V dané věci se jednalo o spor o délku správního řízení, které bylo ovlivněno, mimo jiné, změnou stanoviska orgánu státní správy lesů. Vzhledem k délce řízení stěžovatelka poté uplatnila nárok vůči Ministerstvu pro místní rozvoj za nemajetkovou újmu. Předmětem správního řízení bylo umístění stavby oplocení v blízkosti lesních pozemků. 

Stěžovatelka M. J. podala dne 14. 3. 2011 Stavebnímu úřadu v Říčanech oznámení o záměru oplocení pozemků, které sousedily s pozemky určenými k plnění funkcí lesa. V rozhodnutí o umístění stavby, vydaném stavebním úřadem bylo mimo jiné stanoveno, že oplocení smí být umístěno minimálně 3 metry od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa, se kterým pozemky stěžovatelky sousedí. Uvedená podmínka vycházela ze závazného stanoviska orgánu státní správy lesů, které bylo následně rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje změněno tak, že z něj odpadla podmínka odstupu 3 metry od okraje lesního pozemku, a to z důvodu jejího rozporu se zákonem. 

Stěžovatelka proto podáním žádala o změnu rozhodnutí o umístění stavby, přičemž na základě této žádosti bylo Stavebním úřadem Jesenice, který byl k rozhodnutí věci pověřen z důvodu vyloučení všech úředních osob Stavebního úřadu Říčany, vydáno územní rozhodnutí, kterým se rozhodnutí o umístění stavby změnilo tak, že poloha oplocení, umístěného na pozemku stěžovatelky podél společné hranice s lesním pozemkem byla posunuta. 

Celé stavební řízení trvalo 27 měsíců a stěžovatelka se po vedlejší účastnici řízení, Ministerstvu pro místní rozvoj, domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení. 

Rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. 

Po ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a zavázal obecné soudy právním názorem, že formálně samostatná stavební řízení vedená od 14. 3. 2011 do 29. 11. 2011 a od 26. 8. 2012 do 14. 6. 2013 je nutno pro účely posouzení nároku stěžovatelky s přihlédnutím k důvodům podání žádosti o změnu územního rozhodnutí (změna stanoviska odboru životního prostředí), hodnotit jako řízení jediné a ne jako dvě samostatná řízení. 

Obvodní soud poté rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce částku 19 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 13. 6. 2014 do zaplacení, co do částky 20 500 Kč s úrokem z prodlení od 13. 6. 2014 do zaplacení žalobu zamítnul. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek změnil tak, že se žaloba o zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím zamítá. 

Městský soud dospěl na základě posouzení průběhu řízení k závěru, že v jeho rámci nedošlo k takovému porušení procesních pravidel správní orgánem, které by mělo za následek zásadní prodloužení řízení, když délka stavebního řízení byla vyvolána zejména nutností v jeho průběhu opatřovat stanoviska dotčených správních orgánů (zejména silničního správního úřadu a orgánu ochrany životního prostředí. 

Stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu podala znovu ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvedla, že městský soud na rozdíl od obvodního soudu při svém rozhodování nerespektoval závěry Ústavního soudu, ke kterým dospěl ve svém nálezu. 

Ústavní soud konstatoval, že mu přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Uvedl, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. 

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 

Právní věta: 

Způsobilo-li nesprávné závazné stanovisko orgánu státní správy lesů, které bylo zhruba v polovině celkové délky řízení nadřízeným správním orgánem změněno, že řízení o umístění stavby muselo probíhat znovu, a to u jiného stavebního úřadu, avšak správní orgány činily úkony ve věci a lhůty stanovené správním řádem překročily v délce 14 dní a jednoho měsíce, je nutno za ústavně souladný považovat závěr městského soudu, který v takovém postupu správních orgánů neshledal nepřiměřenou délku řízení. 

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25.06.2019, sp. zn. III.ÚS 4001/18

V souzené věci se jednalo o spor mezi přípravným výborem Honebního společenstva a správními orgány o uznání honebních pozemků. 

V daném případě Městský úřad Aš neuznal navrhovanou společenstevní honitbu s názvem Vernéřov, předloženou přípravným výborem Honebního společenstva Aš. Městský úřad Aš odmítl zapsat Honební společenstvo Aš (dále HS Aš) do rejstříku honebních společenstev, jelikož celková výměra honebních pozemků ve vlastnictví osob uvedených v seznamu členů nedosáhla výměry stanovené zákonem o myslivosti pro vznik společenstevní honitby. Po odvolání ke Krajskému úřadu Karlovarského kraje tento rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 

Žalobce (Přípravný výbor Honebního společenstva Aš, zastoupený zmocněncem Ing. P.Š.), proto podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ke Krajskému soudu v Plzni. V podané žalobě žalobce tvrdil, že HS Aš splňuje veškeré zákonné podmínky uvedené v zákoně o myslivosti, a to zejména zákonem stanovenou minimální výměru souvislých honebních pozemků 500 ha podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť celková výměra Honebního společenství Aš dosahuje 503,2118 ha. V žalobě bylo namítáno, že odvolací správní orgán se nezabýval skutečným stavem těchto pozemků. 

Žalovaný - Krajský úřad Karlovarského kraje ve vyjádření k žalobě uváděl, že postupoval při posuzování souvislosti honebních pozemků podle zákona o myslivosti. Honební pozemky jsou v tomto zákoně definovány jako všechny pozemky neuvedené jako nehonební. Nehonební pozemky definuje zákon o myslivosti v ustanovení § 2 písm. e) jako „pozemky uvnitř hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“. 

Situaci ztížilo i to že některé osoby zúčastněné na řízení, jako LČR ČR a Městské lesy Aš, významní vlastníci pozemků uvnitř navrhované honitby, odmítli své pozemky přičlenit do navrhovaného honebního společenstva. 

Krajský soud v Plzni uvedl, že hlavním rozhodovacím důvodem pro neuznání společenstevní honitby Aš byl závěr správního orgánu I. stupně, a také právní odůvodnění Krajského úřadu Karlovarského kraje, že navrhovaná společenstevní honitba nedosahuje zákonem stanovené podmínky podle § 17 odst. 7 zák. o myslivosti, neboť minimální výměra nedosahuje u navržených pozemků 500 ha (některé jsou v intravilánu obce, zastavěné nebo dočasně zastavěné, vyskytly se zde také pozemky částečně zaplocené apod.). Tím celková plocha navržených honebních a zároveň souvislých pozemků činí pouze 453,2729 ha. 

Soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o zjištění správních orgánů, že některé pozemky nejsou honebními. Je však nezbytné, aby zjištěný stav věci nezpochybnitelným způsobem dokládal, jaká byla v době rozhodování správního orgánu výměra pozemků navrhovaných do honebního společenstva a ve kterých katastrálních územích se nacházela. Pouze pak lze ověřit, zda část pozemků do honitby navrhovaných, nelze označit za honební a o jejich zjištěnou rozlohu je nezbytné soubor navrhovaných pozemků do honebního společenstva snížit. 

Soud proto zrušil rozhodnutí žalovaného na podkladě § 76 odst. 1 písm. a) pro vady řízení pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Správní orgány dle soudu přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí neuvedly důvody, proč nebyly konkrétní pozemky začleněny do honitby. Správní rozhodnutí byla v tomto ohledu nepřezkoumatelná. 

Vzhledem k tomu, že stejnou vadou řízení trpělo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přistoupil soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného předcházelo. 

Právní věta: 

Při svém rozhodování o uznání společenstevní honitby musí správní orgán I. stupně na podkladě ust. § 18 odst. 6 vyžádat od navrhovatele aktuální údaje o vlastnictví honebních pozemků včetně mapového zákresu hranic honitby zajišťující přesné odlišení hranic honiteb. Navrhovatel (žadatel) musí specifikovat jednotlivé pozemky navržené do společenstevní honitby. Na základě takto dokumentovaného výchozího stavu je pak možné rozhodnout, zda navrhovaná společenstevní honitba splňuje zákonem požadované podmínky plynoucí z § 17 odst. 7 zák. o myslivosti stran minimální výměry honitby. Správní řízení v tomto ohledu klade maximální požadavky na úplnost, přesnost a aktuálnost zjištění, které konkrétní pozemky, o jaké konkrétní výměře a ve kterém konkrétním katastrálním území jsou předmětem návrhu na uznání společenstevní honitby.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28.12.2017 sp. zn. 30 A 9/2016

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 26. října 1923, č. 17.85, sbírky Bohuslavovy, administrativních rozhodnutí č. 2799,[1] věc Dr. Vilémové Pavlové proti Ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko v Bratislavě o těžbu lesní.[2] Soudní rozhodnutí poukazuje na dodržování podmínek při ochraně lesa a schvalování těžby Státním lesním úřadem ve smyslu zákona ze 17. prosince 1918, č. 82 sbírky zákonů, o prozatímní ochraně lesů.  

Ve sbírce správních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky nacházíme soudní spor, ve kterém byla řešena otázka, zda může vlastník stromořadí – aleje starých stromů, tyto vykácet a nahradit novými bez ohledu na krajinný ráz a jejich historickou hodnotu. Nález Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 1926, č. 1622, Nitranská sídelní kapitula v Nitře proti župnímu úřadu v Nitře o vykácení stromořadí.[1]

V Bohuslavově soudní sbírce administrativních rozhodnutí nalézáme rozsudek Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 11. ledna 1922, č. 113,[1] řešící stížnost majitelky zemědělského pozemku Jany A. proti rozhodnutí správnímu výboru župy hontianské, kterým byl stanoven, po místní šetření, vývoz dřeva přes její pozemek, který sloužil jako pastvina. Jednalo se o dopravu 800 m³ kulatiny, přičemž toto nebylo možné řešit po standardní veřejné polní cestě. Majitelka pastviny s rozhodnutím správního úřadu nesouhlasila a zrušení správního rozhodnutí se domáhala až u Nejvyššího správního soudu. 

Soudní rozhodnutí řešící trestnou činnost v lesnictví se zaměřovaly především na krádeže dřeva. V trestním zákoníku I. Československé republiky ještě nebyly zakotveny trestné činy postihující poškození lesa těžbou. Tuto oblast řešilo ještě správní právo, tj. správní trestání.