V dané věci se jednalo soudní spor vedený u Okresního soudu v Hradci Králové, ve kterém se žalobce domáhal odstranění stínících stromů, přičemž poukazoval na skutečnost, že soudní zahrada je spíše lesem než zahradním pozemkem. Vlastník sousedního pozemku, ničeho nenamítal proti tvrzení, a naopak na svoji obranu uváděl, že se jedná o lesní pozemek a tento požívá ochrany podle lesního zákona.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice jsou vlastnicemi sousedních rodinných domů v zástavbě řadových rodinných domů. Stromy, keře a další popínavé rostliny nacházející se na pozemku žalované způsobují na pozemku žalobkyně imise, neboť pozemek je obtěžován výrazným spadem jehličí, šišek, větévek a listí ze vzrostlých stromů a keřů na pozemku žalované, nejvíce z modřínu, ale i dalších stromů a keřů nacházejících se v blízkosti společné hranice pozemků. Tyto stromy a keře prorůstají na pozemek žalobkyně v takové míře, že až prohýbají drátěný plot. Vedle toho prorůstají na pozemek žalobkyně větévky zlatého deště a jiné rostliny, které žalovaná v jejich vzrůstu nijak nekoriguje. Pouhé odstraňování zeleně žalobkyní s ohledem na masivní vzrůst není dostačujícím řešením. Pod pozemek žalobkyně dále zasahují kořeny stromů žalované, a to jak silné kořeny, tak i tzv. kořenové vlášení, což může mít vliv na odvod potřebné vláhy z pozemku žalobkyně. Ve vzdálenosti 1 m od hranice pozemků se pak nachází jedle bělokorá, která dosahuje výšky 18,6 m. Jalovec skalní dosahující výšky 6,1 m je pak vzdálen 1,5 m od společné hranice, modřín opadavý dosahuje výšky 18,8 m a nachází se 6,3 m od společné hranice.

Soud prvního stupně, který již na věc aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), dospěl k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nachází v zástavbě rodinných domů. Je zřejmé, že vrostlé stromy dosahující výšky téměř 19 m nejsou „obvyklou“ vegetací v obdobných zástavbách. Spad jehličí, větévek a listí podstatně omezuje užívání pozemku žalobkyní, neboť její pozemek je pokryt celou vrstvou tohoto spadu, což znepříjemňuje užívání pozemku, který chce žalobkyně využívat pro odpočinek a relaxační pobyt. Dále tento spad okyseluje půdu. Kromě vzrostlé vegetace prorůstají také další dřeviny a rostliny na pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 občanského zákoníku, které se nachází ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně nejen, pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém. 

K obraně žalované, že na jejím pozemku se nachází les, soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o les ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb. Námitku žalované, že když žalobkyně pozemek kupovala, znala stav porostu na pozemku žalované, pak soud uvedl, že teprve vlastním užíváním nemovitosti mohla žalobkyně seznat skutečnou míru obtěžování. Naproti tomu pak ohledně stínění způsobeného stromy soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek žalobkyně je dobře osvětlen a nepřiměřenému obtěžování zde nedochází.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 47/2015-280, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil (výrok I.)

Ve věci bylo následně podáno dovolání vlastníkem stínících stromů. V dovolání bylo mimo jiné argumentováno ekologickou hodnotou vzrostlých stromů, které poskytují úkryt pro ptactvo. Zájem na jejich zachování, tj. ochraně přírody výrazně přesahuje zájem jednotlivce (souseda pozemku).

Nejvyšší soud posoudil daný případ při zohlednění časové působnosti občanského zákoníku z roku 1964 a občanského zákoníku z roku 2012. Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odstavec 2).

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice jejího pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní právní úpravou, která obdobu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možno domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení.

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.  Toto však platí až podle nového občanského zákoníku z roku 2012, nikoliv podle původního občanského zákoníku z roku 1964.

Z uvedeného soudního rozhodnutí vyplývá tato právní věta:
Vlastník pozemku se nemůže po sousedovi domáhat odstranění stromů, které byly vysazeny před rokem 2014, tj. před účinností nového občanského zákoníku z roku 2012.
Tento nárok nelze úspěšně uplatnit z důvodu, že občanský zákoník z roku 1964, výslovně nestanovoval povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku.
Povinnost sázet stromy v požadované vzdálenosti od hranice pozemku neplatí, pokud je na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015

Žalobce M. K., se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚ), odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2.3.2015, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým byla žalobci podle ust. § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, uložena pokuta ve výši 125.000,- Kč. Sankce byla uložena za jednání, jímž se jako vlastník lesa, na kterém hospodařil bez protokolu o převzetí lesních hospodářských osnov, dopustil v rozporu s ust. § 33 odst. 3 lesního zákona neoprávněné těžby v množstvím překračujícím 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, když v měsíci březnu a počátkem dubna 2013 na LHC 401806 LHO Klášterec v k.ú. Hradiště u Vernéřova vytěžil v lesních porostech množství 255 m3 dřeva a v dalším porostu množství 80 m3 dřeva. Výši uložené sankce správním orgánem I. stupně krajský úřad změnil na 100.000,- Kč.

Žalobce M. K., na rozdíl od žalovaného KÚ, byl přesvědčen, že lesní hospodářské osnovy mu byly předchozími vlastníky řádně předány. Žalobce uvedl, že před započetím těžby disponoval jak lesními hospodářskými plány, jež jsou definovány v ust. § 24 zákona o lesích, tak i lesními hospodářskými osnovami ve smyslu ust. § 25 zákona o lesích. Tyto dokumenty převzali již předchozí vlastníci pozemků od Lesů České republiky, s.p., jak dokládá protokol o vydání a převzetí lesních pozemků, jenž odkazuje na přílohu, kterou byly právě lesní hospodářské plány. Podle žalobce tak nelze bez jediného důkazu svědčícího o opaku dovozovat, že k převzetí lesních hospodářských plánů nedošlo. Žalovaný taktéž dle žalobce nedostatečně zjistil stav věci, když uvedl, že žalobce protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy od správního orgánu I. stupně, aby mohl s lesním majetkem hospodařit způsobem, který je v nich uveden.

Dle žalobce byla nepřiměřená také pokuta uložená žalovaným. Nebylo zohledněno, jaké množství dřeva bylo vytěženo v rozporu s právními předpisy a jaké již po splnění zákonných podmínek (vyzvednutí lesních hospodářských osnov či doložení vyjádření odborného lesního hospodáře).

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že ve správním řízení bylo prokázáno, že těžba proběhla, byla provedena žalobcem a došlo k ní neohlášeně. V důsledku toho se jednalo o těžbu nezákonnou. Proto navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K návrhu na moderaci trestu poukázal právní zástupce žalovaného na skutečnost, že v daném případě bylo žalobcem vytěženo 335 m3 dřeva, ačkoliv by žalobce mohl za daných okolností těžit maximálně 12,69 m3. Provedená těžba tedy 26x překročila množství, které by mohl žalobce z daných lesů těžit. Zdůraznil, že těžbou došlo k ohrožení funkce lesa zvýšením nebezpečí napadení stromů škůdci a ke zvýšení ohrožení porostů povětrnostními vlivy.

Krajský soud se podrobně věnoval posouzení námitky žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci, jestliže uvedl, že žalobce od správního orgánu I. stupně protokolárně nepřevzal lesní hospodářské osnovy, aby mohl hospodařit s dotčeným lesním majetkem.

Soud konstatoval, že dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů. Zdůraznil, že dle odst. 3 věty první a odst. 4 citovaného ustanovení se pro vlastníka lesa o výměře větší než 3 ha, který má zájem využít osnovu pro hospodaření v lese a protokolem o převzetí ji převezme, stává závaznou celková výše těžeb, která je nepřekročitelná.

Závaznost lesních hospodářských osnov nastává pro vlastníky lesů teprve jejich protokolárním převzetím. Lesní zákon sice výslovně nestanoví, od jaké osoby je má vlastník lesa získat, lze to však dovodit z ust. § 25 odst. 1 věty poslední a odst. 4 lesního zákona, dle nichž zpracování osnov zadává orgán státní správy lesů, od něhož je obdrží vlastník lesa bezplatně. Podstatné rovněž je, že předání uvedených listin je třeba učinit protokolárním způsobem.

V soudem přezkoumávané věci žalobce tvrdil, že mu byly lesní hospodářské osnovy předány ze strany předchozích vlastníků lesních pozemků, přičemž poukazoval na to, že správní orgán I. stupně ani žalovaný uvedenou skutečnost řádně neprošetřili. K tomu však soud uvedl, že i v případě, že by žalobce osnovy skutečně od předchozích vlastníků obdržel ještě před provedením těžby, neměla by tato okolnost na následné závěry správních orgánů o neoprávněnosti hospodaření s lesním majetkem vliv. Převzetí osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to navíc na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby (tj. od jiných osob, než příslušného správního orgánu, či nikoliv protokolárním způsobem) pak nevyvolávají žádané účinky stanovené ust. § 25 odst. 3 lesního zákona. Je proto rovněž nerozhodné, zda si lesní hospodářské osnovy protokolárně převzali od správního orgánu I. stupně již předchozí vlastníci, či nikoliv, stejně tak zda je následně předali žalobci, neboť fakt, že žalobce mohl disponovat jejich „kopií“, jej neopravňoval podle nich postupovat.

Z uvedených důvodů shledal soud námitku týkající se převzetí lesních hospodářských osnov (plánu) ještě před provedením těžby za nedůvodnou, neboť bylo prokázáno, že žalobce získal lesní hospodářské osnovy v souladu se zákonem až 5.6.2013 po provedené těžbě, kdy je od správního orgánu I. stupně vyzvedl odborný lesní hospodář Ing. F. Před tímto datem nemohl jimi být tedy žalobce vázán a nemohl postupovat dle jejich obsahu.

Soud dále přezkoumával námitku žalobce, dle níž i v případě, že by nedisponoval lesními hospodářskými osnovami, splnil podmínky stanovené v § 33 odst. 3 lesního zákona, pakliže správnímu orgánu I. stupně doložil souhlas odborného lesního hospodáře Ing. F.

Dle ust. § 33 odst. 3 lesního zákona platí, že těžbu v lese, ve kterém vlastník lesa hospodaří bez schváleného plánu nebo bez protokolu o převzetí převzaté osnovy, lze provést jen se souhlasem odborného lesního hospodáře. Souhlas nelze odmítnout, není-li těžba v rozporu s ostatními ustanoveními tohoto zákona. Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře. Pokud orgán státní správy lesů nesdělí osobě, která jej písemně vyrozuměla o záměru provést těžbu, své stanovisko do 30 dnů ode dne doručení vyrozumění, může tato osoba těžbu provést.

Soud uzavřel, že těžba byla provedena před tím, než si žalobce dne 5.6.2013 vyzvednul lesní hospodářské osnovy, a současně, aniž by alternativně správnímu orgánu I. stupně doložil vyjádření odborného lesního hospodáře k úmyslu těžbu provést.

Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na moderaci výše uložené pokuty. Odůvodnil to tím, že by pokuta musela by být správním orgánem uložena ve zcela nepřiměřené výši. V daném případě byla žalobci vyměřena sankce ve výši 1/10 maximální výměry, což nelze považovat nejen za nepřiměřené v rovině obecné, ale i s přihlédnutím ke konkrétní míře porušení zákonných předpisů ze strany žalobce ani v rovině vztažené k právě přezkoumávané věci. S ohledem na uvedené soud neshledal důvod pro moderaci výše uložené sankce.

Soud tak neshledal žalobou napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu výrokem ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:
Souhlas OLH s těžbou v lese nenahrazuje povolení k plánované těžbě orgánem státní správy lesů.
Dle ust. § 25 odst. 1 lesního zákona se pro zjištění stavu lesa a pro výkon státní správy lesů pro všechny lesy o výměře menší než 50 ha ve vlastnictví fyzických a právnických osob, pokud pro ně není zpracován plán (§ 24 odst. 3), zpracovávají lesní hospodářské osnovy. Osnovy se zpracovávají obvykle na deset let se stejnou dobou platnosti v určeném území. Jejich zpracování zadává orgán státní správy lesů.
Převzetí lesních hospodářských osnov je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Jiné způsoby získání osnov nevyvolávají žádné účinky stanovené v § 25 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, jako je závaznost celkové výše těžeb a podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostu.

Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 15 A 55/2015 - 50 ze dne 13. září 2017

Žalobce Ing. F. K. se stal vlastníkem pozemku v blízkosti lesa (0,5 m od hranice se sousedními lesními pozemky). Podle územního plánu byl pozemek určen k rekreačně obytné funkci, stejně jako okolní pozemky u lesa, na nichž už byly postaveny chaty. Při projednávání návrhu územního plánu obce vydal orgán státní správy lesů stanovisko, v němž nevznesl žádné výhrady vůči tomu, aby [sporný pozemek] byl zahrnut do zastavěného území a byl určen k rekreačně obytné funkci. Po podání žádosti o územní rozhodnutí o povolení stavby však městský úřad vydal závazné stanovisko, jímž nebyl žalobci udělen souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona k umístění stavby ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Stavební úřad poté žádost o povolení stavby rozhodnutím s odkazem na negativní závazné stanovisko zamítl.

Žalobce se odvolal ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, ten však toto odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odkazem na závazné stanovisko odboru životního prostředí a zemědělství KÚ. Žalobce toto rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V rozsudku městský soud uvedl, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby.

Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo. Žalovaný měl možnost brojit proti právnímu názoru vyslovenému městským soudem kasační stížností, to ovšem neučinil.

V návaznosti na tento rozsudek žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2015 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění přitom žalovaný uvedl, že i při vědomí vázanosti právním názorem soudu trvá na tom, že umisťování staveb přísluší do územního řízení (nikoliv do územního plánu), ve kterém je třeba souhlasu orgánu státní správy lesů bez ohledu na to, zda bylo vydáno souhlasné stanovisko při pořizování územního plánu, přičemž kladné stanovisko není vymahatelné. Poté vydal Městský úřad Kostelec nad Černými Lesy nové závazné stanovisko, jímž opět neudělil souhlas s umístěním stavby žalobce.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného-Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Krajský úřad Středočeského kraje i stavební úřad tak ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 zrušeno.

Žalobce v žalobě napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýkal, že zamítly jeho žádost z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze.

Podle žalovaného orgán státní správy lesů vyvodil, že v důsledku nutnosti zajištění bezpečnosti osob a staveb umístěných ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa dochází k ohrožení a poškození lesa a aby tomu předešel, proto neudělil souhlas k návrhu na umístění nových staveb do kratší vzdálenosti, než činí absolutní výšková bonita (AVB), které dosáhne dřevina ve sto letech věku. Městský úřad vycházel z lesní hospodářské osnovy Kostelec nad Černými lesy platné od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2020, kde je u smrku uvedena AVB 34 m, takže s ohledem na velikost sporného pozemku na něm nelze stavbu v bezpečné vzdálenosti umístit vůbec.

Krajský soud zkoumal obsah závazného stanoviska městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným, protože to bylo klíčové pro posouzení zákonnosti těchto závazných podkladů rozhodnutí. Skutečnost, že nebyl podle § 14 odst. 2 lesního zákona vydán souhlas s umístěním stavby požadované žalobcem a že nesouhlas potvrdil postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu i nadřízený orgán, totiž jednoznačně předurčila výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Podle § 14 odst. 2 lesního zákona, dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa.

Krajský soud v Praze konstatoval, že napadené rozhodnutí se opírá o nezákonná závazná stanoviska, která byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu. Nerespektování závazného právního názoru soudu je totiž závažným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jež odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání. Shodnou vadou přitom trpí i závazné stanovisko městského úřadu, které bylo v podstatě jediným důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce prvostupňovým rozhodnutím. V dané situaci tedy bylo namístě zrušit podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí stavebního úřadu. V dalším řízení je podle soudu třeba, aby se dotčené orgány seznámily s rozsudkem městského soudu i s tímto rozsudkem krajského soudu a při vydání závazného stanoviska plně respektovaly již vyslovený závazný právní názor soudu, jímž jsou i ony ve smyslu § 75 odst. 5 s. ř. s. vázány.

Právní věta:

Při rozhodování o udělení závazného stanoviska orgánem státní správy lesů nemůže být restriktivní přístup ve všech případech omezen na aplikaci kritéria minimální odstupové vzdálenosti rovné absolutní výškové bonitě (AVB). Jakkoliv zájem na ochraně lesa jakožto významné složky životního prostředí, ale i významného produkčního zdroje je z hlediska orgánů státní správy lesů primární, tento zájem není nadřazen všem zájmům ostatním. Je-li orgánem státní správy lesů vydáváno závazné stanovisko, jehož negativní výsledek nedává správním orgánům jinou možnost, než žádost bez dalšího zamítnout (srov. též § 149 odst. 4 správního řádu), pak to musí být i orgán státní správy lesů, kdo (při vydání závazného stanoviska) bude vážit jednotlivé vzájemně si konkurující práva a veřejné zájmy a při jejich vyvažování bude dbát dodržení zásady přiměřenosti (proporcionality).

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20.09.2017, sp. zn. 45 A 55/2015