V daném případě se jednalo o spor o bezdůvodné obohacení z těžby dřeva z pozemku, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob.
Jedna osoba vlastnila 1/2 pozemku a další dvě osoby vlastnily každá 1/4 pozemku. Osoba vlastnící 1/4 pozemku provedla těžbu dřeva, v objemu 21,53% celkové dřevní hmoty. Těžba byla v souladu s lesním hospodářským plánem, který umožňoval vytěžit 100% plochy lesního pozemku.
Osoba vlastnící polovinu pozemku požadovala vyplacení podílu z částky za utržené dřevo a po odmítnutí platby podala žalobu na bezdůvodné obohacení. Věc byla řešena okresním a krajským soudem s tím, že žaloba na bezdůvodné obohacení byla zamítnuta. Soudy dospěly k názoru, že pokud žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví dřevo jen v uvedeném rozsahu a nepřekročil svůj spoluvlastnický podíl, tak nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve stejné době provést také těžbu odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Žalovanému bylo pouze vytknuto, že těžbu provedl bez většinového souhlasu spoluvlastníků.
Žalobkyně proti rozsudku krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost názoru, že okamžikem vytěžení dřeva se žalovaný stal jeho výlučným vlastníkem. Rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci nižšími soudy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní věta:
Závěr, že se plody společné věci po oddělení stávají vlastnictvím toho ze spoluvlastníků, který je oddělil (vytěžil, sklidil), nemá oporu v žádném právním předpise. Z toho vyplývá, že pokud si jeden ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez právního důvodu a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen jim vydat.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.07.2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003
Spor vznikl v době, kdy nebylo vyřešeno vlastnictví k lesnímu pozemku. Jednalo se o sporné vlastnictví, které bylo určeno soudem prvního stupně v roce 1998, ale bylo datováno od právní moci rozhodnutí vydaného týmž soudem 28.02.1995. Žalovaný v roce 1998, ještě dříve, než bylo pravomocně určeno vlastnické právo k pozemkům, vytěžil část lesního porostu a prodejem dřevní hmoty získal částku nejméně 82.900 Kč. Poté osázel pozemek borovicemi určenými na vánoční stromky a hodnota takto založené plantáže podle předloženého posudku činila 133.280,- Kč.
Vlastníkem pozemku se však stala druhá osoba, která podala žalobu na vyplacení částky 82.900 Kč, protože se prodejem dřeva žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný naopak poukazoval, že osázením pozemku v hodnotě sazenic 133.280,- Kč vzniklo bezdůvodné obohacení žalobkyni. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že na obou stranách došlo k bezdůvodnému obohacení a rozhodl, že účastníci sporu si mají vzájemné pohledávky započítat. Žalobkyně se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala ke krajskému soudu, ale ten se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil.
Žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nesouhlasila s výpočtem částky 133.280,- Kč za bezdůvodné obohacení (částka byla stanovena vynásobením počtu stromků a jejich cenou) a zároveň podala námitku promlčení pohledávky žalovaného, protože ji vlastnictví bylo soudem potvrzeno (deklarováno) od února 1995.
Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy nesprávně stanovily výši bezdůvodného obohacení, když za základ výpočtu byly vzaty náklady vynaložené na vysázení stromků na pozemku žalobkyně, nikoliv rozdíl ceny lesního pozemku před osázením a po něm. Dále uvedl, že odvolací soud se měl zabývat i námitkou promlčení.
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní věta: Stromy lesa lze považovat za tzv. přirozené plody lesního pozemku. Z hlediska vlastnictví je nutné rozlišovat mezi plody neoddělenými a oddělenými. Neoddělené plody (stojící stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní a jako takové jsou vlastnictvím vlastníka věci hlavní. Sazenice stromů se vysazením na pozemek stávají jeho součástí, a tudíž vlastnictvím vlastníka pozemku.
To platí i v případě, že vlastníkem sazenic byla původně osoba od vlastníka pozemku odlišná. V tomto případě na straně vlastníka vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Vzhledem k tomu, že vydání sazenic není dost dobře možné, je proto namístě poskytnutí peněžité náhrady. Náhrada se neposkytuje ve výši hodnoty sazenic, (které přestaly být samostatnými věcmi), nýbrž ve výši zhodnocení pozemku v důsledku jejich vysazení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.08.2005, sp. zn. 33 Odo 879/2005
V daném případě se jednalo o spor mezi majitelem lesa a obcí, po které majitel lesa požadoval výjimku, tj. umožnění přejezdu vozidel po místní komunikaci, jejichž hmotnost přesahuje 8 tun.
Žalobce se po obci domáhal používání veřejné komunikace, která byla napojena na lesní cestní síť, a tuto chtěl použít pro vyvážení dlouhého dřeva se zatížením všech souprav o hmotnosti až 24 tun. Na předmětné komunikaci se však nacházela dopravní značka zakazující vjezd vozidel, jejichž okamžitá hmotnost přesahuje 8 tun.
Obec nesouhlasila s průjezdem takto zatížených vyvážecích souprav a nedala, jako vlastník komunikace, souhlas se zahájením řízení o povolení výjimky.
Vlastník lesa na podporu svých argumentů doložil vyjádření odborného lesního hospodáře, ve kterém se uvádělo, že neexistuje žádná jiná vhodná komunikace umožňují odvoz dlouhého dříví pomocí odvozních souprav.
Ve věci rozhodoval okresní a krajský soud, který žalobu vlastníka lesa zamítl s odůvodněním, že les lze obhospodařovat i bez pomoci těžké techniky. Ve věci bylo vlastníkem lesa podáno dovolání, ale toto bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, kdy soud poukázal na skutečnost, že pokud vlastník nemůže obhospodařovat les bez těžké techniky, nejedná se o omezení jeho vlastnického práva.
Právní věta:
Les je možné obhospodařovat i bez těžké techniky. V případě, že neexistuje náhradní cesta, musí být vlastníkem lesa použity jiné přepravy dříví, z důvodu nenarušení stávající infrastruktury.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 3429/2007
V dané věci řešil krajský soud žalobu na zrušení správního rozhodnutí krajského úřadu. Předmětem sporu byla uložená pokuta za jednání vlastníka lesa, který hospodařil bez protokolu o převzetí LHO a dopustil se tak neoprávněné těžby. Svým jednáním překročil množství 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok. Vytěžil celkem 255 m3 v jednom porostu a 80 m3 v druhém. Odvolací orgán – krajský úřad snížil na základě podaného odvolání vlastníku lesa pokutu z původní výše 125.000,- Kč na 100.000,- Kč. Spor byl dále řešen krajským soudem na základě vlastníkem podané žaloby. Krajský soud správní rozhodnutí potvrdil a podanou žalobu zamítl. Vlastník lesa ve věci podal kasační stížnost, nicméně Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývají tyto právní věty.
Závaznost LHO nastává pro vlastníka lesa teprve jejich protokolárním převzetím. Převzetí LHO je možné učinit pouze od orgánu státní správy lesů, a to na základě protokolu o jejich převzetí. Převzetí LHO od jiných osob, než od příslušného správního orgánu, nevyvolává žádné právní účinky.
Výše uložené pokuty odpovídá míře porušení zákona. Rozsah zásahu do životního prostředí, jenž v případě lesa nelze zhojit v krátkém časovém horizontu, je přitěžující okolností.
Při rozhodování o výši pokuty, správní orgány přihlížejí k množství vytěženého dřeva přestupcem. Poměr mezi uloženou sankcí a ziskem získaným přestupcem neoprávněnou těžbou, není rozhodující skutečností, ke které se přihlíží, neboť uložená sankce má povahu trestu za porušení právních předpisů a nejedná se o jakýsi druh daně.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13.09.2017,zn. 15 A 55/2015
http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2015/15A_55_2015_20171031073507_prevedeno.pdf
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2017, sp. zn. 5 As 289/2017
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2017/0289_5As__1700018_20171116150335_prevedeno.pdf
Obžalovaný vyznačil vědomě v cizím lese stromy a provedl neoprávněnou těžbu na sousedním pozemku. Vytěžené stromy částečně přemístil na odvozní místo. Vytěžil 15 smrků a 51 modřínů. Poškozený ještě před odvozem dřevní hmoty přivolal Policii ČR a zabránil tak odcizení dřeava. Obžalovaný byl uznán vinným přečinem krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k peněžitému trestu 75.000,- Kč, pro případ nezaplacení peněžitého trestu mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na 4 měsíce.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Osoba vykonávající těžbu v lese se musí před těženími výkony obeznámit s hranicemi pozemku a katastrální mapou. Nestačí pouze předání snímku pozemkové mapy, bez konkretizace v terénu, na předpokládaném místě těžby.
O skutkový omyl přečinu krádeže - vytěžení části lesa ve vlastnictví jiné osoby se nemůže jednat v případě, že těžební prostor byl dostatečně lokalizován na místě samém.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.03.2013, sp. zn. 3 Tdo 169/2013
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se zabývá otázkou posouzení věku porostní skupiny a těžby v lese. Vlastníkovi lesa byla správním orgánem uložena pokuta, že provedl úmyslnou těžbu v rozporu s lesním zákonem pod hranicí 80 let věku. Správní orgán a následně Krajský soud vzal za prokázaný věk lesa uvedený pouze v lesní hospodářské osnově a zamítl žalobu na zrušení správní sankce.
Ve věci byla vlastníkem lesa, domáhajícím se zrušení sankce, podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil.
Z odůvodnění vyplývá tato právní věta. Správní orgán a případně soud musí posuzovat nejen věkovou strukturu lesa podle plánu a osnov, ale musí zjistit skutečné stáří lesa na místě. Vlastník domáhající se zrušení sankce, musí své tvrzení opřít o znalecký posudek, prokazující skutečné stáří lesa. Pokud by soud označil znalecký posudek za nepřesvědčivý, musí zdůvodnit, v jakých bodech je nepřezkoumatelný.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.12.2004, zn. 2 AS 16/2003