Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.

Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.

Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.

V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.

Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.

Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.

Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.

Právní věta:

Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015

Podle správního rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP) se žalobce J. N. dopustil ohrožení životního prostředí v lesích, a to tím, že na lesním pozemku v k. ú. Mratín způsobil vyvážením dříví koleje hluboké 25 až 50 cm o délce 322 m a dále vyvážením a přibližováním dříví poškodil 10 dřevin oděrem kůry bez následné sanace ran. Tím měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, čímž porušil § 11 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Správním rozhodnutím byla žalobci podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč.

Proti správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání k Ministerstvu životního prostředí. Jádrem sporu byla skutečnost, zda se žalobce mohl předmětného správního deliktu (dnes přestupek) dopustit jednáním specifikovaným ve výroku správního rozhodnutí přímo, případně jako zadavatel těžby, v jejímž důsledku došlo podle správních orgánů k ohrožení životního prostředí v lesích. Ministerstvo životního prostředí rozhodlo tak, že ve výroku správního rozhodnutí změnilo označení účastníka a výrok rozhodnutí ponechalo beze změny. 

Žalobce J. N. podal proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě uvedl, že on osobně fyzicky žádné lesní práce neprováděl. Podle žalobce existuje rozdíl mezi tím, když subjekt něco způsobí, poškodí či zaviní, a tím, když za toto nese právní odpovědnost, ať už deliktní či občanskoprávní. Namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Podle žalobce značnou část těžby (cca 95 %) prováděla jím objednaná společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o. Správní orgány však jednatele této společnosti nevyslechly a předložené faktury, které byly objednanou společností vystaveny v zájmovém období, bagatelizovaly. Žalobce poukazoval na to, že správní soudy judikovaly, že odpovědnost za poškození životního prostředí v lesích nese ten, kdo konkrétní deliktní jednání prováděl a vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Žalobce tvrdil, že jakékoli zavinění ve vztahu k poškození životního prostředí v lesích mu nebylo prokázáno. Provedením těžby pověřil kvalifikovanou společnost, která pro něj obdobným způsobem již několikrát pracovala, a mohl proto předpokládat plně odborné a šetrné provádění prací.

Žalovaný (MŽP) ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že pověřená společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., dle vlastních internetových stránek podniká v oblasti reklamy (velkoformátový tisk, DTP, reklamní polepy, grafické návrhy apod.). Dle úplného výpisu z obchodního rejstříku se uvedená společnost nikdy nezabývala těžbou, dopravou dřeva ani žádnou jinou činností příbuznou. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by společnost ESPRIT STUDIO, s.r.o., disponovala potřebnou technikou a prováděla předmětnou činnost v lese vyžadující značnou odbornost. I s ohledem na skutečnost, že ve věci 100% podílu jediného společníka společnosti ESPRIT STUDIO, s.r.o., bylo rozhodnuto o provedení exekuce. Žalobcův poukaz na odpovědnost uvedené společnosti se dle žalovaného jeví pouze jako úhybný manévr sloužící k jeho vyvinění a předkládané faktury lze považovat za toliko účelové.

Městský soud v Praze uvedl, že správní orgány žalobci kladly za vinu samotnou realizaci těžby, nikoliv její zadání, resp. její objednání a umožnění její realizace. Soud však připustil, že v dané věci nelze vyloučit, že se na vyvážení a přibližování dříví podílely dva subjekty - žalobce a jím pověřený dodavatel (spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o.). Podle soudu žalovaný postupoval nesprávně, pokud své závěry o odpovědnosti žalobce opřel fakticky jen o telefonické a následně i písemné vyjádření žalobce a ve svém hodnocení důsledně nepracoval s tvrzením, že činnost, jež je žalobci kladena za vinu, mohla reálně provádět jiná (právnická) osoba. Městský soud konstatoval, že žalovaný nepostupoval podle ust. § 89 odst. 2 s. ř., podle kterého má povinnost přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a nevypořádal se dostatečně s námitkou žalobce, že se správního deliktu fakticky sám nedopustil.

Soud došel k názoru, že pokud by bylo prokázáno, že realizaci těžby reálně prováděla osoba odlišná od osoby žalobce, žalobce by to automaticky nezbavovalo deliktní odpovědnosti. V takové situaci by však bylo třeba náležitě prokázat a odůvodnit, jakou úlohu měl žalobce v rámci smluvního vztahu s dodavatelem, tj. kdo uvedenou činnost prováděnou jinou osobou řídil, kontroloval či uděloval ke způsobu jejího provádění pokyny. Pokud by však jakékoliv (přímé či nepřímé) zapojení žalobce do těžebních prací prokázáno nebylo, žalobce by to zbavovalo deliktní odpovědnosti za jednání, jež mu je kladeno správními orgány za vinu. Tuto odpovědnost by měla osoba, která těžební práce skutečně prováděla. V tomto ohledu závěry správních orgánů obou stupňů, že za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP nese odpovědnost právě žalobce, resp. že tuto odpovědnost nese v plném rozsahu, stojí na nedostatečných skutkových zjištěních.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Přisvědčil tak žalobci, že žalovaný se jednak dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se jeho odpovědnosti za předmětný správní delikt, resp. s jeho obranou, v níž označil jiný subjekt, který se tohoto deliktu při provádění mýtní těžby fakticky dopustil. Zároveň bylo nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí je postaveno na nedostatečných skutkových zjištěních, jež vedly žalovaného k závěru, že to byl právě (a výlučně) žalobce jakožto podnikající fyzická osoba, kdo se dopustil správního deliktu.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní věta: 

Ustanovení § 4 písm. c) zákona o ČIŽP zakládá deliktní odpovědnost té právnické nebo fyzické osoby, která svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Toto ustanovení (§ 4 písm. c) zákona o ČIŽP) specificky nerozlišuje, zda v případech, kdy se na takové činnosti fakticky podílí více subjektů, je oním odpovědným subjektem zadavatel nebo objednatel činnosti, či ten, kdo takovou činnost fakticky vykoná. Sankční odpovědnost je nicméně primárně odvozena od jednání, kterým dojde k poškození nebo ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů. 

Z napadeného rozhodnutí ani ze správního rozhodnutí totiž jednoznačně nevyplývá, že by se této činnosti účastnil pouze žalobce, a ani skutková zjištění, která tvoří podklad pro vydání těchto rozhodnutí, nejsou dostatečná. Ve správním řízení mělo být náležitě vyjasněno, zda žalobcem označený dodavatel, tj. spol. ESPRIT STUDIO, s.r.o., měl skutečně uzavřenou (byť ústní) smlouvu se žalobcem, na základě které prováděl v rozhodném období vývoz a přibližování dříví, případně mělo být jasně prokázáno, že tuto činnost v daném období prováděl výlučně žalobce. Objednatel těžební činnosti mohl být za správní delikt (dnes přestupek) odpovědný, pokud se na vlastní těžební činnosti podstatnou mírou podílel nebo ji prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance kontroloval a řídil.

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2019, čj. 10 A 32/2017

V daném případě se jednalo o spor státního podniku Lesy ČR proti obchodní společnosti, která měla vypouštěním exhalací způsobit škodu na vlastníku lesa na lesních porostech.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30.6.2005 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218.260 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ročně od 8.3.2002 do zaplacení, ohledně částky 573.421 Kč s příslušenstvím.

Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost v době od 1.1.1999 do 31.12.1999 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdou (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR.

Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve vazbě na ustanovení § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a jeho rozptylové studia rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na rozlohu lesního fondu, další vlivy působící na lesní porosty s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle § 136 o. s. ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným řešením.

Podle soudu prvního stupně byl tedy dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsoben neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného - žalobce; veřejnoprávní povinnost žalované platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.11.2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a mezi žalovanou a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách.

Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.

K imisím sice začalo v kalendářním roce 1999 docházet od 1.1.1999 (docházelo k nim samozřejmě i dříve), avšak toho dne ještě škoda na lesních porostech nevznikla, neboť působení emisí se projeví až po určité době.

Při rozhodování o výši škody vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze závěrů znaleckého posudku rozptylové studie s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal žalobci náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii při výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil.

Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody.

Smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanismy, včetně použití správních sankcí.

Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu.

Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného.

Právní věta

Placení poplatků za znečištění ovzduší nezbavuje znečišťovatele odpovědnosti za škodu na lesních porostech. Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru, že plněním povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky je hrazena škoda způsobená provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.07.20008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006.

Městský úřad Soběslav jako správní orgán prvního stupně (orgán státní správy lesů), svým rozhodnutím podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pověřil výkonem funkce odborného lesního hospodáře (dále „OLH“) P. H., namísto původního OLH, kterým byly Lesy České republiky, s. p.

Toto rozhodnutí však zrušil Krajský úřad Jihočeského kraje. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinnosti OLH jsou dány lesním zákonem a prováděcími právními předpisy. Správní orgán prvního stupně není žádným ustanovením lesního zákona zmocněn při pověřování výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona tyto povinnosti rozšiřovat nebo upravovat. Skutečnost, že nový OLH by byl ochoten pro vlastníky lesů vykonávat služby OLH nad rámec stanovený lesním zákonem a prováděcími právními předpisy, nemůže být důvodem pro jeho pověření výkonem funkce OLH. Správní orgán prvního stupně postupoval podle Krajského úřadu Jihočeského kraje v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neprokázal, že osoba zúčastněná na řízení jako OLH při své činnosti porušovala lesní zákon či jiné právní předpisy.

Žalobce P. H., (vítěz výběrového řízení, pověřený výkonem funkce OLH) podal proti rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Jihočeského kraje žalobu ke krajskému soudu. V žalobě v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že neobsahuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný podle žalobce neobjasnil, z jakých důvodů rozhodl o zastavení řízení, pouze zmínil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemělo být vydáno.

Krajský soud konstatováním správního spisu shrnul, že činnost OLH byla ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) zajištěna nedostatečně, OLH neposkytoval vlastníkům lesů ani základní součinnost v případě výchovných a jiných těžebních zásahů, neposkytl jim součinnost při vyřizování dotací a nebyl schopen zajistit další komplexní služby. Správním orgánem prvního stupně navíc bylo ze strany osoby zúčastněné na řízení (Lesy České republiky, s. p.) konstatováno pochybení, spočívající v nesprávném signování dokumentů, které byly dlouho době podepisovány neoprávněnými osobami.

Osoba zúčastněná na řízení se v průběhu správního řízení hájila odkazem na interní pokyn Generálního ředitele osoby zúčastněné na řízení, který kategorizuje činnost OLH na činnosti standardní a činnosti nadstandardní, které může vykonávat pouze v případech stanovených zákonem, kdy jsou financovány státem, nebo v případech, kdy vlastník lesa s OLH uzavře na tuto činnost smlouvu o dílo.

Krajský soud se se správním orgánem prvního stupně ztotožnil v tom, že osoba zúčastněná na řízení (Lesy České republiky, s. p.) nezajišťovala dostatečnou odbornou spolupráci vlastníků lesa, což bylo prokázáno z obsahu stížností, které od nich obdržel.

Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 10 A 136/2014 – 61, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jak žalovaný-Krajský úřad Jihočeského kraje (dále též „stěžovatel“), tak i osoba zúčastněná na řízení-Lesy České republiky, s. p., (dále též „stěžovatelka“).

Nejvyšší správní soud uvedl, že v dané věci se jedná především o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, když zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl v předmětné lokalitě podle § 37 odst. 6 lesního zákona žalobce P. H. pověřen výkonem funkce OLH, a zastavil řízení.

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že krajský soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v řízení před správním orgánem prvního stupně byla prokázána schopnost nově pověřovaného subjektu (žalobce) vykonávat funkci OLH lépe, než dosavadní lesní hospodář (stěžovatelka). Krajský soud proto nepřisvědčil žalovanému, že správní orgán prvního stupně neprokázal, že nově pověřovaný subjekt je schopen funkci OLH vykonávat lépe, než stávající OLH. Důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného dle v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak byl dán, a krajský soud nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval a rozhodnutí žalovaného zrušil. Nejvyšší správní soud doplnil, že ani v kasační stížnosti stěžovatel nezpochybňoval a nevyvracel to, že žalobce dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl vykonávat činnost OLH ve větším rozsahu než stěžovatelka, a tudíž lépe, než dosavadní OLH (stěžovatel zpochybňuje zejména oprávnění žalobce tyto činnosti vykonávat a pravomoc orgánu státní správy lesů stanovit tyto činnost ve svém rozhodnutí) a nepředestřel žádné skutečnosti vyvracející pochybení dosavadního OLH, na která poukázal ve svém rozhodnutí správní orgán prvního stupně a s nimiž se ztotožnil krajský soud.

Zákon o lesích nestanoví žádným způsobem obsahové a formální náležitosti takového rozhodnutí. Pokud však orgán státní správy lesů ve svém rozhodnutí konkrétně vymezí obsah činnosti OLH na základě dohody s pověřovanou osobou, nejedná se o jeho pochybení. Nejvyšší správní soud naopak takovéto vymezení, nejlépe demonstrativním výčtem činností, považuje za užitečné, neboť drobným vlastníkům lesa, nemajícím odborné znalosti v oblasti péče o les, bude v takovém případě znám obsah činností zabezpečovaných OLH. Pokud OLH před svým pověřením do funkce jasnou a nezpochybnitelnou formou (zpravidla písemnou nabídkou) o své vůli nabídne, že bude v rámci své činnosti v souladu se zákonem o lesích vykonávat širokou paletu činností, nespatřuje Nejvyšší správní soud žádný důvod, proč by takovouto nabídku neměl orgán státní správy lesů akceptovat a zohlednit ve svém rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH podle § 3 odst. 6 lesního zákona a činnosti OLH zmínit ve svém rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že náplň činnosti OLH není žádným předpisem vyčerpávajícím způsobem definována, přičemž jednotlivá oprávnění a povinnosti OLH lze nalézt v dílčích ustanoveních lesního zákona a v právních předpisech vydaných k jeho provedení.

Pokud by OLH řádně nevykonával své povinnosti stanovené uvedené v lesním zákoně, resp. v rozhodnutí o pověření dle § 37 odst. 6 téhož zákona, jednalo by se o jeho pochybení spočívající v nedodržení rozhodnutí vydaného na základě lesního zákona, které spadá pod dozorovou činnost orgánů státní správy lesů podle § 51 zákona o lesích, v rámci které lze uložit opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Plnění povinností OLH stanovených v rozhodnutí o pověření výkonem funkce OLH dle § 37 odst. 6 lesního zákona je  tedy právně vymahatelné. Neplnění povinností OLH vyplývajících z lesního zákona, by v závislosti na intenzitě takovéhoto pochybení OLH dále mohlo představovat důvod pro odvolání stávajícího OLH a pověření jiného subjektu výkonem této funkce. Porušování povinností stanovených OLH lesním zákonem může rovněž představovat důvod pro odnětí licence podle § 45 odst. 1 písm. d) lesního zákona, dle kterého orgán státní správy lesů, který licenci udělil, ji odejme, jestliže držitel licence závažným způsobem poruší podmínky stanovené rozhodnutím o udělení licence nebo tímto zákonem. 

Vzhledem k výše uvedenému nelze mít za to, že by správní orgán prvního stupně a krajský soud vybočily při vymezení činnosti OLH z mezí zákona a prováděcích předpisů. Naopak s přihlédnutím k místním poměrům a zjištěnému skutkovému stavu náležitě interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem zabezpečuje vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese. Jedná se tedy rovněž o poradenství a součinnost při hospodaření v lese, včetně pěstebních a těžebních činností, což podle okolností může jistě znamenat přiměřenou míru vstřícnosti a součinnosti.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem i stěžovatelkou uplatněné námitky, kasační stížnosti jsou proto obě nedůvodné. Proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. obě kasační stížnosti zamítl.

Právní věta

1. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ani prováděcí předpisy neobsahují taxativní výčet povinností odborného lesního hospodáře. Je tak třeba vyjít z toho, že odborný lesní hospodář je povinen zabezpečit vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese (§ 37 odst. 1 citovaného zákona) s tím, že tento neurčitý právní pojem správní orgán vyloží a aplikuje s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Z povinností odborného lesního hospodáře nelze a priori vylučovat např. součinnost spočívající v označování výchovných a úmyslných těžeb, poradenství vlastníkům lesa v souvislosti s prodejem dříví či nákupem sazenic apod.
2. Orgán státní správy lesů může podle místních podmínek a na základě dohody s pověřovanou osobou v rozhodnutí o pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře podle § 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vymezit činnosti zajišťované odborným lesním hospodářem demonstrativním výčtem.
3. Při pověření osoby funkcí odborného lesního hospodáře (§ 37 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích) orgán státní správy lesů není povinen vést správní řízení o výběru žádosti podle § 146 správního řádu z roku 2004. Postačí, pokud pověřovanou osobu vybere transparentním a nediskriminačním způsobem a ve svém rozhodnutí odůvodní, proč pověřovaná osoba má nejlepší předpoklady pro kvalitní výkon funkce odborného lesního hospodáře. Přitom může vyjít i z rozsahu činností, které bude tato osoba v rámci výkonu funkce odborného lesního hospodáře zajišťovat vlastníkům lesa.
   
   

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2016, čj. 4 As 201/2015 - 121

Státní podnik Lesy České republiky se odvolal k Ministerstvu dopravy proti rozhodnutí Drážního úřadu, o provedení nezbytných opatření k zabránění padání stromů na železniční dráhu. Ministerstvo dopravy však zamítlo dne 22. 5. 2017 odvolání žalobce Lesy České republiky, s. p. a potvrdilo rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2016, kterým podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách nařídil žalobci, aby do 30. 11. 2016 provedl nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy a provozu na ní.  

Zdrojem ohrožení dráhy se tímto rozhodnutím rozuměly stromy rostoucí na pozemku v k. ú. Dasnice podél celostátní dvoukolejné elektrifikované železniční dráhy Chomutov-Cheb, v mezistaničním úseku Citice-Dasnice, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu. Správní orgán I. stupně považoval za nadbytečné pořizovat dendrologické posudky pro účely posouzení, zda se jedná o zdroj ohrožení dráhy, neboť byl obeznámen s případy pádů zdravých a nepoškozených dřevin do průjezdného profilu koleje s následným poškozením drážních vozidel, a proto za zdroj ohrožení označil každou dřevinu splňující stanovená kritéria.

Proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstva dopravy) se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud přisvědčil námitce žalobce, že za nebezpečí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách nelze považovat všechny stromy rostoucí na lesním pozemku, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze. Paušální nařízení odstranit všechny stromy, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy spadnout, posoudil městský soud jako nezákonné. Správní orgány pochybily, pokud bez bližšího šetření, přizvání osoby potřebné odbornosti nebo vypracování znaleckého posudku opřely uložení povinnosti pouze o konstatování, že dle judikatury může být i zdravý strom nebezpečný. Uvedeným postupem porušily základní zásady činnosti správních orgánů, konkrétně ustanovení § 2 odst. 3 (zásada přiměřenosti) a § 3 správního řádu (zásada materiální pravdy).

Kasační stížnost

Žalovaný (Ministerstvo dopravy-stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v které namítal, že městský soud nesprávně posoudil pojem „nebezpečí pro dráhu“ podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách z hlediska pravděpodobnosti pádu stromu, ačkoli měl naplnění tohoto pojmu hodnotit z hlediska důsledků tohoto pádu. Následky pádu stromu jsou stejné v případě zdravého i nemocného stromu.

Stěžovatel (Ministerstvo dopravy) v kasační stížnosti tvrdilo, že městský soud ve smyslu
§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nesprávně posoudil právní otázku, kdy dřeviny v blízkosti dráhy představují „nebezpečí“ v podobě „padání stromů nebo jejich částí“ podle § 10 odst. 1 zákona o drahách. Dle tohoto ustanovení „vlastníci nemovité věci v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí, vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad.“

Žalobce Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Excesivní výklad § 10 zákona o dráhách tak, jak jej činí žalovaný, by zakládal přímou povinnost všech vlastníků lesních pozemků nejen v okolí drah, ale i pozemních komunikací vykácet všechny zdravé vzrostlé stromy, které svou dopadovou vzdáleností mohou dotčený provoz ohrozit, což dozajista nebylo záměrem zákonodárce.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Touto další okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.

Má-li nebezpečí spočívat v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou (s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost) do dráhy spadnout, pak nařízení odstranění stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti mohly do dráhy železnice spadnout, musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že je povinností stěžovatele toto reálné nebezpečí (projevující se například ve stáří stromu, pevnosti jeho kořenového systému atd.) při stanovení opatření podle § 10 zákona o dráhách konkrétně zkoumat. Pouze v takovém případě lze považovat výklad tohoto zákonného ustanovení za ústavně konformní. Této povinnosti však neodpovídá postup stěžovatele v dané věci, kdy nebezpečí pro dráhu paušálně dovodil v případě všech stromů, nacházejících se v dopadové vzdálenosti od dráhy.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.

Právní věta

Výskyt stromů rostoucích v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy sám o sobě nepředstavuje nebezpečí pro dráhu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Správní orgány jsou podle tohoto ustanovení oprávněny přijmout opatření k zabránění pádu stromů jejich pokácením pouze po zjištění konkrétních okolností (např. stáří či zdraví stromu, stav kořenového systému, morfologie terénu, stav podloží), ze kterých vyplývá hrozící reálné nebezpečí jejich pádu.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2019, čj. 1 As 299/2019 - 42)

Ministr životního prostředí svým rozhodnutím zamítl rozklad žalobce statutárního města Jihlavy proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterým bylo podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále „ZOPK“), rozhodnuto o námitkách žalobce k oznámení návrhu na vyhlášení Národní přírodní rezervace Velký Špičák.

Žalobce statutární město Jihlava podal proti rozhodnutí ministra žalobu k Městské soudu v Praze, v níž namítal, že nejsou naplněny důvody pro vyhlášení národní přírodní rezervace (NPR). Vytkl v této souvislosti žalovanému, že se zcela vyhnul hodnocení správnosti závěrů žalobce, označil je za „mimoběžné“, přičemž uvedl, že uplatnění námitek tohoto typu žalobci nepřísluší.

Žalobce brojil proti návrhu na vyhlášení NPR z toho důvodu, že návrh zasahuje do jeho vlastnického práva k dotčenému lesnímu pozemku, které bude v případě vyhlášení NPR v navrhovaném rozsahu významným způsobem omezeno. Začleněním pozemku do NPR by došlo ke změnám v obhospodařování dotčeného pozemku z lesního hospodářského využití na vytváření podmínek pro ochranu a rozšíření přírodních hodnot. 

V další námitce žalobce uvedl, že vyhlášení NPR bude mít za následek omezení práva myslivosti a hospodaření v lese bez odpovídající kompenzace. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 268/06, dle něhož v případě, že zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, toto právo je možné omezit výhradně se souhlasem vlastníka. Vzhledem k tomu, že zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nepředpokládá poskytnutí úplné kompenzace újmy, která bude těmito omezeními vyvolána, lze omezení vyvolané vyhlášením NPR považovat za proporcionální pouze tehdy, pokud s jeho zřízením dotčené subjekty souhlasí a současně je toto omezení nezbytně nutné k zajištění veřejného zájmu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna.

Další pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že zcela vylučuje možnost, že by Evropsky významná lokalita Velký Špičák (dále „EVL“) byla chráněna smluvně. Zákonodárce přitom považuje institut smluvní ochrany za naprosto plnohodnotnou alternativu k vyhlášení maloplošného zvláště chráněného území, která by navíc měla být preferována z důvodu jejího vyššího souladu s povinností postupovat při zajištění ochrany EVL v součinnosti s vlastníky pozemků.

Městský soud konstatoval, že jádrem sporu je, zda je žalobce oprávněn vznášet z titulu svého vlastnického práva v řízení dle § 40 odst. 4 ZOPK námitky proti začlenění dotčeného pozemku do NPR, či nikoliv. S ohledem na skutečnost, že se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva k dotčenému pozemku, které mělo být omezeno vyhlášením NPR, dospěl městský soud k závěru, že neobstojí názor žalovaného, dle něhož nebyl v daném případě povinen zabývat se přiměřeností zásahu do žalobcova vlastnického práva s odůvodněním, že ze samotného ZOPK vyplývá proporcionalita takového zásahu.

Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že dle ZOPK jsou jednotlivci povinni respektovat omezení svých práv z důvodu veřejného zájmu (ochrany životního prostředí), za což jim přísluší náhrada. Tato skutečnost však neznamená, že žalovaný není povinen v každém konkrétním případě zvolit takové opatření, které dosáhne sledovaného účelu při co nejmenším omezení vlastnického práva dotčených vlastníků. Městský soud rozhodl, že v následujícím řízení bude třeba posoudit proporcionalitu mezi omezením žalobcova vlastnického práva (vyplývajícím z ochranných podmínek a z navrhovaného plánu péče) a sledovaným cílem (ochrana EVL Velký Špičák).

Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se má zabývat výhradami žalobce ohledně omezení jeho lesního hospodaření na dotčeném pozemku, avšak případný nesouhlas žalobce nemůže být překážkou pro začlenění tohoto pozemku do NPR. Uvedl, že žalovaný pochybil, když odmítl věcně vypořádat námitky žalobce směřující proti důvodům k vyhlášení NPR.

Městský soud v Praze rozsudkem napadené rozhodnutí ministra zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost

Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný-Ministerstvo životního prostředí (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítal nesprávnost závěru městského soudu, že rozhodnutím stěžovatele podle § 40 ZOPK se rozhoduje o omezení vlastnického práva žalobce jako základního práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele totiž k žádnému přímému omezení vlastnického práva žalobce nedošlo.

Stěžovatel dále namítal, že městský soud zcela opomenul skutečnost, že v případě nevyhlášení NPR na dotčeném pozemku by došlo k porušení směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit. Stěžovateli byla uložena povinnost zajistit do 6 let od přijetí EVL do evropského seznamu právní ochrany ve formě národní přírodní rezervace, tj. vyhlásit NPR. Tato lhůta začala plynout dne 15. 1. 2008. Stěžovatel tedy neměl jinou možnost, než dotčený pozemek, který se nachází v EVL, začlenit do NPR neboť mu to ukládají příslušná ustanovení ZOPK, směrnice a nařízení vlády č. 318/2013 Sb.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze považovat napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. Skutečnost, že zřízením NPR na pozemku žalobce dojde ke změnám v možném způsobu jeho využití, nezpůsobuje nesrozumitelnost požadavku soudu, aby se stěžovatel zabýval přiměřeností konkrétních opatření na ochranu přírody s ohledem na ochranu vlastnických práv žalobce. Zřízení NPR totiž představuje silný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a také do práva na podnikání a jinou hospodářskou činnost chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny. Vlastníkovi dotčených pozemků proto musí být umožněno hájit svá práva chráněná ústavním pořádkem. Tímto prostředkem ochrany práva jsou námitky podle § 40 odst. 4 ZOPK proti oznámení návrhu na vyhlášení NPR, o nichž je orgán ochrany přírody krajiny povinen rozhodnout. Pokud tedy žalobce namítal nepřiměřený zásah do těchto práv, stěžovatel byl povinen se s touto argumentací vypořádat.

S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že rozhodnutí o námitkách má přímý vliv na žalobcovo vlastnické právo, neboť na jeho obsahu závisí, jakým způsobem a do jaké míry bude vlastnické právo omezeno vydáním vyhlášky o zřízení NPR. Rozhodnutí o námitkách v procesu zřizování NPR má velice důležitou roli, námitky dotčených vlastníků pozemků podle § 40 odst. 4 ZOPK musí být náležitě vypořádány.

Skutečnost, že stěžovateli je uložena povinnost vyhlásit NPR podle směrnice na základě nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, jej neopravňuje k tomu, aby při zřízení NPR opomenul ochranu vlastnického práva žalobce k dotčenému pozemku, jak se toho dovolává v kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil také se závěrem městského soudu, že § 40 odst. 4 ZOPK je třeba interpretovat v tom smyslu, že námitky mohou směřovat proti samotnému návrhu na vyhlášení chráněného území, neboť vlastník dotčeného pozemku může být omezen na svém vlastnickém právu již samotným vyhlášením zvláště chráněného území, které s sebou nese povinnost respektovat na pozemcích začleněných do NPR základní ochranné podmínky stanovené ZOPK. Výkonu práv nebo povinností vlastníka se dále dotýká navržená kategorie zvláště chráněného území a zcela nepochybně též samotného začlenění pozemku do zvláště chráněného území, resp. jeho návrhu. Také tyto skutečnosti lze proto zpochybňovat námitkami podle § 40 odst. 4 ZOPK.

Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

Právní věta
Rozhodnutí o námitkách proti návrhu zvláště chráněného území a jeho ochranného pásma podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.04.2019, čj. 4 As 26/2019 - 41)