V daném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem pozemku Povodí Labe, s.p., (žalobce) a Ministerstvem dopravy (žalovaný) o odstranění stromů, které se nacházely v dopadové vzdálenosti od železniční tratě. Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu. Drážní úřad provedl kontrolu stromů rostoucích podél železniční trati, které identifikoval jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Poté svým rozhodnutím Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to odstranění 107 ks stromů podél trati.
Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze.
V zamítavém stanovisku k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Odvolání žalobce bylo správním úřadem zamítnuto.
Žalobce na to reagoval podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že argumentace účastníků i skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou podobné jako v dřívějších věcech a bude vycházet z rozsudků, v kterých již opakovaně o odstranění stromů podél dráhy rozhodoval (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2018, čj. 11 A 25/2017-65, rozsudek ze dne 17. 4. 2019, čj. 10 A 28/2017-61, rozsudek ze dne 21. 8. 2019, čj. 11 A 138/2017-36, rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017-59, rozsudek ze dne 12. 9. 2019, čj. 11 A 45/2018-97, rozsudek ze dne 19. 12. 2019, čj. 6 A 80/2016-65).
Podle soudu, v případě, že rostou na pozemku stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost spadnout do dráhy, pak nařízení jejich odstranění musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí tedy pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.
Soud zdůraznil, že by se jednalo o nezákonný postup, pokud by byl pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanoven okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by bylo ověřeno, zda tyto stromy představují skutečné nebezpečí. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu, jejíž naplnění vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.
Podle závěru soudu má správní orgán povinnost zkoumat, zda ten který strom, skutečně představuje reálné nebezpečí pro dráhu. V opačném případě uložení povinnosti paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení
§ 10 zákona o dráhách nepočítá.
Ministerstvo a Drážní úřad svým postupem, kdy řádně nezkoumaly, zda stromy představují skutečné nebezpečí pro dráhu, a tedy to, komu a na čí náklady lze uložit odstranění těchto stromů. Tím zatížili své rozhodnutí nezákonností.
Vzhledem k tomu, že se Drážní úřad ani Ministerstvo dopravy neobrátily na orgán ochrany přírody, aby si od něj vyžádaly vyjádření či jiné stanovisko, tak zatížily svá rozhodnutí další nezákonností, neboť neumožnily dotčenému orgánu vyjádřit se z hlediska zájmu na ochraně životního prostředí, k jehož posouzení není Drážní úřad oprávněn.
Soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí.
Právní věta:
Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Takovou okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.
Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb., jelikož v zákoně o drahách ani jinde není výslovně stanoveno jinak. Nejedná se zde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, kdy je Drážní úřad povinen řídit se příslušným stanoviskem orgánu ochrany přírody, ale o dotčený správní orgán dle § 136 správního řádu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.07.2020, č.j. 5 A 136/2017-52
V souzené věci, u Městského soudu v Praze, se jednalo o spor mezi Lesy České republiky, s. p. – žalobce a Ministerstvem životního prostředí – žalovaný, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 175.000,- Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.
Žalobce se měl v Chráněné krajinné oblasti Beskydy v k. ú. Staré Hamry dopustit protiprávního jednání tím, že v postavení vlastníka lesa neusiloval při hospodařeni v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale), nepočínal si tak, aby nedocházelo k ohrožování lesů, neučinil vše, co mohl a měl, aby těžba a přibližování dříví byly prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa.
Při kácení stromů a soustřeďování dříví lanovkou bylo poškozeno 53 stojících zdravých stromů sedřením kůry ve střední části kmene, dále ve spodní části kmene anebo na kořenových nábězích, přičemž se u těchto 53 stromů jednalo vždy o poškození větší než 100 cm2, avšak šlo i o plochy řádově metrů čtverečních, a poškozená místa stromů nebyla včas (nejpozději do konce pracovní směny, při níž k poškození došlo) a důsledně ošetřena nátěrem proti infekci houbovými patogeny (většinou byla nátěrem ošetřena poškození pouze do 2 m nad zemí).
Výše popsaným jednáním žalobce došlo podle správního orgánu k zákonem předvídanému následku, a to ke škodám na funkcích lesa, zejména na funkcích půdoochranných a hydricko-vodohospodářských a ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů, především lýkožrouta smrkového.
V žalobě žalobce nejprve obecně uvedl, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním, které vzal žalovaný při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ČIŽP za prokázané, ani s právním hodnocením žalovaného. Žalobce namítal, že ČIŽP nepředložila v průběhu správního řízení takové důkazy, kterými by najisto a řádně prokázala, že ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. V rozhodnutí ČIŽP správní orgán nedostatečně prokázal, že řešení jednání či opomenutí žalobce mělo za následek ohrožení životního prostředí, a výroková část rozhodnutí ČIŽP neměla oporu v odůvodnění rozhodnutí ani ve spisovém materiálu. Rozhodnutí ČIŽP tak bylo podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Městský soud v Praze
Žalobce, podle soudu, neučinil vše, co učinit mohl a měl. Smluvnímu partnerovi spol. PETRA s okamžitou platností neurčil jinou technologii, neurčil jiné trasy soustřeďování dříví anebo případně práce prováděné harvestorovým uzlem dočasně nezastavil, aby bylo možno zodpovědně vybrat a smluvnímu partnerovi zadat jinou technologii soustřeďování dříví, jiné trasy soustřeďováni dříví anebo případně v některých částech předmětného PUPFL počkat na zlepšení místních podmínek pro soustřeďování dříví.
Žalobce také neprováděl včas a dostatečně kontroly smluvního partnera, aby zjistil, že spol. PETRA svými silami a silami a prostředky subdodavatelů přibližovala dříví lanovkou po tak úzkých lanovkových trasách, že bylo nutné vytáčet kmeny takovým způsobem, že následně došlo k poškozením stromů rostoucích podél trasy, a to i do výšky cca 5 m, a že asanace odřených stromů nátěrem proti infekci houbovými patogeny nebyla prováděna včas.
Podle soudu byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) žalobce a následkem tohoto jednání (opomenutím) spočívajícím ve vytvoření stavu ohrožujícího životní prostředí, resp. vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Jako důkaz listinou ve smyslu ust. § 53 s. ř. byla užita „Smlouva o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví“ (mezi zadavatelem a dodavatelem prací), z které vyplývají práva i povinnosti stran, kdy žalobce byl mj. oprávněn omezit či zastavit provádění lesnických činností, jestliže jejich další výkon ohrožoval nebo mohl ohrozit životní prostředí či jiné veřejné zájmy (čl. VII odst. 11 Smlouvy). Podle čl. VII odst. 9 Smlouvy je při provádění Lesnických činností Smluvní partner povinen počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě zejména na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, přičemž tuto povinnost prevence má Smluvní partner jak vůči Lesům ČR, tak vůči jakýmkoli třetím osobám (subjektům). Žalobce však v rozporu se Smlouvou a zejména se svými zákonnými povinnostmi (podle § 11 odst. 2 lesního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 lesního zákona) těchto svých oprávnění nevyužil a i přes vznik nepřiměřených škod v lese, kterých si musel být prokazatelně vědom, jednal nedostatečně.
Podle § 4 odst. 1 lesního zákona se na žalobce jakožto osobu, které bylo svěřeno užívání předmětného PUPFL, vztahují stejné povinnosti, jaké má podle lesního zákona vlastník lesa. Na žalobce však lze klást vyšší právní nároky, neboť podniká v oblasti lesnictví, je povinen znát a dodržovat předpisy na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí při provádění lesnických činností, včetně činností prováděných na předmětném PUPFL, a zároveň, a to zejména, musí při hospodaření v lese dbát o to, aby les nebyl nikterak poškozován nebo ohrožován.
Na základě toho Městský soud v Praze uzavřel, že vznesené žalobní námitky nejsou důvodné, resp. že napadené rozhodnutí lze i přes dílčí procesní nedostatky aprobovat. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Jednotlivá opatření v ochraně lesa realizovaná za účelem naplnění povinností zakotvených v ust. § 32 lesního zákona nemohou být prováděna v rozporu s dalšími ustanoveními lesního zákona.
Každý vlastník lesa bez ohledu na soukromoprávní vztah je povinen plnit jednotlivá ustanovení lesního zákona a hospodařit na PUPFL tak, aby nedocházelo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích.
Pokud zadá vlastník lesa práce dodavateli, tak musí provádět dostatečně kontroly smluvního partnera (těžba, vyvážení, užité technologie), aby předcházel poškození životního prostředí.
Použití technologií a volba cest (např. přibližování vytěženého dříví lanovým dopravním zařízením, odkornění, chemická asanace vytěženého dříví) nesmí předmětný PUPFL nepřiměřeně nepoškodit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 05.12.2019, sp. zn. č.j. 10 A 43/2017-46
Žalobce Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic požádal ČIŽP, aby byl podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny informován o všech zahajovaných správních řízeních, která souvisejí se zásahy do chráněných přírodních ekosystémů a rázu krajiny v Národním parku Šumava, včetně řízení podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP odpověděla dopisem, podle něhož správní řízení, které vede se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, není správním řízením, při němž by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť jde o řízení o uložení pokuty. Vstup žalobce do řízení tedy nebyl umožněn.
Žalobce napadl dopis ČIŽP odvoláním k Ministerstvo životního prostředí - žalovaný, v němž uvedl, že se cítí být účastníkem správního řízení ve věci zásahů v oblasti Ptačího potoka, neboť za zájem ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je třeba pokládat i vymáhání a dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu.
Žalovaný poté odvolání zamítl. K žalobcovu poukazu na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124a/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“) odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž toto ustanovení není přímo aplikovatelné pro osoby z řad veřejnosti. Za řízení, v nichž jsou „dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny“ ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, žalovaný označil ta správní řízení, jejichž předmětem jsou činnosti nebo záměry, které by mohly přivodit nepříznivé dopady na přírodu nebo krajinu, ohrozit nebo zhoršit jejich stav.
Souběžně proběhlo bez účasti žalobce samotné řízení o uložení pokuty, v němž ČIŽP rozhodnutím ze dne 24. 8. 2012 uložila Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava pokutu ve výši 250 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, spáchaný rušením tetřeva hlušce přítomností lidí a hlukem motorových pil při odstraňování souší a kácení smrků, a dále pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) téhož zákona, spáchaný hospodařením na pozemcích v Národním parku Šumava způsobem vyžadujícím intenzivní technologie. Žalovaný na základě odvolání Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013 změnil výrok napadeného rozhodnutí a na určení sankce použil zásadu absorpční namísto zásady kumulativní a uloženou pokutu snížil na celkových 250 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze
Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o tom, zda spolku v konkrétním řízení přísluší na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny postavení účastníka řízení, je třeba vyjít z předmětu řízení. Jestliže má být předmětem řízení vydání zákonem vyžadovaného souhlasu či závazného stanoviska, uložení opatření k zachování požadovaného stavu, případně další úkony vztahující se přímo k zamýšleným zásahům, které by mohly mít dopad na stav přírody a krajiny, jedná se nepochybně o řízení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Řízení o uložení pokuty za správní delikt je však zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické či fyzické osoby dodržovaly zákonem stanovené povinnosti. Pro případ, že tuto povinnost poruší, upravuje zákon možnost uložení sankce.
Soud uvedl, že žalovaný tedy správně odlišil situace, kdy je vedeno sankční řízení za jednání, kterým bylo životní prostředí poškozeno či ohroženo, a kdy se jedná o rozhodnutí, která by teprve mohla mít na ochranu přírody a krajiny dopad. Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení pokuty nemůže být orgánem ochrany přírody rozhodováno o záležitostech, které mají bezprostřední dopad na stav přírody a krajiny, není dán prostor pro účast spolků založených s cílem ochrany přírody a krajiny. Žalobci přitom nepřísluší postavení orgánu dohledu nad výkonem státní správy z hlediska rychlosti řízení, případně úvah o výši sankce. Takové právo spolků nelze dovodit ani ze skutečnosti, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být podle jeho § 71 odst. 3 účastníky obce, jedná-li se o věc spadající do jejich územního obvodu a nerozhodují-li v této věci jako orgány ochrany přírody.
Podle soudu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neznamená to, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stanovit další podmínky účastenství je v pravomoci jednotlivých států. Řízení o uložení sankce má podle městského soudu specifický charakter. Žalobci proto nebylo přiznáno postavení účastníka předmětného řízení o uložení pokuty v souladu s příslušnými právními předpisy.
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasil s posouzením právní otázky možnosti své účasti v řízení o správním deliktu
Podle stěžovatele lze za zájem ochrany přírody a krajiny považovat i vymáhání dodržování právních norem zaměřených na jejich ochranu. Do rámce § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny proto spadají i sankční řízení v rámci správního trestání, jako jsou řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, která zároveň působí jako generální i individuální prevence protiprávního poškozování přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud se zaměřil na posouzení právní otázky, zda z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy plyne stěžovatelovo právo být účastníkem sankčního řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Rozhodující tak je, zda řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy řízení o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti, lze pokládat za správní řízení, „při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že nikoli.
Jestliže se stěžovatel domáhá účastenství v řízení o uložení pokuty jinému subjektu a odůvodňuje to tvrzením, že by to přispělo k naplňování zásady materiální pravdy a zamezování průtahům, domáhá se role „univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu“. Tato role mu však nepřísluší.
Soud zdůraznil, že nepřípustnost účasti ekologických spolků v řízení podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá nejen z toho, že se tato řízení týkají již proběhnuvších zásahů, ale zejména z toho, že jde o řízení v oblasti správního trestání, tedy řízení, na nějž se analogicky vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení, ba dokonce i v trestním právu. Správní trestání je charakteristické právě tím, že v něm na jedné straně stojí obviněný subjekt a na druhé straně správní orgán rozhodující o vině a trestu. K přistupování dalších subjektů a přiznávání jim v takovém řízení práv, s nimiž příslušná procesní úprava výslovně nepočítá, je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem a žalovaným, že ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona. Z důvodu specifické povahy správního trestání by možnost účasti ekologických spolků dokonce představovala nevhodnou a nečekanou ingerenci soukromoprávních subjektů do práv obviněného v takovém řízení, se kterou česká koncepce správního trestání nepočítá.
Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelův poukaz na čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, ani jeho obecnější zmínka o potřebnosti vztáhnutí požadavku transparentnosti i do sankčních řízení v oblasti ochrany životního prostředí.
Podle ustálené judikatury nejsou ustanovení Aarhuské úmluvy přímo aplikovatelná, ovšem je zapotřebí přihlížet k ní jako k interpretačnímu pramenu. Z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy neplyne, že by vnitrostátní právní úprava musela zajišťovat ekologickým spolkům přístup do všech řízení vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak z vnitřní systematiky Aarhuské úmluvy plyne, že účast veřejnosti má být směřována zejména k řízením, v nichž je povolována budoucí činnost, jak je zjevné z konstrukce jejího čl. 6 odst. 1 a 2 ve vazbě na výčet navrhovaných činností uvedený v příloze I.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
Ekologické spolky se nemohou domáhat účasti v řízeních o uložení pokuty právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť v těchto řízeních nemůže dojít k dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny způsobem, na který pamatuje § 70 odst. 2 tohoto zákona.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 03. 2017, čj. 7 As 311/2016-31
Žalobce - Hnutí DUHA Olomouc žádal Lesy České republiky, s. p.,- žalovaný, o poskytnutí informace o pokutách, které žalovaný udělil od ledna 2013 do října 2015 smluvním partnerům na provádění lesnických činností za to, že nezpracovali včas kůrovcem napadené stromy.
Žalobce žádal konkrétně o zaslání přehledů jednotlivých udělených pokut s uvedením následujících údajů: datum uložení pokuty, kterému smluvnímu partnerovi byla pokuta udělena, výši pokuty, na které smluvní územní jednotce, důvod udělení pokuty, konkrétně kolik m3 kůrovcem napadených stromů nebylo nebo bylo pozdě zpracováno a ve kterém porostu, případně porostní skupině. Dále požadoval sdělení, zda byla před udělením pokuty smluvnímu partnerovi zaslána výzva ke zpracování či opakovaná výzva ke zpracování.
Žalovaný rozhodnutím rozhodl o odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí informace. Odmítnutí odůvodnil tím, že požadované informace nemá k dispozici, protože neexistují v členění a struktuře požadované žalobcem, takže by při sestavování odpovědi musel tuto informaci teprve vytvářet a jednalo by se o informaci novou. Takovou informaci povinný subjekt podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nemusí poskytnout.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl generální ředitel žalovaného. Zopakoval, že žalovaný požadované informace nemá, neboť nevede žádnou centrální evidenci, která by požadované údaje beze zbytku obsahovala. Pro poskytnutí požadované informace by bylo třeba kompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend v rámci organizační struktury žalovaného. Žalobce navíc požadoval za dobu skoro tří let neobvykle rozsáhlý soubor dat, která by bylo třeba ještě ověřovat. Šlo tedy, podle žalovaného, o „novou informaci“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Krajský soud
Podle krajského soudu se generální ředitel žalovaného vypořádal s odvolacími námitkami nedostatečně. Krajský soud připomněl, že žalovaný je státním podnikem, tedy podle § 2 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, právnickou osobou, která hospodaří s majetkem státu a nakládá s ním v rámci předmětu činnosti vymezeného v zakládací listině. Jeden z hlavních předmětů podnikání, jež jeho zakládací listina uvádí, je výkon práva povinného subjektu s lesem hospodařit. Podle krajského soudu je výkon tohoto práva obecně naplněn jednáním s péčí řádného hospodáře, který se k majetku chová svědomitě a zodpovědně a vede náležité evidence o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv a pasiv či o výsledku hospodaření. Přehled o smluvních pokutách udělených smluvním partnerům, kteří zajišťují péči o majetek svěřený státnímu podniku, tak dle názoru krajského soudu spadá pod jednu ze základních povinností žalovaného. Povinnost vést tyto evidence plyne také z čl. 4 odst. 4. 8. Statutu podniku Lesy ČR, s. p. Je tedy sotva představitelné, že by žalobcem požadované informace neexistovaly, neboť pokud byly v minulosti smluvním partnerům smluvní pokuty za pochybení ukládány, musí být tyto informace u žalovaného evidovány, musí být z jeho podkladů zjistitelné a dohledatelné. Vymáhání smluvních pokut je ve své podstatě nakládáním a hospodařením s veřejnými prostředky, přičemž kontrola takové činnosti je jedním z hlavních cílů, které zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje. Krajský soud tedy uzavřel, že požadované informace nepochybně existují a žalovaný je má, respektive musí mít k dispozici.
Krajský soud také odmítl, že by požadované informace byly „novou informací“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b), respektive § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. K tvrzení žalovaného, že materiály požadované žalobcem představují mimořádně rozsáhlý soubor dat a jejich příprava k poskytnutí by byla časově i finančně velmi nákladná, krajský soud připomněl, že tato skutečnost sama o sobě není dle zákona o svobodném přístupu k informacím důvodem pro odmítnutí žádosti. Zákon takové náklady zohledňuje pouze institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací podle § 17 odst. 1.
Krajský soud žalobě vyhověl, zrušil rozhodnutí generálního ředitele i předcházející rozhodnutí žalovaného a uložil žalovanému poskytnout požadované informace.
Kasační stížnost
Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Ve stížnosti namítal nesprávné posouzení právní otázky především v tom, zda byly žalobcem požadované informace „novými informacemi“ ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle stěžovatele žalobce fakticky požadoval vytvoření nové databáze, neboť stěžovatel dosud nevede žádnou „ústřední evidenci“, která by obsahovala všechny požadované údaje ke smluvním pokutám, takže by bylo třeba zkompletovat údaje z různých vzájemně neprovázaných agend a srovnat je s evidencí soudního vymáhání případných pohledávek. Jednalo by se navíc o rozsáhlý soubor dat, neboť v rámci období od ledna 2013 do října 2015 to představuje 230 smluv a část agendy se navíc týká již zrušených organizačních jednotek.
Dále poukazoval na vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která spočívala dle stěžovatele v tom, že se žaloba týkala informací o smluvních pokutách udělovaných stěžovatelovým smluvním partnerům, kteří měli mít v řízení před krajským soudem postavení osob zúčastněných na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Poskytnutím informací o výši pokut třetím osobám by mohlo dojít k ohrožení jejich práv. Krajský soud se však osobami, které by měly mít statut osob zúčastněných na řízení, nijak nezabýval a jejich okruh v řízení nezjišťoval.
Nejvyšší správní soud
Soud se zabýval klíčovou otázkou, zda požadované informace povinný subjekt měl, a pokud je neměl, zda měl povinnost jimi disponovat. Ztotožnil se s krajským soudem, který jasně vyložil, že pokud by stěžovatel skutečně požadovanými informacemi nedisponoval, tedy pokud by neshromažďoval informace o ukládání smluvních pokut, pak by nepostupoval s péčí řádného hospodáře.
Podle Nejvyššího správního soudu požadované informace mají vypovídat o tom, zda se stěžovatel, jako subjekt nakládající se státním majetkem, opravdu chová jako řádný hospodář, tedy způsobem souladným se zájmy lesů, které spravuje, a se zájmy veřejných financí, jimiž disponuje, a zároveň, zda postupuje obdobně vůči všem svým smluvním partnerům. Jde tedy o informace, jejichž poskytnutí je zjevně v zájmu transparentnosti nakládání s veřejným majetkem, což je jeden ze základních účelů celého zákona o svobodném přístupu k informacím.
Soud dále konstatoval, že není patrné, jaká práva a povinnosti stěžovatelových smluvních partnerů mohla být dotčena rozhodnutím krajského soudu tím, že nebyli účastníky řízení před krajským soudem ve smyslu § 34 s. ř. s. V posuzovaném případě, podle soudu, zveřejnění informací o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu nepředstavuje dotčení práv smluvních partnerů.
Soud dále vytkl stěžovateli, že to byl on, kdo znemožnil jak žalobci, tak následně krajskému soudu, aby zvážil, zda dotčené subjekty nemají mít postavení osob zúčastněných na řízení, neboť ani žalobci, ani krajskému soudu nesdělil jejich identifikační údaje. Přitom pokud by mu skutečně záleželo na ochraně procesních práv těchto subjektů, nic mu nebránilo, aby poskytl krajskému soudu jejich seznam, když už jej v reakci na žádost o informace neposkytl žalobci. Nejvyšší správní soud tedy shodně se žalobcem shledal v postupu stěžovatele určitý vnitřní rozpor.
Po posouzení případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Právní věta:
Povinný subjekt jako řádný hospodář hospodařící se státním majetkem by měl disponovat informacemi o svém hospodaření a o ukládání smluvních pokut, kterými prokáže, že postupuje s péčí řádného hospodáře, byť mu tato povinnost nevyplývá jednoznačně přímo z právního předpisu, ale pouze z obecných principů, kterými se má řídit jeho fungování.
Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech. Informace o uložení smluvní pokuty v rámci obchodního vztahu, doplněná o informaci o objemu a lokalizaci kůrovcem napadených stromů, nepředstavuje podle názoru Nejvyššího správního soudu podstatný zásah do soukromí a takové dotčení práv stěžovatelových smluvních partnerů, které by z nich mělo činit potenciální osoby zúčastněné na řízení.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.01.2017, sp. zn. 7 As 314/2016-32.
V projednávané věci se jednalo o určení charakteru účelové komunikace a odstranění nepovolené překážky přes cestu na lesním pozemku, konkrétně o odstranění kmenů, kamení, hlíny. Předmětnou komunikaci užívali kromě vlastníků nemovitostí v zahrádkářské kolonii, vozidla integrovaného záchranného systému, vlastník malé vodní elektrárny a Povodí Moravy, s. p.
Žalobci a) D. R. a b) J. K. podali návrh k Magistrátu města Jihlavy na určení charakteru účelové komunikace a domáhali se odstranění kmenů, kamení a hlíny.
Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy, rozhodnutím ze dne 3. 1. 2018, deklaroval, že komunikace nacházející se na předmětném pozemku nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť neplní nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu. Současně určil, že provoz na tomto pozemku je upraven zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, a tak je předmětná soukromá účelová komunikace určena pouze k chůzi a jízdě nemotorových vozidel podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Odvolání žalobců proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy žalovaný - Krajský úřad kraje Vysočina zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobci s rozhodnutím KÚ kraje Vysočina nesouhlasili a podali žalobu ke Krajskému soudu v Brně.
Žalobci v podané žalobě namítali, že správní orgány nesprávně aplikovaly § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle nich omezení užívání komunikace vyplývající z jiných právních předpisů nemění charakter komunikace. Pokud správní orgány uvedly, že vlastník komunikace je povinen umožnit přístup pro pěší a cyklisty, nemohly současně konstatovat, že se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Podle žalobců komunikaci nelze rozdělovat podle jednotlivých pozemků a tyto jednotlivé úseky posuzovat odděleně. Dopravní význam předmětné komunikace spočívá v jejím celku, proto i charakter komunikace je nutné posuzovat jako celek. Pokud předmětná lesní cesta slouží jako příjezdová komunikace k zastavěným pozemkům, není určená k plnění funkcí lesa. Zákon o lesích se na tuto komunikaci nevztahuje.
Krajský soud v Brně
Soud se nejprve zabýval námitkou kolize zákona o pozemních komunikacích a zákona o lesích. Žalobci nesouhlasili s posouzením správních orgánů o tom, že v dané věci je nutné aplikovat zákon o lesích a z něj plynoucí omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona. Upozorňovali rovněž na nepřezkoumatelnost výroku o režimu komunikace.
Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018 uvedl, že „Komunikace nacházející se na předmětném pozemku nemá charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přičemž provoz na tomto pozemku upravuje zákon č. 289/1995 Sb. o lesích. Dopravní režim je na předmětném pozemku druh pozemku – lesní pozemek, ve vlastnictví p. R. P., omezen ustanovením § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, dle kterého je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Předmětná soukromá účelová komunikace je tedy určena pouze k chůzi a jízdě nemotorových vozidel, přičemž dle § 20 odst. 4 zákona o lesích může povolit výjimku ze zákazu vjezdu motorových vozidel pouze vlastník lesa.“
Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018 vycházel z toho, že předmětný pozemek, je pozemkem určeným k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 zákona o lesích a dopadají na něj omezení tohoto zákona, tj. že je na předmětném pozemku zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Tato skutečnost poté byla stěžejní pro posouzení alternativních přístupových cest, neboť správní orgán v rámci alternativ chybně zvažoval pouze cesty určené k chůzi a jízdě nemotorových vozidel.
Po prozkoumání správního spisu soudem vyplynulo, že mezi správními orgány v této otázce nepanovala od počátku shoda. Správní orgán I. stupně nejprve nařídil předběžné opatření a přikázal neprodleně obnovit průjezd na předmětném pozemku po příjezdové cestě k nemovitostem žalobců, prvostupňový správní orgán tedy nepovažoval předmětný pozemek za lesní cestu. Tento závěr však odmítl žalovaný - Krajský úřad kraje Vysočina, který ve svém rozhodnutí konstatoval, že předmětný pozemek má charakter lesní cesty. Totéž vyslovil i Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy, ve svém stanovisku.
Soud uvedl, že v daném případě, kdy se názory správních orgánů obou stupňů ohledně posouzení charakteru předmětného pozemku lišily, žalovaný nemohl bez dalšího konstatovat, že předmětný pozemek je pozemkem dle § 3 odst. 1 zákona o lesích. V pochybnostech o tom, zda jde o pozemek určený k plnění funkcí lesa, vždy rozhoduje orgán státní správy lesů (viz § 3 odst. 3 lesního zákona).
Je-li, podle soudu, na předmětnou komunikaci nahlíženo jako na jeden celek, tj. komunikaci vedoucí od obce X až po nemovitost ve vlastnictví žalobce a) – objekt pro rekreační bydlení, nelze tu část pozemku, kterou komunikace protíná, chápat jako pozemek určený k plnění funkce lesa, který by vylučoval vjezd motorových vozidel podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích. Je tomu tak především z důvodu, že předmětná komunikace zasahuje toliko okraj předmětného pozemku a v této části se nejedná o lesní pozemek ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona o lesích. Průsečík komunikace s předmětným pozemkem je zcela marginální ve vztahu k rozloze celého pozemku. Na komunikaci nacházející se na předmětném pozemku tak nelze nahlížet jako na pozemek určený k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích, neboť její převážnou funkcí je komunikační obsluha přilehlých nemovitostí. Na předmětnou komunikaci tak nedopadají omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Pokud jde o zpevněné lesní cesty, ty jsou pozemkem určeným k plnění funkcí lesa pouze tehdy, jestliže neslouží jako příjezdní komunikace k zastavěnému pozemku [srov. § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Na zpevněných přístupových cestách vedoucích ke stavbám (domům, chatám, chalupám apod.) tedy zákonný zákaz vjezdu neplatí, a to ani v případě, že by procházely pozemky určenými k plnění funkcí lesa.
Soud dospěl k závěru, že pozemek v části, po které vede předmětná komunikace, není pozemkem určeným k plnění funkce lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích a nevztahují se na něj omezení vyplývající z § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.
Pokud žalovaný při posouzení charakteru předmětného pozemku vycházel pouze ze způsobu využití pozemku vyznačeného v katastru nemovitostí, aniž by zohlednil rozsah pozemku zasaženého komunikací a aktuální situaci v terénu, porušil § 3 odst. 1 zákona o lesích a následně i § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Vznikla-li žalovanému pochybnost o tom, zda předmětný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o lesích, byl povinen obrátit se na příslušný orgán státní správy lesů k rozhodnutí podle § 3 odst. 3 zákona o lesích, nikoliv tuto otázku hodnotit sám, odlišně od správního orgánu I. stupně.
Soud uvedl, že z právní úpravy vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona.
První dva znaky účelové komunikace definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat za splněný dalších dvou znaků: 3) souhlasu vlastníka a 4) tzv. nutné komunikační potřeby.
Správní orgány se v projednávané věci výše uvedenými znaky zabývaly a dospěly k závěru, že u předmětné účelové komunikace není splněna podmínka nutné komunikační potřeby, tudíž předmětná komunikace nemůže být veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce a) s hodnocením správních orgánů nesouhlasil a namítal, že navrhované alternativní komunikace nejsou vedeny po pozemcích veřejnoprávní korporace.
Soud se proto dále zabýval naplněním posledně uvedeného znaku, tj. existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Podmínka existence nezbytné komunikační potřeby bude splněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat.
Aby nebyla dána nutná komunikační potřeba, musela by existovat jiná alternativní cesta stejné či srovnatelné kvality, která by šetrněji zasahovala do práv dotčené osoby. Nutnou komunikační potřebu lze shledat i v případě, že komunikace zajišťuje přístup jen pro jednu jedinou nemovitost, resp. jediného vlastníka. Nutnou komunikační potřebu by neovlivnilo ani to, že by si někteří z vlastníků soukromoprávními smlouvami zajistili přístup ke svým pozemkům přes jiné pozemky.
Soud uvedl, že při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, „zda případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.)“.
Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, „nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp. ve prospěch jejich práva na ochranu soukromí a zajištění pohody bydlení) získáno“.
Dále lze vymezit dva základní znaky, které musí být splněny, aby bylo možno hovořit o existenci „alternativní cesty“. Cesta musí reálně existovat v terénu a především, musí se nacházet ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, tedy státu, kraje nebo obce. V případě, že by se alternativní cesta nacházela ve vlastnictví osoby soukromého práva (fyzických či právnických osob), jednalo by se o porovnávání míry omezení vlastnického práva dvou různých soukromých osob.
Soud uvedl, že správní orgán je při posuzování možných alternativních cest povinen učinit jednoznačný závěr o tom, zda skutečně existuje alternativní veřejně přístupná účelová komunikace či nikoli, musí zkoumat její kvalitu co do vzdálenosti, sjízdnosti apod. Musí rovněž ověřit, že alternativní cesta je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace.
Správní orgán je při hledání vhodných alternativ v souvislosti s posouzením nezbytné komunikační potřeby vždy povinen vycházet z dosavadního způsobu a účelu užívání pozemní komunikace a zabývat se tím, zda navrhovaná alternativní komunikace je stejné nebo srovnatelné kvality jako předmětná veřejně přístupná účelová komunikace, tj. zda tato případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Předpokladem takového závěru musí být zejména zjištění, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz nemovitostí apod.
V posuzovaném případě však navrhované alternativní komunikace nejen že nemohou plnit určenou funkci vzhledem k tomu, že nejsou ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, ale rovněž z důvodu jejich stavebně-technického stavu a zákazu jízdy motorovými vozidly. Soud proto uzavřel, že zkoumané alternativní trasy nejsou k předmětné komunikaci alternativou, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. Námitka nesprávného posouzení naplnění podmínek pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na předmětném pozemku je proto důvodná.
Žalobu žalobce a) shledal soud důvodnou, proto rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Právní věta:
Při určení účelové komunikace je nezbytné posoudit znaky, které musí daná cesta splňovat:
- zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy
- spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků.
- užívána se souhlasem vlastníka pozemku a
- existence tzv. nutné komunikační potřeby.
Pro vymezení „alternativní cesty“ musí být splněny dva znaky, aby bylo možno hovořit o její existenci.
- Cesta musí reálně existovat v terénu a
- především, se musí s nacházet ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, tedy státu, kraje nebo obce.
Nejsou-li alternativní trasy sjízdné motorovými vozidly, ačkoliv to charaktery dotčených nemovitostí vyžadují, nejedná se o alternativní cesty schopné nahradit komunikační potřebu předmětné účelové komunikace.
Všechny výše uvedené znaky musí být splněny kumulativně, stačí nesplnění jednoho z nich a o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se nemůže jednat.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.06.2020, sp. zn. č.j. 30 A 93/2018 - 103
Spor o provedení opatření k zamezení kontaminace lesního pozemku chemickými látkami při zimní údržbě
V projednávaném případě došlo rekonstrukcí odvodňovacího příkopu podél silnice III/343 ke svedení vody (v zimně kontaminované chloridy) na lesní pozemek, což vedlo, podle vyjádření znalce Ing. R. N., k úhynu rostlin. Samotnou rekonstrukci provedla žalobkyně-Správa a údržba silnic Pardubického kraje, která je právnickou osobou zřízenou jako příspěvková organizace Pardubického kraje.
Paní J. J. - (vlastnice postiženého lesního pozemku) požádala Městský úřad Hlinsko, odbor životního prostředí, o provedení opatření vyplývajících z pravomoci orgánu státní správy lesů, které povedou k přerušení poškozování jejího lesního pozemku v k. ú. Blatno u Hlinska.
Podle vyjádření odborného lesního hospodáře R. P. ze dne 8. 10. 2018 je lesní pozemek žadatelky dlouhodobě poškozován, a to především vodou, která přitéká z odvodňovacího systému silnice II/343 Hlinsko-Svratka. Situace se zhoršila po roce 2015, tedy po provedené rekonstrukci silnice II/343 včetně prohloubení a zprůtočnění přilehlých příkopů a propusti. Podle odborného lesního hospodáře poškození lesního porostu způsobuje nejen masivní podmáčení pozemku v období dešťů a jarního tání sněhu, ale zejména soli používané k zimní údržbě silnic ve vodě rozpuštěné a usazené v půdním profilu.
V projednávané věci byl na základě požadavku paní J. J. vypracován odborný posudek panem Ing. R. N., pracovníkem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., který odebral vzorky jehličí a půdy na dotčeném pozemku. Podle závěru a doporučení zmiňovaného odborného posudku VULHM analýza vzorků půdy a vzorků smrkového jehličí odebraných na předmětném lesním pozemku z chřadnoucího lesního porostu poměrně přesvědčivě prokázala negativní vliv chloridů na půdu a následně na zdravotní stav dřevin. Koncentrace chloridů zjištěné v porostu s chřadnoucími a usychajícími stromy jsou toxické a viditelné poškození končící odumíráním stromů je důsledkem jejich negativního účinku.
Po provedeném správním řízení orgán státní správy lesů rozhodnul tak, že byla žalobkyni uložena povinnost provést neprodleně, nejpozději do 31. 11. 2019 opatření ke zlepšení stavu lesa – pozemku v k.ú. Blatno u Hlinska vedoucí k zamezení kontaminace předmětného pozemku chemickými látkami používanými k zimní údržbě komunikací a spočívající především v zajištění odvodu povrchové vody z tajícího sněhu mimo předmětný lesní pozemek tak, aby zasolená voda nepoškozovala lesní půdu a následně dřeviny na ní rostoucí. Přijaté opatření zároveň musí zabránit negativnímu působení dešťových vod vznikajících při odvodnění silnice II/343 na předmětný pozemek. Při stanovení lhůty pro splnění uloženého opatření vycházel správní orgán ze skutečnosti, že opatření musí být provedeno neprodleně, nejpozději však do začátku zimy tak, aby už dále na předmětném lesním pozemku nedocházelo především k negativnímu vlivu tající vody obsahující rozpuštěné soli původem z chemického ošetření silnice II/343. S tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, podala proti němu odvolání ke Krajskému úřadu Pardubického kraje. Toto odvolání však bylo zamítnuto a žalobkyně proto podala proti Krajskému úřadu Pardubického kraje-žalovaný správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích.
Žalobkyně s uloženým opatřením nesouhlasila a v žalobě uvedla, že stanovenou povinnost lze uložit pouze vlastníkovi dotčené komunikace, jelikož uložená povinnost vychází z vlastnického práva. Navíc uložené opatření bylo stanoveno provést nejpozději do 30. 11. 2019, což žalobkyně považuje za nereálné, jelikož za dobu od doručení rozhodnutí do určeného termínu, tedy za pět měsíců, nelze úpravy ani reálně zhotovit. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány jí uložily povinnost podle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. Dle názoru žalobkyně je z tohoto ustanovení zřejmé, že nedostatky, k jejichž odstranění by případné opatření směřovalo, musí mít svůj původ v hospodaření v lesích. Podle názoru žalobkyně nelze dle tohoto ustanovení ukládat opatření žalobci, ale pouze vlastníkům, popřípadě nájemci lesů, což žalobkyně není.
Krajský soud
Soud uvedl, že ze znění § 32 lesního zákona je patrné, že úprava ochrany lesa při hospodaření v lese pracuje výhradně s povinnostmi vlastníka lesa, což je patrné i z § 32 odst. 8 lesního zákona, který stanoví, že „vlastník lesa je povinen chránit les před znečišťujícími látkami unikajícími nebo vznikajícími při jeho hospodářské činnosti. Při ochraně lesních porostů je povinen dát přednost účinným technologiím šetřícím životní prostředí.“ Ustanovení § 32 tak stanovuje povinnost ochrany lesa vůči vlastníkovi lesa při hospodaření v lesích, přičemž hospodaření v lesích je ze své podstaty omezeno na hospodaření v lese a lesem rozumí lesní zákon lesními porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa [§ 2 písm. a) lesního zákona]. Dozor v lesním hospodářství dle Hlavy 8., oddílu druhého lesního zákona tak je nutno chápat jako dozor nad hospodařením s lesními porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa a dodržování právních předpisů při takovém hospodaření.
Dále soud konstatoval, že žalobkyně vykonává správu na silnici označené jako II/343, v k.ú. Blatno u Hlinska, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití silnice. Nejedná se tak o lesní porost ani pozemek určený k plnění funkcí lesa, a právě z tohoto důvodu krajský soud dospěl k závěru, že nelze ukládat opatření dle § 51 odst. 1 zákona o lesích v situaci, kdy dochází ke znečistění lesa v důsledku správy (hospodařením) přilehlé silnice, která není součástí lesních pozemků.
Dle § 51 odst. 1 lesního zákona je součástí výkonu státní správy lesů dozor nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů a rozhodnutí vydaných na jeho základě. Orgány státní správy lesů současně dozírají, zda vlastníci, popřípadě nájemci lesů hospodaří podle schválených plánů nebo převzatých osnov. Ukládají opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě i opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí. V případě hrozící škody jsou oprávněny rozhodnout o omezení nebo zastavení výroby nebo jiné činnosti v lese až do doby odstranění nedostatků nebo jejich příčin. Ustanovení § 51 odst. 1 tak stanovuje dvě dozorčí pravomoci orgánu státní správy lesů, a to dozor nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů a rozhodnutí vydaných na jeho základě v rámci lesního hospodářství, a současně zda vlastníci, popřípadě nájemci lesů hospodaří podle schválených plánů nebo převzatých osnov.
Krajský soud z důvodu, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí na základě nesprávného právního předpisu a žalovaný tento postup potvrdil, shledal krajský soud námitku žalobce co do aplikovatelnosti § 51 odst. 1 lesního zákona za důvodnou.
Rozhodnutí Krajského úřadu pro Pardubický kraj a rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Právní věta:
- K zamezení znečišťování lesa nelze ukládat orgány státní správy lesů opatření dle 51 odst. 1 zákona o lesích v situaci, kdy dochází ke znečistění lesa v důsledku správy (hospodařením) přilehlé silnice, která není součástí lesních pozemků.
- Taková opatření lze ukládat dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který již ve svém § 5 odst. 1 upravuje obecnou ochranu přírody a krajiny, když stanoví, že všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.
- Ukládat zmíněná opatření tak lze fyzickým a právnickým osobám bez omezení na vlastníky (nájemce) lesů při výkonu lesního hospodaření. Orgánem pravomocným k uložení opatření dle zákona o ochraně přírody zůstává dle § 85 odst. 1 skrze § 77 odst. 1 písm. o) obec s rozšířenou působností.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.06.2020, č.j. 52 A 77/2019-76