Správní orgán prvního stupně (ČIŽP) uložil žalobkyni J. B. podle § 125a odst. 2 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách pokutu ve výši 50.000,- Kč za sbíhající se správní delikty:
dle § 125a odst. 1 písm. l) vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že při nakládání se závadnými látkami (statkovým hnojem a výluhy z něj) neučinila přiměřená opatření, aby tyto látky nevnikly do povrchových vod, čímž došlo k porušení § 39 odst. 1 vodního zákona a dle § 125g odst. 3 vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že provozovala polní hnojiště na půdním bloku, který nebyl uveden mezi vytipovanými lokalitami pro polní hnojiště ve schváleném havarijním plánu.
V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ČIŽP uvedla, že havárie byla způsobena únikem hnojůvky z polního hnojiště, jehož uživatelem byl účastník řízení.
Dle sdělení státního podniku Lesy ČR v prostoru přilehlém k polnímu hnojišti začíná bezejmenný tok, který vede v linii rýhy v prostoru lesa „Široký les“ a dále se vlévá do rybníků v majetku pana B.
Hnojůvka unikla z prostoru polního hnojiště do příkopy u lesní cesty. Tmavě obarvená voda postupovala přes rybník p. B. dál po toku do rybníka LČR“. V místě propustku na lesní cestě byl odebrán vzorek vody, který však nebyl dán na analýzu.
Proti prvostupňovému rozhodnutí ČIŽP podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.
Proti rozhodnutí MŽP (žalovaný) podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správního orgánu je postaveno pouze na jakési domněnce tohoto orgánu, kdy nebyla provedena žádná analýza vzorků, která by prokázala, že se jedná o závadné látky dle vodního zákona, a zda skutečně došlo k úniku hnojůvky do povrchových vod.
Posouzení věci Městským soudem v Praze
Soud se předně zabýval těmi námitkami, kterými žalobkyně namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu a poukazovala na to, že nebylo nade vší pochybnost zjištěno, zda povrchové vody skutečně byly znečištěny hnojůvkou, když nebyl nikde zaznamenán žádný charakteristický zápach a žádné odebrané vzorky nebyly analyzovány. Tyto vzorky správní orgán prvního stupně nezahrnul mezi podklady pro rozhodnutí a nepřistoupil k jejich vyžádání a zajištění jejich analýzy, popř. vyžádání výsledků analýzy provedené vodoprávním úřadem. Správnímu orgánu prvního stupně, popř. žalovanému přitom podle přesvědčení soudu nic nebránilo, aby svůj klíčový skutkový závěr o důvodech znečištění povrchových vod podpořily jednoznačnými důkazy tento závěr prokazujícími. Na základě toho soud konstatoval že klíčový skutkový závěr správních orgánů o tom, že povrchové vody byly znečištěny hnojůvkou uniklou z polního hnojiště žalobkyně, který byl podkladem pro navazující právní závěr o spáchání správního deliktu žalobkyní, není dostatečně důkazně podložen.
Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí soud zrušil a věc se vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
Pro potvrzení rozhodnutí správních orgánů o uložení sankce je rozhodující, zda opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Naopak pokud soud zjistí, že správní orgány v řízení o přestupku nepostupovaly v souladu s požadavkem na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak rozhodnutí správního orgánu zruší.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.03.2019, sp. zn. 10 A 132/2015.
Žalobce podal v roce 2013 žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova v rámci podopatření Neproduktivní investice v lesích se záměrem „Zvyšování společenské hodnoty lesů“ a to pro projekt s názvem „Bělecké stezky: Projekt – Jak roste les“. Protože podaná žádost byla v části projektu neúplná, požádal SZIF o doplnění neúplné dokumentace z důvodu zjištěných nedostatků, které spočívaly v nejasném popisu projektu ohledně oplocení a srovnání plochy. SZIF současně žalobce poučil, že v případě, že půjde o oplocení plochy, která bude zalesněna a v případě, že srovnání plochy bude předcházet výsadbě lesních dřevin, jedná se o nezpůsobilé výdaje.
Z doplnění žádosti doručené žalobcem SZIF vyplynulo, že žalobce v žádosti výdaje ponechal. Jednalo se opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků lesa, výstavbu objektů, např. mostky, lávky, zábradlí, výdaje na „oplocení, přelez“ apod. Žalobce vycházel z toho, že v pravidlech nejsou taxativně vyjmenovány nezpůsobilé výdaje a u výčtu nezpůsobilých výdajů se běžně používají slova „apod.“ nebo „např.“ Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů (SZIF a MZE) však nebyla žalobci dotace poskytnuta z důvodu nevyloučení výdajů na „oplocení“ v částce 600 000 Kč.
S rozhodnutím Ministerstva zemědělství žalobce nesouhlasil a podanou žalobou u Městského soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí MZE, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu. Ve sporu se jednalo o otázku, zda výdaj na oplocení v částce 600 000 Kč, je či není způsobilým výdajem ve smyslu Pravidel, podle kterých byly výdaje žalobce posuzovány. Podle soudu nevěnovaly správní orgány obou stupňů patřičnou pozornost posouzení povahy oplocení a jeho účelu v rámci projektu v souvislosti se záměrem a popisem projektu. Neodůvodnily, z jakých skutkových a právních důvodů lze o těchto údajích uvažovat jako o údajích nezpůsobilých, jejichž posouzení spadá pod kapitolu 6 Specifických pravidel.
Na základě shora uvedených skutečností Městský soud v Praze neměl podmínky pro to, aby přezkoumal, zda závěry správních orgánů obou stupňů oprávněně vedly k zamítnutí žádosti žalobce o dotaci. Žalobu soud shledal jako důvodnou v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostatku důvodů k posouzení aplikace Pravidel pro poskytnutí dotace na žádost žalobce o dotaci.
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil, aby v dalším řízení znovu posoudil žádost ve sporném rozsahu výdajů na oplocení v částce 600 000 Kč, a své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnil.
Právní věta
Subjektům, žádajícím o poskytnutí dotace nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, přísluší jim však právo na přezkum procedury tohoto rozhodování na to, jak byla jejich žádost projednána a posouzena dle pravidel pro poskytování dotace. Neudělení dotace musí správní orgány opřít o věcné posouzení a právní analýzu Pravidel pro žádost o dotaci. Musí uvést, z jakých skutkových a právních důvodů nelze určité výdaje projektu připustit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2017, sp. zn. 9 A 363/2014.
Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím pokutu
100.000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství zamítlo. Tvrdilo, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Žalobce napadl rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce.
V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a uloženou pokutu snížil na částku 50.000 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství novou žalobou u Vrchního soudu v Praze, který věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení dostatečně žalovaným prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, mohly být odstraněny výslechy svědků. Žalovaný setrval na svém názoru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva a z tohoto důvodu nebylo podle jeho názoru zapotřebí doplňovat dokazování. Tím, ale dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul a zřetelně formulovaný názor soudu v dalším průběhu správního řízení nerespektoval.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.
Právní věta:
Právní názor soudu nelze snižovat na pouhou námitku, kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu. Právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, musí být v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Prolomení povinnosti správního orgánu, být vázán právním názorem soudu, přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.09.2004, sp. zn. 5 A 110/2002.
Finanční úřad ve Valašských Kloboukách (dále jen „finanční úřad“), vyměřil žalobci daň z příjmu fyzických osob ve výši 380 480 Kč za provedenou těžbu dřeva. Daň byla dodatečně vyměřena na základě Zprávy o daňové kontrole. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce (vlastník lesa) odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně a žádal o snížení dodatečného platebního výměru na částku 88 864 Kč. Ve svém odvolání žalobce souhlasil s plochou vytěženého lesa, rozporoval však zakmenění vytěžené plochy. Namítal podjatost posudku znalce, se kterým se v minulosti dostal do sporu.
Finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že žalobce podle stěžovatele nejprve rozporoval vytěžené množství dřeva, poté konstatoval chybu při skladové evidenci a nakonec změnil výpověď ohledně místa provedení prořezávek v porostech mladších 40-ti let. Všechna tato žalobcova tvrzení byla podle názoru Finančního ředitelství v Brně v rozporu s informacemi poskytnutými odborným lesním hospodářem.
Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně.
Ten svým rozsudkem rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně zrušil. V odůvodnění uvedl, že posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že znalec byl ve věci podjatý a rovněž odmítl i druhý znalecký posudek s odůvodněním, že byl vypracován 6 měsíců po provedené těžbě a byl vypracován pro jiné účely. Rovněž vytkl žalovanému, že se v rozhodnutí nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem, které měly osvědčit, že na předmětném porostu byl ponecháno a následně spáleno 200 m3 hmoty.
Finanční ředitelství v Brně (stěžovatel) podalo kasační stížností proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že považuje právní závěr soudu o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu za meritorně nesprávný a zcela neopodstatněný. Poukázal dále na to, že soud ve svém rozsudku skutkové důvody svého právního závěru, na němž rozsudek spočívá, řádně nezdůvodnil.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nesouhlasil s krajským soudem v případě odmítnutí znaleckého posudku. Znalecký posudek byl pro stěžovatele klíčovým důkazem při jeho rozhodování a v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel podrobně argumentoval, proč považoval tento důkaz v daném případě za relevantní. Krajský soud však nijak nevysvětlil, proč odmítl obsáhlou a konkrétní argumentaci stěžovatele, která hovořila ve prospěch použitelnosti uvedeného posudku jako důkazu i přes časový odstup od těžby a jiný účel posudku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníků (konkrétně žalovaného) a proč tuto argumentaci považuje za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. Rozhodnutí krajského soudu shledal jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Za této situace proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla stran námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu důvodná.
Právní věta:
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 19.01.2006, sp. zn. 2 Afs 100/2005.
V daném případě se jednalo o spor mezi Ministerstvem dopravy a Městem Kutná Hora za účasti Městských lesů a rybníků Kutná Hora, spol. s r. o. a Správy železniční dopravní cesty o provedení ochranných opatření před pádem stromů na trať.
Na základě podnětu Správy železniční a dopravní cesty bylo Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů na trať. Poté bylo Drážním úřadem vydáno rozhodnutí, kterým podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách byla prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu na své náklady. Za nebezpečí pro dráhu Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Jádrem sporu byl názor žalovaného (Ministerstva dopravy), že ke vzniku složité a nebezpečné situace došlo nikoli v důsledku přírodních vlivů, ale v důsledku omisivního jednání vlastníka zdroje ohrožení dráhy.
Proti rozhodnutí Drážního úřadu podali oba žalobci Město Kutná Hora a Městské lesy a rybníky Kutná Hora odvolání k Ministerstvu dopravy. To obě odvolání zamítlo, když odvolání prvého žalobce neshledalo důvodným a odvolání druhého žalobce shledalo nepřípustným.
Žalobci proto podali správní žalobu u Městského soudu v Praze, kterým se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, kterým bylo uloženo Městu Kutná Hora provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu nejpozději do dne 30. 6. 2018. Město Kutná Hora poukázalo na to, že odstraňování stromů představujících ohrožení dráhy musí zajišťovat provozovatel dráhy, což bylo i dosavadní aplikační praxí. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty.
Podle žalobců nebylo zkoumáno, jaké vady stromy vykazují, a také neproběhlo žádné dokazování. Podle názoru žalobců správní orgány nesprávně interpretovaly ustanovení § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, pokud ke vzniklému stavu dovozovaly nesplnění prevenční povinnosti žalobců podle § 2900 občanského zákoníku za situace, kdy tři měsíce před zahájením řízení správní orgán prvého stupně konstatoval při svém šetření, že nejde o stav ohrožení dráhy.
Městský soud v Praze mimo jiné konstatoval, že ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy v nebezpečném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Neproběhlo místní šetření dendrologa, či vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající odbornosti. V projednávaném případě nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že námitka žalobců (nesprávné právní posouzení věci a nesprávná interpretace aplikované právní normy) je důvodná, neboť byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude na žalovaném, aby v případě, že i nadále setrvá na názoru o nezbytnosti nařídit prvému žalobci povinnost provést opatření podle § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, podrobně odůvodnil ve smyslu výše uvedeného odůvodnění, na základě jakých skutkových či právních okolností a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů či podkladů přitom vycházel.
Právní věta:
Z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách vyplývá, že pokud dráhu ohrožují sesuvy půdy, padání kamení, lavin, stromů nebo jejich částí, jsou vlastníci nemovitostí sousedících s dráhou povinni strpět provedení opatření, která mají těmto jevům zabránit, a to v případě, že toto nebezpečí vzniklo výstavbou dráhy, jejím provozem nebo přírodními vlivy. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou tito povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.
Naopak bez zjištění konkrétních okolností, z nichž nebezpečí pro dráhu vzniklo, nelze po vlastníkovi lesa vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Není však možné přehlédnout povinnost prevence uloženou v rámci soukromého práva § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud tedy vlastník pozemku tuto prevenční povinnost nesplní, je jeho opominutí postaveno na roveň aktivnímu jednání a vlastník pozemku bude i zde povinen odstranit nebezpečí na své náklady.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.04.2019, sp. zn. 11 A 117/2018.
Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích.
Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů.
Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.
Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.
Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.