Obviněný P. V.   prováděl těžbu v lese, přičemž nerespektoval hranice pozemků, které byly zřetelně označeny a způsobil tak škodu sousedním vlastníkům. Tímto jednáním se dopustil trestného činu krádeže. Obviněný se činu, který mu byl kladen za vinu, dopustil tak, že ačkoliv si byl vědom absence svého vlastnického či jakéhokoliv dispozičního práva k předmětnému pozemku, nařídil na jeho ploše těžbu dřeva, a to za účelem obohacení se. Podle odborného vyjádření k hodnotě odcizené dřevní hmoty Lesů České republiky, s. p., Krajské ředitelství Šumperk, se obviněný zmocnil dřevin v hodnotě 110 823 Kč včetně DPH.

Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 6. 2017 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb ve výši 2 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2017 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud mj. konstatoval, že s ohledem na osobu obviněného, který je velmi dobře orientován na otázky práce v lese (v souvislosti se svým podnikáním), nelze akceptovat jeho obhajobu, že by se jednalo o omyl, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu způsobit a pro případ, že by jej způsobil, s tímto byl srozuměn.

Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že má zato, že obviněný spáchal předmětný trestný čin v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně tak ve svém odůvodnění zdůraznil, že pokud by existovaly pochybnosti o úmyslu přímém, nemohlo být pochyb o existenci úmyslu nepřímého.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný k napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů uplatnil celou řadu námitek vztahujících se jak k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, tak k nesprávnému výpočtu jím způsobné škody až po námitku vztahující se k nesprávně uloženému peněžitému trestu.

Konkrétně k námitce vztahující se k absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný uvedl, že nejednal v úmyslu odcizit dřevní hmotu, neboť si nebyl vůbec vědom skutečnosti, že se dotčená dřevní hmota nachází na pozemku, k němuž nemá vlastnické či jiné obdobné oprávnění. Toto své vyjádření dále obsáhle zdůvodnil celou řadou tvrzení včetně odkazů na obsah některých soudy provedených důkazů.

V námitce nesprávného výpočtu škody obviněný uvedl, že mu není známo, na základě jakého důkazu soudy nižších stupňů stanovenou výši škody zjistily, ale především, že do takto vypočtené škody nemá být zahrnuta částka na úhradu daně z přidané hodnoty. Ve vztahu k peněžitému trestu uvedl, že jako nemajetnému a exekuovanému mu byl uložen peněžitý trest, který buď bude nedobytný, nebo se musí obviněný ještě více zadlužit, případně bude muset vykonat náhradní trest odnětí svobody.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky obviněného jsou z převážné části námitkami skutkovými, tedy nespadajícími pod uplatněný dovolací důvod. K námitkám týkajících se absence subjektivní stránky uvedla, že s tvrzením obviněného nesouhlasí, neboť vina i existence úmyslu dovolatele, byla prokázána celou řadou důkazů, jednoznačně odůvodňujících správnost závěrů soudů nižších stupňů.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejprve uvedl, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování, či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají    povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí

Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný uplatnil v dovolání rovněž námitky, kterými napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

K námitce obviněného týkající se absence zavinění ve formě úmyslu Nejvyšší soud uvedl, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Nejvyšší soud se ztotožnil se  soudy nižších stupňů, které uvedly, že  obviněný je osobou, která se v oblasti zabývající se těžbou dřeva již celou řadu let aktivně pohybuje, má osobní zkušenosti s vytyčováním hranic pozemků, byl seznámen s hranicemi dotčených pozemků prostřednictvím jemu předložených map a byl s těmito hranicemi dokonce seznámen i osobně, konkrétně prodávajícím panem Z. Nejvyšší soud zhodnotil jeho námitky týkající se absence subjektivní stránky jako zcela účelové, založené pouze na vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla vyvrácena ona návaznost mezi jednotlivými, soudem prvního stupně provedenými důkazy.

Také se stanovením výše škody se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů. Správnost uvedeného závěru mimo jiné podtrhl i fakt, že sám obviněný tuto částku, jako částku odpovídající výši způsobené škody akceptoval a tuto poškozené dobrovolně z velké části uhradil. K peněžitému trestu uvedl, že tento se mj. uloží pachateli, který se pro sebe nebo jiného snažil získat majetkový prospěch. O tom, že šlo o trestný čin úmyslný [ve formě úmyslu přímého či nepřímého], stejně jako o to, že tímto činem, měl obviněný získat majetkový prospěch, nemůže být, podle soudu, pochyb. Tudíž zákonné podmínky pro jeho uložení byly dány.

Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř.

Právní věta

Ze znění § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plyne, že trestný čin krádeže spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

V případě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku pro naplnění znaku přisvojení si cizí věci není rozhodné, zda pachatel ví, komu tato věc patří, tedy to, kdo je konkrétním vlastníkem této věci. Podstatné je, že si pachatel uvědomuje, že jde o věc cizí, nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 6 Tdo 819/2018

Žalobce jako vlastník hospodářského lesa v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložila pokutu ve výši 280 000 Kč. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 A 93/2019 – 45, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 1 As 381/2020 – 43, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud pochybil, neboť nepřipustil důkazní návrh, kterým chtěl žalobce za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.

Městský soud v Praze

Městský soud v dalším řízení vyzval žalobce, aby soudu sdělil své návrhy na doplnění dokazování ohledně jeho tvrzení o nepřiměřené výši uložené pokuty. Soud následně provedl dokazování ohledně žalobcových majetkových poměrů. Nedospěl přitom k závěru, že by žalobcovy majetkové poměry v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla mít likvidační důsledky nebo vést k významnému propadu v žalobcově životní úrovni.

Příjmy, které žalobce přiznal pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby neumožňovaly případné zaplacení pokuty ve splátkách, natož aby žalobce ohrožovaly na jeho základních životních potřebách. Při hodnocení žalobcovy majetkové situace pak vzal městský soud v úvahu jeho další majetkové poměry, na které upozornil žalovaný – konkrétně vlastnictví několika nemovitostí a účast v obchodních korporacích. K námitce týkající se výše sankcí v obdobných případech soud uvedl, že předložená tabulka uložených pokut neuvádí žádné konkrétnější okolnosti, aby mohly být takto uložené pokuty relevantně porovnány. Městský soud proto žalobu zamítl.

Kasační stížnost

Stěžovatel měl za to, že městský soud nesprávně vyhodnotil jeho osobní a majetkové poměry ke dni uložení pokuty správním orgánem. Z předložených důkazů vyplynulo, že jeho průměrný příjem nedosahoval ani výše průměrné mzdy v České republice za kalendářní rok 2018.

Městský soud při posuzování majetkových poměrů stěžovatele vycházel z jeho účasti v obchodních korporacích. Stěžovatel uvedl, že městský soud neměl vycházet z hodnoty podílu stěžovatele v obchodních korporacích, která nemusí odpovídat reálné hodnotě společnosti. V případě, že by soud důkladně zkoumal majetkové poměry stěžovatele na základě předložených výpisů z obchodního rejstříku, měl vycházet minimálně z účetních uzávěrek těchto společností za rok 2018, na základě kterých by se dozvěděl, že stěžovatel sice je jediným akcionářem společnosti EUROPE DEVELOPMENT, a. s., ale tato společnost nevykazuje žádný vysoký zisk. Stejně tak by zjistil, že společnost IMPULS DEVELOPMENT, s. r. o., je sice vlastníkem významných nemovitostí v katastrálním území Prostřední Suchá, ale na tyto nemovitosti byla zřízena zástavní práva ve prospěch banky. Současně ani tato společnost nevykazovala v kalendářním roce 2018 žádný zisk.

Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, podle něhož nelze při posuzování přiměřenosti výše pokuty přihlížet k hodnotě pozemků, které souvisí s přestupkovým jednáním stěžovatele. Podle stěžovatele je absurdní, že výše pokuty převyšuje hodnotu těchto pozemků.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud konstatoval, že ukládání pokut za přestupky se opírá o komplexní vyhodnocení různých skutkových i právních aspektů konkrétního, individualizovaného jednání pachatele přestupku. Takové vyhodnocení musí být samozřejmě založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán se musí pohybovat v zákonných mezích, vzít v úvahu zákonná hlediska pro určení výše pokuty a zohlednit všechny podstatné okolnosti (povahu jednání, jeho následky, poměry pachatele i řadu dalších) v jejich vzájemné souvislosti tak, aby pokuta byla přiměřená přestupku. Soudní přezkum ukládání pokut se soustředí na to, zda správní orgán dostál výše uvedeným požadavkům.

Nejvyšší správní soud uvedl, že je to ale stěžovatel, kdo byl povinen označit důkazní návrhy k prokázání svých osobních a majetkových poměrů. Při dokazování před městským soudem mohl podrobně popsat, že výše uvedené nemovitosti jsou zatížené věcnými právy jiných osob, a vysvětlit, nakolik tato omezení dopadají na jejich hodnotu nebo možnost užívání či požívání. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatel mohl omezení vlastnického práva k nemovitostem namítnout přinejmenším k poslední výzvě soudu, ne–li dříve v rámci správního řízení nebo v samotné žalobě. Stěžovatel pouze obecně uvedl, že některé nemovitosti mají omezení, aniž konkretizoval, v jaké míře a s jak zásadními dopady na možnost nakládat s nimi jako vlastník, například je pronajímat nebo jinak využívat za účelem dosažení zisku.

V posuzované věci bylo podle Nejvyššího správního soudu přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.

Úroveň součinnosti účastníka řízení proto do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům, což platí i pro řízení před krajským (městským) soudem. V posuzované věci je přitom zjevné, že stěžovatel nepopsal své majetkové poměry k výzvě soudu ve vší úplnosti. Na další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a na jeho účast v obchodních korporacích poukázal až žalovaný při ústním jednání.

Nejvyšší správní soud připomněl, že zákon č. 282/1991 Sb. umožňuje za přestupek podle § 4 odst. 1 uložit pokutu do výše až 5 000 000 Kč. Obecně vzato, pokuta sama o sobě může být vysoká, až na výjimky je nepřípustný až její likvidační charakter. Po provedení komplexního posouzení majetkových poměrů stěžovatele městským soudem, tento došel k závěru, že se nejedná o pokutu zjevně nepřiměřenou, natož hrozící likvidačními důsledky. Neshledal proto důvod pro využití svého moderačního oprávnění.

Nejvyšší správní soud neshledal nic absurdního na tom, že výše pokuty uložené stěžovateli převyšuje hodnotu lesních pozemků. Mezi hodnotou věcí, které určitým způsobem souvisejí se spáchaným přestupkem, a intenzitou uložené sankce neexistuje žádný zjevný vztah, natož požadavek na vzájemnou přiměřenost. Jistě si lze představit přestupek, za jehož spáchání zákon umožňuje uložení pokuty ve výši statisíců až milionů korun, a který může být spáchán za užití věcí zanedbatelné hodnoty, nebo věcí získaných darem či za nízkou kupní cenu.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Je v zájmu účastníka řízení, aby správnímu orgánu poskytl dostatečné údaje o svých osobních a majetkových poměrech a také je věrohodně doložil či umožnil správnímu orgánu ověřit jejich pravdivost. Neučiní-li tak účastník řízení a neposkytne-li správnímu orgánu v tomto ohledu potřebnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (např. z katastru nemovitostí nebo z obchodního rejstříku).

Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu.

Úroveň součinnosti účastníka řízení do značné míry ovlivňuje výslednou preciznost posouzení možné likvidační povahy pokuty ve vztahu k jeho poměrům.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02.06.2022, č.j. 2 As 38/2022–45

V předmětné soudní věci se jednalo spor vlastníka lesa, kdy byla žalobci uložena pokuta, že vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m3, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem).

Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.

Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích. Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) žalobci za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci“), uložila pokutu ve výši 280.000 Kč.

Žalovaný k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

Žaloba  - Městský soud v Praze

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn.

Žalobce, který nebyl svojí odborností lesníkem poukazoval na to, že les je možné obhospodařovat formou „bezzásahovosti“, a takto se běžně hospodaří v národních parcích. Žalobce zdůraznil, že výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení jsou důsledkem klimatických změn. Stěžovatel nemůže za šíření kůrovcové kalamity a nebyl svým jednáním jakkoliv schopen ovlivnit podmínky pro působení škodlivých činitelů. Vycházel z nejnovějších poznatků a použil opatření tzv. bezzásahu. Zákon nestanoví taxativní výčet opatření k zabránění výskytu a rozmnožování kůrovce a ohrožení sousedních lesů, které by měl stěžovatel přijmout v případě napadení lesů kůrovcem, nebo jejich prioritizaci. Nemůže proto jít k tíži stěžovatele, že vybral opatření, které se mu jevilo jako logické. Pokud žalovaný požadoval provedení konkrétních opatření, mohl tento požadavek vznést v rámci jednání. Stěžovatele však nelze postihnout za to, že mu nejsou známy žalovaným preferované způsoby ochrany. Městský soud současně neřešil otázku závaznosti doporučení či výzev odborného lesního hospodáře. Stěžovatel má tedy za to, že soud nesprávně posoudil naplnění skutkové podstaty přestupku.

Žalobce rovněž poukazoval na skutečnosti, že pokuta byla vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům uložena jako příliš vysoká. Rovněž soudu předložil podklady o svým majetkových a osobních poměrech. Soud se však těmito nezabýval, a to z důvodu, že měly být předloženy již ve správním řízení.

Městský soud v Praze potvrdil správní rozhodnutí a zamítl žalobu.

Kasační stížnost – Nejvyšší správní soud

Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, přičemž poukazoval na skutečnost, že nyl vzat v potaz jeho odborný názor spočívající v bezzásahovosti v péči o les.

Soud konstatoval, že vlastník lesa je vázán lesním zákonem a péči o les by měl vždy konzultovat s odborným lesním hospodářem a být s ním v pravidelném kontaktu. Konkretizaci či individualizaci obecně vymezených opatření pak lze spatřovat právě ve spolupráci s odborným lesním hospodářem, v jeho doporučeních a výzvách. Na tyto opakované výzvy ovšem stěžovatel nereagoval, resp. vůbec je nepřevzal, stejně jako výzvy orgánů státní správy lesů. Sám stěžovatel proto vlastním přístupem zapříčinil, že se neseznámil s preferovaným způsobem ochrany lesa před škůdci. Subjektivní dojem stěžovatele, že učinil veškerá potřebná opatření, není rozhodující. Stěžovatel jako laik v oboru lesnictví měl tím spíše následovat pokyny odborného lesního hospodáře, jehož posláním je zajišťovat vlastníku lesa odbornou úroveň hospodaření v lese podle příslušných právních předpisů.

Soud tedy neuznal liberační (zprošťující) důvody ohledně spáchaného přestupku.

Soud dal, však žalobci zapravdu ohledně možnosti sporovat výši uložené pokuty následně po ukončení správního řízení, a to v řízení před soudem. Soud v tomto ohledu uzavřel, že ýže v řadě případů se účastník správního řízení necítí být v projednávaném správním řízení vinen, a proto není třeba, aby v tomto řízení poukazoval na výši uložené pokutu a tuto sporoval.

Odmítnutí důkazních návrhů žalobce, kterými chtěl v soudním řízení prokázat svoje majetkové poměry bylo jeho porušením práva. Městský soud pochybil, když provedení těchto důkazů žalobci neumožnil.

Nejvyšší správní soud tedy vrátil věc k novému projednání městskému soudu, a to se závazným právním názorem, že žalobce se přestupku dopustil – jako vlastník lesa zanedbal péči o něj. Soud se však opětovně musí zabývat výší uložené pokuty vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalobce.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, č.j. 1 As 381/2020-43.

V projednávaném případě se jednalo o provedení nezákonné těžby dříví, která ohrozila životní prostředí a v důsledku ní to povede v budoucnu pravděpodobně k jeho následnému poškození. Zadavatelem provedení těžby dříví byla obchodní společnost Městské lesy Volary s.r.o.

Prvostupňovým rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla obchodní společnosti - Městské lesy Volary s.r.o., uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za to, že ohrozila životní prostředí v lesích tím, že zadala zhotoviteli PERPERUNA ECO s.r.o. provedení těžby vyznačeného množství dříví v k. ú. Šimanov na Šumavě, přičemž těžba byla provedena v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, čímž se dopustila správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Společnost se proti rozhodnutí ČIŽP odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Proti rozhodnutí MŽP podala společnost Městské lesy Volary s.r.o., (žalobce) žalobu k Městskému soudu v Praze a domáhala se zrušení rozhodnutí MŽP (žalovaný).

Žalobce namítal, že těžbu lesních porostů na pozemku p. č. 82 v k. ú. Šimanov na Šumavě sám nevyznačil ani fyzicky neprovedl a že byl fakticky pouze prostředníkem (subobjednatelem, resp. zprostředkovatelem) mezi osobou, která o realizaci těžby na pozemku a o jejím rozsahu rozhodla, a osobou, která těžbu fyzicky realizovala.

Žalobce coby zhotovitel uzavřel smlouvu o dílo s objednatelem, kterou objednal provedení těžby dříví na pozemku p.č. 82 v k.ú. Šimanov na Šumavě harvestorovou technologií s přiblížením na odvozní místo. Objednatel se v ní zavázal „zajistit, aby porosty určené k těžbě dle této smlouvy byly řádně vyznačeny“ a prohlásil, že „těžba je prováděna v souladu s právním řádem ČR a je řádně povolena orgány státní správy“, a že má „k těžbě dle smlouvy potřebné oprávnění“, přičemž objednatel následně vyznačil porosty určené k těžbě.

Poté žalobce uzavřel další smlouvu o dílo, tentokrát coby objednatel, přičemž zhotovitelem byla společnost PERPERUNA ECO s.r.o., která se zavázala k provedení téhož díla, jako žalobce ve smlouvě s prvotním objednatelem (žalobce totiž nedisponoval potřebným strojovým vybavením) s tím, že těžbu provede „odborně a v souladu se závaznými technickými normami stanovenými pro provádění díla“ a bude „dbát, aby svou činností nezpůsobil škody na lesních porostech“. Společnost PERPERUNA ECO s.r.o. následně provedla těžbu v rozsahu smlouvy tj. ve vyznačeném rozsahu. Žalobce nesouhlasil s konstrukcí správních orgánů, že je za vznik škodlivého následku v podobě provedení těžby spoluodpovědný.

Podle žalobce nebyl proveden žádný důkaz ohrožení životního prostředí, když ani v jednom z rozhodnutí správních orgánů nebyla konkrétní podoba ohrožení životního prostředí v dotčených lesích vůbec popsána. Správní orgány věnovaly veškerou pozornost popisu hypotetických škodlivých následků, které na životní prostředí má, nebo může mít vlastní provedení těžby lesních porostů na předmětném pozemku. Bylo tedy povinností správních orgánů zkoumat, jakou konkrétní podobu a intenzitu mělo ohrožení životního prostředí v lesích vyvolané jednáním žalobce, tedy „zadáním provedení vyznačené těžby“, což se nestalo, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Podle žalovaného byl žalobce před podpisem prvotní smlouvy o dílo na místě seznámen s vyznačeným rozsahem těžby, tedy již v této fázi žalobce z titulu své odbornosti a pozice budoucího zhotovitele mohl a měl identifikovat možný rozpor vyznačené těžby s ustanovením § 31 odst. 5 lesního zákona a tento sdělit objednateli. To však žalobce neučinil, přičemž následně zadal provedení těžby bez jakékoli korekce třetímu subjektu. V průběhu faktického provádění těžby, které předtím žalobce coby objednatel zadal třetí osobě, měl žalobce z pozice objednatele možnost provádění díla průběžně kontrolovat a v případě zjištěných vad při jeho provádění požadovat zajištění nápravy a provádění díla řádným způsobem. Ani to však žalobce neučinil.

Podle žalovaného žalobce vystupoval v první řadě v pozici zhotovitele a posléze pak objednatele vůči dalšímu subjektu, přičemž jako takový nemohl rezignovat na plnění veřejnoprávních povinností, mimo jiné provést dílo v souladu s předpisy na ochranu lesa či zadat třetí osobě coby zhotoviteli provedení pouze takového díla, které nebude kogentním ustanovením veřejného práva, zde lesního zákona, odporovat. Jakákoli soukromoprávní ujištění ze strany prvotního objednatele nemohla založit dobrou víru žalobce, neboť z pohledu dodržení norem veřejného práva je nelze považovat za relevantní, svědčily-li povinnosti veřejného práva mimo jiné právě žalobci.

Pro uznání žalobce odpovědným za spáchání daného správního deliktu je podstatné, do jaké míry bylo jeho protiprávní jednání, spočívající v zadání nezákonné těžby, v příčinné souvislosti s následným poškozením lesa a v důsledku pak významného ohrožení lesa. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí dovodil, že tato příčinná souvislost byla prokázána.

Městský soud v Praze

Soud akcentoval, že odpovědnost za správní delikt má objektivní charakter, jde tedy o odpovědnost bez zavinění s možností liberace. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže tento důvod vznikl při činnosti právnické osoby jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této činnosti použila.

Soud uvedl, že vyznačení stromů bylo fakticky provedeno prvotním objednatelem. Ovšem v situaci, kdy žalobce toto vyznačení bez dalšího v celém rozsahu převzal a zadal provedení těžby dříví společnosti PERPERUNA ECO s.r.o., s tím, že se má tímto vyznačením řídit, pak nezbývá, než považovat jej za vyznačení žalobce, tudíž i jeho pokyn, jenž zakládá jeho deliktní odpovědnost zadavatele těžby dříví ve smyslu dosavadní judikatury.

Soud dodal, že žalobce nebyl v právním slova smyslu zprostředkovatelem mezi prvotním objednatelem a společností PERPERUNA ECO s.r.o., jak se za něj opakovaně prohlašoval, jelikož nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování, ale smlouva o dílo.

Žalobce si s ohledem na svou odbornost musel být vědom toho, že je požadována těžba v rozporu s § 31 odst. 5 lesního zákona, a měl si proto u prvotního objednatele vyžádat předložení rozhodnutí dle § 36 odst. 1 lesního zákona. Soud poznamenal, že přizvání Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů bylo motivováno snahou o přesné zjištění rozsahu nezákonné těžby dříví (zaměření holin a ponechaného žebra), kdy porušení zákona bylo zřejmé již předtím a muselo být zřejmé i žalobci. Mimoto se žalobce nemůže vyhnout své odpovědnosti ani v případě, že by prvotní objednatel porušil svou smluvní povinnost. Toto by však mohlo vést ke vzniku soukromoprávní pohledávky žalobce za ním.

Soud zdůraznil, že v případě ohrožení životního prostředí postačí prokázat, že k budoucímu poškození s nejvyšší pravděpodobností dojde. Napadené a prvostupňové rozhodnutí popisují, v čem byla těžba dříví protiprávní a současně uvádějí, jak je tím ohroženo životní prostředí, tj. jaké budoucí poškození hrozí. Funkce ponechaného žebra je nedostatečná z důvodů jeho šíře a druhu stromů. Byly vytěženy silné stromy a vytvořena nová přibližovací linka. Bude tedy docházet k propadávání žebra působením větru a stávající porost se bude prořeďovat vyvracením stromů (to v době vydání prvostupňového rozhodnutí již potvrzovala zpráva příslušného orgánu státní správy lesů). Po oslabení větrem se otevře cesta k působení biotických činitelů (převážně kůrovec). Lze tak důvodně předpokládat, že dojde k propojení dvou vzniklých holin na jednu o rozloze větší než 1 ha (k propojení již fakticky došlo v nejužším místě ponechaného žebra). Konečně prvostupňový orgán zmínil též zintenzivnění slunečního záření vedoucí ke zvýšenému nebezpečí nežádoucích změn půdotvorného procesu. Z rozsahu a provedení nezákonné těžby dříví, která byla po skutkové stránce prokázána a žalobce ji nezpochybňoval, proto správní orgány mohly dovodit odborný odhad hypotetických škodlivých následků (které na rozdíl od poškození životního prostředí nemohou být ze své povahy postaveny najisto), a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné.

Soud ještě poznamenal, že mu není známo, že by další dva zainteresované subjekty prvotní objednatel a společnost PERPERUNA ECO s.r.o., u nichž byla dle sdělení žalovaného rovněž shledána individuální odpovědnost za správní delikt za předmětnou těžbu lesa, podaly správní žalobu u zdejšího soudu.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.  

Právní věta

Odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu ani poukazem na porušení povinností ze strany jiného subjektu.

Za správní delikt je odpovědná osoba (či osoby), jež nedovoleně škodlivě zasáhla do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, nikoli osoba, jíž příslušelo vyžádat si povolení k takovému zásahu, resp. osoba, jež si objednala práce, v jejichž rámci došlo ke škodlivému zásahu. Opačný výklad by totiž vedl k nezákonnému rozšiřování deliktně odpovědných osob a k rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou in dubio pro mitius.“.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2020, č.j. 5 A 33/2016-66.

V projednávaném případě se jednalo o spor o návrh pozemkových úprav, který byl schválen správním orgánem I. stupně - Státním pozemkovým úřadem, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, Pobočky Semily podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Několik účastníků řízení (včetně žalobců) s rozhodnutím nesouhlasilo a podalo proti němu odvolání ke Státnímu pozemkovému úřadu (žalovaný).

Ten však odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podle žalovaného “je návrh nového uspořádání pozemků autorským dílem úředně oprávněné osoby k projektování pozemkových úprav. Do této části projektu odvolací orgán nezasahuje, protože se jedná o dlouhodobé vyjednávání konečné varianty návrhu a jeho výsledek nelze posoudit podle žádného obecně platného právního předpis. Zásah odvolacího orgánu do vlastního návrhu by byl možný pouze v případě, pokud by bylo prokázáno, nově navrženým stavem došlo k porušení zákona nebo že řízení, které předcházelo rozhodnutí, bylo vedeno v rozporu se zákonem“.

Žaloba

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného včas podanou společnou žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

Žaloby žalobců a), b), c) a d) byly obsahově v podstatě shodné. Nejobsáhlejší byla žaloba žalobce a), žaloby zbývajících žalobců v podstatě kopírovaly obsah některých žalobních bodů vymezených žalobcem a).

Žalobce a) označil v žalobě za nepřezkoumatelná rozhodnutí jak žalované, tak prvoinstanční, protože se správní orgány nevypořádaly se všemi námitkami, které v průběhu správního řízení vznesl.

Žalobce a) kritizoval, mimo jiné, postup správních orgánů při scelování parcel, komunikační napojení jednotlivých pozemků na dopravní infrastrukturu, odvodnění pozemních komunikací a úpravu lesních pozemků. U nich se podle žalobce nové tvary neslučují s těmi původními, jsou komplikovanější, pozbývají rovných linií, místo toho kopírují stíny stromů lesních pozemků a hranice sekání trvalých travních porostů. Došlo i ke sloučení lesních parcel, které spadají pod dotační program na zalesnění, přičemž žalovaný provedl změnu druhu těchto pozemků z lesního pozemku na ostatní plochu.

Žalobce b) nesouhlasil se směnou části svých pozemků a výraznou změnou jejich hranic s pozemkem v majetku České republiky. Tato směna s ním nebyla řádně projednána a zaprotokolována. Směnou se cítil poškozen, jelikož došlo ke směně jeho pozemků s lepší dostupností a hospodářským využitím za pozemky horší.

Žalobce c) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedl, že ve správním řízení jasně vymezil své požadavky k cestní síti, konkrétně k cestě na pozemku p. č. XA. Navrhoval, aby došlo k posunutí cesty dále od jeho domu s možností směny jeho pozemku za stávající část pozemku p. č. XA. Správní orgán I. stupně tyto jeho požadavky zcela ignoroval a naopak cestu umístil blíže k domu, kde původně nevedla, aniž by s tím žalobce seznámil způsobem, jak se na tom dohodly při osobním jednání.

Žalobkyně d) mimo rámec žalobních bodů vymezených žalobcem a) uvedla, že nesouhlasí se změnou druhu pozemku, tj. změnou části pozemků vedených jako trvalé travní porosty na ostatní plochu. Že mají tyto pozemky povahu ostatní plochy, je důsledkem nevhodného hospodaření, během něhož se na nich rozšířily náletové dřeviny, které by ale bylo možno odstranit, čímž by tyto pozemky mohly sloužit původnímu účelu.

Žalobci závěrem žaloby shodně navrhli, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný zdůraznil, že návrhem nového uspořádání pozemků nedošlo k porušení § 10 zákona o pozemkových úpravách, neboť překročená kritéria přiměřenosti byla ve smyslu § 10 odst. 2 a 5 zákona odsouhlasena. Žádný z žalobců nebyl nikterak poškozen ani krácen na svých vlastnických právech.

Krajský soud

Krajský soud připomenul, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením, nicméně řízením velmi specifickým, a to s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob) i jeho samotný účel. A je to právě účel řízení, který je pro posouzení věci určující. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (viz § 2, § 6 odst. 1 až 3 zákona o pozemkových úpravách). Tento veřejný zájem je pak v uvedeném zákoně (viz § 2) definován tak, že jde zejména o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jakož i o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými).

Soud dále uvedl, že posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav.

Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách. V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.

Soud konstatoval, že žalovaný tak v odvolacím řízení přezkoumává, zda obsah schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav je v souladu se zákonem a zda byl přijat zákonem předvídaným způsobem. Není ale již oprávněn přezkoumávat vlastní obsah návrhu, tedy například problematiku konkrétního rozmístění navrhovaných pozemků v daném území apod. Tím by již nepřípustným způsobem ovlivnil a zasáhl do vůle vlastníků nemovitostí nacházejících se v daném území, která se projevila právě v tom, že jejich zákonem stanovená kvalifikovaná většina s konkrétní podobou návrhu komplexních pozemkových úprav souhlasila.

Soud zdůraznil, že nespokojenost některých žalobců s rozšířením již existují cesty na shora uvedených pozemcích (případně jakékoliv jiné cesty řešené v obvodu komplexních pozemkových úprav), coby jedné z částí plánu společných zařízení, nemůže být důvodem nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho ani předmětem soudního přezkumu. O konečné podobě návrhu komplexních pozemkových úprav totiž rozhodují sami vlastníci pozemků, které jsou do pozemkových úprav zahrnuty.

Plán společných zařízení předkládá pozemkový úřad jednak k uplatnění stanovisek dotčeným orgánům státní správy, jednak je povinen s ním před předložením zastupitelstvu obce seznámit sbor zástupců nebo vlastníky, není-li sbor zvolen. Následně pak plán společných zařízení schválí (či neschválí) zastupitelstvo obce. V případě jeho schválení je pak plán společných zařízení pro další průběh pozemkových úprav závazný a musí být respektován.

Obsah plánu společných zařízení v tom směru, zda je umístění toho, kterého společného zařízení potřebné, či zda by nemohlo být provedeno jinak, proto nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem.

Z toho důvodu se krajský soud nemohl zabývat nejenom námitkami žalobců týkajícími se konkrétní podoby cestní sítě, ale ani námitkami týkajícími se protierozních opatření ohledně odvodu povrchových vod. Tyto námitky měli žalobci vznášet v procesu přípravy a schvalování plánu společných zařízení.

Podle soudu se správní orgány obou stupňů řádně a podrobně zabývaly námitkami k vystavenému návrhu komplexních pozemkových úprav, jak plyne nejenom z odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů, ale i z obsahu správního spisu. Z něho také vyplynulo, že žalobce b) bez výhrad odsouhlasil soupis nových pozemků a že kritéria vymezená v § 10 zákona o pozemkových úpravách (přiměřenost kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků) nebyla v jeho případě překročena.  S námitkami žalobce a), ale i zbývajících žalobců, se pak řádně a podrobným způsobem vypořádali jak Pozemkový úřad, tak žalovaný, v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. V žádném případě tedy nelze přisvědčit žalobcům v tom, že by jejich rozhodnutí měla být z toho důvodu nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost, či pro nedostatek důvodů.

Krajský soud zdůraznil možnost a zároveň povinnost účastníků pozemkových úprav střežit si svá práva v procesu jejich příprav, k čemuž jim zákon o pozemkových úpravách dává dostatečný prostor a i právní prostředky.

Dále soud zdůraznil fakt, že souhlas vlastníků nemovitostí zahrnutých do obvodu komplexních pozemkových úprav s návrhem ve vztahu k celkové výměře činil 96,1 %, nesouhlas s návrhem vyjádřil pouze jeden vlastník.

Krajský soud neshledal námitky žalobců důvodnými, a proto žalobu zamítl.

Právní věta

Z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří vlastní alespoň 60% výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu § 2 zákona o pozemkových úpravách.

Obsah plánu společných zařízení nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem. Dále zda žalobce vznášel v průběhu pozemkových úprav připomínky a snažil se, pro něj nevýhodný stav řešit již před finálním schválením pozemkovým úprav.

Vlastníci nemovitostí vstupujících do pozemkových úprav pak mají povinnost akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy.

Samotný nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 03.02.2022, č.j. 30 A 30/2021-112.

Žalobce Ing. J. S. byl rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 3. 2018 shledán vinným ohrožením životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Toho se dopustil tím, že:

a) v lesním porostu včas nezpracoval kůrovcem, lýkožroutem smrkovým, napadené stromy o celkovém objemu 62,5 m³ v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a tím umožnil dokončení jeho vývoje a rozšíření do okolních porostů,

b) v zákonné lhůtě nezalesnil holiny v lesním porostu o celkové výměře 0,18 ha a o výměře 0,14 ha, holiny byly zjištěny při kontrole dne 18. 8. 2017 (oba pozemky jsou v k. ú. L.).

V obou případech tak spáchal z nedbalosti přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 63 000 Kč.

Správní orgán I. stupně poté zamítl žádost žalobce o obnovu řízení vedeného správním orgánem I. stupně a ukončeného rozhodnutím, neboť nebyla splněna ani jedna podmínka § 100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. a) nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, a b) nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.

Odvolání žalobce žalovaný - Ministerstvo životního prostředí zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.  

Žalobce proto podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí.

Žaloba

Žalobce uvedl, že správní orgány zcela ignorovaly „válečný“ stav, který v převážné části ČR v oblasti postižení kůrovcem nastal. Tvrdil, že správní orgány k věci přistupovaly po staru, kdy sice formálně správně správní orgán I. stupně posoudil naplnění formálních znaků přestupku, ale již se nezabýval v kontextu nové skutečnosti tím, zda jednání žalobce vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který by odůvodňoval uložení pokuty.

Právě nové skutečnosti o rozsahu kalamity a jejích dopadech vedly žalobce k podání žádosti o obnovu řízení. Nově objevující se informace koncem roku 2018 a zejména počátkem roku 2019 o rozsahu kalamity na Vysočině byly pro žalobce natolik překvapivé, že si je spojil s nedostatkem dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu, kterému čelil v době, kdy měl bezodkladně odstranit kůrovcem napadené stromy. Právě nedostatek dodavatelů zpracovávajících dřevní hmotu ve spojení s nově se objevujícími informacemi o rozsahu kůrovcové kalamity zakládá dle žalobce novou skutečnost. Teprve v kontextu zjištění rozsahu této kalamity si žalobce dal do souvislosti skutečnost, proč v létě 2017 nemohl zajistit dodavatele pro zpracování dřevní hmoty napadené kůrovcem. Žalobce nedisponoval potřebnou těžkou technikou ani traktorem.

Namítal, že správní orgány neuvedly, o co opírají argumentaci, že nedostatek zpracovatelských kapacit se projevil až v roce 2018, protože na Vysočině (zejména na Třebíčsku) se nedostatek zpracovatelské kapacity projevil již v roce 2017. Les žalobce se nachází v obtížně přístupném a členitém terénu, který je pro zpracovatele dřeva náročnější a nezajímavý pro dodavatele fungující na tržní bázi.

Dále žalobce upozornil na skutečnost, že bylo více ohnisek šíření kůrovce. Tvrzení správního orgánu v prvostupňovém rozhodnutí, podle kterého žalobce umožnil dokončení vývoje kůrovce a jejich rozšíření do okolních prostor je tak rozporné, protože nebere v úvahu skutečnost, že již v době kontroly bylo patrné napadení smrků i na sousedním pozemku.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný shrnul, že sankce byla žalobci uložena za to, že v době nejpozději od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 nezpracoval kůrovcem napadené stromy v celkovém objemu 62,5 m3, čímž umožnil dokončení vývoje kůrovce a jeho rozšíření do okolních porostů. Za velmi závažnou skutečnost měl žalovaný to, že žalobce umožnil svou nečinností, přes opakovanou výzvu OLH vývoj kůrovce původně ze 7 m3 na 62,5 m3, když nedbal dvou upozornění OLH datovaných 14. 6. 2017 a 19. 7. 2017. Bylo-li by oněch 7 m3 zpracováno včas, nedošlo by k nárůstu na 62,5 m3.

Žalobce byl OLH řádně a včas upozorněn na výskyt kůrovce na svých pozemcích (OLH napadené stromy pro vlastníka označil), současně byl upozorněn na povinnost zalesnit holiny starší 2 let. Padá k tíži žalobce, že s OLH nekomunikoval a jeho upozornění nedbal. Je nevyvratitelnou skutečností, že holiny nebyly v době kontroly inspekce zalesněny, jedna 10, druhá 6 let. 

Městský soud v Praze

Soud předně upozornil, že při obnově řízení lze obecně rozlišit dvě etapy. V první etapě správní orgán rozhoduje, zda obnovu řízení povolí, či nikoliv. V rámci této etapy správní orgán posuzuje, zda jsou splněny podmínky § 100 správního řádu umožňující obnovu řízení. V případě, že správní orgán neshledá podmínky pro obnovu řízení, žádost o obnovu řízení zamítne a tím řízení ukončí. Je-li případně posuzována možnost obnovy řízení z moci úřední, řízení o obnově správní orgán vůbec nezahájí. V tomto případě pak již ke druhé etapě nedochází. Naopak za situace, kdy je obnova řízení povolena, pak správní orgán ve druhé etapě rozhoduje podle § 101 a násl. správního řádu v obnoveném řízení, tj. vydává nové rozhodnutí ve věci.

V projednávaném případě byla předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů, která byla vydána v první fázi řízení o obnově, a ve kterém se správní orgány zabývaly splněním podmínek pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předmět správního řízení pak předurčuje předmět soudního přezkumu. Soud je totiž v projednávaném případě oprávněn přezkoumat výlučně závěr správních orgánů, zda byly splněny podmínky pro obnovu řízení, či nikoliv. Pouze a výlučně otázkou splnění podmínek umožňující obnovu řízení podle § 100 správního řádu je tak soud v projednávaném případě oprávněn a zároveň povinen se zabývat.

Soud se naopak nemůže zabývat přezkoumáváním samotného rozhodnutí o přestupku a řízení, které jeho vydání předcházelo. Toto rozhodnutí totiž není předmětem soudního přezkumu, a to ani skrze napadené rozhodnutí. Námitky žalobce směřující do rozhodnutí o přestupku jsou z hlediska soudního přezkumu irelevantní, neboť se nevztahují k předmětu řízení. Jinými slovy nemohou na napadeném rozhodnutí nic změnit.

Soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle kterého nebyly v projednávaném případě splněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 správního řádu. Předně žalobce založil své tvrzení na dvou skutečnostech, a to na existenci kalamitního stavu již v období od 1. 7. 2017 do 18. 8. 2017 a nemožnosti zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu.

Žalobce však žádnou z uvedených skutečností nikterak nedoložil. V průběhu správního řízení žalobce předložil správnímu orgánu I. stupně soubor novinových článků a televizních vyjádření. Žádný z těchto článků (byť náznakem) neuváděl, že by kůrovcová kalamita zasáhla Vysočinu již v polovině roku 2017. Stejně tak žalobce správnímu orgánu nedoložil svoji snahu zajistit dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, respektive neochotu těchto dodavatelů zpracovat dotčenou dřevní hmotu z důvodu své vytíženosti. Žalobce ostatně ani neoznačil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu, které oslovil a kteří zakázku žalobce odmítli. Žalobcem uváděné skutečnosti tak zůstaly v rovině obecných tvrzení, které nebyly konkretizovány a ani ničím podloženy.

V této souvislosti soud uvedl, že tvrzení, ve kterém žalobce spatřuje důvody obnovy řízení, nepovažuje za věrohodné. Kdyby v relevantní době kůrovcová kalamita dosáhla na Vysočině rozměrů, které navozuje žalobce, musela by tato skutečnost být žalobci bezpochyby známa. Kůrovcem by byl postižen nejen porost na pozemku žalobce, ale v hojné míře i porosty na sousedních pozemcích a v jeho okolí, respektive v celém okresu Ž.

Stejně tak má soud za to, že za situace, kdyby žalobce oslovil dodavatele zpracovávající dřevní hmotu a tito by zakázku žalobce odmítli, neomezovalo by se sdělení dodavatelů na prosté odmítnutí zakázky, ale byl by dodavateli sdělen důvod, případně časový horizont, v jakém lze ke zpracování dřeva přistoupit. Zejména však kůrovcová kalamita a s tím spojené masivní zpracovávání dřevní hmoty způsobující nedostatek dodavatelů by musel být patrný i z rozsáhlé činnost těchto dodavatelů v lesích předmětného okresu. I v tomto případě by tak žalobce musel být s rozsáhlým zpracováváním dřeva ze strany dodavatelů, a tedy důvodů jejich nedostatku seznámen.

K poukazu žalobce na majetkové poměry a tvrzení o nepřiměřenosti sankce soud ve shodě s výše uvedeným zopakoval, že tato tvrzení nejsou v projednávaném případě relevantní, neboť rozhodnutí o přestupku není předmětem soudního přezkumu. Ze stejného důvodu nepovažoval soud za relevantní i žalobcem navržené důkazy.

K žádosti žalobce na upuštění od uložené pokuty nebo její snížení soud uvedl, že ji nelze vyhovět. Je tomu tak proto, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí správních orgánů ve věci obnovy řízení nikoliv rozhodnutí o přestupku. Nebyl-li napadeným rozhodnutím uložen trest za správní delikt, nemůže soud přistoupit v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. k upuštění nebo snížení uloženého trestu. 

Na základě výše uvedených závěrů soud žalobu zamítl pro nedůvodnost podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Právní věta

Účelem obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je výhradně náprava skutkových nesprávností. Obnovu řízení lze povolit, pokud teprve po právní moci rozhodnutí v původním řízení vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, nemohl-li je účastník řízení, kterému jsou ku prospěchu, uplatnit již v původním řízení, a to zejména pro jejich dřívější nedostupnost. Jedná se tedy o skutečnosti či důkazy, které účastník řízení znát nemohl a nemohl je v původním řízení uplatnit.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.01.2022, č.j. 17 A 72/2020-68