Kasační stížností se žalobce JUDr. J. S., jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (ČIŽP).

ČIŽP uložila rozhodnutím podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa žalobci pokutu ve výši
30 000 Kč. Důvodem bylo ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl účastník řízení dopustit tím, že neoprávněně použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů, a to na pozemcích p. č. 1765/1 v k. ú. Studnice u Hlinska a p. č. 273/1 v k. ú. Košinov.

Účastník řízení se jako nájemce a uživatel honitby „Církevní“ uvedeného správního deliktu podle ČIŽP dopustil tím, že při výkonu práva myslivosti vnadil zvěř a jako osoba zodpovědná umožnil dalším osobám vnadění nestandardním způsobem na vnadištích ve shora uvedených porostních skupinách, v nichž bylo zvěři nepřípustným způsobem nasypáno nadměrné množství jadrného krmiva na lesní půdu mezi stromy, takže došlo k negativnímu ovlivnění stanovištních podmínek a zvěř poškodila okolní stromy, čímž došlo k porušení § 11 odst. 1, § 11 odst. 4 a § 13 odst. 1 zákona č. 295/1995 Sb., o lesích.

Odpovědnost uživatele honitby je v rozhodnutí ČIŽP vztahována k § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a výše pokuty je zdůvodněna poukazem na rozsah škod, umístění některých vnadišť ve II. a III. zóně CHKO a charakterem vnadišť s omezeným lokálním dopadem na lesní ekosystémy. Žalovaný-(MŽP) v odvolacím rozhodnutí označil za nesporné zjištění používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a výši pokuty označil za přiměřenou a řádně zdůvodněnou.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze.

Žaloba stála zejména na tvrzení, že v řízení rozhodovala vyloučená úřední osoba Ing. B., nebyl správně stanoven okruh účastníků řízení, nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, nebylo prokázáno zavinění a věc byla nesprávně právně posouzena.

Městský soud k odpovědnosti uživatele honitby poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu (zejména na usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 521/16), na jejímž základě považuje odpovědnost podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 499/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“) za jednoznačnou. Uživatel odpovídá i za škody způsobené v honitbě jinými osobami, které se na výkonu práva myslivosti podílejí. V daném případě proto žalobce odpovídá za nestandardní a nepřípustný způsob vnadění zvěře, i kdyby se na něm sám nepodílel. Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného (MŽP) potvrdil.

Poté si žalobce si podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stížnosti tvrdil, že správní orgány, ani městský soud se nezabývaly podmínkami protiprávnosti deliktu přesto, že protiprávním může být jen jednání, které není dovoleno jiným právním předpisem nebo jehož protiprávnost není vyloučena z jiných důvodů. Stěžovatel se od počátku hájil tím, že v dané honitbě prováděl vnadění pouze na vnadištích schválených držitelem honitby-státním podnikem Lesy ČR. Správní orgán tuto obhajobu neprověřil, což mohl učinit výslechem hajných či funkcionářů Lesů ČR. Vnadiště se zakládají pro lov černé zvěře a správní orgán nevyslechl ani stěžovatele, ani pracovníky Lesů ČR k tomu, jak se zvěř v okolí vnadišť chová. Nepochybně totiž dochází k rozšlapání terénu, ne však k okusu stromů, a to ani za situace nedostatku potravy. Kůra stromů sice v okolí může být odřená, ale jen proto, že si černá zvěř smísením bláta s pryskyřicí vytváří ochranný krunýř proti hmyzu. Připustil, že v běžném lese je nutno se škodami v okolí vnadišť počítat, přičemž k jejich úhradě je uživatel honitby zavázán ze zákona.

Stěžovatel je dále názoru, že pokuta byla uložena zjevně nesprávnému subjektu. Hájil se tím, že podle § 3 zákona o ČIŽP konkrétní opatření ukládá lesní zákon vlastníku lesa. Pokud ten udělil souhlas k založení a provozu vnadišť, byl by povinen jej odejmout, pokud by škody v okolí vnadišť byly vyšší než škody vzniklé při netlumení počtu zvěře včetně využívání vnadišť, případně by byl povinen učinit jiné opatření, pokud by návnady shledal nadměrnými. Pokud tak vlastník lesa neučinil, zjevně o posouzení míry škod při odbornosti svých pracovníků uvážil jinak než kontrolní orgán.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil souhlas vlastníka lesa za nerozhodný, protože důvodem uložení pokuty bylo ohrožení životního prostředí, jehož ochrana je veřejným zájmem. Ustanovení § 4 písm. a) zákona o ČIZP nechrání před ohrožením a poškozením vlastníky lesa, ale les jako složku životního prostředí.

Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu byl nesrozumitelným, že by odůvodnění nebylo oporou výroku, či že by byla opomenuta některá ze žalobních námitek. Přesto konstatoval, že kasační důvody naplněny byly. Správní orgány neměly dostatek podkladů pro závěr o tom, že škodlivý stav nastal v důsledku konání či opomenutí stěžovatele, a městský soud měl pro tyto nedostatky rozhodnutí žalovaného zrušit. Právní úvaha o naplnění skutkové podstaty správního deliktu stojící na existenci rušivého stavu a jeho důsledcích pouze ve spojitosti s odpovědností uživatele za škody způsobené výkonem myslivosti rovněž neobstojí. Zjištěné nedostatky podle Nejvyššího správního soudu jsou pak spojeny zejména s řízením před správním orgánem I. stupně.  Soud uvedl, že odpovědnost uživatele honitby je odpovědností objektivní a stíhá jej bez ohledu na to, zda škody vznikly běžným výkonem myslivecké činnosti či činností excesivní. Odpovědnost za škodu ovšem neznamená automaticky i odpovědnost za správní delikt. Úvaha žalovaného i krajského soudu je v tomto směru nesprávná.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu.

Právní věta:

I. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu ohrožení životního prostředí v lesích užíváním lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (zde zakládání nadměrných vnadišť), je třeba prokázat konkrétní protiprávní konání nebo opomenutí. Odpovědnost za delikt nelze dovozovat z odpovědnosti uživatele honitby za škodu podle § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.

II. Vnadištěm lze rozumět myslivecké zařízení sloužící k přikrmování zvěře za účelem usnadnění jejího lovu. Za standardní způsob zakládání vnadišť je třeba považovat takový postup, při němž je naplněn předpokládaný účel při současném vyloučení vzniku nadměrných škod.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2016, čj. 2 As 182/2016 - 32)

Stěžovatelka - společnost Sev.en EC, a. s., jako obchodní korporace provozující elektrárnu ve Chvaleticích, podala ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze. Vedlejšími účastníky řízení byly: 1/ Lesy České republiky, s. p. a 2/ ČEZ, a. s. Stěžovatelka se v průběhu řízení vyčlenila ze skupiny ČEZ a stala se v řízení před soudem prvního stupně samostatným účastníkem řízení. Spor se týkal odpovědnosti za škodu na lesích způsobenou imisemi a stanovení její výše.

Náhrady škody za poškození lesa se jako žalobce domáhal státní podnik Lesy České republiky proti žalovaným elektrárenským společnostem. Jednání probíhající na třech úrovních soudní soustavy byla pro elektrárenské společnosti neúspěšná a byla jim stanovena náhrada škody. Průběh jednání před podáním ústavní stížnosti byl následující:

• Lesy České republiky, s. p. se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal vydání platebního rozkazu zaplacení 16 477 896 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na náhradě škody, vzniklé na lesním porostu v důsledku vypouštění emisí elektrárenskými společnostmi.
• Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 41 C 295/2008-525 uložil zaplatit 1/ ČEZ, a. s., částku 10 947 458,55 Kč s příslušenstvím, 2/ Elektrárně Chvaletice, a. s., částku 397 273 Kč s příslušenstvím, 3/ Elektrárně Počerady, a. s., částku 2 561 129,05 Kč s příslušenstvím a 4/ Elektrárně Dětmarovice, a. s., částku 100 351 Kč s příslušenstvím.
• Všichni žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 rozsudek soudu obvodního soudu ve vyhovujících výrocích a výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
• Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 odmítl.

Poté už jen stěžovatelka společnost Sev.en EC, a. s., podala  ústavní stížnosti, ve které navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka za základní spornou otázku považovala zejména prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie.

Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelku uvedl, že v posuzované věci nalézací soud dospěl na základě znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše ke skutkovému závěru, že příčinná souvislost mezi provozem stěžovatelky a škodou na lesích je dána, a určil podle něho i výši škody. Nejvyšší soud rovněž poukázal na fakt, že pokud byl v řízení prokázán vznik škody, je dále řízení vedeno snahou určit její výši, a to primárně kvalifikovaně (na základě důkazů) nebo přinejmenším volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. Pokud je k dispozici metodika, která, byť není zcela přesná, bude v případě posuzování imisních škod stále výrazně přesnější nežli volná úvaha soudu.

Ústavní soud s využitím svého analytického odboru se zabýval výpočtem náhrady škody na lesích za imise a přehledem právní úpravy a praxe ve vybraných evropských zemích, a za tím účelem provedl výzkum relevantních předpisů a judikatury vybraných zemí, a k upřesnění oslovil příslušné zahraniční orgány.

Uvedl, že základním právním předpisem Evropské unie v oblasti odpovědnosti za životní prostředí je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004, o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Směrnice vychází ze zásady "znečišťovatel platí", zakotvené v čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, a představuje základ pro prevenci a nápravu škod na životním prostředí spojených s tzv. "čistě ekologickou újmou". Z tohoto důvodu je založena na pravomocích a povinnostech orgánů veřejné moci (tzv. administrativní přístup), nikoliv na systému občanskoprávní odpovědnosti za "tradiční škody" (typicky za škody na majetku). Směrnice definuje "ekologickou újmu" jako škodu na chráněných druzích, přírodních stanovištích, vodě či půdě, a to včetně škody způsobené vzduchem roznášenými částicemi. Provozovatelé nebezpečných provozů uvedených v příloze III. směrnice (pod kterou spadá i provoz elektrárny) jsou za svou činnost odpovědni objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Provozovatelé jiných provozních činností neuvedených v příloze III. jsou odpovědni za zaviněnou škodu na chráněných druzích či přírodních stanovištích. Přitom je vždy nutné mezi činností provozovatele a škodou prokázat příčinnou souvislost.

Do českého právního řádu byla směrnice 2004/35/ES transponována zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato směrnice, ani zákon č. 167/2008 Sb., se výslovně nevztahují na poškozování lesa (lesních porostů a pozemků určených k plnění funkce lesa). Přesto mohou být tyto ztráty zákonem č. 167/2008 Sb. do určité míry řešeny, a to zejména v rámci předcházení a nápravy ekologické újmy na chráněných druzích volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích (jde-li o nepříznivé změny na lesních porostech nebo pozemcích určených k plnění funkcí lesa) nebo ekologické újmy na půdě (jde-li o znečištění půdy náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa). Lesní porosty mohou být současně chráněnými druhy planě rostoucích rostlin ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 167/2008 Sb. a pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou být současně přírodními stanovišti ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/2008 Sb.

Poškození lesa nebo jeho funkcí proto může být - vedle režimu náhrad za poškozování lesa podle § 21 lesního zákona - kvalifikováno jako ekologická újma na chráněných druzích planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích ve smyslu § 2 písm. a) bod 1 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 10 zákona č. 167/2008 Sb. (resp. podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu). Půda náležející do pozemků určených k plnění funkcí lesa je přírodním zdrojem ve smyslu § 2 písm. l) zákona č. 167/2008 Sb., její znečištění proto může být kvalifikováno jako ekologická újma na půdě ve smyslu § 2 písm. a) bod 3 zákona č. 167/2008 Sb., při jejíž nápravě se postupuje podle § 11 zákona č. 167/2008 Sb.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Právní věta:
Lesní zákon jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Odpovědnost právnických a fyzických osob za škodu způsobenou jejich provozní činností stanovuje občanský zákoník a konkrétní způsob výpočtu výše škody řeší prováděcí právní předpis k lesnímu zákonu a to vyhláška č. 55/1999 Sb. Tato vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 21 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb. a v souladu s tímto zmocněním pouze (aniž by sama v rozporu se zákonem ukládala povinnosti) upravuje způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích. 

Usnesení Ústavního soud ČR ze dne 12.12.2017, sp. zn. I.ÚS 1821/16

Obchodní společnost FINE DREAM, s.r.o., (žalobkyně) usilovala o zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu (LHP) a schválení nového LHP. Jádrem sporu byla otázka, zda lze během platnosti předchozího LHP schválit návrh nového plánu. Orgán státní správy lesů její návrh neschválil. Neschválení odůvodnil tak, že nový plán lze předložit až na počátku roku 2016 (tj. po skončení platnosti schváleného LHP 2006-2015). Žalobkyně se odvolala k Ministerstvu zemědělství a to rozhodlo podle § 89 odst. 2 správního řádu a podle § 27 odst. 3 lesního zákona o neuznání námitek proti neschválení lesního hospodářského plánu zpracovaného na období 2011-2020 pro lesní hospodářský celek Kluk. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím zamítl a potvrdil původní rozhodnutí I. stupně.

Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, ve které namítala, mimo jiné. nesprávnost názoru, že předčasné ukončení platnosti LHP a jeho nahrazení novým odporuje jak jeho povaze, tak lesnímu zákonu.

Městský soud žalobu zamítl. Námitku, že předčasné skončení platnosti lesního hospodářského plánu neodporuje právním předpisům, označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že přestože platná právní úprava nezakazuje vlastníkovi lesa navrhnout schválení nového hospodářského plánu v době platnosti dříve schváleného plánu, nový plán bude schválen pouze tehdy, nebude-li v rozporu s lesním zákonem a dalšími právními předpisy. Žalobkyně měla postupovat v souladu s § 27 odst. 4 lesního zákona. Připuštěním možnosti zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu by ustanovení o maximální celkové výši těžeb přestala plnit svou funkci a stala by se nadbytečnými.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V této namítla nesprávnost závěru o nemožnosti zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu. Na schvalování lesního hospodářského plánu lze vztáhnout účinky čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Podle stěžovatelky žádný platný zákon přitom vlastníkům lesa nezakazuje navrhnout schválení nového lesního hospodářského plánu ještě v době platnosti plánu schváleného dříve a předchozí ukončení platnosti plánu dřívějšího ani nikde neoznačuje za podmínku schválení plánu nového. Právní povaha lesních hospodářských plánů je charakterizována v § 24 odst. 1 lesního zákona, z něhož lze dovodit, že plány nejen mohou, ale i musí podléhat dispozičním úkonům vlastníka lesa, přičemž není důvod se domnívat, že se tyto úkony nemohou týkat doby platnosti lesního hospodářského plánu.

Žalovaný (MZE) ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že v poslední době sílí tlak ze strany vlastníků lesů na zakotvení institutu zkrácení doby platnosti lesního hospodářského plánu a že žalovaný zpracoval návrh novely § 27 lesního zákona, do něhož by byl včleněn nový odstavec, umožňující v případě slučování dvou nebo více částí lesního majetku za účelem zpracování nového plánu požádat schvalující orgán státní správy lesů o zkrácení doby platnosti plánu. Žalovaný je názoru, že před účinností novely lesního zákona nelze zkrátit dobu platnosti plánu ani ze strany schvalujícího orgánu, ani ze strany vlastníka lesa, který je vázán § 27 odst. 1 lesního zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že jazykový výklad žalovaného je nesprávný. Formulace „…předložit plán ke schválení nejpozději do 60 dnů od skončení platnosti předchozího plánu…“ vymezuje konec lhůty pro předložení návrhu lesního hospodářského plánu. Nikoliv však její počátek. Slovní spojení „…od skončení platnosti předchozího plánu…“ je nutno vnímat jako stanovení výchozího okamžiku pro počítání času do konce lhůty, nikoliv však jako okamžik, v němž nejdříve je možné učinit vymezené podání. Jazykový výklad lesního zákona tedy nebrání vlastníku lesa požádat o schválení lesního hospodářského plánu po dobu platnosti plánu předchozího. K takovému závěru nevedou ani jiné výkladové metody.

Nejvyšší správní soud Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č.j. 9 A 47/2012 – 41 a také Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 13. 1. 2012, č.j. 5371/2012-MZE-10000 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Právní věta:

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, nebrání vlastníku lesa požádat dle § 27 téhož zákona o schválení nového lesního hospodářského plánu před uplynutím doby platnosti stávajícího lesního hospodářského plánu. Orgán ochrany lesa při stanovení závazných ustanovení nově schvalovaného lesního hospodářského plánu zohlední míru naplnění závazných ustanovení platného lesního hospodářského plánu ke dni svého rozhodnutí.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 1 As 287/2015-51)

Občanské sdružení Okrašlovací spolek Zdíkovska, Z. K. a I. A., se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované (Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava) zakázal asanaci a kácení (nahodilou těžbu) stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) a § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně do ukončení postupu podle § 45i.

Krajský soud žalobu nejprve odmítl, ale po kasační stížnosti žalobců byla Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 19. 7. 2012 věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud se v novém projednávání nejprve zabýval tím, zda asanace a kácení stromů napadených kůrovcem v I. a II. zóně Národního parku Šumava může být vůbec zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Uvedl, že žalobci spatřují nezákonný zásah do svého práva na příznivé životní prostředí v tom, že žalovaná jednáními, prováděnými v rozporu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a právními předpisy Evropské unie, zasahuje do ochrany podmínek Národního parku Šumava, zvláště chráněných druhů a do předmětu ochrany evropsky významné lokality a ptačí oblasti Šumava, a to konkrétně asanací a kácením stromů napadených kůrovcem. Stěžovatelé se považují též zkráceni na svých právech plynoucích ze směrnice Rady č. 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí*) (dále jen „směrnice EIA“) a Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“).

Krajský soud však konstatoval, že do sféry práv žalobců činností žalované zasaženo nebylo, proto byl jejich odkaz na směrnici EIA a Aarhuskou úmluvu nedůvodný. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem krajského soudu a obrátili se kasační stížnosti na Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé tak především namítali rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který stanoví, že každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům, nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí. Dle jejich názoru je z hlediska unijního práva podstatné, že sporné činnosti probíhaly v území, které je součástí soustavy NATURA 2000.

Stěžovatelé se odvolávali i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, podle kterého je z důvodu efektivní soudní ochrany v oblastech regulovaných unijním právem povinností soudů vykládat vnitrostátní právní předpisy tak, aby v co největší možné míře naplňovaly cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

Žalobců se zastal i Veřejný ochránce práv, který shrnul, že žalovaná, jako příspěvková organizace hospodařící v národním parku, v době kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném nedisponovala nutnými povoleními podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Získání povolení před prováděním samotné činnosti však bylo podle právních předpisů nutné. K zásahům proti škůdcům a v případě mimořádných okolností a nepředvídatelných škod musí mít vlastník lesa, respektive hospodařící subjekt, souhlas orgánu ochrany přírody. Veřejný ochránce práv vytknul Správě Národního parku Šumava, jako orgánu státní správy, že neprováděla dozor podle § 85 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a tím umožnila kácení stromů bez potřebných povolení a nevydala potřebná opatření k nápravě.

Nejvyšší správní soud při posuzování stížnosti uvedl, že žalovaná Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vystupuje v trojím postavení:

1) podle § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je na území Národního parku Šumava žalovaná orgánem státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny;

2) podle § 78 odst. 7 zákona o ochraně přírody a krajiny plní žalovaná úkoly 

odborné organizace ochrany přírody;

3) podle § 22 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vystupuje žalovaná jako subjekt hospodařící se státními lesy na území Národního parku Šumava, tj. zastupuje vlastníka lesa, kterým je stát. Tuto činnost žalovaná vykonává přímo, neboť k tomu nezřídila zvláštní právnickou osobu.

Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vlastníka lesa však nelze žalovat podle § 82 s. ř. s., neboť zde nevystupuje jako správní orgán, který by se měl nezákonného zásahu dopustit. Stejně tak nelze žalovat na ochranu před nezákonným zásahem žalovanou, neboť pouze hospodařila se státním majetkem a vykonávala práva a povinnosti vlastníka lesa a pokud tak činila nezákonně a poškodila při tom životní prostředí, lze ji pouze sankcionovat za porušení zákonných povinností. 

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. 

Právní věta: 

Je-li stát vlastníkem lesa, tak v boji proti kůrovci nevystupuje jako státní orgán, ale jako každý jiný vlastník hospodařící v lese se všemi právy a povinnostmi. 

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 2 Aps 7/2012-47)

Při krádeži dřeva došlo pádem neodborně káceného stromu na veřejnou komunikaci k těžké újmě na zdraví spolujezdce a k újmě na zdraví řidiče motocyklu. Viník závažné nehody D. V. měl v úmyslu kmen stromu odcizit, a proto jej chtěl pokácet tak, aby nebyl při této činnosti spatřen. Automobil s přívěsem, kterým na místo přijel, zaparkoval tak, aby z cesty nebyl vidět. Neudělal nic, aby upozornil případné chodce či projíždějící osoby na místo provádění takovéto nebezpečné činnosti. 

Při kácení padající kmen stromu dopadl na projíždějící motocyklový skútr, spolujezdce kmen udeřil do čelní části helmy a srazil z motocyklu. Spolujezdec utrpěl zranění, a to difuzní otok mozku, frakturu lební, střední a přední jámy lební, frakturu obličejového skeletu a byl transportován leteckou záchrannou službou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Motocykl ještě podjel pod kmenem a padající kmen vymrštil z motocyklu řidiče, který dopadl na zpevněnou cestu a utrpěl pohmoždění pravého loketního kloubu a pohmoždění pravé kyčle.

D. V. (dovolatel) byl obviněn a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 3. 2018 uznán vinným, že dne 11. 7. 2015 v katastru obce XY, okres Jičín, řezal motorovou pilou pahýl stromu - jasanu o délce kmenu 7 m a průměru ve své spodní části 31 cm, přičemž dostatečně nezajistil bezpečnost osob pohybujících se v jeho bezprostředním okolí a na přilehlé zpevněné cestě v prostoru ohroženém při kácení stromu.

Místo porážení stromu si řádně nezajistil, neoznačil a ani k práci nepřibral další náležitě poučenou osobu, čímž nedodržel obecné zásady bezpečnosti práce, a porušil tak ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť vyžadují-li to dané okolnosti, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví nebo vlastnictví jiného.

Jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3.

Proti rozsudku si podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem státního zástupce a soudů, nižších instancí, že nezodpovědné a nebezpečné jednání obviněného spočívající v kácení stromu při absenci jakýchkoli bezpečnostních opatření vedlo k poškození spolujezdce těžkou újmou na zdraví a řidiči způsobilo újmu na zdraví.

Konstatoval, že dovolatel kácel strom proto, aby jej majiteli lesa odcizil, a že již z tohoto důvodu chtěl nepochybně místo takové „těžby“ utajit a nikoliv na ně kohokoliv upozorňovat, a proto ukryl své vozidlo i přívěs tak, aby je nebylo možno z cesty vidět. Při kácení předmětného kmene stromu porušil veškeré povinnosti, byl osobou „řádně neproškolenou“, kácel „bez řádného označení místa“, činil tak „při nedostatečném zajištění prostoru vymezeného kruhovou plochou o poloměru dvou délek káceného stromu“, navíc „s dopadem kmene do prostoru účelové komunikace v celé její šíři.

Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 

Právní věta: 

Při kácení stromu se nesmí nikdo nacházet, v prostoru jeho dopadu, neboť v opačném případě může dojít ke zranění či dokonce usmrcení osob. Jestliže pak uvedenou povinnost ten, kdo kácení stromu provádí poruší, případně si k práci nepřibere další náležitě poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba ji posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku v daném případě konkrétně § 147 odst. 2 a § 148 odst. 1 tr. zákoníku.        

Je přitom nerozhodné, zda účelem těžby je legální dispozice se dřevem, nebo jeho krádež. 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.02.2019, sp. zn. 8 Tdo 1533/2018

V souzeném případě se jednalo o prokázání odpovědnosti za správní delikt ohrožení životního prostředí v lesích. Prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu (České inspekce životního prostředí), byla žalobkyni Wood-Steel, a.s., uložena pokuta ve výši 400 000 Kč za správní delikt dle ustanovení § 4 písm. c) zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, spočívajícím v ohrožení životního prostředí v lesích. Správního deliktu podle ustanovení § 4 písm. c) zákon o ČIŽP se žalobkyně měla dopustit tím, že ohrozila životní prostředí v lese, když vlastním zaviněním vytvořila podmínky pro působení škodlivých biotických (kůrovců) a abiotických (větru a vody) činitelů na lesních pozemcích v katastrálním území Nová Hradečná, okres Olomouc. 

Skutek spočíval konkrétně v tom, že v listopadu 2012 žalobkyně vytěžila plochu 0,94 ha na vlastním lesním pozemku. Porost na jejím pozemku byl mladší 80 let. Neoprávněnou těžbou do 80 let věku lesa ohrozila především plynulé plnění funkcí lesa (především funkci stabilizační, půdoochrannou, vodohospodářskou a biologickou – produkční), protože lesní stanoviště vystavila nepříznivému vlivu vody a porosty sousedních vlastníků škodlivému působení větru a kůrovců. Odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí (MŽP) zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrdilo. 

Na to reagovala žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Podle žalobkyně se správní orgán 1. stupně, ani žalovaný, nevypořádaly se skutečností, že se správního deliktu mohla dopustit jiná osoba, když v době, kdy byla provedena nezákonná těžba, existoval k lesnímu pozemku také nájemní vztah. Jednalo se nájemní smlouvu s nájemcem, společností TAGROS a.s. Podle žalobkyně nebylo řádně objasněno, zda neoprávněnou těžbu provedla skutečně žalobkyně nebo jiná právnická osoba, např. společnost TAGROS a.s. jakožto nájemce předmětného pozemku. 

Městský soud konstatoval, že správní orgán 1. stupně potřebná skutková zjištění opatřil na základě inspekčního šetření provedeného dne 20. 11. 2012. Na šetření za účelem dodržení potřebné objektivity přizval další nezávislé osoby (pracovníka příslušného orgánu státní správy lesů, pracovníky Policie ČR, zaměstnance Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, předsedu představenstva společnosti TAGROS a.s., - t. č. nájemce předmětného pozemku a pracovníků těžařů v okolních lesích) a pořídil podrobnou fotodokumentaci. Správní orgán prvního stupně dále nařídil ústní jednání na den 11. 3. 2013, k němuž se žalobkyně bez omluvy nedostavila, a dále poučil žalobkyni o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Žalobkyně svého práva nevyužila a nezaslala správnímu orgánu k dané věci žádné vysvětlení. Soud žalobu neshledal důvodnou a po skutkové i právní stránce se ztotožnil se žalovaným správním orgánem, tedy s posouzením skutkové i právní stránky tak, jak bylo podáno a vysvětleno v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. 

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.  

Právní věta:
Právnická osoba se nemůže odpovědnosti za správní delikt zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení správního deliktu. 

Právnické osoby jakožto osoby umělé nemohou jednat (ať právně, nebo protiprávně) jinak, než toliko prostřednictvím konkrétních fyzických osob. Na deliktně významném jednání se potom nezřídka může podílet více osob spojených různými smluvními vztahy (vlastník lesa, dodavatel např. těžebních prací, subdodavatelé apod.).  

Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků správního deliktu došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za správní delikt považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.03.2019, sp. zn. 9 A 262/2014