Ostatní

Předmětem sporu byla otázka, zda má rozhodnutí dle § 8 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., konstitutivní či deklaratorní povahu.

Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, jímž se dané lesy o celkové výměře 327,1840 ha zařazují dle § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona do kategorie lesů zvláštního určení – příměstských lesů a dalších lesů se zvýšenou rekreační funkcí.

V dalším dokumentu, Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, bylo uvedeno, že reálný stav předmětných lesů odpovídal minimálně již od roku 2008 kritériím stanoveným pro lesy zvláštního určení. Podle stěžovatelky - obchodní společnosti Bělecký Mlýn s.r.o., se jednalo o rozhodnutí, které deklaruje existující stav lesa, proto v dodatečných přiznáních uplatnila nárok na osvobození od daně zpětně.

Na základě těchto skutečností bylo dne 23. 8. 2013 stěžovatelkou - obchodní společností Bělecký Mlýn s.r.o., v rámci dodatečných daňových přiznání uplatněno osvobození od daně u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice. Podle ní nejsou předmětem daně dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 lesního zákona.

Správce daně - Finanční úřad pro Olomoucký kraj i žalovaný - Odvolací finanční ředitelství Brno vycházely ze skutečného obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, přičemž dovodily, že uplatněné důkazní prostředky (Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje a informační buletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní povahu daného rozhodnutí způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní. Na popsanou situaci proto § 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, věc  vůbec nedopadá.

Poté, když stěžovatelka neuspěla se svým hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje u Odvolacího finančního ředitelství, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí soud demonstroval na příkladu pozemních komunikací. V případě místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie, čímž teprve po právní stránce vznikne. Zatímco účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích vznikají samotným naplněním zákonných znaků („samovolně“).

Krajský soud nevyhověl námitkám stěžovatelky a žalobu zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka společnost Bělecký Mlýn s.r.o., kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podanou kasační stížností se společnost Bělecký Mlýn s.r.o., domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byly jako nedůvodné dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zamítnuty její žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného - Odvolací finanční ředitelství Brno. Těmito rozhodnutími byly změněny výroky dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, tak, že za příslušná zdaňovací období byla na základě dokazování dodatečně vyměřena daň z nemovitostí.

Nejvyšší správní soud prozkoumal povahu rozhodnutí vydaného dle § 8 odst. 3 lesního zákona, tedy zda jde o rozhodnutí deklaratorní či konstitutivní.
Nepřisvědčil úvaze stěžovatelky, že chybí-li výslovné určení, že jde o rozhodnutí konstitutivní, jedná se o rozhodnutí deklaratorní. Skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, o jaké rozhodnutí se jedná, nemůže automaticky presumovat, že jde o rozhodnutí deklaratorní.

Deklaratorní povaze rozhodnutí svědčí formulace uvedená v § 8 odst. 1 lesního zákona, neboť lesy zvláštního určení jsou určeny na základě zde uvedeného objektivně zjistitelného stavu, který nevyplývá z jejich speciálních vlastností (např. zvýšené rekreační funkci), ale z objektivně zjistitelného umístění na vymezeném území, které je v zákoně jasně specifikováno (např. národní parky a národní přírodní rezervace). Oproti tomu, lze do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených.

Soud uvedl, že teprve zařazením lesa do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají nová práva a povinnosti.

Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a konstatoval, že je v tomto ohledu zcela přiléhavá. Napadený rozsudek krajského soudu považuje soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněný.

Podanou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, má konstitutivní povahu.

Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Výrok má konstitutivní povahu, neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah (např. § 36 lesního zákona). Již z toho je zřejmé, že rozhodnutí, kterým je příslušný les zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít pouze účinky ex nunc - od nynějška „bez zpětné platnosti“.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 01.06.2017, čj. 9 Afs 289/2016 - 30)

Vedlejší účastník (Lesy ČR) uzavřel s právní předchůdkyní stěžovatelky lesnické smlouvy, a to v režimu obchodního zákoníku, avšak mimo právní rámec zákona o veřejných zakázkách, byť sám měl pochybnosti, zda není zadavatelem podle uvedeného zákona. O jeho pochybnostech svědčí jeho postup spočívající v neformálních konzultacích s ÚOHS. Vedlejší účastník se nakonec rozhodl postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách, přičemž po uzavření předmětných smluv s právní předchůdkyní stěžovatelky vyšlo najevo, že lesnické smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť vedlejší účastník je skutečně zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách. V důsledku neplatnosti lesnických smluv měla údajně vzniknout stěžovatelce škoda, protože smlouvám podřídila své hospodaření.

Právní předchůdkyně stěžovatelky podala žalobu na Lesy ČR s.p., o zaplacení částky 345 247 555 Kč ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 č. j. 13 Cm 138/2009-573 rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 345 247 555 Kč je co do základu po právu a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník způsobil podle citovaných ustanovení obchodního zákoníku neplatnost právního úkonu, a je tudíž za škodu vzniklou právním předchůdkyním stěžovatelky odpovědný.

Rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník odvoláním podaným k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že v rozsahu částky 343 229 562 Kč žalobu zamítl a v rozsahu částky 2 017 993 Kč rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání.

Právní předchůdkyně stěžovatelky napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem jako nedůvodné zamítl. Soud uvedl, že v projednávané věci, kdy vedlejší účastník svůj postup ohledně lesnických smluv konzultoval s ÚOHS, tedy nelze než konstatovat, že škodu nezpůsobil.

Poté, co Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ve svých rozsudcích dospěly k závěru, že vedlejší účastník neplatnost lesnických smluv nezpůsobil, podala stěžovatelka společnost
VERONEX, a. s., ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Stěžovatelka společnost VERONEX, a. s., se domáhala zrušení uvedených rozhodnutí soudů, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Celková výše škody měla vzniknout tím, že vedlejší účastník měl s právní předchůdkyní stěžovatelky a s lesnickými společnostmi uzavřít Rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví na dobu 8 let, na základě nichž právní předchůdkyně stěžovatelky a lesnické společnosti měly provádět v lesnických smlouvách specifikované činnosti. Od těchto smluv vedlejší účastník řízení odstoupil.

Ústavní soud při posuzování stížnosti předeslal, že jednou ze základních premis, z níž musí vycházet každé soukromoprávní jednání, je princip prevence, popř. minimalizace škody. Každý tedy musí postupovat při uzavírání smluv náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody a tím i možného sporu. Ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn krajským soudem a vrchním soudem, vyplývá, že vedlejší účastník v souladu s principem prevence škod nepostupoval. Nutno zdůraznit, že vedlejšímu účastníkovi nebránila žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, neboť i subjekty, jež nejsou zadavateli podle tohoto zákona, mohou v jeho režimu zakázky zadávat.

V předmětném sporu je tedy zjevné, že důvod neplatnosti právního úkonu spočíval na straně vedlejšího účastníka, který nerespektoval princip minimalizace škod a musí tedy čelit nepříznivým následkům svého jednání a odpovídat za škodu tímto jednáním případně způsobenou. Jestliže obecné soudy v napadených rozsudcích fakticky přenesly nepříznivé následky jednání vedlejšího účastníka na stěžovatelku, přičemž na základě této chybné teze jí neposkytly soudní ochranu, zasáhly do jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavřel, že jestliže tvrzená škoda vznikla, stalo se tak v důsledku porušení povinnosti vedlejšího účastníka uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem, přičemž bude věcí dalšího řízení před obecnými soudy, zda došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, popřípadě do jejího legitimního očekávání na plnění ze smluv. Uvedl, že to byl to tedy právě vedlejší účastník, kdo neplatnost těchto smluv způsobil.

Ústavní soud tedy zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Českých Budějovicích.  

Právní věta:

I. Každé soukromoprávní jednání musí vycházet z principu prevence, popř. minimalizace škody. Každý proto musí postupovat náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody a tím i možného sporu. Nebylo-li postaveno najisto, zda státní podnik je či není zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, nebránila mu žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu s uvedeným zákonem; svou volbou postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách vystavil své právní jednání riziku, že bude shledáno neplatným. 

II. To, že státní podnik v důvěře ve sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli podle něj postupovat měl, má relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi státním podnikem a třetí osobou, v němž musí státní podnik nést následky toho, že byl ve své důvěře někým jiným zklamán. Zklamanou důvěrou je třeba argumentovat tam, kde byla zklamána.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.06.2017 sp. zn. II. ÚS 2370/14)
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.06.2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14

Obchodní společnost FINE DREAM, s.r.o., (žalobkyně) usilovala o zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu (LHP) a schválení nového LHP. Jádrem sporu byla otázka, zda lze během platnosti předchozího LHP schválit návrh nového plánu. Orgán státní správy lesů její návrh neschválil. Neschválení odůvodnil tak, že nový plán lze předložit až na počátku roku 2016 (tj. po skončení platnosti schváleného LHP 2006-2015). Žalobkyně se odvolala k Ministerstvu zemědělství a to rozhodlo podle § 89 odst. 2 správního řádu a podle § 27 odst. 3 lesního zákona o neuznání námitek proti neschválení lesního hospodářského plánu zpracovaného na období 2011-2020 pro lesní hospodářský celek Kluk. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím zamítl a potvrdil původní rozhodnutí I. stupně.

Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, ve které namítala, mimo jiné. nesprávnost názoru, že předčasné ukončení platnosti LHP a jeho nahrazení novým odporuje jak jeho povaze, tak lesnímu zákonu.

Městský soud žalobu zamítl. Námitku, že předčasné skončení platnosti lesního hospodářského plánu neodporuje právním předpisům, označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že přestože platná právní úprava nezakazuje vlastníkovi lesa navrhnout schválení nového hospodářského plánu v době platnosti dříve schváleného plánu, nový plán bude schválen pouze tehdy, nebude-li v rozporu s lesním zákonem a dalšími právními předpisy. Žalobkyně měla postupovat v souladu s § 27 odst. 4 lesního zákona. Připuštěním možnosti zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu by ustanovení o maximální celkové výši těžeb přestala plnit svou funkci a stala by se nadbytečnými.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V této namítla nesprávnost závěru o nemožnosti zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu. Na schvalování lesního hospodářského plánu lze vztáhnout účinky čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Podle stěžovatelky žádný platný zákon přitom vlastníkům lesa nezakazuje navrhnout schválení nového lesního hospodářského plánu ještě v době platnosti plánu schváleného dříve a předchozí ukončení platnosti plánu dřívějšího ani nikde neoznačuje za podmínku schválení plánu nového. Právní povaha lesních hospodářských plánů je charakterizována v § 24 odst. 1 lesního zákona, z něhož lze dovodit, že plány nejen mohou, ale i musí podléhat dispozičním úkonům vlastníka lesa, přičemž není důvod se domnívat, že se tyto úkony nemohou týkat doby platnosti lesního hospodářského plánu.

Žalovaný (MZE) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že v poslední době sílí tlak ze strany vlastníků lesů na zakotvení institutu zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu a že žalovaný zpracoval návrh novely § 27 lesního zákona, do něhož by byl včleněn nový odstavec, umožňující v případě slučování dvou nebo více částí lesního majetku za účelem zpracování nového plánu požádat schvalující orgán státní správy lesů o zkrácení doby platnosti plánu. Žalovaný je názoru, že před účinností novely lesního zákona nelze zkrátit dobu platnosti plánu ani ze strany schvalujícího orgánu, ani ze strany vlastníka lesa, který je vázán § 27 odst. 1 lesního zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že jazykový výklad žalovaného je nesprávný. Formulace „…předložit plán ke schválení nejpozději do 60 dnů od skončení platnosti předchozího plánu…“ vymezuje konec lhůty pro předložení návrhu lesního hospodářského plánu. Nikoliv však její počátek. Slovní spojení „…od skončení platnosti předchozího plánu…“ je nutno vnímat jako stanovení výchozího okamžiku pro počítání času do konce lhůty, nikoliv však jako okamžik, v němž nejdříve je možné učinit vymezené podání. Jazykový výklad lesního zákona tedy nebrání vlastníku lesa požádat o schválení lesního hospodářského plánu po dobu platnosti plánu předchozího. K takovému závěru nevedou ani jiné výkladové metody.

Nejvyšší správní soud Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č.j. 9 A 47/2012 – 41 a také Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 13. 1. 2012, č.j. 5371/2012-MZE-10000 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, nebrání vlastníku lesa požádat dle § 27 téhož zákona o schválení nového lesního hospodářského plánu před uplynutím doby platnosti stávajícího lesního hospodářského plánu. Orgán ochrany lesa při stanovení závazných ustanovení nově schvalovaného lesního hospodářského plánu zohlední míru naplnění závazných ustanovení platného lesního hospodářského plánu ke dni svého rozhodnutí.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 1 As 287/2015-51)

V dané věci byl veden spor mezi Magistrátem města Zlín (odpůrce) a obcí Březnice (navrhovatelka) o regulaci místního provozu na pozemní komunikaci vedoucí přes lesní pozemky v katastrálním území obce Březnice u Zlína. Magistrát města Zlín (odpůrce) vydal dne 12. 1. 2018 opatření obecné povahy ve věci stanovení místní úpravy provozu na účelové komunikaci, spočívající v umístění svislého dopravního značení „č. B 11 – Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „č. E 13 s textem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU“, a to na každém z obou vjezdů na pozemní komunikaci na parcele č. 2323 v k.ú. Březnice u Zlína.

V reakci na instalování této dopravní značky reagovala navrhovatelka (obec Březnice) podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy ke Krajskému soudu v Brně.  Jako důvod uvedla zvýšenou hustotu provozu v obci Březnice, neboť řidiči ze sousedních obcí, po přijatém opatření pro průjezd do Zlína a zpět, začali využívat především komunikaci vedoucí přes obec Březnice. Navrhovatelka argumentovala rozporem vydaného opatření s § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.  Dle tohoto ustanovení lze veřejný přístup na účelovou komunikaci omezit pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka. Krajský soud však návrh zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vztahu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), a zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud považoval § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona za normu speciální vůči úpravě obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, neboť § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona zvláštním způsobem upravuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stěžovatelka tvrdila, že mezi těmito zákony neexistuje vztah speciality vždy a za všech okolností, jak to dovodil krajský soud, ale že je nezbytné tuto otázku hodnotit individuálně s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu.

Nejvyšší správní soud uvedl, že vztah speciality lesního zákona vůči zákonu o pozemních komunikacích byl již dříve předmětem výkladových sporů. To vedlo zákonodárce k novelizaci zákona o pozemních komunikacích, a to zákonem č. 152/2011 Sb., s účinností od 1. 7. 2011. Uvedený zákon mimo jiné doplnil ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o větu: Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy 21) tím není dotčena. Poznámka č. 21) vyjmenovává např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích. Z toho vyplývá, že zákony chránící životní prostředí, včetně prostředí lesa, mohou obsahovat řadu zvláštních norem ohledně přístupu na účelové komunikace oproti normám zákona o pozemních komunikacích.

Z výše uvedených důvodů není stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl. 

Právní věta 

Ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, je zvláštní normou ve vztahu k § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Zákaz vjezdu a stání na zpevněných i nezpevněných lesních cestách se tedy řídí výlučně § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.08.2018, čj. 10 As 148/2018 - 38)  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.08.2019, sp. zn. 10 As 148/2018

V souzené věci se jednalo o spor mezi přípravným výborem Honebního společenstva a správními orgány o uznání honebních pozemků. 

V daném případě Městský úřad Aš neuznal navrhovanou společenstevní honitbu s názvem Vernéřov, předloženou přípravným výborem Honebního společenstva Aš. Městský úřad Aš odmítl zapsat Honební společenstvo Aš (dále HS Aš) do rejstříku honebních společenstev, jelikož celková výměra honebních pozemků ve vlastnictví osob uvedených v seznamu členů nedosáhla výměry stanovené zákonem o myslivosti pro vznik společenstevní honitby. Po odvolání ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje tento rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 

Žalobce (Přípravný výbor Honebního společenstva Aš, zastoupený zmocněncem Ing. P.Š.), proto podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ke Krajskému soudu v Plzni. V podané žalobě žalobce tvrdil, že HS Aš splňuje veškeré zákonné podmínky uvedené v zákoně o myslivosti, a to zejména zákonem stanovenou minimální výměru souvislých honebních pozemků 500 ha podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť celková výměra Honebního společenství Aš dosahuje 503,2118 ha. V žalobě bylo namítáno, že odvolací správní orgán se nezabýval skutečným stavem těchto pozemků. 

Žalovaný - Krajský úřad Karlovarského kraje ve vyjádření k žalobě uváděl, že postupoval při posuzování souvislosti honebních pozemků podle zákona o myslivosti. Honební pozemky jsou v tomto zákoně definovány jako všechny pozemky neuvedené jako nehonební. Nehonební pozemky definuje zákon o myslivosti v ustanovení § 2 písm. e) jako „pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“. 

Situaci ztížilo i to že některé osoby zúčastněné na řízení, jako LČR ČR a Městské lesy Aš, významní vlastníci pozemků uvnitř navrhované honitby, odmítli své pozemky přičlenit do navrhovaného honebního společenstva. 

Krajský soud v Plzni uvedl, že hlavním rozhodovacím důvodem pro neuznání společenstevní honitby Aš byl závěr správního orgánu I. stupně, a také právní odůvodnění Krajského úřadu Karlovarského kraje, že navrhovaná společenstevní honitba nedosahuje zákonem stanovené podmínky podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť minimální výměra nedosahuje u navržených pozemků 500 ha (některé jsou v intravilánu obce, zastavěné nebo dočasně zastavěné, vyskytly se zde také pozemky částečně zaplocené apod.). Tím celková plocha navržených honebních a zároveň souvislých pozemků činí pouze 453,2729 ha. 

Soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o zjištění správních orgánů, že některé pozemky nejsou honebními. Je však nezbytné, aby zjištěný stav věci nezpochybnitelným způsobem dokládal, jaká byla v době rozhodování správního orgánu výměra pozemků navrhovaných do honebního společenstva a ve kterých katastrálních územích se nacházela. Pouze pak lze ověřit, zda část pozemků do honitby navrhovaných, nelze označit za honební a o jejich zjištěnou rozlohu je nezbytné soubor navrhovaných pozemků do honebního společenstva snížit. 

Soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného na podkladě § 76 odst. 1 písm. a) pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Správní orgány dle soudu přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí neuvedly důvody, proč nebyly konkrétní pozemky začleněny do honitby. Správní rozhodnutí byla v tomto ohledu nepřezkoumatelná. 

Vzhledem k tomu, že stejnou vadou řízení trpělo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přistoupil soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného předcházelo. 

Právní věta: 

Při svém rozhodování o uznání společenstevní honitby musí správní orgán I. stupně na podkladě ust. § 18 odst. 6 vyžádat od navrhovatele aktuální údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby zajišťující přesné odlišení hranic honiteb. Navrhovatel (žadatel) musí specifikovat jednotlivé pozemky navržené do společenstevní honitby. Na základě takto dokumentovaného výchozího stavu je pak možné rozhodnout, zda navrhovaná společenstevní honitba splňuje zákonem požadované podmínky plynoucí z § 17 odst. 7 zák. o myslivosti stran minimální výměry honitby. Správní řízení v tomto ohledu klade maximální požadavky na úplnost, přesnost a aktuálnost zjištění, které konkrétní pozemky, o jaké konkrétní výměře a ve kterém konkrétním katastrálním území jsou předmětem návrhu na uznání společenstevní honitby.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28.12.2017 sp. zn. 30 A 9/2016

V dané věci se jednalo o spor z oblasti lesnictví, který byl již publikován na serveru www.lesnickejudikaty.cz dostupné z: http://www.lesnickejudikaty.cz/pozemky/item/111-opravnena-drzba-vydrzeni-casti-pozemku-ktery-byl-drive-odprodan-statnim-podnikem-lcr , přičemž se jednalo o spor o hranice a vydržení lesního pozemku. 

Proti rozsudku Nejvyššího soudu, podali neúspěšní dovolatelé ústavní stížnost. V této byl rekapitulován skutkový stav a dle jejich názoru chybné úvahy právní úvahy nižších soudů. 

Stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že aplikací práva nižších soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, tj. práva vlastnického. 

Stěžovatelé namítali, že nižší soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu a ust. § 153 občanského soudního řádu, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného stavu věci, a tím došlo k porušení ústavních zásad spravedlivého procesu. 

Ústavním soudem byla jejich stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, s tímto odůvodněním: 

„Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. 

Ústavní soud má za to, že námitky, které stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají, byly v řízení před obecnými soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelé požadují přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů obecných soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. 

Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; veškeré námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, Ústavní soud neshledal.“  

Právní věta:    

Při podaní ústavní stížnosti je nezbytné vyargumentovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. 

Ústavní soud v zásadě neprovádí hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. 

Není možné chápat Ústavní soud jako další soudní instanci a v ústavní stížnosti opakovat a požadovat přezkoumání již rozhodnutého skutkového stavu. 

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. III. ÚS 2484/15.

Strana 4 z 8