V soudním sporu byla řešena otázka, zda ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona lze aplikovat na situaci, kdy byla vlastníku sousedního pozemku uložena povinnost odstranit uvolněný skalní masív o rozměrech 3x3x2 m. 

Okresní, krajský a Nejvyšší soud se zabývaly, zda odstranění nestabilního skalního masívu lze podřadit pod „padání kamenů“ výslovně uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona. 

Podle § 22 odst. 1 lesního zákona povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoliv vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí ohrožených škodami, zejména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa. Vlastník neodpovídá jinému za škody, které vzniknou z prosté existence lesa. 

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR nelze vlastníku sousedního pozemku stanovit povinnost odstranit nestabilní skalní masív. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta. 

Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích nelze vyvozovat, že vlastník sousední nemovitosti je povinen odstranit skalní masív z lesního pozemku. 

Rozhodnutí správního orgánu, které by takovouto povinnost vlastníku lesa ukládalo lze považovat za neplatné.  

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.06.2003, sp. zn. 25 Cdo 2183/2001

V soudním sporu bylo řešeno vydržení části lesního pozemku, který sousedil s nemovitostí osoby žalobkyně. Žalovaným bylo Hlavní město Praha, které nesouhlasilo s argumenty žalobkyně, že nemovitosti užívala v dobré víře a v hranicích, tak jako její právní předchůdci. 

Věc byla řešena okresním soudem a v rámci odvolání krajským soudem. Oba soudy daly za pravdu žalobkyni, přestože předmětný pozemek byl ve výměře 14,5 % původně vlastněného pozemku. 

Případem se zabýval na základě podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR. 

Tento zkoumal jednotlivosti daného případu a historické dokumenty vztahující se k pozemku. Soudem bylo konstatováno, že pozemek byl již v roce 1940 oplocen a užíván právními předchůdci žalobkyně. Jednalo se o rodinné příslušníky (dědečka a matku) od kterých žalobkyně nabyla pozemek do své držby. 

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se jednalo o omluvitelný omyl na straně žalobkyně, která neměla tušení, že není vlastníkem jí drženého pozemku. 

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta:  

Za omluvitelný omyl lze považovat dlouhodobou držbu oploceného pozemku, který držitel nabyl na základě právního titulu od právních předchůdců, kteří byli jeho předky. 

Původní vlastník předmětného pozemku oplocení a užívání držitelem trpěl, nijak ho nerozporoval a nepředpokládal, že se jedná o část jeho pozemku.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011

Soudní spor řeší otázku platnosti správního aktu orgánu státní správy lesů, který nařídil vlastníku sousední nemovitosti, která byla ohrožena padáním kamenů lesa, provést stavební úpravy (zpevnění skalního masívu) z důvodu ochrany jeho majetku. 

Opatření bylo vydáno podle § 22 lesního zákona. Vlastník sousední nemovitosti s opatřením nesouhlasil a zrušení správního aktu se domáhal (po neúspěšném odvolacím řízení před správním orgánem) podanou žalobou u krajského soudu. 

Krajský soud zrušil správní akt, kdy uvedl, že takovýto rozsah prací nemůže být vlastníku sousedního pozemku uložen podle § 22 lesního zákona.   

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá tato právní věta. 

Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže vlastníku sousední nemovitosti podle § 22 odst. 1 věty druhé lesního zákona vydat rozhodnutí, kterým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nacházejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa.  

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.01.2006, sp. zn. 15 Ca 85/2005

Soudní spor řeší odpovědnost vlastníka lesa za pád balvanu na silnici. Spor se týká události, kdy uvolněný balvan ze skalního masívu spadl na automobil projíždějící po přilehlé komunikaci. 

Vlastník lesa byl i vlastníkem přilehlé pozemní komunikace. Majitel automobilu požadoval po vlastníku lesa náhradu škody, ale tento odmítal svoji odpovědnost. 

Věc byla řešena soudně a všechny soudy – okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR, jednomyslně rozhodly, že vlastník lesa za vzniklou škodu odpovídá.   

Soud konstatoval porušení prevenční povinnosti vlastníka lesa a komunikace, protože v projednávané věci docházelo po delší dobu, již před samotnou škodnou událostí, k uvolňování a padání kamenů na pozemní komunikaci. Za tohoto skutkového stavu byl naplněn požadavek objektivní předvídatelnosti vzniku škody.

 Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá tato právní věta. 

Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň opatrnosti, který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví a majetku. 

Vlastníku lesa však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody.   

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.06.2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu řeší správní akt – opatření obecné povahy, které bylo vydáno orgánem státní správy myslivosti na žádost uživatele honitby. 

Správní akt byl vydán podle § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, kdy jeho účelem bylo omezit vstup do lesa z důvodu veřejného zájmu na ochraně lesa a přírody zvlášť. 

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí formuloval náležitosti, které nemohou být opomenuty při vydávání takovéhoto rozhodnutí. 

Náležitosti, které nesmějí být při vydávání správního aktu opomenuty, lze shrnout v následující právní větě: 

1. Správní orgán vydává opatření obecné povahy, kterým má být regulován vstup do lesa na základě žádosti uživatele honitby. Žádost je nutnou podmínkou pro vydání správního aktu. 
2. Žádost by měla obsahovat časový i místní rozsah opatření obecné povahy. 
3. Orgán státní správy myslivosti návrh na vydání opatření obecné povahy projedná s dotčenými orgány, zejména s příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny. 
4. Návrh na vydání opatření obecné povahy by měl být zveřejněn na úřední desce a na úředních deskách obcí, jichž by se mělo opatření obecné povahy dotýkat. 
5. Omezení nebo zákaz vstupu do lesa je nutné přezkoumat a v opatření obecné povahy odůvodnit, zda veřejný zájem na ochraně přírody a lesa převažuje nad právy osob, které chtějí do lesa vstupovat. 
6. Správní orgán není vázán návrhem na vydání opatření obecné povahy. Nemá povinnost vyhovět uživateli honitby. Opatření obecné povahy může být vydáno i v odlišném rozsahu, tj. v odlišném místním vymezení honitby nebo v odlišné délce trvání omezení. 
7. Správní akt je nutné odůvodnit, aby mohl být v případě potřeby přezkoumán ve správním soudnictví.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.07.2016, sp. zn. 2 As 78/2016

V dané věci se spor týkal, zda pozemky jejichž vlastníkem byla Česká republika – Lesy ČR, s.p. náleží do honitby, i když se jedná o rozsáhlou vodní plochu. 

Honební společenstvo se podanou žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích a následně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhalo začlenění pozemku vodní plochy do honitby. Honební společenstvo předložilo souhlas vlastníka – Lesy, ČR, s.p., které se začlením svých pozemků do honitby souhlasily. Předmětem sporu byla vodní přehrada Orlík, k níž se nemůže, podle honebního společenstva přistupovat jen jako k vodnímu dílu. 

Honební společenstvo argumentovalo odbornými názory UHUL, který má na svých webových stránkách zveřejněny mapové přehledy honiteb, které prostupují přes vodní plochy, včetně přehrad. 

S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že krajský soud pochybil, když část přehrady zahrnující jeden břeh a vodní plochu neuznal za součást honitby. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správní soudu vyplývá tato právní věta. 

Pokud je pozemek s vodní plochou neoddělitelnou součástí prostředí volně žijící zvěře, kdy se jedná o ekosystém, např. mokřad nebo břeh, potom jsou tyto pozemky považovány za honební.  

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.08.2010, sp. zn. 9 As 14/2010