Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 4 T 149/2017, byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě vytipoval v katastrální mapě lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H., zemřelého v roce 1985, a v přesně nezjištěném období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli nejprve geodetické vytýčení uvedených pozemků a poté neoprávněnou těžbu dřevní hmoty.

Takto odcizili:

1) z parcel poškozeného dědice M. H. dřevní hmotu a poškozenému M. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 068 923 Kč,

2) z parcel poškozené dědičky R. L. dřevní hmotu a poškozené R. L. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 755 430 Kč,

3) z parcel poškozeného dědice F. H. dřevní hmotu a poškozenému F. H. tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 134 668 Kč

Všem poškozeným tak v souhrnu způsobili škodu ve výši nejméně 1 959 021 Kč.

Za uvedené jednání byl obviněný Z. P. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce odborného lesního hospodáře na dobu 3 (tří) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. P. a M. K. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Lesy České republiky, s.p., a Obec XY odkázáni se svými uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podal obviněný Z. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 3 To 624/2019, podal obviněný Z. P. dovolání k Nejvyššímu soudu.

Dovolání

Obviněný - dovolatel Z. P.  namítal, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání, když po doplnění dokazování uzavřel, že soud prvého stupně dospěl ke správným závěrům, a to přestože nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil. Obviněný s ohledem na výše uvedené zopakoval, že trvá na své nevině.

Poukázal na nesprávné hmotněprávní posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu, a to v návaznosti na provedené důkazy, když soud prvního stupně zaujal přesvědčení o vině obviněného výhradně na základě výpovědi M. K., která však byla nepravdivá a byla učiněna vědomě ve snaze obviněnému uškodit a zároveň získat prospěch v podobě snížení trestu za jednání, u kterého již od počátku bylo zcela zřejmé, že se jej K. dopustil.

Dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, potvrzenými odvolacím soudem v napadaném usnesení, že měl společně s M. K. organizovat a provést nelegální těžbu dřevní hmoty, když nebylo prokázáno, že by se s K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, obdobně jako nebylo prokázáno, že by si měli oba společně vytipovat k výše uvedenému předmětné pozemky poškozených.

Obviněný – dovolatel také upozornil na to, že nebyl proveden v rámci řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem jediný důkaz k tomu, že by se měl účastnit zaměřování pozemků v dědictví po p. H., na kterých byla provedena nelegální těžba. Nesouhlasil také s tvrzením spoluobviněného K., že měl původně plán vytěžit pozemky společně s ním s tím, že pokud by se na to tzv. přišlo, tak uhradí škodu a vymluví se na omyl. Spoluobviněný K. však v předmětné věci žádnou škodu neuhradil a naproti tomu obviněný-dovolatel ze svých prostředků uhradil Lesům ČR škodu způsobenou chybně provedenou těžbou poté, co zjistil, že se skutečně jedná o pozemky sousedící s pozemky jím zastupované společnosti V.

Podle verze obviněného – dovolatele spoluobviněný K. ho do celé věci zatáhl jednak proto, aby se mu poměrně snížila částka k úhradě škody, ale také proto, že mohl zcela logicky očekávat, že mu spolupráce s orgány činnými v trestním řízení přinese snížení trestu, což se i stalo.

Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství

Státní zástupkyně uvedla, že argumentace obviněného směřuje pouze k revizi skutkových zjištění, které se týkají rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu odcizení dřevní hmoty z parcel zákonných dědiců po zemřelém zůstaviteli F. H.

Dovolatel, podle státní zástupkyně, dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a opírá se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, neboť se cestou své dovolací iniciativy domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nemůže být naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.

Státní zástupkyně konstatovala, že vina dovolatele byla na základě zjištěného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností prokázána, neboť soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě a v souladu s předepsaným postupem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zanalyzoval a vyhodnotil. Soud odvolací se opatřeným důkazním stavem věci zabýval ve světle doplněných důkazů s tím přezkumným závěrem, že takto doplněný důkazní stav není způsobilý ke zvrácení skutkového stavu věci, který byl bez důvodných pochybností zjištěn již na prvostupňové úrovni.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejprve připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Z. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. neprovedení jediného důkazu, ze kterého by vyplývalo, že by se s obviněným K. na nelegální těžbě vůbec domlouval, natož že by se takového jednání účastnil, nebo skutečnost, že by se obviněný zúčastnil zaměřování pozemků, na kterých byla provedena nelegální těžba), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, že se jednalo o těžbu pouze na pozemcích, které zcela legálním způsobem zakoupila jím zastupovaná společnost V. K této námitce Nejvyšší soud konstatoval, že jak i soudy nižších stupňů v této souvislosti zcela logicky dovodily, že právě obviněného odborné zaměření, dané letitým výkonem funkce lesního hospodáře, jakož i s tím související praktické zkušenosti v tomto směru bránily jím tvrzenému stavu nevědomosti o velmi výrazném překročení těžebních předpokladů, odpovídajících avizovanému rozsahu vytěžení dřevní hmoty z pozemků, zakoupených do vlastnictví jím zastupované společnosti V.

Dále z výpovědi svědka D. K. jednoznačně vyplynulo, že ve třech případech byl zaměřování přítomen i obviněný-dovolatel Z.P.

Nejvyšší soud měl za dostatečně prokázanou iniciativu obou obviněných při zjišťování vlastnických poměrů po původním zemřelém majiteli, účast obviněného při urychleném zaměřování pozemků bez informování vlastníků sousedících pozemků, sjednání kontraktů s řadou odběratelů o dodávce podstatně většího množství dřevní hmoty, než jak mohlo být předpokládáno, společně i se zjištěním, že obviněný P. se v kritické době na místě prováděné těžby i vyskytoval.

To odůvodňuje správnost závěrů soudů, že v projednávané věci šlo o společný projekt obou obviněných, kteří využili té skutečnosti, že jde o dlouhodobě neobhospodařované pozemky a jejich nelegální zásah nebude zavčas odhalen, přičemž s odstupem času ani nebude možno ustanovit skutečné pachatele.

Na základě provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatoval, že bylo bezpečně prokázáno, že si obvinění společně nejprve vytipovali v katastrální mapě, lesní pozemky, které byly ve výpisu z katastru nemovitostí zapsány na F. H. Tyto nechali následně geodeticky vytyčit a v období nejméně od listopadu 2015 do začátku ledna 2016 zde provedli neoprávněnou těžbu dřevní hmoty, čímž způsobili v souhrnu škodu ve výši téměř 2 mil. Kč.

V posuzovaném případě se, podle Nejvyššího soudu, v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejednalo o žádný extrémní rozpor.

    Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je, podle Nejvyššího soudu, dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávaném případě však soudy získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného M. K., který se rozhodl ve věci vypovídat a trestnou činnost doznal.

Na základě toho Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Právní věta

Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Pokud dovolatel v podaném dovolání neuplatní žádnou námitku hmotněprávní povahy, ale namítá pouze odlišná skutková zjištění, než byla ta, která se stala podkladem výroku o jeho vině, nesplnil podmínku k tomu, aby bylo možno zabývat se posouzením jemu přisouzeného skutku z hlediska ustanovení hmotného práva.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2021, sp. zn. 4 Tdo

Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 6. 2020 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od prosince 2016 do ledna 2017 v katastru obce XY,  podél příjezdové polní cesty vytěžil z pozemků obce XY celkem 203 kusů stromů, kdy se jednalo o náletové dřeviny habr, bříza, olše, vrba-jíva, osika o průměru 9-55 cm, v celkovém množství 30,05 m³ dříví z majetku obce. K neoprávněnému vytěžení dříví využil i dalších osob, které vytěžené dříví uložily na pozemcích obory R. V.

Další škodu ve výši 8.600,- Kč způsobil obviněný R. V. společnosti Lesy České republiky, s.p., kdy v lesním porostu neoprávněně vytěžil 4 ks vzrostlých dubů o celkovém objemu 3,74 m3 bez kůry. Obviněný R. V. tak způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 40.047,- Kč.

Za to mu byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Poškození obec XY a Lesy České republiky byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten usnesením ze dne 24. 9. 2020 podle § 256 tr. ř.  odvolání zamítl.

Usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Dovolání

Obviněný-dovolatel v dovolání namítal, že pouze s využitím třetích osob provedl vytěžení náletových dřevin do výčetní tloušťky 30 cm (tj. bez nutnosti oznámení o plánované těžbě) ve vlastnictví obce XY, čímž zabránil vzniku škody na komunikaci, která hrozila. Vlastník – obec, podle obviněného neplnil svou povinnost řádně pečovat o pozemní komunikaci a neudržoval ji ve stavu způsobilém k užívání, čímž docházelo k poškozování práv obviněného z propachtované věci – (polí), jehož součástí je vyježděná polní komunikace, jež byla namísto této řádné pozemní komunikace využívána v rozporu se svým účelem jako polní cesta pro obviněného i další osoby. Plnění povinnosti pečovat o svůj majetek, která pro obec XY vyplývá přímo ze zákona, a nemůže se jí zprostit, nelze lakonicky přejít konstatováním soudu, že obviněný mohl využívat k příjezdu ke svým nemovitostem i jinou komunikaci. Rovněž obviněný nesouhlasil s odvolacím soudem, jenž ze skutečnosti, že obviněný uzavřel s obcí XY dohodu o narovnání ze dne 28. 12. 2017, dovodil, že má charakter dohody o náhradě škody a že obviněný jejím uzavřením fakticky uznal protiprávnost svého jednání.

Obec XY jejím uzavřením potvrdila, že se jedná i podle jejího názoru o soukromoprávní vztah (kvalifikovaný nanejvýše jako bezdůvodné obohacení a nepřikázané jednatelství), které bylo možné vypořádat narovnáním. Pokud by se obec cítila poškozená trestným činem, nemohla by takovou dohodu uzavřít. Ve výsledku se proto jedná o absurdní kriminalizaci jednání občana, který svojí činností napravil protiprávní stav vyvolaný třetí osobou v souvislosti s nikoli řádnou péčí o její majetek.

Obviněný-dovolatel uvedl, že pokud obec XY vykonávala své vlastnické právo k tíži jiného vlastníka, a to i nečinností, je obviněný oprávněn jako postižený jednat k tíži vlastníka věci poškozující jeho práva jako třetí osoby, a to tak, že tento stav sám napraví. Jeho jednání tak je prosto společenské škodlivosti, takže je na místě uplatnit princip subsidiarity trestní represe.

Ke skutku ve výroku o vině dovolatel uvedl, že není dán ucelený logický řetězec nepřímých důkazů svědčících o tom, že popsané množství vytěženého dřeva bylo vytěženo a odcizeno právě obviněným, jeho vina nebyla postavena napevno. Množství dřevní hmoty nalezené na pozemku obviněného v násobcích převyšovalo 4 kusy vytěžené a odcizené kulatiny, které jsou mu kladeny za vinu. Není zřejmé, proč soud neuvěřil obhajobě obviněného, že toto dříví koupil stejně jako dříví zbývající, ale pouze neměl doklad o zakoupení. Neexistuje důkaz směřující k identifikaci konkrétního vozidla (patrně traktoru), kterým bylo předmětné dřevo převáženo, stejně tak k tomu, kdo konkrétně dřevo vytěžil, zda obviněný osobně či za pomoci jiných osob nebo zda věděl, že nakupuje dřevo od nevlastníka apod.

Soud podle obviněného z neoznačení prodávajícího či nedoložení nákupních dokladů v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny přenesl důkazní břemeno o těžbě dřeva a jeho koupi na obviněného.

Vyjádření státní zástupkyně k dovolání

Podle státní zástupkyně obviněný v zásadě viní obec, že jej dohnala k zásahu do jejího vlastního majetku, neboť nevykonávala řádně správu lesa, takže výchovný zásah do lesního porostu musel učinit sám. V uvedeném ohledu ale o takto obviněným deklarovaném stavu skutková zjištění nesvědčí. Státní zástupkyně uvedla, že ohledáním místa činu bylo zjištěno 203 pořezaných stromů, kdy 28 z nich mělo průměr větší než 25 cm, takže zde nešlo o pouhé kácení náletových dřevin, navíc je zřejmé, že obviněný si byl protiprávnosti svého jednání vědom, neboť pařezy byly maskovány hlínou a listím.

Z uvedeného lze dovodit, že obviněný chtěl jednoznačně těžbu dřeva zatajit. Jestliže se obviněný hájí tím, že musel ochránit svůj majetek, je třeba zdůraznit, že nekácel pouze v sousedství svých pozemků, ale i pozemků dalších, takže na uvedených pozemcích, respektive v jejich sousedství nemohl jednat s péčí řádného hospodáře v souvislosti s ochranou svého majetku. Důležité je, že obviněný nezažádal obec XY o povolení k vykácení náletových dřevin a uvedenou skutečnost ani dodatečně nesdělil. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že šlo o svévolné jednání obviněného, jehož cílem byla krádež dřevní hmoty, nikoli výchovný zásah v lesích obce za účelem ochrany majetku obviněného.

Státní zástupkyně konstatovala, že o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti a nebylo tedy třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého soudy učinily skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
a skutek byl správně kvalifikován jako pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud nejprve předeslal, že zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by obviněný hodlal v případě prvního skutku od samého počátku jednat v souladu s platným právem, nejprve měl kontaktovat starostu jmenované obce, aby jej jako jejího zástupce vyzval k tomu, aby obec závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranila. Zároveň jej mohl upozornit i na skutečnost, že z důvodu špatného stavu obecní komunikace je k témuž účelu využíván pozemek v jeho vlastnictví i třetími osobami, takže jeho pozemek vlastně nahrazuje tuto obecní komunikaci. V případě, že by i poté byla obec XY nečinná nebo by odmítla příslušný zásah učinit, mohl obviněný přistoupit k odstranění dřevin svépomocí. Ale poté měl bez zbytečného odkladu obci oznámit, že vytěžil dřeviny v jejím vlastnictví a případně se s ní dohodnout, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Tedy zda jí např. předmětné dřevo vydá a obec mu vynaložené náklady zaplatí, popřípadě jestli si vytěžené dřevo ve formě náhrady ponechá či se o něj s obcí rozdělí, apod. To ale obviněný neučinil, starosta obce o vykácení nevěděl a o vytěžení dřevin byl informován až policejním orgánem v průběhu šetření. Obviněný tím vlastníka – obec XY, z dispozice s vytěženým dřevem vyloučil a za pomoci dalších osob toto dřevo převezl na svůj pozemek, kde jej bez dalšího uschoval. Tohoto dřeva se tak zmocnil tím, že si jej přisvojil. Pokud s poškozenou obcí následně zahájil jednání a posléze se s ní i dohodl na urovnání vztahů prostřednictvím předmětné tzv. dohody o narovnání, stalo se tak až po zahájení trestního stíhání jeho osoby. Tato dohoda tak nemohla obviněného ze spáchané krádeže vyvinit, jelikož k jejímu uzavření došlo až po dokonání trestného činu.

Podle Nejvyššího soudu není možné akceptovat, že uživatel pozemku pokácí dřeviny na cizím pozemku, byť i z důvodu omezování jeho práv na jím propachtované věci, aniž by nejprve vyzval vlastníka tohoto pozemku k nápravě, a získané dřevo si poté bez dalšího přivlastnil. V takovém jednání rozhodně nelze spatřovat pouhé bezdůvodné obohacení či nepřikázané jednatelství, jak to namítal dovolatel, ale je nutno dovodit jeho trestní odpovědnost.

Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů žádnými vadami vytýkanými obviněným netrpí, a proto Nejvyšší soud na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal dovolání obviněného zčásti nedůvodným a zčásti podaným z jiného důvodu než připouští zákonný katalog důvodů dovolání zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto  uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) proto v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného R. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,

Právní věta

Těžba dřeva a jeho přisvojení bez souhlasu vlastníka pozemku se kvalifikuje jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by stromy ohrožovaly komunikaci je nejprve nezbytné kontaktovat vlastníka pozemku, aby závadný stav dřevin jako jejich vlastník odstranil.

V případě, že by i poté byl vlastník nečinný nebo by odmítl příslušný zásah učinit, pak by mohlo dojít v součinnosti se starostou obce (případně silničním správním úřadem) k odstranění dřevin svépomocí.

Ale poté ten, kdo vytěžil dřeviny by měl bez zbytečného odkladu vlastníku oznámit, že vytěžil dřeviny v jeho vlastnictví a dohodnout se s ním, jakým způsobem budou vynaložené náklady k jejich odstranění vypořádány. Např. předmětné dřevo bude vydáno vlastníkovi a vlastník vynaložené náklady zaplatí, popřípadě vytěžené dřevo může být použito jako náhrada nákladů nebo se rozdělí mezi vlastníka a těžaře.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2021, sp. zn. 4 Tdo 151/2021

V předmětné věci se žalobkyně domáhala kompenzace majetkové újmy po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž spatřovala nesprávný úřední postup v jednání orgánu státní správy lesů, který neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře (dále jen OLH), a povolil těžbu na základě stanoviska nového odborného lesního hospodáře, se kterým nesouhlasila stěžovatelka jako poloviční spoluvlastník, nesprávný úřední postup.

Žalobkyně poukazovala na to, že orgán státní správy lesů v důsledku neověření provedení změny OLH, povolil těžbu, která tak byla nezákonná. Těžba byla provedena obchodní společností, která byla (druhým) spoluvlastníkem dotčeného lesního pozemku
a zisk z těžby nevydala žalobkyni. Nárok žalobkyně na majetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem se rovnal poměrné výši zisku z těžby, který by náležel stěžovatelce (jako spoluvlastnici).

Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) poukázal na to, že v dané věci je sice dán nesprávný úřední postup orgánu státní správy lesů, nicméně není dán nárok na náhradu škody, protože odpovědnost státu je subsidiární a nastupuje až poté, kdy není možné škodu vymáhat po primárním dlužníku (po tom kdo škodu způsobil). Soud prvního stupně neshledal v dané věci příčinnou souvislost, protože za škodu byla primárně odpovědná obchodní společnost, která těžbu provedla a žalobkyni,
tj. spoluvlastnici zisk z této těžby nevydala. Žalobkyně tak měla škodu nejdříve požadovat po obchodní společnosti z titulu bezdůvodného obohacení.

Obvodní soud s odkazem na platnou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že odpovědnost státu je subsidiární povahy
a nastupuje až poté, co je vyloučena odpovědnost jiných osob. Tím, že se stěžovatelka nedomáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti J., spol. s r. o.

Žalobkyně podala proti zamítavé rozsudku odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž změnu provedl pouze v právním hodnocení spočívajícím v tom, že v dané věci není dán nesprávný úřední postup.

Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u správního orgánu v přezkoumávaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že úředník tohoto orgánu neověřil, zda byla účinně provedena změna odborného lesního hospodáře a nejednal s ním. Pro orgán státní správy lesů byl 
příslušným lesním hospodářem Ing. K., neboť tento mu byl v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), řádně oznámen, bylo mu v souladu s § 33 odst. 3 lesního zákona doručeno rozhodnutí o zamýšlené těžbě od toho, kdo provádí těžbu i se souhlasem odborného lesního hospodáře, byly tedy splněny všechny zákonné podmínky k vydání jeho stanoviska.

Správní orgán se v posuzovaném řízení nedopustil ani nesprávného úředního postupu, ani nevydal žádné nezákonné rozhodnutí, a není tak splněn základní předpoklad ke vzniku odpovědnosti státu za škodu. Újma, která stěžovatelce vznikla a které se domáhá touto žalobou, a to v rozsahu hodnoty vytěženého dřeva, nákladů na znalecký posudek na určení této hodnoty i nákladů na právní pomoc, pak podle městského soudu vznikla, jak správně dovodil obvodní soud, výlučně v příčinné souvislosti s porušením jejích spoluvlastnických práv svévolným jednáním druhého spoluvlastníka, obchodní společnosti J., spol. s r. o., který si k hospodaření se společnou věcí nevyžádal její souhlas podle § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozsudek soudu I. stupně byl tedy potvrzen.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že správní orgán se nedopustil nesprávného úředního postupu ani nevydal nezákonné rozhodnutí podle § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a není tak splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Dále dovodil, že škoda stěžovatelce vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice obchodní společnosti J., spol. s r. o., která si k hospodaření se společnou věcí nevyžádala její souhlas podle § 1126 a násl. občanského zákoníku, škoda tak vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním druhé spoluvlastnice.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud neshledal, že by v soudním řízení došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní stížnost byla odmítnuta.

Právní věta

Orgán státní správy lesů není povinen přezkoumávat účinky provedené změny lesního odborného hospodáře. Orgán státní správy lesů komunikuje s tím lesním odborným hospodářem, který mu byl řádně oznámen v souladu s ust. § 37 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Tento postup orgánu státní správy lesů nezakládá nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. 

Pokud spoluvlastník lesa provede lesní těžbu, aniž by si
k jejímu provedení předem v souladu s ust. § 1126 a násl. občanského zákoníku vyžádal souhlas jiného (jiných) spoluvlastníků, může se tak vůči nim dopustit majetkové škody, za kterou je vůči nim odpovědný.

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30.09.2021, č.j. IV.ÚS 2330/21

V projednávané věci se jednalo o kompetenční spor, který vznikl mezi Okresním soudem ve Zlíně a Státním pozemkovým úřadem ve věci vedené u okresního soudu o nahrazení projevu vůle žalovaného - Lesů České republiky, s. p., uzavřít dohodu o vydání pozemku Arcibiskupství olomouckému. Ve sporu se jednalo o to, kdo je příslušný rozhodnout o vydání pozemku, nebo o nahrazení projevu vůle povinné osoby k vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Žalobce Arcibiskupství olomoucké vyzval žalovaného - Lesy České republiky, s. p., dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, k uzavření dohody o vydání několika pozemků v katastrálním území H. K uzavření dohody však nedošlo, a proto se žalobce obrátil na Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj. Ten rozhodnutím rozhodl tak, že se pozemek p. č. X nevydává, protože na něm stojí stavba – hráz retenční nádrže, což je překážkou vydání dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.

S tímto rozhodnutím nesouhlasil žalobce, a proto podal u Okresního soudu ve Zlíně žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání několika pozemků ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem čj. 36 C 319/2016-204.

Po odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudek okresního soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že je potřeba rozlišit nezemědělské a zemědělské nemovitosti dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž soud nemá vycházet z úvahy pozemkového úřadu. Povaha pozemku je totiž rozhodná pro pravomoc soudu, kterou musí posoudit sám. Dojde-li okresní soud k závěru, že má pravomoc rozhodovat o konkrétním pozemku a o stejném pozemku již meritorně rozhodl pozemkový úřad, vzniká zde kompetenční spor.

Okresní soud poté vyloučil žalobu ve vztahu k pozemku p. č. X k samostatnému řízení a předložil zvláštnímu senátu návrh na zahájení kompetenčního sporu. Uvedl, že pozemek p. č. X nesloužil k 24. 6. 1991 k plnění funkcí lesa ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991. Jde o pozemek trvale bez lesních porostů, který přispíval k mimoprodukčním funkcím lesa, ale pro lesní hospodářství nebyl nezbytný. Nejedná se o zemědělskou nemovitost dle § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, a proto má pravomoc ve věci rozhodovat soud; o totožném předmětu však již rozhodl pozemkový úřad.

Žalovaný - Lesy České republiky, s. p., ve vyjádření k návrhu na zahájení kompetenčního sporu uvedl, že předmětný pozemek naplňoval formální i materiální znaky zemědělského pozemku. Zdůraznil, že pozemek byl evidován v lesním hospodářském plánu jako lesní pozemek. Retenční nádrž slouží k zadržování vody v krajině, což tvoří nezbytnou součást lesního hospodářství.

Žalobce - Arcibiskupství olomoucké ve svém vyjádření uvedl, že rozhodující je to, čeho se žalobou domáhá. Ve věci jde o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít dohodu o vydání pozemku dle § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání, k čemuž jsou příslušné soudy. Předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání pozemku je proto nicotné.

Zvláštní senát Nejvyššího správního soudu

Zvláštní senát uvedl, že není přípustné, aby o (ne)vydání téhož pozemku rozhodovaly dva orgány nezávisle na sobě a aby zde existovala dvě protichůdná rozhodnutí. Obě strany sporu svou příslušnost odvozovaly od povahy pozemku, kterou posoudily rozdílně; správní orgán se opíral o § 9 zákona o majetkovém vyrovnání a soud o § 10 téhož zákona. Zvláštní senát zdůraznil, že stejný pozemek nemůže spadat do působnosti obou ustanovení současně. Ve věci jde proto o pozitivní kompetenční spor o věcnou příslušnost dle § 1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát.

Situace je specifická v tom, že pravomoc toho kterého orgánu veřejné moci se odvíjí od toho, zda uplatněný nárok spadá pod § 9 zákona o majetkovém vyrovnání, anebo § 10 téhož zákona, tedy od „věcné působnosti“ těchto ustanovení. Předpokladem pro zodpovězení otázky příslušnosti je tedy posouzení právní povahy restituovaného majetku na základě hmotněprávních norem.

Pro věc je, podle zvláštního senátu klíčové, zda je předmětný pozemek zemědělskou nemovitostí dle zákona o majetkovém vyrovnání.

Při posuzování případu vyšel zvláštní senát z ustanovení § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Zde jsou zemědělskými nemovitostmi pozemky míněny ty, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond. Lesní půdní fond tvořily dle § 2 odst. 1 zákona o lesích, ve znění účinném k 24. 6. 1991, pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (lesní pozemky); dle písm. b) téhož ustanovení jsou jimi mimo jiné pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné. Další pozemky mohl orgán státní správy lesního hospodářství za lesní prohlásit, v projednávané věci k tomu však nedošlo.

Zvláštní senát došel k závěru, že při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska § 2 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání náležel k lesnímu půdnímu fondu, je třeba vycházet z § 2 zákona o lesích, jenž akcentoval stav faktický oproti stavu evidenčnímu.

Předmětný pozemek byl bez lesních porostů, ale mohl být k 24. 6. 1991 lesním pozemkem, pokud by sloužil lesnímu hospodářství a byl pro ně nepostradatelný dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích.

Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, co představovalo lesní hospodářství k 24. 6. 1991. Demonstrativní výčet § 2 odst. 1 písm. b) zákona o lesích stanoví, že pro lesní hospodářství jsou nepostradatelné zejména rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod. Les je dle § 1 zákona o lesích trvalým zdrojem dřeva pro národní hospodářství. Dle § 1 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění účinném k 24. 6. 1991, všechny lesy bez ohledu na velikost a správu (vlastnictví, užívání) musí být plánovitě obhospodařovány jako lesní fond tak, aby byla zajištěna co největší produkce jakostní dřevní hmoty, byly zabezpečovány a zlepšovány ostatní funkce lesů při dodržování trvalého působení účinků lesů a byly vytvářeny předpoklady pro racionalizaci lesního hospodářství. Jak zákon o lesích, tak zákon o hospodaření v lesích zdůrazňovaly ekonomicko-hospodářskou funkci lesa. Životní prostředí a ráz krajiny jako další aspekty lesa stály vedle lesního hospodářství a nebyly v něm zahrnuty (srov. § 4 odst. 5 zákona o lesích). Lesním hospodářstvím je dle zákona o lesích primárně produkce dřevní hmoty.

Zvláštní senát konstatoval, že pozemek p. č. X nesloužil k usnadnění těžby dřeva, jeho následnému zpracování ani k dosažení vyšší kvality dřevní hmoty. Celková souvislost s okolním prostředím není dle zákona o lesích, který nekladl velký důraz na ekologickou hodnotu lesa, dostatečná. Okresní soud tedy dospěl na základě jím provedeného dokazování ke správnému závěru, že pozemek p. č. X nebyl k 24. 6. 1991 lesním pozemkem.

Zvláštní senát uzavřel, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí dle § 2 písm. b) bodu 2. zákona o majetkovém vyrovnání. Dle § 10 odst. 4 téhož zákona rozhoduje o vydání pozemku, který není zemědělskou nemovitostí, a nebyla o něm uzavřena dohoda s osobou povinnou, soud tak, že může nahradit chybějící projev vůle povinné osoby k uzavření dohody.

Jestliže ten, kdo je stranou kompetenčního sporu, vydal rozhodnutí ve věci a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového rozhodnutí v jeho pravomoci, vysloví zvláštní senát nicotnost takového rozhodnutí. Zvláštní senát proto vyslovil nicotnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, (výrok II.).

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů rozhodl takto:

1. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 341/2019, o nahrazení projevu vůle, je soud.
2. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 12. 1. 2016, čj. SPU 015784/2016/Čer, je v části týkající se pozemku v katastrálním území H. nicotné.

Právní věta:

Jedná-li se o retenční nádrž jejíž právní stav je posuzován zpětně k datu 24.06.1991 a jejíž hospodářské užití neslouží bezprostředně ve prospěch lesa podle zákona o lesích zák. č. 61/1977 Sb., nejedná se o zemědělský pozemek ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

V tomto případě je příslušný o případném vydání nemovitosti rozhodnout soud, nikoliv Státní pozemkový úřad. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.09.2021, č.j. Konf 24/2019-16

Rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 10. 3. 2017, dále jen prvostupňové rozhodnutí, byla žalobkyni - Obec Němčovice uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 103 670,60 Kč poskytnuté jí jako dotace v rámci programu na podporu zalesnění zemědělské půdy pro rok 2005. Důvodem byl rozdíl mezi deklarovanou a zjištěnou plochou jehličnatých a listnatých dřevin, a to v rozsahu vedoucím k povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci.

Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Domáhala se zrušení uvedeného rozhodnutí SZIF. Její odvolání Ministerstvo zemědělství zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu.

Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi plochou deklarovanou a zjištěnou vznikl chybným zákresem v evidenci využití půdy (dále jen „LPIS“), přičemž daný zákres prováděl zaměstnanec prvostupňového orgánu, protože v letech 2005-2006 neexistoval dálkový přístup do LPIS. V době podání žádosti o dotaci měla žalobkyně ohledně příslušných pozemků a jejich výměr k dispozici pouze údaje z katastru nemovitostí. Ortofotomapy a údaje v LPIS byly v předmětné době několikrát aktualizovány a zaměstnanec prvostupňového orgánu zahrnul i půdní blok, který byl již částečně zalesněn.

Jestliže tento zaměstnanec učinil chybu při identifikaci půdních bloků a určování jejich výměry, nemohla žalobkyně pro nedostatek své odbornosti tuto chybu rozpoznat, jelikož katastr nemovitostí byl implementován do LPIS až od roku 2006 a dálkový přístup do LPIS byl možný až od roku 2009.

Žalobkyně postupovala v dobré víře, že hranice dotčené parcely odpovídají hranici dotčeného půdního bloku. Provedením mimořádné aktualizace, a to až po zalesnění pozemku, došlo k posunutí půdního bloku určeného k zalesnění na pozemky, kde se již nacházely vzrostlé stromy.

Městský soud v Praze

Žalobkyně znovu poukázala na to, že půdní bloky vyznačoval zaměstnanec prvostupňového orgánu, žádost tak byla spoluvytvářena. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Afs 280/2017-57, zabývající se čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a tam uvedenou prekluzivní lhůtou k požádání o vrácení dotace. Žalobkyně, kromě toho, podotkla, že kontrola po čtyřech letech od výsadby je problematická, neboť se jedná o živou přírodu, která podléhá změnám a obnově. Konečně uvedla, že zalesňovací projektu nestanovil, že se zalesní celá plocha dotčených pozemků.

Žalovaný - Ministerstvo zemědělství zopakoval, že pro poskytnutí dotace je rozhodný obsah projektu zalesnění, který je součástí žádosti o zařazení do daného programu, tj. vymezení parcel a součet výměr k zalesnění těchto parcel. Případné chybné vymezení ze strany žadatele jde k jeho tíži. Předmětná kontrola na místě pak proběhla v intencích žádosti žalobkyně. Zákres do LPIS označil za pomocný údaj nemající vliv na výměru zalesnění. Žalovaný podotkl, že námitka žalobkyně stran prekluze přišla již po koncentraci řízení.

Soud zjistil že, žalobkyně ve své Žádosti o dotaci a zařazení do programu Zalesňování zemědělské půdy ze dne 17. 2. 2005 u dotčených pozemků v položkách formuláře uvedla výměry zalesnění jehličnatými a listnatými stromy, součet těchto výměr vždy činil celkovou plochu specifikované parcely, nikoli jen její část. Byl tedy zřejmý úmysl žalobkyně zalesňovat dotčené parcely v celé jejich rozloze.

Soud konstatoval, že jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část (či dokonce převážná plocha) už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, což bylo evidentní již z ortofotomap z roku 2002, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.

Soud dal rovněž za pravdu žalovanému, že výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.

Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva.  

Čtyřletá lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 2988/95, o ochraně finančních zájmů Evropských společenství začíná plynout od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti. Žalobkyně doručila své oznámení o provedení zalesnění dne 27. 6. 2005, leč ke vzniku nesrovnalosti může dojít až po pravomocném poskytnutí dotace, i kdyby se tak stalo ex post. Lhůta proto začala plynout až dne 27. 6. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 22. 6. 2006.

Stejně tak neuplynula ani osmiletá lhůta podle téhož ustanovení, když promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, a to z důvodu stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. řízením u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí (tj. uložení sankce) tedy bylo vydáno včas.

Dále se soud zabýval otázkou prekluze práva požádat příjemce o vrácení neoprávněné platby ve smyslu čl. 54 nařízení č. 1306/2013. Toto nařízení nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, v době zjištění nesrovnalostí. Nařízení č. 1306/2013 je podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie přímo aplikovatelným právním předpisem a musí mu ustoupit ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu, tj. i § 11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění do 31. 12. 2014.

Čl. 54 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že v případě neoprávněných plateb v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti požádají členské státy u příjemce o vrácení těchto plateb do 18 měsíců poté, co byla schválena kontrolní zpráva nebo podobný doklad konstatující, že došlo k nesrovnalosti, popřípadě poté, co tuto zprávu nebo podobný dokument obdržela platební agentura či subjekt odpovědný za zpětné získávání daných plateb.

Pro dodržení lhůty je rozhodujíc zda bylo prvostupňové rozhodnutí „vydáno a zejména žalobci doručeno v rámci zde uvedené 18 měsíční prekluzivní lhůty“, která počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o případných námitkách proti kontrolnímu protokolu. Žalovaný, podle soudu, požádal žalobkyni o vrácení dotace ve lhůtě dle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013.

Městský soud v Praze tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Právní věta:

1. Pokud si žadatelka - žalobkyně vzala dotaci na zalesnění celého pozemku, přičemž část tohoto pozemku již byla zalesněna náletovými dřevinami bez jejího přičinění, musí být tato plocha v žádosti o dotaci zohledněna, tj. odečtena ze strany žadatele.

2. Jestliže vlastník pozemku poté, co mohl a měl zjistit skutečný stav pozemků, přičemž jejich část už byla zalesněna bez jeho přičinění náletovými dřevinami, oznámil, že hodlá zalesnit pozemek celý, jde toto pochybení výhradně k jeho tíži.

3. Výsadba stromů žalobkyní mimo pozemky vymezené v žádosti o dotaci je pro posouzení splnění podmínek dotace irelevantní.

Podána - kasační stížnost (dosud nerozhodnuto)

Dne 11. 1. 2021 podala žalobkyně kasační stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Společně s kasační stížností podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila tím, že by se jí při vrácení částky 103 670,60 Kč nedostávaly finanční prostředky na běžné výdaje, čímž by došlo k ohrožení fungování obce jako takové.

Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu uvedl, že dle jeho názoru brání přiznání odkladného účinku kasační stížnosti důležitý veřejný zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie.

Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek žalobě, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a souvisejících okolností věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v tomto případě jsou splněny.

Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek Usnesením 5 Afs 4/2021 – 57.

Vzhledem k tomu, že městský soud přiznal žalobě stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí žalovaného odkladný účinek usnesením č. j. 9 A 134/2017 - 61, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku městského soudu, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.12.2020, č.j. 9 A 134/2017-114

Dostupné z:

http://www.nssoud.cz/files/EVIDENCNI_LIST/2017/9A_134_2017_48_20210201131604_prevedeno.pdf

http://www.nssoud.cz/main0col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&SimpleSearch=1&rjz_id=15&rok=2007&senat=9&cislo=134&soud=7&pagesource=0

V dané věci se jednalo o restituční spor, ve kterém se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků. Nejprve byla úspěšná a na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly pozemky vydány.

Státní podnik Vojenské lesy a statky ČR, s. p. podal proti rozhodnutí pozemkových úřadů žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Ten rozsudkem rozhodl, že se dovolatelce – Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze nevydávají specifikované nemovitosti v katastrálním území Pozdeň s tím, že se v uvedeném rozsahu nahrazují rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj.

Soudní spor pokračoval u odvolacího soudu, kterým byl Vrchní soud v Praze.

Odvolací soud uzavřel, že mezi dovolatelkou nárokovanými pozemky určenými k plnění funkcí lesa, případně využívanými jako orná půda či ostatní plocha, a jí již vlastněnými lesními pozemky či stavbou (v dané lokalitě umístěné) hájenky čp. 75, tvořící součást st. p. č. 66, není dán vztah funkční souvislosti jen pro jejich územní blízkost či sousední polohu nebo původní vlastnickou či spotřební jednotu (původní společnou příslušnost k velkostatku Vraný).

Dovodil, že zákonné podmínky pro vydání nárokovaných pozemků žalobcem, coby osobou povinnou dle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dány nejsou. Současně dospěl k závěru, že zatížení nárokovaných pozemků (v rozhodném období) patronátním právem a z něj plynoucí povinnost jejich vlastníka „vydržovat“ (ekonomicky podporovat) kostely ve Vraném, Lukově, Pálči, Klobukách a Pozdni, nezakládá ani zákonné podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ty by byly dány pouze v případě bezprostředního využití nárokovaných pozemků pro některý z daným ustanovením předvídaných účelů (v posuzovaném případě přichází do úvahy účel duchovní nebo pastorační), a nikoliv též v situaci, kdy tyto pozemky sloužily k tvorbě ekonomického zisku, jenž byl pak teprve k podpoře uvedených aktivit rozdělován.

Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil.

Dovolání k Nejvyššímu soudu

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze napadla dovoláním výrok II. rozsudku (dále odvolacího soudu č. j. 4 Co 10/2018-391. Dovolatelka spatřovala přípustnost podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 112/2018. Měla za to, že funkční souvislost mezi nárokovanými pozemky a pozemky jí již vlastněnými je dána tím, že tyto pozemky v rozhodném období tvořily společně součást velkostatku Vraný (byly zde vedeny pod společným účetnictvím) a příslušely do jedné honitby, i tím, že v současnosti jsou nárokované pozemky společně s pozemky dovolatelkou již vlastněnými obhospodařovány jediným pachtýřem a k jejich obhospodařování slouží stavba hájenky ve vlastnictví dovolatelky.

Předestřela současně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda jsou podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny v případě, kdy nárokované hospodářsky využívané pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem spočívajícím v povinnosti jejich vlastníka ze zisku vygenerovaného jejich užitím ekonomicky podporovat duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda byl dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

Soud připomněl, že podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

Osvětlil, že z jazykového výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů.

Dané ustanovení přitom zjevně nelze vykládat tak, aby umožňovalo naturální restituci i těch nemovitých věcí, jež byly využívány hospodářsky s tím, že z jejich užití generovaný zisk sloužil následně k podpoře činností směřujících k naplnění některého z účelů vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (aniž by k jeho realizaci sloužila bezprostředně sama nárokovaná nemovitá věc).

To znamená, že v případě hospodářsky využívané nemovitosti (např. pozemek určený k plnění funkcí lesa nebo zemědělsky obhospodařovaný pozemek) by podmínky ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. mohly být naplněny toliko tehdy, sloužila-li nemovitost v rozhodném období současně bezprostředně některému ze zde vyjmenovaných účelů (např. kaple či modlitebna situovaná na lesním či zemědělském pozemku apod.). Uvedený výklad přitom plně koresponduje i obsahu důvodové zprávy, dle níž mají být ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám vydávány zásadně nemovité věci „nehospodářské povahy“.

Nejvyšší soud konstatoval, že výklad zastávaný dovolatelkou by ve svém důsledku vedl takřka k obsahovému vyprázdnění ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., omezujícího restituční povinnost povinných osob vymezených v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb., jen na daným ustanovením definované nemovité věci.

Odvolací soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že dovolatelkou nárokované pozemky určené k plnění funkcí lesa, případně využívané jako orná půda či ostatní plocha, jež v rozhodném období bezprostředně nesloužily žádnému z účelů taxativně vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (včetně dovolatelkou zmiňovaných účelů duchovních nebo pastoračních), žalobce, coby osoba povinná ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., není povinen dovolatelce vydat vzdor tomu, že tyto pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

Dovolací soud vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou).

Nejvyšší soud, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a dovolání účastnice řízení, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Právní věta

Podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplňují jen nemovité věci, jež v rozhodném období bezprostředně sloužily některému z účelů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení. Nepostačuje, byly-li v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

(Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019) 

Ústavní stížnost

Proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2854/2019-422, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 10/2018-391 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 38 C 173/2016-346 podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Ústavní soud provedl nejprve rekapitulaci soudního řízení. V restitučním sporu se stěžovatelka domáhala po státním podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jako povinné osobě vydání 63 pozemků přičemž na základě dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj jí byly vydány.

Vedlejší účastník - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se domáhal rozhodnutí ve věci u Krajského soudu v Praze, jenž napadeným rozsudkem rozhodl, že předmětné pozemky se nevydávají, přičemž tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí SPÚ.

Podle krajského soudu nebyla splněna podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Namítá-li stěžovatelka, že předmětné pozemky tvořily v době před majetkovou křivdou spolu s pozemky, které v současné době vlastní, jeden hospodářský celek v jejím vlastnictví (velkostatek) jako jedna účetní jednotka, nezakládá to bez dalšího funkční souvislost těchto pozemků, neboť mohou být obhospodařované na sobě nezávisle a rozdílně. Na tom nic nemění ani jejich územní blízkost, ani vydání jediného společného lesního hospodářského plánu pro tyto pozemky z roku 2017.

Vrchní soud v Praze svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu. Přitom věcně souhlasil s právním názorem krajského soudu, a nadto se k námitkám stěžovatelky zabýval splněním podmínky účelového určení pozemku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka patronátního práva jako jednoho z účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, napadeným rozsudkem je však zamítl. Potvrdil právní závěry krajského soudu i vrchního soudu o podmínkách vydání předmětných pozemků a vypořádal i stěžovatelčinu námitku porušení zásady výkladu v pochybnostech ve prospěch restituování tak, že tato zásada nemůže vést k překračování zákonného rámce majetkového vyrovnání soudy.

Podle Ústavního soudu převážná část argumentace stěžovatelky spočívala na polemice se závěry obecných soudů v rovině jejich výkladu podústavního práva a opakování stejných námitek, které již uplatnila přinejmenším v řízení před vrchním soudem. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená právo na příznivý výsledek řízení. Soudy řádně a logicky odůvodnily, proč neshledaly naplnění podmínek funkční souvislosti nebo účelového určení sousedních pozemků, a to zejména proč nepovažují patronátní právo za jeden z taxativně vymezených účelů podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud nehledal ani jiná pochybení.

Závěrem Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí neporušují ústavně zaručená práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2019, č.j. 28 Cdo 2854/2019-422

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.04.2021, sp. zn. IV. ÚS 689/20

Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=111467&pos=2&cnt=2&typ=result