V projednávané věci se jednalo o nesplnění opatření vlastníkem lesa v ochraně před kůrovcovou kalamitou. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., vytvořila podmínky pro umožnění vývoje kůrovce a jeho výletu do okolí a tím ohrozila životního prostředí. Žalobkyně H – Agrana s.r.o., spáchala přestupek tím, že při hospodaření na vybraných lesních pozemcích v k. ú. Červený Újezdec, Hosín a Borek u Českých Budějovic, v konkrétních porostních skupinách, neprovedla od října 2017 do května 2018 včasnou a dostatečnou asanaci 9 732 smrků o objemu zhruba 4 194 m3, které byly napadeny lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesním (dále též „kůrovec“). Dále v období od července do srpna 2018 na vybraných lesních pozemcích a vybraných porostních skupinách neprovedla včasnou a dostatečnou asanaci smrků napadených týmiž škůdci, tentokrát v objemu 614 smrků (161 m3). Vytvořila tudíž podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrozila životní prostředí v lesích, neboť na těchto stromech umožnila ukončení vývoje kalamitních škůdců, opuštění těchto stromů dospělými lýkožrouty a jejich rozšíření do dalších lesních porostů.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla žalobkyni za tento přestupek udělena sankce ve výši 4 mil. Kč. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí zamítlo. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 A 104/2019 – 112, zamítl. Rozsudek městského soudu byl zveřejněn na lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o neprovedení opatření proti šíření kůrovce“.

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhla zrušit rozsudek městského soudu i správní rozhodnutí.

Kasační stížnost

V kasační stížnosti uvedla několik pochybení, kterých se dopustily správní orgány a městský soud. Např., že prvostupňový správní orgán nezákonně dvakrát přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla v minulosti sankcionována za stejné jednání, když aplikoval § 5 zákona o ČIŽP a současně považoval tuto skutečnost za významnou přitěžující okolnost.

Dále tvrdila, že městský soud pochybil, když dovozoval povahu a závažnost spáchaného přestupku z množství zjištěného neasanovaného kůrovcového dřeva. Nesprávný byl i závěr, že kontrola v roce 2017 probíhala v jiných částech lesa, a stěžovatelka proto mohla být postižena dvakrát. Stěžovatelka se vymezila i proti použití podkladů Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, proti jehož kontrole navíc neměla k dispozici standardní ochranu v podobě námitek. Její povinností v řízení před městským soudem nebylo „nabízet“ soudu jiný zjištěný rozsah neasanovaného dříví, neboť by šlo o nahrazování činnosti správních orgánů.

Městský soud, podle stěžovatelky, nezohlednil § 50 odst. 3 správního řádu, když schválil neprovedení znaleckého zkoumání hydrologických poměrů kvůli obecnosti stěžovatelčiných námitek. Postupoval nesprávně i při posouzení ztížené dopravní situace, jíž nejprve přiznal zásadní význam, doplnil dokazování, z něhož plynula důvodnost námitky, ale následně tato zjištění znovu bagatelizoval. Pochybení správních orgánů omluvil tím, že námitka byla příliš obecná.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud hned v úvodu konstatoval, že odůvodnění rozsudku městského soudu je podrobné a srozumitelné, bez vnitřních rozporů a rozsudek není nepřezkoumatelný.

Dále konstatoval, že přestupek je spáchán opakovaně, jestliže od nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Městský soud na základě právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 894/2012 – 30 dospěl k závěru, že při posouzení naplnění podmínky spáchání přestupku ve 12 měsících od pravomocného odsouzení je rozhodné to, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán. V době dokončení stěžovatelčina jednání již byla podmínka pro aplikaci § 5 zákona o ČIŽP splněna. Ode dne 26. 1. 2018, kdy došlo k nabytí právní moci příkazu představujícího první rozhodnutí o stejném přestupku, do spáchání druhého přestupku neuplynulo 12 měsíců.

NSS potvrdil závěr městského soudu, že byl projednávaný přestupek dokonán až v době, kdy již bylo o předchozím přestupku pravomocně rozhodnuto. Proto bylo společné řízení vyloučeno z důvodu podle § 88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nad rámec věci NSS navíc upozornil, že ani neprovedení společného řízení tam, kde je možné, není automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutí o přestupku.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stojící souše jsou dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného jednání dopustila. Včasná a dostatečně rozsáhlá asanace by totiž zabránila tomu, aby v lese stály sterilní souše, čili stromy, v nichž lýkožrout dokončil svůj vývoj a poté je opustil. Není naopak zřejmá podstata argumentu stěžovatelky, že stojící sterilní souše svědčí o důkladnosti jí prováděné asanace, protože se v jejím lese naopak nevyskytují aktivní kůrovcové stromy. Takové tvrzení je nelogické. Pokud by stěžovatelka včas zakročila proti aktivnímu kůrovcovému dříví, nezměnily by se aktivní kůrovcové stromy ve sterilní souše.

NSS uzavřel, že přítomnost stromů nesoucích známky dokončení vývoje kůrovce a výletu do okolí na stromech (opadaná kůra s požerky, výletové otvory) dokládá ohrožení okolních lesních porostů, a tím i naplnění této skutkové podstaty. Stojící souše jsou proto podle NSS dokladem toho, že se stěžovatelka vytýkaného opomenutí dopustila.

Stěžovatelka si podle NSS musela být vědoma, že nezmění–li do budoucna rozsah svých asanačních aktivit, může být znovu postižena za spáchání tohoto přestupku. Pokud by posléze asanační práce v jarním období roku 2018 zintenzivnila, mohla je stihnout provést dostatečně a včas.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by správní orgány či městský soud zcela opomněly zohlednit, že asanaci v určité míře prováděla. Městský soud v návaznosti na správní rozhodnutí vysvětil, že ani jí uváděný a žalovaným nerozporovaný rozsah prací zjevně nebyl dostačující pro to, aby dostála své povinnosti provádět asanaci včas a v dostatečném rozsahu. I NSS shledal okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka nevyvinula veškerou snahu, již bylo možno požadovat. Ze správního spisu plyne, že jí prováděné asanační zásahy nebyly vhodně načasované pro maximální účinnost zásahu, že opomněla zahájit asanační práce na jaře 2018, tedy včas v závislosti na vývoji počasí, a že dostatečně nezohlednila jejich potřebný rozsah, na který ji upozornil příkaz z ledna 2018. Proto NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že vykázaný rozsah asanačních prací byl hodnocen jako polehčující okolnost, avšak nikoli zásadní. Tím spíše nemohl vést k úplnému zbavení odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta

Pokud vlastník lesa (právnická osoba) nedostojí povinnosti provádět asanaci kůrovcového dřeva řádně a včas, tak nemůže dojít zániku jeho odpovědnosti za přestupek podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky. K tomu, aby byl zbaven této odpovědnosti za přestupek musí prokázat, že vynaložil veškerého úsilí, které po něm bylo možno požadovat.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.10.2022, č.j. 9 As 149/2021 - 72

Stěžovatel R. Č.  jako spoluvlastník lesních pozemků provedl bez vědomí a souhlasu druhého spoluvlastníka na jejich území těžbu dřeva, které prodal, přičemž finanční prostředky z tohoto prodeje si ponechal. Za toto jednání mu byl Okresním soudem v Chrudimi uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Dále byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit poškozené České republice na náhradě škody částku 131 559 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. V této části sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb po 1 500 Kč (celkem 180 000 Kč). V ostatních výrocích (tj. ve výroku o vině a o náhradě škody) zůstal prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Chrudimi nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud svým usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Ústavní stížnost

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům nižších instancí si podal stěžovatel ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že soudy hodnotily subjektivní stránku trestného činu zcela v jeho neprospěch a na obhajobou předložené důkazy reagovaly nedůvodně odmítavě. Naproti tomu dle jeho názoru bez jakéhokoli důkazu uzavřely, že veškerou dřevní hmotu zpeněžil a ponechal si získané finanční prostředky, ačkoli tento závěr opakovaně sporoval.

Soudy též dle stěžovatele přehlédly, že nesprávný stav zapsaný v katastru nemovitostí ohledně druhého spoluvlastníka byl plně důsledkem opomenutí ze strany státu. Nebylo přitom jeho povinností uvádět stav zápisů v katastru nemovitostí do souladu se skutečností či jakkoli pátrat po druhém spoluvlastníkovi. Stěžovatel rovněž namítl, že měl-li soud možnost zjistit skutečné množství vytěžené dřevní hmoty a tuto následně řádně ocenit (a zjistit tak možnou škodu), pak není přípustné, aby svůj výrok o náhradě škody založil na odhadu. Stěžovatel má za to, že soudy nepoužily zásadu in dubio pro reo ani zásadu ultima ratio. Dle jeho mínění jde ve skutečnosti o spor ohledně množství a ceny vytěženého dřeva, což má své místo před civilním soudem.

Ústavní soud

Ústavní soud nejprve připomenul, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí jen v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces, či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Soudy všech stupňů reagovaly na zásadní argumenty obhajoby a srozumitelně a logicky vyložily, proč jim na pozadí výsledků dokazování nebylo možné přisvědčit. Pokud jde o zásadní výhradu stěžovatele, že vytěžené dřevo neprodal, nýbrž uložil právě s ohledem na možné vypořádání se s druhým spoluvlastníkem lesních pozemků, pak tento postoj je v přímém rozporu s tím, co stěžovatel vypověděl v přípravném řízení, tedy že dřevní hmota byla zobchodována různým subjektům. Jestliže stěžovatel teprve v řízení před soudem sdělil, že dřevo deponoval, aniž by byl současně objektivně doložil, že uložené dřevo vskutku představuje tutéž dřevní hmotu, jež byla na dotčených lesních pozemcích vytěžena, bylo pochopitelné, že soudy jeho tvrzení neakceptovaly.

Co se týče nesprávného stavu zapsaného v katastru nemovitostí Ústavní soud uvedl, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem stran spoluvlastníka mohl působit četné problémy. V trestním řízení nicméně vyšlo najevo, že stěžovatel o tomto nesouladu v době koupě (resp. bezprostředně před touto koupí) lesních pozemků dobře věděl, takže mu muselo být zřejmé, že nakládání se společnou věcí bude za této situace o to obtížnější.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.  Proto ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Právní věta

Při dočasné "absenci" spoluvlastníka lesního pozemku, například při stále probíhajícím dědickém řízení po zemřelé osobě spoluvlastníka, není výkon vlastnického práva ze strany dalších spoluvlastníků neomezen, tedy ti s věcí nemohou nakládat dle své libosti bez zřetele k zatímně "neobsazenému" spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden ze spoluvlastníků vyloučí druhého spoluvlastníka z dispozic s plody ze společné věci a přisvojí si cizí věci, dopustí se tak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku.

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2191/21 ze dne 2. 11. 2021.

Žalobkyni Městské lesy Volary s.r.o., byl poskytnut Krajským úřadem Jihočeského kraje (žalovaný) finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 ve výši 4.339.773 Kč (výrok I.). Ve zbytku byla její žádost zamítnuta (výrok II.) z důvodu, že škoda vzniklá v souvislosti s nahodilou jehličnatou těžbou v porostních skupinách Národního parku Šumava v roce 2019 není předmětem finančního příspěvku podle části B odst. 3 Zásad Ministerstva zemědělství ze dne 20. 7. 2020, č. j. 33707/2020–MZE–16221, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019, protože se tyto lesy nacházejí na území Národního parku Šumava.

Žalobkyně brojila proti výroku II. rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 57 Af 3/2021 – 51.

Krajský soud

Krajský soud v daném případě jen zkoumal, zda byla dodržena pravidla pro rozdělování finančního příspěvku podle Zásad, přičemž v tomto ohledu žádné jejich porušení nehledal. V daném případě byla, podle soudu, zcela transparentně stanovena pravidla, přičemž žalobkyně v rozporu s nimi požadovala vyplacení finančního příspěvku také v lesích, které se nacházejí v Národním parku Šumava. Nebylo rovněž zjištěno, že by mechanismus nakládání s těmito veřejnými prostředky byl diskriminační, tedy že by některý vlastník nestátního lesa byl nějakým způsobem zvýhodněn či jiný byl diskriminován.

Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle níž žalovaný nebyl příslušný k rozhodování o části žádosti, jež se týkala lesů na území Národního parku Šumava, a měl tak v tomto rozsahu postoupit žádost Ministerstvu životního prostředí.

Krajský soud považoval za nedůvodnou námitku nezákonnosti Zásad. Podle článku 101 odst. 4 Ústavy České republiky totiž stát může zasahovat do činnosti územních samosprávních celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona. Nelze tedy podrobit zásahům státu rozhodnutí kraje, jemuž je vyčleněno určité množství finančních prostředků za účelem poskytování příspěvků na hospodaření v lesích, které je výsledkem politických jednání a procesů vedených v orgánech kraje. Do pravomoci soudu proto nespadá hodnocení toho, jakým způsobem má správní orgán hospodařit, byť určité limity jsou stanoveny zákonem. Je zcela na správním orgánu, na jaké účely budou vynakládány prostředky, a toto rozhodnutí pak nepřísluší soudu přezkoumávat. Soudní přezkum je omezen na posouzení toho, zda byla dodržena pravidla, která pro rozdělování takto určených příspěvků byla stanovena Ministerstvem zemědělství v Zásadách, případně zda mechanismus nakládání s veřejnými prostředky není diskriminační či jinak porušující elementární principy právního státu.

Kasační stížnost

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka namítla nesprávnost závěru krajského soudu, že žalovaný byl příslušný k rozhodování o celé její žádosti, a setrvává na svém právním názoru, že v části týkající se lesů na území Národního parku Šumava měla být žádost postoupena Ministerstvu životního prostředí. Závěr krajského soudu o tom, že Zásady mají sílu zákona, a uplatní se tedy místo obecných ustanovení lesního zákona, totiž vychází z jeho již neúčinného znění. Ustanovení předpokládající, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků a způsobu kontroly jejich využití budou součástí zákona o státním rozpočtu, bylo v lesním zákoně obsaženo pouze do dne 31. 12. 2013 a bylo s účinností od 1. 1. 2014 zrušeno zákonem č. 501/2012 Sb. Zásady tak nejsou součástí zákona o státním rozpočtu a k jejich vydání došlo na základě ustanovení § 46 odst. 10 lesního zákona, které se stalo jeho součástí od 28. 11. 2019, kdy nabyl účinnosti zákon č. 349/2019 Sb.

Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem krajského soudu o tom, že zákonnost Zásad není oprávněn posuzovat. Tento závěr nejenže nemá oporu v soudním řádu správním, nýbrž je i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásady jsou totiž podle svého obsahu a právní povahy podzákonným právním předpisem, a soudy jsou tak povinny posoudit jeho soulad se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V důsledku toho, že se krajský soud odmítl věcně zabývat obsahem Zásad, tak zůstala zcela nevypořádána žalobní námitka, podle níž vynětí lesů na území národních parků z možnosti získat příslušnou kompenzaci je v rozporu s účelem Zásad, s lesním zákonem, s ústavním pořádkem i s právem Evropské unie, neboť se tím vytváří stav nedůvodné a neospravedlnitelné nerovnosti mezi vlastníky nestátních lesů hospodařících na území národních parků a jejich ochranných pásem a vlastníky nestátních lesů mimo ně.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud dal zapravdu stěžovatelce v tom, že argumentace krajského soudu se neopírala o v rozhodné době účinný text zákona. Ustanovení § 46 odst. 9 lesního zákona totiž nikdy nezakotvilo, že závazná pravidla poskytování příspěvků by měla být vydávána jako příloha zákona, respektive se silou zákona. Toto stanovil pouze tehdejší odstavec pátý, který však přestal být účinný na počátku roku 2014. Od této doby mají být pravidla poskytování finančních příspěvků vydávána jako nařízení vlády, a je tedy zřejmé, že nemohou mít sílu zákona.

Pokud tedy krajský soud založil svoji argumentaci na tom, že Zásady upravují věcnou příslušnost odlišně od zákona a na danou věc je nutno je uplatnit jakožto zvláštní zákon místo obecných ustanovení lesního zákona, je nutné tyto úvahy považovat za nesprávné. Podzákonný právní předpis totiž nemůže stanovit odchylnou úpravu věcné příslušnosti založené zákonem. Jak totiž vyplývá z čl. 78 Ústavy České republiky, vláda je oprávněna vydávat nařízení pouze k provedení zákona a v jeho mezích. Za těchto okolností tedy nelze vůbec uvažovat o tom, že pravidla pro poskytování finančních příspěvků stanovená v Zásadách by mohla mít přednost před lesním zákonem.

Nejvyšší správní soud přisvědčil také argumentaci žalovaného (Krajský úřad Jihočeského kraje), podle nějž Zásady předpokládaly vyplácení finančního příspěvku jen vlastníkům lesů mimo území národních parků a jejich ochranných pásem, a proto svěřily pravomoc rozhodovat o nich krajským úřadům, nikoliv Ministerstvu životního prostředí. Z obsahu Zásad totiž nelze dospět k závěru, že jejich smyslem bylo zakotvit změnu věcné působnosti oproti lesnímu zákonu. Podle § 48a odst. 2 písm. i) lesního zákona účinného v rozhodné době krajský úřad rozhoduje o poskytnutí služeb nebo finančního příspěvku (§ 46 odst. 4), pokud nejde o lesy v působnosti Ministerstva obrany. Ministerstvo zemědělství pak rozhoduje o poskytnutí služeb, pokud přesahují obvod územní působnosti kraje (§ 46 odst. 4), jak vyplývá z § 49 odst. 3 písm. l) lesního zákona, ve znění účinném v rozhodné době. Podle § 49 odst. 4 lesního zákona však v lesích národních parků a jejich ochranných pásmech vykonává působnost krajského úřadu a ministerstva (zemědělství) Ministerstvo životního prostředí.

Nejvyšší správní soud uvedl, že záměrem ustanovení části A odst. 1 písm. n) Zásad o příslušnosti krajských úřadů k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku tak nemohlo být přenesení věcné příslušnosti k vyřizování této agendy z Ministerstva životního prostředí na krajské úřady. Vzhledem ke znění části B odst. 3 Zásad totiž vůbec nepřicházela v úvahu působnost Ministerstva životního prostředí k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku, neboť ten se výslovně nevztahoval na lesy národních parků a jejich ochranných pásem, a proto v dané věci vůbec nepřicházela v úvahu aplikace § 49 odst. 4 lesního zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že za této situace žalovaný nepochybil, když o žádosti stěžovatelky o poskytnutí finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích za rok 2019 rozhodl, neboť k tomu byly krajské úřady oprávněny podle § 48a odst. 2 písm. I) lesního zákona účinného v rozhodné době. Rovněž žalovaný postupoval správně, pokud tuto žádost zamítl ve vztahu ke škodám vzniklým v lesích, které se nacházejí na území Národního parku Šumava a věc v tomto rozsahu nepostoupil Ministerstvu životního prostředí.

Žalovaný krajský úřad nebyl věcně příslušný k rozhodování o poskytnutí finančního příspěvku ve vztahu k lesům národních parků a jejich ochranných pásem, a proto ani nemohl posuzovat, zda se měly Zásady vztahovat také na takovéto lesy. Zároveň krajský úřad nemohl zčásti věc postoupit Ministerstvu životního prostředí, neboť ten v ní nebyl příslušným správním orgánem k rozhodování podle Zásad, jež se podle znění jejich části B odst. 3 výslovně vztahovaly jen na lesy mimo území národních parků a jejich ochranných pásem ve vztahu k nimž mohlo pouze Ministerstvo zemědělství stanovit podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zvládnutí následků mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lesích.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

Právní věta    

Zásady Ministerstva zemědělství ze dne 20. 7. 2020, č. j. 33707/2020–MZE–16221, kterými se stanovovaly podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v nestátních lesích předpokládaly vyplácení finančního příspěvku jen vlastníkům lesů mimo území národních parků a jejich ochranných pásem, a pravomoc rozhodovat o nich byla svěřena krajským úřadům, nikoliv Ministerstvu životního prostředí.

Podle § 49 odst. 4 lesního zákona v lesích národních parků a jejich ochranných pásmech vykonává působnost krajského úřadu a Ministerstva zemědělství Ministerstvo životního prostředí. Žádost o finanční příspěvek za účelem zmírnění dopadů kůrovcové kalamity za rok 2019 ve vztahu k lesům nacházejícím se na území národního parku, tak měla být podána na Ministerstvo životního prostředí.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.04.2022, č.j. 4 As 207/2021-40

Jádrem sporu bylo posouzení, zda umístění maringotek, karavanů a dalších „zařízení“ na lesním pozemku se souhlasem a vědomím vlastníka lesa - žalobce E. Č. je porušením § 13 odst. 1 lesního zákona, tedy zda lesní pozemky byly se souhlasem žalobce využity k jiným účelům než k plnění funkcí lesa.

Městský úřad Dobříš uložil žalobci E. Č. opatření k odstranění zjištěných nedostatků podle § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích spočívající v odstranění veškerých zařízení sloužících k rekreaci umístěných v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa na pozemcích v katastrálním území H., a to tří maringotek na pozemku p. č. XB a jedné na pozemku p. č. XA, šesti karavanů s upravenými plochami na pozemku p. č. XC, suchých WC, přístřešků, skladů, teras, posezení apod. ve lhůtě 3 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

Druhým rozhodnutím městského úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona, kterého se dopustil tím, že umožnil jakožto vlastník lesa umisťovat s jeho souhlasem a vědomím zařízení (maringotky, karavany apod.) v rozporu s § 13 odst. 1 lesního zákona. K přestupku mělo dojít v přesně neurčeném termínu od zakoupení pozemků žalobcem (právní účinky vkladu ke dni 14. 6. 2006) do jeho zjištění dne 30. 6. 2020, přičemž přestupek nadále trval. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč.

Odvolání žalobce ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (žalovaný) bylo zamítnuto a prvostupňová rozhodnutí městského úřadu byla potvrzena.

Žalovaný konstatoval, že zavinění žalobce bylo prokázáno tím, že dal souhlas s umístěním zařízení a že zařízení ze své povahy sloužící k rekreačním účelům bylo umístěno s jeho vědomím. Poskytnutí souhlasu s umístěním zařízení žalobce nezpochybňoval, což plyne z protokolů ze dne 30. 6. 2020 a ze dne 11. 8. 2020. Žalobce při jednání dne 30. 6. 2020 do protokolu uvedl, že na svých lesních pozemcích umožnil umístění stávajících maringotek a karavanů. Uvedl, že jasou povoleny a umístěny s jeho vědomím. V protokolu o jednání ze dne 11. 8. 2020 je uvedeno, že popsané maringotky a karavany s upraveným okolím na pozemcích p. č. XB a XA jsou umístěny na lesních pozemcích se souhlasem žalobce jakožto vlastníka lesa. Žalobce protokol potvrdil svým podpisem a udělení souhlasu ve svém vyjádření nikterak nezpochybnil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze.

Žaloba

Žalobce v žalobě namítal, že nebylo zjištěno, že dotčené lesní pozemky nebyly obhospodařovány, tedy že by maringotky překážely obhospodařování lesa, les byl kácen nebo jeho funkce jinak narušeny. Neobhospodařování lesa spatřoval žalovaný v tom, že žalobce odnímá plochu pro přirozenou obnovu lesa. Žalovaný podle žalobce nezohlednil, o jaký les jde. Jednalo se o porost, který před napuštěním přehrady Slapy byl na okraji zemědělských pozemků a vznikl náletem dřevin. Ty byly při pozemkových úpravách po vybudování přehrady bez jakéhokoli řízení pouze na základě úvahy zeměměřiče označeny jako les. Dotčené pozemky jsou, podle žalobce, méně významné z hlediska plnění funkcí lesa. Žalobce napadeným rozhodnutím dále vytýkal, že se žalovaný nevypořádal s popisem zakázaného jednání. Žalobce nesouhlasil s žalovaným, že les byl užíván pro jiné účely než pro lesnické hospodaření v rozporu se zákonem, protože nepožádal o využívání lesa k jiným účelům dle § 13 odst. 1 lesního zákona a orgán státní správy lesů o této výjimce nerozhodl. Dle žalobce však umístěním maringotek, které není výslovně zakázané, nedocházelo k odnětí plnění funkce lesa. Žalobce nenaplnil žádnou skutkovou podstatu přestupku.

Dále žalobce zdůraznil, že dne 30. 6. 2020 bylo zjištěno, že funkce lesa na dotčených pozemcích jsou plněny a že se jedná o ekologicky stabilní ekosystém.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobce má jako vlastník lesních pozemků povinnosti podle lesního zákona a je povinen znát jejich stav. V případě, že souhlasí a povolí příjezd tažných vozidel s připojenými karavany a maringotkami, nese odpovědnost za takové jednání. I z toho, že žalobce neučinil žádné opatření k odstranění stavu ve chvíli, kdy bylo zahájeno řízení o přestupku, lze dovodit, že byl s tímto stavem srozuměn a věděl o něm. Žalovaný nemá uloženou sankci za nepřiměřenou. Za spáchaný přestupek lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, uložená pokuta je tedy spíše symbolická. K otázce zavinění žalovaný uvedl, že se v daném případě jedná o objektivní odpovědnost, u které není nutné zavinění zkoumat.

Krajský soud v Praze

Krajský soud nejprve rekapituloval povinnosti vlastníka lesa, který je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin (§ 11 odst. 2 lesního zákona). Nikdo nesmí bez povolení užít lesní pozemky k jiným účelům, pokud lesní zákon nestanoví jinak (§ 11 odst. 4 lesního zákona).

Podle § 13 odst. 1 lesního zákona veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa musí být účelně obhospodařovány podle tohoto zákona. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno. O výjimce z tohoto zákazu může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dále dopustí přestupku tím, že bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí nebo bez rozhodnutí o omezení pozemky určené k plnění funkcí lesa odnímá nebo omezuje jejich využívání pro plnění funkcí lesa. Podle § 54 odst. 3 písm. b) lesního zákona lze za přestupek podle odstavce 2 uložit pokutu do 1 000 000 Kč.

Umístění maringotek a karavanů v lese, jakož i souvisejících zařízení a staveb (teras, přístřešků s dřevěnou podlahou, suchých WC apod.) nenapomáhá, podle soudu, k plnění funkcí lesa a nerozvíjí žádnou z jeho funkcí, ať už produkčních či mimoprodukčních. Právě naopak, překrytí lesní půdy jakožto nenahraditelné složky lesního ekosystému není optimální z hlediska růstu lesních porostů a má ze své podstaty negativní dopady na plnění funkce lesa. Podle fotodokumentace obsažené ve správním spise došlo u některých maringotek a karavanů k překrytí lesní půdy dokonce štěrkovou zavážkou, na kterou bylo umístěno posezení. Zavezení lesního pozemku pro účely posezení či lepšího přístupu do maringotky a karavanů již ze své podstaty nikterak nepomáhá rozvoji lesa.

Soud konstatoval, že zařízení označená v prvostupňových rozhodnutí umístěná na lesních pozemcích ze své podstaty a svými rozměry neumožňují obhospodařování konkrétní plochy, která se pod nimi nachází. Není přitom rozhodné, zda jsou s povrchem lesního pozemku celým rozsahem pevně spojena. Postačí totiž, že se nachází těsně nad povrchem, jako je tomu u maringotek či karavanů. Lesní porost, rostliny a dřeviny obecně potřebují ke svému růstu prostor a přístup ke slunci a dešťovým srážkám. Z obsahu správního spisu (fotodokumentace) je patrné, že jsou umístěny v místech vhodných pro růst jednotlivých prvků lesa. Pod maringotkou, natož štěrkovým zásypem, žádné prvky lesa nebudou přirozeně růst v takové míře a kvalitě, jako kdyby na pozemku umístěny nebyly. Překrytí lesní půdy, která postrádá přístup ke slunci a dešťovým srážkám, vede k její degeneraci. Jedná se o stav, kdy na dotčených pozemcích nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu, a proto se jedná o omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa (§ 15 odst. 1 lesního zákona), které vyžaduje rozhodnutí orgánu státní správy lesů.

Na porušení § 13 odst. 1 lesního zákona, podle soudu nemá vliv, jakým způsobem lesní pozemky vznikly, proč jsou jako lesní evidovány, zda byly systematicky těženy a zda slouží jako úkryt zvěře. Soud dodal, že ze správního spisu (fotografií) je patrné, že by se bez umístění maringotek, karavanů a souvisejících úprav jednalo v zásadě o běžnou lesní krajinu skýtající podmínky pro produkční (dřeviny a lesní plodiny) i mimoprodukční (ekologické) funkce lesa.

Z hlediska odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona postačí spáchání z nedbalosti. Žalobce jako vlastník lesních pozemků mohl a měl vědět, že umístěním věcí na jeho lesních pozemcích, s nímž souhlasil, může dojít k nepovolenému omezení plnění funkcí lesa, tedy ohrožení či porušení zájmu lesního zákona na zachování lesa, péči o les a obnovu lesa.

K námitce žalobce, že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa, soud uvedl, že rozšířit žalobu o další žalobní body je možné jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jelikož žalobce tento žalobní bod nově uplatnil až v podání ze dne 24. 3. 2022, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, soud k němu nemohl přihlédnout (§ 71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.).

Dále soud zopakoval, že les, resp. lesní pozemek dle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase a požívá právní ochrany podle lesního zákona, není–li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Právní věta:

Vyžaduje–li nějaká činnost odnětí pozemku plnění funkcí lesa nebo znamená omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa, je podmíněna předchozím povolením orgánu státní správy lesů podle § 13 odst. 1 lesního zákona. O výjimce může rozhodnout orgán státní správy lesů na základě žádosti vlastníka lesního pozemku nebo ve veřejném zájmu.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.03.2022, č.j. 55 A 28/2021-41

Stěžovateli G. F. byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/49/2019/1231 uložena pokuta ve výši 280 000 Kč za přestupek podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustil tím, že v rozmezí let 2014 až 2017 neprovedl jako vlastník hospodářského lesa včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem), čímž z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.

Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (Ministerstva životního prostředí) brojil stěžovatel správní žalobou, jíž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 A 93/2019-45 ze dne 17. 9. 2020 zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil svým rozsudkem č. j. 1 As 381/2020-43 ze dne 22. 7. 2021 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) č. j. 6 A 93/2019-101 ze dne 13. 1. 2022 správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl NSS napadeným rozsudkem č. j. 2 As 38/2022-45 ze dne 2. 6. 2022 jako nedůvodnou. Případ projednávaný nižšími instancemi byl již zveřejněn na Lesnických judikátech v sekci ochrana lesa pod názvem „Spor o uložení pokuty v důsledku zanedbání péče o les v období kůrovcové kalamity“.

Ústavní stížnost

Proti rozhodnutí správních soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadených rozhodnutí přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 17 Úmluvy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jemu uložená pokuta za spáchání přestupku je nepřiměřená. Správní soudy, podle stěžovatele, nepřihlédly ke všem okolnostem majícím vliv na zjevnou nepřiměřenost trestu a jeho likvidační charakter. Předně nezohlednily obvyklou výši pokuty za obdobné přestupky pohybující se v řádech tisíců korun. Správní soudy nevzaly v potaz hodnotu a rozlohu předmětného pozemku, na kterém mělo k vytýkanému jednání dojít, ani skutečnost, že stěžovatel jako neprofesionál přijal opatření užívaná v Národním parku Šumava. Stěžovatel měl za to, že při ukládání správního trestu vycházel správní orgán i ze vzájemných "nesympatií", byla-li mu uložena ještě před zahájením daného řízení o přestupku pokuta ve výši 100 000 Kč. Správní soudy dále nesprávně přihlédly k předloženým výpisům z obchodního rejstříku společností, v nichž je stěžovatel činný. Zjištění informací o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele bylo proto nedostatečné.

Ústavní soud

Podle Ústavního soudu argumentace stěžovatele představovala primárně polemiku s právními a skutkovými závěry učiněnými správními soudy ohledně přiměřenosti jemu uložené pokuty, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu dožadoval. Ústavní soud přitom považoval způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami stěžovatele za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočila ze zákonného rámce a nevykazovala známky svévole.

Ústavní soud konstatoval, že není rozhodné, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť ta směřuje k ochraně odlišného objektu přestupku. Dále uvedl, že se správní soudy řádně zabývaly majetkovými a příjmovými poměry stěžovatele. Správní soudy také vyložily, že stěžovatel ani k výzvě soudu nekonkretizoval omezení vlastnického práva k jeho nemovitostem při posuzování majetkové situace a stejně tak se vyjádřily i k jeho účasti v obchodních společnostech a použitelnosti souvisejících výpisů z veřejných rejstříků.

K uložené pokutě ve výši 280 000 Kč se Ústavní soud vyjádřil tak, že se sice může jevit jako vysoká, avšak bylo-li prokázáno, že se delikt stal a stěžovatel je za něj odpovědný, jde o případ odůvodňující sankci až do výše 5 000 000 Kč a správní soudy odůvodnily, proč nejde o nepřiměřenou výši pokuty, není zde prostor pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta

Výši správní pokuty lze považovat za přiměřenou, pokud správní orgány prokázaly, že se delikt stal, stěžovatel je za něj odpovědný a správní orgány a správní soudy při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, přičemž pokuta může být sama o sobě vysoká, ale nepřípustný je až její likvidační charakter.

Usnesení Ústavního soudu ČR 16.08.2022, sp. zn. I.ÚS 2096/22

Žalobce M. M. si podal žádost ke Krajskému úřadu Zlínského kraje o finanční příspěvek na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018. Domníval se, že jeho žádost byla úplná, podaná řádně a včas a byla doložena veškerými požadovanými doklady v souladu s příslušnými částmi Zásad, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančního příspěvku na zmírnění dopadů kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018, č. j. 49334/2019–MZE–16221.

Krajský úřad Zlínského kraje žádosti nevyhověl z důvodu nedodání faktur, či jiných dokladů prokazujících prodej vytěženého dřeva se ztrátou na výdělku. Dle názoru žalobce však byla předmětem příspěvku nikoliv náhrada ztráty za prodej dřeva napadeného kůrovcem, ale náhrada škody způsobené na lesních porostech v důsledku kůrovcové kalamity. I přesto, že vytěžené dřevo neprodal, vznikly mu ztráty způsobené nutností přistoupit k rozsáhlému pokácení lesních porostů, současně přišel o možnost vyšších budoucích výnosů a vznikly mu náklady spojené s nutností své pozemky opět zalesnit.

Žalovaný, podle žalobce, nesprávně požadoval doložení objemu vytěženého dřeva doložením faktur za prodej dřeva či jiných účetních dokladů, v důsledku svého přesvědčení o zacílení dotace pouze na ztrátu při prodeji dřeva. Podle žalobce to však z žádného dokumentu nevyplývalo, a naopak bylo možné objem vytěženého dřeva pro účely žádosti doložit také výrobními doklady, což žalobce učinil předložením pracovních lístků a potvrzením o provedené těžbě. Proti zamítnutí žádosti o příspěvek brojil žalobce žalobou.

Žaloba

Žalobce se u Krajského soudu v Brně domáhal žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Zlínského kraje, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o přiznání finančního příspěvku na zmírnění dopadu kůrovcové kalamity v lesích za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2018.

Žalovaný se k předmětné žalobě vyjádřil tak, že ve smyslu části B, odst. 6 písm. d) Zásad bylo třeba doložit pracovní lístek, přičemž dle vysvětlivky č. 4 má výrobní, mzdový nebo výrobně mzdový lístek obsahovat výši objemu těžby v jednotlivých porostních skupinách. Takový doklad však žalobcem předložen nebyl. Žalovaný proto e-mailem vyzval žalobce, aby žalovanému poskytl doklady nezbytné pro přiznání této dotace, načež žalovaný uvedl, že žádnými takovými doklady nedisponuje.

Přiložený doklad o provedení těžby vystavený Lesy České republiky jako správcem lesa nebyl podle žalovaného pro vyčíslení předmětné částky dostatečný. Pro přiznání příspěvku bylo nutné pomocí pracovního lístku dokázat objem těžby v jednotlivých měsících daného roku. Takový doklad v žádosti žalobce chyběl, a to bylo důvodem pro její zamítnutí.

Krajský soud

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů a primárně se týká nedostatků jeho odůvodnění.

Krajský soud konstatoval, že žalovaný v projednávané věci nedostál požadavkům na odůvodnění správního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí sice obsahovalo důvod, proč nebylo žádosti žalobce vyhověno, ale tento byl popsán velmi stručně. Žalovaný konkrétně uvedl, že „(…) příspěvek nelze poskytnout, protože podmínky pro poskytnutí příspěvku nebyly splněny z následujících důvodů: Podle části 4, odstavce 10 nebyly doloženy daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Na základě výše uvedených skutečností krajský úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.“ V tomto směru v odůvodnění chybělo především vypořádání se s tvrzeními žalobce, které v průběhu řízení uplatňoval, ale rovněž bližší rozvedení úvah žalovaného o tom, z jakých důvodů žalobcem předložené podklady nesplňovaly požadavek na doložení daňových nebo účetních dokladů prokazujících objem jehličnatého dříví z nahodilé těžby.

Pochybení soud spatřoval rovněž ve vymezení právních norem, dle nichž žalovaný v daném případě rozhodoval. Žalovaný sice odkázal na část 4 odst. 10 Zásad, avšak podle soudu nebylo z odůvodnění jasné, zda žalovaný měl na mysli část A, část B nebo část C těchto Zásad. Z napadeného rozhodnutí tak nevyplývalo, o jakou část Zásad žalovaný své rozhodnutí opřel, přitom ve svém odůvodnění poukázal především na předmětnou část 4 odst. 10 Zásad, z něhož měla vyplývat povinnost doložit daňové nebo účetní doklady k prokázání objemu jehličnatého dříví z nahodilé těžby. Ve skutečnosti však takto uvedené důvody nekorespondovaly s textem Zásad.

Vzhledem k tomu soud neshledal dané odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné.

Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o příspěvek, nebylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude správní orgán vázán právním názorem soudu dle ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.

Právní věta

Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je takové rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jaké skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, na základě jakých důkazů tak učinil, jak se vypořádal s námitkami a návrhy účastníka řízení, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, podle kterých právních norem rozhodoval a proč.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23.02.2022, č.j. 31 A 220/2020-57