Zadavatel (Lesy České republiky, s.p.) zadával veřejnou zakázku „Provádění lesnických činností s prodejem dříví při pni“ v otevřeném řízení oznámeném v informačním systému veřejných zakázek. 

Zadavatel vybral v uvedeném zadávacím řízení nejvhodnější nabídku, ale proti tomuto rozhodnutí podal žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ námitky k zadavateli a následně návrh na přezkum úkonů zadavatele k žalovanému „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“. Neúspěch ve správním řízení, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vydané v prvním stupni správního řízení, napadla „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“ žalobou u Krajského soudu v Brně. 
Žalobce brojil proti postupu zadavatele, že nevyřadil uchazeče s mimořádně nízkou nabídkovou cenou a namítal tím nezákonnost postupu hodnotící komise, konkrétně rozpor s § 77 odst. 6 ZVZ. Základním kritériem hodnocení nabídek byla nejnižší nabídková cena, která byla dána součtem cen pěstebních činností za celou dobu trvání smlouvy, sadebního materiálu za celou dobu trvání smlouvy a těžebních činností za celou dobu trvání smlouvy s odečtením ceny dříví (hroubí) na lokalitě P za celou dobu trvání smlouvy. 

Ze zadávacího řízení nebyly vyřazeny žádné nabídky. Hodnotící komise konstatovala, že nabídková cena uchazečů nebyla mimořádně nízká. Zvítězil uchazeč s nabídkovou cenou „-61 662 789,- Kč bez DPH“. Podle žalobce „Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a.s.“, někteří uchazeči nabídli mimořádně nízkou nabídkovou cenu podle § 77 ZVZ, přičemž jejich nabídky měly být z tohoto důvodu vyřazeny, ale nebyly. 

V této otázce krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se otázkou mimořádně nízké nabídkové ceny nezabýval s odkazem, že posouzení nepřiměřenosti nízkých nabídkových cen přináleží pouze hodnotící komisi a žalovanému nepřísluší. Jestliže se pak žalovaný v řízení o přezkum úkonů zadavatele k této otázce nevyjádřil a nepřezkoumal, zda konkrétní nabídka byla v zadávacím řízení ponechána důvodně (zákonně), tedy zda byly hodnoceny právě ty nabídky, které hodnoceny být měly, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 

Další samostatnou otázku, kterou krajský soud posuzoval bylo stanovení kauce podle § 115 ZVZ. V této otázce se soud zcela ztotožnil se žalobcovou argumentací. Uvedl, že pro soud nemůže být přijatelný takový postup, aby nabídková cena byla vypočtena podle jedněch pravidel a kauce (vycházející podle § 115 odst. 1 ZVZ právě z nabídkové ceny) podle pravidel jiných. 

Krajský soud uznal žalobu z části jako důvodnou a napadené rozhodnutí pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 

Žalovanému uložil, aby se dalším řízení řádně zabýval argumentací žalobce ohledně mimořádně nízké nabídkové ceny a posoudil, nakolik byla otázka mimořádně nízké nabídkové ceny v zadávacím řízení posuzována, jak byla posuzována, zda ponechání nabídky v zadávacím řízení a nevyloučení uchazeče bylo ve vztahu k povinnostem podávaným z § 77 ZVZ zákonné či nikoli a z toho nechť vyvodí odpovídající závěr. 

Právní věta: 

Pokud konkrétní nabídka obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu a taková nabídka není vyřazena, i když by vyřazena být měla, pak dochází k nezákonnosti postupu v rámci zadávacího řízení ve vztahu k § 77 odst. 6 ZVZ (nevyřazení nabídky) a § 76 odst. 6 ZVZ (nevyloučení uchazeče). 

Je-li při zadání veřejné zakázky stanovena nabídková cena, pak vybíraná kauce UOHS musí vycházet z této nabídkové ceny. Pokud zadavatel konstruoval nabídkovou cenu tak, že ve výsledku byly nabídkové ceny „zápornými“, pak podle § 115 odst. 1 ZVZ, podle něhož je povinností složit kauci ve výši 1% nabídkové ceny navrhovatele, nejméně 50 000,- Kč a nejvýše 2 000 000,- Kč, měla kauce dosáhnout uvedené minimální částky, tedy 50 000,- Kč.  

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 02.09.2010  sp. zn. 62 Ca 11/2009

Předmětem sporu obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) za účasti Lesů České republiky, s.p., byly podmínky zadávacího řízení na výkon lesnických činností. Veřejná zakázka zadávaná Lesy ČR byla součástí celkem 159 samostatně vyhlášených a zadávaných veřejných zakázek na výkon lesnických činností. Podle obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., však zadávací dokumentace neobsahovala dostatečnou specifikaci předmětu veřejné zakázky, která by uchazečům umožnila zpracování nabídky na základě přesné znalosti požadovaného plnění. Z tohoto důvodu podala společnost podnět na ÚOHS, aby posoudil relevantnost podmínek zadávacího řízení. Společnost mimo jiné navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně dostatečnosti vymezení předmětu veřejné zakázky. Na to ÚOHS v prvostupňovém rozhodnutí nijak nereagoval. Společnost se svým návrhem neuspěla v prvním stupni správního řízení ani v následném rozkladu, kterým bylo potvrzeno předchozí rozhodnutí. ÚOHS tak rozhodl o zastavení správního řízení o přezkum úkonů zadavatele (Lesy České republiky, s.p.) v zadávacím řízení na provedení lesnických činností. 

Proti rozhodnutí ÚOHS podala obchodní společnosti Opavská lesní, a.s., žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Obchodní společnost Opavská lesní, a.s., měla za to, že ÚOHS především nesprávně posoudil požadavek zadavatele na prokázání subdodavatelského vztahu. Zadavatel totiž požadoval předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, zatímco § 44 odst. 6 ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům. 

Krajský soud posoudil případ z procesního a věcného hlediska. Konstatoval skutečnost, že žalovaný nerozhodl ve věci v zákonné lhůtě, nedodržel procesní pravidla pro vedení řízení a tedy, že postupoval v rozporu se zákonem. 

Krajský soud konstatoval, že žaloba je důvodná ve dvou částech:  

• v části napadající závěr žalovaného ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů;  

• v části napadající závěr ohledně zákonnosti požadavku zadavatele na prokazování subdodavatelského vztahu předložením podepsaných „subdodavatelských smluv“. 

Proto krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc podle vrátil žalovanému (ÚOHS) se závazným právním názorem k dalšímu řízení.  

Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá tato právní věta: 

Požadavek zadavatele na doložení přijetí opatření v oblasti spotřebitelského řetězce lesních produktů (C-o-C) certifikátem podle normy CFCS 1004:2005 či CFCS 1004:2006 je možné splnit prostřednictvím subdodavatele. Jestliže zadavatel požaduje předložit písemné subdodavatelské smlouvy mezi uchazečem a subdodavatelem v rámci podání nabídky, tak je to v rozporu s § 44 odst. 6 ZVZ. Toto ustanovení ZVZ mu umožňuje pouze požadovat, aby uchazeč ve své nabídce specifikoval ty části veřejné zakázky, které má v úmyslu zadat jednomu či více subdodavatelům, a aby uvedl identifikační údaje každého subdodavatele. 

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 03.06.2010 sp. zn. 62 Ca 92/2008.

V projednávané věci se jednalo o pokácení 53 stromů, které měly ustoupit stavbě supermarketu. O pokácení dřevin rozhodl městský úřad a po odvolání občanského sdružení rozhodnutí potvrdil i krajský úřad. 

Proti rozhodnutí KÚ podalo občanské sdružení žalobu ke krajskému soudu. V žalobě namítalo, že povolení ke kácení dřevin lze vydat pouze ze závažných důvodů (např. pravomocné stavební povolení), které musí navrhovatel prokázat a musí existovat v době vydání rozhodnutí. Tyto důvody však podle sdružení nebyly dány a nelze proto vycházet z pouhé možnosti, že důvody ke kácení mohou v budoucnu nastat. V době rozhodování správních orgánů nebyla stavba supermarketu povolena, ani umístěna, teprve probíhala změna územního plánu města. Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že neshledal porušení práv žalobce. Uvedl, že rozhodnutí obou správních orgánů obsahují všechny zákonné náležitosti, soud však přisvědčil žalobci, že mohla být podrobněji odůvodněna, nicméně tato vada není natolik závažná, aby odůvodnila zrušení správních rozhodnutí. 

Proti rozsudku krajského soudu podalo občanské sdružení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten posoudil obsah odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a shledal, že správní orgány nezkoumaly, zda jsou dány závažné důvody pro pokácení dřevin, resp. ve svých rozhodnutích nepopsaly, v jakých konkrétních skutečnostech tyto závažné důvody spatřovaly a jakými úvahami se při posuzování závažnosti důvodů řídily. Z rozhodnutí správních orgánů tak není patrné, zda dostatečně a správně zhodnotily závažnost důvodů pro pokácení těchto dřevin. Za nesprávnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž absolutizaci vlastnického práva a vůle vlastníka, jehož záměr prodat pozemky za účelem výstavby supermarketu zřejmě správní orgány považovaly za závažný důvod pro pokácení dřevin. 

Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud pochybil. Soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 

Právní věta 

Správní orgány rozhodující na úseku ochrany přírody a krajiny jsou povinny především střežit veřejný zájem na ochraně životního prostředí a vyvažovat zájmy vlastníků, které mohou být protichůdné k zájmu veřejnému. Výstavbu supermarketu nelze bez dalšího považovat za veřejný zájem, pokud existence takového veřejného zájmu nebyla ve správním řízení prokázána.

Vlastník pozemku může pokácet stromy na tomto pozemku rostoucí pouze s povolením orgánu ochrany přírody, který musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem vlastníka na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom váží estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 4 As 20/2008

V souzeném sporu se jednalo o uznání honitby a honebního společenstva. Honitba byla uznána nejprve městským úřadem, ale vlastník pozemků, zahrnutých do honitby, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání ke krajskému úřadu, který ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal vlastník pozemků správní žalobu ke krajskému soudu.  V žalobě namítal, že mezi honební pozemky nelze zahrnout neoplocené sady či zahrady a dále uvedl, že honitbu protíná silnice, která představuje překážku v pohybu zvěře a souvislost honitby tak není zajištěna. Podle jeho tvrzení tak honitba neměla souvislých 500 ha honebních pozemků ve vlastnictví členů honebního společenstva.

Krajský soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že především čtyřproudová silnice se svým charakterem blíží dálničnímu typu, představuje tak pro zvěř nebezpečí, a proto přerušuje souvislost honitby. Dále konstatoval nemožnost zachování souvislosti honitby, má-li být zajištěna neohrazenými sady (zahradami) a zastavěnými pozemky. Dovodil, že souvislá výměra honebních pozemků, jimiž má být honitba tvořena, nedosahuje 500 ha a požadavky uznání honitby tak nejsou v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá tato právní věta:

Nehonebními pozemky se rozumí pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady a zahrady.

Pojem „řádně ohrazené“ užitý v § 2 písm. e) zákona o myslivosti se vztahuje toliko ke školkám, nikoli již k pozemkům zastavěným, zahradám či sadům. Zastavěné pozemky, zahrady a sady jsou proto vždy nehonebními, bez ohledu na jejich ohrazení. U každého pozemku, který není zmíněn v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je třeba zkoumat, zda netvoří překážku pohybu zvěře či zda pro ni není nebezpečím.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 22 Ca 442/2004

V dané věci se jednalo o spor mezi obchodními společnostmi a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (UOHS) jak chápat definici veřejného zadavatele. Předmětem sporu byla otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR, s. p., kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. 

Zadavatel, státní podnik Lesy ČR, uzavřel s žalobcem (obchodní společností L) smlouvu na realizaci veřejné zakázky „Rámcová smlouva na dodávky komplexních lesnických činností, Smlouva na provádění pěstebních činností a Smlouva na provádění těžebních činností. Proti postupu Lesů ČR, s. p., podal uchazeč, obchodní společnost C., nejprve námitky, kterým Lesy ČR, s. p., nevyhověly. Následně podala společnost C návrh k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přezkoumání rozhodnutí zadavatele, který zdůvodnila údajným rozporem rozhodnutí Lesů ČR, s. p., o námitkách, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. 

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl, že zadavatel nesplnil povinnost stanovenou v § 25 zákona o veřejných zakázkách, když předmětnou smlouvu o realizaci veřejné zakázky uzavřel, aniž by provedl zadávací řízení podle zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali zadavatel a společnost C rozklady. Předseda UOHS rozklady zamítl a rozhodnutí potvrdil. 

Případ byl dále řešen žalobami u krajského soudu a po kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost a věc vrátil znovu krajskému soudu k dalšímu řízení. 

Krajský soud nejprve konstatoval, že rozhodnutím UOHS nebyla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. Krajský soud uvedl, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepochybil, pokud se dané ustanovení zákona o veřejných zakázkách pokusil vyložit tzv. eurokonformním způsobem, tedy zejména v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Zároveň právě na základě takového výkladu dospěl UOHS podle krajského soudu ke správnému závěru, že Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud opětovně žalobu zamítl. 

Rozsudek krajského soudu napadla obchodní společnost L kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že Lesy ČR, s. p., svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá tato právní věta: 

Lesy ČR, s. p., jsou veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. K okolnostem určujícím naplnění prvků definice veřejného zadavatele patří zřízení Lesů ČR, s.p., státem, zřetelné deklarování veřejného zájmu vyplývající z popisu činnosti, k níž byl tento státní podnik zřízen, možnost kdykoli uplatnitelné efektivní kontroly nad jeho činností ze strany státu, nakládání výlučně s majetkem státu a nikoli výlučně ekonomický cíl jeho činnosti.  

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 1 Afs 98/2010.

V dané věci se jednalo o spor mezi žalobkyní a správními orgány o dodatečné povolení stavby, kterou žalobkyně provedla v blízkosti hranice lesa bez požadovaného územního rozhodnutí.

Obecní úřad v Jesenici (stavební úřad) vydal nejprve oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Po podání žádosti o dodatečné povolení stavby nazvané „dřevostavba určená k uskladnění materiálu, výpěstků, zahradní techniky a nářadí“ vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že stavba nesplňovala stanovenou maximální výšku 5 metrů a orgán státní správy lesů, vydal k této stavbě nesouhlasné stanovisko. Při posuzování stavby zohlednil nejen bezpečnostní otázky nebo potřeby provozu lesního hospodářství, ale i dosavadní praktické poznatky a zkušenosti o vlivu bezprostřední zástavby na les. Správní orgán také upozornil, že se nelze domáhat kontinuity rozhodování s ohledem na stávající a často nevhodně umístěné objekty u lesa, neboť jejich výstavba proběhla ve valné většině za účinnosti předchozích lesních zákonů, tedy v jiném právním prostředí. Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které však KÚ zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

 Proti rozhodnutí KÚ podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud uvedl, že rozhodujícím důvodem pro vydání nesouhlasného stanoviska byla blízkost posuzované stavby pozemkům určeným k plnění funkcí lesa ve vazbě na ohrožení této stavby. Stavba je situována téměř na samé hranici lesa, v němž by se měl postupně vyvinout vysoký lesní porost, jenž by mohl v případě svého nepříznivého stavu nebo při kalamitní situaci ohrozit životy a zdraví osob užívajících dřevostavbu. Preventivní přístup správního orgánu směřující k zabránění vzniku situace, kdy by aplikací § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích musela být činěna opatření na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, je dle soudu zcela legitimní. Krajský soud tak upozornil, že podmíněnost povolení stavby souhlasem orgánu státní správy lesů je preventivním nástrojem ochrany lesa a lesního hospodaření. Je proto dostatečné, pokud dotčený orgán zmínil možné negativní vlivy stavby na les (jednak přímé účinky v podobě fyzických zásahů do kořenového systému či porostního pláště, a jednak požadavky opírající se o § 22 lesního zákona), které opřel o obecné zkušenosti v oblasti lesního hospodaření. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl. 

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten konstatoval, že žalobkyně provedla posuzovanou stavbu bez požadovaného územního rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu je v nyní posuzované věci stavba umístěna v bezprostřední blízkosti lesa (cca 2 metry), a dotčené orgány tvrzená rizika podrobně zdůvodnily. Dotčené orgány vycházely ve vztahu ke způsobu hospodaření v lese ze schválených lesních hospodářských osnov a uvedly též konkrétní opatření, jejichž provedení by s ohledem na bezprostřední blízkost stavby stěžovatelky a lesa mohlo být nařízeno na pozemku určeném k plnění funkcí lesa. 

Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že závazné stanovisko je v návaznosti na stanovisko nadřízeného orgánu a sdělení dostatečně konkrétní, učiněné na základě posouzení konkrétních podmínek v dané lokalitě a s ohledem na charakter dodatečně povolované stavby, a lze ho tedy považovat za přezkoumatelné.  

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že dotčené orgány nepřekročily meze správního uvážení, které jim stanovuje § 14 odst. 2 lesního zákona a kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Nelze akceptovat, aby v částech území, které jsou potenciálně vysoce ohroženy škodami z lesních porostů, byly bez významných důvodů svědčících existenci veřejného zájmu na umístění staveb povolovány stavby spojené s pobytem osob. Je neudržitelné, aby byly povolovány stavby jen z důvodu, že obdobné stavby již v bezprostřední blízkosti lesa existují a doposud se zásadně negativně neprojevil jejich vliv na les, ani naopak. Pokud je ve věci vydáno nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu - orgánu státní správy lesů - nezbývá stavebnímu úřadu, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.07.2018, sp. zn. 1 As 2/2018