V posuzované věci byla řešena otázka, zda měla být dodatečně povolena stavba kůlny a oplocení na pozemcích parc. č. XA, XB a XC v katastrálním území X u rekreační chaty na pozemku parc. č. XE. Vlastníkem pozemku parc. č. XE, na kterém se nachází chata, jsou Lesy České republiky, s.p. Vlastnicí pozemků parc. č. XA a XB, kde byla postavena kůlna je Mgr. B. H. Stavbu kůlny žalobci užívali dlouhodobě na základě ústní dohody s Mgr. B. H.

Žalobci JUDr. L. M.  a H. M. jsou manželé, kteří spoluvlastní chatu. Kůlnu používají pro uskladnění věcí, oplocení slouží k ochraně jejich majetku. Zděná kůlna s železobetonovým stropem je situována v prudkém svahu a její zastavěná plocha činí 21 m2. Střecha kůlny je dlážděná a po obvodu opatřena ocelovým zábradlím. Drátěné oplocení je dlouhé 45 metrů, vysoké 1,8 metru. K výstavbě kůlny a oplocení došlo svépomocí přibližně v roce 1985.

Městský úřad Jesenice (dále „stavební úřad“) zahájil dne 6. 12. 2021 řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalobci požádali stavební úřad o dodatečné povolení stavby.

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 24. 10. 2022, (dále „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobců o dodatečné povolení stavby zamítl. Učinil tak podle § 149 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), s ohledem na závěry dotčených orgánů, a to jednak Městského úřadu Černošice jakožto orgánu územního plánování v negativním závazném stanovisku ze dne 3. 10. 2022, č. j. MUCE 163913/2022 OUP jednak Městského úřadu Černošice jakožto orgánu ochrany přírody a orgánu státní správy lesů v částečně negativním koordinovaném závazném stanovisku.

Orgán územního plánování vycházel z toho, že územním plánem obce Březová–Oleško byly pozemky parc. č. XA, XB a XC zařazeny mezi plochy lesní NL (dále „plochy NL“) v nezastavěném území. Pozemek parc. č. XE, na kterém se nachází chata, byl zařazen mezi plochy staveb pro rodinnou rekreaci na lesních pozemcích RIL (dále „plochy RIL“). Dle územního plánu je na plochách NL přípustné umísťovat pouze prvky drobného mobiliáře (turistické přístřešky, odpočívadla), drobná informační zařízení, protipovodňová, protierozní a ekostabilizační opatření, liniové stavby technické infrastruktury a nezbytné účelové komunikace. Na plochách RIL je navíc zakázáno oplocování pozemků. Podle orgánu územního plánování tak stavba kůlny a oplocení neodpovídá přípustnému využití ploch NL a RIL dle územního plánu, a proto ji nelze dodatečně povolit.

Negativní stanovisko k dodatečnému povolení stavby zaujal též orgán státní správy lesů. Vycházel z toho, že kůlna je vedlejší stavbou k rekreační chatě, a proto je na ni třeba nahlížet jako na stavbu pro rekreaci, která podléhá rozhodnutí o odnětí či omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále „PUPFL“) pro jiné využití ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Takové rozhodnutí však nebylo ve vztahu ke stavbě vydáno. Nezbytným předpokladem pro odnětí nebo omezení využívání PUPFL je podle § 15 odst. 2 věty první lesního zákona soulad stavby pro rekreaci se schválenou územně plánovací dokumentací. Stavba nicméně regulativům na přípustné využití ploch NL i RIL nevyhovuje, a proto ani nelze udělit souhlas s jejím dodatečným povolením. Kromě toho oplocení chaty odporuje § 32 odst. 8 lesního zákona, který zakazuje oplocování lesa pro soukromé rekreační účely. Umístění oplocení rovněž porušuje § 19 lesního zákona, který zakotvuje právo veřejnosti vstupovat do lesa. Žalobci navíc dotčené lesní pozemky nevlastní ani na nich nehospodaří jako pachtýři.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný-Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 22. 6. 2023 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žaloba

Žalobci brojili proti závěru správních orgánů žalobou u Krajského soudu v Praze. Podle žalobců v argumentaci dotčených orgánů chybělo zohlednění konkrétních okolností případu. Pozemek parc. č. XF, konkrétně jeho část zastavěná kůlnou o výměře 21 m2, rozhodně neplní žádnou z funkcí lesa. V katastru nemovitostí byl tento pozemek až do přelomu 70. a 80. let veden jako neplodná půda, resp. ostatní plocha.

Správní orgány zcela pominuly, že stavba 30 let nepředstavovala pro danou lokalitu jakoukoliv zátěž a nebude ji představovat ani do budoucna. Žalobci se k dotčeným pozemkům chovají nanejvýš citlivě, dokonce suplují činnost správce a vlastníka pozemků. Žalobci rovněž namítají, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jejich odvolacími námitkami, a to jak z hlediska hmotněprávního, tak věcného.

Krajský soud v Praze

Podle soudu dotčené orgány územního plánování vycházely ze správného předpokladu, že územním plánem byly pozemky parc. č. XA, XB a XC, na kterých se nachází stavba, zařazeny mezi plochy lesní NL v nezastavěném území. Soud nepřisvědčil námitce žalobců, že závazné stanovisko orgánu územního plánování nemělo být v daném případě vůbec vydáno.

Soud upozornil na skutečnost, že stavba zcela zjevně nespadá do tzv. volného režimu. Jakkoliv kůlna svým stavebnětechnickým provedením nepřesahuje parametry stavby ve smyslu § 103 odst. 1 písm. f) bodu 1 stavebního zákona (stavba o jednom nadzemním podlaží do 25 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky), která nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, je třeba mít na paměti, že se nachází v nezastavěném území, a proto podléhá vydání rozhodnutí o umístění stavby [srov. § 96 odst. 1 a odst. 2 písm. a).  V této souvislosti soud podotkl, že stavba kůlny a oplocení se nenachází na pozemcích rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci, a proto nespadá ani do volného režimu ve smyslu § 79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona.

Pro dodatečné povolení stavby tudíž bylo nezbytné vydání souhlasného závazného stanoviska orgánu územního plánování ve smyslu § 96b stavebního zákona. Soud konstatoval, že úvaze orgánů územního plánování nelze cokoliv vytknout. Na plochách NL (lesní plochy), lze skutečně umísťovat pouze drobná zařízení (např. turistické přístřešky, odpočívadla, naučné panely a rozcestníky), nikoliv stavbu kůlny o zastavěné ploše 21 m2 či 45 metrů dlouhé oplocení. Pakliže se žalobci snažili stavbu oplocení ospravedlnit jeho funkční souvislostí s chatou na ploše RIL, orgány územního plánování správně dovodily, že oplocování těchto pozemků není dle regulativů územního plánu přípustné. Vzhledem k tomu obstojí jejich závěr, že stavba odporuje platné územně plánovací dokumentaci, a proto nelze vydat pozitivní závazné stanovisko ve smyslu § 96b odst. 3 stavebního zákona, které je nezbytným předpokladem pro dodatečné povolení stavby.

Ve vztahu ke stavbě 45 metrů dlouhého oplocení vedoucího přes pozemky také orgán státní správy lesů v závazném stanovisku ze dne 4. 10. 2022 správně odkázal na § 32 odst. 8 lesního zákona, podle kterého je zakázáno oplocovat les z důvodů vlastnických nebo za účelem omezení obecného užívání lesa (§ 19 odst. 1); to se netýká lesních školek, oplocení zřízeného k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. Žalobci sami přiznali, že oplocení primárně mělo sloužit k ochraně jejich majetku.

Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Pokud se stavba nachází v nezastavěném území, tak podléhá vydání rozhodnutí o umístění stavby. Nespadá tak pod případy vymezené v § 79 odst. 2 stavebního zákona, u nichž se nevyžaduje územní rozhodnutí ani územní souhlas. Jestliže stavba odporuje platné územně plánovací dokumentaci, nelze vydat pozitivní závazné stanovisko ve smyslu § 96b odst. 3 stavebního zákona, které je nezbytným předpokladem pro dodatečné povolení stavby.

rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.08.2024, č.j. 51 A 68/2023-81

V projednávané věci se jednalo o poškození životního prostředí při těžbě dřeva. Spor byl veden o to, zda odpovědnost za škodu má zaměstnanec společnosti, který na těžbu dohlížel a zda je jednání zaměstnance přičitatelné společnosti, tedy zda může být společnost pachatelem vytýkaného přestupku spáchaného prostřednictvím jednání zaměstnance.

Žalobkyně – evropská společnost Arbaro SE se dopustila přestupku podle České inspekce životního prostředí tím, že v lednu a v květnu 2019 zadala, vyznačila, nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva v objemu 2 116 m3 dřevní hmoty a lesní dopravu, jejichž důsledkem byl vznik dvou holých sečí a nepřiměřené poškození půdního krytu a stojících stromů u přibližovacích linek na lesních pozemcích p. č. 522/1, p. č. 531, p. č. 532 a p. č. 533 v k. ú. Okrouhlá Radouň, konkrétně v lesním porostu 207Nd – porostní skupiny 5, 6, 7, 8, 10, 12, 16, podle lesní hospodářské osnovy.

Česká inspekce životního prostředí (správní orgán prvního stupně) uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a uložila jí pokutu ve výši 1 500 000 Kč.

Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Namítala, že jednání pana X, který umožnil provést nelegální těžbu dřeva, by nemělo být přičitatelné žalobkyni, neboť pan X jednal v excesu. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí částečně potvrdil a částečně změnil tak, že upřesnil popis skutku (slova „zadala, nechala provést těžby dřeva“ nahradil slovy „zadala, vyznačila a nechala provést, organizovala a následně bez připomínek převzala těžby dřeva“).

V odůvodnění vyšel žalovaný z toho, že v důsledku žalobkynina jednání vznikla na lesních pozemcích souvislá holá seč, byly vyjety koleje na přibližovacích linkách, některé stromy v blízkosti přibližovacích linek byly poškozeny oděrem. Tím došlo k poškození životního prostředí v lesích. Vznikem holin se zlepšily podmínky pro působení činitelů biotických (hmyzích škůdců – kůrovců) a abiotických (bořivých větrů a sněhu). Působením rozsáhlé lesní dopravy se poškodil půdní profil a vlastnosti půdy, podmáčely se porostní okraje, došlo k vodní erozi, poškodily se kořenové systémy stojících stromů a vytvořily se podmínky pro působení dřevokazných hub.

Žalobkyně zadala a nechala provést nezákonné těžby dřeva a lesní dopravu prostřednictvím jednání pana X, který za žalobkyni jednal nejprve jako její příkazník a následně jako její zaměstnanec. Jeho jednání je proto žalobkyni přičitatelné podle § 20 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Z plných mocí a příkazních smluv plyne, že pan X mohl jednat jménem žalobkyně ve věcech povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst s orgány veřejné moci i s fyzickými a právnickými osobami.

Dále byl pan X oprávněn činit, co by podle platných právních předpisů mohl učinit předseda představenstva. Z pracovní smlouvy vyplývá, že pan X byl u žalobkyně zaměstnán na pozici administrativního pracovníka v oblasti těžby dřeva.

Dřevní hmotu od žalobkyně odebírala mj. společnost Di Mihálik s.r.o., která rovněž hradila v případě vytýkaných jednání náklady na vytěžení dřevní hmoty společnostem K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s.r.o. Členem představenstva žalobkyně byl mj. pan Y, který vlastnil polovinu akcií žalobkyně. V době spáchání přestupku byl však vlastníkem všech akcií.

Pan Y tedy musel být seznámen s činností pana X a mohl jménem žalobkyně činit konkrétní opatření, aby protiprávnímu jednání pana X zabránil. Místo toho však společnost Di Mihálik bez připomínek uhradila náklady spojené s těžbou 2 116 m3 dřevní hmoty na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně.

Pan X nejednal v excesu, nevybočil z rámce činnosti žalobkyně, neboť jeho jednání nepostrádá místní (prostorový), a ani časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti společnosti. Pan X jednal v přímé souvislosti s plněním svých pracovních úkolů a ku prospěchu žalobkyně, protože zájmem žalobkyně bylo provedení těžby a ekonomický zisk z prodeje vytěžené dřevní hmoty.

Žaloba

Žalobkyně se podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Žalobkyně byla přesvědčena, že jednání pana X by jí nemělo být přičitatelné. Pan X jednal podle názoru žalobkyně v excesu.

Podle žalobkyně je podstatné posoudit, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby. Tedy zda pan X sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. O exces fyzické osoby jde tehdy, pokud fyzická osoba nejedná z objektivního i subjektivního hlediska pro právnickou osobu, v její prospěch či v jejím zájmu. Jestliže někdo jedná vědomě za jiného z vlastní iniciativy, sleduje výlučně svůj zájem nebo zájem třetích osob, nebo překročí rámec daného pověření nebo rámec činnosti, o kterou šlo, nese odpovědnost sám.

Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně prodala celkem 1240,40 m3, z čehož bylo 45% kůrovcové dříví. Žalobkyně tedy měla za to, že bylo vytěženo tolik, kolik mělo být podle lesních osnov.

U těžby jdoucí nad rámec objemu tohoto prodaného dřeva je třeba si klást otázku, kdo měl z této těžby prospěch. Žalobkyně se domnívá, že při této další těžbě pan X nesledoval plnění svých pracovních úkolů. Vzhledem k tomu, že se na pozemcích žalobkyně výrazně překročily limity těžby a že byla prodána jen část takto vytěženého dřeva, vznikla žalobkyni významná hospodářská škoda. Z této těžby ekonomicky profitovaly společnosti MOUNTAIN INVEST s.r.o., Di Mihálik s.r.o.

Žalobkyně nemůže být potrestána za správní delikt, který spáchal pan X překročením svého zmocnění a pokynů žalobkyně, navíc jestliže za toto jednání byl pan X uznán vinným ze spáchání trestného činu.

Městský soud v Praze

Soud se ztotožnil se závěry žalované v napadeném rozhodnutí. V případech, kdy žalobkyně nepředestře žádnou novou argumentaci a soud se ztotožní se závěry správních orgánů, není podle judikatury vadou, pokud soud v podrobnostech odkáže na rozhodnutí správního orgánu.

Dále soud předestřel, že základní právní úprava přičitatelnosti ve správním trestání se nachází v § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Podle § 20 odst. 1 je právnická osoba pachatelem přestupku, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Pan X byl oprávněn za žalobkyni jednat ve věci povolení těžby dřeva a zajištění odvozních cest a odvozních míst při této těžbě. Ačkoliv v příkazní ani v pracovní smlouvě neměl výslovně stanoveno, že by byl za žalobkyni oprávněn vyznačovat těžbu, zadávat její provedení smluvním partnerům a přebírat od nich díla v podobě vytěžených pozemků, tuto činnost běžně konal.

Součástí jeho pracovní náplně bylo vyznačovat těžbu, jednat se společnostmi provádějícími těžbu a zajišťovat odvozní cesty a odvozní místa při této těžbě. A přesně v této činnosti spočívá spáchání přestupku. Pan X se tedy dopustil onoho jednání při činnosti žalobkyně coby právnické osoby ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že jednání pana X nebylo v její prospěch, není jednání ve prospěch právnické osoby jedinou podmínkou přičitatelnosti. Alternativní výčet v § 20 odst. 1 přestupkového zákona počítá i s jinými možnostmi, jako je právě jednání při činnosti právnické osoby.

Pan X podle slov žalobkyně dostatečně nekontroloval společnost, která těžbu prováděla, a proto byly chybně vytěženy celé lesní plochy. K pochybení tak došlo při činnosti žalobkyně, která prostřednictvím pana X zajišťovala těžbu stromů napadených kůrovcem nebo stromů polámaných, tedy prováděla údržbu svých lesních pozemků, což je součástí její činnosti.

Soud nepřijal ani závěr žalobkyně, že se domnívala, že vytěženo bylo tolik, kolik bylo povoleno v lesních hospodářských osnovách. Tyto osnovy povolovaly žalobkyni vytěžit 863 m3, již v lednu však žalobkyni vystavila společnost Di Mihálik fakturu za vytěžení dřevní hmoty o objemu 1260 m3.

Soud uvedl, že žalobkyně je podle kritérií stanovených § 20 odst. 1 a 2 přestupkového zákona za jednání pana X odpovědná. Ustanovení § 21 odst. 1 přestupkového zákona zakotvující liberační důvody stanoví, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Právnická osoba za přestupek neodpovídá pouze pokud je jednání fyzických osob stěží předvídatelným a stěží zabranitelným excesem.

V době spáchání přestupku byl členem představenstva žalobkyně pan Y. Současně byl jednatelem a vedoucím odštěpného závodu v ČR společnosti Di Mihálik s.r.o., která pro žalobkyni provedla těžbu v lednu 2019, kterou byly překročeny limity těžby stanovené v lesních hospodářských osnovách. Zároveň společnost Di Mihálik hradila cenu těžby v květnu 2019, kterou na žalobkyniných pozemcích provedly společnosti K – LES, s.r.o. a MOUNTAINS INVEST s r.o. Žalobkyně tak musela prostřednictvím pana Y mít povědomí o prováděné protizákonné těžbě umožněné jednáním pana X, ale nijak proti jeho jednání nezasáhla.

Žalobkyně se plně spoléhala na zkušenosti pana X a na dlouhodobou bezproblémovou spolupráci s ním a zanedbala kontrolu jeho práce. Překážkou pro žalobkyninu správněprávní odpovědnost není ani to, že pan X byl za své jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu, kdežto žalobkyně ne. Odpovědnost právnické a fyzické osoby jsou samostatné a není vyloučena souběžná odpovědnost obou subjektů.

Součástí úkolů pana X coby příkazníka a později zaměstnance žalobkyně bylo zajišťovat těžbu dřeva na žalobkyniných pozemcích. Při této činnosti byl spáchán vytýkaný přestupek v podobě protiprávně provedené těžby. Žalobkyně je za jednání pana X objektivně odpovědná, proto je také jeho jednání žalobkyni přičitatelné, soud přitom neshledal naplnění žádného z liberačních důvodů, které by mohly představovat výjimku z principu objektivní odpovědnosti žalobkyně.

Na základě těchto skutečností soud žalobu zamítl.

Právní věta

Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance je podstatné, zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za daný čin odpovědná.

Rozsudek Městského soudu v Praze 24.07.2024, č.j. 10 A 104/2022-37

V posuzované věci se jednalo o nákup dřevní hmoty a zprostředkování nákupu dřevní hmoty od několika dodavatelů. Správce daně pojal pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro nárok na odpočet DPH u jednotlivých obchodních případů pro nekontaktnost dodavatelů a nesrovnalosti v předložených sestavách, na základě nichž nebylo možné přesně identifikovat jednotlivé dodávky.

Prvotní pochybnosti správce daně pramenily z toho, že k jednotlivým transakcím nebyly doloženy listiny dokládající okolnosti spolupráce mezi žalobcem P. Č.  a jeho dodavateli, jejich komunikaci či kalkulaci ceny. Zároveň správce daně zjistil nedostatky ve výkupních lístcích (neuvedení místa nakládky a místa vykládky, uvedení SPZ vozidel, u kterých ze záznamů o provozu neplynula souvislost s nákupem), respektive v případě dodavatele BAUKOMERZ, s. r. o.  nebyly žádné výkupní lístky předloženy. Správce daně u dodavatelů dále zjistil, že sídlo společností JOHAL TRANS, s. r. o., Flash Business s. r. o.  a BAUKOMERZ, s. r. o.  bylo pouze formální, žádnou provozovnu neměly zřízenou a nevlastnily žádnou nemovitost.

Předmětem sporu byla otázka, zda Finanční úřad pro Zlínský kraj (správce daně) postupoval v souladu se zákonem, když žalobci P. Č. neuznal nárok na odpočet DPH z plnění od deklarovaných dodavatelů JOHAL TRANS, s. r. o., Flash Business, s. r. o. a BAUKOMERZ, s. r. o. z důvodu neprokázání hmotněprávních podmínek nároku na odpočet.

Finanční úřad pro Zlínský kraj doměřil žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 3. 8. 2020 daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a zároveň mu stanovil povinnost uhradit penále.

Žalobce podal proti platebním výměrům odvolání, které žalovaný (Odvolací finanční ředitelství Brno) zamítl a platební výměry potvrdil. V reakci na to podal žalobce proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

Žaloba

Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že nekontaktnost společností JOHAL TRANS¨, Flash Business a BAUKOMERZ sama o sobě nezpůsobuje nemožnost zaúčtování deklarovaných daňových dokladů. Tvrdil, že žalovaný účelově odmítal využít kontrolních hlášení obou společností a daňových přiznání na daň z přidané hodnoty. Jejich kombinace vede ke kontrole, zda dodavatel deklarované daňové doklady eviduje a využívá je ke stanovení vlastní daňové povinnosti. Podle žalobce postrádá logiku, aby deklarovaný dodavatel doklady řádně přiznal a odvedl svoji daňovou povinnost a nebyl dodavatelem splňujícím podmínky pro uplatnění nároku na odpočet. Žalovaný se vyhýbá přenést kontrolní hlášení do nalézacího řízení a sdělit, zda společnosti daň řádně odvedly.

Žalobce dále namítal, že dřevní hmota je generická. I pokud by ji tedy vedl na jednotlivých skladových kartách, nebyl by schopen prokázat provázanost konkrétního dodavatele s konkrétním odběratelem. Nerozlišuje se mezi jednotlivými dodavateli, neboť to v obchodní praxi není možné. Lze to analogicky srovnat například s obchodováním s pískem či štěrkovým materiálem. Opětovně by pak takovou chybou byla stižena všechna plnění. Systém průměrných cen i metoda first in, first out jsou založeny na tom, že při prodeji se automaticky vyskladňují nejstarší nakoupené kusy. Množství dřevní hmoty od JOHAL TRANS není možné vykazovat fiktivně ani utajit.

Žalovaný v posuzované věci jako důvod neuznání nároku na odpočet DPH uvedl, že žalobce u všech plnění neprokázal jejich přijetí od deklarovaného dodavatele (resp. jiného dodavatele, který by byl plátcem DPH) a u některých plnění také jejich rozsah a použití k ekonomické činnosti.

S ohledem na nesrovnalosti v předložených sestavách nelze na základě nich přesně identifikovat jednotlivé dodávky. Žalobce nevedl skladovou evidenci jednotným a průkazným způsobem. Příjmy a výdaje nelze provázat. Žalobce prodal více dřeva, než nakoupil. Český účetní standard je pro žalobce závazný. Odchýlit se od něj může, pouze pokud zajistí věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a pokud odchylku a její důvody uvede v příloze účetní závěrky. Žalobci nebyl náklad uznáván nikoliv z důvodu fiktivnosti plnění, ale z důvodu neprokázání přijetí plnění od předmětných dodavatelů a použití k ekonomické činnosti.

Podle žalovaného nebylo prokázáno o kolik skutečných dodavatelů se jednalo a jednotlivá plnění nepřesahovala 320 000 Kč v základu daně. Nelze proto dovodit, že by byla plnění poskytnuta plátcem DPH.

Krajský soud v Brně

Soud konstatoval. že daňové řízení je založeno na zásadě, že je to daňový subjekt, tj. žalobce, kdo je povinen prokázat správnost a úplnost svých daňových tvrzení. Spor byl tedy veden o to, zda žalobce prokázal splnění zákonných podmínek pro nárok na odpočet DPH z plnění od dodavatelů JOHAL TRANS, Flash Business a BAUKOMERZ.

Podle soudu z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně vyplývá, že daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval.

Soud dále doplnil, že požadavek na prokázání dodavatele plnění je opodstatněný tím, že pouze v případě poskytnutí plnění od plátce DPH vzniká daňovému subjektu nárok na odpočet daně. Oprávněnost tohoto požadavku potvrdil ve své recentní judikatuře i Soudní dvůr Evropské unie, konkrétně ve věci C–154/20, Kemwater ProChemie (ECLI:EU:C:2021:989). Připustil však zároveň, že osoba skutečného dodavatele může být odlišná od deklarovaného dodavatele, přičemž to, že je skutečný dodavatel plátcem DPH, lze v konkrétním případě dovozovat i nepřímo.

Soud uvedl, že důvodem neuznání nároku na odpočet DPH nebyla ani chybně vedená evidence, ani její rozpor s Českým účetním standardem, ani neprokázání vazby mezi konkrétní fakturou přijatou a vydanou, respektive konkrétním zbožím přijatým a vydaným. Kromě toho skladová evidence žalobce neposkytovala věrný obraz reality také proto, že vykazovala značné anomálie. V letech 2016, 2017 i 2018 měl totiž žalobce podle výdejek více kulatiny, než naskladnil (včetně zůstatku z předchozího roku), a nejednalo se přitom o zanedbatelné odchylky (např. v roce 2017 šlo o 489,67 m3 kulatiny). Nesouhlasil ani konečný stav množství dřeva uvedený v inventuře k 31. 12. 2017 (489,67 m3) s počátečním stavem množství dřeva uvedeným v sestavě skladových pohybů k 1. 1. 2018 (582,648 m3).

Správce daně se sice těmito otázkami zabýval, nicméně otázka průkaznosti účetních dokladů je klíčová spíše v první fázi daňové kontroly pro účely přenesení důkazního břemene na daňový subjekt. Poté, co již k přechodu důkazního břemene došlo (což žalobce ani výslovně nezpochybnil), se již nejedná o otázku stěžejní, neboť daňový subjekt musí v takovém případě prokázat realizaci deklarovaných plnění jiným způsobem, než svým účetnictvím. Skladová evidence je přitom pouze evidencí formálních dokladů, které z povahy věci vůbec nejsou způsobilé prokázat faktickou realizaci plnění tak, jak bylo deklarováno žalobcem.

K nákupu dřevní hmoty a zprostředkování dřevní hmoty učinil soud jednoznačný závěr, že pochybnosti správce daně o tom, že dodavatelé JOHAL TRANS, Flash Business a BAUKOMERZ toto zboží a služby žalobci poskytli, jsou zcela na místě a žalobci se nepodařilo je vyvrátit a prokázat, že právě tyto subjekty skutečně deklarované plnění žalobci dodaly. JOHAL TRANS neměla žádné zázemí či zaměstnance, žádný ze svědků nevypověděl nic konkrétního k dodávkám od této společnosti. Naopak M. K., který měl vše jménem JOHAL TRANS zařizovat, výslovně orgánům činným v trestním řízení sdělil, že ani jeden z obchodních případů se neuskutečnil a jím vystavované faktury a doklady jsou falešné.

Zároveň žalobce neprokázal, že by zboží a služby dodal jiný konkrétní subjekt, respektive, že by skutečný dodavatel (odlišný od žalobcem deklarovaných dodavatelů) byl plátcem DPH.

Krajský soud proto nepřisvědčil námitce, že by byl postup daňových orgánů v rozporu s unijním právem, respektive judikaturou Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu. Správce daně a žalovaný proto nepochybili, jestliže odmítli uznat žalobci z těchto plnění nárok na odpočet DPH.

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Neexistují-li důvodné pochybnosti o tom, že se obchodní případ odehrál tak, jak byl deklarován, postačí daňovému subjektu k unesení důkazního břemene předložení formálních dokladů. Vyvstanou-li takové důvodné pochybnosti, jako v nyní posuzovaném případě, musí daňový subjekt realizaci plnění prokázat jinak.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12.09.202, č.j. 31 Af 16/2022-90

Žalobkyně podala u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba - rodinný dům, domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných.

Tvrdila, že jediné myslitelné spojení jejího pozemku s veřejnou cestou vede přes specifikovaný pozemek žalovaných. Uvedla, že jí žalovaní dlouhodobě brání v užívání cesty, oznámili jí, že si s účinností od 15. 10. 2019 nepřejí, aby návštěvy žalobkyně používaly jejich pozemek pro přístup. Uvedla, že cesta přes jejich pozemek vedla„ odjakživa“ a problémy nastaly až po smrti otce 2. žalované.

Dne 18. 11. 2021 žalobkyně doručila okresnímu soudu změnu žaloby spočívající ve změně žalobního návrhu, kdy s odkazem na § 1089 a násl., § 1260 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navrhla, aby na základě zjištěného (stejného) skutkového stavu okresní soud určil, že pozemek žalovaných parc. číslo je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemku parc. číslo, neboť byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení služebnosti žalobkyní. Změna žaloby byla zástupci žalovaných doručena datovou schránkou dne 21. 1. 2022.

Okresní soud v Ústí nad Labem

Usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 75 C 32/2020-254 okresní soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že dosavadní stav řízení lze využít jako podklad pro řízení o změněné žalobě. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně má řadu možností, jak si zřídit přístupovou cestu způsobem, který nebude zasahovat do jejich vlastnického práva.

Okresní soud posoudil skutkový stav tak, že od roku 1945 vedla k domu na pozemku (kde žila rodina manžela žalobkyně) polní cesta přes pozemek žalovaných, která byla volně přístupná, a kterou právní předchůdci žalobkyně užívali. Od 70. let užívala přístupovou cestu i žalobkyně a její manžel, k chůzi i jízdě automobilem, kdy šlo o jediný přístup na obecní komunikaci. Cesta vedoucí přes pozemek žalovaných (v mezích, jak byla dlouhodobě užívána) byla vymezena v žalobkyní předloženém geometrickém plánu. Na pozemek žalobkyně byl cestou vedoucí přes pozemek žalovaných zajištěn nerušený přístup až do října 2019, kdy ji žalovaní vyzvali, aby její návštěvy přestaly cestu užívat. Později přes příjezdovou cestu žalovaní postavili nejprve bránu a následně betonovou zeď.

Okresní soud věc posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujících vydržení, a to zejména podle § 1089 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 2 a ustanovení týkajících se služebnosti stezky a cesty (§ 1274 a násl.), ve spojení s § 3066. Vzal za prokázané, že právo cesty a stezky přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně bylo pokojně vykonáváno nejméně od roku 1946 právními předchůdci žalobkyně; žalobkyní pak v letech 1966 až 1970 a poté od roku 1979, a to až do října 2019. Do mimořádné vydržecí doby (dvacet let) okresní soud započetl i dobu, po kterou žalobkyně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných vykonávala i před 31. 12. 2013, kdy sama žalobkyně vykonávala nerušeně právo stezky a cesty přes pozemek žalovaných 38 let a uzavřel, že ve prospěch pozemku žalobkyně došlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky (§ 1274 o. z.) a cesty (§ 1276 o. z.) přes pozemek žalovaných, a to ke dni 1. 1. 2019 v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu.

Okresní soud neshledal překážku vydržení v neprokázání existence právního titulu užívání stezky a cesty, neboť žalobkyně se domáhala vydržení věcného břemena stezky a cesty přes pozemek žalovaných v souladu s § 1095 o. z., tzv. mimořádného vydržení, kdy zákon nevyžaduje ani tvrzení o existenci právního důvodu, ani jeho prokázání, a to s ohledem na značnou délku mimořádné vydržecí doby. V této souvislosti okresní soud odkázal na závěry odborné literatury, že pro mimořádné vydržení se vyžaduje toliko držba poctivá, držba řádná se nevyžaduje.

Okresní soud rovněž uzavřel, že držba žalobkyně byla pravá, jelikož zdědila pozemek parc. číslo s domem, s jehož vlastnictvím spojovala existenci a držbu služebnosti stezky a cesty (resp. práva vlastníka pozemku s pozemkem spojená, které takto vnímala), tj. do držby se nevetřela svémocně, nevloudila se do ní potajmu nebo lstí ani neusilovala učinit z výprosy trvalý stav. Okresní soud argumentoval tím, že v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl držitelky - žalobkyně.

Okresní soud rozhodl ve prospěch žalobkyně a určil, že služebný pozemek parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, je zatížen věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. číslo - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba.

Proti rozsudku okresního soudu podali žalovaní včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), b), g), e) o. s. ř. a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. Žalovaní zejména namítali, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť neměla být připuštěna změna žaloby, k níž žalobkyně přistoupila po cca dvou letech sporu a po provedení téměř kompletního dokazování k prokázání původních žalobních tvrzení, tj. že žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své nemovitosti. Namítali, že se o změně žaloby dozvěděli až dne 29. 3. 2022 a byla jim okresním soudem poskytnuta lhůta toliko tří dnů k doplnění obranných tvrzení proti změněné žalobě, aniž byli současně poučeni o následcích nedoplnění tvrzení. Dále žalovaní namítali, že okresní soud nepřihlédl k tvrzením žalovaných, resp. k jejich poukazu na to, že žalobkyně původně žalobou navrhovala zřízení nezbytné cest, tj. tvrdila, že nemá přístup ke své nemovitosti, pročež nemohla mít za to, že drží právo cesty, stezky.

Krajský soud v Ústí nad Labem

Odvolací soud shodně jako okresní soud shledal, s ohledem na uvedené skutečnosti a délku držby práva cesty žalobkyní která přesahuje dobu dvaceti let, s níž zákon spojuje mimořádné vydržení (§ 1095 o. z.), že žalobkyně vydržela právo stezky a cesty ve formě služebnosti. Právní předchůdce žalobkyně sám nemohl sporné právo cesty přes pozemek žalovaných vydržet, neboť v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřicházelo mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. do úvahy, již proto, že se jeho držba nezakládala na právním důvodu, který by ve smyslu dřívější právní úpravy postačil ke vzniku práva ve formě služebnosti, což však nebrání započetí doby jeho držby do vydržecí doby žalobkyně.

Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že z hlediska držby práva zásadně není důležité, zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily; o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podstatné je, že žalobkyně i její právní předchůdce se vědomě (chtěně) chovali způsobem, který odpovídal obsahu práva cesty, a že tak činili pro sebe, když své právo dovozovali z vlastnictví části dvojdomu. V případě žalobkyně a jejího právního předchůdce se zjevně nejednalo o „nechtěné“ jednání, když z provedených důkazů vyplývá, že si byli vědomi, že užívají cestu na cizím pozemku, která v souladu s projektem slouží vlastníkům dvojdomu k přístupu na veřejnou cestu. Stejně, jako okresní soud dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tak žalobkyně či její předchůdci činili z nouze, či s vědomím, že užívají cizí veřejnou cestu, případně, že by se domnívali, že soused z důvodu přátelství nebude nic namítat.

K námitce žalovaných odvolací soud poznamenal, že vydržení práva žalobkyní nebrání ani okolnost, že si žalobkyně nebyla (jak vyplývá z původní žaloby na zřízení nezbytné cesty) vědoma právních důsledků svého dlouhodobého výkonu práva stezky a cesty, když vědomost držitele o právních důsledcích držby není zákonnou podmínkou vydržení.

Vzhledem k tomu, že je správným závěr okresního soudu, že žalobkyně k 1. 1. 2019 vydržela služebnost stezky a cesty, potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rozsudek okresního soudu, a to včetně nákladového výroku.

Dovolací řízení u Nejvyššího soudu

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Z uvedeného se podává, že žalobkyně byla k 1. 1. 2019 držitelkou v nikoli nepoctivém úmyslu, proto nabyla právo odpovídající věcnému břemenu na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaných tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Pro naplnění podmínek mimořádného vydržení služebnosti stezky/cesty je vyžadováno, aby držitelova vůle směřovala k výkonu podstatného obsahu práva stezky/cesty, přičemž není rozhodné, zda se výkon obsahu práva zakládá na právním důvodu ani zda si držitel uvědomuje právní důsledky držby či zda chce, aby tyto nastoupily o právní stránce věci nemusí vůbec vědět. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele v podobě absence přesvědčení, že svou držbou jedná protiprávně nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2023, č.j.: 22 Cdo 927/2023-459

Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit.

Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.

Ve sporu o předkupní právo při prodeji pozemků v národní přírodní rezervaci Jezerka (žalobkyně České republiky – Ministerstva životního prostředí) rozhodl Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 21 C 533/2014-162, nahradit projev vůle žalované I.H.FARM s.r.o., uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 11 Co 243/2022-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k okolnostem, za kterých žalovaná nemovitosti nabyla, zejména k upozornění na zákonné předkupní právo ještě před uzavřením smlouvy a k výslovnému prohlášení žalované v kupní smlouvě, že je jí známo, že na předmětu koupě, případně na jeho částech může váznout předkupní právo třetí osoby, považoval odvolací soud stejnou kupní cenu nejen za odpovídající stejným podmínkám, za kterých žalovaná nemovitosti nabyla, ale v poměrech řešené věci rovněž za spravedlivou. Nezabýval se tedy tím, zda by stejná kupní cena byla spravedlivá „za každých okolností“ ani tím, zda by stejným podmínkám mohla odpovídat jiná výše kupní ceny, pokud by se stejná výše kupní ceny jevila jako nespravedlivá.

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.

Podle názoru dovolatelky by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, právní otázku, zda je v případě nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření kupní smlouvy na základě porušení zákonného předkupního práva za každých okolností spravedlivé, aby kupní cena byla stanovena ve stejné výši, jakou za předmět převodu zaplatil povinný z předkupního práva, když danou věc nabýval do svého vlastnictví. Souhlasila s tím, že nabídku je třeba učinit za stejných podmínek, závěr o tom, že stejnými podmínkami je třeba rozumět stejnou kupní cenu, však považovala za nesprávnou argumentační zkratku. Převod za stejnou kupní cenu po více než deseti letech od nabytí považovala za nespravedlivý a neodpovídající tržní realitě, když navíc dojde i ke snížení hodnoty přilehlých pozemků, neboť dovolatelka nebude vlastníkem uceleného souboru pozemků, a negativně bude dotčena i možnost vytvoření vlastní honitby.

Žalovaná má za to, že dovolací soud v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, nesprávně právně posoudil otázky:

1) zda lze na základě podzákonného právního předpisu, jehož úplné znění není k dispozici, komukoli odejmout vlastnické právo k majetku,

2) zda je předkupní právo státu podle § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny,

3) zda je v případě nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření kupní smlouvy na základě porušení zákonného předkupního práva za každých okolností spravedlivé, aby kupní cena byla stanovena ve stejné výši, jakou za předmět převodu zaplatil povinný z předkupního práva, když danou věc nabýval do svého vlastnictví.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud vyšel shodně jako soud prvního stupně ze zjištění, že sporné pozemky jsou součástí národní přírodní rezervace Jezerka, tato skutečnost tedy byla postavena najisto. Skutkovým zjištěním nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K namítané neurčitosti výnosu o zřízení rezervace dodal, že znaleckým úkolem ustanoveného znalce nebyl výklad podzákonného předpisu, ale promítnutí původní parcely označené ve výnosu do současné parcelace v katastru nemovitostí. Potřebu znaleckého posouzení tedy nevyvolala neurčitost samotného výnosu, ale zejména změny v označení území, kterého se týkal, v průběhu času.

Podle Nejvyššího soudu žalovaná při nabytí nemovitostí vědomě přebírala riziko, že v případě uplatnění předkupního práva vedlejší účastnicí bude nucena převést pozemky za stejných podmínek, za kterých je sama nabyla.

Dovolací soud neměl žádný důvod posoudit shodnou právní otázku jinak, než učinil v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1672/2022, (dostupným na www.nsoud.cz) ve kterém se zabýval porušením předkupního práva uzavřením kupní smlouvy o převodu pozemků, které byly součástí stejné přírodní rezervace, a kterou uzavřely stejného data stejné smluvní strany.

Ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2760/23 (dostupným na nalus.usoud.cz), a ke zjištění, že ve výnosu je uvedeno chybné datum lesního hospodářského plánu (a znalec tak správně vycházel z plánu jiného data), uvedl, že nedostatek nebránil vzniku národní přírodní rezervace, jejímu vyznačení v terénu a zachování zvláštního režimu ochrany po celou dobu, což nasvědčuje, že v době vzniku pochybnosti o určitosti vymezení nevznikaly, a že technický problém datace daného hospodářského plánu není z pohledu času natolik zásadní, aby vedl k tomu, že zde nevznikla tato rezervace.

K námitce, že převod za stejnou kupní cenu po více než deseti letech od nabytí je nespravedlivý, dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu dodal, že žalovaná při nabytí nemovitostí vědomě přebírala riziko, že v případě uplatnění předkupního práva vedlejší účastnicí bude nucena převést pozemky za stejných podmínek, za kterých je sama nabyla, a větší změně cenové hladiny způsobené plynutím času mohla sama zabránit včasným splněním povinnosti vzniklé z porušení předkupního práva.

Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Právní věta

Podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 5. 2017, vlastníci nezastavěných pozemků ležících mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody.

Pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky do 60 dnů od obdržení nabídky pozemku písemně závazný zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jde o zákonné předkupní právo, tedy o nabídkovou povinnost stanovenou zákonem, nikoliv o vyvlastnění či jiné odebrání vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2024, č.j.: 22 Cdo 3852/2023-231

V posuzované věci způsobil pád stromu škodu, která vznikla na oplocení pozemku ve vlastnictví žalobce M.P. Příčinou pádu stromu byl jeho náklon a asymetrická koruna převažující jej ve směru následného pádu. Škodu tedy způsobil strom (věc) z důvodu svých vlastností. Strom byl součástí pozemku (§ 507 o. z.), jehož vlastníkem byl žalovaný - (statutární město Hradec Králové), který je tak vlastníkem věci, která způsobila škodu. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 57 966 Kč s příslušenstvím, jež mu vznikla na oplocení pozemku v důsledku pádu stromu ve vlastnictví žalovaného.

Žalovaný se však bránil tím, že dohled nad věcí (stromem) měla jiná osoba, která proto podle za škodu odpovídá.

Případ řešily Okresní soud v Hradci Králové a po odvolání Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 29. 6. 2020 se vyvrátil strom (břestovec západní), který rostl na pozemku žalovaného ve středovém pruhu zeleně mezi dvěma komunikacemi, a padl na přilehlou asfaltovou komunikaci a k ní přiléhající pozemek žalobce. Pádem stromu byl poškozen plot žalobce. Spadlý strom byl v roce 2014 předmětem inventarizace zeleně provedené žalovaným, kdy podle tzv. karty stromu byla jeho stabilita hodnocena stupněm 2 (jako dřevina s mírnými defekty), celkově byl hodnocen jako zdravý, tvarově značně narušený a jako pěstební opatření byla doporučena lokální redukce z důvodu jeho stabilizace (redukční řez RL-LR), která však nebyla provedena. Na stromořadí, jehož byl strom součástí, byla opakovaně (minimálně v březnu 2016) prováděna příspěvkovou organizací TECHNICKÉ SLUŽBY HRADEC KRÁLOVÉ (dále též jen „TSHK“) redukce větví směrem do ulice.

Na základě znaleckého zkoumání pak okresní soud zjistil, že příčinou vyvrácení stromu byl souběh nevyvážené koruny stromu s externí zátěží (vanutí větru, zátěž deštěm), přičemž náklon kmene spolu s excentrickou korunou vyžadoval symetrizaci koruny, tedy pěstební opatření doporučené již v roce 2014, které nebylo provedeno. Byl-li by redukční řez podle doporučení proveden, pravděpodobnost pádu by se podstatně snížila; vliv srážkové činnosti na selhání stromu byl nepodstatný.

Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 2937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zejména na základě znaleckého dokazování uzavřel, že žalovaný zanedbal dohled nad stromem, neboť neprovedl konkrétní a doporučený pěstební zásah (symetrizaci koruny), který by pravděpodobnost vyvrácení stromu patřičně snížil. Uzavřel rovněž, že žalobce jakožto laik neporušil svou prevenční povinnost škodě zabránit (vzhledem k jeho viditelnému náklonu), jestliže strom byl vizuálně zkontrolován 7 dní před pádem pracovníky TSHK a ani tito odborně vzdělaní pracovníci změnu náklonu stromu nezaznamenali.

Vyvrácení stromu nezpůsobila ani vyšší moc, neboť extrémní srážky v měsíci červnu 2020 měly vliv na selhání stromu pouze marginální, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku, podle něhož k tomu, aby se byť nadměrné srážky projevily na stabilitě stromu, by bylo nutné hloubkové prosycení půdy alespoň do hloubky 50-100 cm, což nelze u krátkodobé srážkové činnosti očekávat.

Jelikož škodu na oplocení žalobce způsobil strom ve vlastnictví žalovaného a vlastník neprokázal, že náležitý dohled nad stromem nezanedbal, je povinen nahradit žalobci způsobenou škodu. Žalobu proto soud shledal co do základu důvodnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 25 Co 239/2022-167, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 C 26/2021.

Dovolání

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda se posuzuje odpovědnost vlastníka pozemku za stav porostů a za škodu způsobenou jejich pádem podle § 2937 o. z.; kdo primárně odpovídá za škodu ze zákona, jedná-li se o škodu způsobenou věcí; zda může vlastník svou odpovědnost převést (přenést) na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci; kdo je v takovém případě pasivně legitimován – vlastník věci, či ten, kdo měl mít nad věcí náležitý dohled; a zda si může poškozený vybrat, vůči komu uplatní nárok u soudu, nebo musí ctít zákonem dané pořadí.

Nejvyšší soud

Jestliže dovolatel, podle Nejvyššího soudu, buduje právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (že vyvrácení stromu způsobila vyšší moc) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky pasivní legitimace podle § 2937 o. s. ř., pověří-li nebo zřídí-li si vlastník věci k zabezpečení její údržby a oprav jiný subjekt, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

Podle Nejvyššího soudu z jazykového i teleologického výkladu § 2937 o. z. však vyplývá, že osobou povinnou k náhradě je (především) ten, kdo v době škodní události na věc dohlížel, měl ji fakticky ve své dispozici (např. nájemce, vypůjčitel, kdo ji fakticky převzal k realizaci určité činnosti nebo ji má u sebe bez právního důvodu či na základě protiprávního činu).

Z uvedeného výkladu vyplývá, že osoba odlišná od vlastníka, která vykonává nad věcí dohled, je osoba, která věc užívá (drží) pro sebe. Jinak řečeno, věc od vlastníka převzala za tím účelem, aby ji užívala ve svůj prospěch (nájemce, vypůjčitel, ale i zloděj nebo ten, kdo ji užívá pro sebe, aniž měl k tomu jakýkoli právní důvod), anebo ta osoba, která věc převzala např. za účelem její opravy nebo úpravy a po tuto dobu má věc ve své moci (dohlíží na ni).

Osoba, kterou vlastník takto pověří plněním některých svých povinností (např. odbornou péčí) ale není osobou, jež má nad věcí vlastníka dohled ve smyslu § 2937 o. z., neboť věc nedrží, neužívá a nespravuje pro sebe, ale pro toho, kdo jej touto činností pověřil. Proto v takovém případě je osobou, jež má nad věcí dohled, stále vlastník, který jiného dílčí péčí o věc pověřil. Věc je totiž stále v jeho faktické dispozici, rozhoduje o ní, spravuje ji a dohlíží na ni, jen za pomoci jiného.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.

Právní věta

Podle § 2937 o. z. je povinen nahradit škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled. To je ten, kdo věc v rozhodné době drží pro sebe, nikoli osoba, která byla vlastníkem pověřena péčí o jeho věc. V posuzované věci je proto tím, kdo měl nad stromem dohled, vlastník věci, tedy žalovaný.

Subjekt odpovědný ze zákona za škodu způsobenou věcí, jejímž je vlastníkem, nemůže svou odpovědnost přenést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav věci.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2024, č.j 25 Cdo 1034/2023-207