Stěžovatel M. N., se ústavní stížností domáhal zrušení  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 3 Tdo 447/2020-3467, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2019 č. j. 1 To 43/2019-3225 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 7/2017-2905, neboť tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Rekapitulace

Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil šesti útoky spočívajícími ve zkratce v tom, že spolu s dalšími obžalovanými vytipovali vhodné lesy k vytěžení (typicky lesy na pozemcích osob, které lze obtížně dohledat), připravili podklady k nelegální těžbě dřeva a přibrali další spoluobžalované, kteří se měli na odcizení dřevní hmoty podílet.

Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl a jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Ústavní stížnost

Stěžovatel předně nesouhlasil s vyčíslením škody, která údajně vycházela z celkové zásoby dřevní hmoty na lesních pozemcích dle teoretických údajů lesních hospodářských osnov bez ohledu na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů jako např. skutečný objem dřevní hmoty na pozemcích, odhad dřevní hmoty příslušných lesních hospodářů či počet stromů k těžbě označených. Tím dle stěžovatele došlo k maximalizaci pokusu trestného činu, k porušení zásady in dubio pro reo(v pochybnostech ve prospěch obviněného)  a ke zneužívání institutu pokusu trestného činu. V případě jednoho z útoků došlo k těžbě pouhých tří stromů (v hodnotě 3 964 Kč), stěžovatel však byl odsouzen za pokus vytěžit dřevní hmotu v hodnotě 1 786 730 Kč. Podle stěžovatele je potřeba stanovit, které jednání ještě stále lze považovat za "bezprostředně směřující" k dokonání trestného činu, a je nepřípustné, aby potenciální výše škody byla postavena na maximální výši, v jaké by byla bývala mohla být způsobena.

Ústavní soud

Ústavní soud připomněl, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k porušení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny.

K námitkám stěžovatele pak poznamenal, že soudy se určením možné škody zabývaly velmi důkladně. Rozhodně nevyšly čistě z toho, kolik dřevní hmoty by teoreticky bylo možno na daných pozemcích vytěžit. U každého pozemku naopak nalézací soud vysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností stanovil množství dřevní hmoty, kterou se obžalovaní pokusili vytěžit, resp. kterou již vytěžili. Jde-li např. o skutek 3, na který se stěžovatel zaměřuje nejvíce, soud vyšel nikoli jen z lesních hospodářských osnov a znaleckého posudku, nýbrž i z výpovědí svědků a spoluobžalovaných. Vyslovené závěry, tak jak byly dále rozvedeny a ve vztahu k některým skutkům upřesněny odvolacím soudem (jenž vzal do úvahy i znalecký posudek vypracovaný znalcem Vlastimilem Bruknerem), se přitom jeví logické a přesvědčivé.

Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci nešlo o to, že by se obžalovaní spontánně rozhodli začít těžit dříví na určitém místě, načež by byli odsouzeni za pokus vytěžit veškeré množství dřeva, které se v dané oblasti nacházelo. Naopak šlo o plánovanou, koordinovanou činnost směřující k vytěžení určitého lesního pozemku. Obžalovaní přitom učinili vše, co bylo k dosažení tohoto cíle potřeba. Ústavní soud za dané situace neshledal, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení šlo o zneužití institutu pokusu trestného činu či o snahu maximalizovat výši škody. Soudy se podrobně zabývaly i tím, zda nelze stěžovatelovo jednání považovat např. jen za přípravu trestného činu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Právní věta

Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 01.12.2020, sp. zn. II. ÚS 2816/20 

Obvinění M. N., J. V. a Z. L., vytvořili organizovanou skupinu, jejímž cílem bylo vytěžit dřevní hmotu nacházející se na lesních pozemcích, jejichž vlastníci nebyli v katastru nemovitostí jasně či dostatečně identifikovaní, případně žili v zahraničí. Obviněný M. N. ve skupině tipoval vhodné lesní pozemky, ze kterých by bylo možné těžbou odcizit dřevní hmotu, obviněný J. V. zajišťoval těžaře a osoby, které se podle padělaných kupních smluv měly stát vlastníky vytěženého dříví. Obviněný Z. L. pak při vědomí nelegálnosti těžby předložil Městskému úřadu Nová Paka, odboru životního prostředí, padělanou plnou moc s cílem získat pro skupinu závazné lesní hospodářské osnovy a tím i povolení provést těžbu předmětného lesního porostu v rozsahu těchto osnov.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 53 T 7/2017, byli uznáni vinnými obviněný M. N. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku  a obviněný Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku .

Za to byl podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku obviněný M. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, částky 54.000 Kč a 50 euro, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí v rozsudku specifikovaných telefonů a notebooku.

Obviněný J. V. za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný Z. L. byl za tento zločin podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu.

O odvoláních obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných J. V. a Z. L. a poškozené V. T. napadený rozsudek v celém rozsahu ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. T. a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal vinnými obviněného J. V. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a obviněného Z. L. ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, uložil obviněnému J. V. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí, navigace, telefonu a stolního počítače.

Současně zrušil podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 225/2014-1379, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 68 To 49/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. L. uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, v rozsudku specifikovaného mobilního telefonu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Naproti tomu obviněné J. V. a Z. L. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 4 KZV 3/2016, pro skutek popsaný v napadeném rozsudku pod bodem 7, neboť v žalobním návrhu označený skutek ve vztahu k obviněným J. V. a Z. L. není trestným činem. Podle § 256 trestního řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. N. a státního zástupce. Současně odvolací soud rozhodl o odvoláních dalších obviněných.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. N., J. V. a Z. L.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že od počátku se jednalo o neoprávněnou těžbu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Právě takto určenou oblast měl dovolatel (obviněný) M. N., vytipovat a ostatní členové skupiny vytěžit. Toto jednání mělo být zakrýváno podvodně vylákaným povolením těžby. Vytěžení zabránila nečekaná technická překážka (porucha těžebního stroje). Obvinění odstranili všechny administrativní překážky těžby a sjednali si konkrétní osoby, které v konkrétní den těžbu provedou, a tím odstranili rozhodující administrativní a organizační překážky a bezprostředně již ohrozili předmět útoku.

Podle státního zástupce se jednalo o jakési „otevření administrativních dveří“ a o „konečné organizační zajištění“. Obvinění nemuseli dále již činit nic. Lesní dělníci v podobě živých nástrojů by pozemek vytěžili. V dovolatelově věci je podle státního zástupce rozhodné, že se svým jednáním podílel na iniciativním postupu celé organizované skupiny a že výsledkem jeho jednání mělo být vytěžení předmětného lesa.

Nejvyšší soud zdůraznil, že charakter trestné činnosti spočívající v těžbě lesních porostů vyžadoval dlouhodobější přípravu. Šlo zejména o předchozí vytipování vhodných lesních pozemků, vyhotovení padělaných plných mocí údajných vlastníků, které posloužily k vyzvednutí lesních hospodářských osnov, prohlídku pozemků a zaměření hranic a zajištění personálního a technického zabezpečení těžby. Ve všech případech byly tyto přípravné práce z hlediska obviněných dokončeny. V případě útoku pod bodem 1 došlo k vytěžení veškeré zamýšlené dřevní hmoty, jednalo se tedy o dokonání trestného činu.

V případě skutků 2 až 6 soudy správně posoudily jednání jako pokus trestného činu krádeže. U útoků 2 až 4 již započala vlastní těžba dřevní hmoty (byla vykácena část lesa, přičemž v dalším postupu těžby zabránila dělníkům na místo přivolaná policie), obvinění tedy prostřednictvím lesních dělníků již započali uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V případě útoků pod body 5 a 6 se trestná činnost rozvinula do té míry, že lze uvažovat o časové i místní určenosti pokusu. V obou případech (poté, co obvinění učinili všechny potřebné předchozí kroky) byli na místě lesní dělníci s technikou. V případě pod bodem 6 sice k těžbě nedošlo, ale jen v důsledku závady na stroji a následném zadržení obviněných O. a N. Ve všech případech se tedy trestná činnost obviněných dále nerozvinula pouze v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, ovšem obvinění učinili vše, co pro dokonání trestného činu považovali za potřebné. Právní kvalifikace činu nalézacím i odvolacím soudem je přiléhavá.

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. N., J. V a Z. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 To 43/2019, jako soudu odvolacího tak, že všechna dovolání odmítl.

U obviněného J. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Ve vztahu k obviněným M. N. a Z. L. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Právní věta

Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu – tedy vytěžení určené oblasti lesa. Pro právní posouzení skutku není rozhodné, zda a v jaké části byl tento trestný čin dílem dokonán. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.06.2020, č.j. 8 Tdo 447/2020-3467

Spor se týkal dodržování systému náležité péče při dovozu dřeva do ČR ze státu Myanmar. Podstatou sporu byl odlišný náhled žalobce a žalovaného na institut systému náležité péče dle § 11 zákona č. 226/2013 Sb., zavedený způsobem, který hospodářským subjektům ukládá čl. 4 odst. 3 a čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010.

Žalobce FAIRWIND TRADING, s r. o., byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v období od 3. 4. 2019 do 3. 7. 2019 nepoužíval systém náležité péče při uvedení 22,99 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 1. 4. 2019 a 23,82 m3 teakového řeziva dovezeného do České republiky dne 3. 6. 2019 na trh, ačkoliv k tomu byl povinný dle čl. 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 ze dne 20. 10. 2010 (dále jen „Nařízení“). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč.

Žalovaný -  Ministerstvo zemědělství v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě přezkumu rozhodnutí o přestupku z hlediska správnosti i zákonnosti neshledal důvod pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí.

Žaloba

Žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje („správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. JMK 127066/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku. V žalobě argumentoval, že správní orgán prvního stupně řádně nevymezil skutek, kterého se měl žalobce údajně dopustit, čímž zatížil rozhodnutí o přestupku vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce pro ověření skutečného významů dokumentů, kterými prokazoval existenci systému náležité péče, ve správním řízení taktéž navrhoval provedení důkazu ve formě vyjádření příslušného orgánu státu Myanmar, jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně však odmítl důkazní návrh provést, čímž měli zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.

Dále žalobce tvrdí, že žalovaný posoudil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně v otázce zavedení systému náležité péče žalobcem a taktéž v otázce kvalifikace společnosti Double Helix v rozporu s podklady řízení.

S odkazem na rozhodnutí švédského správního orgánu v obdobné věci namítá, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postupovali v rozporu se zásadou legitimního očekávání jako obecně akceptovaného principu evropského správního práva. Konečně žalobce namítá, že správní orgány jsou dlouhodobě přesvědčeny, že není fakticky možné prokázat legálnost těžby teakového dřeva v Myanmaru před rokem 2017, žalobce tak byl ve správním řízení předurčen k neúspěchu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě zmínil účel nařízení č. 995/2010 spočívající ve snaze o zabránění uvádění nelegálně těženého dřeva na trh Evropské unie. K zajištění tohoto účelu Nařízení č. 995/2010 i zákon č. 226/2013 Sb. povinují hospodářské subjekty, aby si nastavili systém náležité péče, přičemž v posuzované věci žalobce své povinnosti nedostál, neboť sice doložil legálnost zpracování teakového dřeva na pile, neprokázal však legálnost procesu, který zpracování na pile předcházel. Jednalo se zejména o absenci dokumentace ohledně ročního plánu těžeb, povolení vstupu do lesa za účelem těžby, označení stromů určených k těžbě apod.

Krajský soud

Krajský soud konstatoval účel článku 6 odst. 1 Nařízení, který obsahuje výčty prvků systému náležité péče, které se skládají jednak z jednotlivých informací, které musí být hospodářský subjekt schopen kontrolním orgánům zpřístupnit (písmeno a) citovaného ustanovení), a také kritérií, jež mají splňovat zvolené postupy hospodářského subjektu k předejití rizika nezákonné těžby (dle písmena b) citovaného ustanovení).

Uvedl, že z výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb, tím, že ve vztahu k dodávkám teakového dřeva z Myanmaru neměl „v rámci systému náležité péče zavedeny postupy a opatření zajišťující přístup ke všem informacím definovaným v čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení a postupy posouzení rizik dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení, které by umožnily analyzovat a posoudit riziko uvedení nezákonně vytěženého dřeva a dřevařských výrobků z tohoto dřeva na trh, přičemž dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., který spočívá v nepoužívání systému náležité péče“, jenž neměl Nařízením č. 995/2010 předepsané náležitosti.

Soud ze spisu dovodil, že správní orgány pro účely posouzení souladu vytěženého teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru dle šesté odrážky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení vycházely z příručky „Myanmar Timber Chain of Custody Process Document and Actors“ (dále jen „příručka“), vydaná MONREC a obsažená ve spisu, která obsahuje ve 30 krocích všechny nezbytné podmínky pro řádnou těžbu, zpracování a export teakového dřeva.

Z rozhodnutí o přestupku vyplynulo, že žalobce měl sice k dispozici některé dokumenty požadované v krocích č. 8 až č. 11 příručky, kompletní dokumentací však disponoval až k prokázání splnění povinností od kroku č. 22 dále. Na základě výše uvedených zjištění správní orgán prvního stupně konstatoval, že „pro předmětné dříví není doložen soubor dokumentů, které je nutné před provedením samotné těžby nebo v průběhu těžby opatřit, a tím splnit pro potřeby používání systému náležité péče podmínku přístupu k informacím, které deklarují oprávnění k těžbě“. Správní orgán prvního stupně vycházel ohledně posouzení významu dokumentu „Certificate of legality of timber products“ z příručky, která na straně 9 uvádí, že certifikáty se týkají pouze procesů ve zpracovatelských závodech a nikoliv těžebních („upstream“) operací. Správní orgán prvního stupně proto dospěl k výše uvedenému závěru o neprokázání legality procesů předcházejících zpracování teakového dřeva na pile žalobcem, s čímž se žalovaný ztotožnil.

S tímto názorem správních orgánů se ztotožnil i krajský soud. Zohlednil přitom z čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení, které vymezují jeho klíčový účel, a to zabránění uvádění nelegálně vytěženého dřeva na trh Evropské unie.

Krajský soud považoval současně za stěžejní, že Nařízení směřuje přímo na nelegální těžbu, přičemž její legálnost musí být doložena doklady vydané v souladu s právními předpisy země původu těženého dřeva. Takové dokumenty pak uvádí zmíněná příručka vydaná MONREC. Z hlediska prokázání používání systému náležité péče pak sama příručka uvádí, že dokumenty v ní odkazované mohou napomoci k prokázání vysledovatelnosti původu těženého dřeva. Žalobce tak ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.

Podle soudu z obsahu správního spisu vyplynulo, že pro dovoz 22,99 m3 teakového dřeva dne 1. 4. 2019 žalobce doložil dokumenty uváděné příručkou až od kroku č. 22: Příprava kmenů pro prodej. Pro dovoz 23,82 m3 teakového dřeva dne 3. 6. 2019 žalobce doložil pro část dodávky dokumenty uváděné v příručce již pro kroky č. 8 a č. 11, nejsou však kompletní a současně na ně nenavazují další dokumenty pro prokázání uceleného procesu zpracování teakového dřeva. Krajský soud má proto za prokázané, že žalobce neměl pro dodávky teakového dřeva všechny dokumenty, které zmiňuje příručka MONREC.

Žalobce namítal, že dokumentem „Certificate of legality of timber products“ došlo ke zhojení těchto nedostatků, neboť by bylo nelogické, aby MONREC vydalo akt, který by sice potvrzoval legálnost zpracování teakového dřeva, toto dřevo by však současně pocházelo z nelegální těžby. Krajský soud však s touto námitkou  nesouhlasil, neboť již sama příručka uvádí, že certifikáty (včetně „Certificate of legality of timber products“) se nevztahují pouze k těžebním procesům. Současně příručka na straně 177 uvádí, že tento certifikát je vydán po kontrole svázaných trámů, zda jejich zpracování odpovídalo normám pro danou oblast a zda budoucí exportované dřevo nepřekročí kvóty pro vývoz pro vyloučení, že se do zpracovatelského procesu dostalo neoznačené surové dřevo. Z tohoto popisu však nijak neplyne, že by při vydání certifikátu byla kontrolována legalita těžby a vysledovatelnost původu teakového dřeva. Krajský soud proto žalobní námitce nepřisvědčil, a naopak se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce neměl zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno, neboť nedoložil doklady o souladu teakového dřeva s použitelnými právními předpisy Myanmaru.

Z ustanovení druhého odstavce čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení plyne, že systém náležité péče musí obsahovat taktéž postup posouzení rizik uvedení nezákonně vytěženého dřeva na trh. K zajištění souladu dokladů či informací s použitelnými právními předpisy mohou hospodářské subjekty využít certifikace či jiného systému ověřování prostřednictvím schémat třetích stran. Žalobce k tomuto účelu využil služeb společnosti Double Helix.

Správní orgán prvního stupně však v rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky služeb prováděných společností Double Helix pro žalobce nelze považovat za splňující požadavky čl. 4 prováděcího nařízení, systém náležité péče žalobce tedy díky této vadě neobsahoval postupy posouzení rizik. Správní orgán prvního stupně vycházel předně ze záznamu videokonference č. j. UHUL/1335/2019/BN ze dne 24. 7. 2019, kterou provedl podatel podnětu na zahájení přestupkového řízení – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. Na videokonferenci společnost Double Helix na otázku, zda může doložit, že teakové dřevo těžené v letech 2014 až 2016 bylo těženo legálně, odpověděla zamítavě.

Podle krajského soudu tak žalobce ve správním řízení neprokázal, že má zaveden prvek systému náležité péče spočívající v postupu posouzení rizik, jak mu ukládá čl. 4 odst. 2 Nařízení, a dopustil se proto přestupku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb.

Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť nebyla důvodná.

Právní věta

Hospodářské subjekty zabývající se dovozem dřeva a jeho uváděním na trh musí mít zaveden systém náležité péče v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 písm. a) a čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 995/2010 a § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh.

Důkazní břemeno ohledně prokázání legality těžby, zpracování a exportu dřeva na trh Evropské unie tíží jednoznačně tyto hospodářské subjekty.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.2022, č.j. 29 A 30/2021-46

Zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku

V projednávané věci byla posuzována trestní odpovědnost zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku. Jednání se dopustili tři spoluobvinění J. Š., P. L. a J. E., kteří jednali velice sofistikovaným způsobem tak, že po formálně právní stránce byla jejich jednotlivá právní jednání činěna jménem právnické osoby (či právnických osob). Tento způsob byl úmyslně zvolen fyzickými osobami v dané věci figurujícími a fakticky jednajícími jako zastírací úkon, aby jejich jednání byla z hlediska právního přičítána dotčeným osobám právnickým.

Případ projednával nejprve Okresní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013, podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněných J. Š., P. L. a J. E. pro skutek spočívající v tom, že „všichni obvinění J. Š., P. L. a J. E. v úmyslu vymýtit les a ponechat jej bez obnovy uložené jim lesním zákonem jednali tak, že: obviněný J. Š. nejprve zaplatil svými 480 000 Kč nákup lesního pozemku … v k.ú. N. H., okres O., o výměře 11 917 m2, se smrkovým porostem ve stáří okolo 74 let, a to pro společnost W.-S., a. s., jež se stala vlastníkem pozemku, po předchozí dohodě s obviněným P. L. a obviněnou J. E., ovládajícími a jednajícími za tuto společnost, když obviněná J. E. podepsala za společnost W.-S., a. s., ke koupi potřebné listiny dne 3. 10. 2012, poté zadal těmto obviněným za úplatu přibližně 70 000 Kč vytěžení dřeva z pozemku spolu s vyřízením částečného povolení k těžbě sloužícímu k zastření plánované mýtní těžby, když žádost o povolení výchovné těžby poté podepsala dne 23. 10. 2012 obviněná J. E., poté dne 14. 11. 2012 podali katastrálnímu úřadu k zápisu kupní smlouvu, kterou pozemek kupuje nemajetná společnost A. S. o., s. r. o., za 180 000 Kč, když tuto kupní smlouvu podepsala za prodávajícího obviněná J. E. a za kupujícího obviněný P. L., aby se tak předem zbavili povinnosti obnovy vytěženého lesa, a když jim nebyla výchovná těžba povolena, což zjistili 15. 11. 2013, obviněný P. L. s vědomím obviněné J. E. zajistil na pátek až neděli 16. 11. – 18. 11. 2012 obsluhu a stroj k těžení dřeva, jenž měl pronajatý od R. O., a u J. N. objednal na pondělí 19. 11. 2012 vývoz dřeva z lesa, které měl obviněný J. Š. následně prodat, aby se mu tak vyplatily peníze vložené do nákupu pozemku, a poté došlo neznámou osobou ke strojnímu vytěžení pozemku v době od 16. 11. do 18. 11. 2012 a odvozu dřeva v hodnotě 560 000 Kč bylo zabráněno dne 19. 11. 2012 ráno náhodně po ohlášení neoprávněné těžby zaměstnancem společnosti hospodařící jako nájemce na pozemku Policii ČR, když všichni obvinění takto jednali od počátku s vědomím, že dřevo nesmí těžit, neboť stromy jsou mladší 80 let, a již vůbec ne holosečně, a později jednali přes zákaz, byť jen výchovné těžby, a zejména od počátku chtěli poškodit zájem na ochraně lesa a přírody, k čemuž vymýcením pozemku došlo, neboť tento vymýcený nehodlali jakkoliv obnovit, když tak jednali s vědomím, že porušují zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon,  zejména jeho ustanovení hlavy páté, a to například ustanovení § 31 odst. 1, které vlastníkům lesa ukládá povinnost obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami a vychovávat je včas a soustavně tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa, dále svým jednáním obešli ustanovení § 32 téhož zákona, které ukládá vlastníkovi lesa vícero povinností k jeho ochraně, dále provedli těžbu v rozporu s ustanovením § 33 odst. 3 téhož zákona a v rozporu s odst. 4 téhož paragrafu, který zakazuje úmyslnou mýtní těžbu porostů mladší 80 let, rovněž si byli vědomi, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zhoršili stav životního prostředí svou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy (lesní zákon)“, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci s takovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu stížnost, o níž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně rovněž nesouhlasil a podal proti němu dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c)tr. ř. a v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož došlo k zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že trestní zákoník vychází ze zásady individuální odpovědnosti fyzických osob. Z hlediska zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby za přečin zneužívání vlastnictví potom v § 229 stanoví požadavek speciálního postavení jeho pachatele, které spočívá v jeho vlastnickém vztahu k předmětu útoku. Přestože takové právní postavení k rozhodné době vymýcení lesa nesvědčilo žádné z obviněných fyzických osob, resp. jím disponovala pouze právnická osoba, a to společnost A. S. o., s. r. o., nelze na straně druhé přehlédnout, že taková podmínka speciálního subjektu trestného činu podle § 229 tr. zákoníku byla v daném případě splněna. Stalo se tak za pomoci právní fikce ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný P. L. jednal v postavení zmocněnce takové právnické osoby. Proto byly splněny podmínky přímé aplikace tohoto ustanovení zvláštní části trestního zákoníku přímo na fyzickou osobu jmenovaného obviněného, i když uvedený znak jeho speciálního subjektu byl naplněn pouze ze strany právnické osoby, za kterou tento obviněný jednal.

Podle nejvyššího státního zástupce je tedy zřejmé, že takto splněné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného P. L. (fyzické osoby) za trestný čin zneužívání vlastnictví podle § 229 tr. zákoníku v postavení hlavního pachatele nemohly být nikterak ovlivněny právní úpravou, týkající se výlučně trestní odpovědnosti právnických osob podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všechny uvedené námitky jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Nejvyšší soud konstatoval, že jednání spoluobviněných směřovalo k tomu, že povinnostmi stanovenými lesním zákonem neměly být zavázány dotčené fyzické osoby, nýbrž pouze dané obchodní společnosti, přičemž finálně měla tato povinnost zůstat na společnosti A. S. o., s. r. o. V jejích orgánech v rozhodné době nefiguroval osobně nikdo z obviněných, nýbrž pouze třetí osoba jednatel R. B., jenž zde evidentně působil v roli tzv. bílého koně. Tento scénář s použitím dvou subjektů, z nichž jeden je spojen s aktivy činnosti obviněných (tj. W.-S., a. s.) a druhý subjekt je spojen s pasivy (tj. A. S. o., s. r. o.), lze z hlediska trestního práva označit jako běžný.

Je zřejmé, že cílem popsaného jednání všech spoluobviněných bylo dosažení rychlého zisku vytěžením dřeva nacházejícího se na předmětném lesním pozemku, a to bez ohledu na to, že lesní porost na něm stojící nedosáhl věku osmdesáti let, jak vymezuje lesní zákon, a s cílem vyhnout se povinnostem stanoveným lesním zákonem, zejména povinnosti obnovy lesa po jeho vytěžení. Přitom je zjevné, že tímto způsobem se fyzické osoby, které fakticky činily právní jednání, která po právně formální stránce byla z hlediska právního přičtena osobám právnickým, pokoušely vyhnout režimu jak lesního zákona, tak postihu podle trestních předpisů.

Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely právě o zjištění, že z formálního hlediska dotčená právní jednání činily právě právnické osoby, uvedené obchodní společnosti, kdy vlastníkem předmětného lesního pozemku se stala právě obchodní společnost W.-S., a. s., a následně uzavřela kupní smlouvu o jeho převodu na další obchodní společnost, tj. na společnost A. S. o., s. r. o. Soudy obou stupňů však pominuly, že reálně právní jednání a další činnosti ve věci činili všichni obvinění, přičemž uvedené obchodní společnosti zde figurovaly jako jejich zástěrka. Pro posuzovanou věc je příznačné, že W.-S., a. s., je společností s jediným akcionářem a A. S. o., s. r. o., společností s jediným společníkem. Soudy obou stupňů však při svém rozhodování pominuly z tohoto pohledu významné ustanovení § 114 tr. zákoníku a souvislosti z něho vyplývající. V tom se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval s argumentací nejvyššího státního zástupce v podaném dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších instancí učinily rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných je ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f) tr. ř. rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.

Proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 To 274/2013, a rovněž jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 4 T 206/2013. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím byla primárně založena nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí o podané obžalobě.

Právní věta

Vyžaduje-li zákon konkrétní nebo speciální subjekt (ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1, § 229 tr. zákoníku), stačí k trestní odpovědnosti fyzické osoby, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem tato fyzická osoba jednala (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku).

Okolnost, že právnická osoba nemůže být trestně odpovědná za některý z trestných činů se zúženým okruhem subjektů s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že nemůže být trestně odpovědná fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu. Argument, že fyzická osoba je jen obecným subjektem trestného činu se zúženým okruhem subjektů (pachatelů), za který právnická osoba sama trestně neodpovídá, v této souvislosti neobstojí.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, č.j. 8 Tdo 654/2014-20

Žalobkyně a) D. F., a b) J. F., (dovolatelky), proti žalované P. L., usilovaly soudní cestou o zřízení služebnosti cesty na lesním pozemku žalované, aby měly pohodlnější spojení se svými nemovitostmi.

Případ řešil nejprve Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 9 C 35/2016-933, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zřídila ve prospěch každého vlastníka nezbytnou cestu přes lesní pozemek, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem.

Po odvolání žalobkyň řešil spor Krajský soud v Praze („odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 19 Co 174/2021-1110, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil pouze tak, že povinnost k úhradě nákladů řízení uložil oběma žalobkyním společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích i ve výroku I potvrdil.

Dovolání

Dovolatelky tvrdily, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tvrdily, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, když vyhodnotil, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit z důvodu, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

V souvislosti s odlišným názorem a závěrem odvolacího soudu tak vznikla potřeba uvést další tvrzení a navrhnout provedení dalších důkazů, které však již nemohly být v odvolacím řízení provedeny. Také poukazují na to, že podle nalézacích soudů nepředložily žádné důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalované (pan P.) udělil souhlas s užíváním svého pozemku jakožto cesty jejich právním předchůdcem (a ostatními sousedy). Pokud ale měly soudy nižších stupňů za to, že dosud navržené důkazy nejsou pro posouzení věci dostatečné, měly je ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů a poučit je o následcích nesplnění takové výzvy, což neučinily. Dovolatelky rovněž považovaly vydaný rozsudek za nepřezkoumatelný. Odvolací soud se podle jejich názoru dostatečně (nebo vůbec) nevypořádal se všemi účastníky uplatněnými námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Zejména se nevypořádal s jejich námitkou, že soud není vázán návrhem a může zřídit nezbytnou cestu i jiným způsobem, například ve formě obligačního práva. 

Nejvyšší soud 

Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.  míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod.

Nesplnění poučovací povinnosti soudu spatřují dovolatelky v tom, že je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem, že nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k pozemku žalované zřídit proto, že žalobkyně žádají zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení - a nepoučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy.

Odvolací soud přitom uzavřel, že v posuzované věci nejsou předpoklady pro zřízení práva nezbytné cesty, a to zčásti způsobem pro charakter pozemku, který podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje a dílem pro závěr (jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení mezi nemovitostí žadatelek a veřejnou komunikací. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není na jiném právním závěru, který by vyžadoval doplnění potřebných tvrzení a následně případně i důkazů založeno, a proto není pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v dané věci důvod.

Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že žalobkyně nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Námitky dovolatelek ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. proto nemohou založit přípustnost dovolání.

Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měly možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalobkyním v možnosti řádného uplatnění jejich procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.

Nejvyšší soud konstatoval, že pokud dovolatelky zpochybňovaly dovoláním pouze jeden závěr odvolacího soudu (že charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje), aniž by učinily předmětem dovolacího přezkumu i závěr druhý (že právo nezbytné cesty je žádáno jen za účelem pohodlnějšího spojení. Ani tato dovolatelkami vymezená právní otázka nemohla založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Nezbytnou cestu ve formě služebnosti nelze ve vztahu k lesnímu pozemku zřídit, protože charakter pozemku podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona takovou možnost vylučuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.08.2023,č.j. 22 Cdo 3012/2022-1160

Žalobkyně společnost HBR SPACE SE byla shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, protože nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice. Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Po odvolání žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze, který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků.

Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid–19, nevhodné klimatické podmínky). Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit.

Z v uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem.

Kasační stížnost

Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. Stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýkala, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporovala, své námitky směřovala především do výše pokuty, kterou považovala za excesivní.

Stěžovatelka namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit.

Uvedla, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasila s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018.

Uvedla, že v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid–19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). Stěžovatelka dále tvrdila, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že odpovědnost stěžovatelky má objektivní charakter bez ohledu na zavinění. Stěžovatelka se ve smyslu ústavní zásady „vlastnictví zavazuje“ měla jako nabyvatelka lesních pozemků seznámit s jejich faktickým a právním stavem a ověřit si rozsah svých povinností. Z nesplnění uvedených povinností se nebylo možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, které se s vytýkaným skutkem časově míjí, ani je nebylo možné přenést na jiný subjekt. Stěžovatelka zalesnění slibovala opakovaně a v průběhu správního řízení k němu nedošlo. Nebylo proto možné hovořit o jejím pozitivním přístupu ke splnění povinností a zohlednit jej jako polehčující okolnost.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě, jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům. Městský soud řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, když shledaly protiprávní jednání stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud došel ve shodě s městským soudem k závěru, že stěžovatelka měla jako vlastník lesních pozemků povinnost je zalesnit, přičemž bylo prokázáno, že této povinnosti nedostála, a dopustila se tak vytýkaného přestupku. Záměry stěžovatelky stran účelu a plánované doby vlastnictví lesních pozemků nejsou pro její přestupkovou odpovědnost relevantní.

Nejvyšší správní soud též ve shodě s městským soudem uvedl, že pokud stěžovatelka v roce 2022 pozemky nakonec zalesnila, nelze toto následné jednání v kontextu předchozí dlouhotrvající nečinnosti hodnotit jako polehčující okolnost. Skutečnost že stěžovatelka zalesnění opakovaně oddalovala a přistoupila k němu až po více než třech letech, co jí tato povinnost vznikla, by bylo možno hodnotit jako přitěžující okolnost, neboť tím prodlužovala ohrožení životního prostředí, respektive produkčních a mimoprodukčních funkcí lesa.

Podle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně též v tom, že neshledal důvodnými námitky stěžovatelky stran nepřiměřené výše pokuty a jejího likvidačního charakteru. Nejvyšší správní soud připomněl, že horní hranice pokuty, kterou bylo možno za přestupek uložit, je 5 milionů Kč a že pokuta byla uložena ve výši 960 tisíc Kč, což činí necelých 20 % zákonného rozpětí.

Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dále uvedl, že posuzování likvidačního charakteru pokuty nelze chápat tak, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry přestupce znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, a zamezit tak získání konkurenční výhody na úkor ostatních subjektů působících na totožném trhu. Pokutu je nutno stanovit tak, aby splnila svou represivní i preventivní funkci. V případě stěžovatelky navíc nebylo zjištěno, že by ji uložená pokuta existenčně natolik zasáhla, neboť jak správně uvedl městský soud, žalobkyně nebyla v důsledku napadeného rozhodnutí nucena ukončit svou ekonomickou činnost.

Právní věta

Podle § 31 odst. 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musí být holina na lesních pozemcích zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od jejího vzniku.

V odůvodněných případech může orgán státní správy lesů při schvalování plánu nebo při zpracování osnovy nebo na žádost vlastníka lesa povolit lhůtu delší. Pokud vlastník lesa (správce, pachtýř) nesplní toto opatření, dopustí se přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí. Z nesplnění uvedených povinností se není možné vyvinit s odkazem na objektivní okolnosti, ani je není možné přenést na jiný subjekt.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2023, č. j. 6 As 295/2023 – 40