V daném případě se jednalo o spor mezi (obchodní společností) vlastníkem lesa v konkurzu a Českou inspekcí životního prostředí. Spornou otázkou bylo, zda vlastník lesa je povinen plnit povinnosti k jeho ochraně i v průběhu konkurzního řízení.
Obchodní společnost získala v roce 1998 do svého vlastnictví les, ve kterém téhož roku provedla mýtní těžbu. Rekultivaci pozemků ve smyslu lesního zákona však společnost neprovedla. V roce 2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, přezkumné řízení přihlášených pohledávek proběhlo 12.12.2001.
Česká inspekce životního prostředí dne 25.8.2006 uložila obchodní společnosti jakožto účastníku řízení (vlastníku lesního pozemku), prostřednictvím správce konkurzní podstaty podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., toho času platného zákona o konkurzu a vyrovnání, toto opatření k nápravě: v součinnosti s odborným lesním hospodářem provádět důslednou ochranu lesa proti buřeni a okusu zvěří a dokončit zalesnění částí lesních pozemků tak, aby byla splněna zákonná ustanovení platná pro zalesněné lesní porosty a byly vytvořeny předpoklady pro splnění zákonem daných parametrů zajištěných lesních porostů.
Správce konkurzní podstaty se odvolal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale odvolání bylo zamítnuto.
Spor dále řešil správce konkurzní podstaty podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.
Soud zdůraznil, že vzhledem ke zjištěným nedostatkům postupovala Inspekce zcela v souladu se zákonem (§ 3 odst. 2), když vlastníku předmětných lesních pozemků rozhodnutím ze dne 25.8.2006 uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. Protože se obchodní společnost již v době zahájení správního řízení nacházela v konkursu, jednal správní orgán v řízení podle práva se správcem konkursní podstaty, na něhož v důsledku prohlášení konkursu podle § 14a odst. 1 věta prvá zákona č. 328/1991 Sb. přešlo oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Soud konstatoval, že Inspekce v souzené věci postupovala v souladu se zákonem, když úpadci (nikoliv přímo správci konkurzní podstaty) prostřednictvím správce po zjištění nedostatků svým rozhodnutím uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. V dané věci se nejednalo o přihlášení pohledávky dalšího konkursního věřitele v rámci konkursního řízení, ale o výkon dozorové pravomoci ze strany Inspekce.
Právní věta:
Prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti v žádném případě nezprostí úpadce povinností zakotvených v lesním zákoně. Společnost je povinna tyto povinnosti plnit jak v době před prohlášením konkursu na její majetek, tak i po prohlášení konkursu.
Česká inspekce životního prostředí je podle zákona č. 282/1991 Sb., orgánem, který dozírá na dodržování právních předpisů týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí a je oprávněna při zjištění nedostatků a škod uložit opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Inspekce v tomto řízení nevystupuje jako konkursní věřitel, ale jako orgán státní správy ukládající opatření k nápravě.
Pozn. Vzhledem k tomu, že konkurzní podstata sloužila k uspokojení konkurzních věřitelů (dnes toto analogicky platí v insolvenčním řízení), domníváme se, že by takovéto rozhodnutí soudu vůči úpadci bylo tzv. akademickým výrokem. V případě, že by úpadce – vlastník lesa již neměl prostředky na zalesnění, povinnost obnovit les by stíhala nového vlastníka, který by lesní pozemek získal v rámci konkursního, dnes insolvenčního řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, čj. 9 Ca 15/2007-29
V dané věci posuzovaly okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR žalobu na náhradu škody, kterou se jednatel obchodní společnosti podnikající v oblasti lesnictví domáhal náhrady škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Konkrétně se jednalo o výdaje na náklady nutné obhajoby a náhradu za ušlý zisk.
V dané věci bylo soudy posuzováno, zda je dán nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání.
Klíčovou otázkou, která byla během soudního jednání posuzována, byla důvodnost zahájení trestního stíhání.
Jednatel obchodní společnosti byl v trestním řízení obviněn z trestného činu ohrožení životního prostředí a trestného činu krádeže.
Poté, co mu bylo orgány činnými v trestním řízení sděleno obvinění, byl poučen, aby se z důvodu řádného objasnění trestné činnosti zdržel další podnikatelské činnosti, tj. aby neprováděl těžbu v lesích.
I přes toto upozornění, obviněný - jednatel obchodní společnosti, poté co byl obviněn, pokračoval v obchodní činnosti a v lese provedl další těžbu na cizích pozemcích.
Po provedené těžbě byl soudem, z obavy, aby v trestné činnosti nepokračoval a nemařil vyšetřování, vzat do vazby.
Ve věci následovalo podání obžaloby a hlavní líčení. V hlavním líčení byl obžalovaný zproštěn z důvodu, že skutek, pro něž byl obviněn, není trestným činem.
Po osvobozujícím rozsudku požadoval jednatel obchodní společnosti náhradu škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Věc byla řešena více soudními instancemi a bylo podáno i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR ve věci konstatoval, že obviněný si svým jednáním zavinil vazbu sám, kdy přes výslovné upozornění, prováděl činnost, pro kterou byl obviněn.
Právní věta:
Pokud v průběhu trestního stíhání obviněný svým počínáním zavdá příčinu ke vzetí do vazby tím, že po sdělení obvinění vzbudí odůvodněnou obavu, že bude pokračovat v činnosti, pro niž je stíhán, je zahájení trestního stíhání důvodné.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.
Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.
Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků.
Právní věta:
Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.
Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona. Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.
V dané věci se jednalo o spor mezi žalobkyní a správními orgány o dodatečné povolení stavby, kterou žalobkyně provedla v blízkosti hranice lesa bez požadovaného územního rozhodnutí.
Obecní úřad v Jesenici (stavební úřad) vydal nejprve oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Po podání žádosti o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů a orgán státní správy lesů, vydal k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Správní orgán také upozornil, že se nelze domáhat kontinuity rozhodování s ohledem na stávající a často nevhodně umístěné objekty u lesa, neboť jejich výstavba proběhla ve valné většině za účinnosti předchozích lesních zákonů, tedy v jiném právním prostředí. Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které však KÚ zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí KÚ podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud uvedl, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby. Stavba je situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu. Preventivní přístup správního orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, je dle soudu zcela legitimní. Krajský soud tak upozornil, že podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán zmínil možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona), které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten konstatoval, že žalobkyně provedla posuzovanou stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu je v nyní posuzované věci stavba umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry), a dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily. Dotčené orgány vycházely ve vztahu ke způsobu hospodaření v lese ze schválených lesních hospodářských osnov a uvedly též konkrétní opatření, jejichž provedení by s ohledem na bezprostřední blízkost stavby stěžovatelky a lesa mohlo být nařízeno na pozemku určeném k plnění funkcí lesa.
Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že závazné stanovisko je v návaznosti na stanovisko nadřízeného orgánu a sdělení dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě a s ohledem na charakter dodatečně povolované stavby, a lze ho tedy považovat za přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že dotčené orgány nepřekročily meze správního uvážení, které jim stanovuje § 14 odst. 2 lesního zákona a kasační stížnost zamítl.
Právní věta:
Nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Je neudržitelné, aby byly povolovány stavby jen z důvodu, že obdobné stavby již v bezprostřední blízkosti lesa existují a doposud se zásadně negativně neprojevil jejich vliv na les, ani naopak. Pokud je ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu - orgánu státní správy lesů - nezbývá stavebnímu úřadu, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.
Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018
V dané věci se jednalo o spor mezi obchodními společnostmi a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) jak chápat definici veřejného zadavatele. Předmětem sporu byla otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR, s. p., kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách.
Zadavatel, státní podnik Lesy ČR, uzavřel s žalobcem (obchodní společností L) smlouvu na realizaci veřejné zakázky „Rámcová smlouva na dodávky komplexních lesnických činností, Smlouva na provádění pěstebních činností a Smlouva na provádění těžebních činností. Proti postupu Lesů ČR, s. p., podal uchazeč, obchodní společnost C., nejprve námitky, kterým Lesy ČR, s. p., nevyhověly. Následně podala společnost C návrh k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přezkoumání rozhodnutí zadavatele, který zdůvodnila údajným rozporem rozhodnutí Lesů ČR, s. p., o námitkách, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že zadavatel nesplnil povinnost stanovenou v § 25 zákona o veřejných zakázkách, když předmětnou smlouvu o realizaci veřejné zakázky uzavřel, aniž by provedl zadávací řízení podle zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatel a společnost C rozklady. Předseda UOHS rozklady zamítl a rozhodnutí potvrdil.
Případ byl dále řešen žalobami u krajského soudu a po kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost a věc vrátil znovu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutím UOHS nebyla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepochybil, pokud se dané ustanovení zákona o veřejných zakázkách pokusil vyložit tzv. eurokonformním způsobem, tedy zejména v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Zároveň právě na základě takového výkladu dospěl UOHS podle krajského soudu ke správnému závěru, že Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud opětovně žalobu zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadla obchodní společnost L kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že Lesy ČR, s. p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta:
Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. K okolnostem určujícím naplnění prvků definice veřejného zadavatele patří zřízení Lesů ČR, s.p., státem, zřetelné deklarování veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl tento státní podnik zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností ze strany státu, nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 1 Afs 98/2010.
V souzeném sporu se jednalo o uznání honitby a honebního společenstva. Honitba byla uznána nejprve městským úřadem, ale vlastník pozemků, zahrnutých do honitby, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu, který ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal vlastník pozemků správní žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítal, že mezi honební pozemky nelze zahrnout neoplocené sady či zahrady a dále uvedl, že honitbu protíná silnice, která představuje překážku v pohybu zvěře a souvislost honitby tak není zajištěna. Podle jeho tvrzení tak honitba neměla souvislých 500 ha honebních pozemků ve vlastnictví členů honebního společenstva.
Krajský soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že především čtyřproudová silnice se svým charakterem blíží dálničnímu typu, představuje tak pro zvěř nebezpečí, a proto přerušuje souvislost honitby. Dále konstatoval nemožnost zachování souvislosti honitby, má-li být zajištěna neohrazenými sady (zahradami) a zastavěnými pozemky. Dovodil, že souvislá výměra honebních pozemků, jimiž má být honitba tvořena, nedosahuje 500 ha a požadavky uznání honitby tak nejsou v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá tato právní věta:
Nehonebními pozemky se rozumí pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady a zahrady.
Pojem „řádně ohrazené“ užitý v § 2 písm. e) zákona o myslivosti se vztahuje toliko ke školkám, nikoli již k pozemkům zastavěným, zahradám či sadům. Zastavěné pozemky, zahrady a sady jsou proto vždy nehonebními, bez ohledu na jejich ohrazení. U každého pozemku, který není zmíněn v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba zkoumat, zda netvoří překážku pohybu zvěře či zda pro ni není nebezpečím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 22 Ca 442/2004