Těžba a doprava dříví

Finanční úřad ve Valašských Kloboukách (dále jen „finanční úřad“), vyměřil žalobci daň z příjmu fyzických osob ve výši 380 480 Kč za provedenou těžbu dřeva. Daň byla dodatečně vyměřena na základě Zprávy o daňové kontrole. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce (vlastník lesa) odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně a žádal o snížení dodatečného platebního výměru na částku 88 864 Kč. Ve svém odvolání žalobce souhlasil s plochou vytěženého lesa, rozporoval však zakmenění vytěžené plochy. Namítal podjatost posudku znalce, se kterým se v minulosti dostal do sporu.

 

Finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že žalobce podle stěžovatele nejprve rozporoval vytěžené množství dřeva, poté konstatoval chybu při skladové evidenci a nakonec změnil výpověď ohledně místa provedení prořezávek v porostech mladších 40-ti let. Všechna tato žalobcova tvrzení byla podle názoru Finančního ředitelství v Brně v rozporu s informacemi poskytnutými odborným lesním hospodářem.

Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně.

Ten svým rozsudkem rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně zrušil. V odůvodnění uvedl, že posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že znalec byl ve věci podjatý a rovněž odmítl i druhý znalecký posudek s odůvodněním, že byl vypracován 6 měsíců po provedené těžbě a byl vypracován pro jiné účely. Rovněž vytkl žalovanému, že se v rozhodnutí nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem, které měly osvědčit, že na předmětném porostu byl ponecháno a následně spáleno 200 m3 hmoty.

Finanční ředitelství v Brně (stěžovatel) podalo kasační stížností proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že považuje právní závěr soudu o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu za meritorně nesprávný a zcela neopodstatněný. Poukázal dále na to, že soud ve svém rozsudku skutkové důvody svého právního závěru, na němž rozsudek spočívá, řádně nezdůvodnil. 

Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem 

Nejvyšší správní soud nesouhlasil s krajským soudem v případě odmítnutí znaleckého posudku. Znalecký posudek byl pro stěžovatele klíčovým důkazem při jeho rozhodování a v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel podrobně argumentoval, proč považoval tento důkaz v daném případě za relevantní.  Krajský soud však nijak nevysvětlil, proč odmítl obsáhlou a konkrétní argumentaci stěžovatele, která hovořila ve prospěch použitelnosti uvedeného posudku jako důkazu i přes časový odstup od těžby a jiný účel posudku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníků (konkrétně žalovaného) a proč tuto argumentaci považuje za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. Rozhodnutí krajského soudu shledal jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Za této situace proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla stran námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu důvodná. 

Právní věta:
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 19.01.2006, sp. zn. 2 Afs 100/2005.

Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím pokutu
100.000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství zamítlo. Tvrdilo, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Žalobce napadl rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce.

V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a uloženou pokutu snížil na částku 50.000 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství novou žalobou u Vrchního soudu v Praze, který věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení dostatečně žalovaným prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, mohly být odstraněny výslechy svědků. Žalovaný setrval na svém názoru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva a z tohoto důvodu nebylo podle jeho názoru zapotřebí doplňovat dokazování. Tím, ale dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul a zřetelně formulovaný názor soudu v dalším průběhu správního řízení nerespektoval.

 Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

Právní věta:
Právní názor soudu nelze snižovat na pouhou námitku, kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu. Právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, musí být v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Prolomení povinnosti správního orgánu, být vázán právním názorem soudu, přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.09.2004, sp. zn. 5 A 110/2002.

V projednávané věci se jednalo o pokácení 53 stromů, které měly ustoupit stavbě supermarketu. O pokácení dřevin rozhodl městský úřad a po odvolání občanského sdružení rozhodnutí potvrdil i krajský úřad. 

Proti rozhodnutí KÚ podalo občanské sdružení žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítalo, že povolení ke kácení dřevin lze vydat pouze ze závažných důvodů (např. pravomocné stavební povolení), které musí navrhovatel prokázat a musí existovat v době vydání rozhodnutí. Tyto důvody však podle sdružení nebyly dány a nelze proto vycházet z pouhé možnosti, že důvody ke kácení mohou v budoucnu nastat. V době rozhodování správních orgánů nebyla stavba supermarketu povolena, ani umístěna, teprve probíhala změna územního plánu města. Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že neshledal porušení práv žalobce. Uvedl, že rozhodnutí obou správních orgánů obsahují všechny zákonné náležitosti, soud však přisvědčil žalobci, že mohla být podrobněji odůvodněna, nicméně tato vada není natolik závažná, aby odůvodnila zrušení správních rozhodnutí. 

Proti rozsudku krajského soudu podalo občanské sdružení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten posoudil obsah odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a shledal, že správní orgány nezkoumaly, zda jsou dány závažné důvody pro pokácení dřevin, resp. ve svých rozhodnutích nepopsaly, v jakých konkrétních skutečnostech tyto závažné důvody spatřovaly a jakými úvahami se při posuzování závažnosti důvodů řídily. Z rozhodnutí správních orgánů tak není patrné, zda dostatečně a správně zhodnotily závažnost důvodů pro pokácení těchto dřevin. Za nesprávnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž absolutizaci vlastnického práva a vůle vlastníka, jehož záměr prodat pozemky za účelem výstavby supermarketu zřejmě správní orgány považovaly za závažný důvod pro pokácení dřevin. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud pochybil. Soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 

Právní věta 

Správní orgány rozhodující na úseku ochrany přírody a krajiny jsou povinny především střežit veřejný zájem na ochraně životního prostředí a vyvažovat zájmy vlastníků, které mohou být protichůdné k zájmu veřejnému. Výstavbu supermarketu nelze bez dalšího považovat za veřejný zájem, pokud existence takového veřejného zájmu nebyla ve správním řízení prokázána.

Vlastník pozemku může pokácet stromy na tomto pozemku rostoucí pouze s povolením orgánu ochrany přírody, který musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem vlastníka na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom váží estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 4 As 20/2008

Daný případ vznikl v devadesátých letech minulého století, kdy docházelo na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku k vydání a převzetí lesních pozemků původním vlastníkům.

V tomto případě byly lesní pozemky vydány bez vytyčení hranic a při těžbě, která byla sice řádně plánována a odborně vytyčena, bohužel došlo k těžbě stromů na sousedním pozemku. Vlastník pozemku, na kterém byla provedena neoprávněná těžba zažaloval Lesy ČR, s.p., které vykonávaly odbornou správu (jejich pracovník vytyčil těžbu) a vlastníka druhého pozemku, který provedl neoprávněnou těžbu o náhradu škody ve výši 29.532 Kč.

 Případ byl řešen okresním a krajským soudem a nakonec v posuzované věci rozhodoval až Nejvyšší soud ČR. Soud dospěl k závěru, že podnik Lesy ČR neporušil žádnou povinnost, když vydal pozemky vlastníkům bez vyměření vlastnických hranic a nepochybyl ani při odborné správě při vytyčování těžby tím, že označil k těžbě některé stromy na sousedním pozemku. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení.

Právní věta:
Žádné ustanovení zákona o půdě zákona č. 229/1991 Sb., a ani jiných právních předpisů neukládá nájemci pozemku povinnost, aby při ukončení nájemního vztahu vyměřoval či vytyčoval hranice.
Naopak je povinností vlastníka, aby si po skončení nájemního vztahu k pozemkům v případě pochybností ověřil rozsah svého vlastnického práva tak, aby při disponování s vlastním majetkem neporušil práva vlastníků jiných.
Vytyčení stromů vhodných k těžbě nezbavuje vlastníka lesního pozemku povinnosti respektovat vlastnické právo jiného a neopravňuje jej disponovat, či těžit porosty ze sousedního pozemku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2002, sp. zn. 25 Cdo 766/2000

V tomto případě se jednalo se o správní delikt a to pokácení lípy malolisté stojící na pozemku žalobkyně (obchodní společnosti). K pokácení stromu nebylo vydáno žádné povolení a strom byl následně, přes zákaz starosty obce, rozřezán na pile žalobkyně. Za tento delikt byla žalobkyni uložena pokuta městským úřadem ve výši 100 000 Kč a po odvolání žalobkyně byla krajským úřadem snížena na 70 000 Kč. Žalobkyně s pokutou nesouhlasila a proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu, kterou však krajský soud zamítl.

Žalobkyně následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Žalobkyně argumentovala nepřípustností důkazu ve formě odborného vyjádření a namítala, že k posouzení zdravotního stavu stromu měl být přizván znalec. Soud konstatoval, že z důkazů vyplývá, že strom byl pokácen zaměstnanci žalobkyně a za tento čin nese žalobkyně odpovědnost. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

Právní věta:
Podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je odpovědnost za správní delikt (poškození nebo zničení dřeviny rostoucí mimo les bez povolení) tzv. odpovědností absolutní. Zákon neuvádí žádné liberační důvody, které by umožňovaly se této odpovědnosti zbavit.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2007, sp. zn. 1 As 17/2006

V daném případě se jednalo o spor o bezdůvodné obohacení z těžby dřeva z pozemku, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob.

Jedna osoba vlastnila 1/2 pozemku a další dvě osoby vlastnily každá 1/4 pozemku. Osoba vlastnící 1/4 pozemku provedla těžbu dřeva, v objemu 21,53% celkové dřevní hmoty. Těžba byla v souladu s lesním hospodářským plánem, který umožňoval vytěžit 100% plochy lesního pozemku.

Osoba vlastnící polovinu pozemku požadovala vyplacení podílu z částky za utržené dřevo a po odmítnutí platby podala žalobu na bezdůvodné obohacení. Věc byla řešena okresním a krajským soudem s tím, že žaloba na bezdůvodné obohacení byla zamítnuta. Soudy dospěly k názoru, že pokud žalovaný vytěžil z pozemku ve spoluvlastnictví dřevo jen v uvedeném rozsahu a nepřekročil svůj spoluvlastnický podíl, tak nezasáhl do spoluvlastnického práva žalobkyně, neboť žalobkyně mohla ve stejné době provést také těžbu odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu. Žalovanému bylo pouze vytknuto, že těžbu provedl bez většinového souhlasu spoluvlastníků.

Žalobkyně proti rozsudku krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost názoru, že okamžikem vytěžení dřeva se žalovaný stal jeho výlučným vlastníkem. Rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci nižšími soudy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní věta:

 Závěr, že se plody společné věci po oddělení stávají vlastnictvím toho ze spoluvlastníků, který je oddělil (vytěžil, sklidil), nemá oporu v žádném právním předpise. Z toho vyplývá, že pokud si jeden ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními oddělené plody přisvojí, jedná se o majetkový prospěch získaný na jejich úkor plněním bez právního důvodu a takovéto bezdůvodné obohacení je povinen jim vydat.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.07.2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2003

Strana 3 z 6