V projednávaném případě byl veden spor o uznání obory, které v době vzniku chybělo oplocení. Městský úřad Podbořany (dále jen „městský úřad“) vydaným  rozhodnutím zřídil honitbu v podobě obory, která však nebyla ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Navrhovatelka ve své žádosti neuvedla, kdy má být výrok tohoto rozhodnutí o uznání Obory Dětaň vykonatelný, tedy, kdy má být obora uznána s ohledem na čas nezbytný pro zhotovení oplocení.

Městský úřad tak nebyl schopen posoudit nezbytné časové období k realizaci oplocení. Dále městský úřad poukázal na § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti s tím, že po uznání Obory Dětaň bude na něm, aby bez zbytečného odkladu zkontroloval realizaci oplocení a jeho funkčnost. Pokud oplocení při dozoru provedeným městským úřadem nebude funkční, bude na městském úřadu, aby držiteli uložil s ohledem na zásadu proporcionality přiměřenou lhůtu, během které musí být oplocení zhotoveno a být zcela funkční. Pokud by držitel honitby v této lhůtě nezajistil dokončení a plnou funkčnost oplocení obory, obora by ze zákona zanikla.

Po odvolání žalobců, a) Honební společenstvo Dvérce, b) spolek Dvérce z.s., c) Myslivecký spolek Skytaly, proti prvoinstančnímu rozhodnutí, ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, byl změněn výrok č. 5 rozhodnutí tak, že byla doplněna část věty: „a je uznána pod podmínkou řádného oplocení uzpůsobeného tak, aby chovaná zvěř z obory nemohla volně vybíhat v souladu s ustanovením § 2 písm. j) zákona o myslivosti“, v ostatním bylo prvoinstanční rozhodnutí ponecháno beze změny.

Žaloba

V žalobě žalobci uvedli, že napadené rozhodnutí zřizuje honitbu v podobě obory, a přitom je správní orgán smířen se stavem, že zamýšlená obora není ke dni vydání rozhodnutí opatřena trvalým oplocením znemožňujícím volný pohyb zvěře. Z § 2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.,o myslivosti vyplývá esenciální požadavek, aby oplocení obory zabraňovalo chované zvěři toto oplocení překonávat a logicky je existence takového oplocení podmínkou zřízení obory již k okamžiku, kdy má tato obora vzniknout.

Žalobci uvedli, že vybudování oplocení v rozsahu odpovídajícímu návrhu J. F. [navrhovatelka, osoba zúčastněná na řízení č. 2] není možné, neboť ta dosud nezískala souhlas vlastníka vysokého a velmi vysokého napětí a dále pro rozpor s aktuálním územním plánem obce Nepomyšl, neboť zamýšlený oborní plot přetíná biokoridory nejen regionální, ale i vyššího stupně. Ve vymezeném biokoridoru nelze provádět žádné, ani drobné stavby, což by správní orgány zjistily, pokud by byly ochotny se otázkou existence a případné legality oplocení nově zřizované obory zabývat.

1. F. dále nezískala souhlas všech vlastníků pozemků, které jsou do obory začleňovány, tedy vlastníků, kteří jednak nesouhlasí se samotným začleněním pozemků do obory, ale nesouhlasí ani s vybudováním plotu na svých pozemcích., jedná se o Ing. V. G., V. Š. nebo Lesy České republiky, s. p.

Správní orgán se přesvědčivě nevypořádal ani s námitkou žalobců ohledně rozsahu neoprávněného přičlenění pozemků jiných vlastníků s poukazem na § 18 odst. 4 zákona o myslivosti, neboť připustil překročení limitu stanoveného v § 18 odst. 5 zákona o myslivosti. Tento limit je dán zákonem v podobě nejvýše 10% výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby a zákon nestanoví, že by tento limit neplatil v případě, ve kterém se přičleňují pozemky se souhlasem jejich vlastníka.

Žalobci mají za to, že J. F. obchází zákon v tom, že koncipuje svůj návrh na uznání honitby/obory jakožto honitby vlastní, i když by se v tomto případě mělo jednat o honitbu společenstevní. Správní orgán rozhodl o přičlenění celkem cca 68 ha pozemků, přičemž ve vlastnictví J. F. je celkem 298 ha honebních pozemků a limit pro přičlenění by tak měl činit cca 30 ha.

Krajský soud v Ústí nad Labem

Soud podle § 56 odst. 1 s. ř. s. přistoupil k přednostnímu projednání věci, a to z důvodu možné realizace Obory Dětaň na základě pravomocného rozhodnutí, čímž by mohlo postupem času dojít k narůstajícímu poškození práv osob zúčastněných na řízení, a dále z důvodu, že se jedná o věc dosud soudy neřešenou s širším dopadem na obecný postup správních orgánů v jiných obdobných věcech.

Pověřená pracovnice žalovaného v soudním jednání odkázala na dosavadní vyjádření a konstatovala, že orgán státní správy myslivosti nemůže zvažovat otázky spadající pod kompetenci orgánu ochrany přírody a navrhla žalobu zamítnout.

K otázce soudu, co brání stanovení konkrétního data uznání obory v rozhodnutí, pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že v rozhodnutí zvolený postup je v souladu se zavedenou praxí, která ale není zcela jednotná. Měla za to, že podmínka oplocení v rozhodnutí být nemusí, vzhledem k tomu, že zákon zná mechanismy, jak zrušit rozhodnutí, pokud oplocení nebude zřízeno. V praxi se uznání obory nevázalo a ani neváže na konkrétní správní akt nebo datum, protože podmínka zřízení oplocení je následně realizována tím, že držitel obory oznámí orgánu státní správy myslivosti, že již realizoval oplocení a tento zkontroluje, že oplocení bylo realizováno a v tuto chvíli „nabíhají“ práva a povinnosti držitele honitby. Pokud by držitel nesplnil podmínku zřízení oplocení nikdy, tak mu práva a povinnosti vyplývající z uznání honitby nikdy nevzniknou.

K tomuto vyjádření právní zástupce žalobců uvedl, že se jedná o postup zcela nesprávný. V okamžiku uznání obory by již oplocení mělo být vybudováno. Jinak zde hrozí, že správní rozhodnutí nebude nikdy naplněno.

Soud se nejprve věnoval námitce směřující proti stanovení podmínky řádného oplocení v žalobou napadeném rozhodnutí a absenci oplocení obory v době vydání prvoinstančního rozhodnutí.

Soud své rozhodování opřel o výklad  § 2 písm. j) zákona o myslivosti,  § 29 odst. 2  a 3 zákona o myslivosti a § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.

Dále soud uvedl, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2024, č.j. 8 As 88/2023–59, vyplývá, že oplocení obory představuje překážku pohybu nejenom zvěři chované uvnitř obory, ale také spárkaté zvěři, která žije vně obory. Nejde tedy jen o oborní oplocení jako fyzickou překážku pohybu, ale i o bezpečnost zvěře jako jednu ze zásad mysliveckého hospodaření, ke kterým se má přihlížet při stanovování honebních hranic. Oborní plot přitom nelze zaměňovat s např. oplocenkou nové lesní výsadby, neboť ta na rozdíl od oborního plotu bývá vedena pouze dočasně do doby, než stromy vyrostou, anebo se zemědělským ohradníkem, neboť ten svou výškou zabraňuje pohybu pouze hospodářským zvířatům, obecně však ne spárkaté zvěři. Oborní oplocení nutně nemusí přesně kopírovat hranice schválené honitby. Postačí, pokud je s ohledem na konkrétní prostorové možnosti přiměřeně následuje.

Soud konstatoval, že s uznáním obory, tedy právní mocí rozhodnutí o uznání obory, jsou spojeny významné právní důsledky jako je například vznik přestupkové odpovědnosti jak vyplývá z § 45 odst. 1 písm. u) zákona o myslivosti nebo vznik odpovědnosti za škodu dle § 52 odst. 3 zákona o myslivosti, proto musí být tento okamžik jasně ukotven v čase.

Soud připomněl, že úkolem orgánu státní správy myslivosti je ochrana veřejného zájmu (§ 2 odst. 4 správního řádu), kterým je mimo jiné i racionální využívání honebních pozemků, dozor nad tvorbou honiteb či chov zvěře v souladu se zákonem o myslivosti.

Orgán státní správy myslivosti nemůže rezignovat na své úkoly tím, že vědomě povolí vznik obory, která nesplňuje základní definiční znak trvalého oplocení, neboť s existencí takového druhu honitby, tedy obory bez oplocení, zákon o myslivosti nepočítá. Soud tedy v této části rozsudku konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro uznání honitby Obora Dětaň, neboť obora nesplňovala definiční znak oplocení podle § 2 písm. j) zákona o myslivosti v okamžiku svého vzniku.

Na základě uvedeného soud shrnul, že městský úřad i žalovaný nesprávně aplikovali při rozhodování o uznání Obory Dětaň § 2 písm. j) zákona o myslivosti, a proto soud výrokem I. rozsudku zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost. Zároveň soud rozhodl podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i o zrušení prvoinstančního rozhodnutí, neboť i to je zatíženo stejnou vadou. V daném případě bude nutné, aby městský úřad postavil najisto, kdy bude reálné zhotovení oplocení obory a formuloval podle toho výroky svého rozhodnutí.

Právní věta

Z platné právní úpravy vyplývá, že ohrazení obory je jejím definičním znakem, který musí být splněn od počátku existence obory, neboť zajišťuje funkci obory, kterou je intenzivní chov zvěře ve vymezeném prostoru. Obora bez řádného oplocení neplní svůj účel a může být z tohoto důvodu rozhodnuto o jejím zániku dle § 31 odst. 6 písm. e) zákona o myslivosti.

Toto ustanovení zákona o myslivosti však primárně neslouží k tomu, aby bylo orgánem státní správy myslivosti dozorováno, zda v přiměřené době po svém uznání bude obora skutečně oplocena. Jejím účelem tedy není, aby bylo po uznání obory možno poskytnout držiteli obory přiměřenou lhůtu ke zřízení oplocení, a zajistit tak existenci obory po určitou dobu bez oplocení. Jejím účelem je dozor nad funkčností již zřízeného ohrazení obory.

Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 03.09.2025,
č. j. 15 A 17/2025-81

Spor byl veden o přestupek spočívající v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL. Žalobce obhospodařující tyto lesní pozemky nesouhlasil se závěrem ČIŽP, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu, případná chybějící hmota byla dle žalobce pouze nepřesně zjištěna v důsledku špatného postupu prvostupňového orgánu ČIŽP při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty.

Prvostupňový orgán rozhodnutím ze dne 5. 8. 2024, č. j. ČIŽP/48/2024/2559 rozhodl, že žalobce:

1. spáchal přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), tím, že v prosinci 2021 provedl prostřednictvím najatého subjektu těžbu v porostních skupinách 331A17 a 331B17 v Lesním hospodářském celku (LHC) Litvínov na pozemcích, které jsou na území Evropsky významné lokality (EVL) Východní Krušnohoří, a to bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, čímž porušil povinnost stanovenou v § 45c odst. 2 ZOPK,
2. spáchal přestupky podle § 88 odst. 2 písm. p) ZOPK tím, že bez ohledu na výjimky udělené orgánem ochrany přírody a krajiny podle § 43 ZOPK:

   v rozporu s povinností stanovenou ve výroku IV. podmínce písm. c) Rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky o výjimce ze dne 30. 3. 2021, č. j. SR/0780/OM/2020–15, neponechal na území Národní přírodní rezervace (NPR) Praděd k zetlení v porostu veškerou dřevní hmotu.

   Shora uvedeným rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč.

   K žalobcově odvolání změnil žalovaný - Ministerstvo životního prostředí prvostupňové rozhodnutí napadeným rozhodnutím tak, že:

   zrušil část prvostupňového rozhodnutí dle bodu II. písm. a. bodu i. shora a řízení v tomto rozsahu zastavil,

   snížil výši uložené pokuty na 40 000 Kč,

3. ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil.

Žalobce žalobou u Městského soudu v Praze napadl výroky II. a III. napadeného rozhodnutí.

Žaloba

Žalobce brojil proti tomu, že byl shledán odpovědným ze spáchání přestupku dle bodu I. prvostupňového rozhodnutí, tj. z nepovoleného kácení v EVL Východní Krušnohoří, čímž měl postupovat v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK. Žalobce konkrétně namítal, že předchozí souhlas nebyl potřeba, jelikož postupoval v souladu se Souhrnem doporučených opatření (SDO), nebyl naplněn materiální znak přestupku, protože těžebními zásahy nedošlo dle stanoviska AOPK k negativnímu ovlivnění místního ekosystému, rozhodnutí o spáchání přestupku bylo diskriminační, a i kdyby se mělo jednat o přestupek, žalobce z něj měl být vyviněn již v důsledku toho, že Krajský úřad Ústeckého kraje (KÚÚK) jako příslušný orgán ochrany přírody byl ve věci nečinný po dobu 11 měsíců.

Vzhledem k tomu, že byly zásahy provedeny v souladu s SDO, neměl být předchozí souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny vyžadován, žalobce tudíž neměl porušit žádnou svou právní povinnost. Dle žalovaného byly v dané oblasti provedeny zásahy ještě před vyhlášením přírodní památky Pekelské údolí, která byla vyhlášena až dne 17. 10. 2022, tudíž žalobcem provedené zásahy splňovaly přísnější standard.

Žalobce k uvedenému skutku ještě doplnil, že provedení těžebních zásahů bez souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny nebylo v minulosti v EVL Východní Krušnohoří posuzováno jako činnost, kterou by mohlo dojít k závažnému či nevratnému poškození EVL, prvostupňový orgán i žalovaný proto měli ve srovnatelných případech rozhodovat obdobně a v souladu se zásadou legitimního očekávání žalobce nesankcionovat, jelikož v této oblasti nedošlo ke změně zákona ani soudního výkladu.

Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný se řádně nevypořádal s žalobcovou odvolací argumentací, kterou naopak bagatelizoval. Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dřevní hmotu sám odvezl, a že nelze vyloučit její odcizení třetími osobami, jelikož sám žádný odvoz části předmětné dřevní hmoty nezadal ani sám neprovedl. Dále namítal, že správními orgány použitá metodika pro stanovení objemu ponechané hmoty je nevhodná, nepřesná a neodpovídá standardům lesnické praxe.

Ve věci přestupků spočívajících v neponechání veškeré dřevní hmoty k zetlení na území NPR a EVL Praděd žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný dostatečně nevypořádal žalobcovy výhrady k metodologickému postupu prvostupňového orgánu při určení chybějícího objemu dřevní hmoty v daném prostoru. Žalobce se konkrétně vymezuje proti závěru, že neponechal v předmětné lokalitě veškerou dřevní hmotu – případná chybějící hmota je dle žalobce pouze důsledkem špatného postupu prvostupňového orgánu při výpočtu, resp. odhadu chybějící dřevní hmoty. Rovněž zmínil diskriminační přístup, jelikož nebyl jeho konkrétní dodavatel shledán vinným ze spáchání přestupku.

Městský soud v Praze

Podle soudu se žalobce mýlil v tom, že k provedení předmětných těžebních zásahů nepotřeboval souhlas ze strany orgánu ochrany přírody, jelikož z § 45c odst. 2 ZOPK ani jiného právního předpisu tento závěr nevyplývá. Naopak zákon je v této věci striktní a hovoří o tom, že je nutný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody, neplatí–li pro danou lokalitu přísnější režim ochrany přírody. Žalobce byl ostatně o nutnosti předchozího souhlasu vyrozuměn i ve sdělení Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) ze dne 26. 10. 2021.

V době těžebního zásahu přitom přísnější režim na dané lokalitě zakotven nebyl, jelikož přírodní památka Pekelské údolí byla v dané lokalitě vyhlášena až v roce 2022. Režim ochrany dle § 45c odst. 2 ZOPK v době provedení zásahu přitom založen byl, jelikož EVL Východní Krušnohoří byla součástí platného nařízení vlády č. 318/2013 Sb., o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit, již od jeho vyhlášení. Závěr žalobce se navíc jeví účelovým, protože ve správním spisu je zadokumentovaná opakovaná e–mailová komunikace mezi pracovníky žalobce a KÚÚK ze sklonku roku 2020 a pak v průběhu roku 2021, ve které se žalobce opakovaně dotazuje, v jakém termínu bude ze strany KÚÚK sdělena vyžádaná předběžná informace. Žalobce si tudíž této povinnosti byl před samotným provedením zásahu vědom, a následně jednal v rozporu s ní. 

Soud uvedl, že rozhodnutí o spáchání přestupku není diskriminační. Byť žalovaný uvedl, že mu skutečně nejsou známy jiné případy obdobné nedovolené těžební činnosti v dané lokalitě, žalobcova námitka, že KÚÚK, prvostupňový orgán i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání, byla vznesena veskrze obecně. Nadto žalovaný netvrdil, že existují případy tolerance těžební činnosti v rozporu s § 45c odst. 2 ZOPK v dané lokalitě, nýbrž že o takových případech nemá povědomí. To neznamená, že v dané lokalitě nedochází hypoteticky k nepovolené těžbě, ale pouze to, že příslušné orgány o ní nemají povědomí – takové hypotetické případy ovšem nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce přitom nedokládá žádný konkrétní případ, ve kterém prvostupňový orgán, žalovaný, či KÚÚK tolerovali předem nepovolenou těžební činnost v dané lokalitě, proto nemohlo žalobci vzniknout žádné legitimní očekávání, že mu nepovolená těžební činnost „projde“ i v nyní posuzované věci.

Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou nebylo předmětem tohoto řízení.

Soud dále konstatoval, že žalobce sám nemohl nijak předvídat, že bude jím zamýšlená těžební činnost v dané lokalitě eventuálně ze strany KÚÚK povolena – KÚÚK nakonec těžbu v předmětných porostech 331A17 a 331B17 rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, č. j. KUUK/112612/2022, nepovolil až do konce roku 2030. Jednání žalobce tudíž bylo společensky škodlivé, když provedl těžební činnost bez souhlasu v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, a nadto nelze těžební činnost považovat za zcela neproblematickou (tj. bez jakýchkoli externích vlivů), tj. souhlas s těžbou není pouhou úřední formalitou.

Vzhledem k tomu, že žalobcovým jednáním nedošlo k poškození přírody, bylo možné zohlednit nanejvýš jako polehčující okolnost při výměře pokuty, nikoli jako důvod absence materiálního znaku přestupku.

Podle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na žalobcovy námitky tím, že uvedl, proč byl postup prvostupňového orgánu ve věci odhadu chybějící dřevní hmoty v souhlasu vyrozuměn i ve sdělení KÚÚK ze dne 26. 10. 2021.

Žalovaný uvedl, že v dané lokalitě nebylo důvodné počítat s nadměrkem, když dřevní hmota měla být ve svém celku ponechána k zetlení, tudíž nebyl dán odběratel, kterému by mohla vzniknout ztráta v důsledku sesychání či příčného přeřezávání dřeva, samotné měření bylo prováděno obdobným způsobem jako při tvorbě číselníků dříví žalobcem, pro vyrovnání případných rozdílů byla stanovena kvalifikovaným odhadem přípustná odchylka
ve výši 10 %.

Relevantní rovněž, podle soudu, není námitka, že dodavatel, který pro žalobce těžební činnost provedl, nebyl shledán odpovědným z uvedeného přestupku. Přestupek dle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK není tzv. vlastnoručním deliktem a nadto
by k předmětné nepovolené těžbě bez přičinění žalobce nedošlo. Okolnost, že nebyl konkrétní dodavatel shledán odpovědným ze spáchání přestupku, proto není sama o sobě relevantní, protože v případě žalobce došlo k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty přestupku. I zde přitom platí, že případné spáchání přestupku třetí osobou není předmětem tohoto řízení.

Žalobce přitom ani ke shora uvedeným kontrolním zjištěním, ani dále v průběhu správního (a soudního) řízení neposkytl vlastní alternativní kalkulaci objemu dřevní hmoty v příslušné lokalitě – omezil se pouze na konstatování, že dřevní hmota byla pracovníky prvostupňového orgánu zjištěna vadně, že neměl povinnost ponechat dřevo přímo u předmětných pařezů, popř. mohlo dojít k odcizení dřevní hmoty.

Když byl žalobce nucen provést na dříví chemickou asanaci v důsledku napadení kůrovcem na místě mimo předmětné porosty, měl následně dbát na to, aby byla zachována alespoň elementární souvislost lokality opětovně navezeného dříví s lokalitou kácení, aby někde dříví nepřebývalo, a jinde naopak nechybělo. Soud konstatoval, že jako celek bylo měření deficitní – tj. existoval cca 10% objem dříví, který i po započítání přípustné odchylky nebyl dohledán). Žalobce toho ovšem nedbal.

Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

K zásahům v EVL, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, si musí ten, kdo tyto zásahy zamýšlí, předem opatřit souhlas orgánu ochrany přírody podle § 45c odst. 2 ZOPK. Ten, kdo poruší tuto povinnost a provede těžební činnost bez předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody v lokalitě, kde je povolení zákonem vyžadováno, se dopouští přestupku podle § 88 odst. 2 písm.) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Objektivní stránka předmětného přestupku nespočívá v přímém negativním ovlivnění přírody, nýbrž v tom, že přestupce postupuje v rozporu s úředně stanovenými výjimkami a podmínkami.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2025, č.j. 17 A 12/2025-46.

Žalobce vybudoval zábavní park v lese zvláštního určení, přičemž došlo k částečnému oplocení objektů, výstavbě rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků a k umistění herních a rekreačních prvků.

České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) prvoinstančním rozhodnutím  podle § 3 odst. 4 zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP nařídila žalobci zastavení specifikované škodlivé činnosti při nezákonném využívání lesů zvláštního určení jako zábavní park Krtkův svět do doby, než budou prováděné činnosti a stav lesních pozemků uvedeny do souladu s právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí.

Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí inspekce.

Městský soud

Městský soud se předně neztotožnil s argumentací žalobce, že zastavení škodlivé činnosti nemělo být nařízeno jemu, ale společnostem Krtkův svět s.r.o. a Krtkův park s.r.o. Podle městského soudu je to právě žalobce, v jehož faktické moci je budování, rozšiřování a samotný provoz zábavního parku. Na věci nemůže nic změnit ani žalobcem tvrzené uzavření nájemní smlouvy s uvedenými společnostmi, na jejímž základě by došlo k přenosu povinností souvisejících s péčí o les na tyto subjekty, neboť existenci takové smlouvy žalobce neprokázal.

Městský soud dále neshledal porušením procesních práv žalobce postup inspekce, která vycházela při svém rozhodování z podkladů získaných při kontrole probíhající souběžně se správním řízením. K takovému postupu může docházet zejména v situaci, jaká nastala v nyní posuzované věci, v níž povaha předmětu kontroly (resp. předmětu správního řízení) vyžaduje co nejpohotovější reakci správních orgánů směřující k odvrácení hrozící škody. Městský soud rovněž uvedl, že využitím podkladů pořízených v průběhu kontroly nebyl žalobce nijak zkrácen na svých procesních právech.

Postavení žalobce se podle městského soudu nijak nedotklo ani neprovedení jím navržených důkazů majících prokazovat způsob posuzování fungování jiných zařízení. Tyto důkazní návrhy nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění o dotčených lesních pozemcích, které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Vypověděly by totiž pouze o skutkovém stavu jiného lesa a jiného zařízení.

Městský soud dále uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že činnost žalobce na lesních pozemcích nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese. Rozvoj rekreační činnosti tak, jak ji pojal žalobce, neodpovídá účelu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dokonce les přímo poškozuje.

Na základě uvedeného městský soud žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,

V prvé řadě stěžovatel zdůraznil, že zastavení činnosti může být nařízeno toliko osobě, která je za škodlivou činnost zodpovědná, tj. tuto činnost vykonává. Stěžovatel tvrdil, že takovou osobou není a již ve správním řízení, resp. v řízení před městským soudem, argumentoval, že odpovědnými subjekty za provozování zábavního parku jsou společnosti Krtkův svět s.r.o., resp. Krtkův park s.r.o.

Stěžovatel dále namítal, že městský soud pochybil, když shledal souladným se zákonem postup správních orgánů, které odmítly provést soubor jím navržených důkazů prokazujících, že tytéž správní orgány v jiných případech považují obdobný či dokonce totožný (v případě zábavního parku Království lesa) skutkový stav za plně souladný s lesním zákonem. Odmítnutí těchto důkazů jako irrelevantních stěžovateli znemožnilo prokázat porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva.

Podle stěžovatele nezákonný postup správních orgánů, spočívá v tom, že inspekce ve svých úvahách vycházela z nezákonně získaných podkladů pro rozhodnutí. Nezákonnost spatřoval stěžovatel konkrétně v tom, že v případě specifikovaného souboru listin došlo k jejich získání při kontrole pokračující po zahájení správního řízení.

Nezákonně získané důkazy jsou bez dalšího nepoužitelné a není možné z nich vycházet. Danou úvahu ilustroval na příkladu přiznání vynuceného mučením, a to bez ohledu na případnou pravdivost skutkových zjištění z takových důkazů vyplývající.

Stěžovatel upozornil na to, že zkrácení jeho práv spočívalo rovněž v tom, že jeho zástupci bylo znemožněno účastnit se kontrol na pozemcích, na nichž se nachází zábavní park, avšak získané poznatky inspekce použila jako podklad pro rozhodnutí.

Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že využití lesních pozemků, na nichž se nachází zábavní park, nemá nic společného s lesem a nesměřuje k plnění funkcí lesa.
Podle stěžovatele bylo ve správním řízení prokázáno osvědčením odborného lesního hospodáře, že dotčené pozemky jsou pokryty zdravým lesním porostem. Městský soud tento důkaz v podstatě ignoroval.

Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem v tom, že u dotčených lesních pozemků byla překročena rozumná míra jejich využití k rekreaci. S ohledem na to, že tyto pozemky jsou zařazeny do kategorie lesa zvláštního určení v subkategorii lesa se zvýšenou rekreační funkcí, musí být hospodaření na daných pozemcích podřízeno jejímu naplnění.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s prvním okruhem kasačních námitek opírajících se o tvrzení, že stěžovatel není subjektem, jemuž mohl být zákonně uložen zákaz určité činnosti ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ČIŽP, podle něhož inspekce je oprávněna v případě hrozící škody nařídit omezení, popřípadě zastavení výroby nebo jiné činnosti až do doby odstranění nedostatků a jejich příčin.

Městský soud odůvodnil, že správní orgány správně vyšly z komplexu skutkových zjištění, jež ve svém souhrnu prokázala, že osobou, která je původcem nelegální činnosti v zábavním parku, a vůči níž tedy musí zákaz směřovat, je právě stěžovatel. Jednou z okolností, z níž žalovaný v tomto směru vyšel, bylo úzké personální propojení mezi stěžovatelem a společnostmi, které kompletně ovládal, nebyla to však okolnost jediná. Vedle toho totiž zohlednil i další poznatky, zejména vlastnictví pozemků stěžovatelem, na nichž se nelegální činnost odehrávala, a rovněž opakovaná prohlášení stěžovatele v mediálním prostoru, že zábavní park je jeho osobním projektem.

NSS dodal, že správní orgány shromáždily dostatek na sebe navazujících podkladů, z nichž vykrystalizoval jednoznačný souhrnný náhled na význam role stěžovatele při provozu zábavního parku. Ve shodě s městským soudem měl NSS za to, že nastavení vztahů mezi stěžovatelem a jeho korporacemi bylo toliko účelovou právní konstrukcí, mající sloužit k rozmělnění veřejnoprávní odpovědnosti související s provozováním zábavního parku. Na zákonnosti závěrů žalovaného, resp. městského soudu, týkajících se určení osoby provádějící zakázanou činnost není způsobilý cokoliv změnit ani prostý odkaz stěžovatele na jiná správní řízení, v nichž měly správní orgány jednat nikoliv přímo se stěžovatelem, ale s jím ovládanými korporacemi.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku týkající se neprovedení důkazů, které stěžovatel označil k prokázání porušení jeho legitimního očekávání. I když se NSS neztotožnil s důvody, pro které nebyly stěžovatelem označené důkazy provedeny, samotný závěr o jejich nadbytečnosti obstojí a proto nebylo nutné přistoupit ke kasaci rozsudku městského soudu a napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanou nezákonností podkladů pro rozhodnutí – stěžovatelem vymezených listin. Stěžovatel zde poukazoval na skutečnost, že některé důkazy mohly být pořízeny nezákonně. K tomu, aby určitý důkaz byl použitelný pro odůvodnění závěrů správního orgánu, musí být pořízen v souladu se zákonem. Tuto premisu potvrdil i městským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021–45. Do kategorie nezákonných důkazů spadají v první řadě ty, které byly získány způsobem výslovně zapovězeným určitou právní normou – například jde o stěžovatelem odkazovaný případ výpovědi vynucené mučením. Jelikož postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), jsou zcela standardní součástí právního řádu, o tento případ nezákonnosti opatřených listin se evidentně nejednalo.

Další skupinou důkazů, které nejsou ve správním řízení použitelné, jsou důkazy, jejichž zákonné opatření sice právní řád umožňuje v určitém (typu) řízení, ale výslovně vylučuje či limituje jejich přenositelnost do řízení jiného. Takovým příkladem jsou odposlechy získané v trestním řízení, u nichž trestní řád omezuje jejich použití v jiné trestní věci, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním (v podrobnostech viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012–62). Ani o tento případ však v nyní posuzované věci nešlo, neboť kontrolní řád, na rozdíl od řádu trestního, nezakotvuje omezení z hlediska užití v jeho rámci získaných podkladů pro jiný postup orgánu veřejné moci. Podle NSS samotné obstarání důkazů při kontrole tedy proběhlo v souladu se zákonem. Následně došlo k provedení všech listin specifikovaných stěžovatelem postupem podle správního řádu, když byly zařazeny do správního spisu a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim.

Nejvyšší správní soud dále souhlasil i se závěrem městského soudu, že činnost stěžovatele při provozu zábavního parku nenaplňuje žádnou z funkcí lesa a nelze ji považovat za hospodaření v lese ve smyslu lesního zákona.

Nejvyšší správní soud  konstatoval, že stěžovatelem učiněná série zásahů do krajiny tvořené lesem spočívající ve  (vybudováním celého spektra zábavních zařízení, oplocením, výstavbou rozsáhlé sítě cest a souvisejících dopravních prvků) nemůže představovat účelné obhospodařování lesa podle § 13 lesního zákona. Ani v případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa zcela potlačit na úkor rekreace.

Činnosti směřující primárně k rekreačnímu využití lesa [jakožto souboru stromů a keřů lesních dřevin ve smyslu § 2 písm. c) lesního zákona] a tímto způsobem využití nemohou nepřiměřeně potlačovat „jádrové“ funkce lesa a ze souboru stromů a keřů učinit urbanizované a nepřírodní prostředí s výraznou přítomností uměle vytvořených prvků – atrakcí zábavního parku.

Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

Právní věta

V případě lesů se zvýšenou rekreační funkcí nelze ostatní funkce lesa, které jsou primárně spjaty s dřevním porostem a lesní půdou, zcela potlačit na úkor rekreace.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.07.2025

V posuzovaném případě se jednalo o udělení výjimky Lesům České republiky, s.p. – dále jen „OZNŘ“ osoby zúčastněné na řízení,  dle § 43  odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „ZOPK“) za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů; ohrožených anebo živelnou kalamitou postižených lesních porostů; kácení rizikových stromů podél značených turistických tras a podél pozemků bezprostředně přiléhajících k hranici národní přírodní rezervace Praděd  a Hrubý Jeseník (dale jen NPR), kde je volný pohyb veřejnosti a za účelem kácení rizikových stromů v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení. Výjimka byla žádána do 31.12.2026.

Prvostupňovým rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálního pracoviště Olomoucko, oddělení Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen „AOPK“) nebyla výjimka ve dvou případech povolena a v dalších dvou případech AOPK výjimku udělila.

OZNŘ byla povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR v rámci konkrétních porostních skupin a dílců zařazených do pásem B a C hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem asanace kůrovcem napadených stojících stromů, zlomů a vývratů (výrok III).

A dále byla OZNŘ povolena za stanovených podmínek výjimka dle § 43 odst. 1 ZOPK ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK na území NPR hospodařit způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, a to za účelem kácení rizikových stromů podél značených turistických tras včetně účelové komunikace Ovčárenská, dále v bezprostřední blízkosti stavebních objektů nacházejících se v NPR (lovecké a jiné chaty) a v bezprostřední blízkosti loveckých zařízení, dále podél konkrétně uvedených dílců bezprostředně přiléhajících k hranici NPR, kde je bez omezení možný volný pohyb veřejnosti s cílem eliminovat ohrožení bezpečnosti osob (výrok IV).

S tím nesouhlasil žalobce - Společnost přátel Jeseníků, z.s., který se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Ministerstva životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k odvolání žalobce (proti výrokům I a III) částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí AOPK.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl,
že důvodem vyhovění žádosti bylo umožnění činností v ochraně lesa směřujících k zabránění gradace podkorního hmyzu (kůrovcovitých) v porostech smrku ztepilého na území NPR s cílem přiměřené eliminace rizika rychlého rozpadu cenných lesních ekosystémů a umožnění včasného pokácení a asanace rizikových stromů k zajištění bezpečného pohybu osob na účelové komunikaci Ovčárenská, podél pozemků přiléhajících k hranici NPR a v blízkosti stavebních objektů a loveckých zařízení. Dále vymezil rizikové stromy.

Povolovanou činností nebude dotčeno 1465,3899 ha území NPR (72 % rozlohy). Do pásma A byla zařazena většina území a bylo stanoveno, že v rámci pásma B nebudou kůrovcem napadené stromy, vývraty a zlomy asanovány. Případná asanace ostatních dřevin bude provedena nedestruktivní metodou. Dřevní hmota bude ponechána na území NPR, ve specifických případech může být její část ponechána v porostech přímo navazujících na NPR.

Povolované činnosti jsou v souladu s Plánem péče rovněž s ohledem na rámcové zásady péče o les. V souvislosti s povoleným způsobem asanace nedojde ke zhoršení stavu přírodního prostředí NPR, a tedy k porušení § 28 odst. 2 ZOPK. Existují důvody pro povolení výjimky ze zákazu dle § 29 písm. a) ZOPK, povolený způsob asanace odpovídá Plánem péče stanovenému způsobu ochrany i potřebě OZNŘ přijmout asanační opatření k ochraně lesa. Prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno z důvodu okamžité potřeby hospodařit na území NPR způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, ale s ohledem na předběžnou opatrnost. Pokud by vydáno nebylo, neexistoval by v případě gradace kůrovců nástroj, který by OZNŘ umožnoval včas a dostatečně zasahovat proti kůrovcům.

Žaloba

Žalobce v žalobě nejprve obecně namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, a to především tím, že byla povolena výjimka dle § 43 ZOPK umožňující provést výrazně škodlivé zásahy na území NPR Praděd, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Při povolení výjimky nebylo hledáno řešení s co nejmenšími nepříznivými dopady na chráněné části přírody. K povolení výjimky došlo i navzdory existenci jiného uspokojivého řešení, které by odpovídalo okolnostem případu. Došlo současně k porušení procesních předpisů. Správní orgány nedostatečně hájí zájem ochrany přírody na území NPR Praděd chráněném jako EVL Praděd. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nadto nedostatečně odůvodněna.

Žalobce namítal, že povolená výjimka ze zákazu v § 29 písm. a) ZOPK, která umožňuje různé způsoby a rozsah intenzivních technologií za účelem asanace, je v rozporu s § 28 odst. 2 ZOPK. Na významné části území NPR Praděd se zbytečně umožňuje použití intenzivních technologií a související negativní a rušivá činnost. Lesní porost se rozděluje z hlediska asanace do tří pásem, AOPK přitom nepovolila výjimku v pásmu A (65 % NPR Praděd) a na zbývající ploše (35 %) povolila použití intenzivních technologií v různém rozsahu. V pásmu B (21 %) umožnila asanaci nedestruktivními šetrnými způsoby, v pásmu C pak umožnila destruktivní metody. Navíc je v pásmu B i C povoleno pokácet a asanovat stojící kůrovcem napadené stromy, které jsou staticky neúnosné, narušené nebo nakloněné. Žaloba byla velmi podrobná a obsahovala celkem 9 žalobních bodů.

Městský soud v Praze

Soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce obsaženým v šestém žalobním bodě, v němž žalobce de facto namítal nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, kterou spatřoval ve a) vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí, v němž se dle žalobce AOPK odkazovala na Plán péče, ač podle něj nepostupovala a b) v podivném nakládání s podklady pro vydání rozhodnutí, které nebyly vysvětleny. Soud však neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelným a námitky uplatněné v šestém žalobním bodě shledal jako nedůvodné.

Soud konstatoval, že povolení výjimky se děje ve sféře správního uvážení správního orgánu. Správní uvážení podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či jej nepřekročil. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci, ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. To samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž omezován principy platícími v moderním právním státě. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s.ř.s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí–li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil.

Odůvodnění správních orgánů bylo dle názoru soudu dostatečné, plně přezkoumatelné a logické. K povolení výjimky přitom došlo z důvodu, že povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. AOPK uvedla jednoznačné důvody, které povolení výjimky v pásmech B a C (dle vymezení v lesnické mapě) odůvodňují, vyšla ze správně zjištěného skutkového stavu a z její strany nedošlo k překročení mezí správního uvážení.

Ve vztahu k odborným podkladům vytvořeným správním orgánem soud konstatoval, že žalovaný ve vyjádření k žalobě správně poznamenal, že plán péče je s ohledem na § 38 odst. 1 ZOPK obligatorním podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a současně je zřízen také informační systém ochrany přírody určený ke zpracování údajů o ochraně přírody „obsahující např. data a publikace výsledků o rozšíření a stavu druhů, evropsky významných druhů a přírodních stanovišť, jakož i další odborné publikace vztahující se k NPR“. Tento portál je veřejně přístupný na internetové adrese: https://portal.nature.cz/. Žalobce tak měl přístup i k jím uváděným odborným podkladům, které měly k dispozici správní orgány.

Po posouzení žalobních bodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Podle § 29 písm. a) ZOPK na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy.

Výjimku dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze zákazu dle § 29 písm. a) téhož zákona může ve zvláště chráněných územích orgán ochrany přírody povolit v případě, 1) kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo 2) v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud 3) povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.

Smyslem řízení o výjimce je v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou splněny obecně definované podmínky, za nichž lze zákonný zákaz prolomit, a zda je takový postup v konkrétní situaci namístě (aplikuje se správní uvážení).

Prostřednictvím individuálního správního aktu tak lze prolomit zákonem stanovený zákaz, a to po zvážení okolností konkrétního záměru (situace) a stanovení podmínek limitujících nepříznivé dopady.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.06.2025,

č.j. 15 A 127/2024-90

V projednávaném případě se jednalo o obchod se dřevem, v jehož dodavatelském řetězci bylo zainteresováno vice dodavatelů a správce daně pojal podezření z daňového podvodu. Správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj zahájil u žalobce R. Š., dne 16. 4. 2019 daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2016. Žalobce dle správce daně neprokázal, že přijal zdanitelná plnění (dřevní hmota) od dodavatelů uvedených na daňových dokladech – společností Rispeto Finance, s. r. o., Smart Professional, s. r. o., BONZAJ, s. r. o., a BEZZY GROUP, s. r. o. Dále neprokázal předmět a rozsah přijatých plnění (lesní práce) od společnosti BEZZY GROUP.

Předmětem sporu byla otázka, zda žalobce R. Š.,  prokázal naplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzovaly uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil

Dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 2. 2022 správce daně doměřil žalobci DPH za uvedená zdaňovací období ve výši 759 585 Kč, 585 059 Kč, 322 526 Kč a 401 306 Kč a stanovil žalobci penále ve výši 151 917 Kč, 117 011 Kč, 64 505 Kč a 80 261 Kč. Žalovaný - Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a dodatečné platební výměry správce daně potvrdil.

Správce daně podal na žalobce trestní oznámení, v němž dovozoval spáchání trestného činu zkrácení daně. Případem se zabývala Policie ČR, která konstatovala, že nebylo prokázáno, že žalobce prováděl fiktivní transakce. Zjistila, že u některých obchodních transakcí byly doloženy daňové doklady, které však postrádaly klíčové údaje zejména místo těžby či nakládky dřevní hmoty. Také výpověď prokuristy společnosti, pana R. K., nebyla dostatečně konkrétní a byla v rozporu s předloženými doklady. Policie však usnesením ze dne 6. 11. 2023 trestní stíhání pro podezření ze zkrácení daně odložila. Správce daně proti němu dne 8. 11. 2023 podal stížnost. 

Žaloba

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 2. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Žalobce tvrdil, že doložil rozsáhlé množství důkazních prostředků, které potvrzují uskutečnění zdanitelných plnění. Přesto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a nárok na odpočet DPH mu byl odejmut. Odvolací orgán tento závěr potvrdil, ačkoliv některé důkazy byly v odvolacím řízení doplněny.

Žalobxce tvrdil, že správce daně i žalovaný se v průběhu řízení dopustili opakovaného porušení ustanovení § 92 odst. 2 a odst. 5 písm. c) daňového řádu i zásady daňového řízení vyplývajících zejména z ustanovení § 5 odst. 1 a 3, § 7 a § 8 odst. 1 daňového řádu.

Žalobce dále namítal, že jeho dodavatelé nebyli fiktivními subjekty, jak naznačuje žalovaný v napadeném rozhodnutí, ale řádně vykazovali plnění v kontrolních hlášeních.

Žalobce konstatoval, že odebrání nároku na odpočet DPH bylo protiprávní, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce účastnil podvodu na DPH, nebo že by o něm věděl či měl vědět. Naopak, důkazní prostředky získané z trestního řízení potvrzují, že plnění proběhla tak, jak byla deklarována.

Krajský soud

Krajský soud se v případě zabýval tím, zda správce daně a žalobce unesli svá důkazní břemena v rámci daňové kontroly. Dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu k unesení důkazního břemene správce daně postačovaly.
A to i přesto, že skutečnosti jako jsou virtuální sídlo, absence provozovny, webových stránek, zaměstnanců a či vlastnictví vozidel by samozřejmě nemusely důvodné pochybnosti zakládat samy o sobě.

Skutečnosti, na které správce daně poukázal, však nelze podle soudu hodnotit izolovaně, jak to v žalobě činil žalobce. Nevystupují totiž v případě samy o sobě, nýbrž coby součást řetězce okolností, které vážným pochybnostem o nesouladu žalobcových tvrzení se skutečností nasvědčují. Pokud zainteresované společnosti neměly žádnou provozovnu, zaměstnance a ani nevlastnily žádné vozidlo, popřípadě nepodaly daňové přiznání či kontrolní hlášení, pak se skutečně s ohledem na příslušnou fázi daňového řízení nabízela otázka, zda tyto společnosti doopravdy mohly žalobci dodat posuzovaná zdanitelná plnění, potažmo jakou činnost takovéto společnosti vlastně vyvíjejí. To samozřejmě neznamená, že se v pozdější fázi daňového řízení nemohou takovéto pochybnosti rozptýlit.

Krajský soud uvedl, že správce daně shromáždil dostatečný soubor skutečností, které vyvolávají důvodné pochybnosti o faktickém průběhu deklarovaných zdanitelných plnění, a to bez ohledu na charakter žalobcovy obchodní činnosti. Žalobcova tvrzení, dle nichž práce mohli vykonávat brigádníci a dodavatelé si mohli pronajmout vozidla apod., jsou v tomto ohledu pouze spekulativní, byť se takováto tvrzení samozřejmě mohou obecně vzato stát v další fázi řízení předmětem dokazování. To však nic nemění na tom, že správce daně své důkazní břemeno unesl. Dle obsahu spisu správce daně zcela evidentně vyvinul úsilí k tomu, aby všechny uvedené skutečnosti ověřil, o čemž svědčí úřední záznamy.

Krajský soud naopak částečně přisvědčil námitce, dle které daňové orgány nesprávně odmítly využít důkazních prostředků z trestních spisů. Tato námitka, kterou žalobce v žalobě formuloval nejprve poměrně stručně, se pak stala jedním z hlavních bodů pozdější argumentační výměny účastníků řízení.

Podle krajského soudu se žalovaný nesprávně odmítl zabývat tím, že policejní orgán odložil trestní oznámení vůči žalobci ve věci zkrácení daně, které na něj podal Finanční úřad pro Jihočeský kraj. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný se měl zabývat odloženým usnesením policejního orgánu, protože se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se po věcné stránce týká týchž transakcí, které daňové orgány
v nynější věci zpochybňují.

Podle soudu si žalovaný tak měl uvedené usnesení od policejního orgánu vyžádat (případně si je obstarat od správce daně) a vyhodnotit jeho význam pro posouzení věci, neboť je jeho povinností přihlížet „ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo“ (§ 8 odst. 1 daňového řádu). Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného se neopírá o dostatečně zjištěný skutkový stav a vyžaduje zásadní doplnění. Toto pochybení žalovaný nemůže zhojit v rámci vyjádření v řízení před soudem.

     Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

Právní věta

Pokud v daňovém řízení existuje rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (usnesení Policie ČR) je to významné i pro rozhodnutí správce daně nebo Odvolací finanční ředitelství. Platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí finančních orgánů. S ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.06.2025, č.j. 61 Af 1/2024-120

V posuzované věci spadl strom z lesního pozemku žalovaných 1. R. P., 2. L. P., na trakční vedení dráhy, čímž došlo ke vzniku škody. Příčinou pádu byla skutečnost, že strom byl suchý a napadený dřevokazným hmyzem. Žalobkyně - Výzkumný Ústav Železniční, a.s., se domáhala po žalovaných zaplacení náhrady škody, jež jí vznikla poškozením lokomotivy a trakčního vedení pádem stromu z pozemku žalovaných na její zkušební trať. Spadlý strom se nacházel ve vzdálenosti 1,65 m od hranice dráhy.

Případ byl nejprve řešen okresním a krajským soudem a poté Nejvyšším soudem v Brně. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 08.03.2023, č. j. 25 Co 243/2022-349, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 10. 2022,
č. j. 7 C 280/2021-307, kterým zamítl žalobu na zaplacení 202 602 Kč s příslušenstvím.

Žalobkyně zmocnila dne 25. 10. 2017 společnost Chládek a Tintěra, Pardubice a.s., aby ji zastupovala mimo jiné „ve věci projednání kácení trvalého porostu/stromů a náletových dřevin s vlastníky pozemků dotčených katastrálních území, okolo kterých prochází ŽZO zkušebního centra XY“. Toto zmocnění bylo přiloženo k nedatované výzvě společnosti Chládek a Tintěra, která byla doručena žalovaným (i dalším vlastníkům) před škodní událostí a ve které bylo uvedeno, že společnost byla zmocněna žalobkyní k zajištění přípravy provedení ořezů a kácení veškeré vegetace ohrožující bezpečné a plynulé provozování dráhy, která se nachází v těsném sousedství jejich pozemků.

Výzva obsahovala mimo jiné připomenutí, že provedení ořezů a kácení ukládá vlastníkům pozemků energetický zákon a zákon o dráhách, a informaci, že tyto práce pro vlastníky bezúplatně provede firma, která bude ořezáním a kácením vegetace vlastníkem dráhy pověřena. Vlastníci byli vyzváni, aby sdělili, zda kácení provedou sami, nebo využijí uvedené nabídky, a byli upozorněni, že pokud se nevyjádří, bude to pokládáno za souhlas s okleštěním a kácením na jejich pozemku pověřenou firmou. Před ani po datu škodní události žádné kácení ani ořezání vegetace ze strany žalobkyně (ani žalovaných) neproběhlo.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil zejména podle § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, § 32 odst. 1 (správně § 22) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vše ve znění účinném v době škodní události, a podle § 2900 a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. dále jen o. z. Dovodil, že podle § 10 zákona č. 266/1994 Sb. ve znění účinném v době škodní události, který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním, měl vlastník nemovité věci v sousedství dráhy povinnost strpět, aby na jeho pozemku byla provedena nezbytná opatření k zabránění (mimo jiné) pádu stromu, vznikne-li nebezpečí pádu stromu přírodními vlivy.

Vznikne-li však takové nebezpečí z jednání vlastníka, opatření provede vlastník na svůj náklad. Vždy však o rozsahu a způsobu opatření a kdo ho provede, měl rozhodnout správní drážní úřad. V rozhodné době řešila otázky bezpečnosti zkušebních drah žalobkyně, která si na projednání možného zásahu do vlastnictví majitelů dotčených pozemků najala externí firmu. Ta v zastoupení žalobkyně vyzvala žalované jako vlastníky k případnému kácení nebo ořezu stromů, avšak současně nabídla, že nutný zásah bude bezplatně proveden, budou-li s tím souhlasit, anebo v případě, že se nevyjádří. Žalovaní, kteří s provedením bezplatného kácení souhlasili, tak museli být přesvědčeni, že žalobkyně se o bezpečnost zkušební dráhy ve vztahu k jimi vlastněnému lesnímu pozemku postará bez jakékoli jejich součinnosti. Neporušili tak žádnou zákonem č. 266/1994 Sb. uloženou povinnost a vzhledem k tomu, že po občanovi lze požadovat pouze rozumnou a přiměřenou míru bdělosti, neporušili ani žádnou povinnost podle občanského zákoníku.

Za škodu proto žalovaní neodpovídají. Odvolací soud rovněž uzavřel, že přírodním vlivem je každý přirozený vývoj v přírodě, a to včetně usychání stromů, jejich napadení dřevokaznými houbami, či jinými cizopasníky. Tvrdila-li žalobkyně, že spadlý strom byl suchý a napadený hnilobou, musel jí být jeho stav zřejmý a měla zajistit jeho odstranění sama. Navíc se suchý strom nacházel jen ve vzdálenosti 1,65 m od hranice dráhy, tj. v ochranném pásmu dráhy, a subjektem, který měl prvotně zabezpečit provozuschopnost a bezpečnost dráhy je drážní úřad nebo přímo žalobkyně jako provozovatelka dráhy.

Dovolání

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala vadné poučení podle § 118a o. s. ř., neboť soud ji poučil pouze o povinnosti doplnit tvrzení, avšak nikoli, že k těmto tvrzením má navrhnout důkazy a v důsledku toho nenastala koncentrace řízení. Dovolatelce nebylo umožněno navrhnout důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem dendrologa k prokázání skutečnosti, že spadlý strom byl napaden dřevokazným hmyzem, a soud navíc neprovedl celou řadu navržených důkazů, v důsledku čehož byla žalobkyně v důkazní nouzi. Žalobkyně byla přesvědčena, že příčinou pádu stromu bylo jeho napadení dřevokazným hmyzem, a ten tak nespadl v důsledku přírodních vlivů.

Dále jako dosud nevyřešenou předložila dovolatelka otázku, „zda zákon o drahách lze považovat z hlediska nároků na náhradu škody mezi provozovatelem dráhy a vlastníky přilehlých pozemků za komplexní předpis lex specialis nebo zda existují dvě právní úpravy (zákon o drahách a občanský zákoník), stojící vedle sebe či se vzájemně doplňující“. Nesouhlasila s výlučnou aplikací § 10 zákona č. 266/1994 Sb., neboť zde užitý pojem „jednání“ je třeba vyložit konformně v souvislosti s ustanovením § 545 o. z. a za „jednání“ je nutno považovat i opomenutí. Žalovaní se nemohli domnívat, že dovolatelka provede opatření sama, aniž by je vyzvala k nezbytné součinnosti, a v této souvislosti se měl soud zabývat ustanoveními § 1013 až 1023 o. z.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejdříve vyložil  § 9 odst. 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, které stanovují práva a povinnosti provozovateli dráhy a vlastníkům nemovitostí.  Dále objasnil § 2937 odst. 1 o. z. - způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

V tomto ustanovení je zakotvena úprava povinnosti k náhradě pro případ, že škodu způsobí věc sama od sebe. Pro povinnost k náhradě újmy podle § 2937 o. z. je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání.

Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2864/2022). Primárně má nad věcí dohled její vlastník, neboť s vlastnictvím věci se pojí povinnost na svou věc dohlížet (viz též čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž vlastnictví zavazuje).
Z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).

Dovolací soud uvedl, že z uvedených důvodů žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají podle § 2937 o. z., neboť dohled nad věcí měl žalobce. V takovém případě se § 2910 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. nepoužije. Žalobce prostřednictvím pověřené osoby (společnosti Chládek a Tintěra) před škodní událostí sice vyzval žalobce k ořezu a kácení blíže neurčených stromů v blízkosti dráhy, avšak současně je informoval o tom, že pokud s tím budou souhlasit nebo pokud se nevyjádří, provede ořez a kácení bezplatně firma pověřená žalobcem.

Za těchto okolností mohli žalovaní oprávněně spoléhat na to, že ořez a kácení v potřebném rozsahu bude provedeno osobou zajištěnou žalobcem.

Z uvedených důvodů je závěr odvolacího soudu, že žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají ve výsledku správný, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Právní věta

Podle § 10 zákona o dráhách je na prvním místě stanovena povinnost vlastníkům pozemků v sousedství dráhy „strpět“ provádění nezbytných opatření proti různým jevům včetně pádu stromů, a proto „primárním“ nositelem prevenční povinnosti
k odstranění nebezpečí nejsou vlastníci dotčených pozemků, kteří mají „pouze“ strpět“ důsledky plnění povinností provozovatelů (případně vlastníků) dráhy.

Je především povinností provozovatele, případně vlastníka infrastruktury, o tuto infrastrukturu pečovat, předcházet škodám a provádět k tomu na své náklady odpovídající opatření, a to i na „cizích“ nemovitostech, tedy pozemcích ve vlastnictví třetích osob, které musí taková opatření strpět.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2025,
č.j. 25 Cdo 2104/2023-368.