V projednávané věci byl veden spor o povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů.

Správní orgán prvního stupně - Krajské ředitelství Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje (jako orgán státního požárního dozoru) uložil žalobkyni - Správa Národního parku Šumava p.o., po zjištění neplnění povinností podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně v návaznosti na § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky o požární prevenci při tematické požární kontrole provedené v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava dne 12. 9. 2018 opatření k odstranění těchto nedostatků ve smyslu § 31 odst. 1 písm. h) zákona o požární ochraně.¨

Žalobkyně napadla opatření odporem, v němž uvedla, že na sporném území se vyskytuje tetřev hlušec, kriticky ohrožený druh podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny a území je veřejnosti dlouhodobě nepřístupné jako klidové území a současně jako zóna přírodní.

Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky - žalovaný  svým rozhodnutím podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že upravil lhůtu vykonatelnosti a podle § 90 odst. 5 správního řádu ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

Žalobkyně dále podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány ve správním řízení nezjistily, zda případné potřebné výjimky a povolení vyžadované zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), nebrání povinnosti uložené žalobkyni správními rozhodnutími žalovaného a správního orgánu prvního stupně k provedení jím ukládaného opatření k nápravě.

Krajský soud konkrétně uvedl, že správní orgány zjistily, že žalobkyně je ve vztahu k zásahům na sporném úseku cesty kvůli výskytu tetřeva hlušce na předmětném klidovém území (zóna přírodní) omezena požadavky stanovenými v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Správní orgány tedy mohly a v souladu s § 2 odst. 1 správního řádu měly zjistit, zda žalobkyni ukládané opatření (kterým měly být odstraněny zjištěné nedostatky na úseku požární ochrany) nevede k porušení jiných právních předpisů, a tedy jiné zákonné povinnosti.

Podle krajského soudu měly správní orgány ve smyslu § 57 správního řádu více variant postupu; mohly například vyzvat žalobkyni k projednání záměru s orgány ochrany přírody a krajiny, respektive k podání žádosti o výjimku či povolení, nebo si mohly samy posoudit otázku, zda jimi ukládaná povinnost není porušením jiné zákonné povinnosti žalobkyně, nebo si mohly vyžádat stanovisko orgánů na úseku ochrany přírody a krajiny o této otázce. Ani jedním způsobem však nepostupovaly. Správní orgány tedy rezignovaly na svou povinnost podle § 50 odst. 3 správního řádu.

Kasační stížnost

Žalovaný (Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, dále jen „stěžovatel“ brojil proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

Podle stěžovatele krajský soud nesprávně považoval povinnost zajistit a udržovat v přírodním a krajinném prostředí NP Šumava trvale volně průjezdné šířky příjezdových komunikací pro požární techniku k lesům, lesním porostům a ke zdrojům vody určeným k hašení požárů v minimální šíři 3 m za povinnost nově založenou správními rozhodnutími. Uvedenou povinnost však stanovuje žalobkyni v obecné rovině § 5 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně a v konkrétní podobě pak platná dokumentace zdolávání požárů, kterou žalobkyně v souladu s požadavky stanovenými zákonem o požární ochraně sama vypracovala.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele, že nebyla v plnění povinností na úseku požární ochrany omezena žádným právním předpisem. Byla totiž vázána požadavky zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně nemohla ignorovat tu skutečnost, že ustanovení tohoto zákona umožňují některé činnosti ve zvláště chráněných územích vykonávat pouze za předpokladu udělení výjimky, resp. za předpokladu získání kladného stanoviska v rámci procesu vyhodnocení vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobkyně tedy byla povinna požádat o povolení výjimky podle § 43 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a o stanovisko podle § 45 téhož zákona k záměru prořezání části sporné lesní cesty. Žalobkyně zdůraznila, že orgány požární ochrany jsou povinny postupovat v souladu se zásadou zákonnosti, a tudíž v souladu se všemi právními předpisy. Jsou proto vázány jak protipožárními předpisy, tak i předpisy na úseku ochrany přírody a krajiny. Ve správním řízení přitom vznikla pochybnost, zda uložení předmětné povinnosti žalobkyni nevede samo o sobě k porušení jiné zákonné povinnosti, konkrétně povinnosti chránit zachovalý ekosystém a zejména zvláště chráněné druhy na daném úseku cesty.

Nejvyšší správní soud

Podle soudu stěžovatel blíže neuvedl, v čem spatřuje naplnění kasačního důvodu.  Stěžovatel je povinen kromě označení kasačního důvodu též uvést konkrétní kasační námitky, v nichž spatřuje naplnění toho kterého kasačního důvodu. To ale stěžovatel v případě kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neučinil.

Vydávají-li správní orgány rozhodnutí podle zákona o požární ochraně, přičemž tento zákon v celém rozsahu řízení před nimi neupravuje, postupuje se v takovém řízení subsidiárně podle správního řádu. Podle § 2 odst. 1 správního řádu jsou přitom správní orgány povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (zásada legality).

Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uvedeným povinnostem v posuzované věci správní orgány nedostály a krajský soud v tomto ohledu dospěl ke správným závěrům.

Soud uvedl, že cílem opatření k odstranění nedostatků zjištěných v rámci dozorové funkce správního orgánu je přitom zajistit soulad jednání dotčených osob se zákonem, tedy napravit protiprávní stav, nikoliv zajistit splnění stanovené povinnosti za každou cenu, bez ohledu na důsledky, které takové plnění může mít ve vztahu k jiným právním předpisům a povinnostem z nich také plynoucím dozorované osobě.

Soud zdůraznil, že správní orgány přitom mohly, jak také dovodil krajský soud, ve smyslu § 57 správního řádu postupovat různými způsoby, aby naplnily svou povinnost podle § 50 odst. 3 téhož zákona. Žádný z těchto způsobu však nevyužily a svým zákonným povinnostem nedostály. Krajský soud proto v napadeném rozsudku nepochybil, považoval-li postup správních orgánů za vadný.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Správní orgány jsou povinny při vydávání rozhodnutí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Podle § 50 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány rovněž povinny zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jsou povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Správní orgány musí při ukládání opatření k odstranění nedostatků na úseku požární ochrany zjišťovat a posuzovat, zda uložené opatření nepovede při jeho splnění k současnému porušení zákona o ochraně přírody a krajiny a zda případné potřebné výjimky a povolení ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny nebrání uložení opatření k odstranění nedostatků.

Žalobce jako vlastník hospodářského lesa neprovedl v rozmezí let 2014 až 2017 včasné vytěžení a následnou účinnou asanaci stromů o celkovém objemu 451 m, napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým (kůrovcem). Tím došlo k dokončení vývoje nové generace škůdců na napadených stromech a vytvoření podmínek pro působení biotických činitelů v podobě vylíhnutí a opuštění stromů kůrovci, jejich nekontrolovatelného šíření do okolních porostů a ohrožení dalších stromů.

Žalobce tak z nedbalosti vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích.

Ve správním řízení byla žalobci uložena pokuta za přestupek podle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, a to za skutek že na pozemcích v katastrálním území Kunčice pod Ondřejníkem a Kozlovice na lesních pozemcích v určitých porostních skupinách neprovedl jako vlastník lesa vytěžení a následnou účinnou sanaci stromů napadených kalamitním druhem lýkožroutem smrkovým.

Žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) k odvolání žalobce v nepatrné části změnil výrok I. rozhodnutí inspekce, ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a zdůraznil, že přemnožení kůrovce je důsledkem klimatických změn. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uváděl tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Namítal nesprávné zjištění skutkového stavu, když výskyt kůrovce a jeho globální přemnožení je důsledkem klimatických změn oproti minulosti (zvyšování sucha a tím i stresových faktorů pro lesní dřeviny, snižování vitality porostů, zvláště smrku ztepilého). Upozornil na šíření kůrovce ve všech lesních porostech i v zahraničí. Tyto problémy jsou natolik závažné, že jejich řešení nelze pouze přenášet na vlastníky lesů, ale je zapotřebí komplexnější postup na úrovni vlády. Žalobce uvedl, že nevytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, když tyto podmínky jsou vytvořeny vlivem klimatických změn.

Dále nesouhlasil se závěrem, že neprováděl včas a dostatečně opatření k předcházení a zabránění působení škodlivých činitelů na les, a v této souvislosti upozornil, že jeho výměra je pouhých 1,68 ha, na něž použil opatření tzv. bezzásahu. Poukázal na to, že podle nejnovějších poznatků lesy napadené kůrovcem se obnoví samy (vysoké procento Národního parku Šumava je ponecháno jako bezzásahová zóna, kdy v horizontu desetiletí by plochy měly činit 50%, a vlastníci těchto lesů za takový postup nejsou sankcionováni). Dále uvedl, že je laikem v oboru lesnictví, a namítl, že mu nebyly známy žalovaným preferované způsoby ochrany, a že povinnost vytěžení a následné asanace stromů nemá oporu v zákoně. V této souvislosti poukázal na čl. 4 Listiny základních práv a svobod a znovu na to, že zákon konkrétní povinnosti vlastníka lesa nevymezuje.

Dále namítl nesprávnou aplikaci správního uvážení při stanovení výše pokuty, kdy zákonná sazba je poměrně vysoká, proto by měla být zvažována všechna kritéria pro stanovení výměry správního trestu podle ust. § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení, konkrétně povaha a závažnost přestupku, polehčující a přitěžující okolnosti. Znovu poukázal na poměrnou nepatrnost výměry jeho pozemků i na to, že je laikem v oboru lesnictví. Žalovaný měl rovněž přihlédnout k majetkovým poměrům fyzické osoby, že zjistí průměrný příjem žalobce, ale vycházel pouze z přehledu nemovitostí, které má ve vlastnictví.

V dané věci Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. září 2020, čj. 6 A 93/2019- 45 tak, že žalobu zamítl.

Po kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021, čj. 1 As 381/2020-43, a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžejní kasační námitce, podle níž městský soud nemohl řádně posoudit, zda je pokuta ve výši 280 000 Kč pro stěžovatele zjevně nepřiměřená, nevycházel-li ze všech hledisek rozhodných pro určení výše pokuty, mezi něž se řadí mj. osobní a majetkové poměry stěžovatele. Městský soud tedy zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, pokud nepřipustil důkazní návrh stěžovatele, kterým chtěl stěžovatel za účelem rozhodnutí o návrhu na moderaci pokuty prokázat své majetkové poměry.

Po tomto rozsudku soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce sdělil své návrhy na doplnění dokazování týkající se jeho tvrzení o výši uložené pokuty.

Žalobce svým podáním ze dne 29. září 2021 doplnil svou argumentaci následovně. Odkázal na přiznání k dani z příjmů za rok 2018. Dále uvedl, že hodnota pozemků je neúměrná pokutě, že má ve vlastnictví několik nemovitostí, ty jsou zatížené věcnými břemeny, zástavními právy, kdy hodnota nemovitostí může být nižší, než si vyhodnotil správní orgán prvního stupně. Podrobnější argumentaci žalobce týkající se hodnoty jak pozemků, na nichž došlo ke spáchání deliktu, tak ostatních nemovitostí, neprovedl. Dále uvedl, že výše pokuty je nepřiměřená, kdy v obdobných případech byla ukládána pokuta nižší. Obvyklá výše se podle jeho tvrzení pohybovala v řádech tisíců korun českých, v pár případech přesáhla pokuta 100 000 Kč. Aritmetický průměr uložených pokut za tři roky činí 8 000 Kč.

Městský soud v Praze

Soud hodnotil pouze tu část žalobní argumentace, která se týká výše uložené pokuty, přičemž vycházel z doplněného dokazování a doplněných tvrzení žalobce a žalovaného, které učinily po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Soud uvedl, že hodnotí pouze případnou moderaci pokuty, jak mu uložil Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, nikoliv další okolnosti, které již byly hodnoceny v předchozím rozhodnutí, a to s ohledem na majetkové poměry žalobce.

Dále soud vycházel z toho, že žalobce sice nebyl potrestán jako podnikající fyzická osoba, ale jako fyzická osoba, to však nemůže znamenat, že by při hodnocení majetkových poměrů neměl soud přihlížet k tomu majetku, který žalobce užívá a nabyl jako podnikající osoba. I pro účely daňových zákonů se nerozlišuje druh příjmu fyzické osoby (zda se jedná o příjem podnikatele nebo nepodnikatele), ale všechny příjmy mají stejnou váhu a jako takové vstupují do základu daně. 

V daném případě soud nedospěl k závěru, že by majetkové poměry žalobce v době uložení pokuty byly natolik špatné, že by uložená pokuta mohla vést k jeho likvidaci či k významnému propadu v jeho životní úrovni. Příjmy, které žalobce přiznává pro účely daně z příjmů, nejsou natolik nízké, aby případné zaplacení pokuty ve splátkách neumožňovaly, nejedná se o částku, která by po zaplacení pokuty ohrožovala žalobce na jeho základních životních potřebách, jedná se o běžnou částku příjmu v daném regionu umožňující uspokojování životních potřeb. Při hodnocení majetkové situace žalobce pak je nutné vzít v úvahu jeho další majetkové poměry. Tím jsou jednak nemovitosti žalobce, které vlastní ve značném rozsahu, a jejichž hodnota není zanedbatelná. Jedná se o značnou výměru pozemků a dále stavby, které majetkové poměry žalobce ovlivňují. Další okolností, kterou soud musel při majetkových poměrů hodnotit, byla účast žalobce v obchodních korporacích.

Soud dále zohlednil dlouhodobou nečinnost žalobce při péči o lesní porosty na pozemcích. Pokud žalobce dlouhodobě tyto pozemky vlastní a na těchto pozemcích jsou lesní porosty, musí být srozuměn s tím, že toto vlastnictví s sebou nese i povinnosti při údržbě těchto lesních porostů. Soud vzal v úvahu i nespolupráci s odborným lesním hospodářem a to, že nereflektoval na jeho opakované písemné výzvy a také délku doby, kdy trvalo protiprávní jednání.

Soud uzavřel, že nedospěl k závěru, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a konstatoval, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

Právní věta

Majetkové poměry pachatele jsou jednou z okolností významných pro určení individuální výše pokuty, včetně požadavku na její nelikvidační výši. Samotné majetkové poměry bez dalšího automaticky nevedou k uložení nižšího trestu, vedou však k individualizaci uloženého trestu tak, aby trest splnil své funkce.

Soud přitom při výkonu moderačního práva zkoumá, „zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.

Obviněný může v řízení o správní žalobě předkládat jakékoliv důkazy prokazující jeho majetkové a osobní poměry, kterými se snaží prokázat důvody pro moderaci pokuty, ačkoliv tyto skutečnosti nejsou obsaženy v původním správním spisu. Správní soud rozhodující o žalobě je pak povinen tyto zhodnotit a zohlednit v rámci rozhodování o tom, zda bude výši pokuty moderovat, či nikoliv.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.01.2022, č.j. 6 A 93/2019-101

V projednávaném případě se jednalo o pokácení stromů rostoucích v blízkosti železniční tratě na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné. Impulsem zde byla skutečnost, že již dříve došlo k pádu vzrostlého stromu na železniční trať v úseku Bělčice – Blatná. Na základě této události, zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) vyzvala žalobce - obec Chlum jako vlastníka pozemku k zjednání nápravy a odstranění suchých, poškozených či jinak nebezpečných stromů, které dle tvrzení zúčastněné osoby ohrožují bezpečný železniční provoz.

Na podnět zúčastněné osoby poté Drážní úřad vydal rozhodnutí dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, že určené stromy musí být odstraněny.

Žalobci - obci Chlum byla rozhodnutím Drážního úřadu uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, a to odstranit stromy rostoucí na pozemku v katastrálním území Chlum u Blatné, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohly způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu, a jsou tedy zdrojem ohrožení dráhy a provozu na ní. Odstranění stromů mělo být provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční dopravní cesty.

Z rozhodnutí však nevyplývalo, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy ve špatném stavu, či co bylo příčinou pádu stromu na dráhu v minulosti.

Proti rozhodnutí se žalobce núspěšně odvolal k Ministerstvu dopravy – žalovaný, který svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Drážního úřadu.

Na základě toho podal žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobu k Městskému soudu v Praze, kde se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí.

Žaloba

Žalobce - obec Chlum v podané žalobě uvedl, že je vlastníkem dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa podle lesního zákona, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází regionální železniční dráha, jejímž vlastníkem a provozovatelem je zúčastněná osoba, která až do roku 2016 vždy sama prováděla odstraňování stromů. Až v roce 2015 uplatnila zúčastněná osoba požadavek na žalobce, aby na předmětných pozemcích zajistil sám na své náklady kácení vyznačených stromů vyskytujících se u dráhy, které představují ohrožení dráhy. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a zúčastněnou osobou nedošlo k dohodě ohledně toho, kdo by měl nést náklady na odstranění stromů, zúčastněná osoba podala v lednu 2016 podnět k Drážnímu úřadu, aby byla věc posouzena.

Drážní úřad podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách uložil žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu v traťovém úseku Bělčice-Blatná. Za nebezpečí pro dráhu při tom Drážní úřad označil 3 kusy stromů rostoucích na dotčených pozemcích. Stromy, které bylo žalobci prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu nařízeno vytěžit přitom dle žalobce, byly zdravé stromy, které dosud nedosáhly mýtného věku.

Žalobce dále vytkl Drážnímu úřadu nesprávné právní posouzení věci, neboť správní orgán nesprávně vykládá § 10 odst. 1 zákona o dráhách a § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, ve znění pozdějších předpisů a to s ohledem na to, že dotčené pozemky jsou pozemky určené k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 lesního zákona. Žalobce povinnosti stanovené lesním zákonem dodržel, takže nebezpečí pádu stromů nevzniklo z jeho jednání, nýbrž zcela jednoznačně přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Drážní úřad je navíc dle žalobce povinen respektovat § 22 odst. 1 lesního zákona, který navíc stanovuje v zásadě stejné pravidlo jako § 10 zákona o dráhách. Dle žalobce je nesprávná teze, že je to žalobce, kdo je povinen stromy z dotčených pozemků jakožto ohrožení dráhy odstranit, což Drážní úřad nesprávně vyvozuje z § 10 odst. 1 zákona o dráhách, jakožto doplňujícího ustanovení k ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku o preventivní povinnosti.

Žalobce dále uvedl, že nebezpečí pádu předmětných stromů z dotčených pozemků nevzniklo vzhledem k tomu, že žalobce plnil veškeré své povinnosti vyžadované lesním zákonem, z jednání vlastníka lesa, nýbrž přírodními vlivy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o dráhách, zejména růstovými procesy, které jsou přirozeným projevem funkčního a produktivního lesa.

Dle žalobce povinnost vlastníka lesa aktivně odstraňovat zdroje ohrožení v ustanovení § 10 zákona o drahách stanovena pouze pro případy, kdy ohrožení dráhy pádem stromů nebo jejich částí vznikne z jeho jednání, kterým je typicky např. provádění těžby dříví či jiná ohrožující aktivita vykonávaná při hospodařeni v lesích v blízkosti dráhy. V žádném případě však z dikce předmětného ustanovení nelze dovodit povinnost vlastníka lesa odstraňovat stromy i jejich části, které představuji ohrožení dráhy v důsledku existence hypotetické možnosti jejich pádu na drážní pozemek, ačkoliv jde jinak o stromy zdravé a vitální, jejichž těžba není vynucovaná žádným ustanovením lesního zákona.

Zúčastněná osoba (Správa železniční a dopravní cesty) odmítla, že nebezpečí na dráze nevzniklo přírodními vlivy, nýbrž z nedbalosti žalobce, resp. jeho opomenutí, když náležitě nepečoval o stromy tak, aby se nestaly ohrožením pro dráhu, vědom si toho, že stromy se nacházejí v ochranném pásmu dráhy. Zúčastněná osoba tvrdila, že žalobce špatně rozumí obsahu svých povinností, vzhledem k tomu, že žádný předpis neukládá žalobci povinnost vykácet kolem dráhy v pruhu veškeré stromy, nýbrž žalobce má pouze odstraňovat stromy pro dráhu nebezpečné.

Žalovaný (Ministerstvo dopravy) zopakoval své stanovisko, že postup Drážního úřadu vedl k co nejrychlejšímu odstranění protiprávního stavu nastoleného deliktním omisivním jednáním žalobce, který nechal na svém pozemku vyrůst stromy, které představují ohrožení pro dráhu. Žalobce nemůže po právu tvrdit, že růst stromů je přírodním vlivem ve smyslu § 10 zákona o dráhách, tedy že takovéto ohrožení má na své náklady odstranit osoba odlišná od vlastníka lesa, když žalovaný v souladu s nálezem Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. dovodil, že odpovědnost vlastníka pozemku sousedícího s dráhou za vznik nebezpečí pro ni podle § 10 zákona o drahách je založena jak na konání, tedy zavinění ve formě úmyslu, tak opomenutí, tedy zavinění, tentokrát ve formě nedbalosti.

Žalovaný konstatoval, že v posuzovaném případě nejde o soukromoprávní odpovědnost žalobce za škodu, která navíc ani nenastala, nýbrž o jeho odpovědnost za vznik ohrožení pro dráhu dle § 10 odst. 1 zákona o dráhách, která se řídí veřejnoprávním přepisem.

Městský soud v Praze

Ve věci nesprávné interpretace aplikované právní normy soud uvedl, že vychází z právního názoru zdejšího soudu, který byl aplikován v několika rozsudcích.

Podle tohoto právního názoru je primárním předpokladem pro možnost postupu dle § 10 zákona o dráhách  existence nebezpečí pro dráhu, v daném případě spočívající v tom, že na pozemku rostou stromy, které mohou do dráhy spadnout a jejichž odstranění, které jednoznačně představuje zásah do výkonu vlastnických práv žalobce, je opatřením, které splňuje požadavek nezbytného rozsahu dle § 2 odst. 3 správniho řádu.

Podle soudu je zřejmé, že pravomocí k ochraně dřevin „na drahách“ i mimo ně je nadán orgán ochrany přírody, který je mimo jiné i za tímto účelem zřízen, a který je mj. v souladu s § 8 zákona o ochraně přírody oprávněn rozhodnout o kácení dřevin podél dráhy i v jejím ochranném pásmu, pokud se nachází na území chráněné zákonem o ochraně přírody. Zákon o ochraně přírody ani zákon o drahách na žádném místě nestanovuje, že by v případě kácení dřevin „na dráze“ byl oprávněn rozhodovat pouze Drážní úřad, taková kompetence Drážního úřadu ze zákona nevyplývá. Z § 65 zákona o ochraně přírody dále vyplývá, že povolení ke kácení dřevin může orgán ochrany přírody vydat pouze po dohodě s Drážním úřadem.

V projednávaném případě byla prvotním impulsem pro vydání rozhodnutí, že stromy musí být odstraněny, nehoda spočívající v najetí vlaku na překážku na dopravní cestě dráhy, a to na vyvrácený strom. Následným šetřením SŽDC bylo zjištěno, že se na pozemku žalobce v okolí železnice „nachází stromy (souvislý lesní porost), které jsou svým vzrůstem a dopadovou vzdáleností zdrojem ohrožení dráhy.

Podle soudu Drážní úřad i žalovaný v dané věci rozhodovaly pouze na základě oznámení zúčastněné osoby. Nebyla uzavřena dohoda, či jakákoliv jiná procesní forma souhlasu (např. vyjádření) vystavená orgánem ochrany přírody. Takový postup nelze ze strany správních orgánů považovat za řádný, když správní orgán prvního stupně byl povinen postupovat podle § 65 zákona o ochraně přírody, což nenaplnil. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgány nedodržely zákonem stanovené podmínky pro povolení kácení dřevin, když neuzavřely dohodu s Drážním úřadem, byla námitka žalobce, dle níž je rozhodnutí správních orgánů nezákonné, shledána důvodnou.

Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, dále zohlednění postupu s orgánem přírody a krajiny, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, které vychází z týchž neúplných podkladů neumožňujících prozatím právní posouzení, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

Drážní správní úřad je za účelem stanovení rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k odstranění ohrožení dráhy podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách (zde kácení vzrostlých stromů na lesním pozemku) povinen zjišťovat, zda konkrétní strom představuje reálné nebezpečí pro bezpečnost a plynulost provozu na dráze, jakož i příčiny vzniku tohoto nebezpečí. Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné.

O povolení kácení dřevin okolo dráhy rozhoduje vždy orgán ochrany přírody a pouze v úzce vymezených případech (viz § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) může bez povolení zakročit Drážní úřad. Nelze tak tvrdit, že o kácení dřevin podél dráhy rozhoduje pouze Drážní úřad. Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.12.2019, č.j. 6 A 80/2016-65

Předmětem projednávané věci byla kontrola plnění povinností vyplývajících z ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí a dále z právních předpisů týkajících se ochrany přírody a krajiny.

Spor byl veden o uložení správního trestu za přestupek vymezený dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, jež vymezuje objekt přestupku, tj. zákonem chráněný zájem na součinnosti kontrolované osoby při kontrole plnění jejich povinností v daném případě dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) oznámila právnické osobě Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno zahájení kontroly (stanovené ke dni 18. 12. 2019), zaměřené na dodržování předpisů na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí a ochrany přírody a krajiny v CHKO Poodří v oboře Poodří Kunín. ČIŽP kontrolou žalobkyně-Veterinární a farmaceutické univerzity Brno sledovala plnění povinností vyplývajících z ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí a z právních předpisů týkajících se ochrany přírody a krajiny v oboře Poodří Kunín, CHKO Poodří.

ČIŽP vyzvala žalobkyni k tomu, aby do 15 dnů od doručení oznámení o kontrole inspekci předložila dokumenty obsahující účetní záznamy (v listinné či elektronické formě) týkající se chovu daňků skvrnitých a muflonů v oboře.

Jednalo se zejména o záznamy o krátkodobém a dlouhodobém majetku dokládající stav, přírůstky, příchovky a úhyny zvěře, účetní záznamy o skutečných nákladech na přikrmování zvěře a účetní záznamy vztahující se k odlovu zvěře, prodeji zvěře/zvěřiny a nákupech, vše od roku 2013 do roku 2019 (včetně).  

Předloženy měly být :

- veškeré dokumenty vztahující se ke komunikaci s orgány státní správy myslivosti a vztahující se k chovu zvěře, lovu zvěře anebo stavům zvěře,

- veškeré dokumenty (včetně elektronických) vztahující se přímo či nepřímo ke škodám působeným anebo způsobeným zvěří.

Také byly požadovány údaje o použití hnojiv, statkových hnojiv, pomocných látek anebo upravených kalů na půdních blocích X v k. ú. Kunín, a to vše od roku 2013 do roku 2019 (včetně).

Kontrola u žalobkyně probíhala od 30. 1. 2019. Součástí kontroly bylo od samého počátku i porovnávání evidenčních a faktických údajů o stavu zvěře v oboře. Za tímto účelem mj. skupina 28 inspektorů provedla v terénu dne 25. 3. 2019 od 8:00 do 13:00 sčítání kusů spárkaté zvěře. Stejně tak byly vypracovány posudky o stavu zvěře (posudek Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti a posudek o biotopu (září 2019, znalkyně RNDr. K.).  ČIŽP i poté pokračovala v kontrole, protože  z dosavadních podkladů vyplývaly nesrovnalosti.

Česká inspekce životního prostředí vydala dne 7. 9. 2020 rozhodnutí (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým uložila žalobkyni pokutu ve výši 100.000 Kč za přestupek, kterého se dopustila tím, že ve stanoveném termínu nepředložila požadované dokumenty specifikované v „Oznámení o kontrole“. V této souvislosti inspekce v prvostupňovém rozhodnutí poukázala na to, že na kontrole dokladů specifikovaných v oznámení o pokračování kontroly existuje veřejný zájem, neboť tyto doklady mohou přispět k vyvození kontrolních závěrů, zda došlo k ohrožení životního prostředí v lesích a poškození přírody a krajiny, příp. který subjekt je za ně odpovědný.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí (MŽP) svým rozhodnutím ze dne 6. 1. 2021 snížil výši pokuty na 70.000 Kč, ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shledal, že to, že žalobkyně předložila část požadovaných dokumentů, nemůže mít na odpovědnost žalobkyně za daný přestupek vliv, neboť neposkytla požadovanou součinnost a znemožnila kontrolnímu orgánu zjistit úplný stav věci. Mělo to však vliv na závažnost protiprávního jednání a bylo k tomu přihlédnuto při určení výměry a druhu trestu.

Podle žalovaného ČIŽP tedy shledala, že nebylo dodrženo ustanovení kontrolního řádu, přičemž byl současně ohrožen veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, konkrétně zájem na výkonu pravomocí inspekce jako orgánu ochrany přírody (viz § 80 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) za účelem zjištění případného poškozování přírody a krajiny a zastavení takové činnosti.

Žaloba

S rozhodnutím MŽP žalobkyně nesouhlasila a podala proti jeho rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně namítala, že v jejím jednání nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Poukázala na to, že považovala za vhodné provést kontrolu na místě rovněž z toho důvodu, že výzva byla neurčitá, účetnictví bylo vedeno převážně elektronicky (v účetním softwaru) a bylo vhodné, aby na místě došlo k dovysvětlení konkrétního rozsahu a zejména formy požadovaných dat z účetnictví. V daném případě tedy nijak nebyl ohrožen přestupkem chráněný veřejný zájem na zajištění dosažení účelu kontroly (objektivní stránka daného přestupku),

Dále žalobkyně namítala, že inspekce i žalovaný ve svých rozhodnutích nesprávně uvedl, že v daném případě byl ohrožen rovněž veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Rozhodnutí je podle žalobkyně nepřezkoumatelné, neboť z výroku není zřejmé, které konkrétní dokumenty žalobkyně při kontrole nepředložila. Žalobkyně tvrdila, že požadované dokumenty předložila.

Městský soud v Praze

Podle názoru městského soudu žalobkyně svým protiprávním jednáním ohrozila kontrolu plnění povinností (včetně např. možných následných opatření k nápravě) na úseku ochrany životního prostředí, tj. ohrozila zájem na ochraně životního prostředí. Jednalo se tedy zjevně o závažnější jednání, než které by bylo, pokud by žalobkyně „pouze“ v rámci kontroly nepředložila požadované podklady, a to by nemělo žádný další význam a účinek.

Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že ve spise není obsažen žádný úkon, jímž by žalobkyně inspekci před 18. 12. 2019 sdělila, že v této lhůtě není kapacitně schopna výzvu k předložení podkladů ke kontrole splnit. Takovou reakci navíc žalobkyně podle názoru městského soudu opomněla učinit zcela vědomě. Ze záznamu o kontrolních úkonech ze dne 18. 12. 2019 totiž vyplývá, že inspekce od žalobkyně nezískala potřebné podklady.

Až po dalším poučení ze strany inspekce o povinnostech kontrolované osoby dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu zástupce žalobkyně uvedl, že jde o velký objem dat a nemá kompetenci k uvolnění účetních dokladů a dále obecně uvedl, že se jedná se o informace v obchodním styku a některé podléhají ochraně osobních údajů.

Podklady o faktickém stavu zvěře, jež doložila žalobkyně, tak podle názoru městského soudu ani ze své podstaty nemohly dostát požadavku na předložení účetních záznamů, které žalobkyně dle záznamu o kontrolním úkonu doložila dne 18. 12. 2019 jen částečně (v části nákladů na přikrmování zvěře).

Požadavek inspekce na předložení dalších podkladů podle názoru městského soudu byl adekvátní předmětu kontroly. Žalobkyně ani nenamítala, že by tento požadavek na předložení podkladů byl neadekvátní a šikanozní. Jednání žalobkyně ohrozilo řádné vedení kontroly a bylo tedy společensky škodlivé.

Výzva k předložení dokladů byla podle názoru městského soudu dostatečně určitá, bylo zjevné, co je po žalobkyni žádáno a byla stanovena lhůta, kdy ke splnění mělo dojít s tím, že tak mělo dojít v rámci kontrolního úkonu inspekce na místě. Pokud žalobkyně nestíhala splnit tuto povinnost, bylo v její dispozici, aby požádala o prodloužení lhůty, resp. o odložení tohoto úkonu. Nic takového žalobkyně neučinila tak, aby nedošlo ke zmaření kontrolního úkonu dne 18. 12. 2019,

Celkově má tedy městský soud za to, že žalobkyně neposkytla v rozporu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu požadovanou součinnost, spáchala tedy přestupek podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Městský soud proto shledal, že výsledná pokuta 70.000 Kč je přiměřená. Nepřikročil proto ke snížení ani k upuštění od uložené pokuty.

Městský soud se neztotožnil se žádnou žalobní námitkou. Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí inspekce netrpí namítanými vadami, městský soud nepřisvědčil ani věcným výtkám. Uložená pokuta je přiměřená podle názoru městského soudu vzhledem k okolnostem a závažnosti jednání žalobkyně.

Městský soud proto žalobu zamítl.

Právní věta

Zájem na zajištění dosažení účelu kontroly, k němuž je třeba mimo jiné zejména poskytování součinnosti kontrolované nebo povinné osoby kontrolujícímu, a dále zájem na zajištění řádného a nerušeného průběhu kontroly je objektem chráněným § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu a je tedy zákonem chráněný zájem.

Podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu (zákon č.255/2012) je kontrolovaná osoba povinna poskytnout požadovanou součinnost kontrolnímu orgánu. V případě neposkytnutí požadované součinnosti se kontrolovaná osoba dopustí přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.01.2022, č.j. 10 A 22/2021-44

Obec Borek zpracovala územní plán, do něhož zahrnula pozemky sousedící s lesem, které byly určeny k zastavění. Stanovila podmínky pro využití ploch s rozdílným způsobem využití. V ochranném pásmu lesa (50 m od okraje lesa), byl stanoven odstup nově umísťovaných staveb hlavních nejméně 25 m od okraje lesa v nových zastavitelných plochách a nejméně 15 m od okraje lesa v současně zastavěném území. Ostatní drobné doplňkové stavby měly být umístěny bezprostředně za oplocení, které by muselo být minimálně 7 m od okraje lesa, aby byl zabezpečen průjezd lesnické a hasičské techniky.

Navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) obchodní společnost CBB PROJEKT s.r.o., nabyla vlastnické právo k jednomu pozemku, který spadal do uvedené oblasti, ale stalo se tak až po uplynutí lhůty, ve které bylo možné uplatňovat námitky k územnímu plánu. Předchozí vlastník pozemku žádné námitky neuplatnil.

Navrhovatelka se proto návrhem u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala zrušení části opatření obecné povahy – územní plán Borek vydaného dne 12. 6. 2017 usnesením zastupitelstva obce Borek.

Krajský soud

Krajský soud uvedl, že dle předchozího územního plánu byla úprava možného umisťování staveb od hranice lesa obdobná, není nepřiměřená a jedná se o „regulaci obvyklou“. Byla nastavena na základě požadavku odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice. Nově nastavená kritéria nejsou diskriminační.

Dle krajského soudu se okrajem lesa rozumí místo přechodu mezi kategoriemi les – lesní porosty a les, nebo les – bezlesí. Dikce územního plánu vychází z § 14 odst. 2 a § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon). Dle soudu je pojem les třeba chápat jako jednotu lesního porostu a pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází. Pojem okraj lesa je třeba chápat stejně jako hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa. K námitce ohledně definice okraje lesa soud uvedl, že i z grafické části územního plánu bylo možné zjistit, kde se okraj lesa nachází, protože je v ní vyznačeno zákonné pásmo lesa 50 m od okraje lesa dle zákona o lesích. Krajský soud návrh výrokem I. v celém rozsahu zamítl.

Kasační stížnost

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že její pozemky jsou napadeným opatřením obecné povahy (OOP) dotčeny tak, že jsou fakticky zcela nezastavitelné. Napadené OOP je vnitřně rozporné z důvodu rozporu mezi obsahem výkresové a textové části. Ve výkresové části rovněž není označena regulace, která přesahuje do jiných částí územního plánu. Ochranu lesa zajišťuje lesní zákon. Jeho ochrana by tak neměla být duplicitně stanovena i v územním plánu.

Stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v tom, že předchozí územní plán měl obdobnou úpravu jako nyní projednávaný. Předchozí územní plán totiž umožňoval stanovení výjimek. Názor krajského soudu ohledně „regulace obvyklé“ je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud neuvedl, jak k němu dospěl.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud aplikoval kompletní algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který byl pro tyto účely vymezen judikaturou. Tento algoritmus soudního přezkumu spočíval v pěti krocích: za 1. v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za 2. v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za 3. v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za 4. v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium); za 5. v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.

S účinností od 1. 1. 2012 však došlo k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Podle stávající právní úpravy je soud při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.), což ve svém důsledku znamená, že soud bude aplikovat všechny kroky algoritmu pouze tehdy, pokud je navrhovatel všechny zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s.).

Ve vztahu k pátému kroku algoritmu přezkumu judikatura dospěla k poznatku, že zkoumat proporcionalitu řešení zakotveného v územním plánu může soud pouze v případě, že se k ní již vyjádřil odpůrce v procesu přípravy územního plánu na základě podané námitky či připomínky.

Podle rozsudku NSS ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011-43, totiž „není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují. Nepodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelce je nutno přičítat procesní pasivitu předchozího vlastníka pozemku parc. č. X, který v procesu přijímání napadeného OOP neuplatnil žádné námitky či připomínky.

Krajský soud se tak neměl námitkami stěžovatelky brojícími právě proti proporcionalitě řešení vůbec zabývat. Krajský soud tyto námitky posoudil, čímž se dopustil vady řízení, která však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Námitky týkající se proporcionality řešení krajský soud věcně posoudil a shledal je nedůvodnými. Správně je však měl krajský soud shledat nedůvodné bez věcného posouzení. Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru (nedůvodnost námitek), přestože důvody, které jej k němu vedly, nejsou správné. Řízení vedené před krajským soudem netrpělo žádnou další vadou, ani napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a jeho výrok je v souladu se zákonem, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení jeho rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

To, že je pozemek zařazen do zastavitelných ploch, automaticky neznamená, že může být zastavěn libovolným způsobem. Kromě podmínek daných pro danou skupinu ploch mohou být záměry umísťované na pozemky ovlivněny i okolními či jinými plochami a jejich podmínkami. Územní plán nelze vykládat izolovaně pouze pohledem zařazení určitého pozemku do konkrétní plochy. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem, že by bylo potřebné či nutné, aby v grafické části územního plánu byla vyznačena i linie, která by určovala, na jaké pozemky či jejich části se vztahuje i úprava určená pro okolní plochy. Obsah a strukturu grafické části územního plánu určuje příloha č. 7 část I odst. 4 vyhlášky č. 500/2006 Sb.

Pokud obec přijme územně plánovací dokumentaci, která obsahuje jiné prvky regulace, než lze dovodit z vyhlášky č. 500/2006 Sb. a které nejsou v rozporu se stavebním zákonem, pak zpravidla takové jednání nelze hodnotit jako vybočující z mezí zákonnosti a ústavnosti.

Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný, jelikož krajský soud sice uvedl, že pro definici lesa musí být naplněna jednota lesního porostu a pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází, ale následně se nezabýval tím, zda na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky je naplněna složka lesního porostu. Dle Nejvyššího správního soudu byla nicméně tato úvaha krajského soudu nadbytečná a krajský soud se vůbec otázkou definice lesa nemusel zabývat.

Nedůvodná byla rovněž námitka, dle které ochranu lesa zajišťuje lesní zákon a neměla by tak být duplicitně stanovena i v územním plánu. Podle § 18 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ode dne 1. 1. 2017, je cílem činnosti orgánů územního plánování mj. koordinovat veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizovat ochranu veřejných zájmů vyplývajících ze zvláštních právních předpisů (včetně lesního zákona). Podle § 19 odst. 1 písm. m) stavebního zákona je úkolem územního plánování vytvářet podmínky pro ochranu území podle zvláštních právních předpisů před negativními vlivy záměrů na území, přičemž toto ustanovení přímo odkazuje na lesní zákon.

Odpůrkyně tedy nepochybila, pokud v rámci vydaného územního plánu zohlednila i ochranu lesa. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na vyjádření odpůrkyně tohoto rozsudku), dle kterého sporná regulace neslouží pouze k ochraně lesa, ale má za cíl i ochránit stavby od poškození např. pádem stromu.

Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Nabytí nemovitosti nemůže automaticky znamenat akceptaci napadeného opatření obecné povahy a nemožnost jej podrobit soudnímu přezkumu. Stěžovatelé, kteří dobrovolně vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka nemohou nabýt více práv, než měl předchozí vlastník. Pokud ten svou procesní pasivitou omezil rozsah možného následného soudního přezkumu opatření obecné povahy, k němuž by byl legitimován z titulu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak převodem vlastnického práva přechází toto omezení i na nabyvatele těchto nemovitostí.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, sp. zn. 8 As 152/2019

V projednávané věci byl veden spor o územní plán, který předpokládal vykácení části hospodářského lesa a změnu funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy pro bydlení. Zastupitelstvo města Vracov - odpůrce vydalo dne 2. 6. 2020 opatření obecné povahy č. 1/2020 - Územní plán Vracov (dále též „opatření obecné povahy“ nebo „územní plán“). V rámci územního plánu byla na pozemcích, na kterých se nachází hospodářský les, vymezena plocha přestavby P2 se způsobem využití bydlení v rodinných domech a na ni navazující plocha P21 se způsobem využití zeleň soukromá ZS (s definovaným využitím jako zahrady pro navrhovanou zástavbu a zachování části remízu.

S uvedeným záměrem nesouhlasil navrhovatel - LESOBOR, spolek, který je environmentálním spolkem, jehož účelem je mj. trvalé úsilí o zachování borových lesů a veřejné zeleně v původním rozsahu na území města Vracova. Navrhovatel - LESOBOR, spolek proto podal ke Krajskému soudu v Brně v návrh na zrušení předmětného územního plánu v části týkající se plochy přestavby P2 a na ni navazující plochy soukromé zeleně P21.

Krajský soud

Krajský soud návrhu vyhověl a rozsudkem územní plán v požadované části zrušil. Soud předně uvedl, že navrhovatel osvědčil svoji aktivní legitimaci k podání daného návrhu. Podle § 101a odst. 1 věta prvá s. ř. s. je návrh na zrušení opatření obecné povahy oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech daným opatřením obecné povahy zkrácen. Za takové zkrácení se přitom obecně považuje také dotčení práva členů spolku na příznivé životní prostředí. Právě takové dotčení navrhovatel  tvrdil. Na tom nic nemění názor odpůrce, že navrhovatel nechrání veřejné, nýbrž soukromé zájmy. K odmítnutí návrhu nemůže vést ani skutečnost, že navrhovatel byl aktivní v procesu přijímání předmětného územního plánu (podal proti návrhu územního plánu námitku).

Krajský soud v rozsudku výslovně uvedl, že obce při schvalování územního plánu obecně disponují širokou mírou uvážení. Taktéž zdůraznil, že úkolem soudu při přezkumu územního plánu je pouze posoudit, zda řešení zvolené obcí nevybočuje z mantinelů daných zákonnými pravidly či ústavními právy dotčených subjektů, a nikoliv to, zda je určité uspořádání území vhodnější, účelnější a podobně. Uvedenými zásadami se pak krajský soud i řídil. Nezabýval se tím, zda by na dané ploše bylo dle jeho názoru vhodnější vymezit tu či jinou plochu, ale tím, zda stěžovatel při vymezení dané plochy postupoval v souladu se zákonem a v souladu se zásadou proporcionality.

K věcnému posouzení návrhu pak krajský soud uvedl, že vzhledem k existenci veřejného zájmu na zachování lesních porostů, je změna funkčního využití pozemků dosud určených k plnění funkcí lesa na zastavitelné plochy možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný veřejný (tj. i významný obecný) zájem. Za takový zájem však nelze považovat odpůrcem akcentovaný zájem na hospodárném uspořádání území a na vytvoření zastavitelné plochy v návaznosti na doplnění stávající zástavby a využití existující infrastruktury.

V posuzované věci veřejným zájmem převažujícím nad zájmem na zachování lesa není ani zájem na uspokojování bytových potřeb občanů odpůrce. Taková potřeba nebyla jednak v odůvodnění územního plánu uvedena, a jednak tato potřeba bude uspokojena i při vynětí plochy P2 ze zastavitelných ploch (dle textové části územního plánu je očekávána potřeba stanovit nové plochy pro 200 bytů; územní plán vymezil nové plochy bydlení pro 227 až 242 bytů; na ploše P2 má být přitom umístěno pouze 9 bytů). Nad zájmem na zachování lesa přitom dle krajského soudu nemůže převážit ani soukromý zájem vlastníků pozemků nacházejících se v ploše P2. Rozhodné není ani to, že se jedná o hospodářský les na hranici mýtního věku. Případné vymýcení lesa totiž zakládá povinnost jej obnovit. Soud akcentoval i fakt, že odpůrce plochu P2 do územního plánu zařadil, i přes to, že odbor životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ve svém stanovisku ze dne 29. 11. 2018, č. j. JMK 155331/2018, stanovil požadavek na vyloučení dané plochy z důvodu negativního dopadu na krajinný ráz a na les jako environmentálně cenný prvek. Na základě uvedeného soud uzavřel, že 1) napadená část územního plánu je v rozporu se zákonem, neboť deklarovaný účel změny využití plochy P2 nepřeváží nad veřejným zájmem na zachování lesa a sledovaný cíl bylo lze dosáhnout i alternativně a že 2) napadená část územního plánu je v rozporu s požadavkem proporcionality, neboť deklarované i skutečné důvody pro změnu využití plochy P2 jsou s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu ve zjevném nepoměru k veřejnému zájmu na zachování lesa. Soud proto zrušil územní plán v části vymezující plochu P2 a dále v části vymezující navazující plochu P21, neboť regulace této plochy byla přímo navázána na regulaci plochy P2 (mělo se jednat o „pozemky zeleně zahrad rodinných domů“).

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud (NSS) se s krajským soudem ztotožnil s věcným posouzením důvodnosti návrhu. Dle jeho názoru bylo namístě zrušit územní plán v části týkající se plochy P2 (a na ni navazující plochy P21). 

Krajský soud podle NSS zcela správně na základě znění zákona č. 289/1995 Sb., o lesích dovodil, že je dán veřejný zájem na zachování a obnově lesů a na tom, aby byly lesní pozemky trvale využívány k plnění funkcí lesa. Návazně pak krajský soud správně uzavřel, že vzhledem k tomuto veřejnému zájmu je možné změnit funkční využití pozemků doposud plnících funkce lesa na zastavitelné pozemky pouze, pokud na tomto novém způsobu využití pozemků převáží jiný veřejný zájem a pokud naplnění tohoto veřejného zájmu nelze dosáhnout jiným způsobem při současném zachování lesa.

Tvrzení stěžovatele, že požadavek na hospodárnost využití území je uveden v Politice územního rozvoje a v Zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje, neznamená, že by se mělo automaticky jednat o zájem převažující vždy nad zájmem na zachování lesních porostů. Naopak, skutečnost, že daný zájem je obsažen v nadřazené územně plánovací dokumentaci, svědčí o tom, že se jedná o obecnější požadavek územního plánování.

Na správnosti závěrů krajského soudu pak nic nemění ani skutečnost, že poblíž plochy P2 se má nacházet jiný kompaktní lesní porost. Existence lesa, nacházejícího se ve stejné lokalitě, nemůže sama o sobě představovat zákonný podklad pro změnu funkčního využití umožňující odstranění jiného lesního porostu. Oprávněnost změny funkčního využití pak sama o sobě nemůže založit ani skutečnost, že v nové ploše P2 byla určena maximální zastavěnost na 35 %. Zásadní je, že územní plán změnil funkční využití dané plochy, čímž návazně umožnil odstranění lesního porostu a zasažení veřejného zájmu na zachování tohoto porostu.

Nejvyšší správní soud uvedl, že postup krajského soudu odpovídá algoritmu přezkumu územních plánů. Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Krajský soud tedy nepřekročil mantinely soudního přezkumu územních plánů a ani nezasáhl do práva stěžovatele na samosprávné uspořádání si vlastních vztahů (na tom nic nemění ani skutečnost, že pro schválení územního plánu hlasovali všichni zastupitelé stěžovatele).

Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek krajského soudu i co se týče námitek stěžovatele týkajících se krajinného rázu. V rozsudku krajský soud připomněl, že les je významným krajinným prvkem přímo ze zákona [viz § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů]. Dodal pak, že předmětný les je významným prvkem krajinného rázu pro dané území i dle mapových podkladů. Uvedenou argumentaci soudu stěžovatel opět konkrétně nezpochybnil.

Nejvyšší správní soud tedy kasační námitky neshledal důvodnými, přisvědčil naopak krajskému soudu, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Stěžovatelem deklarovaný účel změny využití plochy P2 přitom s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, podle soudu, nad veřejným zájmem na zachování lesa nepřeváží. Nejvyšší správní soud dodal, že neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit.

Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl na základě oprávnění stanoveného v § 109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.

Právní věta
S ohledem na veřejný zájem na zachování, udržování a obnovování lesa je změna využití ploch na pozemcích dosud určených k plnění funkcí lesa na plochy zastavitelné možná pouze v případě, že na tomto způsobu uspořádání území převáží jiný intenzivní veřejný zájem (kam lze řadit i významný obecní zájem).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 09.02.2022, sp. zn. 7 As 347/2021