V dané věci byl veden spor mezi Magistrátem města Zlín (odpůrce) a obcí Březnice (navrhovatelka) o regulaci místního provozu na pozemní komunikaci vedoucí přes lesní pozemky v katastrálním území obce Březnice u Zlína. Magistrát města Zlín (odpůrce) vydal dne 12. 1. 2018 opatření obecné povahy ve věci stanovení místní úpravy provozu na účelové komunikaci, spočívající v umístění svislého dopravního značení „č. B 11 – Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „č. E 13 s textem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU“, a to na každém z obou vjezdů na pozemní komunikaci na parcele č. 2323 v k.ú. Březnice u Zlína.
V reakci na instalování této dopravní značky reagovala navrhovatelka (obec Březnice) podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy ke Krajskému soudu v Brně. Jako důvod uvedla zvýšenou hustotu provozu v obci Březnice, neboť řidiči ze sousedních obcí, po přijatém opatření pro průjezd do Zlína a zpět, začali využívat především komunikaci vedoucí přes obec Březnice. Navrhovatelka argumentovala rozporem vydaného opatření s § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dle tohoto ustanovení lze veřejný přístup na účelovou komunikaci omezit pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka. Krajský soud však návrh zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vztahu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), a zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud považoval § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona za normu speciální vůči úpravě obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, neboť § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona zvláštním způsobem upravuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stěžovatelka tvrdila, že mezi těmito zákony neexistuje vztah speciality vždy a za všech okolností, jak to dovodil krajský soud, ale že je nezbytné tuto otázku hodnotit individuálně s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že vztah speciality lesního zákona vůči zákonu o pozemních komunikacích byl již dříve předmětem výkladových sporů. To vedlo zákonodárce k novelizaci zákona o pozemních komunikacích, a to zákonem č. 152/2011 Sb., s účinností od 1. 7. 2011. Uvedený zákon mimo jiné doplnil ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o větu: Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy 21) tím není dotčena. Poznámka č. 21) vyjmenovává např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích. Z toho vyplývá, že zákony chránící životní prostředí, včetně prostředí lesa, mohou obsahovat řadu zvláštních norem ohledně přístupu na účelové komunikace oproti normám zákona o pozemních komunikacích.
Z výše uvedených důvodů není stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl.
Právní věta
Ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, je zvláštní normou ve vztahu k § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Zákaz vjezdu a stání na zpevněných i nezpevněných lesních cestách se tedy řídí výlučně § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.08.2018, čj. 10 As 148/2018 - 38)
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.08.2019, sp. zn. 10 As 148/2018
V souzené věci se jednalo o spor mezi přípravným výborem Honebního společenstva a správními orgány o uznání honebních pozemků.
V daném případě Městský úřad Aš neuznal navrhovanou společenstevní honitbu s názvem Vernéřov, předloženou přípravným výborem Honebního společenstva Aš. Městský úřad Aš odmítl zapsat Honební společenstvo Aš (dále HS Aš) do rejstříku honebních společenstev, jelikož celková výměra honebních pozemků ve vlastnictví osob uvedených v seznamu členů nedosáhla výměry stanovené zákonem o myslivosti pro vznik společenstevní honitby. Po odvolání ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje tento rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobce (Přípravný výbor Honebního společenstva Aš, zastoupený zmocněncem Ing. P.Š.), proto podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ke Krajskému soudu v Plzni. V podané žalobě žalobce tvrdil, že HS Aš splňuje veškeré zákonné podmínky uvedené v zákoně o myslivosti, a to zejména zákonem stanovenou minimální výměru souvislých honebních pozemků 500 ha podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť celková výměra Honebního společenství Aš dosahuje 503,2118 ha. V žalobě bylo namítáno, že odvolací správní orgán se nezabýval skutečným stavem těchto pozemků.
Žalovaný - Krajský úřad Karlovarského kraje ve vyjádření k žalobě uváděl, že postupoval při posuzování souvislosti honebních pozemků podle zákona o myslivosti. Honební pozemky jsou v tomto zákoně definovány jako všechny pozemky neuvedené jako nehonební. Nehonební pozemky definuje zákon o myslivosti v ustanovení § 2 písm. e) jako „pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“.
Situaci ztížilo i to že některé osoby zúčastněné na řízení, jako LČR ČR a Městské lesy Aš, významní vlastníci pozemků uvnitř navrhované honitby, odmítli své pozemky přičlenit do navrhovaného honebního společenstva.
Krajský soud v Plzni uvedl, že hlavním rozhodovacím důvodem pro neuznání společenstevní honitby Aš byl závěr správního orgánu I. stupně, a také právní odůvodnění Krajského úřadu Karlovarského kraje, že navrhovaná společenstevní honitba nedosahuje zákonem stanovené podmínky podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť minimální výměra nedosahuje u navržených pozemků 500 ha (některé jsou v intravilánu obce, zastavěné nebo dočasně zastavěné, vyskytly se zde také pozemky částečně zaplocené apod.). Tím celková plocha navržených honebních a zároveň souvislých pozemků činí pouze 453,2729 ha.
Soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o zjištění správních orgánů, že některé pozemky nejsou honebními. Je však nezbytné, aby zjištěný stav věci nezpochybnitelným způsobem dokládal, jaká byla v době rozhodování správního orgánu výměra pozemků navrhovaných do honebního společenstva a ve kterých katastrálních územích se nacházela. Pouze pak lze ověřit, zda část pozemků do honitby navrhovaných, nelze označit za honební a o jejich zjištěnou rozlohu je nezbytné soubor navrhovaných pozemků do honebního společenstva snížit.
Soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného na podkladě § 76 odst. 1 písm. a) pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Správní orgány dle soudu přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí neuvedly důvody, proč nebyly konkrétní pozemky začleněny do honitby. Správní rozhodnutí byla v tomto ohledu nepřezkoumatelná.
Vzhledem k tomu, že stejnou vadou řízení trpělo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přistoupil soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného předcházelo.
Právní věta:
Při svém rozhodování o uznání společenstevní honitby musí správní orgán I. stupně na podkladě ust. § 18 odst. 6 vyžádat od navrhovatele aktuální údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby zajišťující přesné odlišení hranic honiteb. Navrhovatel (žadatel) musí specifikovat jednotlivé pozemky navržené do společenstevní honitby. Na základě takto dokumentovaného výchozího stavu je pak možné rozhodnout, zda navrhovaná společenstevní honitba splňuje zákonem požadované podmínky plynoucí z § 17 odst. 7 zák. o myslivosti stran minimální výměry honitby. Správní řízení v tomto ohledu klade maximální požadavky na úplnost, přesnost a aktuálnost zjištění, které konkrétní pozemky, o jaké konkrétní výměře a ve kterém konkrétním katastrálním území jsou předmětem návrhu na uznání společenstevní honitby.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28.12.2017 sp. zn. 30 A 9/2016
V dané věci se jednalo o spor z oblasti lesnictví, který byl již publikován na serveru www.lesnickejudikaty.cz dostupné z: http://www.lesnickejudikaty.cz/pozemky/item/111-opravnena-drzba-vydrzeni-casti-pozemku-ktery-byl-drive-odprodan-statnim-podnikem-lcr , přičemž se jednalo o spor o hranice a vydržení lesního pozemku.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu, podali neúspěšní dovolatelé ústavní stížnost. V této byl rekapitulován skutkový stav a dle jejich názoru chybné úvahy právní úvahy nižších soudů.
Stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že aplikací práva nižších soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, tj. práva vlastnického.
Stěžovatelé namítali, že nižší soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu a ust. § 153 občanského soudního řádu, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného stavu věci, a tím došlo k porušení ústavních zásad spravedlivého procesu.
Ústavním soudem byla jejich stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, s tímto odůvodněním:
„Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
Ústavní soud má za to, že námitky, které stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají, byly v řízení před obecnými soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelé požadují přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů obecných soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; veškeré námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, Ústavní soud neshledal.“
Právní věta:
Při podaní ústavní stížnosti je nezbytné vyargumentovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva.
Ústavní soud v zásadě neprovádí hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Není možné chápat Ústavní soud jako další soudní instanci a v ústavní stížnosti opakovat a požadovat přezkoumání již rozhodnutého skutkového stavu.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. III. ÚS 2484/15.
Zadavatel (Lesy České republiky, s.p.) zadával veřejnou zakázku „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni“ v otevřeném řízení oznámeném v informačním systému veřejných zakázek.
Zadavatel vybral v uvedeném zadávacím řízení nejvhodnější nabídku, ale proti tomuto rozhodnutí podal žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ námitky k zadavateli a následně návrh na přezkum úkonů zadavatele k žalovanému „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“. Neúspěch ve správním řízení, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydané v prvním stupni správního řízení, napadla „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ žalobou u Krajského soudu v Brně.
Žalobce brojil proti postupu zadavatele, že nevyřadil uchazeče s mimořádně nízkou nabídkovou cenou a namítal tím nezákonnost postupu hodnotící komise, konkrétně rozpor s § 77 odst. 6 ZVZ. Základním kritériem hodnocení nabídek byla nejnižší nabídková cena, která byla dána součtem cen pěstebních činností za celou dobu trvání smlouvy, sadebního materiálu za celou dobu trvání smlouvy a těžebních činností za celou dobu trvání smlouvy s odečtením ceny dříví (hroubí) na lokalitě P za celou dobu trvání smlouvy.
Ze zadávacího řízení nebyly vyřazeny žádné nabídky. Hodnotící komise konstatovala, že nabídková cena uchazečů nebyla mimořádně nízká. Zvítězil uchazeč s nabídkovou cenou „-61 662 789,- Kč bez DPH“. Podle žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“, někteří uchazeči nabídli mimořádně nízkou nabídkovou cenu podle § 77 ZVZ, přičemž jejich nabídky měly být z tohoto důvodu vyřazeny, ale nebyly.
V této otázce krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se otázkou mimořádně nízké nabídkové ceny nezabýval s odkazem, že posouzení nepřiměřenosti nízkých nabídkových cen přináleží pouze hodnotící komisi a žalovanému nepřísluší. Jestliže se pak žalovaný v řízení o přezkum úkonů zadavatele k této otázce nevyjádřil a nepřezkoumal, zda konkrétní nabídka byla v zadávacím řízení ponechána důvodně (zákonně), tedy zda byly hodnoceny právě ty nabídky, které hodnoceny být měly, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Další samostatnou otázku, kterou krajský soud posuzoval bylo stanovení kauce podle § 115 ZVZ. V této otázce se soud zcela ztotožnil se žalobcovou argumentací. Uvedl, že pro soud nemůže být přijatelný takový postup, aby nabídková cena byla vypočtena podle jedněch pravidel a kauce (vycházející podle § 115 odst. 1 ZVZ právě z nabídkové ceny) podle pravidel jiných.
Krajský soud uznal žalobu z části jako důvodnou a napadené rozhodnutí pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovanému uložil, aby se dalším řízení řádně zabýval argumentací žalobce ohledně mimořádně nízké nabídkové ceny a posoudil, nakolik byla otázka mimořádně nízké nabídkové ceny v zadávacím řízení posuzována, jak byla posuzována, zda ponechání nabídky v zadávacím řízení a nevyloučení uchazeče bylo ve vztahu k povinnostem podávaným z § 77 ZVZ zákonné či nikoli a z toho nechť vyvodí odpovídající závěr.
Právní věta:
Pokud konkrétní nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu a taková nabídka není vyřazena, i když by vyřazena být měla, pak dochází k nezákonnosti postupu v rámci zadávacího řízení ve vztahu k § 77 odst. 6 ZVZ (nevyřazení nabídky) a § 76 odst. 6 ZVZ (nevyloučení uchazeče).
Je-li při zadání veřejné zakázky stanovena nabídková cena, pak vybíraná kauce UOHS musí vycházet z této nabídkové ceny. Pokud zadavatel konstruoval nabídkovou cenu tak, že ve výsledku byly nabídkové ceny „zápornými“, pak podle § 115 odst. 1 ZVZ, podle něhož je povinností složit kauci ve výši 1% nabídkové ceny navrhovatele, nejméně 50 000,- Kč a nejvýše 2 000 000,- Kč, měla kauce dosáhnout uvedené minimální částky, tedy 50 000,- Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 02.09.2010 sp. zn. 62 Ca 11/2009
Předmětem sporu obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) za účasti Lesů České republiky, s.p., byly podmínky zadávacího řízení na výkon lesnických činností. Veřejná zakázka zadávaná Lesy ČR byla součástí celkem 159 samostatně vyhlášených a zadávaných veřejných zakázek na výkon lesnických činností. Podle obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., však zadávací dokumentace neobsahovala dostatečnou specifikaci předmětu veřejné zakázky, která by uchazečům umožnila zpracování nabídky na základě přesné znalosti požadovaného plnění. Z tohoto důvodu podala společnost podnět na ÚOHS, aby posoudil relevantnost podmínek zadávacího řízení. Společnost mimo jiné navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně dostatečnosti vymezení předmětu veřejné zakázky. Na to ÚOHS v prvostupňovém rozhodnutí nijak nereagoval. Společnost se svým návrhem neuspěla v prvním stupni správního řízení ani v následném rozkladu, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí. ÚOHS tak rozhodl o zastavení správního řízení o přezkum úkonů zadavatele (Lesy České republiky, s.p.) v zadávacím řízení na provedení lesnických činností.
Proti rozhodnutí ÚOHS podala obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Obchodní společnost Opavská lesní, a.s., měla za to, že ÚOHS především nesprávně posoudil požadavek zadavatele na prokázání subdodavatelského vztahu. Zadavatel totiž požadoval předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, zatímco § 44 odst. 6 ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům.
Krajský soud posoudil případ z procesního a věcného hlediska. Konstatoval skutečnost, že žalovaný nerozhodl ve věci v zákonné lhůtě, nedodržel procesní pravidla pro vedení řízení a tedy, že postupoval v rozporu se zákonem.
Krajský soud konstatoval, že žaloba je důvodná ve dvou částech:
- v části napadající závěr žalovaného ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů;
- v části napadající závěr ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na prokazování subdodavatelského vztahu předložením podepsaných „subdodavatelských smluv“.
Proto krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc podle vrátil žalovanému (ÚOHS) se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá tato právní věta:
Požadavek zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů (C-o-C) certifikátem podle normy CFCS 1004:2005 či CFCS 1004:2006 je možné splnit prostřednictvím subdodavatele. Jestliže zadavatel požaduje předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, tak je to v rozporu s § 44 odst. 6 ZVZ. Toto ustanovení ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům, a aby uvedl identifikační údaje každého subdodavatele.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 03.06.2010 sp. zn. 62 Ca 92/2008.
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodními společnostmi a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) jak chápat definici veřejného zadavatele. Předmětem sporu byla otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR, s. p., kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách.
Zadavatel, státní podnik Lesy ČR, uzavřel s žalobcem (obchodní společností L) smlouvu na realizaci veřejné zakázky „Rámcová smlouva na dodávky komplexních lesnických činností, Smlouva na provádění pěstebních činností a Smlouva na provádění těžebních činností. Proti postupu Lesů ČR, s. p., podal uchazeč, obchodní společnost C., nejprve námitky, kterým Lesy ČR, s. p., nevyhověly. Následně podala společnost C návrh k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přezkoumání rozhodnutí zadavatele, který zdůvodnila údajným rozporem rozhodnutí Lesů ČR, s. p., o námitkách, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že zadavatel nesplnil povinnost stanovenou v § 25 zákona o veřejných zakázkách, když předmětnou smlouvu o realizaci veřejné zakázky uzavřel, aniž by provedl zadávací řízení podle zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatel a společnost C rozklady. Předseda UOHS rozklady zamítl a rozhodnutí potvrdil.
Případ byl dále řešen žalobami u krajského soudu a po kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost a věc vrátil znovu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutím UOHS nebyla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepochybil, pokud se dané ustanovení zákona o veřejných zakázkách pokusil vyložit tzv. eurokonformním způsobem, tedy zejména v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Zároveň právě na základě takového výkladu dospěl UOHS podle krajského soudu ke správnému závěru, že Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud opětovně žalobu zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadla obchodní společnost L kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že Lesy ČR, s. p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta:
Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. K okolnostem určujícím naplnění prvků definice veřejného zadavatele patří zřízení Lesů ČR, s.p., státem, zřetelné deklarování veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl tento státní podnik zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností ze strany státu, nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 1 Afs 98/2010.