Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím pokutu
100.000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství zamítlo. Tvrdilo, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Žalobce napadl rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce.

V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil a uloženou pokutu snížil na částku 50.000 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí Ministerstva zemědělství novou žalobou u Vrchního soudu v Praze, který věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení dostatečně žalovaným prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Přitom pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, mohly být odstraněny výslechy svědků. Žalovaný setrval na svém názoru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva a z tohoto důvodu nebylo podle jeho názoru zapotřebí doplňovat dokazování. Tím, ale dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul a zřetelně formulovaný názor soudu v dalším průběhu správního řízení nerespektoval.

 Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.

Právní věta:
Právní názor soudu nelze snižovat na pouhou námitku, kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu. Právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, musí být v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Prolomení povinnosti správního orgánu, být vázán právním názorem soudu, přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.09.2004, sp. zn. 5 A 110/2002.

Žalobce podal v roce 2013 žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova v rámci podopatření Neproduktivní investice v lesích se záměrem „Zvyšování společenské hodnoty lesů“ a to pro projekt s názvem „Bělecké stezky: Projekt – Jak roste les“. Protože podaná žádost byla v části projektu neúplná, požádal SZIF o doplnění neúplné dokumentace z důvodu zjištěných nedostatků, které spočívaly v nejasném popisu projektu ohledně oplocení a srovnání plochy. SZIF současně žalobce poučil, že v případě, že půjde o oplocení plochy, která bude zalesněna a v případě, že srovnání plochy bude předcházet výsadbě lesních dřevin, jedná se o nezpůsobilé výdaje.

 Z doplnění žádosti doručené žalobcem SZIF vyplynulo, že žalobce v žádosti výdaje ponechal. Jednalo se opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků lesa, výstavbu objektů, např. mostky, lávky, zábradlí, výdaje na „oplocení, přelez“ apod. Žalobce vycházel z toho, že v pravidlech nejsou taxativně vyjmenovány nezpůsobilé výdaje a u výčtu nezpůsobilých výdajů se běžně používají slova „apod.“ nebo „např.“ Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů (SZIF a MZE) však nebyla žalobci dotace poskytnuta z důvodu nevyloučení výdajů na „oplocení“ v částce 600 000 Kč.

S rozhodnutím Ministerstva zemědělství žalobce nesouhlasil a podanou žalobou u Městského soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí MZE, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu. Ve sporu se jednalo o otázku, zda výdaj na oplocení v částce 600 000 Kč, je či není způsobilým výdajem ve smyslu Pravidel, podle kterých byly výdaje žalobce posuzovány. Podle soudu nevěnovaly správní orgány obou stupňů patřičnou pozornost posouzení povahy oplocení a jeho účelu v rámci projektu v souvislosti se záměrem a popisem projektu. Neodůvodnily, z jakých skutkových a právních důvodů lze o těchto údajích uvažovat jako o údajích nezpůsobilých, jejichž posouzení spadá pod kapitolu 6 Specifických pravidel.

Na základě shora uvedených skutečností Městský soud v Praze neměl podmínky pro to, aby přezkoumal, zda závěry správních orgánů obou stupňů oprávněně vedly k zamítnutí žádosti žalobce o dotaci. Žalobu soud shledal jako důvodnou v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostatku důvodů k posouzení aplikace Pravidel pro poskytnutí dotace na žádost žalobce o dotaci.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil, aby v dalším řízení znovu posoudil žádost ve sporném rozsahu výdajů na oplocení v částce 600 000 Kč, a své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnil.

Právní věta
Subjektům, žádajícím o poskytnutí dotace nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, přísluší jim však právo na přezkum procedury tohoto rozhodování na to, jak byla jejich žádost projednána a posouzena dle pravidel pro poskytování dotace. Neudělení dotace musí správní orgány opřít o věcné posouzení a právní analýzu Pravidel pro žádost o dotaci.  Musí uvést, z jakých skutkových a právních důvodů nelze určité výdaje projektu připustit.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.12.2017, sp. zn. 9 A 363/2014.

Správní orgán prvního stupně (ČIŽP) uložil žalobkyni J. B. podle § 125a odst. 2 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách pokutu ve výši 50.000,- Kč za sbíhající se správní delikty: 

dle § 125a odst. 1 písm. l) vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že při nakládání se závadnými látkami (statkovým hnojem a výluhy z něj) neučinila přiměřená opatření, aby tyto látky nevnikly do povrchových vod, čímž došlo k porušení § 39 odst. 1 vodního zákona a dle § 125g odst. 3 vodního zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že provozovala polní hnojiště na půdním bloku, který nebyl uveden mezi vytipovanými lokalitami pro polní hnojiště ve schváleném havarijním plánu. 

V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ČIŽP uvedla, že havárie byla způsobena únikem hnojůvky z polního hnojiště, jehož uživatelem byl účastník řízení. 

Dle sdělení státního podniku Lesy ČR v prostoru přilehlém k polnímu hnojišti začíná bezejmenný tok, který vede v linii rýhy v prostoru lesa „Široký les“ a dále se vlévá do rybníků v majetku pana B. 

Hnojůvka unikla z prostoru polního hnojiště do příkopy u lesní cesty. Tmavě obarvená voda postupovala přes rybník p. B. dál po toku do rybníka LČR“. V místě propustku na lesní cestě byl odebrán vzorek vody, který však nebyl dán na analýzu. 

Proti prvostupňovému rozhodnutí ČIŽP podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu životního prostředí, které odvolání zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo. 

Proti rozhodnutí MŽP (žalovaný) podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí správního orgánu je postaveno pouze na jakési domněnce tohoto orgánu, kdy nebyla provedena žádná analýza vzorků, která by prokázala, že se jedná o závadné látky dle vodního zákona, a zda skutečně došlo k úniku hnojůvky do povrchových vod. 

Posouzení věci Městským soudem v Praze

Soud se předně zabýval těmi námitkami, kterými žalobkyně namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu a poukazovala na to, že nebylo nade vší pochybnost zjištěno, zda povrchové vody skutečně byly znečištěny hnojůvkou, když nebyl nikde zaznamenán žádný charakteristický zápach a žádné odebrané vzorky nebyly analyzovány. Tyto vzorky správní orgán prvního stupně nezahrnul mezi podklady pro rozhodnutí a nepřistoupil k jejich vyžádání a zajištění jejich analýzy, popř. vyžádání výsledků analýzy provedené vodoprávním úřadem. Správnímu orgánu prvního stupně, popř. žalovanému přitom podle přesvědčení soudu nic nebránilo, aby svůj klíčový skutkový závěr o důvodech znečištění povrchových vod podpořily jednoznačnými důkazy tento závěr prokazujícími. Na základě toho soud konstatoval že klíčový skutkový závěr správních orgánů o tom, že povrchové vody byly znečištěny hnojůvkou uniklou z polního hnojiště žalobkyně, který byl podkladem pro navazující právní závěr o spáchání správního deliktu žalobkyní, není dostatečně důkazně podložen. 

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí soud zrušil a věc se vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 

Právní věta:

Pro potvrzení rozhodnutí správních orgánů o uložení sankce je rozhodující, zda opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Naopak pokud soud zjistí, že správní orgány v řízení o přestupku nepostupovaly v souladu s požadavkem na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak rozhodnutí správního orgánu zruší. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.03.2019, sp. zn. 10 A 132/2015.

Na lesních pozemcích vlastníka lesa (nyní žalobce) provedla ČIŽP inspekční šetření a zjistila existenci holin, resp. nezajištěných porostů. Výsledky inspekčního šetření byly podkladem pro zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt.

Sankce byla vlastníku lesa uložena za ohrožení životního prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Vytýkaného jednání se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník lesa nezajistil obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích - (celková holá plocha bez lesních porostů činila 1,38 ha).  Vlastník lesa se proti rozhodnutí ČIŽP odvolal k MŽP.

První rozhodnutí inspekce bylo MŽP zrušeno a po vydání nového rozhodnutí ČIŽP se žalobce znovu odvolal k MŽP. Ministerstvo životního prostředí následně změnilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151.000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa.

Žalobce (vlastník lesa) s pokutou nesouhlasil a žalobou se domáhal u Městského soudu v Praze přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí). 

Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit) jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. 

Žalobce tvrdil, že žalovaný, nedodržel výše uvedené zákonné omezení a vydal své rozhodnutí po uplynulé lhůtě.

Podle žalobce bylo také zjištění správních orgánů v rozporu s obsahem lesního hospodářského plánu. Postup správních orgánů, které za základ svého rozhodnutí braly obsah lesní hospodářské osnovy pro LHC Telč, byl podle žalobce nesprávný, neboť lesní hospodářský plán je nadřazen lesním osnovám. 

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a žalobu neshledal důvodnou.

Soud konstatoval, že z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Vytvořením podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP se žalobce dopustil porušení povinností podle § 31 odst. 1 a 6 lesního zákona. 

Právní věta:

Životní prostředí v lesích je chráněným objektem, přičemž zákonným znakem skutkové podstaty je umožnění působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Skutková podstata tohoto správního deliktu zahrnuje nejen vytvoření podmínek pro působení těchto činitelů ve smyslu jednorázového konání či opomenutí, ale i v udržování protiprávního stavu – tj. takového stavu, který škodlivé působení biotických a abiotických činitelů umožňuje. Jde tak skutečně o delikt trvající, který spočívá v udržování protiprávního stavu (umožnění škodlivé činnosti).  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.

V souzené věci se jednalo o spor, zda společnost Belet, a. s., jakožto uživatelka honitby Vápenka ve vlastnictví státu (Lesy České republiky, s. p.) tím, že překročila normovaný stav jelení zvěře o 46 kusů naplnila materiální stránku § 3 odst. 2 zákona o myslivosti. Podle § 3 odst. 2 zákona o myslivosti držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby.

Městský úřad Kadaň uložil společnosti Belet, a. s., pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 64 odst. 3 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Společnost podle něj porušila
§ 3 odst. 2 tohoto zákona tím, že v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2013 nezajistila v honitbě Vápenka chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Konkrétně překročila příslušné normy u jelení zvěře o 46 kusů. Odvolání společnosti proti rozhodnutí MÚ Krajský úřad Ústeckého kraje zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Proto společnost podala proti rozhodnutí žalovaného (KÚ) žalobu ke krajskému soudu.

Krajský soud žalobu zamítl s tím, že neshledal namítané nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce, neboť žalovaný zhodnotil všechna zákonem předpokládaná kritéria. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti vyložil krajský soud tak, že ukládá uživateli honitby chovat se po celý rok tak, aby jarní stavy zvěře odpovídaly normovaným, což zahrnuje i přirozenou migraci zvěře. I při provozování přezimovací obůrky je uživatel honitby, podle krajského soudu, stále povinen dodržovat normované stavy zvěře.

Žalobkyně - společnost Belet, a. s., s rozsudkem krajského soudu nesouhlasila a podala proti němu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka v praxi zajistit, aby do jí provozované přezimovací obůrky nepronikala zvěř z okolních honiteb. Podle NSS je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se nevypořádal dostatečně s dopadem existence přezimovací obůrky v honitbě stěžovatelky na její odpovědnost za správní delikt. NSS proto rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného (KÚ) zrušil. 

Právní věta:
Cílem budování přezimovacích obůrek je předcházení vzniku škod na lesním porostu a ochrana zvěře. V takové situaci však potom není ohrožen zájem na ochraně životního prostředí a na předcházení škodám na lesním porostu, neboť shromáždění zvěře v přezimovací obůrce tento zájem naopak chrání. Nelze také pominout zákaz lovu zvěře nacházející se v přezimovací obůrce. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt spočívající v překročení normovaného stavu zvěře (ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí v honitbě), je třeba brát v úvahu dočasně zvýšenou koncentraci zvěře v přezimovací obůrce. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 25.10.2017, sp. zn. 10 As 24/2017.

Žalobce, obchodní společnost New Dobrawitz s. r. o., se sídlem Doubravice u České Skalice, se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného (MŽP), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce prostředí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 360 000,- Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí.

Důvodem pro uložení pokuty bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích tím, že svým opomenutím a jednáním vytvořil podmínky pro působení biotických a abiotických škodlivých činitelů na svých lesních pozemcích. Jednalo se o zanedbání ochrany lesa proti kalamitním hmyzím škůdcům lýkožroutu smrkovému a lýkožroutu lesklému.

Inspektoři ČIŽP při kontrole zjistili 320 m3 kůrovcových souší opuštěných kůrovci po vyrojení a cca 820 m3 kůrovcových stromů napadených ve stádiu snubních komůrek až počátečního žíru larev.

Žalobce jako vlastník lesa podle ČIŽP nezajistil včasné zpracování kůrovcového a kalamitního dříví, takže zde došlo k postupnému zvýšení rozsahu napadení a rozvoji populace kalamitních škůdců lýkožrouta smrkového a lýkožrouta lesklého, což zapříčinilo vyrojení nové generace kůrovců do okolních lesních porostů a dosažení kalamitního stavu.

Žalobce považoval pokutu za nepřiměřeně vysokou s ohledem na mnoho polehčujících okolností, např. podíl odborného lesního hospodáře na vzniku závadného stavu, maximální úsilí, které vyvinul k nápravě situace a skutečnost, že jeho činností nebyly ohroženy okolní lesy, ale výlučně majetek žalobce. Proto napadl rozhodnutí MŽP žalobou.

Žalobu podala obchodní společnost proti MŽP dvakrát. O první žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 03.12.2013 tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 18.01.2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení prvního rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečné odůvodnění výše pokuty. Žalovaná strana (MŽP) proto vydala nové rozhodnutí, které žalobce znovu napadl u Městského soudu v Praze.

Soud uvedl, že „zavinění žalobce je podle názoru soudu prokázáno dostatečně, protože zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v ust. § 32 vlastníkovi lesa konkrétní povinnosti při ochraně lesa. 

Žalobce jako vlastník lesa tedy byl povinen tyto své povinnosti znát a dbát na jejich plnění. Pokud jejich plnění, byť i z nedbalosti, opomněl, resp. následně nezajistil dostatečně účinné odstranění následků, je závěr o jeho zavinění nepochybný“. Podle stanoviska soudu správní orgány dostatečně prokázaly jak objektivní, tak subjektivní stránku skutkové podstaty dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP a zároveň zcela po právu přihlédly k pochybení odborného lesního hospodáře při stanovení výše pokuty. 

Soud nicméně žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro vadu řízení, spočívající v nesrozumitelnosti úvahy o výši pokuty, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta: 

Správní trestání klade zvýšené nároky na preciznost formulace důvodů pro výši uložené sankce. Výše trestu, důvody jeho uložení, posouzení přitěžujících a polehčujících okolností apod., musí být postaveny najisto a nelze připustit důvodné pochybnosti pachatele o zákonnosti takových závěrů trestajícího správního orgánu. 

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15.03.2017, sp. zn. 9 A 276/2014.