Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ("prvoinstanční orgán státní správy lesů") bylo na základě žádosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o.,, a 2) Ing. P. M. rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení.

Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, které bylo Krajským úřadem Pardubického kraje zamítnuto. Dále se stěžovatelé žalobou u krajského soudu neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Poté se obrátili kasační stížností na Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, žalobu zamítl a potvrdil jejich rozhodnutí.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017, č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze ze dne 5. září 2014 podali stěžovatelé obchodní společnost 1) KAM NA PARDUBICKU, s. r. o., a 2) Ing. P. M. ústavní stížnost.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu z důvodu, že jim byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatovali, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen.

Ústavní soud uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy (v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů) rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval sporné otázky tak, že se neodchýlil od své předchozí rozhodovací praxe.

Ústavní soud konstatoval, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelů i jimi odkazovanou judikaturou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta

Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána faktickým stavem pozemků, resp. lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé, že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně oploceného areálu.  Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě zdůvodněna. Historické okolnosti proměny areálu, existence přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí ve svém souhrnu svědčí o tom, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa.

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 09.05.2018, sp. zn. III. ÚS 3223/17   

V dané věci se jednalo o posouzení otázky, zda může být občanské sdružení účastníkem soudního řízení ve správním soudnictví, který se domáhá zrušení opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy mělo snížit dopad imisí na lesy v CHKO Český kras.

Dle občanského sdružení, jehož programem bylo zlepšování kvality ovzduší a ochrana lesů v CHKO Český kras, bylo opatření obecné povahy nedostatečné, a proto se domáhalo jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti.

Napadené opatření obecné povahy podle občanského sdružení přírodu chránilo nedostatečně. Slabiny spočívaly v nedostatečné účinnosti ochrany přírody, spočívající v malé výsadbě zeleně, která by v zimním období neposkytovala dostatečnou ochranu a filtraci ovzduší, s tím, že by to mělo negativní dopady na lidské zdraví.

Městský soud v Praze, který posuzoval zákonnost opatření obecné povahy, se zabýval právní otázkou, zda může být účastníkem, tj. navrhovatelem spolek, který je právnickou osobou, a zda se může domáhat práva na příznivé životní prostředí. 

Městský soud v Praze vyšel z právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 30.05.2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ze kterého vyplývá, že práva na příznivé životní prostředí se domáhají lidé prostřednictvím spolku. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Po posouzení právní otázky, že občanské sdružení je aktivně legitimovaným účastníkem v soudním řízení o zrušení opatření obecné povahy, soud zkoumal, zda se správní orgány dostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a svůj právní názor náležitě odůvodnily.

Soud rozhodl, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkami účastníků a opatření obecné povahy trpí vadami, pro které musí být zrušeno. Dle soudu byly správními orgány nedostatečně vyhodnoceny podmínky stanoviska SEA, s tím, že právní názor a odůvodnění správního orgánu nebyl jednoznačný a pro adresáty nesrozumitelný. Soud však opatření obecné povahy nepřezkoumával odborně – nedostatek zeleně a chabá účinnost filtrace ovzduší způsobující poškození lesů v CHKO Český kras, ale pouze se zabýval procesní a ryze právní stránkou věci – Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nedostatky vyhodnocení SEA, nejednoznačnost a nesrozumitelnost výroku vůči adresátům právní normy. 

Opatření obecné povahy bylo Městským soudem zrušeno.

Právní věta

V soudním řízení, jehož předmětem je zrušení opatření obecné povahy, může být aktivně legitimovaným účastníkem i občanské sdružení – spolek. „Lidé se mohou domáhat ochrany svého práva na příznivé životní prostředí i prostřednictvím spolku, jehož účelem je podle stanov ochrana přírody a krajiny“.

Soud přezkoumávající zákonnost opatření obecné povahy toto nepřezkoumává po odborné stránce, např. neposuzuje nedostatek vysázené zeleně. Zákonnost opatření obecné povahy je soudem posuzována z hlediska dodržení podmínek souhlasného stanoviska SEA a nároků kladených na jeho výrok, který by měl být jednoznačný a srozumitelný pro adresáty.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 07.02.2018, zn. 10 A 173/20163

Předmětem sporu byla otázka, zda má rozhodnutí dle § 8 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., konstitutivní či deklaratorní povahu.

Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství vydal rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, jímž se dané lesy o celkové výměře 327,1840 ha zařazují dle § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona do kategorie lesů zvláštního určení – příměstských lesů a dalších lesů se zvýšenou rekreační funkcí.

V dalším dokumentu, Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, bylo uvedeno, že reálný stav předmětných lesů odpovídal minimálně již od roku 2008 kritériím stanoveným pro lesy zvláštního určení. Podle stěžovatelky - obchodní společnosti Bělecký Mlýn s.r.o., se jednalo o rozhodnutí, které deklaruje existující stav lesa, proto v dodatečných přiznáních uplatnila nárok na osvobození od daně zpětně.

Na základě těchto skutečností bylo dne 23. 8. 2013 stěžovatelkou - obchodní společností Bělecký Mlýn s.r.o., v rámci dodatečných daňových přiznání uplatněno osvobození od daně u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice. Podle ní nejsou předmětem daně dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení dle § 8 odst. 2 lesního zákona.

Správce daně - Finanční úřad pro Olomoucký kraj i žalovaný - Odvolací finanční ředitelství Brno vycházely ze skutečného obsahu rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, přičemž dovodily, že uplatněné důkazní prostředky (Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje a informační buletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní povahu daného rozhodnutí způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní. Na popsanou situaci proto § 8 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, věc  vůbec nedopadá.

Poté, když stěžovatelka neuspěla se svým hodnocením rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje u Odvolacího finančního ředitelství, podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.

Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí soud demonstroval na příkladu pozemních komunikací. V případě místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie, čímž teprve po právní stránce vznikne. Zatímco účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích vznikají samotným naplněním zákonných znaků („samovolně“).

Krajský soud nevyhověl námitkám stěžovatelky a žalobu zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka společnost Bělecký Mlýn s.r.o., kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podanou kasační stížností se společnost Bělecký Mlýn s.r.o., domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byly jako nedůvodné dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, zamítnuty její žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného - Odvolací finanční ředitelství Brno. Těmito rozhodnutími byly změněny výroky dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, tak, že za příslušná zdaňovací období byla na základě dokazování dodatečně vyměřena daň z nemovitostí.

Nejvyšší správní soud prozkoumal povahu rozhodnutí vydaného dle § 8 odst. 3 lesního zákona, tedy zda jde o rozhodnutí deklaratorní či konstitutivní.
Nepřisvědčil úvaze stěžovatelky, že chybí-li výslovné určení, že jde o rozhodnutí konstitutivní, jedná se o rozhodnutí deklaratorní. Skutečnost, že zákon výslovně neuvádí, o jaké rozhodnutí se jedná, nemůže automaticky presumovat, že jde o rozhodnutí deklaratorní.

Deklaratorní povaze rozhodnutí svědčí formulace uvedená v § 8 odst. 1 lesního zákona, neboť lesy zvláštního určení jsou určeny na základě zde uvedeného objektivně zjistitelného stavu, který nevyplývá z jejich speciálních vlastností (např. zvýšené rekreační funkci), ale z objektivně zjistitelného umístění na vymezeném území, které je v zákoně jasně specifikováno (např. národní parky a národní přírodní rezervace). Oproti tomu, lze do kategorie lesů zvláštního určení zařadit i jiné lesy, než ty, které jsou jimi přímo ze zákona a to nikoli osvědčením pouhého faktického stavu. Správní orgán totiž musí rozhodnout o tom, zda a z jakého důvodu je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí u konkrétního druhu lesa nadřazen funkcím produkčním a z tohoto důvodu jej zařadit do některé z kategorií v tomto ustanovení uvedených.

Soud uvedl, že teprve zařazením lesa do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají nová práva a povinnosti.

Ztotožnil se s argumentací krajského soudu a konstatoval, že je v tomto ohledu zcela přiléhavá. Napadený rozsudek krajského soudu považuje soud za dostatečně a přesvědčivě odůvodněný.

Podanou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl.

Právní věta:

Rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle § 8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, má konstitutivní povahu.

Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje vydané dle § 8 odst. 3 zákona o lesích je konstitutivní a nikoli deklaratorní. Výrok má konstitutivní povahu, neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah (např. § 36 lesního zákona). Již z toho je zřejmé, že rozhodnutí, kterým je příslušný les zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít pouze účinky ex nunc - od nynějška „bez zpětné platnosti“.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 01.06.2017, čj. 9 Afs 289/2016 - 30)

Ing. J. J.- osoba zúčastněná na řízení, zahájil výstavbu účelové komunikace pro zpřístupnění parcel v lese bez stavebního povolení. Stavební úpravy spočívaly v rozšíření stávající komunikace, položení asfaltového povrchu a provedení nových propustků ze železobetonových rour. Záměrem výstavby tak bylo zpřístupnění lesních pozemků, kde je velmi členitý terén a kde je nutné zasahovat z důvodu výskytu kůrovce. Na základě žádosti Ing. J. J., Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí vydal rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby napadlo Město Frýdlant nad Ostravicí - žalobce u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který však svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobce byl účastníkem předmětného stavebního řízení z titulu vlastníka sousedního pozemku a toho, že je obcí, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Měl za to, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Žalobce již v průběhu správního řízení uváděl, že předmětná stavba nerespektuje povahu území, které požívá zvláštní zákonné ochrany a za takové situace proto nepostačuje pouhý odkaz na příslušná souhlasná stanoviska. Smyslem vybudované cesty, podle žalobce, nebylo zpřístupnit pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale zajištění přístupu k nezalesněným pozemkům a ke zvýšení jejich tržní hodnoty.

Žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve svém vyjádření k možnosti povolit předmětnou stavbu v daném území odkázal na příslušné stanovisko vyslovující souhlas k zásahu do krajinného prvku a na to, že komunikace obdobného charakteru a provedení jsou běžně v území navrhovány. V realizaci asfaltové komunikace v lese žalovaný nespatřoval nic mimořádného, zvláště když mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa patří i zpevněné lesní cesty. Stavba předmětné komunikace nemá podle žalovaného vliv na nárůst dopravní zátěže, zvláště když se jedná o již existující přístup do lesa. Obecně stanovený zákaz vjíždět motorovým vozidlem do lesa vylučuje, aby mohly být tyto lesní cesty považovány za veřejně přístupné účelové komunikace určené k obecnému užívání.

Krajský soud ve vztahu k jednotlivým námitkám žalobce poukázal na to, že ty jsou velmi obecné, neboť není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by došlo k dotčení práv žalobce předmětnou stavbou. Za dané situace se proto správní orgány dostatečně zabývaly odkazem na příslušná závazná stanoviska chránící jednotlivé veřejné zájmy. Pokud nyní žalobce tvrdí, že stavba má sloužit k obhospodařování jiných pozemků než těch, které plní funkci lesa, pak soud uvedl, že tuto námitku žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, tudíž se jí správní orgány nemohly zabývat; nadto soudu nebylo zřejmé, jak tato skutečnost ovlivní sféru žalobce. Žalobce podle soudu dostatečně nespecifikoval, jaký konkrétní veřejný zájem bude předmětnou stavbou dotčen a jak jsou dotčena jeho práva tím, že stavba bude zčásti teprve realizována. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

Žalobce Město Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.

Podle Nejvyššího správního soudu žalobce podal žalobu značně obecného obsahu Nejvyšší správní soudu uvedl, že není zřejmé, v čem spočívá „povaha území“, kterou zmiňuje stěžovatel. Respektive co konkrétně brání realizaci předmětného stavebního záměru. Podle soudu se správní orgány otázkou ochrany životního prostředí zabývaly, přičemž odkázaly na příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů. Pokud stěžovatel s tam uvedenými závěry nesouhlasil, měl podle Nejvyššího správního soudu uvést, v čem konkrétně spatřuje problém. Poukaz na „povahu území“ je v tomto směru naprosto nedostatečný. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud aproboval námitku, že realizaci stavby brání „povaha území“ bez dalšího, fakticky by tím jakoukoli výstavbu ochromil, neboť vždy by bylo možné argumentovat tím, že „povaha území“ bez dalšího plánovanému záměru brání.

      K námitce stěžovatele, že stavba ještě nebyla v plném rozsahu realizována a že ji nelze dodatečně povolit, Nejvyšší správní soud odkázal na dikci ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které hovoří nejen o stavbě provedené, ale i prováděné, z čehož vyplývá, že dopadá právě na situaci posuzovanou v tomto případě, tj. kdy v průběhu realizace stavby stavebník požádá o dodatečné povolení takové stavby (shodně Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 954 a násl., výklad k ustanovení § 129).

Dále Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o lesích, ani stavební zákon a priori nezakazují stavbu tohoto typu na daných pozemcích, byť nepochybně podmínky takové výstavby budou jiné (zjevně přísnější) oproti výstavbě obdobné komunikace v zastavěném území obce na pozemcích, na které nedopadá regulace zákona o lesích. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „povaha území“ a priori nevylučuje umístění předmětné stavby – účelové pozemní komunikace.

Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládaly důvod nepřezkoumatelnosti.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Právní věta:

Z příslušné právní úpravy nevyplývá zákaz umísťování pozemní komunikace v lese. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří o možnosti zřizování pozemních komunikací na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, byť stanoví omezující podmínku v tom smyslu, že jejich zřízením nesmí dojít ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Rovněž v dalších ustanoveních zákon o lesích s existencí pozemní komunikace (a tedy jejím předchozím zřízením) fakticky počítá.

Pokud zákon o lesích deklaruje, že vlastník může povolit výjimku z obecného zákazu vjezdu motorových vozidel na příslušné pozemky plnící funkci lesa, pak je zjevné, že zákon o lesích z logiky věci předpokládá, že se tak může dít na pozemní komunikaci (srov. ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 20 odst. 4 téhož zákona). 

Avšak výjimka, kterou může udělit vlastník lesa, není bezbřehá. Pokud by touto výjimkou ze zákazu jízd motorových vozidel byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.06.2019, č.j.6 AS 19/2019

Vedlejších účastníci řízení:

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

Lesy České republiky, s.p.

Ústavní stížností se stěžovatelka-nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu Praha-východ a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6, čl. 7, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k pozemkům ve Středočeském kraji, a to na základě žaloby podané vedlejší účastnicí - „Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“. Podstatou sporu o vlastnické právo k nemovitostem mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla otázka platnosti jejich konfiskace Františku Josefu II., knížeti z Liechtensteinu (dále jen „zůstavitel“), právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Podle sčítání obyvatel z roku 1930 se měl zůstavitel přihlásit k německé národnosti, a nemovitosti mu proto byly po nabytí účinnosti dekretu zabrány.

Ústavní stížností napadala stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-východ, který určil, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice ČR. Bylo zjištěno, že zůstavitel byl do roku 2013 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, č. j. 27 D 2010/2012-118 (dále jen „rozhodnutí o dědictví“) byla stěžovatelka určena dědičkou nemovitostí zůstavitele, na základě čehož byla zapsána jako jejich vlastník do katastru nemovitostí. Z dalších nesporných tvrzení účastníků řízení bylo zjištěno, že nemovitosti jsou od jejich zabrání roku 1945 ve faktickém užívání státu. Na základě dekretu byla Okresním národním výborem v Olomouci roku 1945 vydána vyhláška o konfiskaci nemovitostí proti níž podal zůstavitel stížnost k Zemskému národnímu výboru v Brně. Stížnost proti jeho potvrzujícímu rozhodnutí z roku 1946 byla zamítnuta roku 1951 rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě. Dále vzal soud za prokázané, že zůstavitel byl v období konfiskace státním občanem Lichtenštejnského knížectví.

Okresní soud Praha-východ dospěl k závěru, že zejména podle preambule a § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, § 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (společně též „restituční zákony“ či „restituční předpisy“), a především stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493),] bylo účelem restitučního zákonodárství zmírnění některých majetkových křivd, a ostatní ponechat v zájmu právní jistoty ve stavu, v jakém byly před přijetím restitučních zákonů. Tyto předpisy se vztahují na veškerý majetek ve vlastnictví státu ke dni jejich přijetí, nikoli jen na majetek přešlý na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

Stěžovatelka své vlastnické právo opírala o rozhodnutí o dědictví, na jehož základě byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí a o nezákonnost konfiskace. Podle okresního soudu není zápis do katastru nemovitostí dostatečným pro závěr o vlastnictví, neboť zůstavitel ani stěžovatelka nemovitosti více než 60 let po jejich konfiskaci fakticky neovládali a rozhodnutí o dědictví řeší závazně vztahy jen mezi účastníky řízení o dědictví.

Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu. Doplněním dokazování zjistil, že vyhláškou byl zůstavitel ve smyslu dekretu označen za osobu německé národnosti, což považoval Zemský národní výbor v Brně za „v celé zemi všeobecně známé“. Krajský soud shledal, že okresní soud neprovedení většiny důkazů odůvodnil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; navržené důkazy nebyly způsobilé potvrdit či vyvrátit stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Dále uvedl, že konfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu účinností dekretu dne 23. 6. 1945 – s tím, že podle tehdejší judikatury nebylo v těchto případech třeba zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. V kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva konstatoval krajský soud volnost státu v určení rozsahu a podmínek obnovení majetkových práv původních vlastníků. Uzavřel, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu byl přechod konfiskovaného majetku na stát dnem účinnosti dekretu dovršen správním aktem – vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci, potažmo Zemského národního výboru v Brně.

Stěžovatelka poté podala dovolání k Nejvyšší soudu. Ten dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, protože všechny stěžovatelkou nastíněné otázky byly v nalézacím řízení vyřešeny v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že i při nesplnění podmínek podle dekretu by šlo o křivdu, jež se podle stanoviska pléna Ústavního soudu neodčiňuje. Na rozdíl od mínění stěžovatelky nebyl tento závěr pozdější judikaturou překonán; odchýlení se od něj ve zcela mimořádných případech neznamená zpochybnění jeho obecné platnosti. K námitce stěžovatelky o nicotnosti aktů vydaných národními výbory Nejvyšší soud doplnil, že akty byly v souladu s tehdy platnými právními předpisy i závěry soudů deklaratorní a vydány příslušnými orgány. I proto je rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z roku 1951 pro nyní posuzovanou věc nevýznamné. Stěžovatelce muselo být známo, že nemovitosti byly v držbě státu, ale skutečný právní stav si neověřila. Její případné očekávání, založené rozhodnutím o dědictví, spočívalo na nedbalosti a nemohlo být legitimní.

Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost.

Ústavní soud nejprve posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti co do ústavnosti názoru o nemožnosti přezkumu zákonnosti konfiskace, neboť tato otázka je zásadní pro posouzení souladu určení vlastnického práva k nemovitostem s ústavním pořádkem a navazujících námitek stěžovatelky.

Podle tvrzení stěžovatelky zůstavitel nebyl Němec, nespadal pod režim dekretu a nemovitosti mu tak nemohly být platně zabaveny. Nadto mohlo k případné konfiskaci dojít až vydáním navazujících správních aktů, které však považuje za paakty. K tomu navrhla provedení mnoha důkazů, z nichž většina byla okresním soudem i krajským soudem odmítnuta pro nadbytečnost. Napadená rozhodnutí mají být z důvodu použití dekretu ve flagrantním rozporu s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace, tedy i s čl. 3 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka připomněla, že v řízeních před obecnými soudy nebylo rozhodováno o tzv. restituční věci; nevznesla restituční nárok, naopak byla v postavení žalované a předmětem řízení bylo vlastnické právo k nemovitostem. Restituční zákony, podle stěžovatelky, nemění právní úpravu institutu vlastnictví, pročež mají vlastníci právo domáhat se soudní ochrany před nároky třetích osob.

Podle názoru Ústavního soudu dospěly obecné soudy k závěru, že vlastníkem nemovitostí byla ode dne nabytí účinnosti dekretu vedlejší účastnice, tedy ČR. Soudy podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [(ST 21/39 SbNU 493), konstatovaly, že pro smysl a cíl restitučních zákonů lze zákonnost konfiskačních aktů přezkoumávat pouze v řízení o restitučních nárocích. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu se zmírňují pouze ty křivdy, k nimž došlo po 25. 2. 1948; výjimky musejí být dány zvláštním zákonem, což v posuzované věci nejsou.

Ústavní soud také zvážil návrh stěžovatelky na přerušení řízení, nebo aby v řízení nebylo postupováno. Konstatoval však, že mezivládními diplomatickými jednáními, nadto s nejistým výsledkem, ani příslušným návrhem stěžovatelky není Ústavní soud vázán.

Ústavní soud shledal, že okresní soud v napadeném rozhodnutí ústavně souladně vyložil, že na základě restitučních zákonů se i do katastru nemovitostí zapsaný vlastník musel svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů. S ohledem na historické souvislosti i judikaturu Ústavního soudu bylo obecnými soudy na jisto postaveno, že přechod vlastnického práva na základě dekretu nastal ex lege. Současně soudy v souladu s ústavním pořádkem i civilistickou naukou vysvětlily, že stav zápisu v katastru nemovitostí nedeterminuje určení skutečného vlastnického práva.

Z uvedeného je zřejmé, určit vlastnické právo k věci může jen soud v řízení o určení vlastnického práva, nikoli v řízení o dědictví, a nikoli katastrální úřad při zápisu tohoto práva do veřejného seznamu. Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, rozhodovaly-li spor o určení skutečného vlastnického práva k nemovitostem nevázány rozhodnutím o dědictví.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:

Na konfiskovaný majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných právních předpisů, nýbrž pouze podle restitučních zákonů a jen v jejich rámci lze přezkoumávat zákonnost výměrů o konfiskaci. I kdyby nemovitosti zabrané zůstaviteli roku 1945, od té doby nepřetržitě užívané státem, byly zabrány bez zákonného podkladu, dal stát přijetím restitučních zákonů najevo, že hodlá zmírnit jen některé majetkové křivdy. Byť skončilo soudní řízení, v němž byly napadeny akty konfiskace, roku 1951, ochrana prostřednictvím restitučních předpisů stěžovatelce nesvědčí – ta jako právní nástupkyně příslušníka cizího státu není oprávněnou osobou podle žádného z restitučních zákonů.

     Případná nezákonnost konfiskačních aktů je vzhledem k účelu restitučních zákonů nevýznamná. Je-li v zájmu zachování právní jistoty cílem restitučních zákonů ponechat ostatní právní vztahy ve stavu, v jakém byly v době jejich přijetí, nemohla stěžovatelka nabýt vlastnické právo na základě rozhodnutí o dědictví.

usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.02.2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17

Vedlejší účastník (Lesy ČR) uzavřel s právní předchůdkyní stěžovatelky lesnické smlouvy, a to v režimu obchodního zákoníku, avšak mimo právní rámec zákona o veřejných zakázkách, byť sám měl pochybnosti, zda není zadavatelem podle uvedeného zákona. O jeho pochybnostech svědčí jeho postup spočívající v neformálních konzultacích s ÚOHS. Vedlejší účastník se nakonec rozhodl postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách, přičemž po uzavření předmětných smluv s právní předchůdkyní stěžovatelky vyšlo najevo, že lesnické smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť vedlejší účastník je skutečně zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách. V důsledku neplatnosti lesnických smluv měla údajně vzniknout stěžovatelce škoda, protože smlouvám podřídila své hospodaření.

Právní předchůdkyně stěžovatelky podala žalobu na Lesy ČR s.p., o zaplacení částky 345 247 555 Kč ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 č. j. 13 Cm 138/2009-573 rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 345 247 555 Kč je co do základu po právu a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník způsobil podle citovaných ustanovení obchodního zákoníku neplatnost právního úkonu, a je tudíž za škodu vzniklou právním předchůdkyním stěžovatelky odpovědný.

Rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník odvoláním podaným k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že v rozsahu částky 343 229 562 Kč žalobu zamítl a v rozsahu částky 2 017 993 Kč rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání.

Právní předchůdkyně stěžovatelky napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem jako nedůvodné zamítl. Soud uvedl, že v projednávané věci, kdy vedlejší účastník svůj postup ohledně lesnických smluv konzultoval s ÚOHS, tedy nelze než konstatovat, že škodu nezpůsobil.

Poté, co Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ve svých rozsudcích dospěly k závěru, že vedlejší účastník neplatnost lesnických smluv nezpůsobil, podala stěžovatelka společnost
VERONEX, a. s., ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.

Stěžovatelka společnost VERONEX, a. s., se domáhala zrušení uvedených rozhodnutí soudů, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Celková výše škody měla vzniknout tím, že vedlejší účastník měl s právní předchůdkyní stěžovatelky a s lesnickými společnostmi uzavřít Rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví na dobu 8 let, na základě nichž právní předchůdkyně stěžovatelky a lesnické společnosti měly provádět v lesnických smlouvách specifikované činnosti. Od těchto smluv vedlejší účastník řízení odstoupil.

Ústavní soud při posuzování stížnosti předeslal, že jednou ze základních premis, z níž musí vycházet každé soukromoprávní jednání, je princip prevence, popř. minimalizace škody. Každý tedy musí postupovat při uzavírání smluv náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody a tím i možného sporu. Ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn krajským soudem a vrchním soudem, vyplývá, že vedlejší účastník v souladu s principem prevence škod nepostupoval. Nutno zdůraznit, že vedlejšímu účastníkovi nebránila žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, neboť i subjekty, jež nejsou zadavateli podle tohoto zákona, mohou v jeho režimu zakázky zadávat.

V předmětném sporu je tedy zjevné, že důvod neplatnosti právního úkonu spočíval na straně vedlejšího účastníka, který nerespektoval princip minimalizace škod a musí tedy čelit nepříznivým následkům svého jednání a odpovídat za škodu tímto jednáním případně způsobenou. Jestliže obecné soudy v napadených rozsudcích fakticky přenesly nepříznivé následky jednání vedlejšího účastníka na stěžovatelku, přičemž na základě této chybné teze jí neposkytly soudní ochranu, zasáhly do jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavřel, že jestliže tvrzená škoda vznikla, stalo se tak v důsledku porušení povinnosti vedlejšího účastníka uzavírat smlouvy zákonem předepsaným postupem, přičemž bude věcí dalšího řízení před obecnými soudy, zda došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, popřípadě do jejího legitimního očekávání na plnění ze smluv. Uvedl, že to byl to tedy právě vedlejší účastník, kdo neplatnost těchto smluv způsobil.

Ústavní soud tedy zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Českých Budějovicích.  

Právní věta:

I. Každé soukromoprávní jednání musí vycházet z principu prevence, popř. minimalizace škody. Každý proto musí postupovat náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody a tím i možného sporu. Nebylo-li postaveno najisto, zda státní podnik je či není zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, nebránila mu žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu s uvedeným zákonem; svou volbou postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách vystavil své právní jednání riziku, že bude shledáno neplatným. 

II. To, že státní podnik v důvěře ve sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli podle něj postupovat měl, má relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi státním podnikem a třetí osobou, v němž musí státní podnik nést následky toho, že byl ve své důvěře někým jiným zklamán. Zklamanou důvěrou je třeba argumentovat tam, kde byla zklamána.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.06.2017 sp. zn. II. ÚS 2370/14)
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.06.2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14