V dané věci se jednalo o spor mezi vlastníky dvou parcel v rekreační chatové oblasti u Plumlovské přehrady. Žalobce se podanou žalobou po sousedovi domáhal, aby se zdržel stínění stromy a padání listí na jeho pozemek.

Soud nařídil ve věci místní šetření, přičemž zkoumal celkové zastínění pozemku, vzrostlé stromy, spon, ve kterém byly zasazeny a jejich výšku. Pro srovnání byly posouzeny stromy také na ostatních pozemcích v rekreační oblasti.

Místním šetřením bylo shledáno, že stromy stínící žalobci jsou v počtu 14 smrků a 3 bříz, jejichž stáří je 50 až 60 let s výškou 15 až 20 metrů. Ve srovnání s ostatními pozemky v rekreační oblasti se jednalo o stromy nejvíce stínící sousednímu pozemku. Spon vzrostlých stromů byl méně než 1 metr. Soud konstatoval, že osázení pozemku se blíží charakteru pozemku lesního, nikoliv zahradního.

V dikci občanského zákoníku bylo zkoumáno, zda stromy stíní „nad míru přiměřenou poměrům“. Dle nového občanského zákoníku se míra přiměřená poměrům zkoumá tak, že se musí jednat o poměry místní. Není tedy rozhodující, kde jsou vysázeny stromy v ostatních chatových oblastech u přehrad, ale jakým způsobem odpovídají poměrům na pozemku žalovaného a kolem Plumlovské přehrady.  

Soud uvedl, že na pozemku žalovaného byly stromy vysázeny nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalovaný se tedy musel zdržet stínění sousednímu pozemku nad míru přiměřenou poměrům, nikoliv už zdržet se padání listí na sousední pozemek. Podle rozsudku tedy postačovalo pouze prořezání nebo prosvětlení stromů.

Na druhou stranu byly stromy staré 50-60 let, rostly tedy velmi dlouhou dobu a žalobce po celou dobu jejich růstu ničeho nenamítal.

Dle soudu nejde tedy po žalovaném požadovat, aby stromy ořezal a zkrátil, v chatové oblasti kolem přehrady je běžné osázení zahrad vzrostlými stromy. Nebylo prokázáno, že by stromy bránily žalobci v rekreaci na jeho pozemku.

Právní věta
Požadavek zkrácení, popřípadě vyřezání všech stínících stromů, je třeba poměřovat s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva jejich majitele. Je třeba posoudit, aby po majiteli nebylo požadováno neúměrné poškození jeho věci. Vždy je třeba zohlednit míru přiměřenou místním poměrům a vyhodnotit, zda nepostačuje pouze prosvětlení či částečné zkrácení stínících stromů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.04.2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (fyzická osoba) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstva životního prostředí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 26. 8. 2014. 

Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci uložena podle § 4 písm. a) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa pokuta ve výši 300.000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobce dopustil tím, že v březnu 2014 nechal na hranici lesního pozemku v k. ú. Týnec nad Labem bez vědomí a souhlasu dotčených orgánů navézt zeminu z výkopových prací na celkové souvislé ploše 950 m2. Pokuta za ohrožení životního prostředí v lesích byla udělena také dalším dvěma spoluvlastníkům, jednalo se o udělení tří pokut v celkové výši 900.000,- Kč.  Pokuta byla každému ze spoluvlastníků uložena ve stejné výši, protože všichni měli stejný podíl na protiprávním jednání, všichni dali pokyn k navezení zeminy na předmětný pozemek. Mocnost navezené vrstvy výkopového materiálu se pohybovala v rozmezí od 0,5 m až 2 m. Při této nedovolené činnosti navíc došlo u 15 stromů k zahrnutí bazálních částí kmenů. Touto činností došlo k neoprávněnému používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa a k ohrožení životního prostředí v lesích. Deponováním výkopové zeminy došlo k negativnímu ovlivnění vodního režimu na předmětném pozemku i v jeho okolí. 

Podle ČIŽP žalobce svým úmyslným jednáním ohrozil životní prostředí v lesích, neboť výkopová zemina je zcela nežádoucí pro růst lesních dřevin, především z důvodu velmi nízkého obsahu živin a dalších důležitých látek. Žalobce souhlasil s navážením zeminy ze stavby Kanalizace Týnec nad Labem na předmětný pozemek a učinil nesporným, že na základě dohody se společností XXX, a.s., dal pokyn k přesunu zeminy. 

Žalobce se hájil, že pokud žádnou zeminu na dotčený pozemek sám nedovezl, nemohl se dopustit protiprávního jednání spočívajícího v používání lesní půdy k jiným účelům než pro plnění funkcí lesa. 

Městský soud v Praze konstatoval, že správní orgány v projednávané věci nevybočily z mezí správního uvážení, neboť v dostatečném rozsahu posoudily individuální okolnosti případu a rozhodnutí o výši uložené sankce opřely o úvahy, které z tohoto posouzení logicky vycházejí. Z odůvodnění rozhodnutí inspekce, jakož i z napadeného rozhodnutí není patrný žádný znak libovůle. Soud uvedl, že žalobce se deliktního jednání dopustil tím, že dal pokyn k tomu, aby na lesní pozemek byla navezena a deponována výkopová zemina. Okolnost, že tento souhlas dali i ostatní spoluvlastníci předmětného pozemku, neeliminuje či nesnižuje míru odpovědnosti žalobce za jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. a) zákona o ČIŽP. 

Soud přisvědčil žalovanému, že pokud měl žalobce v úmyslu opravit poškozenou hráz rybníka navezením zeminy, bylo jeho povinností prověřit, zda tato zemina nebude v lese narušovat půdní kryt (§ 20 odst. 1 písm. b) lesního zákona). Pokud by dbal uvedené povinnosti, mohl důkaz o tom, že navezená zemina svým složením neohrozí funkce lesa, ve správním řízení předložit. Nic takového však žalobce neučinil. Žalobce také nijak neomezil rozsah zeminy, která se měla na předmětný pozemek navézt, ani blíže neupřesnil způsob, jakým se úprava hráze drobné vodní plochy měla realizovat. 

Soud plně souhlasil s názorem žalovaného, že žalobce měl reflektovat především skutečnost, že výkopová zemina je podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů odpad, se kterým je nutno nakládat v režimu stanoveném tímto zákonem (§ 2 odst. 3 a contrario zákona o odpadech).

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. 

Právní věta: 

Žalobce nemůže zprostit odpovědnosti za daný správní delikt to, že zeminu na předmětný pozemek dovezla na jeho pokyn a dalších dvou spoluvlastníků tohoto pozemku stavební firma, neboť k transportu zeminy došlo na základě jeho výslovného pokynu a rozhodnutí. Odpovědnost žalobce za uvedený delikt je odpovědností objektivní, tj. odpovědností za protiprávní následek bez ohledu na zavinění.  

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 5 A 94/2016.

V daném případě se jednalo o spor mezi firmou TEXTRON CONSULTING s.r.o., a Ministerstvem životního prostředí o určení odpovědnosti za poškození životního prostředí těžbou. 

Žalobce firma TEXTRON CONSULTING s.r.o., nakoupila lesní pozemky a po udělení souhlasu státní správy lesů zadala třetí osobě provedení těžby. Při přibližování dříví došlo k poškození komunikace, na což reagovala Česká inspekce životního prostředí uložením sankce firmě TEXTRON CONSULTING s.r.o. 

ČIŽP svým rozhodnutím uložila žalobci pokutu ve výši 180 000 Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v tom, že žalobce vlastním zaviněním v měsících červnu a červenci 2013 přibližováním dříví z těžby poškodil lesní pozemky v katastrálním území Krumsín a ohrozil životní prostředí v lese, přičemž svým jednáním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. 

Žalobce měl podle výroku prvostupňového rozhodnutí přibližováním dříví ke zpevněné cestě do Krumsína závažně poškodit lesní pozemky na ploše cca 400 m2 délce cca 45 m vytlačenými kolejemi o šířce cca 0,6 m a hloubce 0,3 m nacházejícími se mezi zpevněnou komunikací a lesní cestou. Celková plocha lesního stanoviště poškozená pojezdem těžké mechanizace činila cca 1835 m2, přičemž hloubka tohoto poškození dosahovala až 0,5 m.

Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k MŽP, ale to rozhodnutí ČIŽP potvrdilo. 

Poté podal žalobce proti rozhodnutí MŽP žalobu k Městskému soudu v Praze. 

Městský soud v Praze se vyjádřil k námitkám žalobce a shledal je velmi obecnými. Podrobně se zabýval námitkou, kdy žalobce poukazoval na to, že se předmětného správního deliktu svým jednáním nedopustil. Uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se dopustil vlastní činností ohrožení životního prostředí v lese, a namítl, že se protiprávního jednání měly v daném případě dopustit žalobcem blíže neoznačené třetí osoby. 

Žalovaný (MŽP ČR) naopak konstatoval, že žalobce zcela nezpochybnitelně těžební práce a s tím související přibližování v daném lokalitě zajišťoval, že těžba včetně přibližování probíhala z jeho podnětu a na základě jeho plného vědomí. Zdůraznil, že pro prokázání odpovědnosti žalobce za zjištěný skutek ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti. 

Městský soud v Praze k obecně vzneseným námitkám uvedl, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Zdůraznil, že není úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. 

Městský soud v Praze podotkl, že Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že žalobní body musí žalobce koncentrovat přímo v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Za řádně uplatněný žalobní bod tedy nelze považovat pouhý odkaz na argumentaci vznesenou v podáních v rámci správního řízení, a to ani v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. 

Městský soud v Praze konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud uzavřel, že je žalobce za zjištěný skutek odpovědný ve smyslu ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb. a že nebylo rozhodující, zda těžbu a přibližovací práce provedl žalobce přímo sám, či si pro tuto činnost někoho zjednal a pověřil ho provedením této činnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že dle skutkových zjištění plynoucích z obsahu správního spisu žalobce, resp. za něj jednající fyzická osoba, tuto činnost organizoval a udílel k ní pokyny, a žalobce tyto skutkové závěry konkrétně nerozporoval. 

Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl. 

Právní věta: 

 Správní soudy ve své rozhodovací praxi připustily, že za určitých okolností může být pachatelem správního deliktu na úseku ochrany životního prostředí rovněž osoba zadavatele (objednatele) určité činnosti, jejíž realizace jinou osobou (dodavatelem, zhotovitelem) měla ohrozit nebo poškodit některou ze složek životního prostředí. 

Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá, nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami, či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. 

Nepřezkoumatelné rozhodnutí může být takové, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.     

 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.02.2019, sp. zn. 10 A 141/2015.

Žalobce, (fyzická osoba), se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo životního prostředí), jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 151 000 Kč podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Žalobce měl ohrozit životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Jako vlastník lesa nezajistil k 15. 2. 2010 v souladu s § 31 odst. 1 a 6 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích obnovu lesních porostů stanovištně vhodnými dřevinami a jejich včasnou a soustavnou výchovu tak, aby se zlepšoval jejich stav, zvyšovala jejich odolnost a zlepšovalo plnění funkcí lesa na lesních pozemcích. 

Z hlediska odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy bylo rozhodným skutkovým zjištěním pouze to, zda v minulosti na předmětných pozemcích vznikla holina (tuto skutečnost žalobce nijak v řízení před správními orgány ani v žalobě nerozporoval), a zda byla tato holina v předepsaném časovém rozmezí nejen zalesněna ve smyslu § 2 písm. i) lesního zákona (založení lesního porostu), ale i zajištěna. Podstata skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně přitom směřovala právě k absenci zajištěnosti porostů. 

Podle MŽP žalobce, jako vlastník předmětného lesního majetku, prokazatelně udržoval (zhoršoval) nedostatečným plněním svých zákonných povinností, nečinností či opomenutím protiprávní stav lesa, tzn. v období po uplynutí 2 let od vzniku holiny až k datu 15. 2. 2010. Předmětné lesní porosty (lesní pozemky) péčí řádného hospodáře neudržoval ve stavu zalesněném, tj. plnícím funkce lesů příslušně jejich věku a vzrůstu obnovovaného lesního porostu. Toto datum je proto nutno považovat za okamžik dokonání trvajícího správního deliktu.

Žalobce v žalobě namítal, že ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP lze řízení o uložení pokuty zahájit (a tedy podle žalobce logicky i ukončit jen do jednoho roku ode dne, kdy se inspekce dověděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP, nejpozději však do 3 let od doby, kdy k porušení těchto povinností došlo. Podle žalobce se inspekce o údajném porušení povinností ze strany žalobce dozvěděla dne 30. 3. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaný, aby dodržel výše uvedené zákonné omezení, musel své rozhodnutí vydat nejpozději dne 30. 3. 2012. To se však nestalo, neboť rozhodnutí žalovaného je datováno až dnem 12. 4. 2012. Žalobce byl přesvědčen i o tom, že rozhodnutí bylo v rozporu i s povinností správního orgánu ho vydat do 3 let poté, kdy k porušení těchto povinností došlo. Zákonný znak skutkové podstaty, tj. vlastním zaviněním vytvořit podmínky, není trvající stav, ale jednání, které nutno vztáhnout ke konkrétnímu časovému údaji. 

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP upravuje povinnosti ČIŽP toliko co do zahájení řízení ve vztahu k okamžiku, kdy se dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 tohoto zákona, resp. kdy k porušení těchto povinností fakticky došlo. Inspekce zjistila porušení zákonných povinností žalovaným dne 30. 3. 2011, přičemž oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 4. 2011 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 28. 4. 2011, tj. po 29 dnech od zjištění. K dokonání trvajícího deliktního jednání žalobce došlo dne 15. 2. 2010, přičemž k oznámení zahájení řízení ve věci došlo dne 28. 4. 2011 (tedy po 1 roce, 1 měsíci a 13 dnech). Obě lhůty stanovené k zahájení řízení v ust. § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP byly v daném případě dodrženy. 

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a žalobu neshledal důvodnou.  

Právní věta:
Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 5 odst. 2 zákona o ČIŽP činí jeden rok od okamžiku, kdy se inspekce dozvěděla o porušení povinností uvedených v § 4 zákona o ČIŽP. Pokud jde o běh subjektivní jednoroční lhůty pro uložení pokuty, tak za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je třeba považovat již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. O porušení předpisů se správní orgán dozví dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Pro přerušení prekluzivní lhůty tedy postačuje v době běhu této lhůty řízení o správním deliktu zahájit, nikoliv ukončit. V nyní posuzovaném případě nabyla inspekce těchto skutkových zjištění teprve inspekčním šetřením dne 30. 3. 2011. Pokud pak bylo řízení o správním deliktu zahájeno dne 19. 4. 2011, stalo se tak jednoznačně v jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtě. 

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.05.2017, sp. zn. 10 A 99/2012.

V daném případě se jednalo o spor mezi Ministerstvem dopravy a Městem Kutná Hora za účasti Městských lesů a rybníků Kutná Hora, spol. s r. o. a Správy železniční dopravní cesty o provedení ochranných opatření před pádem stromů na trať.

Na základě podnětu Správy železniční a dopravní cesty bylo Drážním úřadem zahájeno řízení ve věci rozsahu a způsobu provedení nezbytných opatření k zabránění pádu stromů na trať. Poté bylo Drážním úřadem vydáno rozhodnutí, kterým podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách byla prvému žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení uložena povinnost provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu na své náklady. Za nebezpečí pro dráhu Drážní úřad označil 182 kusů stromů rostoucích na dotčených pozemcích v rozsahu uvedeném v podnětu Správy železniční dopravní cesty. Jádrem sporu byl názor žalovaného (Ministerstva dopravy), že ke vzniku složité a nebezpečné situace došlo nikoli v důsledku přírodních vlivů, ale v důsledku omisivního jednání vlastníka zdroje ohrožení dráhy.

Proti rozhodnutí Drážního úřadu podali oba žalobci Město Kutná Hora a Městské lesy a rybníky Kutná Hora odvolání k Ministerstvu dopravy. To obě odvolání zamítlo, když odvolání prvého žalobce neshledalo důvodným a odvolání druhého žalobce shledalo nepřípustným.

Žalobci proto podali správní žalobu u Městského soudu v Praze, kterým se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, kterým bylo uloženo Městu Kutná Hora provést nezbytná opatření k odstranění vzniklého nebezpečí pro dráhu nejpozději do dne 30. 6. 2018. Město Kutná Hora poukázalo na to, že odstraňování stromů představujících ohrožení dráhy musí zajišťovat provozovatel dráhy, což bylo i dosavadní aplikační praxí. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci, když podle jejich názoru je vydané rozhodnutí v rozporu se správním řádem v důsledku neodůvodněného odklonu od závěru Drážního úřadu při výkonu státního dozoru, přičemž k tomuto odklonu podle názoru žalobců došlo výlučně v zájmu chránit majetkové zájmy Správy železniční a dopravní cesty.

Podle žalobců nebylo zkoumáno, jaké vady stromy vykazují, a také neproběhlo žádné dokazování. Podle názoru žalobců správní orgány nesprávně interpretovaly ustanovení § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, pokud ke vzniklému stavu dovozovaly nesplnění prevenční povinnosti žalobců podle § 2900 občanského zákoníku za situace, kdy tři měsíce před zahájením řízení správní orgán prvého stupně konstatoval při svém šetření, že nejde o stav ohrožení dráhy.

Městský soud v Praze mimo jiné konstatoval, že ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, tj. zda jsou stromy v nebezpečném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Neproběhlo místní šetření dendrologa, či vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající odbornosti. V projednávaném případě nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že námitka žalobců (nesprávné právní posouzení věci a nesprávná interpretace aplikované právní normy) je důvodná, neboť byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude na žalovaném, aby v případě, že i nadále setrvá na názoru o nezbytnosti nařídit prvému žalobci povinnost provést opatření podle § 10 odstavec 1 zákona o dráhách, podrobně odůvodnil ve smyslu výše uvedeného odůvodnění, na základě jakých skutkových či právních okolností a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů či podkladů přitom vycházel.

Právní věta:

Z ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách vyplývá, že pokud dráhu ohrožují sesuvy půdy, padání kamení, lavin, stromů nebo jejich částí, jsou vlastníci nemovitostí sousedících s dráhou povinni strpět provedení opatření, která mají těmto jevům zabránit, a to v případě, že toto nebezpečí vzniklo výstavbou dráhy, jejím provozem nebo přírodními vlivy. Vznikne-li však toto nebezpečí z jednání těchto vlastníků, jsou tito povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad.

Naopak bez zjištění konkrétních okolností, z nichž nebezpečí pro dráhu vzniklo, nelze po vlastníkovi lesa vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Není však možné přehlédnout povinnost prevence uloženou v rámci soukromého práva § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud tedy vlastník pozemku tuto prevenční povinnost nesplní, je jeho opominutí postaveno na roveň aktivnímu jednání a vlastník pozemku bude i zde povinen odstranit nebezpečí na své náklady.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 04.04.2019, sp. zn. 11 A 117/2018.

Finanční úřad ve Valašských Kloboukách (dále jen „finanční úřad“), vyměřil žalobci daň z příjmu fyzických osob ve výši 380 480 Kč za provedenou těžbu dřeva. Daň byla dodatečně vyměřena na základě Zprávy o daňové kontrole. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce (vlastník lesa) odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně a žádal o snížení dodatečného platebního výměru na částku 88 864 Kč. Ve svém odvolání žalobce souhlasil s plochou vytěženého lesa, rozporoval však zakmenění vytěžené plochy. Namítal podjatost posudku znalce, se kterým se v minulosti dostal do sporu.

Finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že žalobce podle stěžovatele nejprve rozporoval vytěžené množství dřeva, poté konstatoval chybu při skladové evidenci a nakonec změnil výpověď ohledně místa provedení prořezávek v porostech mladších 40-ti let. Všechna tato žalobcova tvrzení byla podle názoru Finančního ředitelství v Brně v rozporu s informacemi poskytnutými odborným lesním hospodářem.

Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně.

Ten svým rozsudkem rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně zrušil. V odůvodnění uvedl, že posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že znalec byl ve věci podjatý a rovněž odmítl i druhý znalecký posudek s odůvodněním, že byl vypracován 6 měsíců po provedené těžbě a byl vypracován pro jiné účely. Rovněž vytkl žalovanému, že se v rozhodnutí nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem, které měly osvědčit, že na předmětném porostu byl ponecháno a následně spáleno 200 m3 hmoty.

Finanční ředitelství v Brně (stěžovatel) podalo kasační stížností proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že považuje právní závěr soudu o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu za meritorně nesprávný a zcela neopodstatněný. Poukázal dále na to, že soud ve svém rozsudku skutkové důvody svého právního závěru, na němž rozsudek spočívá, řádně nezdůvodnil. 

Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem 

Nejvyšší správní soud nesouhlasil s krajským soudem v případě odmítnutí znaleckého posudku. Znalecký posudek byl pro stěžovatele klíčovým důkazem při jeho rozhodování a v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel podrobně argumentoval, proč považoval tento důkaz v daném případě za relevantní.  Krajský soud však nijak nevysvětlil, proč odmítl obsáhlou a konkrétní argumentaci stěžovatele, která hovořila ve prospěch použitelnosti uvedeného posudku jako důkazu i přes časový odstup od těžby a jiný účel posudku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníků (konkrétně žalovaného) a proč tuto argumentaci považuje za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. Rozhodnutí krajského soudu shledal jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Za této situace proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla stran námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu důvodná. 

Právní věta:
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 19.01.2006, sp. zn. 2 Afs 100/2005.