Ostatní

Předmětem projednávané věci byla kontrola plnění povinností vyplývajících z ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí a dále z právních předpisů týkajících se ochrany přírody a krajiny.

Spor byl veden o uložení správního trestu za přestupek vymezený dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, jež vymezuje objekt přestupku, tj. zákonem chráněný zájem na součinnosti kontrolované osoby při kontrole plnění jejich povinností v daném případě dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) oznámila právnické osobě Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno zahájení kontroly (stanovené ke dni 18. 12. 2019), zaměřené na dodržování předpisů na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí a ochrany přírody a krajiny v CHKO Poodří v oboře Poodří Kunín. ČIŽP kontrolou žalobkyně-Veterinární a farmaceutické univerzity Brno sledovala plnění povinností vyplývajících z ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí a z právních předpisů týkajících se ochrany přírody a krajiny v oboře Poodří Kunín, CHKO Poodří.

ČIŽP vyzvala žalobkyni k tomu, aby do 15 dnů od doručení oznámení o kontrole inspekci předložila dokumenty obsahující účetní záznamy (v listinné či elektronické formě) týkající se chovu daňků skvrnitých a muflonů v oboře.

Jednalo se zejména o záznamy o krátkodobém a dlouhodobém majetku dokládající stav, přírůstky, příchovky a úhyny zvěře, účetní záznamy o skutečných nákladech na přikrmování zvěře a účetní záznamy vztahující se k odlovu zvěře, prodeji zvěře/zvěřiny a nákupech, vše od roku 2013 do roku 2019 (včetně).  

Předloženy měly být :

- veškeré dokumenty vztahující se ke komunikaci s orgány státní správy myslivosti a vztahující se k chovu zvěře, lovu zvěře anebo stavům zvěře,

- veškeré dokumenty (včetně elektronických) vztahující se přímo či nepřímo ke škodám působeným anebo způsobeným zvěří.

Také byly požadovány údaje o použití hnojiv, statkových hnojiv, pomocných látek anebo upravených kalů na půdních blocích X v k. ú. Kunín, a to vše od roku 2013 do roku 2019 (včetně).

Kontrola u žalobkyně probíhala od 30. 1. 2019. Součástí kontroly bylo od samého počátku i porovnávání evidenčních a faktických údajů o stavu zvěře v oboře. Za tímto účelem mj. skupina 28 inspektorů provedla v terénu dne 25. 3. 2019 od 8:00 do 13:00 sčítání kusů spárkaté zvěře. Stejně tak byly vypracovány posudky o stavu zvěře (posudek Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti a posudek o biotopu (září 2019, znalkyně RNDr. K.).  ČIŽP i poté pokračovala v kontrole, protože  z dosavadních podkladů vyplývaly nesrovnalosti.

Česká inspekce životního prostředí vydala dne 7. 9. 2020 rozhodnutí (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým uložila žalobkyni pokutu ve výši 100.000 Kč za přestupek, kterého se dopustila tím, že ve stanoveném termínu nepředložila požadované dokumenty specifikované v „Oznámení o kontrole“. V této souvislosti inspekce v prvostupňovém rozhodnutí poukázala na to, že na kontrole dokladů specifikovaných v oznámení o pokračování kontroly existuje veřejný zájem, neboť tyto doklady mohou přispět k vyvození kontrolních závěrů, zda došlo k ohrožení životního prostředí v lesích a poškození přírody a krajiny, příp. který subjekt je za ně odpovědný.

Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí (MŽP) svým rozhodnutím ze dne 6. 1. 2021 snížil výši pokuty na 70.000 Kč, ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shledal, že to, že žalobkyně předložila část požadovaných dokumentů, nemůže mít na odpovědnost žalobkyně za daný přestupek vliv, neboť neposkytla požadovanou součinnost a znemožnila kontrolnímu orgánu zjistit úplný stav věci. Mělo to však vliv na závažnost protiprávního jednání a bylo k tomu přihlédnuto při určení výměry a druhu trestu.

Podle žalovaného ČIŽP tedy shledala, že nebylo dodrženo ustanovení kontrolního řádu, přičemž byl současně ohrožen veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, konkrétně zájem na výkonu pravomocí inspekce jako orgánu ochrany přírody (viz § 80 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) za účelem zjištění případného poškozování přírody a krajiny a zastavení takové činnosti.

Žaloba

S rozhodnutím MŽP žalobkyně nesouhlasila a podala proti jeho rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně namítala, že v jejím jednání nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Poukázala na to, že považovala za vhodné provést kontrolu na místě rovněž z toho důvodu, že výzva byla neurčitá, účetnictví bylo vedeno převážně elektronicky (v účetním softwaru) a bylo vhodné, aby na místě došlo k dovysvětlení konkrétního rozsahu a zejména formy požadovaných dat z účetnictví. V daném případě tedy nijak nebyl ohrožen přestupkem chráněný veřejný zájem na zajištění dosažení účelu kontroly (objektivní stránka daného přestupku),

Dále žalobkyně namítala, že inspekce i žalovaný ve svých rozhodnutích nesprávně uvedl, že v daném případě byl ohrožen rovněž veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Rozhodnutí je podle žalobkyně nepřezkoumatelné, neboť z výroku není zřejmé, které konkrétní dokumenty žalobkyně při kontrole nepředložila. Žalobkyně tvrdila, že požadované dokumenty předložila.

Městský soud v Praze

Podle názoru městského soudu žalobkyně svým protiprávním jednáním ohrozila kontrolu plnění povinností (včetně např. možných následných opatření k nápravě) na úseku ochrany životního prostředí, tj. ohrozila zájem na ochraně životního prostředí. Jednalo se tedy zjevně o závažnější jednání, než které by bylo, pokud by žalobkyně „pouze“ v rámci kontroly nepředložila požadované podklady, a to by nemělo žádný další význam a účinek.

Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že ve spise není obsažen žádný úkon, jímž by žalobkyně inspekci před 18. 12. 2019 sdělila, že v této lhůtě není kapacitně schopna výzvu k předložení podkladů ke kontrole splnit. Takovou reakci navíc žalobkyně podle názoru městského soudu opomněla učinit zcela vědomě. Ze záznamu o kontrolních úkonech ze dne 18. 12. 2019 totiž vyplývá, že inspekce od žalobkyně nezískala potřebné podklady.

Až po dalším poučení ze strany inspekce o povinnostech kontrolované osoby dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu zástupce žalobkyně uvedl, že jde o velký objem dat a nemá kompetenci k uvolnění účetních dokladů a dále obecně uvedl, že se jedná se o informace v obchodním styku a některé podléhají ochraně osobních údajů.

Podklady o faktickém stavu zvěře, jež doložila žalobkyně, tak podle názoru městského soudu ani ze své podstaty nemohly dostát požadavku na předložení účetních záznamů, které žalobkyně dle záznamu o kontrolním úkonu doložila dne 18. 12. 2019 jen částečně (v části nákladů na přikrmování zvěře).

Požadavek inspekce na předložení dalších podkladů podle názoru městského soudu byl adekvátní předmětu kontroly. Žalobkyně ani nenamítala, že by tento požadavek na předložení podkladů byl neadekvátní a šikanozní. Jednání žalobkyně ohrozilo řádné vedení kontroly a bylo tedy společensky škodlivé.

Výzva k předložení dokladů byla podle názoru městského soudu dostatečně určitá, bylo zjevné, co je po žalobkyni žádáno a byla stanovena lhůta, kdy ke splnění mělo dojít s tím, že tak mělo dojít v rámci kontrolního úkonu inspekce na místě. Pokud žalobkyně nestíhala splnit tuto povinnost, bylo v její dispozici, aby požádala o prodloužení lhůty, resp. o odložení tohoto úkonu. Nic takového žalobkyně neučinila tak, aby nedošlo ke zmaření kontrolního úkonu dne 18. 12. 2019,

Celkově má tedy městský soud za to, že žalobkyně neposkytla v rozporu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu požadovanou součinnost, spáchala tedy přestupek podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Městský soud proto shledal, že výsledná pokuta 70.000 Kč je přiměřená. Nepřikročil proto ke snížení ani k upuštění od uložené pokuty.

Městský soud se neztotožnil se žádnou žalobní námitkou. Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí inspekce netrpí namítanými vadami, městský soud nepřisvědčil ani věcným výtkám. Uložená pokuta je přiměřená podle názoru městského soudu vzhledem k okolnostem a závažnosti jednání žalobkyně.

Městský soud proto žalobu zamítl.

Právní věta

Zájem na zajištění dosažení účelu kontroly, k němuž je třeba mimo jiné zejména poskytování součinnosti kontrolované nebo povinné osoby kontrolujícímu, a dále zájem na zajištění řádného a nerušeného průběhu kontroly je objektem chráněným § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu a je tedy zákonem chráněný zájem.

Podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu (zákon č.255/2012) je kontrolovaná osoba povinna poskytnout požadovanou součinnost kontrolnímu orgánu. V případě neposkytnutí požadované součinnosti se kontrolovaná osoba dopustí přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.01.2022, č.j. 10 A 22/2021-44

Obec Borek zpracovala územní plán, do něhož zahrnula pozemky sousedící s lesem, které byly určeny k zastavění. Stanovila podmínky pro využití ploch s rozdílným způsobem využití. V ochranném pásmu lesa (50 m od okraje lesa), byl stanoven odstup nově umísťovaných staveb hlavních nejméně 25 m od okraje lesa v nových zastavitelných plochách a nejméně 15 m od okraje lesa v současně zastavěném území. Ostatní drobné doplňkové stavby měly být umístěny bezprostředně za oplocení, které by muselo být minimálně 7 m od okraje lesa, aby byl zabezpečen průjezd lesnické a hasičské techniky.

Navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) obchodní společnost CBB PROJEKT s.r.o., nabyla vlastnické právo k jednomu pozemku, který spadal do uvedené oblasti, ale stalo se tak až po uplynutí lhůty, ve které bylo možné uplatňovat námitky k územnímu plánu. Předchozí vlastník pozemku žádné námitky neuplatnil.

Navrhovatelka se proto návrhem u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala zrušení části opatření obecné povahy – územní plán Borek vydaného dne 12. 6. 2017 usnesením zastupitelstva obce Borek.

Krajský soud

Krajský soud uvedl, že dle předchozího územního plánu byla úprava možného umisťování staveb od hranice lesa obdobná, není nepřiměřená a jedná se o „regulaci obvyklou“. Byla nastavena na základě požadavku odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice. Nově nastavená kritéria nejsou diskriminační.

Dle krajského soudu se okrajem lesa rozumí místo přechodu mezi kategoriemi les – lesní porosty a les, nebo les – bezlesí. Dikce územního plánu vychází z § 14 odst. 2 a § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon). Dle soudu je pojem les třeba chápat jako jednotu lesního porostu a pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází. Pojem okraj lesa je třeba chápat stejně jako hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa. K námitce ohledně definice okraje lesa soud uvedl, že i z grafické části územního plánu bylo možné zjistit, kde se okraj lesa nachází, protože je v ní vyznačeno zákonné pásmo lesa 50 m od okraje lesa dle zákona o lesích. Krajský soud návrh výrokem I. v celém rozsahu zamítl.

Kasační stížnost

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že její pozemky jsou napadeným opatřením obecné povahy (OOP) dotčeny tak, že jsou fakticky zcela nezastavitelné. Napadené OOP je vnitřně rozporné z důvodu rozporu mezi obsahem výkresové a textové části. Ve výkresové části rovněž není označena regulace, která přesahuje do jiných částí územního plánu. Ochranu lesa zajišťuje lesní zákon. Jeho ochrana by tak neměla být duplicitně stanovena i v územním plánu.

Stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v tom, že předchozí územní plán měl obdobnou úpravu jako nyní projednávaný. Předchozí územní plán totiž umožňoval stanovení výjimek. Názor krajského soudu ohledně „regulace obvyklé“ je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud neuvedl, jak k němu dospěl.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud aplikoval kompletní algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který byl pro tyto účely vymezen judikaturou. Tento algoritmus soudního přezkumu spočíval v pěti krocích: za 1. v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za 2. v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za 3. v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za 4. v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium); za 5. v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.

S účinností od 1. 1. 2012 však došlo k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Podle stávající právní úpravy je soud při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.), což ve svém důsledku znamená, že soud bude aplikovat všechny kroky algoritmu pouze tehdy, pokud je navrhovatel všechny zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s.).

Ve vztahu k pátému kroku algoritmu přezkumu judikatura dospěla k poznatku, že zkoumat proporcionalitu řešení zakotveného v územním plánu může soud pouze v případě, že se k ní již vyjádřil odpůrce v procesu přípravy územního plánu na základě podané námitky či připomínky.

Podle rozsudku NSS ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011-43, totiž „není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují. Nepodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelce je nutno přičítat procesní pasivitu předchozího vlastníka pozemku parc. č. X, který v procesu přijímání napadeného OOP neuplatnil žádné námitky či připomínky.

Krajský soud se tak neměl námitkami stěžovatelky brojícími právě proti proporcionalitě řešení vůbec zabývat. Krajský soud tyto námitky posoudil, čímž se dopustil vady řízení, která však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Námitky týkající se proporcionality řešení krajský soud věcně posoudil a shledal je nedůvodnými. Správně je však měl krajský soud shledat nedůvodné bez věcného posouzení. Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru (nedůvodnost námitek), přestože důvody, které jej k němu vedly, nejsou správné. Řízení vedené před krajským soudem netrpělo žádnou další vadou, ani napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti a jeho výrok je v souladu se zákonem, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení jeho rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

To, že je pozemek zařazen do zastavitelných ploch, automaticky neznamená, že může být zastavěn libovolným způsobem. Kromě podmínek daných pro danou skupinu ploch mohou být záměry umísťované na pozemky ovlivněny i okolními či jinými plochami a jejich podmínkami. Územní plán nelze vykládat izolovaně pouze pohledem zařazení určitého pozemku do konkrétní plochy. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem, že by bylo potřebné či nutné, aby v grafické části územního plánu byla vyznačena i linie, která by určovala, na jaké pozemky či jejich části se vztahuje i úprava určená pro okolní plochy. Obsah a strukturu grafické části územního plánu určuje příloha č. 7 část I odst. 4 vyhlášky č. 500/2006 Sb.

Pokud obec přijme územně plánovací dokumentaci, která obsahuje jiné prvky regulace, než lze dovodit z vyhlášky č. 500/2006 Sb. a které nejsou v rozporu se stavebním zákonem, pak zpravidla takové jednání nelze hodnotit jako vybočující z mezí zákonnosti a ústavnosti.

Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný, jelikož krajský soud sice uvedl, že pro definici lesa musí být naplněna jednota lesního porostu a pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází, ale následně se nezabýval tím, zda na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatelky je naplněna složka lesního porostu. Dle Nejvyššího správního soudu byla nicméně tato úvaha krajského soudu nadbytečná a krajský soud se vůbec otázkou definice lesa nemusel zabývat.

Nedůvodná byla rovněž námitka, dle které ochranu lesa zajišťuje lesní zákon a neměla by tak být duplicitně stanovena i v územním plánu. Podle § 18 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ode dne 1. 1. 2017, je cílem činnosti orgánů územního plánování mj. koordinovat veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizovat ochranu veřejných zájmů vyplývajících ze zvláštních právních předpisů (včetně lesního zákona). Podle § 19 odst. 1 písm. m) stavebního zákona je úkolem územního plánování vytvářet podmínky pro ochranu území podle zvláštních právních předpisů před negativními vlivy záměrů na území, přičemž toto ustanovení přímo odkazuje na lesní zákon.

Odpůrkyně tedy nepochybila, pokud v rámci vydaného územního plánu zohlednila i ochranu lesa. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na vyjádření odpůrkyně tohoto rozsudku), dle kterého sporná regulace neslouží pouze k ochraně lesa, ale má za cíl i ochránit stavby od poškození např. pádem stromu.

Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Nabytí nemovitosti nemůže automaticky znamenat akceptaci napadeného opatření obecné povahy a nemožnost jej podrobit soudnímu přezkumu. Stěžovatelé, kteří dobrovolně vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka nemohou nabýt více práv, než měl předchozí vlastník. Pokud ten svou procesní pasivitou omezil rozsah možného následného soudního přezkumu opatření obecné povahy, k němuž by byl legitimován z titulu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak převodem vlastnického práva přechází toto omezení i na nabyvatele těchto nemovitostí.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2021, sp. zn. 8 As 152/2019

Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“ nebo „finanční úřad“) zahájil dne 4. 11. 2015 u žalobce J. S.  daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (DPH). V rámci daňové kontroly finanční úřad dospěl k závěru o nemožnosti uznat nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění za nákup smrkové kulatiny na základě přijatých dokladů od dodavatele DEVORSUM s.r.o.

Důvodem bylo neunesení důkazního břemene, tedy neprokázání nákupu smrkové kulatiny od deklarovaného dodavatele uvedeného na daňových dokladech. Vzhledem k tomu, že žalobce J. S. neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně dle ust. § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), vyměřil finanční úřad třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 7. 2018 žalobci daň celkem ve výši 486 246 Kč a penále celkem ve výši 97 248 Kč. Odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům žalovaný - Odvolací finanční ředitelství zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce J. S.  žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

Žalobce navrhl v žalobě napadené rozhodnutí zrušit, protože skutkový stav rozhodný pro stanovení daně byl zjištěn nedostatečně a žalovaný neunesl své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Finanční úřad, podle žalobce, nezpochybnil fyzickou existenci dřevní hmoty, založil své pochybnosti pouze na tom, že dodavatel byl pro svého správce daně nekontaktní, tedy že u něj nebylo možné ověřit skutečnosti tvrzené žalobcem.

Žalobce dále brojil proti hodnocení svědeckých výpovědí a považoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť má za to, že nevěrohodnost svědků nebyla řádně odůvodněna. Dle žalobce byl řádně prokázán nákup kulatiny od dodavatele DEVORSUM. U všech obchodů byl přítomen pan D., který ve svědecké výpovědi přesně popsal, jak dodávky probíhaly.

Dodávky potvrdil přímo jednatel DEVORSUM pan T., který uvedl, kde bylo dřevo těženo a kdy, jak byla zajištěna doprava a že jeho dodavatelem byla společnost MK Moravia. Dle žalobce jak listinné důkazy, tak všichni svědci potvrdili dodání předmětného zboží deklarovaným dodavatelem a unesl tedy své důkazní břemeno. K tomu dodal, že ani z neúplných smluv nelze dovodit, že dřevo nebylo dodáno.

Žalovaný - Odvolací finanční ředitelství ve svém vyjádření odmítl tvrzení, že své pochybnosti založil pouze na nemožnosti ověřit skutečnosti u tvrzeného dodavatele. Žalobce předložením daňových dokladů unesl své primární břemeno. Ty ovšem musí věrně zachycovat faktickou stránku věci. Za účelem ověření předmětných daňových dokladů se správce daně obrátil na správce daně deklarovaného dodavatele, tak i přímo na dodavatele DEVORSUM. Vzhledem k tomu, že nebylo možné ověřit realizaci předmětných plnění, nezbylo správci daně než ověřovat skutečnosti přímo u žalobce. Ten však nebyl schopen doložit dokumentační tok obchodních případů, tzv. auditní stopu, neprokázal ani úhradu předmětných dokladů, neunesl tak své důkazní břemeno, správci daně rovněž vznikly pochybnosti ohledně dopravy dřevní hmoty. Žalobce měl i za této situace možnost pochybnosti vyvrátit, což neučinil.

Podle žalovaného pro odmítnutí nároku na odpočet daně postačí, nelze-li určit, že plnění poskytla osoba povinná k dani, což je přesně případ žalobce. Jelikož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu, nemohl mu být přiznán.

Krajský soud

Soud vycházel při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Zástupce žalobce zdůraznil, že žalobce nemůže odpovídat za subdodavatele, navíc za stavu, kdy v dané věci nebyl řádně prozkoumán řetězec dodavatelů, ačkoliv tak mělo být ze strany správce daně učiněno. Dále také uvedl, že svědkové vyslechnutí v dané věci vypovídali o skutečnostech nastalých 4 roky před jejich výslechem.

Zástupce žalovaného zdůraznil, že žalobce v dané věci neprokázal uhrazení zakoupené dřevní hmoty, není zřejmé, že by dodavatelem žalobce měla být osoba povinná k DPH; případné zkoumání věci z pohledu podvodu na DPH je možné až v případě, pokud je prokázání splnění hmotněprávního nároku na odpočet daně.

V projednávané věci správce daně dospěl k závěru, že žalobce v případě zdanitelných plnění (dřevní hmoty - smrkové kulatiny) od dodavatele DEVORSUM neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že předmětná zdanitelná plnění přijal právě od tohoto subjektu deklarovaného na příslušných daňových dokladech jako dodavatele. Soud tedy hodnotil, zda správce daně unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) d. ř. a prokázal existenci vážných a důvodných pochyb ohledně faktického dodání plnění deklarovaným dodavatelem podle předmětných daňových dokladů.

Podle § 92 odst. 3 a 4 d. ř., prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.

Soud konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Žalobce byl tedy v daném případě, chtěl-li uplatnit nárok na odpočet DPH, povinen tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijal zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno a bylo použito pro jeho ekonomickou činnost.

Daňový subjekt, který výdaj zanesl do účetnictví a následně do daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu.

V případě uplatnění nároku na odpočet DHP důkazní břemeno tíží žalobce. Je na něm, aby prokázal, že se tvrzené skutečnosti udály tak, jak je uvedeno na předložených dokladech, musí odrážet faktickou stránku věci, tedy že zboží bylo skutečně dodáno (přijetí zdanitelného zboží), bylo použito v rámci jeho ekonomické činnosti, jeho cenu, úhradu, ale i to, že toto plnění uskutečnila osoba s postavením plátce daně, která je jako poskytovatel plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt k prokázání svého tvrzení předložil.

Ze správního spisu vyplynulo, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti prostřednictvím dožádání místně příslušného správce daně dodavatele zjistil, že společnost DEVORSUM má pouze virtuální sídlo, se správcem daně od července 2014 nekomunikuje a neplní své daňové povinnosti. Správci daně tak vznikly pochybnosti, které se pokusil rozptýlit výzvou samotnému dodavateli, ten na ni však vůbec nereagoval, čímž pochybnosti správce daně ještě umocnil. Nekontaktnost tvrzeného dodavatele znemožnila správci daně prověřit dané obchodní transakce, proto ve výzvě ze dne 21. 3. 2016 vyjádřil své pochybnosti a vyzval žalobce k prokázání uplatněného nároku. Dle soudu tímto dostál požadavku § 92 odst. 5 písm. c) d. ř., čímž unesl důkazní břemeno ohledně důvodnosti jeho pochyb, zda přijatá plnění byla dodána deklarovaným dodavatelem.

Žalobce na výzvu reagoval vyjádřením ze dne 9. 5. 2016, v němž popsal předmětnou obchodní činnost a sdělil, že součástí kupní ceny byly též náklady na dopravu, úhrada probíhala v části v hotovosti k rukám prodávajícího a v části převodem na účet. K tomu však nepředložil žádné další listiny. Výdajové pokladní lístky totiž nepotvrzují faktické přijetí hotovosti, neboť neobsahovaly podpis příjemce. Způsobilým dokladem prokazujícím přijetí hotovosti by byl příjmový pokladní doklad vystavený dodavatelem, ten však předložen nebyl.

Krajský soud poukázal i na pochybnosti o věrohodnosti transakce vzniklé po výslechu svědkyně L. S., účetní žalobce. Ta uvedla, že výdajové pokladní doklady vystavila a podepsala na žádost žalobce, na dokladech však chybí podpis příjemce, jelikož to chystala dopředu, ať si to žalobce nechá podepsat, žádné peníze však s vyhotovením dokladů nepředávala. Navíc dle jejího sdělení byly v pokladně finanční prostředky pouze na známky a kancelářské potřeby, víc peněz tam nebylo. Žalovaný proto správně dospěl k závěru, že ani tento výslech nepotvrzuje, že by předmětné doklady byly společnosti DEVORSUM skutečně hotově uhrazeny. Dle soudu by bylo nepravděpodobné, že by byl žalobce schopen v hotovosti uhradit dodavateli celkem minimálně částku 1 641 165 Kč, když v jeho pokladně nebyla téměř žádná hotovost. Žalobce nemá o předání peněžních prostředků žádný doklad.

Odpovědi žalobce na výzvy správce daně nemohly uvedené pochybnosti vyvrátit, neboť k prokázání skutečností nenavrhl žádné důkazy, které by jeho tvrzení podpořily. Žalobce sice doložil kupní smlouvu na dodávku dřevní hmoty od společnosti DEVORSUM. V ní bylo ručně dopsáno množství dodávky, kupní cena a místo dodávky. Není zde ale uvedeno místo plnění ani termín plnění, smlouva navíc není datována, proto není zřejmé, kdy k akceptaci nabídky došlo a zda vůbec byla kupní smlouva uzavřena. Tento dokument tak není schopen prokázat, že předmětné plnění bylo dodáno právě společností DEVORSUM.

Žalobce byl tedy v daném případě, chtěl-li uplatnit nárok na odpočet DPH, povinen tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijal zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno a bylo použito pro jeho ekonomickou činnost.

K tomu krajský soud uzavřel, že žalovaný dostál své povinnosti ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) d. ř. a prokázal existenci vážných a důvodných pochyb ohledně faktického dodání plnění deklarovaným dodavatelem podle předmětných daňových dokladů.

Žalobce vyjma dodavatelem nepodepsaných příjmových pokladních dokladů nedoložil žádné důkazy, prokazující uskutečnění hotovostních úhrad dodavatelských faktur (v celkové hodnotě 1 641 165 Kč), resp. obecně prokazující předání peněžitého plnění žalobcem. Správce daně označil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě zhodnotil předloženou evidenci jako nevěrohodnou. Tímto unesl důkazní břemeno, které následně přešlo na žalobce. Ten v jeho unesení selhal, neboť neprokázal, že deklarované plnění opravdu uskutečnil plátce daně uvedený jako poskytovatel plnění na daňových dokladech. Došlo tedy ke zpochybnění dodavatele, neboť provedeným dokazováním byly zjištěny takové rozpory mezi jednotlivými důkazními prostředky, které svědčí o tom, že se tvrzená zdanitelná plnění neuskutečnila tak, jak byla deklarována na sporných dokladech. Žalobce neprokázal, že nárok na odpočet daně z plnění deklarovaných na daňových dokladech dodavatele DEVORSUM uplatnil v souladu s § 72 a § 73 ZDPH.

Závěrem soud shrnul, že orgány finanční správy v daném případě dodržely zásady daňového řízení, formulovaly srozumitelně své pochybnosti o dokladech předložených žalobcem a řádně jej vyzvaly k předložení dalších důkazů. Žalobce však své důkazní břemeno neunesl a navzdory jeho vysvětlením přetrvaly i nadále pochybnosti o tom, zda se sporné plnění uskutečnilo tak, jak je deklarováno na předložených fakturách. Z toho důvodu nebylo možné jím uplatněný nárok na odpočet DPH dle § 72 a 73 ZDPH uznat.

Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta

Podle § 73 odst. 1 písm. a) ZDPH je pro uplatnění nároku na odpočet daně plátce povinen při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad.

Pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně.

Je proto nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila osoba – plátce daně, jenž je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá.

Pokud není zřejmé, kdo plnění poskytl, nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro uznání nároku na odpočet DPH.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.08.2021, č.j. 30 Af 35/2019-60

V předmětné věci se žalobkyně domáhala kompenzace majetkové újmy po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž spatřovala nesprávný úřední postup v jednání orgánu státní správy lesů, který neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře (dále jen OLH), a povolil těžbu na základě stanoviska nového odborného lesního hospodáře, se kterým nesouhlasila stěžovatelka jako poloviční spoluvlastník, nesprávný úřední postup.

Žalobkyně poukazovala na to, že orgán státní správy lesů v důsledku neověření provedení změny OLH, povolil těžbu, která tak byla nezákonná. Těžba byla provedena obchodní společností, která byla (druhým) spoluvlastníkem dotčeného lesního pozemku
a zisk z těžby nevydala žalobkyni. Nárok žalobkyně na majetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem se rovnal poměrné výši zisku z těžby, který by náležel stěžovatelce (jako spoluvlastnici).

Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) poukázal na to, že v dané věci je sice dán nesprávný úřední postup orgánu státní správy lesů, nicméně není dán nárok na náhradu škody, protože odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje až poté, kdy není možné škodu vymáhat po primárním dlužníku (po tom kdo škodu způsobil). Soud prvního stupně neshledal v dané věci příčinnou souvislost, protože za škodu byla primárně odpovědná obchodní společnost, která těžbu provedla a žalobkyni,
tj. spoluvlastnici zisk z této těžby nevydala. Žalobkyně tak měla škodu nejdříve požadovat po obchodní společnosti z titulu bezdůvodného obohacení.

Obvodní soud s odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že odpovědnost státu je subsidiární povahy
a nastupuje až poté, co je vyloučena odpovědnost jiných osob. Tím, že se stěžovatelka nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti J., spol. s r. o.

Žalobkyně podala proti zamítavé rozsudku odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž změnu provedl pouze v právním hodnocení spočívajícím v tom, že v dané věci není dán nesprávný úřední postup.

Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u správního orgánu v přezkoumávaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že úředník tohoto orgánu neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře a nejednal s ním. Pro orgán státní správy lesů byl 
příslušným lesním hospodářem Ing. K., neboť tento mu byl v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), řádně oznámen, bylo mu v souladu s § 33 odst. 3 lesního zákona doručeno rozhodnutí o zamýšlené těžbě od toho, kdo provádí těžbu i se souhlasem odborného lesního hospodáře, byly tedy splněny všechny zákonné podmínky k vydání jeho stanoviska.

Správní orgán se v posuzovaném řízení nedopustil ani nesprávného úředního postupu, ani nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, a není tak splněn základní předpoklad ke vzniku odpovědnosti státu za škodu. Újma, která stěžovatelce vznikla a které se domáhá touto žalobou, a to v rozsahu hodnoty vytěženého dřeva, nákladů na znalecký posudek na určení této hodnoty i nákladů na právní pomoc, pak podle městského soudu vznikla, jak správně dovodil obvodní soud, výlučně v příčinné souvislosti s porušením jejích spoluvlastnických práv svévolným jednáním druhého spoluvlastníka, obchodní společnosti J., spol. s r. o., který si k hospodaření se společnou věcí nevyžádal její souhlas podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozsudek soudu I. stupně byl tedy potvrzen.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že správní orgán se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí podle § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Dále dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice obchodní společnosti J., spol. s r. o., která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas podle § 1126 a násl. občanského zákoníku, škoda tak vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud neshledal, že by v soudním řízení došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní stížnost byla odmítnuta.

Právní věta

Orgán státní správy lesů není povinen přezkoumávat účinky provedené změny lesního odborného hospodáře. Orgán státní správy lesů komunikuje s tím lesním odborným hospodářem, který mu byl řádně oznámen v souladu s ust. § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Tento postup orgánu státní správy lesů nezakládá nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. 

Pokud spoluvlastník lesa provede lesní těžbu, aniž by si
k jejímu provedení předem v souladu s ust. § 1126 a násl. občanského zákoníku vyžádal souhlas jiného (jiných) spoluvlastníků, může se tak vůči nim dopustit majetkové škody, za kterou je vůči nim odpovědný.

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30.09.2021, č.j. IV.ÚS 2330/21

V projednávané věci se jednalo o prokázání zaplacení záloh firmě VH & DC, a. s., na dodávku dřevařského materiálu v celkové hodnotě 9 900 000,- Kč. Stěžovateli V. K. byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 168 000,- Kč. Důvodem takového postupu finančního orgánu bylo neprokázání výdajů stěžovatelem. Konkrétně šlo o zálohy na dodávku dřevařského materiálu, které měl stěžovatel podle uzavřených kupních smluv a zálohových faktur poskytnout společnosti VH & DC, a. s. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil, podle finančního úřadu, stejně jako příjmové doklady zmocněné účetní firmy Dataexpres, s. r. o., spolehlivě neprokázaly zaplacení poskytnutých záloh a jejich přijetí firmou VH & DC, a. s., resp. jí zmocněnou účetní firmou Dataexpres, s. r. o. Předmětné pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy VH & DC, a. s.

Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu.

Stěžovatel na zamítnutí reagoval žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten však rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství s odůvodněním, že faktickou úhradu záloh uvedených na dokladech založených v účetnictví stěžovatele se mu nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, především s ohledem na rozpory ve výpovědi stěžovatele a nesoulad dat v příjmových dokladech. Tyto příjmové doklady neobsahovaly ani podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl podle tvrzení svědkyně G. vždy náležitostí příjmového dokladu. Městský soud rovněž pochyboval o možnosti zaplacení částky ve výši 9 900 000,- Kč v hotovosti.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Soud konstatoval, že v projednávané věci je stěžejní posouzení otázky "rozložení důkazního břemene". V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na závěry k této otázce uvedené v konstantní judikatuře. V ní mimo jiné zdůraznil, že "důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí". Jestliže stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých záloh uzavřenými kupními smlouvami, zálohovými fakturami a příjmovými pokladními doklady, přičemž tyto doklady nekorespondovaly s účetními doklady smluvní strany, je podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr finančních orgánů, že obchodní vztahy stěžovatele s firmou VH & DC, a. s., byly jen formální, správný. Stěžovatel neprokázal, že celková částka 9 900 000,- Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto byl základ daně zvýšen o uvedenou částkou důvodně.

Ústavní stížnost

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že splnil svoji důkazní povinnost, neboť jím předložené faktury, kupní smlouvy a příjmové pokladní doklady jsou zcela postačující k prokázání jím uvedených výdajů a bylo povinností finančních orgánů, aby v případě, že na jejich hodnověrnost měly jiný názor, stěžovateli prokázaly opak, tedy že k zaplacení těchto výdajů stěžovatelem fakticky nedošlo. Postup finančních orgánů, které po stěžovateli požadovaly prokázání zaplacení výše uvedených výdajů, tak stěžovatel považoval za neústavní, nezákonný, neboť prý šel nad rámec zákonné povinnosti uložené daňovým subjektům.

Ústavní soud

Ústavní soud konstatoval, že závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění vyplývajících jak z rozhodnutí finančních orgánů, tak i z rozsudku Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud uvedl, že důkazní aktivitu nelze v takovém případě přenášet na správce daně.

Ústavní soud poukázal na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

Ústavní soud dále doplnil, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, dříve zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je mj. chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.

Právní věta:

Daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v již zmiňovaném § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Podle uvedeného ustanovení dříve platného zákona platilo, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Prokazování daňových nároků je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. III.ÚS 3600/12

Žalobce - Hnutí DUHA Olomouc žádal Lesy České republiky, s. p.,- žalovaný,  o poskytnutí informace o pokutách, které žalovaný udělil od ledna 2013 do října 2015 smluvním partnerům na provádění lesnických činností za to, že nezpracovali včas kůrovcem napadené stromy.

Žalobce žádal konkrétně o zaslání přehledů jednotlivých udělených pokut s uvedením následujících údajů: datum uložení pokuty, kterému smluvnímu partnerovi byla pokuta udělena, výši pokuty, na které smluvní územní jednotce, důvod udělení pokuty, konkrétně kolik m3 kůrovcem napadených stromů nebylo nebo bylo pozdě zpracováno a ve kterém porostu, případně porostní skupině. Dále požadoval sdělení, zda byla před udělením pokuty smluvnímu partnerovi zaslána výzva ke zpracování či opakovaná výzva ke zpracování.

Žalovaný rozhodnutím rozhodl o odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí informace. Odmítnutí odůvodnil tím, že požadované informace nemá k dispozici, protože neexistují v členění a struktuře požadované žalobcem, takže by při sestavování odpovědi musel tuto informaci teprve vytvářet a jednalo by se o informaci novou. Takovou informaci povinný subjekt podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nemusí poskytnout.

Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl generální ředitel žalovaného. Zopakoval, že žalovaný požadované informace nemá, neboť nevede žádnou centrální evidenci, která by požadované údaje beze zbytku obsahovala. Pro poskytnutí požadované informace by bylo třeba kompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend v rámci organizační struktury žalovaného. Žalobce navíc požadoval za dobu skoro tří let neobvykle rozsáhlý soubor dat, která by bylo třeba ještě ověřovat. Šlo tedy, podle žalovaného, o „novou informaci“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

Krajský soud

Podle krajského soudu se generální ředitel žalovaného vypořádal s odvolacími námitkami nedostatečně. Krajský soud připomněl, že žalovaný je státním podnikem, tedy podle § 2 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, právnickou osobou, která hospodaří s majetkem státu a nakládá s ním v rámci předmětu činnosti vymezeného v zakládací listině. Jeden z hlavních předmětů podnikání, jež jeho zakládací listina uvádí, je výkon práva povinného subjektu s lesem hospodařit. Podle krajského soudu je výkon tohoto práva obecně naplněn jednáním s péčí řádného hospodáře, který se k majetku chová svědomitě a zodpovědně a vede náležité evidence o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv a pasiv či o výsledku hospodaření. Přehled o smluvních pokutách udělených smluvním partnerům, kteří zajišťují péči o majetek svěřený státnímu podniku, tak dle názoru krajského soudu spadá pod jednu ze základních povinností žalovaného. Povinnost vést tyto evidence plyne také z čl. 4 odst. 4. 8. Statutu podniku Lesy ČR, s. p. Je tedy sotva představitelné, že by žalobcem požadované informace neexistovaly, neboť pokud byly v minulosti smluvním partnerům smluvní pokuty za pochybení ukládány, musí být tyto informace u žalovaného evidovány, musí být z jeho podkladů zjistitelné a dohledatelné. Vymáhání smluvních pokut je ve své podstatě nakládáním a hospodařením s veřejnými prostředky, přičemž kontrola takové činnosti je jedním z hlavních cílů, které zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje. Krajský soud tedy uzavřel, že požadované informace nepochybně existují a žalovaný je má, respektive musí mít k dispozici.

Krajský soud také odmítl, že by požadované informace byly „novou informací“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b), respektive § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. K tvrzení žalovaného, že materiály požadované žalobcem představují mimořádně rozsáhlý soubor dat a jejich příprava k poskytnutí by byla časově i finančně velmi nákladná, krajský soud připomněl, že tato skutečnost sama o sobě není dle zákona o svobodném přístupu k informacím důvodem pro odmítnutí žádosti. Zákon takové náklady zohledňuje pouze institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací podle § 17 odst. 1.

Krajský soud žalobě vyhověl, zrušil rozhodnutí generálního ředitele i předcházející rozhodnutí žalovaného a uložil žalovanému poskytnout požadované informace.

Kasační stížnost

Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

Ve stížnosti namítal nesprávné posouzení právní otázky především v tom, zda byly žalobcem požadované informace „novými informacemi“ ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle stěžovatele žalobce fakticky požadoval vytvoření nové databáze, neboť stěžovatel dosud nevede žádnou „ústřední evidenci“, která by obsahovala všechny požadované údaje ke smluvním pokutám, takže by bylo třeba zkompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend a srovnat je s evidencí soudního vymáhání případných pohledávek. Jednalo by se navíc o rozsáhlý soubor dat, neboť v rámci období od ledna 2013 do října 2015 to představuje 230 smluv a část agendy se navíc týká již zrušených organizačních jednotek.

Dále poukazoval na vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která spočívala dle stěžovatele v tom, že se žaloba týkala informací o smluvních pokutách udělovaných stěžovatelovým smluvním partnerům, kteří měli mít v řízení před krajským soudem postavení osob zúčastněných na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Poskytnutím informací o výši pokut třetím osobám by mohlo dojít k ohrožení jejich práv. Krajský soud se však osobami, které by měly mít statut osob zúčastněných na řízení, nijak nezabýval a jejich okruh v řízení nezjišťoval.

Nejvyšší správní soud

Soud se zabýval klíčovou otázkou, zda požadované informace povinný subjekt měl, a pokud je neměl, zda měl povinnost jimi disponovat. Ztotožnil se s krajským soudem, který jasně vyložil, že pokud by stěžovatel skutečně požadovanými informacemi nedisponoval, tedy pokud by neshromažďoval informace o ukládání smluvních pokut, pak by nepostupoval s péčí řádného hospodáře.

Podle Nejvyššího správního soudu požadované informace mají vypovídat o tom, zda se stěžovatel, jako subjekt nakládající se státním majetkem, opravdu chová jako řádný hospodář, tedy způsobem souladným se zájmy lesů, které spravuje, a se zájmy veřejných financí, jimiž disponuje, a zároveň, zda postupuje obdobně vůči všem svým smluvním partnerům. Jde tedy o informace, jejichž poskytnutí je zjevně v zájmu transparentnosti nakládání s veřejným majetkem, což je jeden ze základních účelů celého zákona o svobodném přístupu k informacím.

Soud dále konstatoval, že není patrné, jaká práva a povinnosti stěžovatelových smluvních partnerů mohla být dotčena rozhodnutím krajského soudu tím, že nebyli účastníky řízení před krajským soudem ve smyslu § 34 s. ř. s. V posuzovaném případě, podle soudu, zveřejnění informací o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu nepředstavuje dotčení práv smluvních partnerů.

Soud dále vytkl stěžovateli, že to byl on, kdo znemožnil jak žalobci, tak následně krajskému soudu, aby zvážil, zda dotčené subjekty nemají mít postavení osob zúčastněných na řízení, neboť ani žalobci, ani krajskému soudu nesdělil jejich identifikační údaje. Přitom pokud by mu skutečně záleželo na ochraně procesních práv těchto subjektů, nic mu nebránilo, aby poskytl krajskému soudu jejich seznam, když už jej v reakci na žádost o informace neposkytl žalobci. Nejvyšší správní soud tedy shodně se žalobcem shledal v postupu stěžovatele určitý vnitřní rozpor.

Po posouzení případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Právní věta:

Povinný subjekt jako řádný hospodář hospodařící se státním majetkem by měl disponovat informacemi o svém hospodaření a o ukládání smluvních pokut, kterými prokáže, že postupuje s péčí řádného hospodáře, byť mu tato povinnost nevyplývá jednoznačně přímo z právního předpisu, ale pouze z obecných principů, kterými se má řídit jeho fungování.

Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech. Informace o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu, doplněná o informaci o objemu a lokalizaci kůrovcem napadených stromů, nepředstavuje podle názoru Nejvyššího správního soudu podstatný zásah do soukromí a takové dotčení práv stěžovatelových smluvních partnerů, které by z nich mělo činit potenciální osoby zúčastněné na řízení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.01.2017, sp. zn. 7 As 314/2016-32.

Strana 1 z 8