V dané věci se jednalo o spor z oblasti lesnictví, který byl již publikován na serveru www.lesnickejudikaty.cz dostupné z: http://www.lesnickejudikaty.cz/pozemky/item/111-opravnena-drzba-vydrzeni-casti-pozemku-ktery-byl-drive-odprodan-statnim-podnikem-lcr , přičemž se jednalo o spor o hranice a vydržení lesního pozemku.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu, podali neúspěšní dovolatelé ústavní stížnost. V této byl rekapitulován skutkový stav a dle jejich názoru chybné úvahy právní úvahy nižších soudů.
Stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že aplikací práva nižších soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, tj. práva vlastnického.
Stěžovatelé namítali, že nižší soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu a ust. § 153 občanského soudního řádu, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného stavu věci, a tím došlo k porušení ústavních zásad spravedlivého procesu.
Ústavním soudem byla jejich stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, s tímto odůvodněním:
„Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
Ústavní soud má za to, že námitky, které stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají, byly v řízení před obecnými soudy vypořádány způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Pokud stěžovatelé požadují přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů obecných soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; veškeré námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, Ústavní soud neshledal.“
Právní věta:
Při podaní ústavní stížnosti je nezbytné vyargumentovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva.
Ústavní soud v zásadě neprovádí hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Není možné chápat Ústavní soud jako další soudní instanci a v ústavní stížnosti opakovat a požadovat přezkoumání již rozhodnutého skutkového stavu.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12.11.2015, sp. zn. III. ÚS 2484/15.
Dvě obchodní společnosti Prima Parket, s. r. o. a společnost Land Value, s. r. o. mezi sebou uzavřely kupní smlouvu o prodeji stromů (nikoliv celého lesa). Ve smlouvě bylo stanoveno, že celá kupní cena musí být zaplacena před zahájením těžby. I když kupní cena nebyla uhrazena, přesto jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., (strana kupující), těžbu provedl a dřevo si přisvojil.
Tím se jednatel společnosti dopustil trestného činu, podle skutkových zjištění nalézacího soudu, že v přesně nezjištěné době jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., nechal neoprávněně, v rozporu s kupní smlouvou bez uhrazení kupní ceny 323 675 Kč vytěžit 133 stromů na pozemku v katastrálním území obce Ú., okres J., čímž způsobil společnosti Land Value, s. r. o., škodu v uvedené výši.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 7. 2017 byl obviněný jako jednatel společnosti Prima Parket, s. r. o., uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále soud rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2018 zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný si poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
V dovolání obviněný namítal nejen nesprávnou kvalifikaci skutku, ale i extrémní nesoulad mezi předloženými důkazy a závěry soudu. Vyjádřil názor, že mu nelze přičítat jednání popsané v obžalobě, protože jednal v pozici jednatele společnosti Prima Parket, která byla stranou smlouvy o prodeji stromů. Předmět plnění se dostal do majetkové sféry této společnosti. Obviněný se dřevní hmoty nemohl zmocnit osobně. Z prodeje neměl majetkový prospěch, ten měla pouze společnost Prima Parket. Tvrdil, že nejednal v úmyslu s věcí nakládat, jakoby měla výhradně náležet jemu samotnému, tedy přisvojit věc sobě.
Soud však skutkovým námitkám obviněného nepřisvědčil. Rozhodující podle soudu byla skutečnost, že obviněnému nebylo vydáno prodávajícím povolení k vjezdu do lesa a k těžbě, které by podle přílohy č. 1 kupní smlouvy muselo být vydáno předem písemně na základě písemné žádosti kupujícího. Obviněný činem způsobil škodu více než šestinásobně přesahující hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku jako kvalifikačního znaku daného trestného činu. Způsobenou škodu ani po dlouhou dobu uplynulou od neoprávněného vytěžení dřeva neuhradil, a to ani po urgencích poškozeného a zahájení trestního stíhání. Z těchto důvodů byla v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe bylo proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Právní věta:
Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Jestliže trestný čin spáchá fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, což je například u hospodářské trestné činnosti pravidlem, nezbavuje to tuto fyzickou osobu trestní odpovědnosti, ba naopak, zpravidla jde o závažnější a rafinovanější způsob spáchání trestného činu.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.08.2018, sp. zn. 7 Tdo 868/2018
V daném případě se vlastník lesa jako žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí, kterým Ministerstvo životního prostředí („žalovaný“) zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu vlastníku lesa ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.
Podle rozhodnutí ČIŽP se žalobce dopustil ohrožení životního prostředí v lesích tím, že jako spoluvlastník lesa v období měsíců listopad 2013 až leden 2014 provedl nelegální těžbu mýtní úmyslnou na jednom lesním pozemku na ploše 1,33 ha a na druhém lesním pozemku na ploše 0,19 ha, vše v k. ú. Horní Lhota okres Benešov, čímž snížil průměrné zakmenění porostu pod zákonnou mez (0,7) na 0,1 – 0,2 plného zakmenění. Tímto jednáním vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a zároveň porušil § 11 odst. 1, § 31 odst. 4 a § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13.06.2014 uvedl, že si objednal u místní firmy probírku lesa od stromů napadených kůrovcem a uschlých stromů. Za sporné považuje žalobce rovněž závěry správních orgánů ohledně provedení těžby. Sám se na vlastní těžbě nepodílel a ani neví, kdy probíhala. Dále namítal, že inspekční šetření bylo provedeno za jeho nepřítomnosti, takže se nemohl na místě vyjádřit k závěrům inspekčních kontrol, zejména k tvrzení, že se v daném místě údajně nevyskytoval kůrovec, a dále k otázce rozsahu těžby. Tímto postupem byla porušena podle žalobce jeho procesní práva, a proto by k důkazním prostředkům získaným při inspekcích nemělo být přihlíženo. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby pokutu snížil na 50 000 Kč.
Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že v řešeném případě je ze správního spisu patrné, že správní orgán I. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčních šetření. Na obě šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval dvě nezávislé osoby (pracovnici příslušného orgánu státní správy lesů a revírníka Lesů ČR) a pořídil z nich podrobnou fotodokumentaci. Zhodnotil, že ve správním spise bylo dostatečným způsobem zdokumentováno, že na příslušných lesních pozemcích byla provedena úmyslná mýtní těžba a nikoliv těžba nahodilá, při níž by byly pokáceny výhradně stromy napadené kůrovcem a uschlé stromy.
Podle soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že by pokácené stromy byly napadeny kůrovcem, naopak z provedeného dokazování vyplynul opak. Jednalo se tedy o úmyslnou těžbu zdravých jedinců smrku, kterou došlo k proředění lesa pod zákonnou mez ve smyslu § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Tím byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Žalobce se svými námitkami neuspěl, protože v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta:
Pro posouzení ohrožení životního prostředí není určující množství vytěženého dřeva. Pro naplnění skutkové podstaty § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je dostačující prokázat protiprávní jednání, jeho následek, příčinnou souvislost a zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Dále se při stanovení pokuty bere zřetel na množství vytěženého dřeva a předpokládaný zisk.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.08.2018, sp. zn. 8 A 50/2015.
Žalobce, obchodní společnost New Dobrawitz s. r. o., se sídlem Doubravice u České Skalice, se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce prostředí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.
Důvodem pro uložení pokuty bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích. Jednalo se o zanedbání ochrany lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům lýkožroutu smrkovému a lýkožroutu lesklému.
Inspektoři ČIŽP při kontrole zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.
Žalobce jako vlastník lesa podle ČIŽP nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu.
Žalobce považoval pokutu za nepřiměřeně vysokou s ohledem na mnoho polehčujících okolností, např. podíl odborného lesního hospodáře na vzniku závadného stavu, maximální úsilí, které vyvinul k nápravě situace a skutečnost, že jeho činností nebyly ohroženy okolní lesy, ale výlučně majetek žalobce. Proto napadl rozhodnutí MŽP žalobou.
Žalobu podala obchodní společnost proti MŽP dvakrát. O první žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 03.12.2013 tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18.01.2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty. Žalovaná strana (MŽP) proto vydala nové rozhodnutí, které žalobce znovu napadl u Městského soudu v Praze.
Soud uvedl, že „zavinění žalobce je podle názoru soudu prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa.
Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty.
Soud nicméně žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta:
Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. Výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu.
Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.
V souzené věci se jednalo o spor, zda společnost Belet, a. s., jakožto uživatelka honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.) tím, že překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů naplnila materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby.
Městský úřad Kadaň uložil společnosti Belet, a. s., pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Společnost podle něj porušila
§ 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání společnosti proti rozhodnutí MÚ Krajský úřad Ústeckého kraje zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto společnost podala proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) žalobu ke krajskému soudu.
Krajský soud žalobu zamítl s tím, že neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. I při provozování přezimovací obůrky je uživatel honitby, podle krajského soudu, stále povinen dodržovat normované stavy zvěře.
Žalobkyně - společnost Belet, a. s., s rozsudkem krajského soudu nesouhlasila a podala proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka v praxi zajistit, aby do jí provozované přezimovací obůrky nepronikala zvěř z okolních honiteb. Podle NSS je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se nevypořádal dostatečně s dopadem existence přezimovací obůrky v honitbě stěžovatelky na její odpovědnost za správní delikt. NSS proto rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (KÚ) zrušil.
Právní věta:
Cílem budování přezimovacích obůrek je předcházení vzniku škod na lesním porostu a ochrana zvěře. V takové situaci však potom není ohrožen zájem na ochraně životního prostředí a na předcházení škodám na lesním porostu, neboť shromáždění zvěře v přezimovací obůrce tento zájem naopak chrání. Nelze také pominout zákaz lovu zvěře nacházející se v přezimovací obůrce. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt spočívající v překročení normovaného stavu zvěře (ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v honitbě), je třeba brát v úvahu dočasně zvýšenou koncentraci zvěře v přezimovací obůrce.
Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 25.10.2017, sp. zn. 10 As 24/2017.
Na lesních pozemcích vlastníka lesa (nyní žalobce) provedla ČIŽP inspekční šetření a zjistila existenci holin, resp. nezajištěných porostů. Výsledky inspekčního šetření byly podkladem pro zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt.
Sankce byla vlastníku lesa uložena za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Vytýkaného jednání se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích - (celková holá plocha bez lesních porostů činila 1,38 ha). Vlastník lesa se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k MŽP.
První rozhodnutí inspekce bylo MŽP zrušeno a po vydání nového rozhodnutí ČIŽP se žalobce znovu odvolal k MŽP. Ministerstvo životního prostředí následně změnilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.
Žalobce (vlastník lesa) s pokutou nesouhlasil a žalobou se domáhal u Městského soudu v Praze přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí).
Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit) jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP.
Žalobce tvrdil, že žalovaný, nedodržel výše uvedené zákonné omezení a vydal své rozhodnutí po uplynulé lhůtě.
Podle žalobce bylo také zjištění správních orgánů v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu. Postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí braly obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, byl podle žalobce nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a žalobu neshledal důvodnou.
Soud konstatoval, že z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP se žalobce dopustil porušení povinností podle § 31 odst. 1 a 6 lesního zákona.
Právní věta:
Životní prostředí v lesích je chráněným objektem, přičemž zákonným znakem skutkové podstaty je umožnění působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje. Jde tak skutečně o delikt trvající, který spočívá v udržování protiprávního stavu (umožnění škodlivé činnosti).
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.