Těžba a doprava dříví

Případ byl již řešen Městským soudem v Praze a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 A 132/2015 - 230 byl zveřejněn na webu http://www.lesnickejudikaty.cz/ochrana-prirody/item/153-omezeni-lesnicke-cinnosti-ve-2-zone-chko.

V dané věci bylo posuzováno protiprávní jednání žalobkyně Capital group SERVICE s.r.o., které spočívalo v tom, že bez příslušných povolení prováděla žalobkyně těžbu porostů a terénní úpravy na lesních pozemcích v CHKO Beskydy, čímž poškodila životní prostředí. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (ČIŽP) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3 200 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa a podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované (MŽP), eventuálně jeho zrušení. Městský soud v Praze však žalobu zamítl pro nedůvodnost.

Kasační stížnost

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud nevyrozuměl o probíhajícím řízení obec Dolní Lomná, ačkoli s ní bylo jednáno jako s účastníkem předcházejícího správního řízení. Tato obec by měla mít postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť v jejím katastrálním území došlo ke spáchání správního deliktu a podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, tak do jejího rozpočtu připadá 50 % uložené pokuty.

V uvedeném pochybení soudu stěžovatelka spatřovala naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v tzv. jiné vadě řízení před soudem.

Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě došlo k zániku odpovědnosti za deliktní jednání, k čemuž městský soud i správní orgány měly přihlédnout z úřední povinnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., „který zcela jednoznačně stanovuje, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Podle názoru stěžovatelky došlo při zjišťování skutkové podstaty věci ze strany správních orgánů k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, když nevzaly v potaz skutečnost, že na území České republiky od rozhodné doby dochází k neustálému zhoršování kůrovcové kalamity. Stěžovatelka byla přípisem od Lesů České republiky, s.p. s odkazem na § 32 lesního zákona s předstihem vyzvána k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví a vyrozuměna, že provedení těžby má nahlásit příslušnému revírníkovi, jinak bude těžba považována za neprovedenou, za což jí hrozí pokuta do částky 100 000 Kč. Správní orgány ani městský soud se s touto skutečností nevypořádaly.

Žalovaný (MŽP) ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na zákonnosti i věcné správnosti obou správních rozhodnutí, a taktéž na svých závěrech vyslovených ve vyjádřeních učiněných v řízení před městským soudem, na které v plném rozsahu odkázal. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a neshledal žádný důvod pro jeho zrušení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný poukázal na nesoulad v objemu vytěženého dříví s výzvami k vytěžení kůrovcem napadených stromů a s písemným upozorněním odborného lesního hospodáře, že jinou těžbu nelze realizovat. Stěžovatelka podle žalovaného těžila především stromy lýkožrouty nenapadené, včetně listnatých stromů, a rovněž nechala odstranit i odrostlou bukovou přirozenou obnovu.

Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval posouzením zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty podle § 4 písm. a) a c) zákona o ČIŽP. Uvedl, že bylo třeba v době vydání správních rozhodnutí posuzovat tyto delikty podle § 5 zákona o ČIŽP, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Podle jeho odstavce 2 platilo, že „řízení o uložení pokuty lze zahájit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, nejpozději však do tří let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo.“ V projednávaném případě však k prekluzi odpovědnosti za správní delikty spáchané stěžovatelkou v průběhu řízení nedošlo.

Stěžovatelka v kasační stížnosti napadla vadu řízení před soudem spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost vydaného rozhodnutí.

Aby však mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn v řízení o kasační stížnosti, musí obdobně formulovanou námitku stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

V projednávaném případě však uvedená námitka nebyla stěžovatelkou v žalobě proti rozhodnutí žalovaného uplatněna. Nejvyšším správní soud proto konstatoval, že tato námitka obsahuje tzv. skutková a právní nova ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. a § 109 odst. 5 s. ř. s., jejichž uplatnění není v řízení o kasační stížnosti přípustné.

Soud odmítl i námitku stěžovatelky, že bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že se v jejím případě jednalo o těžbu úmyslnou, přestože součástí správního spisu jsou přípisy od společnosti Lesy České republiky, s.p., jejichž obsahem je výzva k provedení nahodilé těžby kůrovcového dříví. I k této námitce soud uvedl, že v této podobě nebyla ve lhůtě pro podání žaloby uplatněna a městský soud proto neměl důvod se k dané skutečnosti výslovně vyjadřovat.

Nad rámec Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatelky poznamenal, že je sice pravdou, že stěžovatelka byla písemně vyzvána odborným lesním hospodářem, aby odstranila konkrétní kůrovcem napadené stromy (nejprve 36 ks stromů a následně dalších 27 ks stromů). Vytěženy však byly i další stromy, včetně těch, na kterých se lýkožrouti vůbec nevyskytují, a stěžovatelka také nechala odstranit odrostlou bukovou přirozenou obnovu, přestože byla odborným lesním hospodářem písemně upozorněna na to, že jinou těžbu nelze realizovat.

Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je zákonný. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.  Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

Právní věta:

Řízení o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána zákonnost posouzení věci a postupu krajského soudu.

Rámec soudního přezkumu je předurčen již v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti není přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí.

Jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů spočívá v řízení před krajským (městským) soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů (tzn. též vymezení rámce soudního přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby.

Aby tedy mohl být tento důvod kasační stížnosti úspěšně uplatněn, musí obdobně formulované námitky stěžovatel vznést prvotně již v podané žalobě. V kasační stížnosti pak musí tvrdit, že tuto procesní vadu namítal důvodně již v podané žalobě, ovšem krajský soud jeho názoru nepřisvědčil a neshledal, že by tvrzená vada zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2020, č.j. 3 As 117/2018 - 37

V daném případě se jednalo o krádež dřeva, které ale předcházela jiná trestná činnost. Obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) byl mimo jiné odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, tj. do 8. 6. 2015.

Přestože byl obviněný P. L. ve zkušební době, tak se dopustil dalšího přečinu krádeže v období od 10. prosince 2014 do 10. ledna 2015 v katastrálním území obce D., okres Ch. tím, že dvakrát bez povolení pokácel nejméně šest vzrostlých bříz a jeden kus vzrostlé borovice, které následně z lesa odvezl za pomoci M. S., kterému řekl, že kácení stromů má domluvené. Poškodil tak společnost Správa lesů Drmoul, které způsobil škodu odcizením 1,27 m3 dřevní hmoty ve výši nejméně 884 Kč, přičemž jmenovanému M. S. za pomoc zaplatil částku nejméně 1 000 Kč.

Za toto jednání byl obviněný P. L. rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 4 T 57/2015, uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání uložil soud prvního stupně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 9 To 454/2016, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Následně proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání k Nejvyššímu soudu. Obviněný namítal, že ve věci chybí společenská škodlivost jeho jednání a že nezpůsobil žádnou škodu. Podle obviněného soudy nezkoumaly vyváženost prevence a represe. Podle jeho názoru byla míra represe nepřiměřená. V tomto směru odkázal na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe, která znamená, že trestní odpovědnost lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, nepostačí-li jiná sankce podle jiného zákona. Podle obviněného by mělo být k použití trestního práva přistoupeno pouze tehdy, jestliže jsou jiné prostředky ochrany vyčerpané.

Nejvyšší soud uvedl, že výše způsobené škody nemá vliv na naplnění znaku skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel způsobil nějakou škodu. Postačí, že se pachatel zmocní cizí věci a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán či odsouzen.

Nejvyšší soud zdůraznil, že v předmětné věci byla výše způsobené škody zjištěna znaleckým posudkem z oboru lesního hospodářství, odvětví dříví-těžba. Škoda byla stanovena jako minimální, když bylo vycházeno z minimálního počtu stromů, které obviněný odcizil a z toho, že se jednalo o palivové dřevo, které je nejlevnější.   

Obviněný ve vztahu ke škodě stanovené znaleckým posudkem neuvedl žádné právně relevantní námitky, pouze vyjádřil svůj nesouhlas s výši škody, když uvedl, že dříví nemělo žádnou hodnotu.

Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti odkázal na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný páchal trestnou činnost opakovaně, když k odcizení došlo 2x, cílem bylo získat nepochybně majetkový prospěch. Nelze také pominout osobu obviněného, který byl v minulosti před spácháním této trestné činnosti 9x soudně trestán pro různorodou trestnou činnost úmyslného charakteru a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil v době, kdy ještě nevykonal předchozí trest obecně prospěšných prací. Nejvyšší soud zdůraznil, že soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního práva. Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. Podle soudu, tedy v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti, nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.  dovolání obviněného odmítl.

Právní věta:

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017 vyplývá, že „…byl-li spáchán trestný čin krádeže, jehož skutková podstata byla bezezbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci občanského, obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.“ Jde především o prevenci předcházení trestné činnosti, kdy je nezbytné z důvodu ochrany vlastníka lesa přistoupit i k trestněprávním normám. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017, č.j. 3 Tdo 1366/2017-38

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), Oblastní inspektorát Olomouc, jako „správní orgán prvního stupně“ svým rozhodnutím uložila pokutu žalobci P. V. podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o ČIŽP ve výši 1.750.000 Kč. Podle ČIŽP žalobce svým jednáním ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jeho jednání spočívalo v tom, že uskutečnil postupně a opakovaně těžební zásahy na specifikovaných lesních pozemcích, které vedly k vytvoření nových rozsáhlých holin a silnému proředění lesních porostů nejméně na 34,08 ha lesa v 11 lesních komplexech.

Správní orgán prvního stupně oslovil také Lesní ochrannou službu s žádostí o poskytnutí stanoviska k působení škodlivých biotických a abiotických činitelů pro vedené správní řízení. Stanovisko Lesní ochranné služby vyloučilo, že by motivem pro posuzované jednání byla kůrovcová kalamita nebo nahodilá těžba, jak ji označoval žalobce. Naopak odborný lesní hospodář žalobce se k věci vyjádřil pouze stručně a bez bližší specifikace v tom směru, že se mělo jednat o nahodilou těžbu. Odborný lesní hospodář neprojevil ochotu vyjádřit se k dané věci a i s dalšími správními orgány spolupracoval pouze sporadicky.

Proti rozhodnutí ČIŽP se žalobce odvolal k Ministerstvu životního prostředí (MŽP), ale to odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo.

Proti rozhodnutí MŽP brojil žalobce P.V. žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 A 130/2012 – 117. Městský soud konstatoval, že v rámci správního řízení bylo učiněno řádné skutkové šetření a dokazování tak, že byla vina žalobce dostatečně prokázána, a závěry správního orgánu byly rozsáhle odůvodněny. Žalobce měl možnost navrhovat důkazy, činit jiné návrhy, nahlížet do spisu a vyjadřovat se ke všem podkladům po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, o čemž byl náležitě poučen.

Kasační stížnost

Žalobce /stěžovatel/ napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městský soud se dle stěžovatele nedostatečně a nesprávně vypořádal s námitkou porušení presumpce neviny ze strany správních orgánů. Případná vina stěžovatele nebyla dostatečně objektivně prokazována, ale bylo z ní vycházeno od samého počátku. Žalobce tvrdil, že správní orgány vůbec neprovedly důkaz výslechem odborného lesního hospodáře, který se jeví jako zásadní v dané věci. Městský soud návrh na výslech odborného lesního hospodáře stěžovatele u jednání o žalobě bez dalšího zamítl. Odůvodnění výše pokuty podle bylo podle žalobce nepřípustně zjednodušené, správní orgány nezohlednily náklady těžby.

Žalovaný-Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že jednotlivé kasační námitky nejsou konkretizovány, ale jsou formulovány pouze obecnými odkazy. Jednání, za něž byl stěžovatel sankcionován, je v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jednoznačně vymezeno. Dokazování bylo provedeno dostatečným a nezpochybnitelným způsobem, stejně tak byla prokázána i odpovědnost žalobce za správní delikt. Při stanovení výše pokuty postupovaly správní orgány dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí, když přihlížely zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Při provádění orientačních výpočtů výše zisku správní orgán vycházel z ustanovení § 49 odst. 3 písm. f) lesního zákona, podle kterého ministerstvo zemědělství vyhlašuje každoročně průměrné ceny dřeva na odvozním místě.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Konstatoval, že kasační body, v nichž stěžovatel pouze obecně proklamuje nesouhlas s argumentací městského soudu a nezohlednění všech podstatných skutečností ze strany správních orgánů, nelze dost dobře věcně projednat, jelikož se z nich nepodává, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán či městský soud vůči němu dopustit. Soud uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti v zásadě nepolemizuje s konkrétním a přehledným vypořádáním žalobních bodů ze strany městského soudu a závěry napadeného rozsudku žádnými konkrétními argumenty nevyvrací, jenom s nimi nesouhlasí.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného odůvodnění uložené sankce. Podle § 5 odst. 1 zákona o inspekci životního prostředí se při určení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Tato hlediska správní orgán prvního stupně při ukládání sankce v cca třetině rozpětí zákonné sazby vzal v úvahu.

Nejvyšší správní soud dovodil, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

Právní věta
Pokud někdo v lese provádí úmyslně a vědomě těžební zásahy exploatačního až devastačního charakteru za účelem dosažení maximálního množství surového dříví na prodej, dopouští se tím ohrožení životního prostředí. Ten, kdo se dopustí takovéhoto deliktního jednání musí počítat s uložením sankce. Za toto jednání může být uložena sankce až do výše 5.000.000,- Kč.
Při stanovení výše uložené sankce se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.04.2017, sp. zn. 6 As 248/2016.

V souzeném případě se jednalo o prokázání odpovědnosti za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích. Prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu (České inspekce životního prostředí), byla žalobkyni Wood-Steel, a.s., uložena pokuta ve výši 400 000 Kč za správní delikt dle ustanovení § 4 písm. c) zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, spočívajícím v ohrožení životního prostředí v lesích. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se žalobkyně měla dopustit tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc. 

Skutek spočíval konkrétně v tom, že v listopadu 2012 žalobkyně vytěžila plochu 0,94 ha na vlastním lesním pozemku. Porost na jejím pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí (MŽP) zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrdilo. 

Na to reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Podle žalobkyně se správní orgán 1. stupně, ani žalovaný, nevypořádaly se skutečností, že se správního deliktu mohla dopustit jiná osoba, když v době, kdy byla provedena nezákonná těžba, existoval k lesnímu pozemku také nájemní vztah. Jednalo se nájemní smlouvu s nájemcem, společností TAGROS a.s. Podle žalobkyně nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně nebo jiná právnická osoba, např. společnost TAGROS a.s. jakožto nájemce předmětného pozemku. 

Městský soud konstatoval, že správní orgán 1. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčního šetření provedeného dne 20. 11. 2012. Na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s., - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídil podrobnou fotodokumentaci. Správní orgán prvního stupně dále nařídil ústní jednání na den 11. 3. 2013, k němuž se žalobkyně bez omluvy nedostavila, a dále poučil žalobkyni o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Žalobkyně svého práva nevyužila a nezaslala správnímu orgánu k dané věci žádné vysvětlení. Soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. 

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.  

Právní věta:
Právnická osoba se nemůže odpovědnosti za správní delikt zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. 

Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.).  

Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků správního deliktu došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.03.2019, sp. zn. 9 A 262/2014

V souzené věci se přečinu podvodu a krádeže obviněný D. K. (dovolatel) dopustil tím, že koncem měsíce listopadu roku 2015 v K. navštívil v místě trvalého bydliště poškozenou R. M., kdy v úmyslu podvodu se na úkor poškozené obohatit, ji nepravdivě informoval o tom, že v lesním porostu, který poškozená vlastní v katastrálním území k. ú. obce S.-M., stejně jako na lesních pozemcích jiných majitelů, došlo k polomům, a že je s revírníkem Lesů České republiky, s. p., Lesní správy S., domluven na odstranění následků polomů. Poškozené navrhl odkoupení stromů, které vytěží, a to za částku 10.000,- Kč. Poškozená v přesvědčení, že se jedná pouze o prodej stromů z polomu, podepsala kupní smlouvu mezi ní a M. B., která se v rozporu s ústní dohodou vztahovala na veškeré stromy (dřevo) nacházející se na jejích pozemcích. Obviněný D. K. (dovolatel) věděl, že na pozemcích poškozené k rozsáhlému polomu nedošlo, že kupní smlouva na rozdíl od ústní dohody se vztahuje na veškeré stromy na pozemcích a skutečná hodnota prodávaných a později vytěžených stromů je několikanásobně vyšší, čímž poškozené R. M. způsobil škodu ve výši nejméně 74.635,- Kč.

Přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle skutkových zjištění obviněný D. K. spáchal tím, že společně s obviněným M. B. po předchozí vzájemné domluvě v přesně nezjištěné době, provedli ve smíšeném lesním porostu v k. ú. S., bez vědomí vlastníků lesních pozemků a bez řádného povolení Městského úřadu K., odboru životního prostředí a územního plánování, neoprávněnou těžbu stromů v rozporu s § 33 zákona č. 289/1995 Sb., a vytěžené stromy odcizili a tímto jednáním způsobili jmenovaným poškozeným škodu v celkové výši 64.468,- Kč. Došlo tak ze strany obviněných k neoprávněnému vytěžení lesních pozemků pěti vlastníků, které sousedily s lesním pozemkem poškozené R. M., o kterém věděli, že je vykolíkován a vykáceli podstatně širší oblast, než jim byla ze strany lesního hospodáře barevně označena.

Za toto jednání byl obviněný D. K. rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 10. 2017 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 205 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené R. M. částku 74 635 Kč jako náhradu způsobené škody. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. B. Obviněný se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu, který rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud uvedl, že trestněprávně jednání je nutno posuzovat z hlediska jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví.

Rozhodným v konkrétním případě bylo, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednání podvodné povahy, jež spočívalo v uvedení poškozené v omyl, a to se záměrem obohatit se, a poškozená ovlivněna takovým působením obviněného, ve stavu svého omylu učinila majetkovou dispozici ke své škodě. Dovolací soud dále konstatoval, že v projednávané věci není dán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud zhodnotil, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil.

Nejvyšší soud dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 

Právní věta

Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem. O podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.06.2018 sp. zn. 8 Tdo 724/2018

V daném případě se jednalo o spor mezi Ministerstvem dopravy a Městem Kutná Hora za účasti Městských lesů a rybníků Kutná Hora, spol. s r. o. a Správy železniční dopravní cesty o provedení ochranných opatření před pádem stromů na trať.

Na základě podnětu Správy železniční a dopravní cesty bylo Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů na trať. Poté bylo Drážním úřadem vydáno rozhodnutí, kterým podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách byla prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu na své náklady. Za nebezpečí pro dráhu Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Jádrem sporu byl názor žalovaného (Ministerstva dopravy), že ke vzniku složité a nebezpečné situace došlo nikoli v důsledku přírodních vlivů, ale v důsledku omisivního jednání vlastníka zdroje ohrožení dráhy.

Proti rozhodnutí Drážního úřadu podali oba žalobci Město Kutná Hora a Městské lesy a rybníky Kutná Hora odvolání k Ministerstvu dopravy. To obě odvolání zamítlo, když odvolání prvého žalobce neshledalo důvodným a odvolání druhého žalobce shledalo nepřípustným.

Žalobci proto podali správní žalobu u Městského soudu v Praze, kterým se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, kterým bylo uloženo Městu Kutná Hora provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu nejpozději do dne 30. 6. 2018. Město Kutná Hora poukázalo na to, že odstraňování stromů představujících ohrožení dráhy musí zajišťovat provozovatel dráhy, což bylo i dosavadní aplikační praxí. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty.

Podle žalobců nebylo zkoumáno, jaké vady stromy vykazují, a také neproběhlo žádné dokazování. Podle názoru žalobců správní orgány nesprávně interpretovaly ustanovení § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, pokud ke vzniklému stavu dovozovaly nesplnění prevenční povinnosti žalobců podle § 2900 občanského zákoníku za situace, kdy tři měsíce před zahájením řízení správní orgán prvého stupně konstatoval při svém šetření, že nejde o stav ohrožení dráhy.

Městský soud v Praze mimo jiné konstatoval, že ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy v nebezpečném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Neproběhlo místní šetření dendrologa, či vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající odbornosti. V projednávaném případě nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že námitka žalobců (nesprávné právní posouzení věci a nesprávná interpretace aplikované právní normy) je důvodná, neboť byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude na žalovaném, aby v případě, že i nadále setrvá na názoru o nezbytnosti nařídit prvému žalobci povinnost provést opatření podle § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, podrobně odůvodnil ve smyslu výše uvedeného odůvodnění, na základě jakých skutkových či právních okolností a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů či podkladů přitom vycházel.

Právní věta:

Z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách vyplývá, že pokud dráhu ohrožují sesuvy půdy, padání kamení, lavin, stromů nebo jejich částí, jsou vlastníci nemovitostí sousedících s dráhou povinni strpět provedení opatření, která mají těmto jevům zabránit, a to v případě, že toto nebezpečí vzniklo výstavbou dráhy, jejím provozem nebo přírodními vlivy. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou tito povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.

Naopak bez zjištění konkrétních okolností, z nichž nebezpečí pro dráhu vzniklo, nelze po vlastníkovi lesa vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Není však možné přehlédnout povinnost prevence uloženou v rámci soukromého práva § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud tedy vlastník pozemku tuto prevenční povinnost nesplní, je jeho opominutí postaveno na roveň aktivnímu jednání a vlastník pozemku bude i zde povinen odstranit nebezpečí na své náklady.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.04.2019, sp. zn. 11 A 117/2018.

Strana 2 z 6