnil zde specifikované holiny starší dvou let nacházející se na jeho lesních pozemcích vhodným sadebním materiálem a v odpovídajícím počtu v souladu s lesním zákonem.

Stěžovatel této zákonné povinnosti nedostál. Ačkoliv dle svého tvrzení holiny zalesňoval, inspekce shledala, že počet přežívajících jedinců není dostatečný. Stěžovatel neučinil všechny potřebné kroky, kterými by zabránil poškození výsadby zvěří. Inspekce zdůraznila, že nejúčinnějším krokem je budování pevného oplocení kolem nově vysazených kultur. Uložené opatření k odstranění zjištěných nedostatků a jejich nápravě mělo dle odůvodnění rozhodnutí inspekce spočívat v řádném zalesnění veškerých holin a zabezpečení čerstvě vysázených kultur proti škodám zvěří.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ke dni kontroly provedené 11. 7. 2013 uvedenou povinnost řádně zalesnit celkem 2,18 ha holin na převážné většině požadovaných ploch nesplnil. V protokolu o kontrolním zjištění popsali inspektoři stav zalesnění v rámci každé porostní skupiny (inspektoři vycházeli z označení porostních skupin z LHP platného do 31. 12. 2011, neboť nový LHP v této době nebyl k dispozici) a doložili jej příslušnou fotodokumentací. Zjistili, že stěžovatel řádně zalesnil holinu pouze v části porostní skupiny 2C 10 na ploše cca 0,5 ha. Zbylá plocha nebyla řádně zalesněna, nacházel se zde převážně vysoký nárost buřeně (třtiny, ostružiníku), výsadba byla pouze ojedinělá.

Soud dále konstatoval, že stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by uvedená kontrola vykazovala jím obecně namítané nedostatky. Z ničeho neplyne, že by inspekce provedla kontrolu toliko formálně, ani že by – vzhledem k rozsahu zjišťovaných skutečností – trvala jen několik minut. Nutno podotknout, že stěžovatel se této kontroly i přes včasné oznámení ze strany inspekce sám, ani v řádném zastoupení, nezúčastnil. Připravil se tak o možnost zpochybňovat zjištění inspektorů již na místě, případně uvést svá vysvětlení, která uváděl spíše v obecné rovině až dodatečně. Kontroly se sice zúčastnil pan F. P., ten se však neprokázal plnou mocí, která by jej opravňovala k zastupování stěžovatele ve věci této kontroly. Stěžovatel rovněž nepředložil požadovanou kompletní lesní hospodářskou evidenci za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, LHP na následující období neměl ještě v době provedení kontroly schválený, ani ten tedy neměla inspekce k dispozici. Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem toho názoru, že není pochyb o tom, že kontrola proběhla řádným způsobem, a proto považuje tuto námitku za nedůvodnou.

Dle soudu správní orgány ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatel nesplnil uložené opatření spočívající v řádném zalesnění holin. Inspekce zdůraznila, že předpokladem pro úspěšnou obnovu lesních porostů je především kvalitní sadební materiál, vhodná příprava obnovované plochy (odstranění buřeně, klestu, příprava půdy atd.) a poté včasná a řádná péče o nově založené lesní kultury. Jedná se především o účinnou obranu proti zvěři v podobě pravidelného ošetřování repelenty a budování oplocenek.

Z rozhodnutí je přitom patrné, že stěžovatel nedostál své povinnosti provést výsadbu v nezbytném rozsahu, neboť ani jím uváděné počty sazenic nebyly dostatečné na to, aby jimi mohl být zlepšen stav na lesních pozemcích, kde se holiny nacházejí. Stěžovatel navíc neprováděl účinné kroky k tomu, aby se stav na lesním pozemku zlepšil, a i přes výskyt zvěře docílil řádného zalesnění.

Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že zjištění učiněná v rámci kontroly ze dne 11. 7. 2013 byla natolik průkazná a jednoznačná, že nebylo nutno v tomto směru doplňovat dokazování.

Právní věta

Je-li vlastníku lesa uloženo Českou inspekcí životního prostředí nápravné opatření, jedná se o uložení povinnosti, kterou musí majitel lesa provést, např. řádné zalesnění holin včetně dostatečného zabezpečení výsadby proti zvěři. Pokud takovouto povinnost nesplní, může svým jednáním naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle § 4 písm. d) zákona o ČIŽP. Odpovědnost za tento delikt je koncipována jako objektivní, a není proto třeba prokazovat zavinění. Vlastník lesa se nemůže vyvinit odkazem na škody způsobené lesní zvěří, pokud je z provedeného dokazování patrné, že neprovedl efektivní opatření k tomu, aby těmto škodám předešel, a tedy nepostupoval při zalesňování holin řádně.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.08.2019, sp. zn. 1 As 81/2019

V daném případě Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci pokutu ve výši 500.000,- Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, neboť jako vlastník lesních pozemků na nich vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Žalobce podal proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí odvolání, kterému však nebylo vyhověno a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.    

Následně podal žalobce proti správnímu rozhodnutí žalobu a zrušení rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta, chtěl dosáhnout u správního soudu.

V podané žalobě žalobce namítal, že ze strany České inspekce životního prostředí byl chybně vypracován znalecký posudek, který neměl být použit jako důkazní materiál, a také mělo být ve věci vyvoláno místní šetření. Sám žalobce, však ve správním řízení nenavrhoval žádné konkrétní důkazy, vyvracející jeho vinu.

Hlavní argument žalobce spočíval v tvrzení, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat škodlivé jednání podle lesního zákona, protože nebyla zákonodárcem zmocněna k ochraně lesa podle zák. č. 289/1995 Sb., zákona o lesích.

Žalobce argumentoval, že České inspekci životního prostředí nepřísluší posuzovat provedenou těžbu, hodnotit a ukládat sankce za jednání, kterým došlo k poškození lesa podle lesního zákona. Žalobce dále namítal, že České inspekci životního prostředí nepřísluší vyslovovat závěry o proředění zakmenění pod zákonnou mez, tak jak je uvedeno v lesním zákoně.

Věc byla posuzována Nejvyšším správní soudem, který námitky žalobce odmítl, z důvodu, že České inspekci životního prostředí nelze vyčítat procesní vady ve správním řízení. Dle soudu je na správním orgánu, které důkazy vyhodnotí jako relevantní a přihlédne k nim při rozhodování, zda došlo k porušení zákona a bude uložena pokuta. Žalobce ve správním řízení nenavrhl žádné důkazy, které by měl správní orgán při svém rozhodnutí zohlednit.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že Česká inspekce životního prostředí sice není orgánem státní správy lesů podle § 47 odst. 1 lesního zákona, může však jednání žalobce hodnotit podle lesního zákona.

Soud podanou žalobu zamítl.

Právní věta

Česká inspekce životního prostředí vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů ve vztahu k ochraně životního prostředí. Mezi tyto právní předpisy patří také lesní zákon, a proto nelze inspekci vytýkat jako nezákonný postup, pokud podřazovala nezákonné jednání žalobce na úseku ochrany lesa právě pod lesní zákon.

Sankci je však nutné ukládat podle zákona § 4 písm. c) zák. č. 282/1991 Sb., Zákon České národní rady o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002