Žalobce M.H. odcizil dřevo v cizím lese, ale ke krádeži se odmítal přiznat. K jeho usvědčení přispěl svědek J.W., který uvedl, že v lese své sestry viděl 3 pařezy s vyvráceným kořenovým balem, u kterých chybí kmeny. Od pařezů sledoval koleje od vozidla, které vedly k chatové kolonii Třešňovka. U chaty žalobce si všiml složeného čerstvě nařezaného dřeva, které velikostně odpovídalo odcizenému. Viděl přes plot, jak žalobce s dalším mužem skládali dřevo. Přivolanou policií bylo provedeno ohledání pařezů v lese a rozřezaného dříví u žalobce. Byla provedena prověrka na místě a byly ztotožněny oddenky s 3 pařezy. Na místě byly zjištěny i další rozřezané stromy. K tomu byla pořízena fotodokumentace stromů, a také vozidla žalobce vč. pneumatik a přívěsného vozíku. 

Případ byl předán k projednání přestupkové komisí města Klatovy. 

Komise dospěla k závěru, že obviněný úmyslně odcizil tři smrky a u čtvrtého se nepodařilo ztotožnit patu stromu s pařezem. Obviněný se zmocnil cizího majetku, tj. cizího dřeva a způsobil tak soukromé osobě škodu. Koleje auta obviněného vedly od pořezaných stromů v lese k zahradě obviněného, určité množství dřeva měl ve chvíli, kdy na místo dorazila hlídka policie ještě v přívěsném vozíku auta. Pak měl složené čerstvě pořezané dřevo, které se podařilo ztotožnit tak, že se jednalo o dřevo z předmětných stromů včetně doloženého množství dřeva v množství tří vzrostlých smrků. Obviněný věděl, že dřevo v lese mu nepatří, přesto se jemu nepatřícího dřeva zmocnil tím, že ho odvezl a zpracoval, a to pouze ve svůj vlastní prospěch. Obviněný tedy chtěl dřevo získat. V jednání obviněného bylo možné spatřovat úmysl přímý. 

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně města Klatovy ze dne 25.10.2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Ten rozhodnutí dne 9.2.2017 zrušil a věc vrátil přestupkové komisi k novému projednání pro nepřezkoumatelnost odůvodnění formy zavinění přestupku. 

Komise přestupek znovu projednala a uložila žalobci pokutu 2.000,-Kč a náhradu nákladů řízení 1.000,- Kč. Správní orgán prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody dle ust. § 70 odst. 2 zákona o přestupcích na soud. 

Žalobce ve správním řízení nabídl vyrovnání s tím, že je ochoten uhradit finanční částku ve znaleckém posudku a požadoval navrácení dřevní hmoty, která nebyla ztotožněna. Poškozený uplatňoval škodu a nesouhlasil s ohodnocením dle znaleckého posudku, neboť dřevo hodnotil jako řezivo a oceněno bylo jako dřevo palivové. Vzhledem k tomu správní orgán poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na soud. 

Žalobce poté napadl rozhodnutí žalovaného (krajského úřadu) u Krajského soudu v Plzni. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků města Klatovy.   

Krajský soud v Plzni konstatoval, že žalobce v žalobě tvrdil obdobné námitky jako v odvolání. S těmito námitkami se však vypořádal již žalovaný a s jeho závěry se soud ztotožnil. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zamítl. 

Právní věta: 
Obviněný věděl, že stromy nejsou jeho majetkem, neměl žádné oprávnění k tomu je rozřezat, naložit do přívěsu za auto a složit na svůj pozemek. Naplnil tak hlavní podmínku skutkové podstaty krádeže, tedy způsobil škodu na cizím majetku přisvojením si cizí věci. 

Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 29.03.2019, sp. zn. 17 A 103/2017

V daném případě se jednalo o řešení odpovědnosti za zásah do krajinného rázu vykácením aleje. Protiprávní jednání spočívalo v pokácení 79 stromů rostoucích po obou stranách komunikace I/37 mezi obcemi Ždírec nad Doubravou a Krucemburk ve dnech 8. 3. 2013 - 11. 3. 2013. Toto oboustranné stromořadí tvořilo nedílnou součást dochovaného krajinného rázu oblasti a místa, který byl tímto negativně narušen. Zásah do krajinného rázu byl proveden v rozporu s požadavky na ochranu dotčeného území, které patří do Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013 Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), (dále též „správní orgán I. stupně“), uložil žalobci pokutu ve výši 800 000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 88 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tj. konkrétně za narušení krajinného rázu bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody dle § 12 odst. 2 téhož zákona.

Po odvolání žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) k Ministerstvu životního prostředí (MŽP) toto změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížilo výši pokuty na 100 000 Kč. MŽP zohlednilo jako polehčující okolnosti mimo jiné, že orgány ochrany přírody při rozhodování o povolení kácení dřevin žalobce neupozornily na nutnost vyžádat si souhlas se zásahem do krajinného rázu a že lze důvodně očekávat uložení povinnosti náhradní výsadby. Ve zbytku MŽP rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.

Žalobce podal proti rozhodnutí MŽP (žalovaného) žalobu u Městského soudu v Praze, který ji však zamítl. Konstatoval sice, že úřady městyse Krucemburk a města Ždírec nad Sázavou (dále též „městské úřady“) pochybily, když vydaly povolení ke kácení alejí bez toho, že by se zabývaly otázkou souhlasu se zásahem do krajinného rázu. To však nezbavovalo žalobce odpovědnosti za porušení tohoto chráněného zájmu. Bylo na něm, aby se zajímal, zda jím zamýšlená činnost nemá dopad na krajinný ráz a příslušný souhlas si obstaral sám. Žalobce je nadto profesionálním subjektem, který při své činnosti opakovaně řeší dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Městské úřady nebyly příslušné pro vydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., přičemž tento musel být vydán formou samostatného správního rozhodnutí. Jejich rozhodnutí o povolení kácení tedy nemohla žalobce utvrdit v tom, že ve vztahu ke krajinnému rázu koná v souladu se zákonem.

Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel uplatnil proti rozsudku městského soudu dvě stěžejní a přípustné námitky. Trval na tom, že postupoval v souladu s pravomocnými povoleními městských úřadů ke kácení dřevin, přičemž se mohl důvodně spolehnout na to, že tato vychází ze spolehlivých zjištění, zda může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu; a dále nesouhlasil s tím, že by právě on měl být subjektem odpovědným za předmětný správní delikt.

Ve stížnosti poukázal na to, že požádal městské úřady o povolení kácení předmětných dřevin na základě podnětu od Policie ČR a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Povinností městských úřadů pak bylo vycházet při vydání povolení ke kácení ze spolehlivého zjištění, zda odstraněním stromů může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Stěžovatel tvrdil, že neměl důvod a ani povinnost sám iniciovat řízení dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Povolily-li městské úřady kácení, vyvolaly v něm dobrou víru ve správnost jejich rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud však souhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že v posuzované věci bylo s ohledem na skutkové okolnosti na stěžovateli, aby inicioval nejen řízení dle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny (o povolení kácení dřevin), ale rovněž řízení o udělení souhlasu dle § 12 odst. 2 téhož zákona.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes to, že samotný těžební zásah fakticky provedl zhotovitel, dospěly správní orgány i městský soud ke správnému závěru, že odpovědnost za naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny nese stěžovatel jakožto investor resp. zadavatel zásahu, neboť se na jeho provedení vlastním jednáním při své provozní činnosti v nezanedbatelné míře podílel.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

Právní věta: 

Odpovědnost za správní delikty spáchané právnickými osobami dle § 88 zákona o ochraně přírody a krajiny  je vystavěna na principu odpovědnosti objektivní. Pro vznik sankční odpovědnosti tedy není třeba zkoumat zavinění, nýbrž naplnění obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Správní akt povolující kácení dřevin nemůže nahradit chybějící souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.05.2019, sp. zn. 7 As 372/2018

V posuzované věci vedla spor se správními orgány akciová společnost Městské lesy Hradec Králové, (žalobce, stěžovatel), obhospodařující lesní pozemky. Jádrem sporu bylo posouzení skutečnosti, zda navezením zeminy do lesa a následnými terénními úpravami stěžovatel - Městské lesy Hradec Králové, a.s., porušil §13 lesního zákona,tedy, zda lesní pozemek nevyužil k jiným účelům, než k plnění funkcí lesa.

Dne 26.9. 2013 Česká inspekce životního prostředí svým rozhodnutím udělila stěžovateli - (žalobci) pokutu ve výši 120 000 Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od poloviny března 2013 do poloviny dubna 2013 použil lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa na lesním pozemku p. č. 568/1 v k ú. Běleč nad Orlicí. Zemina byla na lesní pozemek navážena a rovnána těžkou technikou tak, aby její povrch plynule navazoval na okolní terén. Navážkou byly výrazně zasaženy nejen břehy tůní, ale i samotné tůně a došlo k ohrožení zvláště chráněných živočichů. 

Na výše uvedeném pozemku měl stěžovatel nezákonně uložit cca 1 000 m³ zeminy a provést terénní úpravy, aniž by měl k takové činnosti příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Tímto jednáním měl porušit § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Podle Inspekce se svým jednáním dopustil správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce (stěžovatel) s rozhodnutím inspekce nesouhlasil a odvolal se k Ministerstvu životního prostředí (MŽP).

MŽP uvedlo, že stěžovatel navážkou výkopové zeminy v relativně vysoké vrstvě zakryl původní lesní půdu, čímž zasáhl do ekologicko-stabilizační, půdoochranné a vodohospodářské funkce lesa a oddálil možné zalesnění. Tím došlo k faktickému omezení využití pozemků pro plnění funkce lesa, a proto byl naplněn i požadavek neoprávněnosti ve skutkové podstatě podle § 4 písm. a) zákona o Inspekci.

MŽP uvedlo, že terén bylo nutno nejprve upravit (v minulosti navezené kusy betonu) a odpady odvést. Stěžovatel však nepřistoupil k odvozu materiálu, nýbrž zarovnal terén zavážkou zeminy o výšce 0,5 až 2 metry na plochu o rozloze cca 0,5 ha. Tím, vzhledem k dlouhodobému předpokládanému sesedání zemin, oddálil možný termín zahájení zalesňování. Stěžovatel tak výrazným způsobem změnil charakter dotčeného pozemku, neboť z terénní deprese vytvořil rovinatou louku, původní kyselou lesní půdu překryl vysokou vrstvou půdy mírně alkalické, v důsledku čehož změnil vodní režim na pozemku a oddálil možnost jeho zalesnění o několik dalších let. Žalovaný tak přisvědčil Inspekci, že provedený zásah vybočil z rámce běžného hospodaření.

MŽP-(žalovaný) svým rozhodnutím ze dne 29. 11. 2013, snížil udělenou pokutu na 60 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí Inspekce potvrdil. Snížení pokuty bylo odůvodněno tím, že stěžovatel požádal o výjimku ze zákazu užití lesních pozemků k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa. Požádání o výjimku mělo vliv pouze na polehčující okolnosti, protože o ni bylo pořádáno až po šetření inspekcí. 

Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Uvedl, že postupoval zcela v souladu s lesním zákonem. Ten vedle produkčního přínosu lesů upravuje i jejich mimoprodukční přínos, kam spadá i jejich rekreační funkce. S ní bylo jednání stěžovatele zcela v souladu, a to také proto, že se jedná o příměstský les, u něhož je rekreační funkce prioritní. Stěžovatel podle svého vyjádření zamýšlel sanaci lesního pozemku postiženého kalamitou a odpadovou zátěží s tím, že dané území bude přeměněno na lesní louku, plnící rekreační funkci. Městský soud však žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a žádné z namítaných pochybení v řízení před městským soudem neshledal. Konstatoval, že u zásahu, který by mohl vést k ohrožení či oslabení stabilizační funkce lesa si musí ten, kdo takový záměr zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Podle Nejvyššího správního soudu také nebyla prokázána dostatečně zřetelná spojitost mezi navezením zeminy a vytvořením lesní louky s jezírkem, a to zejména z časového hlediska. Nadto měl Nejvyšší správní soud, podobně jako městský soud, pochyby, že vytvoření půlhektarové louky s umělým jezírkem v lese by naplňovalo účel lesního zákona, vyjádřený v jeho § 1. Kasační stížnost proto zamítl. 

Právní věta:
Podle § 13 lesního zákona musí být veškeré pozemky určené k plnění funkcí lesa účelně obhospodařovány. Jejich využití k jiným účelům je zakázáno.
V lese nelze nezákonně ukládat zeminu a provádět terénní úpravy, aniž by k této činnosti bylo vydáno příslušné povolení orgánu státní správy lesů. Použitím lesní půdy k jiným účelům, než pro plnění funkcí lesa, dochází k porušení § 13 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
Pro porušení § 13 lesního zákona není zásadní rozloha dotčeného pozemku. K velikosti zasažené plochy se přihlíží až při rozhodování o výši pokuty podle § 5 odst.1 zákona o Inspekci.

Stěžovatel C. F. spáchal správní delikt tím, že jako vlastník lesa, bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o odnětí, odejmul část lesního pozemku v katastrálním území Masečín o výměře 39 m² z plnění funkce lesa. Stěžovatel na předmětném pozemku odstranil stávající rekreační chatu a vybudoval železobetonový základ pro novou. Zastavěnou plochu přitom rozšířil na 81 m². Na nově zastavěné části tak změnil charakter pozemku a znemožnil na něm plnění funkce lesa.

Městský úřad Černošice uložil stěžovateli pokutu za jiný správní delikt podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích ve výši 39.000,- Kč. Po odvolání byla Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem životního prostředí a zemědělství pokuta snížena na částku 20.000,- Kč. 

Stěžovatel proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten však žalobu zamítl. Poté si proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale ten kasační stížnost také zamítl. Následně si stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 20 lesního zákona, kdy podle jeho odstavce 1 písm. b) je sice v lesích zakázáno provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, ovšem podle odstavce 4 může vlastník povolit výjimku. 

Po prostudování věci a spisového materiálu Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že s argumenty stěžovatele se oba správní soudy ve svých odůvodněních přesvědčivě vypořádaly a do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou. Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh odmítl.

Právní věta: 

Kdo odejme pozemek z plnění funkce lesa bez jakéhokoliv povolení, spáchá správní delikt. Podstatné je, že umístěním stavby bylo v daném případě vyloučeno, aby dotčený pozemek nadále plnil funkci lesa. Každé umístění objektu musí vyplývat z hospodaření v lese s tím, že vyžaduje-li umístění "jiného objektu" odnětí pozemku z plnění funkce lesa, musí jej i v takovém případě povolit příslušný orgán státní správy lesů svým rozhodnutím. 

Určení charakteru budovaného objektu je podstatné pouze potud, zda objekt nespadá pod některou ze zákonem taxativně vymezených položek (hraniční kameny, stožáry nadzemních vedení, atd.), které lze umístit na pozemek bez toho, aby byl odňat funkci lesa. V řízení bylo nespornou skutečností, že se nejednalo o žádnou z těchto staveb.

V souzené věci byl veden spor mezi žalobcem V. H. a žalovaným - Krajský úřad Jihomoravského kraje o to, zda parkování v lese je přestupkem nebo správním deliktem. Lesní zákon stanoví v
§ 53 odst. 1 písm. g), že přestupku se dopustí ten, kdo v rámci obecného užívání lesa v lese bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem. Za tento přestupek může uložit orgán státní správy lesů pokutu až do výše 5.000,- Kč.

Podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona orgán státní správy lesů uloží pokutu až do výše
100.000,- Kč tomu, kdo provádí činnosti v lese zakázané. Dle § 20 odst. 1 písm. g) je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly.

Žalobce V. H., se protiprávního jednání dopustil tím, že bez příslušného povolení vjel na lesní cestu procházející lesními porosty a zaparkoval osobní automobil v lese, čímž porušil § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona. 

Rozhodnutím Městského úřadu Veselí nad Moravou (dále jen „městský úřad“) ze dne 12. 6. 2013,  byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč za spáchání jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Žalobce napadl rozhodnutí městského úřadu odvoláním, v němž namítal, že do lesa nejel jako soukromá osoba, ale jako místostarosta obce Tvarožná Lhota, tedy zástupce obce, za účelem hospodaření v lese dle § 20 odst. 3 lesního zákona, neboť obec Tvarožná Lhota měla v oboře pozemky.

Žalovaný - Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále „stěžovatel“), rozhodnutím ze dne 5. 8. 2013,  žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Měl totiž za prokázané, že žalobce zaparkoval osobní automobil v lese bez příslušného povolení, a porušil tak zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lesích stanovený v § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona.

Podle stěžovatele (JMK) bylo nepodstatné, zda žalobce do lesa vjel jako soukromá osoba, nebo zástupce obce. Jeho činnost nebylo možné považovat za činnost související s hospodařením v lese, neboť obec Tvarožná Lhota nevlastní v předmětném areálu obory žádné lesní pozemky.

Žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele žalobou u Krajského soudu v Brně. V ní namítl, že předmětné jednání nepředstavuje jiný správní delikt podle § 54 lesního zákona, ale mohlo se nanejvýš jednat o přestupek v rámci obecného užívání lesa.

Krajský soud v Brně rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal žalobu důvodnou.

Stěžovatel (JMK) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Spornou právní otázku představovalo posouzení vztahu přestupku podle § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona a jiného správního deliktu zakotveného v § 54 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Krajský soud měl za to, že skutková podstata přestupku v § 53 odst. 1 písm. g) lesního zákona vymezuje postihované protiprávní jednání mnohem konkrétněji oproti tzv. zbytkové skutkové podstatě jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, je tedy speciální úpravou vůči tomuto jinému správnímu deliktu, a je proto na místě ji aplikovat přednostně.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud posoudil klíčovou právní otázku chybně a kasační stížnost je důvodná. Uvedl, že pokud výše popsané žalobcovo jednání naplňuje znaky jiného správního deliktu podle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, nemůže se jednat o přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) téhož zákona ani o jiný přestupek.  Proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Právní věta

I.
Pokud fyzická osoba bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem v lese, má být z důvodu speciality jiných správních deliktů vůči přestupkům postižena nikoli za přestupek podle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, nýbrž za jiný správní delikt podle § 54 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, tedy za provádění činnosti v lese zakázané, ve smyslu výčtu zakázaných činností obsaženého v § 20 zákona o lesích, zde konkrétně za porušení jeho odst. 1 písm. g).
II.
V důsledku novely zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, přijaté procedurálně sporným postupem zákonem č. 67/2000 Sb., je vztah mezi přestupky podle § 53 zákona o lesích a jinými správními delikty podle § 54 téhož zákona pro adresáty zákona natolik nepřehledný, že je na samé hraně porušení zásady nullum crimen sine lege stricta. Pokud by aplikace této problematické úpravy, činící celou řadu skutkových podstat přestupků vyjmenovaných v § 53 zákona o lesích obsoletními, vedla v konkrétním případě ke zjevně nespravedlivému výsledku, například k tomu, že by za jednání, které je na první pohled přestupkem podle § 53 citovaného zákona, byla uložena sankce, kterou toto ustanovení neumožňuje, cítil by se Nejvyšší správní soud povinen zabránit takto nespravedlivému řešení odporujícímu legitimnímu očekávání adresátů zákona tím, že by postupem podle čl. 10 Ústavy přednostně aplikoval požadavky čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) před ustanoveními zákona o lesích.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 03.06.2016, čj. 5 As 62/2015 - 15) 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 03.06.2016, sp. zn. 5 As 62/2015

V dané věci byl veden spor mezi Magistrátem města Zlín (odpůrce) a obcí Březnice (navrhovatelka) o regulaci místního provozu na pozemní komunikaci vedoucí přes lesní pozemky v katastrálním území obce Březnice u Zlína. Magistrát města Zlín (odpůrce) vydal dne 12. 1. 2018 opatření obecné povahy ve věci stanovení místní úpravy provozu na účelové komunikaci, spočívající v umístění svislého dopravního značení „č. B 11 – Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „č. E 13 s textem „MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHU“, a to na každém z obou vjezdů na pozemní komunikaci na parcele č. 2323 v k.ú. Březnice u Zlína.

V reakci na instalování této dopravní značky reagovala navrhovatelka (obec Březnice) podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy ke Krajskému soudu v Brně.  Jako důvod uvedla zvýšenou hustotu provozu v obci Březnice, neboť řidiči ze sousedních obcí, po přijatém opatření pro průjezd do Zlína a zpět, začali využívat především komunikaci vedoucí přes obec Březnice. Navrhovatelka argumentovala rozporem vydaného opatření s § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.  Dle tohoto ustanovení lze veřejný přístup na účelovou komunikaci omezit pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka. Krajský soud však návrh zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vztahu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), a zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud považoval § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona za normu speciální vůči úpravě obsažené v zákoně o pozemních komunikacích, neboť § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona zvláštním způsobem upravuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Stěžovatelka tvrdila, že mezi těmito zákony neexistuje vztah speciality vždy a za všech okolností, jak to dovodil krajský soud, ale že je nezbytné tuto otázku hodnotit individuálně s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu.

Nejvyšší správní soud uvedl, že vztah speciality lesního zákona vůči zákonu o pozemních komunikacích byl již dříve předmětem výkladových sporů. To vedlo zákonodárce k novelizaci zákona o pozemních komunikacích, a to zákonem č. 152/2011 Sb., s účinností od 1. 7. 2011. Uvedený zákon mimo jiné doplnil ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o větu: Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy 21) tím není dotčena. Poznámka č. 21) vyjmenovává např. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích. Z toho vyplývá, že zákony chránící životní prostředí, včetně prostředí lesa, mohou obsahovat řadu zvláštních norem ohledně přístupu na účelové komunikace oproti normám zákona o pozemních komunikacích.

Z výše uvedených důvodů není stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl. 

Právní věta 

Ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, je zvláštní normou ve vztahu k § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Zákaz vjezdu a stání na zpevněných i nezpevněných lesních cestách se tedy řídí výlučně § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 08.08.2018, čj. 10 As 148/2018 - 38)  

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 08.08.2019, sp. zn. 10 As 148/2018