V projednávaném případě se jednalo o poškození životního prostředí těžbou a dopravou v lese. Přestupku se dopustila společnost DrLes s.r.o., (žalobkyně), která uzavřela smlouvu o dílo s panem F. P. jejímž předmětem bylo vytěžení 2 000 m3 dříví a jeho přiblížení a vykoupení. Pan F. P. měl lesní pozemek, ve kterém byl porost napaden podkorním hmyzem, pronajatý od své matky paní D. Ž. K těžbě byl použit harvestor a vyvážecí souprava. Jádrem sporu byl nesouhlas žalobkyně s rozsahem poškození lesa, které jí bylo kladeno za vinu.
Po zahájení prací obdržela Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) dne 19. 3. 2019 podnět upozorňující na erozi půdy v důsledku lesní dopravy. Při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 zjistila, že na lesním pozemku byla provedena těžba dříví, přičemž v důsledku dopravy dřeva na odvozní místo došlo k poškození lesní půdy a k výrazné vodní erozi.
Kontrola na místě se uskutečnila dne 28. 5. 2019. Při ní žalobkyně sdělila, že práce byly na základě uzavřené smlouvy zahájeny již dne 8. 2. 2019, těženy byly stromy vyznačené vlastníkem ve spolupráci s odborným lesním hospodářem. Uvedla, že poškození půdy se nedalo vyhnout, i případné jiné technologie odvozu dříví by poškodily půdu a asanace postřikem by byla pro vlastníka finančně příliš náročná. Cesty, po kterých dříví přibližovala, byly poškozeny již před únorem 2019 předchozími těžbami a vyvážením dříví prováděným v uplynulých letech. Holiny vznikly v lokalitě už v roce 2018, žalobkyně využívala stávající cesty.
Rozhodnutím ČIŽP byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České obchodní inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, kterého se dopustila tím, že při smluvně prováděných pracích spočívajících v těžbě dříví na lesním pozemku a následné lesní dopravě na tomtéž pozemku v období od 8. 2. do 10. 4. 2019 způsobila nepřiměřené poškození lesa. K významnému narušení lesní půdy s následnou erozí v důsledku lesní dopravy došlo na celkové ploše 7 940 m2 lesní půdy. Žalobkyně porušila ustanovení § 11 odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Tím, že došlo k narušení lesní půdy a její následné erozi, bylo ohroženo životní prostředí v lesích a omezeno plnění veřejně prospěšných funkcí lesa. Žalobkyně vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů v předmětné lokalitě. Za tento přestupek byla žalobkyni prvoinstančním rozhodnutím uložena pokuta ve výši 450 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí - žalovaný. Žalovaný uvedené rozhodnutí inspekce zrušil a vrátil věc ČIŽP k novému projednání. Považoval za prokázané, že došlo k poškozování lesa, omezení jeho veřejně prospěšných funkcí vytvářením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů (napadení oslabených lesních dřevin patogenními organismy) a abiotických činitelů (vodní eroze, vysychání půdy) a tím k ohrožování životního prostředí v lese. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata uvedená v § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP a za tento přestupek je odpovědná žalobkyně jako zhotovitel díla – lesní těžby, která při lesní dopravě použila těžkou techniku na zamokřené půdě a narušila jí půdní povrch výše popsaným způsobem. Žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí zavázal inspekci do spisu doložit podrobnější údaje o stavu lokality před provedením lesní dopravy za účelem přesnějšího zjištění míry poškození.
ČIŽP i ve svém v pořadí druhém rozhodnutí uznala žalobkyni vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o ČIŽP. V odůvodnění rozhodnutí popsala průběh řízení a zejména provedené dokazování. Uvedla, že při inspekčním šetření dne 20. 3. 2019 i při kontrole dne 10. 4. 2019 ČIŽP v narušené půdě zjistila zřetelné stopy pneumatik nebo pásů a narušená půda byla obnažená bez organické hmoty na povrchu, tedy bez rostlin i bez opadu asimilačního aparátu dřevin, ke kterému v lese dochází. Z toho dovodila, že k narušení půdy došlo v roce 2019. Odkázala na zastiženou kolovou vyvážecí soupravu, která byla až po nápravu zabořena do půdy a její obsluha bez bližšího upřesnění sdělila, že jde o vyvážecí soupravu žalobkyně. Postupovala v intencích zrušujícího rozhodnutí a zaměřila se na odlišení starších a novějších erozních poškození a na jejich míru.
Žalobkyně proti (v pořadí již druhému) rozhodnutí ČIŽP podala včasné odvolání. Žalovaný napadeným rozhodnutím její odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí ČIŽP. Žalovaný vyzdvihl, že těžba a doprava dřeva probíhaly v terénu náchylném k erozi (svahy, opukové podloží), a proto bylo třeba práce daným podmínkám přizpůsobit. Žalobkyně je profesionálem v oboru a na základě svých zkušeností musela být schopna vyhodnotit důsledky své činnosti. Naopak korigovala závěr inspekce v tom směru, že se žalobkyně dopustila přestupku v nevědomé nedbalosti s odkazem na objektivní odpovědnost.
Žaloba
Na základě zamítnutí odvolání se žalobkyně žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí spatřovala v nezákonnosti a vadách řízení. Žalobkyně brojila proti výroku prvoinstančního rozhodnutí. Výrok shledala nejednoznačným, neboť jednání, kterého se měla dopustit, v něm není dostatečně individualizováno, resp. výrok individualizaci jednání žalobkyně postrádá. Poukázala na to, že až ze samotného odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí se podává, jakým způsobem došlo k nepřiměřenému poškození lesa (vyježdění kolejí a dochází ke zvyšování eroze, resp. splavení půdy do okolních lesních potoků).
Dále poukazovala na to, že ČIŽP ji trestá za nepřiměřené poškození lesa provedenou těžbou dřeva a následnou lesní dopravou, zároveň však uvádí, že k poškození došlo lesní dopravou. Žalobkyně tvrdila že není zřejmé, které jednání je protiprávní a v čem spočívá. Žalovaný se současně s touto odvolací námitkou v napadeném rozhodnutí přiléhavě nevypořádal.
Žalobkyně také brojila proti skutkovým závěrům. Po celou dobu řízení nesouhlasila s rozsahem poškození lesa tak, jak jí bylo kladeno za vinu. V řízení se odvolávala na vyjádření odborného lesního hospodáře pana O. B. s tím, že na lesních pozemcích již před těžbou žalobkyně byly přítomny erozní rýhy způsobené lesní dopravou. Z tohoto důvodu došlo ke zrušení prvního rozhodnutí ČIŽP, přičemž žalovaný prvoinstančnímu orgánu uložil doplnit dokazování. ČIŽP dle názoru žalobkyně tomuto požadavku žalovaného vyhověla nedostatečně.
Městský soud v Praze
Soud nepřisvědčil námitce, že ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nebyl skutek vymezen dostatečně určitě. Popis skutku je slovním vyjádřením jednání žalobkyně, které musí označovat místo, čas a způsob spáchání skutku tak, aby nebyl skutek zaměnitelný s jiným jednáním. Jednotlivé skutkové údaje jsou totiž rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další (jiné) období možnost záměny skutku, a tedy možnost opakovaného postihu za týž skutek.
Z prvoinstančního rozhodnutí je dle názoru soudu zřejmé, kde se žalobkyně dopustila protiprávního jednání (místo), kdy k tomuto jednání došlo (čas) a jakým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku (způsob spáchání). Žalovaný uvedl znaky přestupku dostatečně, byť si lze představit jejich podrobnější popis. Detaily (vyježdění kolejí, jejich rozsah a specifikaci konkrétních lesních pozemků, kde tyto koleje vznikly) pak inspekce popsala v odůvodnění rozhodnutí.
Soud uzavřel, že výrok prvoinstančního rozhodnutí není nesrozumitelný, neboť ČIŽP popsala znaky přestupku v té míře, která postačuje k individualizaci skutku a jeho odlišení od (případných) jiných skutků/jednání.
Soud uvedl, že správní orgány přihlédly k poškození z období 90. let a současně se správně a logicky vypořádaly s odvolacími námitkami žalobkyně co do zjištěného skutkového stavu ve vztahu ke svážnicím. Poškozeny byly v okolí i další cesty a v lese se nacházely erozní rýhy, pravděpodobně z období 90. let. Inspekce toto tvrzení reflektovala ve prospěch žalobkyně, neboť do měřené hloubky kolejí nepromítla historické snížení úvozu oproti okolnímu terénu. Z podkladů, které inspekce shromáždila v návaznosti na zrušující rozhodnutí žalovaného, nevyplývá žádná relevantní pochybnost stran míry poškození původního povrchu, které je přičitatelné žalobkyni.
Soud dále poukázal na svědeckou výpověď odborného lesního hospodáře, který sice zmínil, že k erozi v dané lokalitě dochází často a že zemina byla před zahájením prací splavena, zároveň však uvedl, že pozemek navštěvuje průběžně, 3x až 4x do měsíce, a činil tak i v roce 2019. Soud má za to, že odborný lesní hospodář by jako profesionál znalý problematiky lesního hospodářství jistě zaznamenal zásadní poškození lesní půdy v podobě výrazně vyjetých kolejí, a tedy nikoli akceptovatelnou změnu terénu oproti jeho historickému poškození pocházejícímu z 90. let minulého století. Ze svědecké výpovědi odborného lesního hospodáře nevyplývá žádná pochybnost o závěru, že vyjma poškození lesa, k němuž došlo v 90. letech minulého století, nebyla lesní cestní síť a půda mimo přibližovací linky před těžbou provedenou žalobkyní narušena.
Žalobkyně realizovala těžbu dřeva za situace, kdy byl půdní povrch podmáčen natolik, že těžká dopravní technika jej musela svou vahou a četností jízd (lesní doprava probíhala několik týdnů) prohloubit. Soud má za to, že z pořízené fotodokumentace, která je součástí správního spisu, je zřetelně patrné jak podmáčení půdy, tak i vyjetí kolejí použitou vyvážecí soupravou. Správní orgány pak k tíži žalobkyně nepřičítaly hloubku kolejí, která souvisela s historickým snížením úvozu.
Oba správní orgány, se podle soudu, vypořádaly se skutečností, že důvodem těžby byla kůrovcová kalamita. V této souvislosti zdůraznily, že okamžitý odvoz dříví z lesa nebyl nutný, neboť stačilo u pokácených stromů provést odkornění, případně chemický postřik, vyčkat na vhodnější klimatické podmínky a teprve pak provést odvoz a prodej dříví. Objednanou lesní těžbu proto bylo možno provést bez poškození lesa a při současném zabránění šíření kůrovců.
Soud uzavřel, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, byl zjištěn bez důvodných pochybností. Důvodnou soud neshledal ani námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty. Při posuzování zákonnosti uložené sankce je tak správní soud k žalobní námitce oprávněn pouze hodnotit, zda správní orgán při stanovení její výše zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil nebo zda uložená sankce není likvidační. Soud konstatoval, že správní orgány v projednávané věci učinily přezkoumatelnou úvahu o důvodech uložené sankce, která není nepřiměřená i vzhledem k tomu, že byla uložena ve výši pod 10% horní hranice sazby.
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta
Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku podle zákona č. 282/1991 Sb. § 4(1) tím, že vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a svým jednáním ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích.
V projednávaném případě správní orgány prokázaly, že se delikt stal, žalobkyně je za něj odpovědná a správní orgány při odůvodňování výše sankce postupovaly s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.07.2023, č.j. 15 A 43/2021-58
Žalobce B. Š. požádal městský úřad Kutná Hora o zahájení řízení o vydání rozhodnutí podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, že na cestě se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a o odstranění pevné překážky (závory) z cesty podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V žádosti uvedl, že cesta je jediným možným přístupem sloužícím k odvozu dřeva z oficiální skládky dřeva. Cestu, podle žalobce, zcela běžně užívaly i další subjekty, včetně odvozních souprav různých dopravních společností a pilařských závodů jezdících pro dřevní hmotu z žalobcových lesů, či lesů ve vlastnictví společnosti Lesy České republiky, s. p. Automobily tudy jezdila zejména státní správa lesů, těžaři a jiní pracovníci v lesnictví (pro sázení stromků, prořezávky), ale i houbaři. Dále se žalobce vyjádřil k naplnění znaků existence veřejně přístupné účelové komunikace s odkazy na judikaturu správních soudů. Žalobce mimo jiné navrhl provedení výslechu čtyř svědků.
Poté následovalo ústní jednání spojené s ohledáním na místě, při němž žalobce předložil znalecký posudek zabývající se možnostmi odvozu dříví ze skládky.
Městský úřad prvostupňovým rozhodnutím zamítl žádost žalobce s odůvodněním, že nebyly splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Shledal, že cesta je v terénu patrná a že plní účel podle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Ze znaleckého posudku vyplývá, že cesta rovněž plní nutnou komunikační potřebu žalobce, neboť k ní neexistuje použitelná náhrada. Naopak konstatoval absenci souhlasu vlastníka s jejím obecným užíváním, neboť cesta neslouží veřejnosti, nýbrž jen vlastníkům přilehlých lesních pozemků. Jelikož městský úřad zjistil, že se na cestě nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, nevyhověl ani žádosti žalobce o odstranění pevné překážky.
Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě, tj. rozporoval názor městského úřadu, že nebyl dán souhlas s obecným užíváním cesty, dále namítal, že bez vysvětlení neprovedl navržený důkaz výslechem čtyř svědků a postupoval v rozporu s judikaturou.
Žalovaný - Krajský úřad Středočeského kraje svým rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že městský úřad se v prvostupňovém rozhodnutí zabýval otázkou, zda lesní pozemek k plnění funkcí lesa naplňuje všechny zákonem a judikaturou stanovené znaky veřejně přístupné účelové komunikace. V řízení se neprokázalo, že by cesta byla využívána v režimu obecného užívání, tedy neomezeným okruhem uživatelů. Žalobce ani žádný jiný účastník neprokázal, že by cestu užívala veřejnost, ani to, že by v minulosti sloužila jako veřejně přístupná účelová komunikace. Cesta vznikla za účelem obsluhy lesních pozemků a pro obhospodařování lesa a takto je po celou dobu využívána. Neprokázalo se, že by veřejnost měla zájem na jejím užívání, nepotvrdila to ani obec Čestín, která hájí veřejné zájmy na svém katastrálním území.
Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Žaloba
Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemků o celkové výměře přesahující 143 hektarů a pro hospodaření na těchto lesních pozemcích využíval od 90. let hlavní oficiální skládku dřeva. Dřevní hmota byla z této skládky po celou dobu jejího užívání odvážena vždy po pozemku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení F. S. Podle žalobce není jiná možnost odvozu dřevní hmoty ze skládky prostřednictvím kamionů než přes pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení. Žalobce doplnil, že pozemek byl užíván i jeho právními předchůdci a že v užívání pozemku pokračoval poté, co jej právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal v restituci, proti čemuž nikdo neprotestoval. Žalobce má za to, že cesta přes pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V listopadu 2018 však byla na tuto cestu umístěna závora, načež žalobce od osoby zúčastněné na řízení zjistil, že mu přístup přes pozemek nebude umožněn. Žalobce proto podal žádost o vydání rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit pevnou překážku.
Žalobce napadal pouze posouzení otázky souhlasu s užíváním cesty veřejností. Původní vlastník cesty, J. H., ani nynější vlastník nikdy žalobci nebránili v užívání cesty ani její správy pro účely hospodaření na jeho pozemcích. Tím, že byli pasivní, souhlasili s užíváním cesty veřejností, tj. kýmkoliv, což potvrzuje judikatura. Z judikatury správních soudů, podle žalobce plyne i to, že se u veřejně přístupné účelové komunikace nevyžaduje, aby byla užívána širokým okruhem uživatelů, či že by obec na jejím užíváním musela mít veřejný zájem.
Žalobce k prokázání skutečnosti, že lesní cesta je užívána veřejností, navrhl provedení důkazu výslechem svědků. Městský úřad odmítl výslechy provést zcela bez vysvětlení a žalovaný jen s odkazem na poměr navržených svědků k žalobci, čímž zatížili řízení vadou. Žalovaný vykládal pojem veřejnosti zcela svévolně a extenzivně. Z povahy obhospodařování lesa vyplývá, že lesní cestu využívá široký okruh osob naplňující pojem veřejnosti. Kromě nich tuto cestu využívají také další osoby jako turisté, houbaři apod., což dokládají fotografie pořízené fotopastí.
Správní orgány dále nesprávně vyhodnotily význam oplocení jeho obory ve vlastnictví žalobce. V místě, kde se žalobcovy pozemky napojují na cestu, se nachází brána o šíři 8 m, proti níž osoba zúčastněná na řízení v řízení o vydání územního rozhodnutí nic nenamítala. Z této skutečnosti lze dovodit konkludentní souhlas osoby zúčastněné na řízení s obecným užíváním lesní cesty.
Podle žalobce se žalovaný vůbec nezabýval jeho odvolací námitkou, že existence účelové komunikace v uzavřeném prostoru nemůže změnit charakter účelové komunikace před tímto prostorem, tj. cesty na pozemku osoby zúčastněné na řízení. Opomněl tedy, že úseky jedné pozemní komunikace mohou mít různý právní režim.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení sdělila, že žalobce přerušil cestu tím, že vybudoval oplocení obory. Osoba zúčastněná na řízení umístila překážku na cestu až po tomto kroku žalobce. Dále odmítla, že žalobci svědčí nutná komunikační potřeba, neboť jeho pozemky jsou přístupné z opačné strany ve směru od Malé Skalice. Nutnost úpravy této příjezdové cesty pro průjezd lesní techniky není důvodem pro omezení vlastnického práva jiného vlastníka. Lesní cesta byla nabyta v restituci, proto nynějšího vlastníka neváže souhlas předchozího vlastníka s užíváním lesní cesty.
Krajský soud v Praze
Soud vyložil, že podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.
Soud předně konstatoval, že podle ustálené judikatury správních soudů vzniká veřejně přístupná účelová komunikace při současném naplnění čtyř znaků, jimiž jsou a) patrnost a stálost cesty v terénu, b) spojení pozemků s veřejnou komunikací, c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace a d) nutná komunikační potřeba.
Předmětem sporu v posuzované věci bylo, zda byl u lesní cesty naplněn znak c), tj. souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace, a tedy i to, zda žalovaný tuto otázku posoudil správně.
Soud uvedl, že k udělení konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právního nástupce. Výjimkou z pravidla o přechodu souhlasu je nabytí pozemku v restituci.
V dané věci bylo prokázáno, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení získal spornou lesní cestu v restituci, přičemž po nabytí vlastnického práva nic proti užívání cesty jako dopravní cesty nečinil, svůj nesouhlas nedal aktivně najevo, čímž došlo ke konkludentnímu udělení souhlasu. Argumentaci osoby zúčastněné na řízení, podle které její právní předchůdce pozemek zrestituoval ve věku 75 let, a nemohl se tak detailně obeznámit s jejím stavem, nepovažoval soud za přesvědčivou. Bylo prokázáno, že právní předchůdce pozemek vlastnil od restituce až do roku 2013, což je podle soudu dostatečně dlouhá doba na to, aby zjistil stav pozemků ve svém vlastnictví.
Souhlas vlastníka je podle soudu znakem, u něhož je třeba také zkoumat okruh uživatelů cesty. Jestliže jde o blíže neurčený okruh osob (tj. veřejnost), které cestu užívají buď od nepaměti, nebo od určité doby, avšak bez aktivního odporu ze strany vlastníka (tedy s jeho tichým souhlasem), pak je daný znak naplněn.
Za veřejné užívání lze považovat např. dlouhodobý stav, kdy cestu vedoucí do lesa a umožňující i obhospodařovaní lesa užívá, vedle vlastníka či vlastníků předmětné nemovitosti, též anonymní masa nejrůznějších osob.
Stěžejní otázka pro účely dokazování v případě veřejného užívání cesty tedy podle soudu zní, kdo všechno předmětnou cestu užíval. Následně je nutné si odpovědět na otázku, zda zjištěný okruh uživatelů již tvoří veřejnost či nikoliv.
K tomu, aby bylo možné tento znak považovat za naplněný, je třeba posoudit, zda okruh osob, který pozemek s tichým souhlasem jeho vlastníka užíval, dosahuje charakteru veřejnosti či nikoliv. Soud přisvědčil žalobci v tom směru, že správní orgány se touto stěžejní otázkou nezabývaly dostatečně. Žalovaný sice úvahy městského úřadu částečně zkorigoval, ale sám se spokojil s prostým závěrem, že žalobce lesní cestu užíval jen při obhospodařování lesa a neprokázalo se, že ji využívala kromě žalobce i veřejnost.
K tomu soud uvedl, že žalobce již v řízení před městským úřadem navrhl výslech svědků, kteří mohli podpořit jeho argumentaci, že již sám okruh osob zajišťujících pro něj hospodaření v lese je natolik široký, že představuje veřejnost. Ovšem žalovaný se touto otázkou odmítl zabývat, přestože žalobce opakovaně navrhl vyslechnutí konkrétních svědků, kteří mohli osvětlit reálné užívání sporné cesty. Tito svědci mohli tedy nejen popsat, v jaké míře je cesta využívána zaměstnanci či subdodavateli žalobce, ale také třetími osobami, tj. běžnou veřejností.
Soud kriticky zhodnotil, že žalovaný odmítl provést výslech svědků jen s poukazem na možnou nevěrohodnost výpovědí kvůli vztahu svědků k žalobci (ať již příbuzenskému, zaměstnaneckému či smluvnímu). Jistě těmito skutečnostmi mohly být jejich výpovědi zabarvené ve prospěch žalobce. To je však otázkou hodnocení věrohodnosti výpovědí, k němuž lze přistoupit až po provedení výslechů. Nejprve je třeba jednotlivé svědky vyslechnout a až poté lze hodnotit věrohodnost jejich výpovědí. Soud uvedl, že správní orgány tak zcela rezignovaly na svou povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).
Soud tedy přisvědčil žalobci, že tím, že žalovaný odmítl provést výslech navržených svědků, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tím současně zatížil napadené rozhodnutí vadou spočívající v tom, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Není z něj totiž vůbec zřejmé, na čem žalovaný založil závěr, že lesní cestu nevyužívá veřejnost, ale toliko žalobce k obhospodařování lesa, či proč samotné obhospodařování lesa větším množstvím (pro vlastníka cesty neurčitých) osob nenaplňuje obecné užívání.
Soud v této souvislosti konstatoval, že jeden z účelů, který zákon v § 7 odst. 1 vymezuje, je, že cesta slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Účelovou komunikací tedy může být i polní a lesní cesta. Proto soud žalovanému uložil, aby v dalším řízení dostatečně objasnil, jaký je (resp. byl) okruh osob, které v nynější věci spornou cestu užívaly a aby se zabýval také otázkou, zda se jedná o širší okruh osob než takový, kterému svědčí veřejnoprávní oprávnění k obecnému užívání dané cesty již na základě ustanovení lesního zákona.
Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení, resp. její právní předchůdce, trpěla obecné užívání širšímu okruhu osob (např. též motorizovaná veřejnost), budou znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplněny. Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (tedy v zásadě pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude podle soudu žádný důvod, proč by měla být osoba zúčastněná na řízení omezena kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona. Skutečnost, že žalobce svůj pozemek oplotil a vytvořil na něm oboru, sama o sobě neznamená, že lesní cesta nemůže být veřejně přístupnou veřejnou komunikací, jelikož nebrání tomu, aby veřejnost využívala cestu směrem od obory.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc se mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní věta
Pokud správní orgán zjistí, že vlastník pozemku, resp. jeho právní předchůdce, trpěl obecné užívání širšímu okruhu osob (např. motorizovaná veřejnost), bude znak c) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace naplněn.
Pokud bude takto zjištěný okruh osob odpovídat okruhu oprávněných podle lesního zákona (pěší veřejnost, vozidla státní správy lesů a lesní doprava při těžbě a odvozu dřeva), nebude žádný důvod, proč by měl být vlastník pozemku omezen kromě lesního zákona i dalším veřejnoprávním institutem ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, jehož rozsah by se v zásadě překrýval s veřejnoprávními omezeními vyplývajícími z lesního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 01.12.2021, č.j. 55 A 101/2019-100
V souzené věci, u Městského soudu v Praze, se jednalo o spor mezi Lesy České republiky, s. p. – žalobce a Ministerstvem životního prostředí – žalovaný, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 175.000,- Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.
Žalobce se měl v Chráněné krajinné oblasti Beskydy v k. ú. Staré Hamry dopustit protiprávního jednání tím, že v postavení vlastníka lesa neusiloval při hospodařeni v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale), nepočínal si tak, aby nedocházelo k ohrožování lesů, neučinil vše, co mohl a měl, aby těžba a přibližování dříví byly prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa.
Při kácení stromů a soustřeďování dříví lanovkou bylo poškozeno 53 stojících zdravých stromů sedřením kůry ve střední části kmene, dále ve spodní části kmene anebo na kořenových nábězích, přičemž se u těchto 53 stromů jednalo vždy o poškození větší než 100 cm2, avšak šlo i o plochy řádově metrů čtverečních, a poškozená místa stromů nebyla včas (nejpozději do konce pracovní směny, při níž k poškození došlo) a důsledně ošetřena nátěrem proti infekci houbovými patogeny (většinou byla nátěrem ošetřena poškození pouze do 2 m nad zemí).
Výše popsaným jednáním žalobce došlo podle správního orgánu k zákonem předvídanému následku, a to ke škodám na funkcích lesa, zejména na funkcích půdoochranných a hydricko-vodohospodářských a ohrožení životního prostředí v lesích vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických činitelů, především lýkožrouta smrkového.
V žalobě žalobce nejprve obecně uvedl, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním, které vzal žalovaný při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ČIŽP za prokázané, ani s právním hodnocením žalovaného. Žalobce namítal, že ČIŽP nepředložila v průběhu správního řízení takové důkazy, kterými by najisto a řádně prokázala, že ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. V rozhodnutí ČIŽP správní orgán nedostatečně prokázal, že řešení jednání či opomenutí žalobce mělo za následek ohrožení životního prostředí, a výroková část rozhodnutí ČIŽP neměla oporu v odůvodnění rozhodnutí ani ve spisovém materiálu. Rozhodnutí ČIŽP tak bylo podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Městský soud v Praze
Žalobce, podle soudu, neučinil vše, co učinit mohl a měl. Smluvnímu partnerovi spol. PETRA s okamžitou platností neurčil jinou technologii, neurčil jiné trasy soustřeďování dříví anebo případně práce prováděné harvestorovým uzlem dočasně nezastavil, aby bylo možno zodpovědně vybrat a smluvnímu partnerovi zadat jinou technologii soustřeďování dříví, jiné trasy soustřeďováni dříví anebo případně v některých částech předmětného PUPFL počkat na zlepšení místních podmínek pro soustřeďování dříví.
Žalobce také neprováděl včas a dostatečně kontroly smluvního partnera, aby zjistil, že spol. PETRA svými silami a silami a prostředky subdodavatelů přibližovala dříví lanovkou po tak úzkých lanovkových trasách, že bylo nutné vytáčet kmeny takovým způsobem, že následně došlo k poškozením stromů rostoucích podél trasy, a to i do výšky cca 5 m, a že asanace odřených stromů nátěrem proti infekci houbovými patogeny nebyla prováděna včas.
Podle soudu byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) žalobce a následkem tohoto jednání (opomenutím) spočívajícím ve vytvoření stavu ohrožujícího životní prostředí, resp. vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.
Jako důkaz listinou ve smyslu ust. § 53 s. ř. byla užita „Smlouva o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví“ (mezi zadavatelem a dodavatelem prací), z které vyplývají práva i povinnosti stran, kdy žalobce byl mj. oprávněn omezit či zastavit provádění lesnických činností, jestliže jejich další výkon ohrožoval nebo mohl ohrozit životní prostředí či jiné veřejné zájmy (čl. VII odst. 11 Smlouvy). Podle čl. VII odst. 9 Smlouvy je při provádění Lesnických činností Smluvní partner povinen počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě zejména na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, přičemž tuto povinnost prevence má Smluvní partner jak vůči Lesům ČR, tak vůči jakýmkoli třetím osobám (subjektům). Žalobce však v rozporu se Smlouvou a zejména se svými zákonnými povinnostmi (podle § 11 odst. 2 lesního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 lesního zákona) těchto svých oprávnění nevyužil a i přes vznik nepřiměřených škod v lese, kterých si musel být prokazatelně vědom, jednal nedostatečně.
Podle § 4 odst. 1 lesního zákona se na žalobce jakožto osobu, které bylo svěřeno užívání předmětného PUPFL, vztahují stejné povinnosti, jaké má podle lesního zákona vlastník lesa. Na žalobce však lze klást vyšší právní nároky, neboť podniká v oblasti lesnictví, je povinen znát a dodržovat předpisy na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí při provádění lesnických činností, včetně činností prováděných na předmětném PUPFL, a zároveň, a to zejména, musí při hospodaření v lese dbát o to, aby les nebyl nikterak poškozován nebo ohrožován.
Na základě toho Městský soud v Praze uzavřel, že vznesené žalobní námitky nejsou důvodné, resp. že napadené rozhodnutí lze i přes dílčí procesní nedostatky aprobovat. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Právní věta:
Jednotlivá opatření v ochraně lesa realizovaná za účelem naplnění povinností zakotvených v ust. § 32 lesního zákona nemohou být prováděna v rozporu s dalšími ustanoveními lesního zákona.
Každý vlastník lesa bez ohledu na soukromoprávní vztah je povinen plnit jednotlivá ustanovení lesního zákona a hospodařit na PUPFL tak, aby nedocházelo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích.
Pokud zadá vlastník lesa práce dodavateli, tak musí provádět dostatečně kontroly smluvního partnera (těžba, vyvážení, užité technologie), aby předcházel poškození životního prostředí.
Použití technologií a volba cest (např. přibližování vytěženého dříví lanovým dopravním zařízením, odkornění, chemická asanace vytěženého dříví) nesmí předmětný PUPFL nepřiměřeně nepoškodit.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 05.12.2019, sp. zn. č.j. 10 A 43/2017-46
V daném případě se jednalo o spor mezi vlastníkem pozemku Povodí Labe, s.p., (žalobce) a Ministerstvem dopravy (žalovaný) o odstranění stromů, které se nacházely v dopadové vzdálenosti od železniční tratě. Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Drážního úřadu. Drážní úřad provedl kontrolu stromů rostoucích podél železniční trati, které identifikoval jako zdroj ohrožení dráhy ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o drahách. Poté svým rozhodnutím Drážní úřad nařídil žalobci provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu, a to odstranění 107 ks stromů podél trati.
Drážní úřad uvedl, že při výkonu státního dozoru bylo zjištěno, že v souvislém břehovém porostu jsou stromy výšky 15 – 20 m, rostoucí ve vzdálenosti 10 – 15 m od osy krajní koleje, které jsou přestárlé, viditelně poškozené a nahnuté směrem k železniční trati, a některé mají nalomené větve, které musí provozovatel dráhy prořezávat. Drážní úřad dospěl k závěru, že tyto označené stromy představují zdroj ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, jehož původcem je jejich vlastník, tedy žalobce, jelikož stromy v sousedství dráhy dosáhly výšky, kdy v případě pádu zasáhnou do průjezdného profilu dráhy, a tak v rozporu s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ohrožují život, zdraví nebo vlastnictví osob na dráze.
V zamítavém stanovisku k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že pokud vlastník nesplnil svou povinnost podle § 2900 občanského zákoníku, drážní úřad mu musí uložit nezbytné opatření dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, přičemž posuzuje nesplnění povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku jen jako faktický stav nebezpečí pro dráhu. Odpovědnost žalobce tkví ve skutečnosti, že předmětným stromům nezabránil vyrůst do kritické výše. Odvolání žalobce bylo správním úřadem zamítnuto.
Žalobce na to reagoval podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že argumentace účastníků i skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou podobné jako v dřívějších věcech a bude vycházet z rozsudků, v kterých již opakovaně o odstranění stromů podél dráhy rozhodoval (viz rozsudek ze dne 30. 8. 2018, čj. 11 A 25/2017-65, rozsudek ze dne 17. 4. 2019, čj. 10 A 28/2017-61, rozsudek ze dne 21. 8. 2019, čj. 11 A 138/2017-36, rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 A 51/2017-59, rozsudek ze dne 12. 9. 2019, čj. 11 A 45/2018-97, rozsudek ze dne 19. 12. 2019, čj. 6 A 80/2016-65).
Podle soudu, v případě, že rostou na pozemku stromy, které mohou s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost spadnout do dráhy, pak nařízení jejich odstranění musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí tedy pouze hypotetická možnost, že určitý strom by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu nic nenasvědčuje.
Soud zdůraznil, že by se jednalo o nezákonný postup, pokud by byl pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanoven okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by bylo ověřeno, zda tyto stromy představují skutečné nebezpečí. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu, jejíž naplnění vyžaduje, aby skutková stránka věci byla zjištěna dostatečně ve vztahu k řádnému posouzení a uplatnění zejména zásad legality (zákonnosti), přiměřenosti a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů.
Podle závěru soudu má správní orgán povinnost zkoumat, zda ten který strom, skutečně představuje reálné nebezpečí pro dráhu. V opačném případě uložení povinnosti paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení
§ 10 zákona o dráhách nepočítá.
Ministerstvo a Drážní úřad svým postupem, kdy řádně nezkoumaly, zda stromy představují skutečné nebezpečí pro dráhu, a tedy to, komu a na čí náklady lze uložit odstranění těchto stromů. Tím zatížili své rozhodnutí nezákonností.
Vzhledem k tomu, že se Drážní úřad ani Ministerstvo dopravy neobrátily na orgán ochrany přírody, aby si od něj vyžádaly vyjádření či jiné stanovisko, tak zatížily svá rozhodnutí další nezákonností, neboť neumožnily dotčenému orgánu vyjádřit se z hlediska zájmu na ochraně životního prostředí, k jehož posouzení není Drážní úřad oprávněn.
Soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí.
Právní věta:
Prostá existence stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto stromů do dráhy vůbec reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Takovou okolností nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl strom v budoucnu zasáhnout.
Pokud Drážní úřad chce přijmout příslušná opatření v odstranění zdroje ohrožení dráhy dle § 10 odst. 1 zákona o drahách, musí postupovat v dohodě s příslušným orgánem ochrany přírody, jak předpokládá § 65 zákona č. 114/1992 Sb., jelikož v zákoně o drahách ani jinde není výslovně stanoveno jinak. Nejedná se zde o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, kdy je Drážní úřad povinen řídit se příslušným stanoviskem orgánu ochrany přírody, ale o dotčený správní orgán dle § 136 správního řádu.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.07.2020, č.j. 5 A 136/2017-52
V dané věci se jednalo o skutečnost, že byly pokáceny dřeviny, k jejichž pokácení bylo zapotřebí povolení a nepostačovalo ohlášení. Žalobce J.J. pokácel (resp. zadal pokácet) dřeviny bez předchozího povolení orgánu ochrany přírody a krajiny. Nejednalo se tedy o dřeviny k jejichž pokácení by postačovalo pouze ohlášení 15 dní předem. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč podle ust. § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za správní delikt, kterého se dopustil tím, že v katastrálním území Hynčice u Krnova bez povolení orgánu ochrany přírody pokácel prostřednictvím A.M. celkem 231 kusů listnatých dřevin, jejichž obvod ve výšce 1,3 m nad zemí byl větší než 80 cm, čímž měl porušit § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Žaloba
Žalobce J.J. se domáhal žalobou podanou k Městskému soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí žalovaného-Ministerstva životního prostředí (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím ČIŽP.
Žalobce v žalobě uváděl, že správní orgány vyšly ze závěru, že žalobce jako objednatel byl hlavním iniciátorem kácení a jako zadavatel objednávky má hlavní podíl na škodě vzniklé pokácením stromů. Správní orgány pak poukázaly na odpovědnost objednatele ve vztahu k jeho živnostenské činnosti. K tomu žalobce uvedl, že jeho podnikáním je zemědělská činnost-chov koní a agroturistika. Na druhé straně předmětem podnikání zpracovatele, na kterého se žalobce obrátil, je práce v lese a práce s dřevní hmotou. Na rozdíl od žalobce je tedy zhotovitel odpovědným za odborné provedení prací a za výsledek své činnosti. Nesprávné posouzení věci spatřuje žalobce také v tom, že žalobci, který si práce pouze objednal, byla udělena pokuta ve výši 500.000,- Kč jako hlavnímu viníku a naproti tomu firma, která kácení provedla a spekulativně zneužila objednávky průklestu, byla pokutována shovívavě částkou 100.000,- Kč.
Žalovaný-MŽP ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Žalovaný zdůraznil, že zadání objednávky ke kácení dřevin ani souhlas vlastníka pozemků není zásadně postačující, neboť pro realizaci kácení dřevin je nezbytné získat povolení orgánu ochrany přírody podle ust. § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naplnění objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu žalovaný spatřoval v tom, že žalobce objednal u zhotovitele kácení a stanovil jeho rozsah, přičemž toto kácení nebylo orgánem ochrany přírody povoleno. Zhotovitel pak na základě objednávky žalobce dřeviny pokácel, což žalovaný vidí jako následek. Příčinnou souvislost spatřuje žalovaný v tom, že pokud by objednatel tuto objednávku nepředal, k vykácení zhotovitelem by nedošlo. Zásadní vliv na výšku pokuty měla dle žalovaného skutečnost, že žalobce byl iniciátorem a zadavatelem kácení dřevin. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce jako fyzická osoba oprávněná k podnikání byl objektivně odpovědný za výsledky a dopady své podnikatelské činnosti. Na provedených objednávkách je mimo jiné uvedeno, že „práce budou provedeny v dohodnutých termínech a k dohodnutým hranicím katastrálních pozemků, jak dohodnuto na místě samém“. I z toho tedy vyplývá, že žalobce musel být přítomen na kácením dotčených pozemcích před zahájením prací. K námitce žalobce, že si objednal pouze průklest, žalovaný uvedl, že věk dřevin, vykácených v rozporu se zákonem, přesahoval v převážné míře 50 let, část dřevin dosahovala 60 až 110 let a výška některých dřevin činila až 25 m. K možnosti kácení dřevin bez předchozího povolení žalovaný zdůraznil, že podle ust. § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny je takový postup možný jedině v případě, že je stavem dřevin zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Tvrzení žalobce, že vykácené dřeviny spadají do režimu tohoto ustanovení, bylo pouze účelové, neboť v blízkosti pozemků se nenacházejí žádné nemovitosti
Městský soud v Praze
Soud se zabýval především posouzením námitek žalobce, které se týkaly závěru správních orgánů, že žalobce osobně označoval pracovníkům zhotovitele stromy, které mají být pokáceny. Tento závěr správní orgány učinily na základě svědeckých výpovědí svědků M., O. a H., zaměstnanců zhotovitele. Tito svědci všichni shodně uvedli, že žalobce osobně označil dřeviny, které měly být pokáceny, přičemž se shodli i ve způsobu tohoto označování, když uvedli, že žalobce označil tyto dřeviny oranžovým nebo zeleným sprejem skvrnou na kmeni. V dané věci bylo tedy úkolem soudu přezkoumat, zda žalobce označoval dřeviny určené ke kácení osobně sprejem a zda o tom neexistují důvodné pochybnosti. Soud přitom shledal, že se tak vskutku stalo, když tuto skutečnost potvrdili tři svědci.
Městský soud v Praze se ztotožnil se žalovaným v tom, že v řízení skutečně nebylo nijak prokázáno, že by Inspekcí vyslechnutí svědci vypovídali lživě. Konstatoval, že v otázce označování stromů ke kácení a přítomnosti žalobce na předmětných pozemcích se výpovědi svědků v zásadě shodovaly. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že práce byly provedeny v rozporu s tím, co bylo objednáno. Zhotovitel pokácel totiž ty dřeviny, které mu žalobce sám osobně označil ke kácení, a je tedy zřejmé, že práce se děly v souladu s vůlí žalobce.
V neprospěch žalobce svědčila také skutečnost, že Státní zemědělský intervenční fond přidělil na pozemky dotace na základě dodržování podmínek, z nichž jednou ze zásadních bylo, aby předmětné pozemky plnily funkci trvalého travního porostu, což se neslučuje s výskytem náletových dřevin. Pro přiznání dotace bylo tedy nutné provést vykácení dřevin a nikoliv pouhý ořez větví.
Soud shledal rozpory v tvrzeních žalobce, které významně znevěrohodňovaly celou jeho obranu obsaženou v žalobě. Vzhledem k tomu soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Právní věta:
- Správní žalobu nelze chápat jako jakýsi další opravný prostředek ve správním řízení a úkolem správních soudů není nahrazovat činnost správních orgánů. Úkolem správního soudu je (mimo jiné) přezkoumat, zda správní orgány v řízení postupovaly v souladu se všemi na věc dopadajícími právními předpisy a zda v řízení dbaly všech procesních práv účastníků řízení.
- Vzhledem k tomu, že dřeviny určené k pokácení žalobce sám označil, je zcela odpovídající závěr správních orgánů, že za skutečný rozsah provedeného kácení je zodpovědný žalobce a že práce byly provedeny v souladu s tím, co zhotoviteli zadal.
- Pokud se nejedná o situaci, kdy stav dřeviny je natolik vážný, že hrozí způsobit škodu na hodnotách v nejbližších okamžicích – (např. dřeviny poškozené živelními pohromami, vichřice, požár apod.), nemůže se žalobce důvodně dovolat ani § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů od provedení kácení.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.04.2014, č.j. 7 A 291/2011-231
V souzeném případě se jednalo o ohrožení životního prostředí v lese neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se měla dopustit žalobkyně W.-S., a.s., tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc.
Skutek spočíval konkrétně v tom, žalobkyně vytěžila plochu 0,96 ha na vlastním lesním pozemku a 0,02 ha na lesním pozemku jiného vlastníka. Porost na jejím vlastním pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Za tento skutek byla rozhodnutím ČIŽP žalobkyni uložena pokuta ve výši 400.000,- Kč za správní delikt.
Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala k Ministerstvu životního prostředí (MŽP). Tvrdila, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, neboť nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně a nikoliv jiná právnická osoba (např. společnost TAGROS a.s. jakožto dřívější nájemce předmětného pozemku).
MŽP vyšlo z nepřímých důkazů uvedených ve správním spisu (zapůjčení lesního stroje - harvestoru žalobkyní, uzavření nájemní smlouvy k tomuto stroji žalobkyní, převzetí klíčů od tohoto stroje žalobkyní, organizování následného vyvezení vytěžené dřevní hmoty žalobkyní) a konstatovalo, že je zřejmé, že nepovolenou těžbu na lesních pozemcích provedla žalobkyně (respektive učinila vědomé kroky k tomu, aby byla těžba provedena), nikoli společnost TAGROS a.s. Uvedlo, že provázanost žalobkyně s provedenou neoprávněnou těžbou je pak zřejmá též z pravomocného Usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje.
MŽP se ztotožnilo s názorem správního orgánu prvního stupně, neboť má shodně za dostatečně prokázáno, že k ohrožení životního prostředí v lesích došlo výhradně v důsledku úmyslného jednání žalobkyně, které bylo zaměřeno pouze na získání požadovaného množství surového dříví (a tím dosažení hmotného prospěchu), bez ohledu na případné ohrožení nebo poškození životního prostředí v lese, a to nejen na pozemku v jejím vlastnictví, ale i na lesních pozemcích a porostech na její pozemek navazujících. ČIŽP přizvala na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s. - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídila podrobnou fotodokumentaci. Odvolání žalobkyně proto MŽP zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo.
Na zamítnutí odvolání reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a domáhala se tak zrušení rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým žalovaný zamítl její odvolání. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebylo bez pochybností prokázáno, že přezkoumávané jednání lze přičíst za vinu právě žalobkyni, když se jí v napadeném rozhodnutí nedostává přesvědčivých důkazů, kdo se správního deliktu dopustil a jaký měl ke způsobenému následku vztah. Žalobkyně, tvrdila, že závěr o spáchání předmětného správního deliktu žalobkyní je postaven pouze na nepřímých důkazech. Pokud je odpovědnost za správní delikt dovozována z nepřímých důkazů, jak tomu bylo i v tomto případě, musely by tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž by žádný důkaz nezpochybňoval pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních, což v rámci napadeného rozhodnutí splněno nebylo. Podle názoru žalobkyně nebyly činěny žádné kroky ke zjištění, natož k prokázání toho, kdo harvestor obsluhoval, případně na čí příkaz, a zda tímto harvestorem byla vytěžena veškerá dřevní hmota či nikoliv.
Městský soud v Praze
Soud uvedl, že se právnická osoba nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.)
Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, b) jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen, c) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, d) fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby, e) fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo f) fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.
Soud konstatoval, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě. Správní orgán není povinen zjišťovat konkrétní fyzickou osobu, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, zejména tehdy, je-li ze zjištěných skutečností zřejmé, že k jednání zakládajícímu odpovědnost právnické osoby za správní delikt došlo při činnosti právnické osoby.
Podle soudu vyhodnotily správní orgány řadu důkazů, jako např. skutečnosti, že žalobkyně je vlastníkem vytěženého pozemku, že předseda dozorčí rady uzavřel nájemní smlouvu k předmětnému harvestoru, že posudek soudního znalce potvrdil, že neoprávněná těžba lesního pozemku byla provedena právě předmětným harverstorem, že předseda dozorčí rady žalobkyně osobně převzal od majitele harvestoru klíče a výslovně uvedl, že řidiče pro obsluhování předmětného stroje si již zajistí sám.
Podle soudu, i skutečnosti vyplývající z trestního řízení, vedeného na základě oznámení společnosti TAGROS a.s. (nájemce pozemku) jako osoby poškozené, prokazovaly provázanost žalobkyně s provedenou těžbou a vývozem vytěžené dřevní hmoty ve prospěch žalobkyně. Uvedené důkazy zjištěné z trestního řízení tak doplňují a potvrzují dostatečnou průkaznost důkazů, zjištěných a hodnocených správními orgány obou stupňů v řízení o správním deliktu. Tvoří tak s ostatními sice řadu nepřímých důkazů, ale takových, které ve své provázanosti a dostatečné vypovídající hodnotě postačují k nepochybnému závěru, že žalobkyně se předmětné protiprávní činnosti dopustila.
Městský soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Městský soud neshledal, že by byla tato rozhodnutí postižena vnitřní rozporností, že by si vzájemně odporovala nebo že by nebyla přezkoumatelná. Rozhodnutí jsou zcela jasná a nenaplňují znaky nicotnosti ve smyslu ustanovení § 77 správního řádu. Skutečnost, že žalovaný či správní orgán prvního stupně vyhodnotil důkazy jinak nebo odlišně od představ, argumentů a postoje žalobkyně, nemůže vést k závěru, že by ze strany žalovaného nedošlo k řádnému přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Městský soud má za to, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pečlivě zhodnotily důkazy a jiné podklady a žalovaný pak z nich vyvodil odpovídající závěry.
Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Právní věta:
- Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), je podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba není za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.
- Pro uznání právnické osoby odpovědné za protiprávní čin není nutné za všech okolností zjistit konkrétní fyzickou osobu, která se dopustila tohoto činu, pokud je dostatečně zjištěno, že jednání této fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné.
Dostupné z: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.03.2019, č.j. 9 A 262/2014–97