V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V dané věci posuzovaly okresní, krajský a Nejvyšší soud ČR žalobu na náhradu škody, kterou se jednatel obchodní společnosti podnikající v oblasti lesnictví domáhal náhrady škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Konkrétně se jednalo o výdaje na náklady nutné obhajoby a náhradu za ušlý zisk.

V dané věci bylo soudy posuzováno, zda je dán nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání.

Klíčovou otázkou, která byla během soudního jednání posuzována, byla důvodnost zahájení trestního stíhání.

Jednatel obchodní společnosti byl v trestním řízení obviněn z trestného činu ohrožení životního prostředí a trestného činu krádeže.

Poté, co mu bylo orgány činnými v trestním řízení sděleno obvinění, byl poučen, aby se z důvodu řádného objasnění trestné činnosti zdržel další podnikatelské činnosti, tj. aby neprováděl těžbu v lesích.

I přes toto upozornění, obviněný - jednatel obchodní společnosti, poté co byl obviněn, pokračoval v obchodní činnosti a v lese provedl další těžbu na cizích pozemcích.

Po provedené těžbě byl soudem, z obavy, aby v trestné činnosti nepokračoval a nemařil vyšetřování, vzat do vazby.

Ve věci následovalo podání obžaloby a hlavní líčení. V hlavním líčení byl obžalovaný zproštěn z důvodu, že skutek, pro něž byl obviněn, není trestným činem. 

Po osvobozujícím rozsudku požadoval jednatel obchodní společnosti náhradu škody po státu za nezákonné trestní stíhání. Věc byla řešena více soudními instancemi a bylo podáno i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. 

Nejvyšší soud ČR ve věci konstatoval, že obviněný si svým jednáním zavinil vazbu sám, kdy přes výslovné upozornění, prováděl činnost, pro kterou byl obviněn. 

Právní věta:

Pokud v průběhu trestního stíhání obviněný svým počínáním zavdá příčinu ke vzetí do vazby tím, že po sdělení obvinění vzbudí odůvodněnou obavu, že bude pokračovat v činnosti, pro niž je stíhán, je zahájení trestního stíhání důvodné. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003, sp. zn. 25 Cdo 882/2003

V daném případě se jednalo o spor mezi (obchodní společností) vlastníkem lesa v konkurzu a Českou inspekcí životního prostředí. Spornou otázkou bylo, zda vlastník lesa je povinen plnit povinnosti k jeho ochraně i v průběhu konkurzního řízení.

     Obchodní společnost získala v roce 1998 do svého vlastnictví les, ve kterém téhož roku provedla mýtní těžbu. Rekultivaci pozemků ve smyslu lesního zákona však společnost neprovedla. V roce 2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, přezkumné řízení přihlášených pohledávek proběhlo 12.12.2001.

Česká inspekce životního prostředí dne 25.8.2006 uložila obchodní společnosti jakožto účastníku řízení (vlastníku lesního pozemku), prostřednictvím správce konkurzní podstaty  podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., toho času platného zákona o konkurzu a vyrovnání, toto opatření k nápravě: v součinnosti s odborným lesním hospodářem provádět důslednou ochranu lesa proti buřeni a okusu zvěří a dokončit zalesnění částí lesních pozemků tak, aby byla splněna zákonná ustanovení platná pro zalesněné lesní porosty a byly vytvořeny předpoklady pro splnění zákonem daných parametrů zajištěných lesních porostů.

Správce konkurzní podstaty se odvolal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale odvolání bylo zamítnuto.

Spor dále řešil správce konkurzní podstaty podáním žaloby k Městskému soudu v Praze.

Soud zdůraznil, že vzhledem ke zjištěným nedostatkům postupovala Inspekce zcela v souladu se zákonem (§ 3 odst. 2), když vlastníku předmětných lesních pozemků rozhodnutím ze dne 25.8.2006 uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. Protože se obchodní společnost již v době zahájení správního řízení nacházela v konkursu, jednal správní orgán v řízení podle práva se správcem konkursní podstaty, na něhož v důsledku prohlášení konkursu podle § 14a odst. 1 věta prvá zákona č. 328/1991 Sb. přešlo oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.

Soud konstatoval, že Inspekce v souzené věci postupovala v souladu se zákonem, když úpadci (nikoliv přímo správci konkurzní podstaty) prostřednictvím správce po zjištění nedostatků svým rozhodnutím uložila povinnost provést opatření k jejich nápravě. V dané věci se nejednalo o přihlášení pohledávky dalšího konkursního věřitele v rámci konkursního řízení, ale o výkon dozorové pravomoci ze strany Inspekce. 

Právní věta:

Prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti v žádném případě nezprostí úpadce povinností zakotvených v lesním zákoně. Společnost je povinna tyto povinnosti plnit jak v době před prohlášením konkursu na její majetek, tak i po prohlášení konkursu.

Česká inspekce životního prostředí je podle zákona č. 282/1991 Sb., orgánem, který dozírá na dodržování právních předpisů týkajících se funkcí lesa jako složky životního prostředí a je oprávněna při zjištění nedostatků a škod uložit opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Inspekce v tomto řízení nevystupuje jako konkursní věřitel, ale jako orgán státní správy ukládající opatření k nápravě.

Pozn. Vzhledem k tomu, že konkurzní podstata sloužila k uspokojení konkurzních věřitelů (dnes toto analogicky platí v insolvenčním řízení), domníváme se, že by takovéto rozhodnutí soudu vůči úpadci bylo tzv. akademickým výrokem. V případě, že by úpadce – vlastník lesa již neměl prostředky na zalesnění, povinnost obnovit les by stíhala nového vlastníka, který by lesní pozemek získal v rámci konkursního, dnes insolvenčního řízení.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2008, čj. 9 Ca 15/2007-29

V souzené věci se jednalo o spor mezi devíti obcemi (žalobci) a čtyřmi státními složkami (žalovaní) - Lesy ČR, Pozemkový fond ČR, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Národní památkový ústav, o určení vlastnického práva k nemovitostem. Jednalo se o lesní pozemky, ostatní plochy, trvalé travní porosty, objekt bydlení a zastavěnou plochu dřívějšího Severomoravského lesního družstva. Žalobci byli právními nástupci Severomoravského lesního družstva, které bylo zapsáno do rejstříku společenstev v dne 22. 2. 1938.

Předmětem sporu byla především a otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31. 12. 1949, kterou bylo třeba vyjasnit, jak požaduje   ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávaly ostatní žalovaní.

Okresní a krajský soud po posouzení věci rozhodly ve prospěch obcí. Krajský soud převzal důkazní zjištění nižší instance a posuzoval věc především podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 277/2002 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Toto ustanovení umožňuje, aby do vlastnictví obce přešly ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce. Po právní stránce poté odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně přiděleny Severomoravskému lesnímu družstvu a toto nabylo vlastnictví trvající i ke dni 31. 12. 1949.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly Lesy ČR dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Za právní otázky zásadního významu označily 1) nezbytnost intabulace přídělu, 2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem, 3) nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody.

Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvod, jenž spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání Lesů ČR zamítl. 

Právní věta:

Při současné nápravě bezpráví minulosti je třeba vycházet především z účelu předpisů o první pozemkové reformě z let 1919, 1920 a předpisů restitučních vydaných v letech 1945, 1946.

Případné nedostatky jejich textu (platí to zejména o poválečné restituční úpravě) nelze interpretovat v neprospěch lesního družstva. Restituční proces byl přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb.) a návazným zánikem lesních družstev, v nichž se sdružovaly obce jako podílníci jimi vlastněného a obhospodařovaného majetku.

K přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž by bylo třeba intabulace.

Zákon č. 172/1991 Sb. je předpisem restituční povahy, cílem a účelem jeho novelizací bylo umožnit žádoucí rozsah vydání nemovitostí obcím i tehdy, jestliže právní normy a zejména individuální správní akty z poválečné doby vykazovaly určité nedostatky. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08.08.2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodní společností a správními úřady o určení druhu pozemků, které byly ve vlastnictví obchodní společnosti. Správní orgány prvního i druhého stupně při posouzení povahy pozemků vycházely pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. S tímto závěrem však obchodní společnost nesouhlasila a proti rozhodnutí správního úřadu (JMK) podala žalobou u Krajského soudu v Brně.

Podle jejího názoru bylo rozhodnutí krajského úřadu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanovuje, že pozemky určené k plnění funkcí lesa musí splňovat dvě podmínky. Za prvé nesmí být součástí zemědělského půdního fondu a za druhé se musí jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákonné podmínky však podle obchodní společnosti v posuzovaném případě nebyly naplněny.

Krajský soud zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního hospodářského plánu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a pro nedostatek důvodů, a také pro vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský úřad podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. 

Právní věta:

Mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.

Pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.  Správní orgán by se měl se skutečným stavem pozemku obeznámit místním šetřením v terénu. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.12.2009, sp. zn. 5 As 94/2008.

V souzené věci se jednalo o spor mezi majitelem pozemků a obcí při zpracování návrhu územního plánu obce. Předmětem sporu byl zejména rozsah zásahu do práv majitelů pozemků a vážení různých zájmů a subjektivních práv v procesu územního plánování. Navrhovatel (vlastník pozemků) vznesl několik námitek proti návrhu územního plánu obce, a protože na ně zastupitelstvo obce nebralo zřetel, podal ke krajskému soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy-územního plánu obce. Uvedl, že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným postupem a je v rozporu se zákonem (hmotným právem). Navrhovatel mimo jiné poukazoval na nerespektování schváleného zadání územního plánu obce, nedostatečná protierozní opatření, blízkost lokality NATURA 2000 a udělení výjimky pro výstavbu ze vzdálenosti 50 m na 25 m od okraje lesa.

Soud konstatoval, že na proces pořizování územního plánu nedopadá ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Pro postavení orgánů státní správy lesů coby dotčených orgánů chránících veřejné zájmy v řízeních a postupech dle stavebního zákona je vedle ustanovení lesního zákona podstatný § 4 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví nejen povinnost součinnosti orgánů územního plánování a stavebních úřadů s dotčenými orgány, ale současně i vymezuje výstupy, jimiž dotčené orgány hájí veřejné zájmy v jejich působnosti. Těmito výstupy jsou pro účely vydání rozhodnutí dle stavebního zákona závazná stanoviska a pro účely postupů dle stavebního zákona, které nejsou správním řízením, stanoviska. Postup při vydávání opatření obecné povahy, tedy i územního plánu není správním řízením. 

Po přezkoumání napadeného opatření obecné povahy soud dospěl k závěru o částečné úspěšnosti návrhu. Shledal, že územní plán obce nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, neboť v rozporu se stavebním zákonem nedošlo k řádnému vyhodnocení potřeby vymezení (nových) zastavitelných ploch. 

Právní věta:
K územně plánovací dokumentaci vydávají orgány státní správy lesa „pouhá“ stanoviska a nikoli souhlas (tedy závazné stanovisko) dle § 14 odst. 2 lesního zákona.   

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.05.2012, sp. zn. 63 A 1/2012